Časopis Naše řeč
en cz

Morfologická problematika v jazykové poradně (2. část), I

Josef Šimandl

[Články]

(pdf)

-

9. Skloňování zkratek, slov zkratkových a umělých[53] (6 d, 16 z):

9a) klienti se často svěřují s kolizí principů – zda se totiž řídit nezkrácenou podobou, nebo charakterem označovaného. Ten vítězí u VIP, KGB, StB. Jindy se spíš vychází z toho, jak se do deklinačního (tj. také rodového) systému češtiny začleňuje podle svého zakončení abreviát nebo obecněji produkt tvoření (Novartis, Eurostat,[54]). I ve spisovných projevech slýcháme hovorové skloňované podoby [památka chráněná uneskem, akcie čezu, s natem budeme bezpečnější], ale není konsenzus o tom, jak to psát: ČEZu, s NATem odmítají jedni, Čezu, s Natem[55] (nemluvě o xčezu, xnatu) není po chuti značnému množství tazatelů a uživatelů spisovného jazyka. Pro situace, kdy nestačí v písmu nesklonné akcie ČEZ, jsou akcie Čezu poměrně dobré řešení. zoo, UNESCO, ČEZ, KRNAP, CD-ROM, NATO

K VIP:[56] Prohlédl jsem 481 výskytů v ČNK, ale výsledek je hubený. Většinou jde o užití morfologicky nevýmluvné,[57] bez vyjádření rodové shody. Častý je předsunutý „značkový“ přívlastek či prefixoid, místo kterého bychom raději viděli postponovaný člen, ev. s předložkou (VIP vstupenky/zóna/tribuna/salonek/rezidence/stan; VIP hosté; letadlo ve VIP úpravě). Vzácnější je zcela korektní postponovaný neshodný (a neohebný) přívlastek (kategorie/osoby/pojem/seznam VIP). Desítky dalších dokladů jsou holý člen po předložce nebo takové množné tvary, kde adjektivalia nemají koncovky rozlišené rodem (stovky dalších VIP; účast těchto VIP; s těmi nejzasloužilejšími VIP). Výmluvné jsou 4 doklady (necelé procento!). Jediný výskyt má femininum(?) herci a jiné VIP (Učitelské noviny 3/1996); třikrát je doloženo životné maskulinum Prostě dělají to všichni, tak proč ne čeští VIP? (Magazín Lid. novin 1999, č. 50); Evropští VIP jsou skromní (titulek z čas. Story 1997);[58] unikátní singulár představuje tento doklad: Hotelová síť Marriot [114]použila Wackerovu ideu, jak provozovat koktajlové bary. Nejpodstatnější na nich je, že se v nich každý host cítí jako personálem dlouho očekávaný VIP (čas. Týden 1999). – Femininum podle významu ‘(velmi důležitá) osoba’ nelze vyloučit, zejména v singuláru nebo pokud by byla řeč o ženách. Zdá se však, že většinové je životné maskulinum.

Ke KGB, CIA, FBI, StB, Stasi ap.: Z téměř 7500 dokladů v ČNK připadá opět nejvíc na holé, nekongruující větné členy (a z nich nejvíc na neshodný přívlastek, např. po agent, spolupracovníci, činnost). Pokud jde o iniciálové zkratky, pak mezi užitími s vyjádřeným rodem se najdou menšinové doklady na neutrum (prý jde o nové StB; bývalého KGB; filadelfského FBI) – v řádu desetinásobků však převažuje rod ženský, vyjádřený adjektivem (americká/východoněmecká/sovětská/bývalá/komunistická/ Andropovova/hradecká/drážďanská/rumunská) nebo slovesem (získávala, sledovala, vedla…). Ženský rod je vidět i v zástupných popisných označeních typu jakási evropská FBI, maďarská StB. Zdroj takového rodového pojetí ukazují přístavky jako tajná/zpravodajská/bezpečnostní/výzvědná/kriminální služba, (státní) tajná/kriminální policie. Pokud jde o zkratkové slovo Stasi (Staatssicherheit), neutrum není doloženo vůbec: ženský rod je tu výhradní. Zdá se, že u těchto „struktur“ vítězí rod podle zakončení jen ojediněle, resp. že jen některá zakončení se prosadí jako rodově výrazná (neutrum gestapo – přitom i v tomto případě šlo o Tajnou státní policii, Geheime Staatspolizei).

