Časopis Naše řeč
en cz

Co všechno je možné v mimoškolní jazykové výchově

Ivana Svobodová

[Články]

(pdf)

-

Při výuce češtiny na základních školách by žáci měli získat základní znalosti. Použila jsem tvar měli by, protože bohužel v mnohých případech tomu tak není. Učitelé výuku češtiny v osmé a deváté třídě směřují velmi často (do jisté míry vynuceně) pouze k nácviku jevů, které jsou obvykle zařazovány do přijímacích zkoušek. Jejich nedílnou součást, už po desetiletí, tvoří větný a slovní rozbor. A právě na něj se školní výuka soustředí především. Přitom mnohdy jde o nácvik jevů, které absolventi základních škol v budoucnosti, ve své praxi, nikdy neuplatní. Na středních školách by si studenti měli své jazykové znalosti upevnit a rozšířit. Jenže někteří středoškolští učitelé jazykovou výchovu příliš nemilují a věnují se jí zcela okrajově. Pokud, např. díky maturitám, získají hodiny češtiny navíc, tak je spolyká literární výchova. Mnohdy je však třeba spíše mluvit o literárním dějepisu, neboť žáci si musí pamatovat, kdo a co napsal, aniž by si od dotyčného autora přečetli cokoli, alespoň nějakou, minimální ukázku v čítankách. Středoškolská jazyková výuka se pak často zužuje na slohový výcvik, na jazykové rozbory s důrazem na určování větných a větněčlenských vztahů a na kontrolní diktáty. Navíc jen málokterý učitel svou výuku přizpůsobuje zaměření školy. Přitom není pochyb o tom, že jiné jazykové znalosti a dovednosti bude ve své praxi potřebovat absolvent strojní průmyslové školy, jiné gymnazista a zase jiné absolvent obchodní akademie. Patrně není neobvyklé, že po absolutoriu střední školy sice studenti poznají třeba vedlejší větu přísudkovou či doplněk, ale nejsou schopni sestylizovat úřední dopis, zformulovat zprávu o řešení pracovního úkolu, srozumitelný návod, přihlášku na konkurz, vysokoškolští studenti nejednou zápasí s jazykovým ztvárněním seminární i diplomové práce.[1]

V poslední době je zřejmé, že některé skupiny uživatelů češtiny si uvědomují, že jejich jazykové projevy, ať už mluvené nebo psané, spolurozhodují o pracovním úspěchu, o společenské prestiži.[2] Mnohdy si jsou i vědomi, že jejich dosavadní jazykové znalosti jsou pro jejich profesi nedostatečné, a tak mají snahu si je doplnit. Zájem o mimoškolní jazykové vzdělávání v současnosti roste (např. je evidentní rozdíl mezi počtem žádostí o jazykové přednášky před rokem 1989 a po něm adresovaných Ústavu pro jazyk český). Jazykově zaměřené kurzy nebo [226]kurzy, v nichž poučení o jazyce je jedním z témat (spolu s uměním přednášet, přesvědčovat, argumentovat, vést dialog, sestavovat úřední písemnosti apod.), organizují nejrůznější instituce, často výchovně-vzdělávací agentury. Na těchto seminářích přednášejí pracovníci jazykovědných pracovišť (tedy např. pracovníci Ústavu pro jazyk český, z kateder bohemistiky na jednotlivých vysokých školách), někdy i jiní. Domnívám se, že každý přednášející by měl: /1/ znát současný spisovný jazyk, jeho kodifikaci a stylové rozvrstvení, /2/ mít přehled o vývojových tendencích i o nedostatcích opakovaně se objevujících v nejrůznějších druzích projevů, /3/ orientovat se v jazykovědné knižní produkci (která je dnes poměrně dost bohatá) a k danému tématu tak doporučit vhodnou příručku, /4/ přihlédnout k tomu, komu je projev určen, a podle toho si svou přednášku připravit. Přednášející může pochopitelně s některými kodifikovanými jazykovými prostředky nesouhlasit, může se jim, např. tím, že mu ve škole vštěpovali, že jsou nenáležité, vyhýbat.[3] Přesto však by je neměl zavrhovat a vytvářet svou kodifikaci vlastní.

