Časopis Naše řeč
en cz

O jednom typu univerbizovaných pojmenování míst na -ák

Martin Prošek

[Články]

(pdf)

-

1. Úvod

Pojem „univerbizace“ zavedl do lingvistky A. V. Isačenko[1] svou úvahou o rozporu mezi formální dvojčlenností pojmenování a jednotou pojmenovávané skutečnosti. Jako jeden ze způsobů tvoření slov byla univerbizace zkoumána zpočátku především z hlediska genetického[2] (akcentujícího vznikový aspekt a motivaci univerbizace). Aplikaci Isačenkova termínu na pojetí funkčně-strukturní přinesl M. Dokulil[3] a rozpracoval též vztah univerbizovaných lexémů k ostatním jednotkám pojmenovacího plánu jazyka a jejich stylové charakteristiky. Na Dokulilovo pojetí navázali další autoři[4]. Z genetického hlediska spočívá univerbizace v nahrazení původně dvojčlenného pojmenování pojmenováním jednočlenným, při němž do derivátu (částečně) vstupuje první část základu, druhá část je ve výsledné struktuře nahrazena slovotvorným morfem s širokým věcným významem[5], např. nákladní vlak, nákladní auto náklaďák. V nomenklatuře lexikálních jednotek daného jazyka se univerbizované jednotky obvykle vyčleňují na základě zřetele k paralelní existenci multiverbizovaného motivačního základu, vůči němuž se jeví jako výsledky univerbizace[6]. Isačenkovské odstranění rozporu mezi formou pojmenování a charakterem designátu se chápe jako projev jazykové ekonomie, jíž je však zpravidla obětována významová přesnost výsledné pojmenovací struktury.

Tento příspěvek se bude soustřeďovat na univerbizované názvy známých pražských míst tvořené sufixem -ák, přesněji jejich stylovou platnost, hodnocení univerbátů mluvčími a užití níže popsaných výrazů v reálné komunikaci. Materiálovou zá[58]kladnu analýzy představují odpovědi respondentů na anketní otázku na internetových stránkách jazykové poradny Ústavu pro jazyk český (www.ujc.cas.cz/poradna). Stranou zde ponecháme typy motivačních základů a přehled způsobů tvoření univerbátů[7], neboť se budeme věnovat pouze jednomu specifickému typu.

 

2. Východiska ankety

V anketě byly respondentům předloženy k posouzení níže popsané typy pojmenování. Vlastní zadání znělo: „Zajímá nás, zda znáte a užíváte následující slova nebo jen některá z nich: Václavák (Václavské náměstí), Karlák (Karlovo náměstí), Mírák (náměstí Míru), Pavlák (náměstí I. P. Pavlova), Tylák (Tylovo náměstí), Hlavák (železniční stanice Praha hlavní nádraží), Ípák (náměstí I. P. Pavlova), Ípáč (náměstí I. P. Pavlova), Čerňák (sídliště Černý Most), Libeňák (Libeňský most), Nuselák (Nuselský most), Štrosmajerák (Strossmayerovo náměstí)[8].“ Předmětem zkoumání ankety tedy byla pojmenování derivovaná ze souslovných názvů tvořených:

― z apelativa označujícího místo nebo stavbu a shodného adjektivního přívlastku: Libeňský/Nuselský most, Václavské náměstí, hlavní nádraží (oficiální název nádraží je „Praha hlavní nádraží“), Černý Most;

― z apelativa označujícího místo a posesivního adjektiva (v pozici přívlastku) specifikujícího název místa: Karlovo/Tylovo/Strossmayerovo náměstí;

― z apelativa označujícího místo a osobního jména nebo apelativa v posesivním genitivu: náměstí I. P Pavlova, náměstí Míru.

Záměrem ankety bylo lépe postihnout stylovou charakteristiku daných výrazů, jejich rozšířenost, výběr komunikačních situací, v nichž je mluvčí používají, frekvenci užití a zjistit názory a postoje běžných uživatelů jazyka k tomuto pojmenovacímu typu.