Ke slovu zoo: NŘ se rodovému a deklinačnímu začlenění zkratkového slova zoo věnovala od konce 30. let do r. 1958 – srov. tyto ročníky a strany: 21, 181; 33, 162; 40, 306n. (shrnující drobnost J. Štindlové); 41, 181 (Jedličkův a Šmilauerův článek o novinkách v PČP 1957). Jakkoli se novou kodifikací mohlo zdát zacházení s tímto slovem vyřešeno, poradenská praxe dosvědčuje, že z hlediska obecného jazykového povědomí jde o stále otevřený problém. Zkratkové slovo zoo se nevžilo tak jako kino, foto nebo nejnověji info (nápis v supermarketu: Platební karty se přijímají na infu). O tom svědčí i stále nové výskyty typu liberecká ZOO, jejichž tvůrci volí nevhodnou grafiku příslušející iniciálovým zkratkám (snad zoo za iniciálovou zkratku pokládají a rozdíly v grafice různých typů zkratek jim unikají).[59]

K akciím ČEZ/ČEZu/Čezu: V ČNK se s výjimkou nejistého nominativu Nato nevyskytují skloňované podoby zkratky pro Severoatlantickou alianci vůbec. Zdá se tedy, že bez zápisu hovorových podob se lze v tisku obejít. Sféra reklamy může ostatně preferovat neměnnou podobu zkratky, která je zároveň obchodní značkou: Nakupujte v IKEA. – V. Staněk (NŘ 78, 1995, s. 271n.) upozornil na to, jak se připojování koncovek ke zkratkám šíří; skloňovat zkratky hodnotí jako přirozenější; obhajuje skripci akcie ČEZu a jako nesprávné hodnotí psaní typu KRNAP – KRNAPU. Poznamenávám, že o diskutabilní správnost by nešlo tolik jako o matení identity zkratek skloňovaných verzálkami: srov. z koncertní nabídky EBU, kde U pro změnu není koncovkou, protože zkratka označuje European Broadcasting Union. Staňkův návrh úpravy kodifikace – ČEZu; o ODA, s NATO nebo o Odě, s Natem – pokládám za plauzibilní (byť je možné i řešení [115]Čezu, které V. S. v neshodě s ASCS, ale ve shodě se stavem v ČNK hodnotí jako odporující normě). S lítostí konstatuji, že poslední, upravené vydání školních Pravidel (Fortuna, Praha 1999) k tomuto návrhu nepřihlédlo, podobně jako neřešilo např. tvorbu a pravopis zkratek akademických titulů, o kterých se ví, že jsou s nimi potíže: diplomovaný technik, inženýr ekonom(ie), dvojí inženýrský titul, PhD. – přitom se s jejich nositeli setkáváme my, administrativní pracovnice, redaktoři, tiskaři při výrobě vizitek…

9b) poradenskou trvalkou je skloňování jmen jako Rekrea; nově se objevila např. Amathea;

Z dostupných mluvnic nelze vyčíst hranice typu idea. Rekrea se podle zakončení zdá k němu patřit, ale tvary jako zájezd od xRekreje, s xRekrejí nikdy neplatily za kultivované. V rubrice Radíme a kritizujeme[60] píše v r. 1969 MK (M. Knappová?) o skloňování názvů Rekrea, Balnea: „V těch pádech, kde u typu idea je možno užít tvarů podle obou vzorů (dublet), dává úzus většinou přednost tvarům podle vzoru »žena«.“ V připojeném přehledu tvarů jsou G -eje, I -ejí jen v závorce, zato pro DL je jen -eji, které je sice jediné pro typ „idea“, ale nikoli jediné možné: srov. Lea, Ley, Lei a podobně Goa, Nikaragua; srov. také v trachei (místo v trachey), které už kdysi doporučoval J. Přikryl v recenzi lékařského textu.[61] Opouštění měkkých tvarů se časem potvrdilo, takže kromě slov představujících jakési skalní příznivce typu „idea“ s preferencí vkladného -j- (Korea, Guinea, Eritrea, teodicea) máme řadu výrazů, u nichž bude třeba ověřit, zda se u nich vůbec vyskytují (měkké) dublety: např. Chorea (Bohemica); trachea, (a)menorea, area, alinea; přírodopisná jména rodů, např. Eurythyrea, Macalinea, Platalea; četné názvy podniků, např. Brunea, Laktea, Ikea.[62] MČ 2, s. 340, mluví o „čtyřech blízce příbuzných skupinách“, které ovšem vyděluje čistě fonologicky: -oa, -ua, -ea, -ia. Pokusím se nastínit jiné principy diferenciace. Slova, jejichž příslušnost k typu „idea“ zvažujeme, vytvářejí totiž několik skupin, v nichž repertoár tvarů souvisí se sférou užívání.