V současné době jsou ještě stále v popředí zájmu nová Pravidla českého pravopisu, a tak výklad o nových pravopisných zásadách žádají mnohé organizace. Přitom podle mého názoru je to vzhledem k (nevelkému) počtu změn téma pro seminář trvající většinou hodinu a půl až dvě velmi úzké. Seznámení s novými pravopisnými zásadami nemůže daný čas v žádném případě zaplnit.

Nová Pravidla byla i jedním z témat semináře, který pořádal a nadále pořádá Komitét pro vědecké řízení. Pozvánku (spolu s přihláškou) obdrželo i ředitelství Ústavu pro jazyk český. Logicky (a komicky) vzato, byli tak na seminář zváni (za nemalý poplatek) též autoři Pravidel českého pravopisu z r. 1993, aby se jim dostalo poučení, co je v nich nového. Té části školení týkající se nových Pravidel jsem se po dohodě s Komitétem – naštěstí bez poplatku – mohla zúčastnit.

Přednášející se své úlohy přiblížit změny v nových Pravidlech nezhostila dobře. Pominu-li způsob výkladu, příliš školsky pojatého (napište si, podtrhněte si) a zároveň nesystematického, a to zejména v druhé části, kdy se snažila naznačit některé z častých formálních nedostatků v písemných projevech, se dopustila několika závažných chyb. Pro mě bylo naprosto zarážející a nepochopitelné, že o nových Pravidlech přednáší člověk, který nezná všechny nové pravopisné zásady, nezná rozdíl mezi školním a akademickým vydáním a nemá jasno v tom, které údaje v obou vydáních lze nalézt. Frekventantům kurzu mj. radila, aby se [227]v případě nejistoty tvaru 6. pádu jedn. čísla podst. jmen zakončených na k, g, h, ch podívali do školního vydání (jako příklad uvedla výraz potok, který se ve školním vydání Pravidel jako pravopisně nekonfliktní pochopitelně neuvádí). Po mé připomínce, že tuto informaci nová školní Pravidla neobsahují, sdělila, že tedy tyto tvary jsou v akademickém vydání, a to v pasáži o skloňování cizích vlastních jmen (!!), jako je např. Goethe. A po mé druhé námitce už jen konstatovala, že Pravidla delší dobu neměla v ruce.

Lektorka se s novými Pravidly rozhodně příliš důkladně neseznámila. To mj. potvrdila i ta skutečnost, že pravopis přídavných jmen složených typu trestněprávní, společensko-ekonomický radila podle Pravidel z r. 1957.

Již v úvodu jsem naznačila, že přednášející by měl brát zřetel na to, komu přednáší. Podle toho by měl volit nejen způsob výkladu, ale i příklady, protože právě na nich lze mnohé jevy lépe pochopit. Kurz byl určen především pro administrativní pracovníky. Myslím si, že této skupině uživatelů jazyka objasňovat interpunkční zásady na příkladech z beletrie a dokumentovat tvaroslovné změny u 2. slovesné třídy na tvarech uschnul a cinkl, cinknul je naprosto nedostačující a zároveň zbytečné. Vždyť jak často příčestí minulá od slovesa uschnout a obzvlášť cinknout v nějakém úředním dokumentu použijí?

