Časopis Naše řeč
en cz

Morfologická problematika v jazykové poradně (2. část)

Josef Šimandl

[Články]

(pdf)

-

9. Skloňování zkratek, slov zkratkových a umělých[53] (6 d, 16 z):

9a) klienti se často svěřují s kolizí principů – zda se totiž řídit nezkrácenou podobou, nebo charakterem označovaného. Ten vítězí u VIP, KGB, StB. Jindy se spíš vychází z toho, jak se do deklinačního (tj. také rodového) systému češtiny začleňuje podle svého zakončení abreviát nebo obecněji produkt tvoření (Novartis, Eurostat,[54] zoo, UNESCO, ČEZ, KRNAP, CD-ROM, NATO). I ve spisovných projevech slýcháme hovorové skloňované podoby [památka chráněná uneskem, akcie čezu, s natem budeme bezpečnější], ale není konsenzus o tom, jak to psát: ČEZu, s NATem odmítají jedni, Čezu, s Natem[55] (nemluvě o xčezu, xnatu) není po chuti značnému množství tazatelů a uživatelů spisovného jazyka. Pro situace, kdy nestačí v písmu nesklonné akcie ČEZ, jsou akcie Čezu poměrně dobré řešení.

K VIP:[56] Prohlédl jsem 481 výskytů v ČNK, ale výsledek je hubený. Většinou jde o užití morfologicky nevýmluvné,[57] bez vyjádření rodové shody. Častý je předsunutý „značkový“ přívlastek či prefixoid, místo kterého bychom raději viděli postponovaný člen, ev. s předložkou (VIP vstupenky/zóna/tribuna/salonek/rezidence/stan; VIP hosté; letadlo ve VIP úpravě). Vzácnější je zcela korektní postponovaný neshodný (a neohebný) přívlastek (kategorie/osoby/pojem/seznam VIP). Desítky dalších dokladů jsou holý člen po předložce nebo takové množné tvary, kde adjektivalia nemají koncovky rozlišené rodem (stovky dalších VIP; účast těchto VIP; s těmi nejzasloužilejšími VIP). Výmluvné jsou 4 doklady (necelé procento!). Jediný výskyt má femininum(?) herci a jiné VIP (Učitelské noviny 3/1996); třikrát je doloženo životné maskulinum Prostě dělají to všichni, tak proč ne čeští VIP? (Magazín Lid. novin 1999, č. 50); Evropští VIP jsou skromní (titulek z čas. Story 1997);[58] unikátní singulár představuje tento doklad: Hotelová síť Marriot [114]použila Wackerovu ideu, jak provozovat koktajlové bary. Nejpodstatnější na nich je, že se v nich každý host cítí jako personálem dlouho očekávaný VIP (čas. Týden 1999). – Femininum podle významu ‘(velmi důležitá) osoba’ nelze vyloučit, zejména v singuláru nebo pokud by byla řeč o ženách. Zdá se však, že většinové je životné maskulinum.

Ke KGB, CIA, FBI, StB, Stasi ap.: Z téměř 7500 dokladů v ČNK připadá opět nejvíc na holé, nekongruující větné členy (a z nich nejvíc na neshodný přívlastek, např. po agent, spolupracovníci, činnost). Pokud jde o iniciálové zkratky, pak mezi užitími s vyjádřeným rodem se najdou menšinové doklady na neutrum (prý jde o nové StB; bývalého KGB; filadelfského FBI) – v řádu desetinásobků však převažuje rod ženský, vyjádřený adjektivem (americká/východoněmecká/sovětská/bývalá/komunistická/ Andropovova/hradecká/drážďanská/rumunská) nebo slovesem (získávala, sledovala, vedla…). Ženský rod je vidět i v zástupných popisných označeních typu jakási evropská FBI, maďarská StB. Zdroj takového rodového pojetí ukazují přístavky jako tajná/zpravodajská/bezpečnostní/výzvědná/kriminální služba, (státní) tajná/kriminální policie. Pokud jde o zkratkové slovo Stasi (Staatssicherheit), neutrum není doloženo vůbec: ženský rod je tu výhradní. Zdá se, že u těchto „struktur“ vítězí rod podle zakončení jen ojediněle, resp. že jen některá zakončení se prosadí jako rodově výrazná (neutrum gestapo – přitom i v tomto případě šlo o Tajnou státní policii, Geheime Staatspolizei).

Ke slovu zoo: NŘ se rodovému a deklinačnímu začlenění zkratkového slova zoo věnovala od konce 30. let do r. 1958 – srov. tyto ročníky a strany: 21, 181; 33, 162; 40, 306n. (shrnující drobnost J. Štindlové); 41, 181 (Jedličkův a Šmilauerův článek o novinkách v PČP 1957). Jakkoli se novou kodifikací mohlo zdát zacházení s tímto slovem vyřešeno, poradenská praxe dosvědčuje, že z hlediska obecného jazykového povědomí jde o stále otevřený problém. Zkratkové slovo zoo se nevžilo tak jako kino, foto nebo nejnověji info (nápis v supermarketu: Platební karty se přijímají na infu). O tom svědčí i stále nové výskyty typu liberecká ZOO, jejichž tvůrci volí nevhodnou grafiku příslušející iniciálovým zkratkám (snad zoo za iniciálovou zkratku pokládají a rozdíly v grafice různých typů zkratek jim unikají).[59]

K akciím ČEZ/ČEZu/Čezu: V ČNK se s výjimkou nejistého nominativu Nato nevyskytují skloňované podoby zkratky pro Severoatlantickou alianci vůbec. Zdá se tedy, že bez zápisu hovorových podob se lze v tisku obejít. Sféra reklamy může ostatně preferovat neměnnou podobu zkratky, která je zároveň obchodní značkou: Nakupujte v IKEA. – V. Staněk (NŘ 78, 1995, s. 271n.) upozornil na to, jak se připojování koncovek ke zkratkám šíří; skloňovat zkratky hodnotí jako přirozenější; obhajuje skripci akcie ČEZu a jako nesprávné hodnotí psaní typu KRNAP – KRNAPU. Poznamenávám, že o diskutabilní správnost by nešlo tolik jako o matení identity zkratek skloňovaných verzálkami: srov. z koncertní nabídky EBU, kde U pro změnu není koncovkou, protože zkratka označuje European Broadcasting Union. Staňkův návrh úpravy kodifikace – ČEZu; o ODA, s NATO nebo o Odě, s Natem – pokládám za plauzibilní (byť je možné i řešení [115]Čezu, které V. S. v neshodě s ASCS, ale ve shodě se stavem v ČNK hodnotí jako odporující normě). S lítostí konstatuji, že poslední, upravené vydání školních Pravidel (Fortuna, Praha 1999) k tomuto návrhu nepřihlédlo, podobně jako neřešilo např. tvorbu a pravopis zkratek akademických titulů, o kterých se ví, že jsou s nimi potíže: diplomovaný technik, inženýr ekonom(ie), dvojí inženýrský titul, PhD. – přitom se s jejich nositeli setkáváme my, administrativní pracovnice, redaktoři, tiskaři při výrobě vizitek…

9b) poradenskou trvalkou je skloňování jmen jako Rekrea; nově se objevila např. Amathea;

Z dostupných mluvnic nelze vyčíst hranice typu idea. Rekrea se podle zakončení zdá k němu patřit, ale tvary jako zájezd od xRekreje, s xRekrejí nikdy neplatily za kultivované. V rubrice Radíme a kritizujeme[60] píše v r. 1969 MK (M. Knappová?) o skloňování názvů Rekrea, Balnea: „V těch pádech, kde u typu idea je možno užít tvarů podle obou vzorů (dublet), dává úzus většinou přednost tvarům podle vzoru »žena«.“ V připojeném přehledu tvarů jsou G -eje, I -ejí jen v závorce, zato pro DL je jen -eji, které je sice jediné pro typ „idea“, ale nikoli jediné možné: srov. Lea, Ley, Lei a podobně Goa, Nikaragua; srov. také v trachei (místo v trachey), které už kdysi doporučoval J. Přikryl v recenzi lékařského textu.[61] Opouštění měkkých tvarů se časem potvrdilo, takže kromě slov představujících jakési skalní příznivce typu „idea“ s preferencí vkladného -j- (Korea, Guinea, Eritrea, teodicea) máme řadu výrazů, u nichž bude třeba ověřit, zda se u nich vůbec vyskytují (měkké) dublety: např. Chorea (Bohemica); trachea, (a)menorea, area, alinea; přírodopisná jména rodů, např. Eurythyrea, Macalinea, Platalea; četné názvy podniků, např. Brunea, Laktea, Ikea.[62] MČ 2, s. 340, mluví o „čtyřech blízce příbuzných skupinách“, které ovšem vyděluje čistě fonologicky: -oa, -ua, -ea, -ia. Pokusím se nastínit jiné principy diferenciace. Slova, jejichž příslušnost k typu „idea“ zvažujeme, vytvářejí totiž několik skupin, v nichž repertoár tvarů souvisí se sférou užívání.