A. Zacházení se slovy idea, t(h)eodicea utvářel úzus humanitně vzdělaných uživatelů jazyka, u nichž lze předpokládat jak vytříbenější vkus, tak kontakt s kodifikačními příručkami. Např. DL -ee byl vědomě odsouván ve prospěch výraznějšího, estetičtějšího a kodifikovaného, byť z hlediska systému silně periferního -eji. Tato skupina zakládá typ „idea“, jak ho popisují dosud vydané mluvnice. Je však čistě věcí grafické konvence,[63] zda budeme v písmu lpět všude na vkladném -j-, anebo zda připustíme i psaní DLsg idei, Isg, Gpl ideí, Dpl ideím, jimiž by se skupina A přiblížila B a C. Tvary ideje, idejemi by pak zbyly jako daleko méně početné, kvůli korespondenci s výslovností nutné anomálie.

B. Se slovy jako trachea, (a)menor(rh)ea zacházejí hlavně lidé s přírodovědným vzděláním, pro které jsou tvary jako tracheje příliš mimo centrum systému. V této skupině je obecné paradigma pro zakončení na vokál plus a: -a, -y, -i, -u, (-o), -i, -ou; -y, -í, -ám/ím, -y, -ách/ích, -ami.

[116]C. Výrazy Balnea a zvláště Rekrea mají nejširší okruh uživatelů: a říkají-li (převážně? výhradně?) byl jsem v Rekree, nevadí-li jim tento tvar odpovídající centrálnímu vzoru „žena“, těžko jim ho pro psanou podobu zapovídat z pochybných fonicko-estetických ohledů. Ostatně např. ke jménu Amadeus nemáme jiný V než Amadee.[64] Řekněme tedy, že tato skupina má paradigma jako B obohacené o variantní DL -e.

Ke slovu Ama(l)thea: V databázi je zaznamenáno, že telefonický dotaz[65] zněl na skloňování slova Amathea. Nešlo-li o nedorozumění, jednalo by se o podivuhodnou zkříženinu řeckého jména Filothea s latinským Amadea. V řeckém bájesloví se vyskytuje Amaltheia jako víla či koza, která se účastnila péče o malého Dia; souvisí s ní představa rohu hojnosti a byla prý vzata na nebe jako planeta; odtud vedou další cesty k užití slova ve hvězdářství (měsíc planety Jupiter) nebo v žánru science fiction.[66] Amalthea – snad jako emblém pohanství či interkonfesijnosti – se vyskytuje i v zednářské sféře: např. Internationales Freimaurer-Lexikon (Mezinárodní lexikon zednářství) vyšel r. 1932 v curyšském nakladatelství Amalthea; vazba na antiku – a tím ovšem také na skloňovací typ – tu není jistá. V ČNK je zastoupena podivná podoba Amatheia.[67] Nelze ani vyloučit, že východiskem k utvoření podoby Amathea („Amathejská, Amaťanka“) se mohlo stát místní jméno Amathe, které se objevuje v kontextu starozákonním,[68] nebo umělé slovo a/Amathe, označení (snad) pro „algebra & mathematics“.[69] A konečně je tu firma, resp. akciová společnost Amalthea, osobou ředitele zpočátku spjatá s Institutem moderního řízení (ten vznikl v září 1989). Tato Amalthea se zabývá personálním poradenstvím, pořádá burzy manažerských příležitostí, grafologické semináře ap. Čím (vším) byl název firmy inspirován – a tedy opět: jak by se měl skloňovat –, těžko soudit; kromě nejasné příslušnosti „kulturní“ připomeňme, že (1) patří k povaze firemních označení, že většinou figurují v nominativu jmenovacím; (2) patří k povaze problematických tvarů, že uživatelé se jim vyhýbají, takže i pro autory mluvnic nebo pro poradenské pracovníky se jejich podoby nakonec stávají spíš předmětem spekulací z nouze než výzkumu.

9c) nové prvky představují jednak názvy akcentující hravost – Klubka (Klub kamarádů; uživatelé skloňují toto zkratkové slovo podle vz. „žena“), název časopisu Můžeš a idiolektické pokusy redaktorů skloňovat do Můžeše, v Můžeši –, jednak šířící se „slepená torza“ typu TicketPro. Tradiční češtině poněkud blíž je gra[117]ficky i slovotvorně kompromisní typ Zlín-Projekt s jasněji vydělenou, průhlednou, úplnou a bez potíží sklonnou druhou částí.

K TicketPro: S tímto typem abreviátů jsme se zatím setkali jen u I. Bozděchové ve stati o jazyku počítačů,[70] ač se už tehdy užíval i v jiných sférách. Velké písmeno uprostřed zviditelňuje slovotvornou hranici a zdůrazňuje torzovitost, jejíž povědomí je zpravidla překážkou skloňování. Zakončení na -o by se zdálo ukazovat snadnou cestu ke vz. „město“. Ale případ textového editoru AmiPro, oblíbeného v polovině 90. let, ukázal, že podoby psát v AmiPru, převést do AmiPra jsme sice slýchali, do kultivovaných textů však nepronikly (nemluvě o tom, že i při neformálním hovoru měly vážnou konkurenci v amíčku).

