Časopis Naše řeč
en cz

Salesiáni Dona Bosca?, I.

Josef Šimandl

[Články]

(pdf)

-

Řeholní společenství orientované na práci s mládeží, ve zkratce SDB,[1] má tu smůlu, že jeho trojslovný název představuje v současné češtině zároveň tři pravopisné problémy: co slovo, to problém. Probereme je od konce.

1. Bosco: genitiv tradičně Boska, nověji i Bosca

O jménech (převážně románských) s písmenem c před koncovkou se v jazykově konsolidovaných 50.–80. letech 20. století tvrdívalo zhruba toto: v 1. pádu zachovávají c, zatímco ve skloňovaných tvarech píšeme k, pokud obecné skloňovací zásady nežádají jinak.[2] Ač se to nikdy nepřipomínalo, předlohu této grafické zvyklosti můžeme najít u jazyka, jehož kontaktový vliv byl pro češtinu po řadu staletí prvořadý, totiž v německém zacházení se skupinou -ck-, která se na zlomu řádku upravovala tak, aby se zamezily rozpaky nad výslovností: Strecke → Strek-/ke.[3]

Problém slov typu Casablanca se objevil v poradenské rubrice Naší řeči r. 1958.[4] K řešení se tam jako precedens uvádí Villa-Franca, 2. p. Villa-Franky z příkladového materiálu Pravidel 1902 (s. 46). Rok nato se řešení Casablanca: Casablanky cituje a rozvádí v rozhlasových jazykových koutcích;[5] příkladový materiál se rozhojňuje o osobní jména Franco, Marco, Vasco, Francesco, Enrico a o zeměpisná jména Huesca, Mallorca, Cuenca, Salamanca. Hned v dalším roce přináší příručka O češtině pro Čechy[6] shodné řešení pro mužská příjmení Blanc, Leblanc (s. 178) a také pro francouzská toponyma Martinique, Dunkerque (G -ku; s. 202). Havránkova-Jedličkova Česká mluvnice[7] zaznamenává problém v simplifikované, implicitní, a po[245]kud jde o uváděné příklady, také rozporné podobě (Jonescu: Jonesca na s. 168). Nauka o českém jazyku[8] přidává Ceauşescu, Ionescu (G -ka) a některá dosud nezmíněná ženská toponyma (Modica, Lorca).

Průlom, uznání menšinového úzu se zachováváním c (Balzaka, řidč. Balzaca), přináší teprve MČ 2[9] a uplatnila ho na propria mužská, ženská i střední, pokud se o příslušných typech zmiňuje;[10] nic však k mužským osobním jménům na -co jako Vasco (s. 359), ani k ženským na -ca [ka] (s. 363; v anglosaských zemích a v textech téže provenience jsou poměrně hojná jména Jessica, Rebecca), k neutrům mezi toponymy na -co jako San Francisco (s. 374). Ani jako typ nejsou zmíněna apelativa označující reálie, z nichž poměrně frekventované je označení hudebního a tanečního žánru flamenco;[11] jinou takovou nezmíněnou oblastí jsou umělá jména firem a výrobků (gramofonová firma Decca; značky fotoaparátů Leica, Praktica, Konica). K vědecké mluvnici bychom navíc měli poznamenat, že ani v době její přípravy nepanovaly poměry opravňující hladkou paradigmatizaci. Jakkoli u jména Casablanca byla sice situace poměrně stabilizovaná, analogické případy se řešily i jinak: na přelomu 70. a 80. let přišel do našich kin film Muž z Acapulca, v jehož názvu se projevila nechuť psát tutéž hlásku pokaždé jinak. Vedle převažující árie Tosky (Tosca) byl v úzu také sbor z Nabucca, převažující nad řešeními z xNabucka/xNabukka. Přiznávám, že podobu Cyrano z Bergeraku vnímám už mnoho let nejen jako tradiční, ale také jako tradicionalistickou a konzervativizující; sám bych zvolil spíš podobu Cyrano z Bergeracu, kterou pokládám za bližší bezpříznakové skripci (s vědomím, že ctitelům tradice může vadit).

Tzv. brněnská mluvnice[12] je co do variant implicitní a vzdává se hodnocení; několikrát nabízí jediné řešení, mezitím však informuje, že toto řešení se může (tedy [246]nemusí?) zvolit. Předmětná místa z oddílu Skloňování ostatních jmen přejatých vypisuji: „Balzac (– Balzaka, srov. níže)“; „Iliescu – Ilieska, Marco Marka“ (s. 271); „Při skloňování cizích jmen se může sbližovat v nepřímých pádech jejich zakončení s výslovností: Balzac – Balzaka.“ (s. 273); „Casablanca Casablanky – Casablance“ (s. 275); „stejně Mallorca – Mallorky, Villa Franca Villy Franky, Mekka – Mekky Mekce, stejně Mokka, Lucca“ (s. 276); „San Francisco San Franciska, v San Francisku“ (s. 278).