Teoretická opora pro stylistické hodnocení univerbátů (nejen na -ák), nepřináší jednoznačné řešení. Charakteristika slovotvorného typu na -ák má vzhledem k opozici spisovnost ― nespisovnost velmi rozplývavé kontury, což vyplývá ze značné významové šíře tohoto sufixu. Spisovný jazyk se svým požadavkem přesnosti jako jedním ze základních konstitutivních faktorů vykazuje tento způsob kondenzace víceslovných lexikálních jednotek převážně do stylově nižších rovin. M. Dokulil[9] řadí univerbáty obecně mezi výrazy „ne plně spisovné“ (především hovorové a slangové); M. Helcl[10] stanovuje jejich stylový příznak na základě motivace místem vzniku, jímž je mu „pracovní prostředí se svou potřebou stručnosti a úspornosti [59]v projevu, tedy oblast jazyka mluveného, zejména slangová“; A. Jedlička[11] je řadí mezi „prostředky běžně dorozumívací stylové vrstvy (zahrnující hovorové prvky spisovné, prostředky profesionální a slangové)“.

Určitý posun směrem ke spisovnému jazyku u některých typů s příponou -ák (zejména obyvatelských jmen) konstatuje A. Polívková[12], jiné typy však zároveň považuje za obtížně přijatelné pro spisovný jazyk. Důvodem je podle ní příznakovost sufixu -ák daná uplatněním tohoto formantu při tvoření pojmenování „pociťovaných jako nespisovná“[13], případně stojících ve středovém pásmu opozice spisovnost ― nespisovnost. Skupinu pojmenování vybranou pro anketu, tedy přímo typ Karlák, Staromák, hodnotí A. Polívková[14] jako nespisovný.

Také hodnocení univerbizace v současných mluvnicích osciluje mezi příslušností k hovorové vrstvě spisovné češtiny a příslušností k nespisovným vrstvám, zejména slangům. „Univerbizační fundace/motivace má místo především u slov hovorových a slangových a u odborných termínů, především v oborech užitých, kde se pojmenování sdružené pociťuje jako nespisovné“[15]. „Jednoslovná pojmenování mají v takových dvojicích [dvojice univerbizované pojmenování ― dvouslovný název, pozn. M. P.] často ráz hovorový, silnou tendenci k jednoslovným náhradám za sousloví pozorujeme i mimo rámec spisovného jazyka, v obecné češtině a ve slangu“[16]. „K univerbizaci dochází v běžně mluveném jazyce, a hlavně v profesní mluvě a slangu.“[17]

Typ univerbátů zkoumaný v této stati je na rozdíl od typů, kterými se mluvnice zabývají přednostně, specifický svým propriálním charakterem. To znamená, že proces jejich vzniku je „mimořádně silně determinován společensky“[18]. Každý člen zkoumané opozice spisovné pojmenování ― nespisovný protějšek proto odráží zcela odlišné sociální postoje komunikantů. Individualizující funkce propria je v případě spisovného pojmenování posílena jednoznačností[19] a noremností (to vše podpořeno též písemnou fixací) daného propria. Koexistující nespisovné pojmenování má naproti tomu výhodu ekonomie formy, jeho existence je však daleko více podmíněna rysy emocionality, mírou společenské ambice, módnosti, sociální dife[60]renciace apod. Pro svou významovou neurčitost nemohou univerbáty plně vyhovět individualizační funkci, jejich užití v mluvené řeči je umožněno situační zakotveností projevu a sdílenými faktickými znalostmi účastníků komunikace. Pro vyšší komunikační cíle jsou tedy dvouslovné názvy nenahraditelné, a to často i v běžném hovoru, pokud alespoň jeden z účastníků komunikačního aktu není s předmětnou lokalitou obeznámen. Pro tuto zřetelnou funkční opozici oficiálního, spisovného dvouslovného názvu a univerbátu budeme i my zkoumané pojmenovací jednotky posuzovat jako nespisovné[20].

