Knížka z pražské jazykové poradny
Tilman Berger
[Posudky a zprávy]
-
Patří mezi dobré tradice české lingvistiky, že vycházejí čas od času publikace určené široké veřejnosti a napsané odborníky pro jazykovědu, připomenu jen z poválečných čtyři sborníky „Jazykového koutku Československého rozhlasu“ (Praha 1949, 1950, 1955, 1959), knihu „O češtině pro Čechy“ (Praha 1960) a „Češtinu všední i nevšední“ (Praha 1972). Do této kategorie patří také na první pohled malá knížka Na co se nás často ptáte, vydaná čtyřmi autory z Ústavu pro jazyk český v roce 2002.[1] Odlišuje se od svých předchůdců v několika ohledech. Na první pohled je asi nejnápadnější, že se skládá z hesel uspořádaných podle abecedy, kdežto ony tři byly spíše sbírky malých fejetonů, seskupených poměrně svobodně podle tematických hledisek. Tímto se také relativizuje dojem, že je to malá knížka – hesla jsou psaná velmi hustě a obsahují hodně informací, najdou se tam četné doklady a zčásti i statistické údaje.
Druhý, podstatnější rozdíl mezi touto knížku a dřívějšími publikacemi tohoto typu je v tom, jak byla vybrána hesla, resp. témata knihy. Na to už naráží titul a ještě jasněji podtitul Ze zkušeností jazykové poradny, a mluví o tom podrobně předmluva: Autoři si nevybrali témata podle toho, co sami pokládají za zajímavé a poučné, ale řídili se podle konkrétních otázek namířených v posledních letech do jazykové poradny Ústavu pro jazyk český. Tímto objektivním kritériem se zajišťuje, že se výklad týká hlavně takových témat, která jsou opravdu aktuální a „žhavá“, i když samozřejmě výběr z několika desetitisíců otázek žádá složité úvahy. Určitě také hrálo roli, že v knížce měly být zastoupeny všechny úrovně jazyka, a proto tu nacházíme v 199 heslech informace nejenom o pravopisu, morfologii a cizích slovech (což jsou všude na světě nejdůležitější témata jazykových poraden a podobných institucí), ale také o tvoření slov, o skladbě, o stylistice, o etymologii apod. Údaje o tom, kolik otázek se týká jaké tematiky, by mohly být námětem pro mnoho zajímavých úvah o charakteru české jazykové kultury – v této knize chybějí, ale jsou dostupné na jiných místech, např. v článku L. Uhlířové O dialogu mezi jazykovou poradnou a veřejností aneb K čemu slouží počítačová databáze dotazů o jazyce a odpovědí na ně (Česká slavistika 1998, s. 169–177).
Profesionálního lingvistu v této knize nebudou tolik zajímat konkrétní informace (i když člověk, který nežije v České republice stále, a zvlášť cizinec, tam přece jenom najde mnoho zajímavého o jazykovém vývoji posledních let), ale může z ní čerpat poučení o několika všeobecnějších otázkách. Nejdůležitější se mně osobně zdá způsob, jak je tu čtenář informován o jazykové normě, o její podstatě a jejích zdrojích. Samozřejmě tu není ani špetky purismu, autoři velmi zdatně kombinují pravidla normativní mluvnice s funkcionálními hledisky a hlavně s údaji z Českého národního korpusu. Na pravidla normativní mluvnice se poukazuje v takových případech, kde jde o základ gramatického (popř. ortografického) systému, srov. např. hesla 48 (hladší, ale křehčí; čistší i čistější), 128 (přídavná jména přivlastňovací) nebo – z oblasti interpunkce – heslo 117 (pomlčka a spojovník). Tady ne[39]jde o jevy, které se aktuálně v jazyku mění nebo které jsou sporné, je přiměřené odkázat prostě na platná pravidla. Jinde se zase autoři snaží vysvětlit čtenářům, proč jsou jisté diferenciace funkcionálně smysluplné a neměly by být stírány. Takové výklady se např. najdou v heslech 56 (jako by a jakoby), 88 (na rozdíl od; na místě – namístě) a 142 (řídící – řídicí). Přese všechny výhrady, které můžeme mít proti přílišné funkcionalizaci mluvnických a pravopisných diferenciací (srov. složitá pravidla o rozdělování tvrdého a měkkého i v plurálu minulých příčestí), líbí se mi způsob, jak se tu vysvětluje, proč jistý vývoj (např. směšovaní přídavných jmen na -icí a -ící) nejsou žádoucí.