Nově vyšlá příručka K. Sekventa a D. Šlosara o francouzských propriích[13] se pokouší o regulaci založenou na stylových faktorech: zachovávání c uvádí jako možnost pro odborný styl (pro příjmení jako typ Balzac, s. 35n., pro zeměpisná jména typ Bergerac, s. 56). Obávám se však, že zachovávání neproměnného základu je obecná tendence ne-li v současném jazyku vůbec, tedy přinejmenším ve zpravodajství, stejně jako v textech z oboru dopravy a cestování (srov. např. průvodce a tiskoviny cestovních kanceláří), které mají po stránce stylové povahu prostě sdělovací.

Liberálně vyznívají dnešní doporučení jazykové poradny:[14] „Rozhodne-li se pisatel pro písmeno c…, nelze tuto podobu hodnotit jako chybu“ (s. 16); „Máme zde ale ještě druhou – dříve jedinou – možnost, která se uplatňuje hlavně u tradičně známých jmen … Lorky, Petrarky, Mallorky, Casablanky“ (s. 82n.). Tato doporučení vycházejí z řady dílčích kvantitativních zjištění v ČNK.

Situaci v ČNK[15] přibližuje tabulka (s. 247) s frekvencemi obojích podob v těch tvarech, kde si mohou konkurovat.

Z tabulky je vidět, že úzus je krajně pestrý. Liší se např. i po jednotlivých tvarech téhož jména. U některých jmen je např. vidět tendenci spojovat českou koncovku -ovi s k, ale u jiných jmen je situace zase jiná. Ukázalo se, že někdy se skloňovací potíže řeší za cenu počeštění nominativu: Salamanka, San xFrancisko, flamenko. Hledání komplikuje konkurence podob, při níž by bylo krajně obtížné ohledávat, ke které z nich je utvořen ten který nepřímý pád (Isaac/Isaak, Jessica/Jessika); proto jsem v některých případech kvantifikoval jen výskyt v určitých kombinacích a na celou řadu zamýšlených vyhledávek (např. Titanic, Marco) jsem rezignoval. Zjištění by také byla snazší, kdybychom nemuseli ručně zápasit se scestnou lemmatizací: o oblíbenou dívku Blanku (lemma Blanc), zavolám na Blanku (lemma Blanco), z Mont Blancu (lemma Blancu); jak se máte, Eriku? (lemma Erika) – a tak dále.

 

[247]

 

k

c

Mont Blanc

 

25

5

Balzac

 

23

44

 

B.-a

14

34

 

B.-ovi

8

5

 

B.-em

1

5

Cadillac, c-

 

16

24

Celtic

 

32

4

Classic

 

0

3

Chirac

 

371

24

Kerouac

 

27

27

Panasonic

 

7

7

Capablanca

 

25

7

 

C.-y

2

2

 

C.-ovi

7

0

 

C.-(o)u

16

5

Lorca

 

19

16

Petrarca

 

10

4

 

P.-ovi

1

2

Seneca

 

11

5

 

S.-y

7

2

 

S.-ovi

0

1

 

S.-u

4

0

 

S.-ou

0

2

Benfica

 

131

6

Casablanca

 

38

7

Decca

 

0

8

Guernica

 

5

8

 

G.-y

1

3

 

G.-u

0

5

 

G.-ou

4

0

Leica, l-

 

10

26

 

L.-y

7

7

 

L.-(o)u

3

19

Musica

 

6

10

 

M.-y

4

1

 

M.-(o)u

2

9

Mallorca

 

71

10

Salamanca

 

12

2

 

S.-y

7

1

 

S.-u

2

0

 

S.-ou

3

1

 

S.-a

4

68

Tosca

 

23

8

 

T.-y

15

3

 

T.-u

6

5

 

T.-ou

2

0

Domenico

 

8

6

Umberto Eco

 

6

16

 

U.-a E.-a

5

12

 

U.-u E.-ovi

0

1

 

U.-em E.-em

1

3

Enrico

 

22

10

San Francisco

 

530

111

 

S. F.-a

257

62

 

S. F.-u

268

49

 

S. F.-em

11

0

 

S. F.-o

12

170

flamenco

 

17

17

 

f.-a

14

15

 

f.-u

2

2

 

f.-em

1

0

 

f.-o

1

36

Ionescu

 

16

26

 

I.-a

13

16

 

I.-ovi

0

5

 

I.-em

3

3

Nabucco

 

0

11

Paco de Lucía, -ia

 

1

4

 

P.-a de L.-i

1

4

tabasco, T-

 

8

7

 

t.-a

4

3

 

t.-u

1

0

 

t.-em

3

4

 

t.-o

2

15

Tesco

 

13

16

 

T.-a

4

3

 

T.-u

7

13

 

T.-em

3

0

Vasco de/da Gama

 

5

0

úhrnem

 

1488

479

 

[248]Za situace, kdy tvary zachovávající c pronikají (jakkoli v konkrétních případech různou měrou) a celkově představují už čtvrtinu užívaných tvarů, nezbývá než vedle tradiční podoby Bosco: Boska uznat za náležitou i podobu Bosca.