O pár měsíců později jsem se zúčastnila kurzu, který pořádá vzdělávací agentura Secese art. Je nazvaný Nová úprava písemností a jeho náplní má, podle brožury, která byla zaslána i Ústavu pro jazyk český, být: „výklad nové úpravy ČSN 016910 a soudobá pravidla pravopisu – praktické využití“. Obě části přednáší týž lektor. První, podstatná (časově delší) část byla věnována výkladu o grafické úpravě a uspořádání úředních písemností. Již v této části přednášející poodhalil své znalosti současné češtiny i své postoje k ní. Jen nezasvěceným by se mohla zdát uspokojivá doporučená jazykovědná literatura: Pravidla českého pravopisu (navíc pirátské vydání olomouckého nakladatelství) a Slovník spisovné češtiny (dále SSČ). Ten lektor představil slovy: „Tam máte frazeologii a dozvíte se, jaké používat pády.“ Bohemistickou jazykověpopularizační činnost zredukoval na sloupky v Lidových novinách a na rozhlasový pořad Miloně Čepelky Hezky česky. Při výkladu o psaní data se posluchači dozvěděli, že mezi místním a časovým určením je nutno napsat čárku. Vskutku zajímavý a zcela originální je důvod: „bez čárky je to příliš technicistní“. To je ovšem v rozporu s interpunkční zásadou, že různorodá příslovečná určení se neoddělují čárkou. Tak to vysvětlují nejen Pravidla českého pravopisu z r. 1993, ale i z r. 1957 a starší. Svérázný výklad jazykových jevů i ignorování současné kodifikace se pak zcela vyjevily v druhé části kurzu, která měla být – jak sliboval program – zaměřena na soudobá pravidla pravopisu.

Účastníci kurzu obdrželi i studijní materiál, o který se přednášející opíral a jehož je sám autorem. Třetí část, čítající necelých 15 stran, se jmenuje Jazyková [228]stránka písemného projevu. V ní lze nalézt poučení nejen o pravopise, ale i o gramatice, stylistice a výslovnosti. To, že laická veřejnost velmi často cokoli jazykového považuje za jev pravopisný, je skutečnost známá. To by však neměl činit ten, kdo – zcela dobrovolně – předstupuje před posluchače s cílem poučit je o češtině, tedy ani ne lektor daného kurzu. Jestliže míní poučovat i o jiných jevech než pravopisných, tak by měl nazvat přednášku trochu jinak.

Již při zběžném nahlédnutí do textu je zřejmá jeho úroveň a tím i autorova erudice. Je to neobyčejně chaotická, nesourodá, nevyvážená směsice všelijakých, převážně velmi zjednodušených a často i nepřesných rad, pouček a nesmyslných zákazů, na mnoha místech v rozporu jak se současnou kodifikací, tak s běžným územ každého maturanta. Uveďme alespoň několik příkladů.[4] Již první odstavec napovídá o autorových formulačně-fabulačních schopnostech: „Základní příručkou jsou Pravidla českého pravopisu („Pravidla“), nejlépe poslední, olomoucké vydání – včetně dodatku. Čísla (veškerá) a kurzíva (italika) se neprostrkávají („neprokládají“).“

Zcela evidentní je neznalost jazykovědné terminologie. Např. oddíl nazvaný Gramatika začíná pododdílem Odkazy, čas a telefon, obsahujícím poučení o psaní odkazů na právní dokumenty, časových údajů a telefonních čísel, tedy jevů do gramatiky skutečně nenáležejících. Jeden z dalších gramatických pododdílů autor pojmenoval Slovesa a hláskové útvary. V něm lze načerpat tyto informace:

„Skloňování v podmiňovacím způsobu. „Kdyby“ se skloňuje kdybychom, kdybyste (NIKOLI kdyby jsme, kdyby jste); mezi příslovcem na „-by“ a pomocným „by“ je rozdíl (Práce jakoby kvalitní, ale Zdálo se, jako by odcházel; Nevím, kdy by se mohl vrátit, avšak Kdyby se mohl vrátit, pomohl by). 2. osoba zvratných sloves zní: zapracoval by ses, odpočinul by sis.

Dlouhé/krátké a měkké/tvrdé i/y. Balící zaměstnanec měl na stole balicí papír („balící“ = činnost právě vykonávaná, „balicí“ = schopnost, způsobilost); pomůckou je životnost. Přípona -mi a slovní kmen na -m jsou rozdílné: Nakoupili jsme nové stroje; jsme s nimi spokojeni, neboť pracují takřka samy.

