Časopis Naše řeč
en cz

Sociologicko-lingvistické harašení

Ivana Bozděchová, Ivana Mazálková

[Články]

(pdf)

-

„Nepatrný jen potůček, rozvodní-li se, haraší.
Ani nebylo slyšeti hřímání, toliko harašení.“

(J. Jungmann, Česko-německý slovník)

a

„Najednou je ale všechno o něčem jiném, ze skříně
se vynořil kostlivec jménem ‚sexual harassement’.“

(Lidové noviny, 16.10.1991, k procesu Hillová – Thomas)

Listování jedním z prvních příspěvků české feministické literatury (sbírkou odborných článků z evropské a americké feministické sociologie, přeložených našimi odborníky), stejně jako četba zdařilé sociologické diplomové práce (jejíž úroveň snižuje násilné překládání cizí literatury) a v neposlední řadě dojem z vlastní zkušenosti ze současné americké společnosti nás přivádí k úvaze o významu správné prezentace a vhodného jazykového pojmenování nového sociálního jevu, označovaného v anglickém kontextu sexual harassment.

Velký anglicko-český slovník (autoři K. Hais, B. Hodek, Akademia, Praha 1985) uvádí k anglickému slovu harassment české ekvivalenty: 1. ‚trápení, soužení, sužování, trýzeň, útrapa, znepokojení, znepokojování, zneklidnění, dopalování, dožírání, znepokojující čin’, 2. ‚utrápenost, ztrápenost, uštvanost, znervózněnost’. Proč se tedy v odborné literatuře (např. ve výše zmíněné sociologické studii) setkáváme s překladem (již na první pohled podezřelým) sexuální harašení namísto sexuální obtěžování? Zejména v odborném textu překlad harašení asociuje znevažování tohoto jevu – jen stěží se dá uvěřit, že záměrně. (Že by snad pro výstrahu?) Uvedený překlad sexuální harašení zaráží v odborném textu tím více, uvědomíme-li si, že např. Josef Škvorecký (který jako jeden z prvních sérií svých článků v časopisu Respekt na podzim roku 1992 rozpoutal také u nás diskusi na toto závažné téma) užíváním termínu obtěžování dodal svému popularizačnímu pojednání patřičnou vážnost. Stejným překladem se tento nový sociální jev u nás začal označovat na stránkách tisku už v souvislosti se soudním procesem Hillová – Thomas v USA na podzim 1991, kdy se dostal do povědomí jako reálie z anglicky mluvícího prostředí. Někdy se to projevilo zachováním anglického originálu (viz v úvodu citovaný výrok z Lidových novin).

I bez zřetele k možným věcným důvodům, které mohly vést k záměrnému překladu sexuální harašení, vyvstává otázka, zda existuje vedle nápadné formální (zvukové) podobnosti (harassment harašení) také jazykově významová [199]souvislost mezi slovem anglickým a českým. Etymologie českého slova harašení, harašit (viz J. Holub – F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952) poukazuje na vztah ke slovesu hartusiti, které existovalo již ve staré češtině (jako sloveso onomatopoické) vedle slovesa harusiti (ze staroněmeckého haruz), ze kterého vzniklo zřejmě později expresivní obměnou příslovce hurtem, z-hurta. České harašit je zvukomalebné (onomatopoické) a expresivní.

Lexikální význam slovesa harašiti vykládají naše současné slovníky (Příruční slovník jazyka českého 1–9, Praha 1935–1957, Slovník spisovného jazyka českého 1–4, Praha 1960–71, Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978) obdobně – ‚šramotit, chrastit, šustit, šelestit’, ‚působit, vyvolávat praskavý, chrastivý, šustivý zvuk’. Srovnejme tyto významy (viz Velký anglicko-český slovník) s českými ekvivalenty anglického slovesa harass – ‚stále znepokojovat, týrat, trápit, soužit, znervózňovat’, ‚unavit, vyčerpat’.

Jak je patrné, české sloveso má primární význam onomatopoický, zvukomalebný. V českém harašit slyšíme především onen nepříjemně znějící, šramotící zvuk. Anglické sloveso harass vyvolává především asociace znepokojování, zneklidňování, které není nutně vyvoláno nelibozvučným hlukem. Navíc, a to pravděpodobně v běžném úzu stále častěji, české harašit, harašení vyvolává asociace sekundární, spojené s přeneseným významem idiomatickeho spojení typu haraší mu v bedně. I s ohledem na tyto asociace se jeví překlad harašení, harašit nevhodný pro význam ‚sexuálního obtěžování’. Bylo-li takového překladu použito v populárních nebo popularizačních příspěvcích, měli k tomu autoři pravděpodobně svůj oprávněný důvod. Jeden z nich to výslovně uvádí v úvodu svého článku: „Já vím, že harassment by mělo být správně česky: sexuální obtěžování. Ale když mně se to harašení mnohem víc líbí.“ (M. Kovář, Dopis z Ameriky o velkém sexuálním harašení. Mladý svět 34, 1992, s. 12.) Tento překlad se v oblasti popularizační zřejmě zalíbil i dalším autorům, a tak v Mladém světě opět čteme, např. ve 3. čísle z r. 1993, s. 40–41, O velkém sexuálním harašení, kde se sexuální harašení chápe jako jedna z mnoha front v boji o politicky korektní myšlení. Klademe si otázku: odpovídá takovýto překlad, který připouští výše zmíněné (a podle našeho názoru zlehčující, či dokonce znevažující) asociace, závažnosti daného společenského jevu? Je-li tento překlad přípustný, a snad i adekvátní, v popularizačních textech, znamená to nutně, že jej lze převzít i do odborného vyjadřování? Jaký dojem vyvolává použití příbuzných slov ve spojení typu: kdyby mne někdo sexuálně harašil, dokumentace a literatura k problematice harašení, konfrontovat harašitele? (viz výše citovaný článek z Mladého světa 34, 1992, s. 12). Přijmeme-li takovýto překlad v Mladém světě, v odborném sociologickém textu v nás vyvolá přinejmenším rozpaky, čteme-li že: „sexuální harašení symbolizuje způsob, jakým muži staví ženy do role objektů. Současný feminismus zavedl termín sexuální harašení, protože tento pojem usnadňu[200]je konceptualizaci sexuálního harašení jako zkušenosti, a může také napomoci mu odporovat a čelit.“ (Sborník překladů z evropské a americké feministické sociologie II, Sociologický ústav AV ČR, Praha 1993). Jak bychom přijali použití slovesa harašit ve Škvoreckého spojeních úřednice pro otázky pohlavního obtěžování (překlad z anglického: Sexual Harassment Officer) nebo obtěžování prostředím (anglicky: environmental harassment) z výše citovaného článku?