 

3. Vyhodnocení ankety

Zkoumaný materiál byl získán v období od 1. prosince 2002 do 31. května 2004. Během této doby jazyková poradna obdržela celkem 83 různých odpovědí, které se výrazně liší svým charakterem. Jejich obsahová náplň se pohybuje od pečlivého a vyčerpávajícího hodnocení každého jednotlivého výrazu po stručné, často jednoslovné údaje pouze o vybraných slovech. Výběrovost hodnocení zřetelně odráží místní příslušnost respondenta, jeho komunikační zvyklosti a postoje. Respondenti pociťují potřebu vyjádřit se především k těm urbanonymům, která znají nebo která spadají do okruhu jejich bydliště, pracoviště apod. Počet reakcí se tedy u každého výrazu liší a neodpovídá celkovému množství došlých odpovědí. Důsledkem šíře zadání anketní otázky je skutečnost, že se v odpovědích ojediněle vyskytla i komplexní negativní hodnocení slovotvorného typu na -ák, podrobnější zamyšlení nad komunikačními situacemi, v nichž se mluvčí s daným jazykovým materiálem setkávají, i údaje o komunikačních zvyklostech jednotlivých mluvčích v závislosti na věku. O osobní angažovanosti v problematice urbanonym svědčí příklady dalších pojmenování, které respondenti spontánně uváděli nad rámec zadání anketní otázky. V následující analýze se pokusíme podat souhrnný hodnotící pohled na jednotlivé názvy, u některých zahrnujeme pro ilustraci vybrané specifické reakce.

Tabulka shrnuje údaje o počtu dotazů, řazení a součty mají svá specifika daná šíří zadání otázky. Při pořizování souhrnných početních údajů bylo totiž nutno vypořádat se s faktem subjektivity hodnocení. Poměrně časté odpovědi „užívám běžně, užívám často“ apod. je nutno interpretovat ve vztahu ke komunikační situaci. Nelze očekávat, že odpověď „užívám běžně“ znamená „jiný název vůbec nepoužívám, a to za jakýchkoli okolností“ (stěží to lze předpokládat zejména v písmu: *Jan Novák, Václavák 3, Praha), nýbrž spíše „výraz je pro mě běžnou součástí denního hovoru, popř. komunikační situace, kterou nějak blíže specifikuji“. I s touto skuteč[61]ností se však někteří (a nikoli ojedinělí) respondenti vypořádali a specifikovali, že název užívají „v mluvené řeči; když mluví s kamarády; doma v rodině“ atd.

Dále nebylo vždy možné zcela jednoznačně určit, zda odpověď typu „Václavák moc neužívám“ znamená „užívám spíše spisovný název[21] nebo dané místo označuji zcela jinak (jako v případě Hlavák Wilsonka/Wilsoňák)“ či „Václavák není častým tématem hovorů mých a mého okolí“. Přesto je však možné je v rámci všech odpovědí vydělit a my tak pro přehlednost činíme. Uvedené počty je z výše uvedených důvodů nutné brát s jistou rezervou, přesto poskytují určitý rámcový přehled o zkoumané problematice.

Výrazy v tabulce jsou seřazeny podle četnosti užití, a to od nejfrekventovanějších k nejméně frekventovaným, tzn. podle počtu uvedeného ve sloupci „užívá běžně“. Spojení „užívá běžně“ je převzato ze specifikace samotnými respondenty a znamená (jak vyplývá z interpretace odpovědí), že je pro respondenty výše zmíněnou běžnou součástí denního hovoru. Sloupec „zná, ale neužívá“ zachycuje reakce těch, kteří nepovažují název za běžnou součást vlastního hovoru, ale je jim znám prostřednictvím okolí. Důvody jsou blíže vysvětleny v rozboru odpovědí dále v textu. Počet mluvčích, kteří užití výrazu jakkoli omezují či podmiňují[22], je uveden ve sloupci „užívá omezeně“. Je-li dané místo označováno různými názvy (zmíněný hlaváč, hlavák, Wilsonka, Wilsoňák), je preference jiné než zadané varianty zachycena ve sloupci „jiný název“. Následuje součet těch, kterým urbanonymum není známo, a tudíž nemůže být součástí jejich komunikační praxe („nezná, neužívá“) a celkový součet všech reakcí („vyjádřilo se celkem“).