Vysoký počet z svědčí o tom, že v této skupině se řešení hledá případ od případu znovu. Problém mluvnický a didaktický je a bude v tom, že konkrétní repertoár takovýchto jednotlivin se obměňuje někdy ještě rychleji, než jak probíhá generační střída a jak se daří tyto jednotliviny popsat v příručkách. Neproměnné nejsou ani principy, podle kterých se tyto jednotliviny začleňují do systému jazyka.

10. Zájmena kromě reflexiv[71] (6 d, 13 z): Setkáváme se s dotazy

10a) k zájmenům jenž, týž/tentýž, on (Gsg m. jej, něj; Asg n. je/ho/jej),(G pokládáme dnes za správný i tam, kde má protějšek v tvaru tebe a kde se kdysi vyučovalo jen mne – 2 z; ojedinělý je 1 z k dubletě mi/mně); svůj (svou/svoji);[72] jehož-jejíž-jejichž: +mezinárodní organizace, ?jíž/xjiž/xjejíž/jejímž je ČR členem; ojediněle byla ověřována spisovnost regionálního bez tě můžu žít;[73]

K týž/tentýž: Pořád je dost lidí, pro něž jsou to dvě zájmena, a tak se domáhají pro obě úplných paradigmat – ovšemže marně. Také v praxi odborného recenzenta jsem se setkal s autorem učebnice, který obě zájmena učí odděleně a oslabuje tím návodnost výuky pro praxi.

Ke G mne/mě: Dotazy dokumentují, jak stará generace uchovává naučenou normu půl století i déle. Vývoj byl takový, že např. PČP 1921 uvádějí pro G jen mne. PSJČ I (1935–1937) připouští „v některých obratech také nepřízvučné . Hallerova Rukověť mateřského jazyka (1940) formuluje takto: „toliko v některých spojeních (kde by v 2. os. stál na jeho místě tvar ) bývá také . PČP 1941 (a také 1946) to řeší výčtem bez diagnostické pomůcky: „ale neboj se mě, na to se mě neptej, to se mě netýče a pod.“. Jedlička a Šmilauer (NŘ 41, 1958, s. 181n.) se o žádné novotě v PČP 1957 nezmiňují. SSJČ I (1960) uvádí dnešní stav, tj. G mne/mě. Do roku 1946 včetně, tedy v prvních 33 ročnících, přinesla NŘ 36 příspěvků a zmínek k tvarům zájmena já, podle Jelínka-Bečky-Těšitelové[74] dvanáctého nejčastějšího slova v češtině. Některé z příspěvků G obhajují, častěji se však jeho užívání vytýkalo.