A. Zacházení se slovy idea, t(h)eodicea utvářel úzus humanitně vzdělaných uživatelů jazyka, u nichž lze předpokládat jak vytříbenější vkus, tak kontakt s kodifikačními příručkami. Např. DL -ee byl vědomě odsouván ve prospěch výraznějšího, estetičtějšího a kodifikovaného, byť z hlediska systému silně periferního -eji. Tato skupina zakládá typ „idea“, jak ho popisují dosud vydané mluvnice. Je však čistě věcí grafické konvence,[63] zda budeme v písmu lpět všude na vkladném -j-, anebo zda připustíme i psaní DLsg idei, Isg, Gpl ideí, Dpl ideím, jimiž by se skupina A přiblížila B a C. Tvary ideje, idejemi by pak zbyly jako daleko méně početné, kvůli korespondenci s výslovností nutné anomálie.

B. Se slovy jako trachea, (a)menor(rh)ea zacházejí hlavně lidé s přírodovědným vzděláním, pro které jsou tvary jako tracheje příliš mimo centrum systému. V této skupině je obecné paradigma pro zakončení na vokál plus a: -a, -y, -i, -u, (-o), -i, -ou; -y, -í, -ám/ím, -y, -ách/ích, -ami.

[116]C. Výrazy Balnea a zvláště Rekrea mají nejširší okruh uživatelů: a říkají-li (převážně? výhradně?) byl jsem v Rekree, nevadí-li jim tento tvar odpovídající centrálnímu vzoru „žena“, těžko jim ho pro psanou podobu zapovídat z pochybných fonicko-estetických ohledů. Ostatně např. ke jménu Amadeus nemáme jiný V než Amadee.[64] Řekněme tedy, že tato skupina má paradigma jako B obohacené o variantní DL -e.

Ke slovu Ama(l)thea: V databázi je zaznamenáno, že telefonický dotaz[65] zněl na skloňování slova Amathea. Nešlo-li o nedorozumění, jednalo by se o podivuhodnou zkříženinu řeckého jména Filothea s latinským Amadea. V řeckém bájesloví se vyskytuje Amaltheia jako víla či koza, která se účastnila péče o malého Dia; souvisí s ní představa rohu hojnosti a byla prý vzata na nebe jako planeta; odtud vedou další cesty k užití slova ve hvězdářství (měsíc planety Jupiter) nebo v žánru science fiction.[66] Amalthea – snad jako emblém pohanství či interkonfesijnosti – se vyskytuje i v zednářské sféře: např. Internationales Freimaurer-Lexikon (Mezinárodní lexikon zednářství) vyšel r. 1932 v curyšském nakladatelství Amalthea; vazba na antiku – a tím ovšem také na skloňovací typ – tu není jistá. V ČNK je zastoupena podivná podoba Amatheia.[67] Nelze ani vyloučit, že východiskem k utvoření podoby Amathea („Amathejská, Amaťanka“) se mohlo stát místní jméno Amathe, které se objevuje v kontextu starozákonním,[68] nebo umělé slovo a/Amathe, označení (snad) pro „algebra & mathematics“.[69] A konečně je tu firma, resp. akciová společnost Amalthea, osobou ředitele zpočátku spjatá s Institutem moderního řízení (ten vznikl v září 1989). Tato Amalthea se zabývá personálním poradenstvím, pořádá burzy manažerských příležitostí, grafologické semináře ap. Čím (vším) byl název firmy inspirován – a tedy opět: jak by se měl skloňovat –, těžko soudit; kromě nejasné příslušnosti „kulturní“ připomeňme, že (1) patří k povaze firemních označení, že většinou figurují v nominativu jmenovacím; (2) patří k povaze problematických tvarů, že uživatelé se jim vyhýbají, takže i pro autory mluvnic nebo pro poradenské pracovníky se jejich podoby nakonec stávají spíš předmětem spekulací z nouze než výzkumu.

9c) nové prvky představují jednak názvy akcentující hravost – Klubka (Klub kamarádů; uživatelé skloňují toto zkratkové slovo podle vz. „žena“), název časopisu Můžeš a idiolektické pokusy redaktorů skloňovat do Můžeše, v Můžeši –, jednak šířící se „slepená torza“ typu TicketPro. Tradiční češtině poněkud blíž je gra[117]ficky i slovotvorně kompromisní typ Zlín-Projekt s jasněji vydělenou, průhlednou, úplnou a bez potíží sklonnou druhou částí.

K TicketPro: S tímto typem abreviátů jsme se zatím setkali jen u I. Bozděchové ve stati o jazyku počítačů,[70] ač se už tehdy užíval i v jiných sférách. Velké písmeno uprostřed zviditelňuje slovotvornou hranici a zdůrazňuje torzovitost, jejíž povědomí je zpravidla překážkou skloňování. Zakončení na -o by se zdálo ukazovat snadnou cestu ke vz. „město“. Ale případ textového editoru AmiPro, oblíbeného v polovině 90. let, ukázal, že podoby psát v AmiPru, převést do AmiPra jsme sice slýchali, do kultivovaných textů však nepronikly (nemluvě o tom, že i při neformálním hovoru měly vážnou konkurenci v amíčku).

Vysoký počet z svědčí o tom, že v této skupině se řešení hledá případ od případu znovu. Problém mluvnický a didaktický je a bude v tom, že konkrétní repertoár takovýchto jednotlivin se obměňuje někdy ještě rychleji, než jak probíhá generační střída a jak se daří tyto jednotliviny popsat v příručkách. Neproměnné nejsou ani principy, podle kterých se tyto jednotliviny začleňují do systému jazyka.

10. Zájmena kromě reflexiv[71] (6 d, 13 z): Setkáváme se s dotazy

10a) k zájmenům jenž, týž/tentýž, on (Gsg m. jej, něj; Asg n. je/ho/jej),(G pokládáme dnes za správný i tam, kde má protějšek v tvaru tebe a kde se kdysi vyučovalo jen mne – 2 z; ojedinělý je 1 z k dubletě mi/mně); svůj (svou/svoji);[72] jehož-jejíž-jejichž: +mezinárodní organizace, ?jíž/xjiž/xjejíž/jejímž je ČR členem; ojediněle byla ověřována spisovnost regionálního bez tě můžu žít;[73]

K týž/tentýž: Pořád je dost lidí, pro něž jsou to dvě zájmena, a tak se domáhají pro obě úplných paradigmat – ovšemže marně. Také v praxi odborného recenzenta jsem se setkal s autorem učebnice, který obě zájmena učí odděleně a oslabuje tím návodnost výuky pro praxi.

Ke G mne/mě: Dotazy dokumentují, jak stará generace uchovává naučenou normu půl století i déle. Vývoj byl takový, že např. PČP 1921 uvádějí pro G jen mne. PSJČ I (1935–1937) připouští „v některých obratech také nepřízvučné . Hallerova Rukověť mateřského jazyka (1940) formuluje takto: „toliko v některých spojeních (kde by v 2. os. stál na jeho místě tvar ) bývá také . PČP 1941 (a také 1946) to řeší výčtem bez diagnostické pomůcky: „ale neboj se mě, na to se mě neptej, to se mě netýče a pod.“. Jedlička a Šmilauer (NŘ 41, 1958, s. 181n.) se o žádné novotě v PČP 1957 nezmiňují. SSJČ I (1960) uvádí dnešní stav, tj. G mne/mě. Do roku 1946 včetně, tedy v prvních 33 ročnících, přinesla NŘ 36 příspěvků a zmínek k tvarům zájmena já, podle Jelínka-Bečky-Těšitelové[74] dvanáctého nejčastějšího slova v češtině. Některé z příspěvků G obhajují, častěji se však jeho užívání vytýkalo.