Podle známosti univerbizovaných jmen a jejich četnosti se vydělují tři skupiny, mezi nimiž jsou zřetelné předěly v počtu těch, kteří je „užívají běžně“ ― 1. skupina 70―64, 2. skupina 56―48, 3. skupina 38―8. V pořadí se nepřímo odráží též geografická poloha místa, jeho charakter a sociální[23] význam.

První skupinu tvoří výrazy Václavák, Mírák, Karlák, Pavlák, které jsou známy všem respondentům. Jde o označení centrálních pražských náměstí a významných dopravních uzlů, proto nepřekvapuje, že byly označovány za obvyklé a běžné v hovorové řeči. Jejich užití jen poměrně malá část mluvčích nějak omezuje a omezení nejsou zásadní („užívám občas, někdy“). Jen ojediněle se vyskytla odmítavá hodnocení, na rozdíl od jiných výrazů však i přes nelibost daná pojmenování mluvčí zce[62]la nevylučují z vlastní běžné komunikace (důvodem je právě poloha v centrálních oblastech hlavního města, které jsou předmětem hovoru častěji než ostatní). Jednotlivé odpovědi se liší prakticky jen frekvencí užití, přičemž nízká černost a snaha vyhýbat se kondenzovanému pojmenování je spíše výjimečná.

 

Tabulka

 

Užívá běžně

Zná, ale neužívá

Užívá omezeně

Jiný název

Nezná, neužívá

Vyjádřilo se celkem

Václavák

70

2

4

0

0

76

Mírák

68

6

5

0

0

75

Karlák

67

3

5

0

0

75

Pavlák

64

10

1

0

0

75

Štrosmajerák

56

8

3

6

0

73

Nuselák

53

12

7

0

1

73

Hlavák

52

17

2

5

2

78

Tylák

48

16

6

0

5

75

Čerňák

38

26

5

1

5

75

Libeňák

25

36

7

0

5

73

Ípák

20

38

4

0

12

78

Ípáč

8

53

0

0

15

76

 

Do druhé skupiny zařazujeme názvy Štrosmajerák, Nuselák, Hlavák, Tylák. Oproti skupině prvních jmen je patrné, že se nejedná o centrální lokality, a to jak z hlediska zeměpisného, tak z hlediska sociálního významu. Štrosmajerák a Nuselák stojí v rámci skupiny na čele, přestože jde o významné náměstí a „pouhý“ most. Důvod popularity nuselského „mostu sebevrahů“ jistě netřeba dále rozebírat. Nízká pojmenovací potřeba je patrná v případě Tylova náměstí, bezprostředně sousedícího s náměstím I. P. Pavlova, přičemž druhé místo z pragmatických důvodů v komunikaci dominuje. Potvrzují to i reakce tazatelů, kteří lokalitu znají. Specifický je název Hlavák, který označuje jak geograficky centrální místo, tak významný dopravní uzel. Odpovědi respondentů dokazují konkurenci s jinými podobami názvu, proto je vztah mluvčích k univerbizovanému pojmenování hlavního nádraží různorodý. Důvody nepřijetí Hlaváku jsou založeny na:

1. subjektivním estetickém hodnocení tohoto výrazu („nesnáším ho, je mimořádně odporné; je neobvyklé, drsnější než ostatní názvy“);

2. preferenci paralelních pojmenování:

a) Wilsonka, Wilsoňák, a to především u starších respondentů, kteří sami upozorňují na svůj vyšší věk, nebo v případech, kdy název přetrval v rodinném úzu i u mladších rodinných příslušníků,

[63]b) pojmenování, u nějž vstupuje do derivované struktury jiná část motivačního základu (Hlavňák),[24]

c) pojmenování s odlišným slovotvorným formantem (Hlaváč),

d) mechanicky krácené Hlavní.