[118]K jehož-jejíž-jejichž (připomínka kodifikační a didaktická): O půlstoletí později se zopakovala situace s rozpačitým přijímáním přivlastňovacího zájmena jeho-její-jejich, takže to vypadá, jako by škola a mluvnictví (tvarosloví obzvlášť) byly dvě bašty jazykového rigorismu.[75] Gebauerova Příruční mluvnice jazyka českého (1904) obhajuje sice skloňované její, jejího (§ 166), ale to je také jediné posesivum pro 3. osobu, které Gebauer uznává – v § 446 pod výčtem můj, náš, tvůj, váš, její píše: „Kde se přivlastňovacího zájmena nedostává, tu přivlastňuje se příslušným genitivem (t. zv. genitivem přivlastňovacím). Ten případ máme v osobě 3. jednotné rodu mužsk. a střed. a 3. množné rodů všech.“ Také revize Ertlova (1926) toto pojetí zachovává; revize Trávníčkova (1930) dokonce vyhroceně formuluje: „pro osobu třetí je jen zájmeno její, přivlastňuje-li se jednotné osobě rodu ženského, a čí, jež je významu spolu tázacího“ (§ 383; transparence osoby u čí, např. nevím, čí jsem, je diskutabilní); na toto pojetí přirozeně navazuje i MSČ, nad jejímž textem si můžeme uvědomit poznatek dnes zasutý, že přivlastňovací zájmeno přejímá při transformacích i jiné než přivlastňovací významy (G subjektový/objektový jejich stíhání/okopávání zůstal normálním způsobem vyjadřování, zatímco tvar kdysi pro posesivní funkci specializovaný, totiž jich stíhání/okopávání, už za Trávnička silně knižní, se stal archaismem). PSJČ (I, 1935–7) má pro jejich samostatné heslo, pro jeho nikoli. – Ač zájmeno jehož-jejíchž-jejichž (přivlastňovací vztažné) obsahoval už SSJČ I (1960), mluvnice z něho vycházející (ČM, NoČJ) je neprezentují jako samostatné zájmeno, a to ani ve výčtu vztažných zájmen, ani při kusých informacích k zacházení s ním: soustavně se nazývají „tvary“ zájmena jenž (z jeho paradigmatu ovšem tvary jako jejíhož, jejímiž nelze vyvodit). Specifika tvarů i užívání zájmen bývají formovány bohužel především, ne-li pouze, základní školou: a přitom pomocná kniha pro ZŠ, totiž SMČ, 1996, ve svém 25., „podstatně přepracovaném a doplněném vydání“, dál šíří zastaralé pojetí, jakkoli víme, že se nemá učit nic, co by se muselo přeučovat. Ještě hůř: po roce 1960 vyrostly tisíce češtinářů, kteří vztažná zájmena vlastně neumějí (kromě chatrné znalosti tvarů zájmena jenž a kromě ignorance zájmena přivlastňovacího vztažného neznají obyčejně ani zájmeno neurčité vztažné typu Kdokoli ho viděl, ustrnul, které pomalu mizí i z vyššího stylu). Po slovnících zaznamenala jehož-jejíž-jejichž MČ 2 (s. 95n.) a čtenáři NŘ se s ním mohli setkat o čtyři roky později v článku E. Macháčkové.[76] První mluvnice pro školu a veřejnost, která exponuje vztažná posesiva, je PMČ; je v ní sice jistá asymetrie (1 zájmeno jeho vč. jejich, její × 3 zájmena jehož, jejíchž, jejichž), ale přesto je průkopnickým činem, že PMČ pro širší veřejnost vyvázala reflexivní posesivum z područí jenž a že je uvádí ve výčtu relativ. O těchto značně starých novinkách ve zpracování zájmen jako by nevěděla standardní kontrola pravopisu v dnes nejrozšířenějším editoru Word: ta vyznačuje tvary jejíhož ap. jako chybné (a tím je dokonce odnaučuje).

10b) ojediněle k volbě interrogativa kdo-co (Co to je? To je labuť) – takový dotaz sice není, přísně vzato, morfologický, ale odpověď se hledá právě v morfologických pasážích mluvnic, kde bývají i poznámky k užívání zájmen, slov do jisté míry „gramatických“ (zástupných, transfromačních).

[119]K charakteru dotazu: Jde-li o volbu lexikální jednotky, jde vlastně o problém lexikologický, a pokud by šlo o použitelnost zájmen v jistých druzích vět (zde otázek), pak by šlo o problém syntaktický. Řešení našeho problému však budeme marně hledat jak v lexikologické pasáži PMČ,[77] tak v tematicky nejbližších pasážích SČ.[78] Mohli bychom si vysvětlení slibovat od výkladů k funkčnímu tvarosloví v MČ 2,[79] ale na rozdíl od poměrně rozpracovaných zájmen neurčitých je informace k tázacím zájmenům jen obecná: nicméně základní směrnici, že kdo je otázka na „lidské bytosti (osoby)“, tam najdeme.

K volbě kdo-co: Fakt, že distinkci nevytváří živost × neživost, ale spíš subjekt identifikovatelný jako osoba × neidentifikovatelný subjekt (osoba/zvíře/jev/věc), dovoluje charakterizovat jako základní možnost Co to je? To je labuť a jako pragmaticky specifickou, příznakovou hodnotit případnou volbu Kdo to je? To je labuť – např. v textu, kde by vystupovala labuť personifikovaná, pojímaná jako osoba na úrovni osob lidských. Naopak při +Co to přišlo? To je Věruš se lidská osoba gramatickými prostředky, popř. s uplatněním specifické intonace, pojímá jako neosoba, jako zjev (komický, odpudivý ap.).

11. Číslovky (6 d, 1 z): Dotazy nevytvářejí nápadně početné skupiny. Klienti konzultují morfosyntaktický problém tvaru počítaného předmětu, např. s osmi tisíci instalací/-emi nebo tvar po 143, po 21. Nechybějí dotazy na způsob psaní tvarů číslovek x15ti, x15ého; od x8mi do x12ti hodin, na tečku za číslem (která představuje také volbu číslovky základní či řadové: do 15 dnů / do 15. dne), na tvar pro „jeden a půl“ (půl druhého; zast. půldruha); na náležitou podobu číslovky vícero (s vícero otazníky); na správné znění denumeralia pro označení narozenin (čtyřicetiny? čtyřicátiny?). Ve zkoumaných datech ojedinělý, ale v poradenské praxi častý dotaz na samotné xdvěmi jsem zařadil k duálu.[80] 2 d, 1 z jsou k tisící dvoustý padesátý druhý; tazatel ověřoval kodifikací dosud neuznanou možnost ponechat některé z nekoncových částí v nesklonné podobě číslovek základních – např. tisíc dvě stě padesátý druhý. Víme ovšem, že mnoho uživatelů od skloňování a striktního rozlišování druhů číslovek upouští bez ověřování. K budoucím kodifikačním úvahám o připuštění dalších analogických a vůbec pohodlnějších způsobů zacházení s číslovkami připomínám ožehavou otázku meze takové permisivity.[81]