[118]K jehož-jejíž-jejichž (připomínka kodifikační a didaktická): O půlstoletí později se zopakovala situace s rozpačitým přijímáním přivlastňovacího zájmena jeho-její-jejich, takže to vypadá, jako by škola a mluvnictví (tvarosloví obzvlášť) byly dvě bašty jazykového rigorismu.[75] Gebauerova Příruční mluvnice jazyka českého (1904) obhajuje sice skloňované její, jejího (§ 166), ale to je také jediné posesivum pro 3. osobu, které Gebauer uznává – v § 446 pod výčtem můj, náš, tvůj, váš, její píše: „Kde se přivlastňovacího zájmena nedostává, tu přivlastňuje se příslušným genitivem (t. zv. genitivem přivlastňovacím). Ten případ máme v osobě 3. jednotné rodu mužsk. a střed. a 3. množné rodů všech.“ Také revize Ertlova (1926) toto pojetí zachovává; revize Trávníčkova (1930) dokonce vyhroceně formuluje: „pro osobu třetí je jen zájmeno její, přivlastňuje-li se jednotné osobě rodu ženského, a čí, jež je významu spolu tázacího“ (§ 383; transparence osoby u čí, např. nevím, čí jsem, je diskutabilní); na toto pojetí přirozeně navazuje i MSČ, nad jejímž textem si můžeme uvědomit poznatek dnes zasutý, že přivlastňovací zájmeno přejímá při transformacích i jiné než přivlastňovací významy (G subjektový/objektový jejich stíhání/okopávání zůstal normálním způsobem vyjadřování, zatímco tvar kdysi pro posesivní funkci specializovaný, totiž jich stíhání/okopávání, už za Trávníčka silně knižní, se stal archaismem). PSJČ (I, 1935–7) má pro jejich samostatné heslo, pro jeho nikoli. – Ač zájmeno jehož-jejíchž-jejichž (přivlastňovací vztažné) obsahoval už SSJČ I (1960), mluvnice z něho vycházející (ČM, NoČJ) je neprezentují jako samostatné zájmeno, a to ani ve výčtu vztažných zájmen, ani při kusých informacích k zacházení s ním: soustavně se nazývají „tvary“ zájmena jenž (z jeho paradigmatu ovšem tvary jako jejíhož, jejímiž nelze vyvodit). Specifika tvarů i užívání zájmen bývají formovány bohužel především, ne-li pouze, základní školou: a přitom pomocná kniha pro ZŠ, totiž SMČ, 1996, ve svém 25., „podstatně přepracovaném a doplněném vydání“, dál šíří zastaralé pojetí, jakkoli víme, že se nemá učit nic, co by se muselo přeučovat. Ještě hůř: po roce 1960 vyrostly tisíce češtinářů, kteří vztažná zájmena vlastně neumějí (kromě chatrné znalosti tvarů zájmena jenž a kromě ignorance zájmena přivlastňovacího vztažného neznají obyčejně ani zájmeno neurčité vztažné typu Kdokoli ho viděl, ustrnul, které pomalu mizí i z vyššího stylu). Po slovnících zaznamenala jehož-jejíž-jejichž MČ 2 (s. 95n.) a čtenáři NŘ se s ním mohli setkat o čtyři roky později v článku E. Macháčkové.[76] První mluvnice pro školu a veřejnost, která exponuje vztažná posesiva, je PMČ; je v ní sice jistá asymetrie (1 zájmeno jeho vč. jejich, její × 3 zájmena jehož, jejíchž, jejichž), ale přesto je průkopnickým činem, že PMČ pro širší veřejnost vyvázala reflexivní posesivum z područí jenž a že je uvádí ve výčtu relativ. O těchto značně starých novinkách ve zpracování zájmen jako by nevěděla standardní kontrola pravopisu v dnes nejrozšířenějším editoru Word: ta vyznačuje tvary jejíhož ap. jako chybné (a tím je dokonce odnaučuje).

10b) ojediněle k volbě interrogativa kdo-co (Co to je? To je labuť) – takový dotaz sice není, přísně vzato, morfologický, ale odpověď se hledá právě v morfologických pasážích mluvnic, kde bývají i poznámky k užívání zájmen, slov do jisté míry „gramatických“ (zástupných, transfromačních).

[119]K charakteru dotazu: Jde-li o volbu lexikální jednotky, jde vlastně o problém lexikologický, a pokud by šlo o použitelnost zájmen v jistých druzích vět (zde otázek), pak by šlo o problém syntaktický. Řešení našeho problému však budeme marně hledat jak v lexikologické pasáži PMČ,[77] tak v tematicky nejbližších pasážích SČ.[78] Mohli bychom si vysvětlení slibovat od výkladů k funkčnímu tvarosloví v MČ 2,[79] ale na rozdíl od poměrně rozpracovaných zájmen neurčitých je informace k tázacím zájmenům jen obecná: nicméně základní směrnici, že kdo je otázka na „lidské bytosti (osoby)“, tam najdeme.

K volbě kdo-co: Fakt, že distinkci nevytváří živost × neživost, ale spíš subjekt identifikovatelný jako osoba × neidentifikovatelný subjekt (osoba/zvíře/jev/věc), dovoluje charakterizovat jako základní možnost Co to je? To je labuť a jako pragmaticky specifickou, příznakovou hodnotit případnou volbu Kdo to je? To je labuť – např. v textu, kde by vystupovala labuť personifikovaná, pojímaná jako osoba na úrovni osob lidských. Naopak při +Co to přišlo? To je Věruš se lidská osoba gramatickými prostředky, popř. s uplatněním specifické intonace, pojímá jako neosoba, jako zjev (komický, odpudivý ap.).

11. Číslovky (6 d, 1 z): Dotazy nevytvářejí nápadně početné skupiny. Klienti konzultují morfosyntaktický problém tvaru počítaného předmětu, např. s osmi tisíci instalací/-emi nebo tvar po 143, po 21. Nechybějí dotazy na způsob psaní tvarů číslovek x15ti, x15ého; od x8mi do x12ti hodin, na tečku za číslem (která představuje také volbu číslovky základní či řadové: do 15 dnů / do 15. dne), na tvar pro „jeden a půl“ (půl druhého; zast. půldruha); na náležitou podobu číslovky vícero (s vícero otazníky); na správné znění denumeralia pro označení narozenin (čtyřicetiny? čtyřicátiny?). Ve zkoumaných datech ojedinělý, ale v poradenské praxi častý dotaz na samotné xdvěmi jsem zařadil k duálu.[80] 2 d, 1 z jsou k tisící dvoustý padesátý druhý; tazatel ověřoval kodifikací dosud neuznanou možnost ponechat některé z nekoncových částí v nesklonné podobě číslovek základních – např. tisíc dvě stě padesátý druhý. Víme ovšem, že mnoho uživatelů od skloňování a striktního rozlišování druhů číslovek upouští bez ověřování. K budoucím kodifikačním úvahám o připuštění dalších analogických a vůbec pohodlnějších způsobů zacházení s číslovkami připomínám ožehavou otázku meze takové permisivity.[81]

Připisování koncovek k číslicím stále odmítáme, mj. pro značnou libovůli, jaká by se tím otevřela (8ho, 8ého, 8mého). Jsou však jazyky, v nichž se některé z těchto způsobů pokládají za základní (2ème, 2nd).

[120]Vícero ani vícerý 2SSČ neuvádí, SSJČ má jen vícerý; MČ 2 (s. 117 a 405) předkládá neuzavřené soubory číslovek na -ero, ale vícero explicitně rovněž neuvádí. Už léta pozoruji vzrůstající oblibu této číslovky. V ČNK má 77 výskytů (vícero případů, zaměstnání, šancí, důvodů, Mikulášů, opozičních poslanců, trestných činů…; s vícero jadernými hlavicemi, z vícero stran, pro vícero použití, ve vícero čelných funkcích, mezi vícero státy…; i nás šedých vlků je zde vícero, rukopisů mu dal vícero…). 34× je zastoupeno i odstiňující (ovšem jak?) povícero. Distribuci nesklonných podob, případných tvarů jmenných a ohýbaných tvarů číslovky vícerý bude třeba prozkoumat. Motivací užití může snad někdy být i snaha o jednoznačnost: takovému ve více čelných funkcích lze totiž rozumět i jako opisu za komparativ ‘v čelnějších funkcích’. Ve většině užití by nicméně stačilo pouhé víc(e). Zdá se, že zejména ozvláštněné povícero se nezřídka uplatňuje v ironických a depreciativních vyjádřeních, např. v naší parlamentní komoře je takových shůry oblíbených a přičinlivě u žlabu pořehtávajících komoňů věru povícero.[82]

K narozeninám: Neztotožňuji se s pojetím řady mluvnic, že vyjádření zlomků jsou substantiva[83] – zlomky totiž vyjadřují čisté kvantum. Využití názvů zlomků k pojmenování narozenin má už substantivní charakter, protože přistoupil sém ‘den, kdy věk dosáhne x let’. Paradigmatickým základem slovotvorného modelu jsou v obou případech číslovky. Konkurence označení narozenin s podobou pro zlomek, resp. část, nevadí – je dokonce systémová a šestnáctiny jinak pojmenovat nejdou; dvacátiny je neobvyklé; -átiny se při jazykové hře přitvářejí podle -sátin (při věku 50–90).

(Případů, kdy je předmětem dotazu rozpor mezi označujícím a označovaným, tj. skloňování a shoda při přenosu významu, se týká 6 d a celých 26 z: to odráží obtížnost takových jevů i pro poradenské pracovníky.)[84]

12. Domácí jména (po)místní (7 d, 1 z): Tazatelům se obtížně vyvozuje základní tvar a náležité zacházení

12a) u jmen adjektivní povahy: místní úřad v Káraném; městečka Bystrého – zde by nominativ jmenovací[85] do městečka Bystré vypadal, jako by šlo o starší sklonné zacházení s použitím G feminina xBystrá; potíže působí i prvek připomínající adjektivní koncovky, když jejich motivaci uživatel nezná nebo o ní nepřemýšlí (do Hradce xKrálového);

Ke Káraný: Pracovníci tamějšího místního úřadu nás informovali, že z šestého pádu v předtištěné hlavičce vyvozují i úřady podobu Kárané, a ověřovali únosnost řešení v Káraným. Protože tato nespisovná podoba by problém nevyřešila, doporučili jsme uvést v hlavičce adresu s poštovním směrovacím číslem, za nímž následuje obligatorně nominativ: 250 75 Káraný.

[121]K Hradec Králové: nebyl by nezajímavý průzkum, kolik lidí (i v samotné východočeské metropoli) ví, že toto jméno města znamená „hradec královny“, a také třeba kolik z těch vědoucích se to dovědělo v české škole. Ohýbání obou částí uchovává v živé paměti dosud slýchaná píseň o kanonýru Jabůrkovi, která začíná Tam u Královýho Hradce. Kromě toho může neznalému připadat, že Hradec Králové je pojmenování o dvou částech jako Město Touškov, přičemž druhou část tvoří zpodstatnělé adjektivum typu Jílové.