Zvlášť chvályhodné a pokrokové se mi zdá, jak se v této knížce pracuje s údaji z Českého národního korpusu. V řadě hesel se s jejich pomocí vykládá směr jazykového vývoje. Můžeme tu rozlišovat různé možnosti: Zčásti jde o to ukázat, že z několika „dovolených“ alternativ má jedna mnohem vyšší frekvenci než jiné, srov. k tomu heslo 25 (čištění i čistění, sedění i sezení, nahrazení), kde se uvádí, že tvary čištěn, čištění jsou nadále více než desetkrát častější než tvary čistěn, čistění, i když tyto tvary jsou povoleny Pravidly českého pravopisu od roku 1957, nebo heslo 28 (déledobější, více červenější), kde se uvádí, že tvary jako dlouhodobější jsou mnohem častější než konkurenční tvary typu déledobý. Občas je zajímavé vidět, jak je úzus konzervativnější než oficiální norma, srov. k tomu heslo 54 (interrupce a zdvojené souhlásky), kde se dozvídáme, že uživatelé často dávají přednost psaní přejatých slov se zdvojenými souhláskami, a to z různých důvodů: Buď je psaní se zdvojenou souhláskou prestižnější, jako u dvojice jazz/džez, anebo jde o nepříliš zdomácnělá slova jak sherry/šery, oppidum/opidum atd.
V jiných článcích se vysvětluje s pomocí údajů z ČNK, jak mohou stát vedle sebe starší a novější tvary a proč je občas smysluplné povolovat varianty. Tak je to např. v hesle 91 (nemoc, pravomoc, velmoc), kde se ilustruje konkurence vzorů „kost“ a „píseň“, a v heslech 4 (album), 16 (centrum), 25 (datum), 120 (prezidium) a 140 (rytmus, brontosaurus, cirkus), která jsou věnována skloňování přejatých jmen na -us, -um, kde se postupně ztrácí původní skloňování, spojené s odsouváním latinské koncovky v nepřímých pádech.
Bohužel není zatím možné užívat ČNK všude, kde by to bylo dobré. Dosavadní morfologická anotace je poměrně nedokonalá a chybná, takže se nedá užívat pro průzkum jemnějších morfologických odstínů. Tento fakt vede k tomu, že se např. v hesle 50 (-í a -ejí) mluví o tom, že jsou rovnocenné „tvary musí/musejí, myslí/myslejí, bydlí/bydlejí, obdobně i méně časté šílí/šílejí, kvílí/kvílejí, haní/hanějí, ale neuvádějí se doklady z ČNK. Zatím není možné s jistotou rozlišovat tvary 3. osoby jednotného a množného čísla. Tak jsem např. našel v korpusu SYN2000 tři doklady slova kvílejí a 41 dokladů slova kvílí – tyto poslední jsou všechny anotovány jako singulárové, i když jsou mezi nimi i čtyři tvary plurálové. Z podobných důvodů se neuvádějí údaje z ČNK v článcích o vztažných zájmenech (hesla 59 a 60), což je velká škoda, protože bychom právě rádi věděli, jaké formy se ještě užívají a jaké jsou archaické. Podobné je to v hesle 102 (on, ona, ono), kde nacházíme doklady z ČNK jenom pro spojení s předložkami (např. kromě nich vs. kromě jich), ale nikoliv o konkurenci tvarů v 4. pádě. To je pravděpodobně také důvod, proč autoři nic neříkají o statusu neutrálního zájmena je, vedle něhož Bělič už v roce 1961 (srov. NŘ 44, 1961, s. 266–271) povolil tvar ho, o němž tehdy předpokládal, že se rychle prosadí.
Na závěr této recenze ještě dojdu k několika málo kritickým poznámkám, z nichž první dvě píšu z pozice rodilého mluvčího němčiny. V hesle 131 (puzzle) se jedná o lidové výslovnosti [pucle], u nichž autorka doufá, že časem ustoupí „správné“ výslovnosti [pazl], odpovídající vý[40]slovnosti anglické. Výslovnost [pucle] se vykládá jako reflex domnělé české představy výslovnosti německé, načež následuje věta: „V dnešní němčině se však vyslovuje podle angličtiny [pazl]“. S tím bych nesouhlasil, protože sám znám hlavně výslovnost [puzl], německé slovníky připouštějí většinou obě výslovnosti ([pazl] a [puzl]). Zajímavé je přitom, že výslovnost [pazl] se zdá být novější (jako v češtině), já osobně ji spíš přijímám jako hyperkorektní.