[1] Zkratka je pozoruhodný případ resémantizace: vznikla sice z latinského označení Societas Don Bosco (Společenství Dona Boska), ale interpretuje se zpravidla jako Salesiáni Dona Boska. Proč salesiáni, o tom ve 3. oddílu textu.

[2] Např. u neuter jsou shodné N, A, V; u feminin (D, L) vyslovenému [kasablance] samozřejmě odpovídá psaní Casablance, kde c odpovídá české palatalizaci.

[3] Úprava německého pravopisu z r. 1997 stanoví náležité dělení Stre-/cke.

[4] Z. Hrušková, Zeměpisná jména typu Casablanca a San Francisco, NŘ 41, 1958, s. 175–6.

[5] Jazykové koutky Čs. rozhlasu – 3. výběr, Nakl. ČSAV, Praha 1959, s. 282n. (Milión Marca Pola, či Milión Marka Pola?) a 310n. (Casablanca a San Francisco).

[6] O češtině pro Čechy, Orbis, Praha 11960; zde cit. podle 21963.

[7] B. Havránek, A. Jedlička, Česká mluvnice, SPN, Praha 31970, § 90 (s. 163–172). V petitu na s. 164 čteme: „Zeměpisná jména jako Casablanca [k-ka], San Francisco [-ko] skloňují se pravidelně podle vzoru žena, město s tím rozdílem, že se píše c vyslovované jako [k] jen v 1. p., kdežto v ostatních pádech se vyslovované [k] zpravidla také jako k píše, srov. 2. p. Casablanky, San Franciska, 7. p. Casablankou, San Franciskem, ale ovšem 3. a 6. p. Casablance.“ V případě, že se řeší spor, jak to „má být“ v konkrétním případě, zvláště není-li v mluvnici přímo uveden – takový spor může např. požadavkem skartovat celý náklad chybně (?) vysázeného textu přerůst ve spor majetkoprávní –, narazíme na tyto potíže: (1) Nejde jen o jména zeměpisná, ale také o početnou skupinu jmen osobních (srov. v textu citovaný příklad Jonescu: Jonesca), v ojedinělých případech i o apelativa. (2) Kvazivymezení pomocí jako neodpovídá na otázku, zda jde jen o typ zakončení (c vyslovované jako [k]), anebo i o jistou kulturní oblast – konkrétně např. zda a nakolik má zásada platit pro místní jméno mexické či peruánské. (3) Dosah zásady znejasňuje slůvko zpravidla: Existují slova, pro která zásada zaměňovat c za k neplatí? Anebo se tím připouští (třeba pro jisté druhy textů) i psaní do Casablancy, u San Francisca?

[8] V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, SPN, Praha 11971.

[9] Mluvnice češtiny 2, Academia, Praha 1986.

[10] Ze jmen osob rum. Beniuc, fr. Blanc, s. 355; Lorca, Barca, s. 357. Ze zeměpisných jmen Bergerac, Quebec, Cognac, Semlac, s. 369; Casablanca, Mallorca, Salamanca, s. 371.

[11] V mluvnicích, které svůj výklad člení na „základy skloňování“, zvláštnosti slov přejatých a zvláštnosti proprií, je velmi pracné a v tomto případě i marné hledat informaci, jak by se s flamencem (flamenkem) mělo zacházet při skloňování a také při odvozování: přitom adjektivum flamencový (flamenkový) je v hudební publicistice užívané a potřebné.

[12] Příruční mluvnice češtiny, Nakl. Lidové noviny, Praha 11995.

[13] K. Sekvent, D. Šlosar, Jak užívat francouzská vlastní jména ve spisovné češtině, Academia, Praha 2002; recenzi viz zde na s. 262n.

[14] A. Černá, I. Svobodová, J. Šimandl, L. Uhlířová, Na co se nás často ptáte, Scientia, Praha 2002, hesla 9 (Balzac, Mallorca, San Francisco, Popescu) a 93 (Nohavica aneb -c- před koncovkou).

[15] Korpus syn2000.

Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 5, s. 244-256

Předchozí Miloš Mlčoch: Několik poznámek k nejazykovým a jazykovým prostředkům v současném bulvárním a tzv. seriózním tisku

Následující Josef Šimandl: Salesiáni Dona Bosca?, II.