Překlad sexuální harašení nás nutí k zamyšlení nad obecnou otázkou přebírání (či zavádění) nových pojmů, aktuálně v sociologii např. v nově se rodící oblasti tzv. Gender Studies a feministické literatury. Některé nevhodné obraty (autodidaktky — ‚ženy, které dosáhly svého vzdělání sebevzděláváním’, diskuse pohlavních rolí z angl. sex-role debate, volně pohyblivá doba z angl. flex-time, otázka pohlavního uspořádání společnosti, společenské vědomí pohlavní příslušnosti jedince, či dokonce křížové sexuální impulzy) nám mohou posloužit jako názorné (a snad i dostatečně odstrašující) příklady neznalosti dané problematiky z českých odborných zdrojů (nebo jejich nedostatku). Navíc často neúmyslně vyvolávají despekt k tématu a k oboru. Neuspokojí-li nás v odborném vyjadřování český překlad, znamená to, že bychom se měli vzdát češtiny jako jazyka vědy? V praxi se k tomu mnohdy objevují jisté náznaky, používáním neadaptované cizí terminologie, např. (opět z nové oblasti sociologie, která bývá označována anglickým názvem Gender Studies): gender-role, gender-orientace, gender-stereotypy, gender-rozdílnosti, gender-stratifikace, gender-otázka, gender-vztahy. Tyto překlady mj. opomíjejí fakt, že anglické slovo gender označuje 2 významy: 1. ‚mluvnický rod’, 2. ‚pohlaví’. Odborná čeština se takovými překlady „obohacuje“ hybridními nebo cizími složeninami, a to již na první pohled neústrojně tvořenými (jde o atributivní typ složených podstatných jmen, v nichž je jako první člen připojen bez spojovacího vokálu anglický substantivní kmen). Do jaké míry je tento slovotvorný typ přínosný pro češtinu, je již po řadu let sporná otázka. (Poukazovali na to již v 50.–60. letech např. M. Helcl, V. Mejstřík, A. Jedlička aj., a to i na stránkách Naší řeči.)

Troufáme si tvrdit, že to ještě nemusí být feministický přístup, uvědomujeme-li si negativní vliv překladu sexual harassment jako sexuální harašení na dobré jméno odborné literatury. Chceme tím poukázat na nebezpečí situace, kdy autor pod vlivem vlastních postojů a hodnocení, souvisejících mj. s daným kulturním zázemím, může podcenit ironizující výsledek nevhodného překladu a způsobu přebírání cizích pojmů. Je však třeba si uvědomit, že co je možné v popularizačním příspěvku, nelze použít ve vážně míněné odborné literatuře. Není možné vytvářet termíny, které působí směšně nebo vyvolávají nežádoucí asociace. Naopak je třeba tvořit nové termíny nebo jejich překlady, a to zejména v rozvíjejících se oborech, zodpovědně a uváženě. V případě překladu termínu [201]sexual harassment se obáváme, že naše současná situace je ztížena tím, že nemáme pro zmíněný sociální jev dostatečný společenský ani jazykový kontext, že k němu většinou přistupujeme s jistou neznalostí, nedůvěrou nebo apriorním nepochopením. Sociologie však není izolovaná disciplína, je tudíž třeba, aby se její odborníci poohlíželi také po terminologii příbuzných oborů (psychiatrie, psychologie, sexuologie apod.). Přesto bychom měli při posuzování sexuálního harašení i v odborném textu brát v úvahu možnost (byť málo pravděpodobnou), že jím autorky chtěly prezentovat své hodnotící stanovisko: daný jev považují za absurdní a pokusily se to vyjádřit i jazykově. Tímto překladem riskovaly jisté znevážení záměrně, aby pomohly čtenářům pochopit podstatu označované sociální reality. I když jim v tomto směru nechceme upírat jejich nevděčnou „misionářskou roli“ při uvádění tohoto nového jevu do našeho prostředí, zdá se nám, že v případě tohoto harašení hrozí na rozdíl od Jungmanna už i hřímání. Tomu, kdo vážně (a v odborné literatuře) mluví o sexuálním harašení, nejspíš haraší v hlavě. Jinak se to kvalifikovat nedá.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 4, s. 198-201

Předchozí Michal Ptáček: Dělení slov v současném českém periodickém tisku

Následující Pavla Valčáková: Sedadlo a jeho synonyma v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1