V hesle 157 se mluví o výrazu mluvit spatra. Autor uvádí jako paralely latinské ex tempore a německé aus dem Stegreif. K tomu dodám, že se český výraz nedá vždycky překládat takto, protože mluvit spatra někdy také odpovídá německému frei sprechen. Měli bychom rozlišovat promluvu bez přípravy a připravenou promluvu, která se nečte z papíru. Srov. následující doklad z ČNK: Nikdo neuměl přednášet spatra. Všichni své přednášky četli a seděli přitom za stolem, který by se do němčiny musel překládat takto: Niemand konnte frei vortragen. Alle lasen ihre Vorlesungen und saßen dabei am Tisch.
Komentovat kriticky hesla s normativními výroky je pro cizince složitější, ale v jednom případě se přece odvážím. V hesle 111 (pátým pádem oslovujeme) se podrobně mluví o oslovování typu pane Novák, které se oceňuje jako příznakové (charakteristické pro prostředí židovské, vězeňské, vojenské aj.) a místo něhož se zvlášť v psaných projevech doporučuje oslovování pátým pádem, tj. pane Nováku atd. Pochybuji, že se toto doporučení dá prosadit. Pro češtinu je ve srovnání s jinými evropskými jazyky charakteristický velký význam oslovování titulem (podobný oslovovací systém existuje už jen v slovenštině, polštině a rakouské němčině), což vede k tomu, že oslovování pane + příjmení je buď spojené s nižší sférou, kam mluvený úzus proniká nejsilněji, anebo s oslovováním cizinců. Když se podíváme do korpusu SYN2000, abychom zjistili, kolikrát je tam pane + slovo končící na -e, tak zjistíme, že 1891 dokladů se začíná malým písmenem (tj. jsou to tituly) a 1243 dokladů velkým písmenem (tj. jsou to jména), přičemž velká část těch druhých jsou jména cizinců. Když si ještě uvědomíme, že se pátý pád u přechýlených příjmení zásadně rovná prvnímu a že nerozlišování prvního a pátého pádu po paní může ovlivňovat také kombinace s pane, tak mnoho svědčí pro to, že užívání spojení pane s pátým pádem pro mnoho mluvčích působí nepřirozeně a knižně.
Tyto faktory hrají roli také u posuzování pravidla pro tvoření 5. pádu, které se uvádí trošku dále: „U německých jmen na -er, zvlášť pokud jsou nepočeštěna, ponecháváme -e- a neměkčíme (Šnajdr: pane Šnajdře, ale Schneider: pane Schneidere, Weizsäcker: pane Weizsäckere).“ Toto pravidlo mě zarazilo, protože sám mám takové příjmení a mohu říct, že mě – v těch časech, kdy jsem ještě neměl akademické tituly – nikdy nikdo neoslovoval pane Bergere, zato nejčastěji pane Berger, občas pane Bergře. Myslím, že se věci mají trochu jinak: Je silná tendence vyhýbat se u cizích jmen alternaci -e- s nulou, a když se ponechává -e-, tak platí pravidlo, že se r měkčí jenom po souhlásce, ale nikoli po samohlásce (viz Mluvnici češtiny II, 1986, 294). Když se však -e- interpretuje jako vkladné, tak už nebude velký rozdíl mezi českými a cizími příjmeními. V celém korpusu SYN2000 jsou jen dva doklady, kde se pátý pád po pane končí na -ře (pane Spectře a pane Wintře, oba pánové se nezdají být Češi, kromě toho pane Vintře a pane Falbře, v nichž žádné -e- není), a jeden doklad, kde se pátý pád končí na souhlásku + -re, totiž pane Fliedre (který je ku podivu Čech).
Recenzovaná kniha je, jak bylo vidět z mých poznámek, velmi zajímavá, přitom často zábavná, nikdy nudná a suchá. I když je určená široké veřejnosti, také lingvistický odborník v ní najde mnoho podnětů pro další úvahy.
[1] A. Černá, I. Svobodová, J. Šimandl, L. Uhlířová, Na co se nás často ptáte, Scientia, Praha 2002, 168 s.
Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 1, s. 38-40
Předchozí Hynek Tešnar: Ještě k pravopisným polemikám v 1. polovině 19. století
Následující Zdeňka Hladká: Český jazykový atlas přechází od lexika ke tvarosloví
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1