12b) při interferenci místního lidového úzu: Křižatka jako Brda, Hřebena,[86] Hradčana (oficiální název osady zní Křižatky); snad podobně i Rovina, rovněž na Berounsku; příkladem matoucího pospisovnění, singularizace a zneprůhlednění je oficiální podoba Červená Píska místo Červené Písky za lidové Červený Píska (Mělnicko); příkladem přijetí podoby s nedostatečnou oporou ve skloňovacím typu je Jezvé;

Rovina s místním L na Rovinách může mít trojí výklad: buď byl standardizován domnělý singulár feminina, nebo místní úzus mylně přiklání ženský singulár k plurálovému typu, anebo je místní úzus v tvarech nedůsledný, jak tomu bývá často. Jako pojmenovací typ jde nejspíš o kolektivum na -a, která se ne zcela důsledně přiklánějí k neutrům.[87] Z hlediska celonárodního nelze mít námitky proti tomu, když se oficiální název Rovina skloňuje jako „žena“; z místního hlediska by se bylo povědomí o množném charakteru uchovalo lépe, kdyby standardizovaný název zněl Roviny (s místním dialektismem ty Rovina).

K Píska: dotaz zněl: „Co je Píska?“, takže o nesrozumitelnosti sám svědčil.

Jezvé je osada mezi Českou Lípou a Žandovem. A. Profous[88] uvádí, že starý tvar zněl Jezví s oporou ve stč. adjektivu, a upozorňuje na „pospisovnělé“ tvary Jezvá, Jezvý, Jezvé. Na měkká neutra jsme i u neprůhledných pojmenování zvyklejší: nemusím rozumět tvaru Bzí, vím-li, že u takových jmen je základním vzorem „stavení“ s případnými variantními tvary podle „jarní“: G Strašecí(ho). Zdá se, že standardizace toponym byl administrativní proces, při kterém mohl názor jazykovědců zůstat v některých případech pouhým názorem.

12c) při dvojznačném zakončení: Řevnice, Světice a s výjimkou -ovic snad všechna na -ice: většina těchto toponym je pomnožných, ale některá (+Kaplice, +Vltavice, +Jesenice, +Strážnice) jsou singulárová, jindy je zacházení se stejně znějícími toponymy rozlišeno (+Sušice) a není vždy jasné, která podoba má být uznána za náležitou (+Hostivice); kromě toho se setkáváme s pochybnostmi o tvarech i v případě, že jméno se jednoznačně chápe jako pomnožné (Pardubice);

[122]Např. jméno Kytlice se při současném pravopisu zdá příslušet k typu kaple-Kaplice, řeka-Řečice, kytle-Kytlice, ale protože vznikla jako „ves lidí Kittlových“, je její jméno pomnožné tento případ patří zároveň i k následující podskupině.[89] SSČ dává k jednotné Sušici upřesnění „v Čechách“, k pomnožným Sušicím upřesnění „na Moravě“. Šumavská Sušice je bezpochyby singulárová, podle Profouse[90] je singulárová i Sušice na Benešovsku a Českolipsku, ale u Sušice v Železných horách[91] zaznamenává Profous lidové(?)[92] množné tvary. L. Čižmárová řadí jméno Sušice k těm, „u nichž je možná dvojí (popř. trojí) interpretace“.[93]

Hostivice: Čteme-li v Hovorně Naší řeči 1926, s. 309n., že lid jezdí do Hostivic, ale tamní radní trvají na tom, že jsou z Hostivice, shledáváme, že po třech čtvrtích století se stav nijak nezměnil: tamní „konšelské tvarosloví“ nadále vychází z původního singuláru ve významu ‘Hostivítova ves’,[94] zatímco ti uživatelé jazyka, kteří toto místní specifikum ne(u)zn(áv)ají, nadále užívají šest set let staré tvary množné.

U Pardubic aj. je dosud předmětem dotazů konkurence staršího D -ům s novějším a už většinovým -ím; I je už jednoznačně podle „růže“ -emi.

Toponyma na -ice jsou velmi početná. Podle retrográdního zpracování Profousova slovníku[95] jde jen na území Čech o 3520 toponym. Není snad v Čechách ani na Moravě končin, kde by žádné nebylo, a některá z nich jsou i se svými tvaroslovnými potížemi známa po celém území národního jazyka. Snad by tedy stálo za úvahu, jak by měla problematiku těchto jmen přibližovat a osvětlovat škola – a zda to vůbec nějak dělá.

12d) při ztrátě motivačního povědomí: u školy (v ulici) Na Líše je tvar po předložce nesrozumitelný a nový pravopis názvů ulic ho zatemňuje ještě víc;

Starší(!) tazatelka slovu vůbec nerozuměla a ptala se, kdo nebo co je „líša/Líša“. Jde samozřejmě o líchu ‘roli, pole’, která je podle SSJČ zastaralá, popř. knižní a básnická. Jak ukazuje ČNK (21 výskytů, z toho dvakrát v adrese),[96] není tento archaismus zcela mrtvý: nacházíme ho však po[123]výtce v obrazných vyjádřeních jako na líchách české literatury (A. C. Nor); z Lidových novin 1992: právo na smrt má jen ten, kdo dooral svoji životní líchu; oknem na mě čumí, jak divně ořu Boží líchu; z Mladé fronty DNES 1994: Uvedl to režisér Otomar Krejča po jednáních s ministerstvem kultury, jež k 1. 1. 1995 ruší existenci tohoto divadla jako státní příspěvkové organizace. „Stojíme nad brázdou přerušenou navždy, lícha bude přenechána úhoru,“ prohlásil Krejča (výrok je citován i v jednom z dalších článků a Krejčova dikce je shledána patetickou); kupodivu se líše nevyhýbá ani časopis Rock a pop: právě Žlutý pes na té líše (jižanského rocku) vyoral brázdu nepřehlédnutelnou. Někdy je užití depreciativní: Naši puncovaní tradicionalističtí domovináři posléze dosti obdobně přijímali představu smíru s nacismem, jenž by jim nebránil pěstovat pateticky deklamační češství a posvátné tradice národní půdy a rodné líchy; jen když to nebude ve znamení masarykovského demokratického cizomilství a v zemi červotočivé zednářstvím a socialismem (V. Černý, Paměti); najdou se i kontexty, které zesměšňuje pouhé jejich citování: Jarmila Urbánková například v básni, která je reakcí na vystoupení žen ROH s kužely, líčí obraz „modrého přílivu“ zaplavujícího „strahovskou líchu“ (V. Macura o sémantice spartakiády). Setkáme se i s výrazem izofunkčním: spoludělníků „na krvavé líše“ (Novotný by užil své zamilované slovo „nivách“) literární kritiky. Jen okrajově se najde užití v platnosti konkréta, a to v textu evokujícím staré časy: po leta se mluvilo o sedlákovi Vránovi z Těšic u Hodonína, kterému vyšlo jeden den ambo na Prahu a terno na Brno. Přes to přese všechno nakonec prosázel rodnou líchu a šel o žebrácké holi. Habent sua fata agricolae (Lidové noviny 1992). Doklad na užití v platnosti odborného termínu pochází kupodivu z časopisu Vlasta: v jediné lesní líše bylo nalezeno sedm barevných odstínů křemenáče, způsobených odlišným složením půdy. Tento doklad však usvědčuje z neúplnosti SSJČ,[97] stejně jako všechny uvedené doklady zpochybňují neuvedení líchy v SSČ. Jde o výraz dosud užívaný, ale pro někoho už neprůhledný i tvaroslovně – zejména v Lsg s palatalizovanou souhláskou.

12e) u jmen, která prodělala nebo mohla prodělat deklinační a rodové přehodnocení: G jmen Písty, Koloděje; L jména Břehy; tazatelé ověřují rod (a zároveň I) jmen Bohdaneč, Zeleneč, Střezimíř; lze sem zařadit i slábnoucí povědomí o pohybném -e- (Sedlec: Sedlce); bezpochyby sem patří tradiční poradenský oříšek Odolena Voda;[98]

K Sedlec: Lze zcela odmítnout Sedlece podle Kadlece?

K Písty, Koloděje: Šmilauerovo vydělení pomnožných typů maskulinních Mosty – Rokycany – Lobkovice (s podtypem Jince) a femininních Čechy – Teplice – Nusle (NoČJ, s. 175177) transformovala A. Polívková[99] do maskulinních Mosty (s nepřehlednou situací v G) Jince a femi[124]ninních Hodkovičky – Litoměřice – Nusle. Měkká zařazuje Polívková k ženským Litoměřicím/-ům, přičemž podotýká: „Jména jako Kyje mohou mít v 2. p. též “; podle abecedního seznamu pak mají Skryje, Kyje, Řeporyje v G dubletu -0/-í, ale Koloděje mají jen Koloděj. Vzniká tedy otázka, jakou kvalitu autorka mínila charakteristikou „jako (Kyje)“. Uznání dubletního Kolodějů (s oporou v povědomí, že koloděj je periferní varianta k výrazu kolář a že by se skloňoval jako čaroděj, zloděj) by odpovídalo i D -ům.

12f) při kolizi životnosti a neživosti (problematika styčná s bodem 1c): +Černý Vůl.