Připisování koncovek k číslicím stále odmítáme, mj. pro značnou libovůli, jaká by se tím otevřela (8ho, 8ého, 8mého). Jsou však jazyky, v nichž se některé z těchto způsobů pokládají za základní (2ème, 2nd).

[120]Vícero ani vícerý 2SSČ neuvádí, SSJČ má jen vícerý; MČ 2 (s. 117 a 405) předkládá neuzavřené soubory číslovek na -ero, ale vícero explicitně rovněž neuvádí. Už léta pozoruji vzrůstající oblibu této číslovky. V ČNK má 77 výskytů (vícero případů, zaměstnání, šancí, důvodů, Mikulášů, opozičních poslanců, trestných činů…; s vícero jadernými hlavicemi, z vícero stran, pro vícero použití, ve vícero čelných funkcích, mezi vícero státy…; i nás šedých vlků je zde vícero, rukopisů mu dal vícero…). 34× je zastoupeno i odstiňující (ovšem jak?) povícero. Distribuci nesklonných podob, případných tvarů jmenných a ohýbaných tvarů číslovky vícerý bude třeba prozkoumat. Motivací užití může snad někdy být i snaha o jednoznačnost: takovému ve více čelných funkcích lze totiž rozumět i jako opisu za komparativ ‘v čelnějších funkcích’. Ve většině užití by nicméně stačilo pouhé víc(e). Zdá se, že zejména ozvláštněné povícero se nezřídka uplatňuje v ironických a depreciativních vyjádřeních, např. v naší parlamentní komoře je takových shůry oblíbených a přičinlivě u žlabu pořehtávajících komoňů věru povícero.[82]

K narozeninám: Neztotožňuji se s pojetím řady mluvnic, že vyjádření zlomků jsou substantiva[83] – zlomky totiž vyjadřují čisté kvantum. Využití názvů zlomků k pojmenování narozenin má už substantivní charakter, protože přistoupil sém ‘den, kdy věk dosáhne x let’. Paradigmatickým základem slovotvorného modelu jsou v obou případech číslovky. Konkurence označení narozenin s podobou pro zlomek, resp. část, nevadí – je dokonce systémová a šestnáctiny jinak pojmenovat nejdou; dvacátiny je neobvyklé; -átiny se při jazykové hře přitvářejí podle -sátin (při věku 50–90).

(Případů, kdy je předmětem dotazu rozpor mezi označujícím a označovaným, tj. skloňování a shoda při přenosu významu, se týká 6 d a celých 26 z: to odráží obtížnost takových jevů i pro poradenské pracovníky.)[84]

12. Domácí jména (po)místní (7 d, 1 z): Tazatelům se obtížně vyvozuje základní tvar a náležité zacházení

12a) u jmen adjektivní povahy: místní úřad v Káraném; městečka Bystrého – zde by nominativ jmenovací[85] do městečka Bystré vypadal, jako by šlo o starší sklonné zacházení s použitím G feminina xBystrá; potíže působí i prvek připomínající adjektivní koncovky, když jejich motivaci uživatel nezná nebo o ní nepřemýšlí (do Hradce xKrálového);

Ke Káraný: Pracovníci tamějšího místního úřadu nás informovali, že z šestého pádu v předtištěné hlavičce vyvozují i úřady podobu Kárané, a ověřovali únosnost řešení v Káraným. Protože tato nespisovná podoba by problém nevyřešila, doporučili jsme uvést v hlavičce adresu s poštovním směrovacím číslem, za nímž následuje obligatorně nominativ: 250 75 Káraný.

[121]K Hradec Králové: nebyl by nezajímavý průzkum, kolik lidí (i v samotné východočeské metropoli) ví, že toto jméno města znamená „hradec královny“, a také třeba kolik z těch vědoucích se to dovědělo v české škole. Ohýbání obou částí uchovává v živé paměti dosud slýchaná píseň o kanonýru Jabůrkovi, která začíná Tam u Královýho Hradce. Kromě toho může neznalému připadat, že Hradec Králové je pojmenování o dvou částech jako Město Touškov, přičemž druhou část tvoří zpodstatnělé adjektivum typu Jílové.