Jeden respondent neužívá Hlavák pro významovou neurčitost ― neví, zda jde o hlavní nádraží, nebo o Hlávkův most[25] (který by však byl ”náležitě“ tvořen *Hlávkák). Vedle rozpaků nad významovou neurčitostí se naopak objevila i úvaha nad možností sémantické diferenciace ― označení Hlavák údajně někteří mluvčí používají pro vystižení prostředí a sociální skladby osob s hlavním nádražím spojených (bezdomovci, prostituce mladíků)[26]. Neznalost i v případě tohoto názvu zůstává ojedinělá, vzhledem k sociálnímu významu lokality není náhodou, že celkový počet reakcí je spolu s Ípákem nejvyšší. Konkurence hláskově odlišných podob se uplatňuje též u Štrosmajeráku/Štrosmajráku, zde je však motivována artikulační ekonomií, nikoli slovotvornými možnostmi jako v případě Hlavák/Hlavňák/Hlaváč. Formální sjednocování obsahově rozrůzněných pojmenování se coby nevýhoda velmi výrazně projevuje u Nuseláku. Respondenti zde váhali nad více možnými denotáty, neboť pojmenování lze použít jak pro Nuselský most, tak pro obyvatele Nuslí, jinak je však Nuselák běžným pojmenovacím prostředkem pro poměrně velké množství mluvčích a je považován za vcelku obvyklý[27].

Zbývající skupina, názvy Čerňák, Libeňák, Ípák a Ípáč, je z pohledu mluvčích nejvíce vnitřně diferencovaná. Užití univerbátů Čerňák a Libeňák je taktéž limitováno ztrátou možnosti rozlišení náležité reference. V případě prvního univerbátu může jít o označení sídliště Černý Most nebo obchodního komplexu Centrum Černý Most (pro něj dokládají odpovědi i název Céčák). Libeňák může být obyvatel Libně, Libeňský most, Libeňský ostrov nebo Gymnázium U Libeňského zámku (podmíněno školským prostředím ― odpověď vychází ze znalosti mluvy dětí ZŠ ve Vršovicích: Jana se hlásí na Libeňák). Čerňák hodnotí anketní odpovědi většinou jako přijatelný, jeden respondent jej považuje za málo rozšířený, jiný jej sám nepoužívá, ale slýchává od mladších. Důvody neužívání jsou podobné jako u předchozích výrazů ― výraz je pro daného mluvčího „nepřijatelný“, respondent má jiné místo bydliště, proto nepotřebuje o dané lokalitě mluvit, nepřijde s Černým Mostem do styku. Místní názvy Ípák a Ípáč jsou ve srovnání s ostatními nejméně známé, méně vžité a jsou hůře přijímány.[28] Pouze 20 respondentů z celkových 78 reagujících [64]považuje Ípák za běžné označení náměstí I. P. Pavlova, 38 respondentů jej zná, ale neužívá. Ti, kteří Ípák nepoužívají, jej považují za „zostuzující, nepoužitelný, neobvyklý, nevyslovitelný, vulgární“, popř. vhodný pro „dívku z vesnice, která se předvádí kamarádům v Praze“. Nezanedbatelná skupina odpovídajících uvedla, že Ípák slýchá od dětí gymnaziálního věku, resp. „mladších ročníků“. Zbývajících 12 respondentů Ípák nezná a povětšinou by jej ani neužili pro jeho nekultivovanost. Tito mluvčí označují náměstí I. P. Pavlova jako Pavlák nebo Pavlovovými iniciálami í pé pé.

Ípáč se na základě vyhodnocení ankety dostává na samu periferii daných místních názvů, a to jak z hlediska přijatelnosti, tak z hlediska frekvence užití. Pouze 8 mluvčích jej označilo za přijatelný. Počet těch, jimž je znám, ale nejeví se jim přijatelným, je oproti tomu výrazně vysoký. Hodnocení uvedené u Ípáku nezřídka platí právě i pro Ípáč, řada respondentů je zahrnula do stejné kvalitativní skupiny. Počet respondentů, kteří Ípáč vůbec neznají, je nejvyšší i v celkovém poměru k ostatním zkoumaným výrazům.