Lze očekávat, že dotazů na skloňování tohoto jména osady severně od Prahy bude přibývat, protože v její blízkosti má vést dálniční obchvat Prahy. Navrhujeme: G do Č. Vola (i mezi neživotnými existuje typ „les, lesa“, takže se lze vyvarovat sporného Černého ?Volu), DL Č. Volu (neuplatníme výrazně životnou koncovku -ovi), A (přes) Černý Vůl / ?Černého Vola.

13. Adjektiva (7 d, 7 z): Tuto nesourodou skupinu vyděluji proto, že osvětluje problémy zdánlivě neproblematického slovního druhu, a navíc ne ty nejočekávanější (tvary posesivních adjektiv; k těm však srov. bod 23k).

13a) Nejvíce dotazů (3 d)[100] je k počtu -n- v (po)vinen.[101] To je vlastně problém pravopisný: tak ho vnímá většina tazatelů a také jediný, obligatorní záznam na toto téma je označen jako pravopisný. Osvětlit náležité psaní však znamená nezůstávat jen na pravopisné úrovni, protože pohybné -e- v tvarech jmenného adjektiva je problém morfologický, stejně jako u panna-panen, stéblo-stébel aj.[102]

13b) Jmenných tvarů se týká i jejich konkurence s tvary složenými. Případy problémy dětí, viděné/y(/o) dětskýma očima a Pražská energetika, zastoupená(/-a) panem N. prozrazuje usouvztažňovací bezradnost (volba mezi přívlastkem a doplňkem, popř. cirkumstantem), kterou tazatelé vyjadřují jako problém „správné“ koncovky.[103] Podobně v případech obchod byl minulý týden uzavřen(ý), zaměstnanci musí mít uzavřen(o)u dohodu o hmotné zodpovědnosti jde snad pořád o rozlišení dvou pojetí, dějového (akčního) a stavového. Záznamy máme i o není zákonem upraven(ý); při nehodě byly dvě osoby zraněné těžce a pět zraněno lehce.

Distinkce „byl uzavřen = slovesný tvar pasiva, slovesný přísudek, vyjadřuje dokončený děj × byl uzavřený = být + adjektivum, přísudek jmenný se sponou, vyjadřuje stav“ je stará. Otázka, nako[125]lik se tato distinkce stala školometskou, už také není nová.[104] Potíž je v tom, že pro rozhodnutí, zda jde o děj nebo stav, nedává oporu ani slovesné transformační východisko: vyjádření zákon ho upravuje je děj jen v úzce formálním pojetí a pojmenovává se jím vlastně stav, jemuž by adjektivum odpovídalo lépe než příčestí – ale příčestí trpné je tradičnější a v psaných projevech dosud častější, zejména v neutru: Zákonem není ?upravené, zda… Na oblibě jmenného tvaru / příčestí trpného v administrativě se podílí možná i to, že jmenný tvar je nápadný signál spisovnosti, podobně jako spojka zda nebo či. Takové „vlajkové“ prostředky slouží k bezpracnému pospisovňování[105] jinak značně uvolněných mluvených projevů zejména moderátorům a politikům. Často od nich slýcháme jmenný tvar, resp. příčestí, i v neuspokojivých[106] kombinacích s tvary složenými: Provoz je plynulý, hodnocen stupněm tři. Výroční zpráva je podrobná a zaměřena na zhodnocení úspěšnosti podpůrných programů. Jmenným tvarem se někdy vytváří zdání slovesného tvaru, jemuž však neodpovídá sémantická valence: Vídeň je vyhlášena velkým počtem kaváren (máme vyhlášený např. dobrou kuchyní, ale vyhlásit / být vyhlášen např. vítězem; obojí je instrumentál, a to může rozdílnost obou vyjádření zastírat).

V ojedinělých případech lze vystopovat distribuční pravidla, která jdou vyžadovanému rozlišení příčestí od adjektiva napříč: při byly dvě osoby zraněné vítězí tvar složený jako bližší centru také proto, že se popisuje právě stav, např. po nehodě. Při pět (osob bylo) zraněno lehce vítězí tvar jmenný z jiného důvodu, totiž že se složeným tvarem není jednoduché zacházet: pět osob bylo xzraněné/?zraněných lehce. Přirozeně vyzní i varianta pět bylo zraněných lehce / pět bylo lehce zraněných se substantivizovaným adjektivem jako odpověď na otázku, kolik bylo zraněných a jak vážně.

13c) Objevují se i dotazy na šířící se „bludné“ koncovky k jednání týkající- se…; zabývá se tématy týkající- se;[107] musí čelit podezření z toho xplynoucího; s významovým rozdílem: Úřad práce, pobočka pro Prahu 1, zastoupený × -á; tyto dotazy, formulované většinou jako dotaz na správný tvar, jsou ovšem povahy syntaktické.

„Bludné koncovky“ se objevují tehdy, když pisatel a zvláště mluvčí nevnímá kontext a skladebné zapojení adjektiva. Ke vzniku chyb přispívá počítačové zpracování textů, kde by si změna jednoho slova žádala ještě další úpravu, ale na tu se zapomene. Z poradenské praxe však víme, že [126]častěji je tazatel při volbě koncovky bezradný proto, že neví, nad čím by se měl zamyslet: totiž ke kterému řídícímu substantivu se adjektivum vztahuje a podle kterého tedy má mít koncovku. Zpravidla jde o případy, kdy je řídící substantivum od adjektiva odděleno jiným členem.

K Úřad X, pobočka Y, zastoupen-: Jazykový rozdíl mezi koncovkou podle počátečního nominálního výrazu, anebo podle přístavku (přičemž jde o výklad povahy jeho významového vztahu k předchozímu výrazu) čili mezi tím, zda někdo vystupuje jménem pobočky, anebo celé instituce nemusí být ještě rozdílem právním: instituce totiž nechává pracovníky poboček jednat v jistých záležitostech svým jménem. Do těchto jemností, které mohou ovlivnit volbu koncovky, vidí však vždy daleko spíše tazatel (bývá jím sekretářka oné pobočky) než pracovník jazykové poradny. Poradenská praxe je taková, že většinou se od přístavku odhlíží.

13d) Dotazy na stupňování se týkají

K nejoptimálnější: F. Daneš[108] upozornil na fakt, který dodnes mnoha kritikům tohoto už poněkud vykřičeného jazykového prohřešku uniká: Ani po stránce slovotvorné nejde totiž jen o jakési „nej-nejlepší“, protože adjektivum optimalis (počeštěné jako optimální) nevzniklo přímo k optimus; je to vztahové adjektivum ke zpodstatnělému optimum ‘nejlepší (dosažitelný) stav’. Z pojetí, že ideál či optimum nebývají nikdy zcela dosažitelné, lze čerpat pro podobu nejoptimálnější jisté oprávnění, totiž že by označoval něco, co se optimu nejvíc přibližuje, takže vztahové adjektivum by přešlo v jakostní (a ta se stupňují).[109] Na druhé straně stále platí, že pokud si chci zalyžovat, jsem s optimálními sněhovými podmínkami vrcholně spokojen a s podmínkami ?nejoptimálnějšími nebudu spokojen xnejvrcholněji (vrchol a optimum mají společný sém „špičkovosti“). Platí také to, že na rozdíl od výrazu ideál (vlastně ‘představa’) je už ve výrazu optimum přece jen přítomen význam výběru nejlepšího z toho, co se nabízí a je hodnoceno. Myslím, že u původně vztahových, nověji jakostních adjektiv nevstupuje do hry jen sufix a jeho funkční přehodnocení, ale také významy obsažené ve slovotvorném základu a pravděpodobně i vzájemná souhra významů s řídícím substantivem. Hodnocení bude nejspíš případ od případu různé: zatímco nejvýběrovější máslo by se těžko zbavovalo přechválenosti, na nejvybranější způsoby jsme vcelku zvyklí (bohužel spíš jen na ten výraz).

O komparativu ve spojení s měrovým více/méně pochybují dnešní uživatelé češtiny až příliš málo. Výsledný „dvojkomparativ“ je doložen v ČNK po méně/míň jedinkrát (vždycky ten lepší vyšoupne toho míň lepšího), zato po víc(e) jsou dokladů desítky: daleko víc potřebnější; celkově víc rizikovější; jsou o 50 % více dražší, o něco více aktivnější, více efektivnější, důležitější, agresivnější, impulzivnější; volební kampaň začíná být stále více dramatičtější; Evropa se stává stále více stejnorodějším kontinentem. Jakousi vstupní branou infekce jsou jednak příliš autonomně cítěné frazémy a koreláty (čím dál víc paradoxnější; tím víc srozumitelnější, čím víc…), jednak [127]korektní vyjádření, v nichž víc netvoří se sousedním komparativem syntagma (o to více centralističtějších voličů by mohlo…). Nejde o jev zcela nový:[110] vzrůstá jen jeho frekvence a s ním i nápadnost. Že takové zacházení ústí až v „sestupné stupňování“, např. méně schematičtěji, na to upozornil už před sedmi lety P. Mareš.[111]

Sonda do ČNK ukázala na špatnější všehovšudy 6 dokladů. Naprostá většina je z nové beletrie, v několika případech od účastníků literární soutěže; lze tedy uvažovat o oblibě tohoto komparativu v bohémsko-mládežnické sféře: Z mýho těžkýho smutku a z mý šílený touhy po Psici sem měl špatný kruhy, čim dál tim špatnější (J. Topol, Sestra); Anebo bys jí mohl udělat něco špatného. Ale muselo by to být něco hodně špatného, špatnějšího, než je ona sama; Ale já jsem den ze dne špatnější; což činilo jistě ovzduší ještě špatnějším a neprůhlednějším než obvykle na planetě; Nakonec jsem nezemřela na otravu alkoholem a ráno se probudila. Sice ve značně špatném stavu a s ještě špatnějším svědomím, ale byla jsem naživu. Poměrně častý je tedy souvýskyt s pozitivem, kde volba analogického, pravidelného komparativu špatný (ještě) špatnější vyhovuje potřebě gradovat lépe než komparativ nepravidelný. Ostatně komparativ špatnější má už Havlíček v kritice Tylova Posledního Čecha, a to na značně exponovaném místě: hned za známým Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení… následuje věta Kdybychom čas a práci, které nakládáme na přemlouvání lidu našeho, aby místo lepších cizích spisů čítal z vlastenectví naše špatnější, kdybychom pravím ten čas a tu práci vynaložili raději na to, aby byly naše spisy lepší než cizí, moudřeji a prospěšněji bychom jednali.