12b) při interferenci místního lidového úzu: Křižatka jako Brda, Hřebena,[86] Hradčana (oficiální název osady zní Křižatky); snad podobně i Rovina, rovněž na Berounsku; příkladem matoucího pospisovnění, singularizace a zneprůhlednění je oficiální podoba Červená Píska místo Červené Písky za lidové Červený Píska (Mělnicko); příkladem přijetí podoby s nedostatečnou oporou ve skloňovacím typu je Jezvé;

Rovina s místním L na Rovinách může mít trojí výklad: buď byl standardizován domnělý singulár feminina, nebo místní úzus mylně přiklání ženský singulár k plurálovému typu, anebo je místní úzus v tvarech nedůsledný, jak tomu bývá často. Jako pojmenovací typ jde nejspíš o kolektivum na -a, která se ne zcela důsledně přiklánějí k neutrům.[87] Z hlediska celonárodního nelze mít námitky proti tomu, když se oficiální název Rovina skloňuje jako „žena“; z místního hlediska by se bylo povědomí o množném charakteru uchovalo lépe, kdyby standardizovaný název zněl Roviny (s místním dialektismem ty Rovina).

K Píska: dotaz zněl: „Co je Píska?“, takže o nesrozumitelnosti sám svědčil.

Jezvé je osada mezi Českou Lípou a Žandovem. A. Profous[88] uvádí, že starý tvar zněl Jezví s oporou ve stč. adjektivu, a upozorňuje na „pospisovnělé“ tvary Jezvá, Jezvý, Jezvé. Na měkká neutra jsme i u neprůhledných pojmenování zvyklejší: nemusím rozumět tvaru Bzí, vím-li, že u takových jmen je základním vzorem „stavení“ s případnými variantními tvary podle „jarní“: G Strašecí(ho). Zdá se, že standardizace toponym byl administrativní proces, při kterém mohl názor jazykovědců zůstat v některých případech pouhým názorem.

12c) při dvojznačném zakončení: Řevnice, Světice a s výjimkou -ovic snad všechna na -ice: většina těchto toponym je pomnožných, ale některá (+Kaplice, +Vltavice, +Jesenice, +Strážnice) jsou singulárová, jindy je zacházení se stejně znějícími toponymy rozlišeno (+Sušice) a není vždy jasné, která podoba má být uznána za náležitou (+Hostivice); kromě toho se setkáváme s pochybnostmi o tvarech i v případě, že jméno se jednoznačně chápe jako pomnožné (Pardubice);


[53] Nelze důsledně oddělit slova umělá od přejatých, protože obě skupiny jsou vyděleny podle nesourodých kritérií. Nadto může jít o speciální problém, o kterém je pojednáno jinde. Internet, euro jsou přejatá umělá slova: euro je zařazeno mezi přejatá (bod 21a), o internetu se píše v bodě 7, který je věnován lokálu.

[54] Dotaz na skloňování takového výrazu dokumentuje nejspíš kapitulantství před slovem viděným poprvé: skloňovací obtíže tu nehrozí.

[55] Srov. ASCS s. v. NATO aj.

[56] Pro neobeznámené vysvětluji: very important persons čili celebrity; hovorově (nebo spíš obecněčesky), snad navíc depreciativně vipáci.

[57] Ti, kdo učí česky cizince, by jistě uvítali šíře založenou studii, jak mnoho uspokojivých českých vyjádření lze vytvořit – a jak mnoho jich Češi tvoří –, aniž se ohýbá, aniž se vyjádří rod ap., a tedy aniž je nutné překonávat potíže, jaké by třeba právě s VIP mohly nastat.

[58] S těmito doklady se shoduje i řešení zaznamenané rovněž r. 1997 v poradenské databázi: polští VIP byli přijati.

[59] O tom, že psaní zkratek – mnoho druhů dnešních textů by se bez zkratek těžko obešlo! – je popelkou jazykové výuky a osvěty, svědčí např. takovýto telefonický dotaz administrativní pracovnice z května 2000: „Když píšu v adrese pí Ing. Jana Nováková, tak je tam bez tečky a Ing. s tečkou: to mi připadá divné.“

[60] NŘ 52, 1969, s. 64.

[61] NŘ 31, 1947, s. 70.

[62] Srov. však výše v petitu citované Nakupujte v IKEA.

[63] Pokus tuto konvenci inovovat by patrně přinesl výtky nekulturního progresismu na straně jedné, iracionálního konzervatismu na straně druhé.