 

4. Ostatní názvy

Fakt, že odpovědi respondentů ankety se neomezovaly výhradně na předložená pojmenování, svědčí o atraktivitě vybraného tématu, která je podpořena každodenní osobní zkušeností respondentů s daným okruhem lexémů. I výrazy uváděné nad rámec zadání anketní otázky stojí za povšimnutí. Přinášejí totiž cenné informace o tendencích tvoření substandardních místních názvů. Kromě sledovaného typu pojmenování se v odpovědích objevují i spontánně přidávané názvy dalších míst a staveb, jako Barranďák (Barrandovský most), Staromák (Staroměstské náměstí), Vítězák/Vítězňák (Vítězné náměstí), Gorkáč (Gorkého náměstí, přetrvávající historický název, stejně jako Wilsonka) apod. Uplatňují se i jiné formanty: -áč v názvu Synkáč (nám. Bratří Synků), -árna u pojmenování rodově odlišných od zkoumaného typu ― Budějárna, sémantické tvoření, např. známý Slintáč/Slinták (pro nám. I. P. Pavlova podle reflexu, který Pavlov objevil), Kulaťák (Vítězné náměstí, tvořeno podle jeho tvaru) atd. Mimo oblast univerbizovaných názvů spadá Želva coby označení stanice metra Želivského vytvořené na základě zvukové podobnosti.

Nejzajímavější skupinou ostatních pojmenování jsou projevy jazykové invence, jako např. mechanické krácení názvu sídliště Zahradní Město a zařazení zkráceniny k příslušnému deklinačnímu typu podle zakončení: Zahr (-u, m.), nádrhol (-u, m., nádraží Holešovice). Kromě mechanického krácení a jazykové ekonomie přichází v případě názvu náměstí Repu (nám. Republiky) v úvahu jako motivační faktor i analogie s rapovou hudbou, ale to autor odpovědi nespecifikuje. Ekonomizace vyjádření se v naší anketě ojediněle uplatňuje i ve slovotvorné modifikaci jednoslovných názvů: Kačák pro Kačerov. Snaha o neotřelost a světovost je motivem neologizující substituce názvu Černého mostu anglickým překladem Blekbridž, starší je [65]naopak přenesení názvu Trafalgarského náměstí v Londýně (na Trafáči, na Trafu) na Václavské náměstí podle význačnosti obou míst pro svá města.

 

5. Shrnutí a závěry

Anketní průzkum přinesl podrobnou postojovou a pragmatickou analýzu přístupů běžných uživatelů jazyka k předložené skupině pojmenování. Jednotlivé odpovědi reflektují komunikační cíle, které mluvčí v běžné každodenní komunikaci signalizují[29] nejen volbou mezi oficiálním dvouslovným názvem a univerbizovaným derivátem, ale i volbou mezi různými typy kondenzovaných pojmenování, existují-li paralelně vedle sebe. Přestože je výzkum založen na nevelkém vzorku respondentů, získané poznatky opravňují k vyvození alespoň dílčích závěrů.

Nejvýraznějším jednotícím znakem všech reakcí je explicitní i implicitní zařazení předložených pojmenování k substandardním jazykovým prostředkům, a vymezení jejich funkční oblasti výhradně v běžném denním hovoru, neoficiální a neformální komunikaci. Zřídka se objevují úvahy nad možností užití daných názvů v psané formě, a to výhradně v zájmu úspornosti do zpráv SMS. Tato skutečnost ukazuje, že daný typ je velmi pevně zakotven ve vymezené skupině komunikačních situací a nepřímo tak dokládá stejně pevnou pozici dvouslovných spisovných protějšků pro účely oficiální komunikace, obzvláště v psané formě.

Výběr výrazové náplně substandardní komunikace je zřejmě dán těmito extralingvistickými faktory: věkem mluvčího, sociálním prostředím, v němž se mluvčí pohybuje, subjektivním axiologickým postojem a významem (významy), s nímž (s nimiž) jsou výrazy spojovány.