Který z obou, to nebylo možno v e-mailu bez diakritiky rozpoznat.

13e) Ojediněle váhá uživatel mezi tvary tvrdými a měkkými: vysokopasý, včelí.

[128]Adjektivum vysokopasý užil B. Hrabal. Problém, který bývá vnímán jako pravopisný, spočívá v povědomí o slovotvorném typu (po tvrdém konsonantu jsou tvrdé koncovky – krátkoprstý, krátkodechý; stejně tak při obojetném velkohubý, ploskonosý; jen po měkkém konsonantu bývají koncovky měkké – širokoplecí, růžolící). Tvoření je paradigmatické, byť omezeně a spíš v odborném nebo vyšším stylu (srov. krátkosrstý, drobnokvětý; Vaňorného Zora když jitrorodá se zjevila růžovoprstá; volooká Athéné).

O včelí-xvčelý se dohadovali na nejmenovaném okresním úřadě. Nevíme však, zda byl dotaz motivován profesí (např. textem o výkupu medu).

14. Kondicionál (8 d, 6 z):

14a) Trvale[112] vzbuzuje zájem (všech 8 d; 1 zO, 2 zI k vystoupením Z. Hlavsy v rozhlase), zda kodifikace stále lpí na abych, abychom, abyste, kdybyste, jako byste. Analytické tvary aby jste/jsme/jsi/jsem známe z mluvených projevů, a to i z projevů poměrně kultivovaných, jako častější a jejich uznání za hovorové až neutrální by odpovídalo dnešnímu stavu češtiny; tím by se ovšem prohlásily za spisovné a nemalá část uživatelů spisovného jazyka (včetně některých uživatelů právě těchto tvarů) by takový krok hlasitě hodnotila jako barbarství.[113]

PMČ, § 490, prezentuje bysme jako hovorové, bysem hodnotí jako substandardní, k by jsi / bysi, by jste se nevyjadřuje. Toto řešení je nedůsledné a matoucí. Brněnští lingvisté totiž hovorové tvary nepřipisují podle pražské, havránkovské tradice útvaru hovorová čeština (chápanému jako ústní a poněkud liberálnější varieta spisovného jazyka), nýbrž charakterizují tak tvary užívané „v hovoru“, v běžně mluveném jazyku (pro ten je však příznačné míšení kódů daleko překračující jakkoli liberálně pojatou hranici spisovnosti). Snad je to dáno i tím, že pro Moravany nepatří výrazy hovor, hovořit k vyšší, ale ke vcelku všední vrstvě jazyka. Přehodnocení syntetického kondicionálu (bychom ap.) provedla už řada lingvistů v dílčích studiích. Např. D. Davidová[114] při analýze oficiálního veřejného projevu ze Slezska řadí regionální podobu byzme mezi „hovorové znaky charakteristické pro mluvený jazyk“, zatímco bychom hodnotí jako „spisovné až knižní“. Také Z. Hlavsa,[115] když se zmiňuje o „vysoké frekvenci protestů proti snahám připustit jako spisovné v podstatě nefunkční výjimky jako tvary abysme“, uvádí: „Jako psaná, domněle spisovná podoba se používá aby jsme. Oddělení spojky od slovesa lze chápat jako funkční; opuštění kdysi aoristových, dnes mimosystémových koncovek -ch, -chom lze rovněž hodnotit jako funkční – hodně záleží na tom, co budeme zaklínadlem „funkčnosti“ mínit a zda nám spíš půjde o to, abychom objasnili fungování v úzu, než abychom hájili fungování podle představ zatížených historickým poznáním a normativní tradicí.“

[129]14b) Ojedinělé (po 1 z) jsou: dotaz na zdvořilostní užití kondicionálu; dotaz na znění kondicionálu pomocného slovesa být (kdybys byl); dotaz, zda tvar byla by se odehrála je vůbec možný a správný: ten dokumentuje, jak kondicionál minulý ustupuje nejen z úzu, ale i z jazykového povědomí.

Ke zdvořilostnímu kondicionálu: ocituji nejprve tazatele,[116] pak odpověď poradny. T: Je obvyklé začínat nějakou řeč, či úvod k hudebnímu číslu slovy: Rád bych vám pověděl… nebo Chtěl bych vám zahrát… (otazník chybí – ostatně jde spíš o vyčítavé tvrzení než o pravou otázku; bych je podtrženo). Má to mluvnický podklad, nebo je to projev ostýchavosti, stydlivé slušnosti, či osobní nejistoty, méněcennosti? Proč se běžně neříká: Teď vyložím… Teď zahraju… atp. – P: Spojení rád bych vám pověděl nebo chtěl bych vám zahrát jsou naprosto obvyklá a jazykově oprávněná. Kondicionálem se zde naznačuje zdvořilost, skromnost či přání autora sdělení, nikoli jeho ostýchavost, nebo dokonce méněcennost. Dotaz dokumentuje, jak u starší generace převládá gramatické až funkcionalistické pojetí jazyka nad znalostí úzu a zejména nad řečovou pragmatikou; bude to u mladších generací lepší? Nebo spíš jen jiné, při té druhé zdi, že totiž zacházení s jazykem bude příliš prakticistní bez ohledu na systém?

15. Vazba, v řadě případů spíš kolokace[117] neboli problém morfologicko-syntakticko-lexikální (8 d, 18 z). Tazatelé

15a) ověřují správnost vazby, se kterou se dosud nesetkali (mít otázku na někoho, zmínit/uvažovat/diskutovat/jednat něco, komunikovat něco (komu), s ústupem neakuzativních vazeb vyvolává pochybnosti také vyvarovat se čeho); menšinu představují kontaminace jako mám xna vojáky hrdost;

Jednat něco je však, soudím, hajitelné jen jako deprefixát od projednávat něco (srov. policie šetří = vyšetřuje, bezpečnostní pás to jistí = pojišťuje ap., v obecné češtině prudí = opruzuje); sama tato deprefixace je většinou stylově poněkud nižší než explicitnější slovesa s předponou. Takové deprefixáty by ostatně bylo namístě přezkoumat i lexikologicky: SSČ uvádí jistit ‘zajišťovat’ jako bezpříznakové, ale šetřit ‘vyšetřovat’ jako knižní, ačkoli přes 180 výskytů v ČNK dokládá na tisku z 90. let, jak je tento jazykový prostředek živý.[118]

15b) žádají radu při výběru: akreditovaný u ministerstva / ministerstvem; bojovat o/za záchranu života; je nejlepší na/ve světě; návod na obsluhu / k obsluze; pro[130]gram pro/na podporu něčeho; výuka čeho/čemu; viz přílohu/-a; učení se role/-i; naproti škole/x-y; na/v územním obvodu; převzetí pohledávek za bývalé zaměstnance / za bývalými zaměstnanci / po bývalých zaměstnancích; zaspat (na) pohovor; promovat magistrem / na magistra; reflexe literatury / o literatuře; zaujetí pro literaturu / literaturou; byl jsem ustanoven obhájcem obviněného/-mu; kontakt s někým / na někoho; být znechucen ?z něčeho / něčím; laureát z/v/0 oboru smyčcové kvarteto; recept pro/na/?ke zdraví; na/v čele pelotonu; ani mi/mě nehne;[119] odolnost vůči/proti/0[120] korozi; recepce u/při/k příležitosti konference; Památce/Na památku těch/těm…; jsem z toho / tím znechucen…;

15c) pozastavují se nad asymetriemi jako dozírat na…, ale dozor nad…;

15d) upozorňují na dvojznačnost: došlo k vydírání pana G.; celnímu inspektorovi se podařilo prokázat podvod.

Oba poslední doklady pocházejí z pořadu TV Nova „7 dní“ (1996). Teprve kontext dovoluje interpretovat, zda pan G. vystupuje jako agens, anebo jako patiens vydírání; zda inspektor je podvodník, anebo úspěšný státní úředník.

