Radová

Anna Černá

[Drobnosti]

(pdf)

-

O vhodnosti přechýleného podstatného jména radová se sice na stránkách Naší řeči už psalo[1], ale protože se v poslední době tato otázka objevuje znovu, považujeme za vhodné si ji připomenout.

Pro češtinu je charakteristické, že se u jmen označujících osoby podle zaměstnání, společenského zařazení, původu a příslušnosti uplatňuje pro rozlišení rodu ženského a mužského slovotvorný postup nazývaný přechylování. Ke jménu mužského rodu nebo k jeho slovnímu základu se připínají rodově příznakové přípony.

K nejčastějším příponám patří -ka (sousedka, učitelka, doručovatelka, lékařka, inženýrka, ředitelka, manažerka, asistentka, komisařka), -yně/-kyně (žákyně, kolegyně, ministryně, předsedkyně, plavkyně, zřízenkyně, poslankyně). Menší zastoupení mají přechýlená jména s příponou -(n)ice (dělnice, knihovnice, domovnice) a -ová.

Přechylovací přípona -ová se uplatňuje především u příjmení. Pro označení pracovního zařazení se užívá poměrně zřídka, najdeme ji ve jménech správcová, krejčová, mistrová. Do této nepočetné skupiny patří i slovo radová.

Je zajímavé, že v roce 1932 Naše řeč doporučuje slovo rádkyně,[2] protože by „označení [53]paní radová/slečna radová v některých případech mohlo vésti ke zmatku významovému“. O patnáct let později se jazykovědci přiklánějí ke slovu radová.[3]

Z jazykového hlediska je podstatné jméno radová utvořeno náležitě a nemuselo by nám působit žádné potíže. Důvod, proč tomu tak není, je mimojazykový. V určité době se přípona -ová běžně používala pro označení žen podle manželovy funkce či hodnosti (paní lékárníková, doktorová, ředitelová i paní radová). Dnes takovýto způsob pojmenování známe jen díky literatuře nebo filmům pro pamětníky, v běžném životě se již neužívá. Označení paní radová se však stále občas objevuje jako synonymum pro neobratnou osobu (plave/jezdí na kole jak paní radová), což jistě zabydlování slova radová v našem aktivním slovníku neprospívá.

Protože žijeme na přelomu tisíciletí, kdy ženy běžně zastávají pracovní profese, o kterých se jejich babičkám ani nesnilo, a protože už emancipace je natolik pokročilá, že neoznačujeme ženy podle manželovy funkce, domníváme se, že není důvod se přechýlené podobě radová (např. ve spojeních zdravotní radová, obchodní radová), jako ženského protějšku ke slovu rada, bránit.

Z jazykového hlediska považujeme za ústrojné a náležité i ženské protějšky k diplomatickým funkcím velvyslanecký rada a rada-vyslanec, a to podoby velvyslanecká radová a radová-vyslankyně.

Můžeme namítnout, že například na vizitkách, na označení dveří v institucích poměrně často vidíme pod ženským jménem uvedenu profesi v nepřechýleném tvaru: Jana Nováková, ministerský rada, Klára Dvořáková, distributor firmy X, Monika Ladová, manažer, Anna Bílá, ministr. V apozičním postavení funkce je užití mužského rodu stále poměrně obvyklé, zvláště tehdy, stojí-li na samostatném řádku. Přesto za vhodnější považujeme dnes už běžně užívané přechýlené tvary distributorka, manažerka, ministryně. Pojmenování radová však stále v praxi způsobuje rozpaky až odmítání.

Podle sdělení diplomatického protokolu Ministerstva zahraničních věcí se v praxi zatím přechyluje pouze velvyslankyně. Ostatní diplomatické hodnosti se užívají v mužském rodě i pro ženy: rada-vyslanec, tajemník velvyslance. Rovněž na ministerstvech, kde řada žen vykonává tuto funkci, není užívání slova radová běžné.

Je jisté, že důsledné lpění na tvaru rada by vedlo ke komickým situacím. Představme si třeba oslovování nebo představování: „Paní ministerský rado, dovolte, abych Vám představil velvyslaneckého radu, paní Evu Adamovou.“

Zdá se, že přestože se již před půl stoletím předpokládalo, že jde jen o otázku času, kdy se užívání podoby radová vžije, je situace v roce 2000 obdobná. Domnívám se, že je to proto, že se vlivem společensko-politické situace tento titul nestačil dostatečně vžít. Ostatně v době, kdy bylo běžné oslovení soudruhu, soudružko, se to ani nemohlo stihnout. Neměli bychom mu dát další šanci?[4]

---

[1] Naposledy J. Petr, Rada, nebo radová? NŘ 63, 1980, s. 265.

[2] Titul „rada“ sice míval ve starších dobách rod ženský, avšak obnovovat tento stav dnes už nelze. … Naše úřady při nedávném upravování úředních titulů na tento případ asi ještě nepomýšlely, ale doporučovalo by se, aby byl aspoň nyní úředně zaveden titul, který by se shodoval s dnešními potřebami českého jazyka. Jinak tu vznikne stejně nečeský usus, jako byl u titulů doktorek, asistentek a j. Jsme si ovšem vědomi toho, že dobrá rada je tu těžká. Označení „paní radová“ nebo „slečna radová“ se nehodí, protože by v některých případech mohlo vésti ke zmatku významovému, a slovo „rádkyně“ bude alespoň s počátku znít nezvykle („slečna odborová rádkyně“). Má totiž ještě plný význam, jako má v mužském rodě slovo rádce. … Ale zdá se, že nebude jiná pomoc… Zvykli jsme slovu poslankyně, zvykáme jménům mistryně, soudkyně, zvykli bychom jistě i titulu rádkyně. (NŘ 16, 1932, s. 124.)

[3] Podoba rádkyně je vlastně přechýlením mužského jména rádce, a byla by tedy jen výpomocí, náhradou z nedostatku pojmenování jiného. … Zdá se však, a je to možno doporučit, že se vžívá ženský titul radová. Jeho dvojvýznamnost … může působit rušivé asociace dotud, než se častým užíváním slovo jako odborný úřední název vžije. (A. Jedlička, Jazykový koutek Československého rozhlasu – první výběr, 1949, s. 75–78).

[4] Příspěvek vyšel s podporou grantu GA ČR 405/98/0030.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 1, s. 52-53

Předchozí Ivana Bozděchová: Pexeso, rexeso a jaké další eso?

Následující Jaroslav Kuchař: Ještě o kufru a kufrování