Na základě faktorů spojených s věkem mluvčích bychom mohli ve zkoumaném typu vydělit časové vrstvy označení historizujících (Wilsonka, Wilsoňák), a to u mluvčích staršího věku. U mladších mluvčích uvedená pojmenování přetrvávají především vlivem rodinného úzu, lze tedy mluvit o užití „historizujícím“. Bylo by zajímavé sledovat podrobněji jejich distribuci a další vývoj. Pojmenování Ípák, Ípáč tvoří ve zkoumaném vzorku vrstvu neologizující, její nositelé jsou podle výzkumu téměř výhradně mluvčí gymnaziálního věku a i zde bude zajímavé dále sledovat funkce těchto pojmenování. Ostatní výrazy lze ve vymezené funkční sféře považovat za neutrální, bezpříznaková pojmenování. Od sociální podmíněnosti výrazu se odvíjejí subjektivní hodnotící postoje jednotlivých respondentů. Často se zde zmiňuje „vulgárnost“, kterou mluvčí pociťují zejména při expresivním užití daných univerbátů. V této souvislosti se respondenti nejednou zmiňují, že např. název Ípáč používají mimopražští obyvatelé při pobytu v Praze, aby se „vytáhli a předvedli“, ve stejné funkci se užívá univerbátu Karlák pro Karlův most, což u Pražanů vede [66]k nedorozumění. Tento způsob užití univerbátů dokládá, že ekonomizace vyjádření není jedinou motivací k jejich tvoření a fungování v komunikaci. O ekonomizaci lze mluvit především u názvů v našem smyslu neutrálních.

Frekvence užití konkrétního urbanonyma je dána zejména zeměpisnou polohou a sociálním významem příslušného denotátu ― názvy míst v centru města se častěji objevují i v mluvě obyvatel okrajových částí Prahy než názvy periferií. Výjimečné postavení má Václavák, jehož význam dosahuje platnosti celonárodní. Pojmenování oblastí mimo centrum, např. Čerňák pro Černý Most, jsou pociťována vesměs jako neutrální i u mluvčích, kteří nemají potřebu tato místa pojmenovávat. Jako slovotvorná nepravidelnost, a tedy důvod k odmítnutí, je vnímáno urbanonymum Ípáč.

Dále se ukazuje, že významově neurčitý název na -ák nemusí být v úzu vůbec přijat, a to u jevů jedinečných. Karlův most se pro svou výjimečnost označuje výhradně dvouslovným názvem, ačkoli by teoreticky mohl být nahrazen Karlákem. Karlák je však také vžité označení Karlova náměstí. Existence více jevů potenciálně označitelných týmž univerbátem je nevýhodou uplatnění názvu Libeňák, jehož referenční šíři lze překonat pouze kontextově či uzuálně (v rámci nějaké užší sociální skupiny), což jeho uplatnění v komunikaci výrazně omezuje. Významová neurčitost jako důvod odmítání a východisko celkového hodnocení se dále prohlubuje u výrazů Ípák a Ípáč, jež jsou vytvořeny od iniciálových zkratek a chybí u nich opora alespoň částečné rekonstruovatelnosti některého z členů motivačního základu. Navíc zde přistupuje i vliv výjimečnosti vícečlenného motivačního základu, který skýtá více možností ekonomizace vyjádření. Při tvoření se prosazuje spíše analogie s ostatními typy a pravidelnost tvoření od plnovýznamového jména (Václavské náměstí Václavák, náměstí I. P. Pavlova Pavlák).


[1] A. V. Isačenko, Obecné zákonitosti a národní specifičnost ve vývoji slovní zásoby slovanských jazyků, in: K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1957, s. 143.

[2] Termín Dokulilův. M. Dokulil, Tvoření slov v češtině 1, ČSAV, Praha 1962, s. 114.

[3] Cit. v pozn. 2, s. 114―117.

[4] Viz literatura v: Z. Hladká, Univerbizace, in: P. Karlík, M. Nekula, J. Pleskalová (eds.), Encyklopedický slovník češtiny, Lidové noviny, Praha 2002, s. 505―506.

[5] Srov. též Helclův termín „univerzální sufixy“. M. Helcl, Univerbizace a její podíl při růstu dnešní slovní zásoby, SaS 24, 1963, s. 31.