Pro tazatele je většina rozhodnutí o náležité vazbě věcí jazykové správnosti. Častěji však jsou rozdíly mezi „vazbami“ v jiné poloze: jsou to různé regulérní, někdy jemně odstíněné možnosti, jak pojmout a vyjádřit označované. V nečetných případech jde o regionalismy, přičemž vedle situací jasných jako naproti xškoly, +sedni si ?někde, co to je za člověka/xčlověk, mít na starosti/?starost,[121] +nic xdalší nemám, +přenocuji xho[122] se lze nadít i případů, kde příznak regionality (nemluvě o vymezení areálu, kde všude se prostředek užívá) dosud nebyl ani zaznamenán.[123] Další díla valenční lexikologie[124] dají, doufejme, této mnohdy pythic[131]ké[125] oblasti poradenství potřebný odborný základ. Vždy však bude záležet i na tazateli: jaká s ním bude řeč o tom, co vlastně chce vyjádřit. Bohužel, setkáváme se i s případy, kdy se nás tazatelé paraverbálně, vzácněji explicitně, snaží vmanipulovat do role, při které nám do smyslu vět, do charakteru textu, do komunikační situace nic není: máme „jenom“ poradit správný tvar. (To platí zdaleka nejen o tzv. vazbě.)

 

(Pokračování příště)


[53] Nelze důsledně oddělit slova umělá od přejatých, protože obě skupiny jsou vyděleny podle nesourodých kritérií. Nadto může jít o speciální problém, o kterém je pojednáno jinde. Internet, euro jsou přejatá umělá slova: euro je zařazeno mezi přejatá (bod 21a), o internetu se píše v bodě 7, který je věnován lokálu.

[54] Dotaz na skloňování takového výrazu dokumentuje nejspíš kapitulantství před slovem viděným poprvé: skloňovací obtíže tu nehrozí.

[55] Srov. ASCS s. v. NATO aj.

[56] Pro neobeznámené vysvětluji: very important persons čili celebrity; hovorově (nebo spíš obecněčesky), snad navíc depreciativně vipáci.

[57] Ti, kdo učí česky cizince, by jistě uvítali šíře založenou studii, jak mnoho uspokojivých českých vyjádření lze vytvořit – a jak mnoho jich Češi tvoří –, aniž se ohýbá, aniž se vyjádří rod ap., a tedy aniž je nutné překonávat potíže, jaké by třeba právě s VIP mohly nastat.

[58] S těmito doklady se shoduje i řešení zaznamenané rovněž r. 1997 v poradenské databázi: polští VIP byli přijati.

[59] O tom, že psaní zkratek – mnoho druhů dnešních textů by se bez zkratek těžko obešlo! – je popelkou jazykové výuky a osvěty, svědčí např. takovýto telefonický dotaz administrativní pracovnice z května 2000: „Když píšu v adrese pí Ing. Jana Nováková, tak je tam bez tečky a Ing. s tečkou: to mi připadá divné.“

[60] NŘ 52, 1969, s. 64.

[61] NŘ 31, 1947, s. 70.

[62] Srov. však výše v petitu citované Nakupujte v IKEA.

[63] Pokus tuto konvenci inovovat by patrně přinesl výtky nekulturního progresismu na straně jedné, iracionálního konzervatismu na straně druhé.

[64] V beletrii, např. u K. Kovala (Mozart v Praze, Melantrich, Praha 41971) se tento problém obcházel nesklonným hypokoristikem (anebo mimoparadigmatickým vokativem?) Amadé.

[65] Z roku 1996: přešetření je tedy už nemožné.

[66] Srov. A. N. a B. N. Strugačtí, Puť na Amalteju; tato próza však stěží vstupuje do hry přímo, protože podle knihovních databází Národní i Městské knihovny v Praze nevyšel její český překlad.

[67] 21 výskytů, všechny z prózy J. Sekotové Ovidiova poslední láska (Atlantis 1993). Je zřejmé, že do korpusu byla v tomto případě začleněna buď nedokorigovaná verze, nebo vůbec nekvalitní text. V oné próze se vyskytuje např. jméno Amyntás, které má G jednou Amynta, podruhé Amyntha; najde se v ní i zcela nestandardní, zato rádoby řecký (nebo snad thrácký? a ve spojení s latinským adjektivem?!) vokativ prosím tě, carissime Ovidiu, vyprávěj mi o Řecku.

[68] První kniha Mojžíšova 10, 15–18 (v ekumenickém překladu): Kenaan zplodil Sidóna…, Arváďana a Semárce a Chamáťana; toponymum odpovídající poslednímu z obyvatelských jmen má v angličtině mj. podobu Amathe.

[69] Viz webovou adresu pro děti about.com.

[70] ČJnPT, s. 109: FoxPro, MicroMenu, CommerceNet ap.

[71] Reflexiva viz bod 18. Dotazů na zvratná zájmena je mnohem víc než na všechna ostatní zájmena dohromady.

[72] Svůj je reflexivum, ale jev se netýká specificky reflexiv (mou/moji, tvou/tvoji).

[73] O spisovnost se vsadili v Opavě. Lze to přijmout jako signál regionálnosti G bez tě?

[74] Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, SPN, Praha 1961.

[75] Přelomovým dílem byla sice kdysi SMČ pro mnohem důslednější uplatnění synchronního pojetí spisovného jazyka, než jaký představovaly mluvnice Trávníčkovy; srov. však pokračování odstavce.

[76] K přivlastňovacím zájmenům vztažným, NŘ 73, 1990, s. 229n.

[77] Veškerá informace se tam omezuje na to, že zájmena (a zájmenná příslovce) mají v rámci dichotomie autosémantika-synsémantika specifické postavení: funkčně mohou nahrazovat autosémantika, ale jejich úkolem je zastupovat, ukazovat, odkazovat (§ 92); rozdíl mezi funkcí a úkolem, nahrazováním a zastupováním není zřejmý.

[78] § 323 – reference; § 383–385 – otázky doplňovací.

[79] Interrogativa – s. 96.

[80] Viz bod 5a.

[81] Na ČRo 2 jsem např. 7. 12. 1999 kolem 23. hodiny zaznamenal z úst meteorologa vyjádření mezi těma dvoumi až sedmi stupni, kde jsou na pováženou nejen koncovky, ale i volba operátoru až.

[82] V. Novotný, Tvar 15/1999, s. 9.

[83] Zvl. SMČ a ČM (na rozdíl od NoČJ). ČŘJ, s. 200, mluví kompromisně o číslovkách, „které jsou vlastně podstatnými jmény číselného významu“. Pokud jde o PMČ, pak na s. 301–302 v řadě slov, jež dokumentují povahu číslovek jako substitutu, „který vyjadřuje kvantum“, najdeme pět, pětka, pětice, pátý, pětinásobný, pětkrát, ale ne pětina; názvy zlomků jsou totiž pojaty slovotvorně (§ 220).

[84] Srov. body 1e, 4c, 4d, 5f, 9a, 19d, 23f.

[85] Srov. bod 6.

[86] V lese Housina (jehož název slýchám v singuláru, ale původní pomnožné pojetí lze stěží vyloučit) jsem slyšel od staršího obyvatele podbrdské vsi: Tady moc houby nerostou, já chodim radši na Hřebena. Jde o Hřebeny; podle map je to samostatná část Brd, ale podle místních názvů (Podbrdy, Skuhrov/Hostomice/Mníšek pod Brdy) i podle šíře středočeského úzu jsou to Brdy. K poměru obou názvů srov. J. Čáka, Po Brdech se chodí pěšky, Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha 1969, s. 92.

[87] Srov. A. Fiedlerová, Nástin vývoje pomnožných jmen v češtině, SaS 36, 1975, s. 266–284.

[88] Místní jména v Čechách (II, 1949).

[89] Srov. A. Profous, Místní jména v Čechách II, Praha 1949, s. 471n.; A. Polívková, Naše místní jména a jak jich užívat, Praha 1985, s. 116; táž, K vývojovým tendencím českých místních jmen zakončených na -ice, NŘ 68, 1985, s. 234n.

[90] Místní jména v Čechách IV, Praha 1957, s. 238.

[91] Obec Míčov-Sušice severozápadně od Prachovic.

[92] A. Profous snad charakteristiku „lid.“ ani nemínil jako zamítavou z hlediska spisovnosti: Lukavice je doložena i kodifikována jako singulár, a přece Profous uvádí singulárové tvary s touto charakteristikou (Místní jména v Čechách II, Praha 1949, s. 692n.).

[93] L. Čižmárová, Ty, či ta Medvědice? NŘ 68, 1985, s. 233. K toponymu Sušice srov. též NŘ (ročník, strana) 5, 121; 7, 281; 8, 191; 9, 189; 10, 309; 12, 214; 22, 98.

[94] Singulár uvádí i Statistický lexikon obcí ČSSR 1974, Praha 1976, s. 98; naproti tomu A. Polívková, Naše místní jména… (d. cit. v pozn. 89, s. 97), uvádí singulár i plurál.

[95] K. Oliva, Retrográdní slovník k dílu Dr. Antonína Profouse »Místní jména v Čechách« I–V. Zvláštní příloha Zpravodaje místopisné komise ČSAV, Praha 1976.