[64] V beletrii, např. u K. Kovala (Mozart v Praze, Melantrich, Praha 41971) se tento problém obcházel nesklonným hypokoristikem (anebo mimoparadigmatickým vokativem?) Amadé.

[65] Z roku 1996: přešetření je tedy už nemožné.

[66] Srov. A. N. a B. N. Strugačtí, Puť na Amalteju; tato próza však stěží vstupuje do hry přímo, protože podle knihovních databází Národní i Městské knihovny v Praze nevyšel její český překlad.

[67] 21 výskytů, všechny z prózy J. Sekotové Ovidiova poslední láska (Atlantis 1993). Je zřejmé, že do korpusu byla v tomto případě začleněna buď nedokorigovaná verze, nebo vůbec nekvalitní text. V oné próze se vyskytuje např. jméno Amyntás, které má G jednou Amynta, podruhé Amyntha; najde se v ní i zcela nestandardní, zato rádoby řecký (nebo snad thrácký? a ve spojení s latinským adjektivem?!) vokativ prosím tě, carissime Ovidiu, vyprávěj mi o Řecku.

[68] První kniha Mojžíšova 10, 15–18 (v ekumenickém překladu): Kenaan zplodil Sidóna…, Arváďana a Semárce a Chamáťana; toponymum odpovídající poslednímu z obyvatelských jmen má v angličtině mj. podobu Amathe.

[69] Viz webovou adresu pro děti about.com.

[70] ČJnPT, s. 109: FoxPro, MicroMenu, CommerceNet ap.

[71] Reflexiva viz bod 18. Dotazů na zvratná zájmena je mnohem víc než na všechna ostatní zájmena dohromady.

[72] Svůj je reflexivum, ale jev se netýká specificky reflexiv (mou/moji, tvou/tvoji).

[73] O spisovnost se vsadili v Opavě. Lze to přijmout jako signál regionálnosti G bez tě?

[74] Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, SPN, Praha 1961.

[75] Přelomovým dílem byla sice kdysi SMČ pro mnohem důslednější uplatnění synchronního pojetí spisovného jazyka, než jaký představovaly mluvnice Trávníčkovy; srov. však pokračování odstavce.

[76] K přivlastňovacím zájmenům vztažným, NŘ 73, 1990, s. 229n.

[77] Veškerá informace se tam omezuje na to, že zájmena (a zájmenná příslovce) mají v rámci dichotomie autosémantika-synsémantika specifické postavení: funkčně mohou nahrazovat autosémantika, ale jejich úkolem je zastupovat, ukazovat, odkazovat (§ 92); rozdíl mezi funkcí a úkolem, nahrazováním a zastupováním není zřejmý.

[78] § 323 – reference; § 383–385 – otázky doplňovací.

[79] Interrogativa – s. 96.

[80] Viz bod 5a.

[81] Na ČRo 2 jsem např. 7. 12. 1999 kolem 23. hodiny zaznamenal z úst meteorologa vyjádření mezi těma dvoumi až sedmi stupni, kde jsou na pováženou nejen koncovky, ale i volba operátoru až.

[82] V. Novotný, Tvar 15/1999, s. 9.

[83] Zvl. SMČ a ČM (na rozdíl od NoČJ). ČŘJ, s. 200, mluví kompromisně o číslovkách, „které jsou vlastně podstatnými jmény číselného významu“. Pokud jde o PMČ, pak na s. 301–302 v řadě slov, jež dokumentují povahu číslovek jako substitutu, „který vyjadřuje kvantum“, najdeme pět, pětka, pětice, pátý, pětinásobný, pětkrát, ale ne pětina; názvy zlomků jsou totiž pojaty slovotvorně (§ 220).

[84] Srov. body 1e, 4c, 4d, 5f, 9a, 19d, 23f.

[85] Srov. bod 6.

[86] V lese Housina (jehož název slýchám v singuláru, ale původní pomnožné pojetí lze stěží vyloučit) jsem slyšel od staršího obyvatele podbrdské vsi: Tady moc houby nerostou, já chodim radši na Hřebena. Jde o Hřebeny; podle map je to samostatná část Brd, ale podle místních názvů (Podbrdy, Skuhrov/Hostomice/Mníšek pod Brdy) i podle šíře středočeského úzu jsou to Brdy. K poměru obou názvů srov. J. Čáka, Po Brdech se chodí pěšky, Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha 1969, s. 92.

[87] Srov. A. Fiedlerová, Nástin vývoje pomnožných jmen v češtině, SaS 36, 1975, s. 266–284.

[88] Místní jména v Čechách (II, 1949).

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 3, s. 113-131

Předchozí Knihy a časopisy zaslané redakci

Následující Josef Šimandl: Morfologická problematika v jazykové poradně (2. část), II