[6] Nutnost koexistence víceslovného pojmenování a univerbátu se však chápe různě. Pouze M. Dokulil (cit. v pozn. 2, s. 115) uvažuje o univerbizaci Jen a jen tehdy [zvýr. M. P.], když v jazyce koexistuje dvouslovné pojmenování“. Mluvnice češtiny 1 (Academia, Praha 1986, s. 211) uvádí, že „motivované pojmenování často [zvýr. M. P.] hodnotíme na pozadí pojmenování sdruženého“. M. Helcl (cit. v pozn. 5) a Z. Hladká (cit. v pozn. 4) chápou univerbizaci šířeji a zřetelnost motivačního vztahu považují za konstitutivní rys tvoření pouze u vybraných typů pojmenování.

[7] K tomu podrobně literatura citovaná v pozn. 2, 4, 5.

[8] Oficiální názvy v závorkách nebyly součástí anketní otázky. Jsou zde uvedeny pro přehlednost.

[9] Cit. v pozn. 2, s. 116.

[10] Cit. v pozn. 9, s. 31.

[11] A. Jedlička, Univerbizace a multiverbizace v po jmenovacích strukturách, AUC-SlavPrag XI, Praha 1969. s. 98.

[12] A. Polívková, Zvítězí přípona -ák? NŘ 69, 1986, s. 167―168.

[13] Srov. J. Hrbáček, Onomaziologické postupy ve slovní zásobě slangů, Spisy Pedagogické fakulty v Ostravě, sv. 17, Praha 1971.

[14] Cit. v pozn. 12.

[15] Mluvnice češtiny 1, Academia, Praha, s. 211.

[16] B. Havránek, A. Jedlička, Česká mluvnice, Academia, Praha 1988, s. 452.

[17] Příruční mluvnice češtiny, Lidové noviny, Praha 1996, s. 70.

[18] R. Šrámek, Úvod do obecné onomastiky, MU, Brno 1999, s. 100.

[19] Ta podmiňuje zdárné naplňování jedné ze základních propriálních funkcí ― individualizaci (diferenciaci). Srov. M. Knappová, Příjmení v současné češtině, Liberec 1992.

[20] Oba typy pojmenování prakticky bez zbytku odpovídají obecným funkčním vlastnostem vrstev, do nichž náležejí. Spisovný jazyk je společensky reprezentativní, noremní, primárně psaný. Nespisovné vrstvy akcentují spontánnost, emocionalitu, improvizaci a úspornost a jejich materiálním ztvárněním je především mluvená řeč.

[21] Což ostatně může a nemusí odrážet oficialitu komunikační situace, popř. poměr oficiálních a neoficiálních situací, do nichž se mluvčí ve své praxi dostává a v nichž o místě hovoří.

[22] Rozumějí se zde nejen přesné sociolingvistické specifikace jako „používám jen v prachobyčejné všednodenní komunikaci jsa si vědom pokleslosti výrazu“, ale i omezení typu „užívám čas od času; jen někdy“ apod. Takové členění se sice částečně překrývá s údaji, jak jsou chápány v 1. sloupci, ale umožňuje vydělit počet těch, kteří svou mluvu přesněji reflektují.

[23] Chápáno v širokém smyslu ― význam pro praktický a sociální život Pražanů, v případě některých lokalit (zejm. Václavského náměstí) význam celonárodní.

[24] Tato forma pojmenování je ostatně slovotvorně náležitější než hlavák.

[25] Otázkou je, zda to lze chápat jako doklad vágnosti tvoření a významu, stírá-li se v povědomí mluvčích i základní korespondence hláskové stavby u fundujícího slova a derivátu.

[26] To vysvětluje, proč je tento výraz chápán jako „drsnější než ostatní názvy“, viz výše bod 1.

[27] Nevíme však, pro který z jmenovaných denotátů jej mluvčí používají.

[28] Přesto jde o výrazy stimulující, neboť vykazují nejvyšší celkový počet celkových reakcí na jednotlivý výraz vedle Hlaváku.

[29] Srov. J. Chloupek, Útvarová diferenciace a slohová stratifikace češtiny dnes, in: Spisovná čeština a jazyková kultura, FF UK, Praha 1995, s. 42.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 2, s. 57-66

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Robert Adam: Máte něco proti mámině sezení v tátovu křesle? (Dativ a lokál singuláru maskulina a neutra přídavných jmen přivlastňovacích)