[96] Údaj o velikosti vyhledávky poskytnutý korpusovým obslužným programem jsem musel několikrát opravit: kromě duplicity textů (která v korpusech všude na světě do jisté míry bývá) bylo nutno odečíst případy vadné konverze textů, např. Tento pán sedí na dvou žid – lích (a jindy brus – lích, chví – lích). Na takové případy ovšem narazí i ten, kdo by chtěl zkoumat, jak ustupuje psaní slova žid s malým počátečním písmenem, jaké jsou kolokace slova brus nebo jak četné je nezvratné sloveso chvít/chvět.

[97] Na obhajobu autorů se sluší uvést, že líchu jako termín neuvádí ani Naučný slovník zemědělský 3, SZN, Praha 1971.

[98] Srov. M. Roudný, NŘ 56, 1973, s. 166n.

[99] Naše místní jména… (d. cit. v pozn. 89), s. 6567.

[100] Rozdíl je ovšem minimální: ostatním bodům přináležejí 12 d/z.

[101] Tazatelka: „Muži jsou vinni – já si ze školy pamatuju na 160 procent, že když to není od víno, tak je tam jedno n. Ale teď jsou ty změny pravopisu, tak vám volám.“

[102] Srov. známky mizejícího povědomí o pohybném -e- v bodu 12e, stejně jako v tomto článku nezmíněné analogické tvary zúčastnit se ?křestu nového alba, být přítomen na ??pohřebu – srov. slezské na pohřebě ve známé scénce s haviřem Slivkou.

[103] Podobně se uživatelé dožadují správného psaní složených adjektiv (obchodněadministrativní, společensko-právní, obchodně-technický, kulturněhistorický / kulturně-historický ap.), aniž jsou mnohdy schopni vysvětlit, jak chápou vztah složek, k jakému víceslovnému výrazu bylo adjektivum přitvořeno, popř. je-li východisko smysluplné. Lze např. zvažovat východiska společenské právo, společnost a právo, ale otázka je proč, když právo se obvykle chápe pouze jako jev společenský.

[104] Srov. F. Štícha, K užívání opisného pasíva v současné češtině, NŘ 73, 1990, s. 6373. Srov. však také SČ § 145: „Ve větách s významem dějovým se v kultivovaném vyjadřování užívá slovesný přísudek s formou opisného pasiva.“ Výraz se užívá chce být doufejme spíš deskriptivní než preskriptivní, jenže právě jako deskripce je formulováno příliš obecně a nepostihuje řadu případů, ve kterých se adjektivní konstrukce pokládá za kultivovanou a je častější (příklady uvádí Štíchův článek). K výskytu dlouhých podob při slovesném pasivu už v době barokní srov. V. Petráčková, Vývoj jmenných adjektiv ve starší češtině. Kandidátská práce, Praha 1982.

[105] Srov. bod 1e.

[106] Pokud je se mnou čtenář v hodnocení zajedno a pokud má trpělivost dlouho hledat, ať zkusí najít, o které z poválečných zpracování syntaxe nebo stylistiky by bylo možno opřít kritiku. Já jsem žádnou zápověď nenašel. Snad je to tím, že takové kombinování je poměrně nový úkaz.

[107] V obou případech bylo součástí rady upozornění, že adjektivum týkající se je nadbytečné a stačilo by k jednání o (čem), zabývá se (čím).

[108] Vesmír 4/1995, s. 57.

[109] J. Krausovi děkuji za příklady fotbalovější mužstvo vyhrálo, některé strany vystupují jako pravicovější.

[110] F. Daneš uvádí v MPpDČ (1964!; s. 196n.) mj. tyto příklady: více pravděpodobnější; stále více vyhledávanější; méně vyhrocenější. Srov. týž, Méně složitější / více složitý? Vesmír 6/1983, s. 317 (tam najdeme genezi z perifrastického méně -ící, přičemž vyjádření více složitější je popsáno jako varianta k více složitý a není hodnoceno); dále V. Vlková (PKzČJ, s. 11n.; připomíná i superlativní konstrukce jako nejméně připravenější, nejméně častější); autorka s hodnocením váhá: „další zdůraznění“ by neodmítala, ale kontaminovaná gradace příponová a opisná se prý „již hodnotí jako odchylka od pravidel mluvnické stavby“ – při takto relativizovaném hodnocení se však směšuje legitimita(?) vyjadřovací potřeby a přiměřenost jejího ztvárnění. M. Krčmová (Proměny spisovné češtiny. Formální morfologie, Stupňování, in: Najnowsze dzieje języków słowiańskich – Český jazyk, ed. J. Kořenský, Opole 1998, s. 175) zaujala stanovisko blízké našemu, jakkoli není jasné, zda komunikačním záměrem formulací je deskripce nebo varovné upozornění (anebo obojí): „i v projevech usilujících o spisovnost (se) objevují nesystémové, nekodifikované podoby…, v nichž se kombinuje syntetické stupňování se stupňováním opisem… Kodifikováno je jen opisné stupňování více, nejvíce, ev. méně, nejméně + tvar 1. stupně.“

[111] Čeština doma a ve světě, jaro-léto 1993, s. 57.

[112] První záznam ke kondicionálu v databázi je o dopisu ze 14. 9. 1993.

[113] Srov. dosud nepřijaté dublety jsi se, jsi si k ses, sis navzdory přesvědčivému článku M. Sedláčka Ty jsi se (učil), ty jsi si (pamatoval)?, NŘ 77, 1994, s. 27–43; srov. už MPpDČ, s. 215n.

[114] Variantnost jazykových prostředků a její význam pro adekvátnost vyjádření, in: R. Šrámek ed., Spisovnost a nespisovnost dnes (sborník příspěvků z konference ve Šlapanicích 17.–19. 1. 1995), SPPFMU, sv. 33, Brno 1996, s. 65.

[115] Tamtéž, s. 31.

[116] Dopis je z roku 1994 a byl poradně postoupen Týdeníkem Rozhlas.

[117] Srov. F. Štícha, K problematice vazby, SaS 46, 1985, 38–45. Tento článek učinil významný krok (i proti dodnes přetrvávajícímu traktování vazby např. při výuce cizích jazyků nebo v nevalenčně pojaté lexikografii) tím, že vydělil z tzv. vazby jednak rekci, jednak volně(ji) připojená rozvití. Protože chci na tento komplexní poradenský jev jen upozornit, přidržuji se tradičního, byť vágního pojetí.

[118] Šetří policie, soudy, vyšetřovací a kontrolní orgány. Šetří-li školský úřad, není v textech doložen význam ‘vyšetřovat’. Ne že by školský úřad vyšetřovat nemohl, ale věcná realita neustálého uskrovňování se ve školství je tak silná, že jiný význam než ‘omezovat výdaje’ se neuplatňuje: snad kvůli srozumitelnosti, a jistě také proto, že na rozdíl od šetření policie, inspektorátu, ministerstva, parlamentního výboru ap. nebývá vyšetřování prováděné školským úřadem atraktivní pro média – a tedy se takové šetření nedostalo ani do ČNK.

[119] SČFI tento frazém neuvádí.

[120] Představa o možnosti bezpředložkové vazby snad vznikla podle odolávat čemu.

[121] Vazba mít na starost má aspoň oporu v dostat na starost. Při přísnějším hodnocení je to ovšem vazba kontaminovaná, ale nezavrhoval bych ji tak důrazně jako nominativ po domácí předložce za člověk, u něhož si ostatně nejsem jist jeho aspoň regionální přijatelností v jiných deklinačních typech: co to je za holka? za ženská? za ulice? za hajný? V posledních dvou případech by se navíc znejasnilo číslo, byť v tom posledním jen v obecné češtině.

[122] J. Bělič, Nástin české dialektologie, SPN, Praha 1972, s. 305, ukázka c.

[123] J. Bělič (d. cit.) se věnoval, jak známo, především hláskosloví a jeho tvaroslovným reflexům, a to na historickém pozadí (v úvodních výkladech přes 80 stran); syntaxi výrazně méně (4 strany v rámci „některých dalších rozdílů“). Máme už práce o syntaxi některých moravských území, např. J. Balhar, Skladba lašských nářečí, Academia, Praha 1974; M. Šipková, Stavba věty v mluvených projevech. Syntax hanáckých nářečí, H + H, Jinočany 1993. Souborný regionálně orientovaný popis „vazeb“ však nemáme.

[124] Zatím vyšlo: N. Svozilová, H. Prouzová, A. Jirsová, Slovesa pro praxi. Valenční slovník nejčastějších českých sloves, Academia, Praha 1997. Srov. recenzi I. Nebeské Český valenční slovník, NŘ 81, 1988, s. 131–133. Díky tomuto dílu s přehledem valenčních rámců a cenným příkladovým materiálem se daleko snáze odpovídá např. na dotaz, jaká vazba se v daném kontextu hodí ke slovesu pamatovat (si). Z nejnovějších teoretických prací srov. J. Panevová, Ještě k teorii valence tentokrát na materiálu českých adjektiv posesivních, JA, zvl. č. 1998, s. 63–69.

[125] O tom vypovídá i poměr 1 d : 4 z – na málokterý takový dotaz lze v dostupných příručkách najít jasné řešení.

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 3, s. 113-131

Předchozí Knihy a časopisy zaslané redakci

Následující Marie Čechová: Pragmatický a jazykový charakter pranostik

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1