Jak vidno, spojovat lze i zdánlivě nespojitelné (do jednoho gramatického pododdílu vměstnat nejen jevy gramatické, ale i pravopisné a slovotvorné a navíc páté přes deváté), skloňovat neskloňovatelné (výraz kdyby) a umožňovat nemožné (aby o psaní přídavných jmen typu balicí – balící rozhodovala životnost; takže podle uvedené poučky nelze napsat balící stroj, i když půjde o stroj, který právě balí, ani balící zaměstnankyně, protože na ni se též životnost nevztahuje). Snad i z této krátké ukázky je jasné, jak si autor plete pojmy a zároveň jak nezná jejich obsah. Formulace kdyby se skloňuje kdybychom, kdybyste vyznívá směšně, ale [229]„vyskloňované“ tvary jsou náležité. Na mnohých místech však nejenže autor podává informace formulačně ne příliš zdařilé, ale i věcně nesprávné, neodpovídající současné kodifikaci:

Např. „Pozor na: koncovky (normální od „norma“, normálný od „normála“).“ Slovník spisovného jazyka českého III (z r. 1963) přídavné jméno normálný ještě uvádí, ale Akademický slovník cizích slov (z r. 1995) má od normály už pouze příd. jméno normálový. Za těch více než třicet let se v jazyce přece jen ledaco změnilo, a právě konkurence přídavných jmen na -ní a -ný je toho dokladem.[5] Zcela zřejmé je, že přípona -ný přestává fungovat jako slovotvorný prostředek pro odvozování čistě vztahových přídavných jmen a že v této funkci se dnes již výlučně uplatňuje přípona -ní a -ový.

„…; kurz se pouze v 1. a 4. pádě j. č. může psát kurs (v obou případech [kurs]), v ostatních je kurzu,… Jde o naprosto nesmyslnou poučku, která je v rozporu se základními principy českého pravopisu: podle nich nelze u slov končících na některou z párových souhlásek psát jinou souhlásku v prvním pádě a jinou v pádech ostatních (tedy není náležité: brons, ale bronzu, penís, ale penízu). Při přednášce jsem se dozvěděla, že o tomto způsobu psaní slova kurz se lektor poučil v jednom jazykovém sloupku. Na otázku, kdo je jeho autorem, však nedokázal odpovědět.

Čtenář se i dozví, že od jména Teige je nesprávný tvar 2. pádu Teiga (správný je pouze Teigeho), nesprávný je i tvar do Karlových Var (správný je pouze Varů (!)). Při přednášce jsem upozornila, že oba odmítané tvary jsou též kodifikované. Lektor se však tvar Var zdráhal uznat za náležitý a svůj názor obhajoval tím, že výraz Vary se skloňuje přece podle vzoru „hrad“ a ten má ve 2. pádě mn. č. koncovku -ů. Opominul tedy skupinu jmen, u nichž v 2. p. přežívají původní tvary s nulovou koncovkou. Stejně tak opominul nahlédnout do jazykových příruček, aby se přesvědčil o tom, jak se dnes (ne v době Gebauerově)[6] přechylují jména správce a mistr. Podle něj totiž nelze užít podobu správcová (podle SSČ ano), na druhou stranu ale možno užívat vedle podoby mistryně i mistra (podle SSČ nikoli). Jen on by dokázal odpovědět na otázku, ze které jazykové příručky vyčetl, že „Před nebo se nepíše /čárka/ ve smyslu (prostě) rozlučovacím, nenásleduje-li věta – vždy se však píše ve smyslu (ostře) vylučovacím a dále ve spojení buď…, nebo“.

Dále např. tvrdí, že „pozůstatkem nevzdělanosti jsou záměny podobných slov „blízkého“ obsahu (byť i třeba správných): jestli = jestliže, pokud, zda nebo je-li; s tím, že = přičemž, tím, že, že, a nebo i s tím, že – podle situace“ (alespoň pro mě je tato formulace naprosto nesrozumitelná). Stejně tak tápu nad formulací:

[230]„Nedostatkem je neschopnost užít méně častých vazeb, tak módně nesprávné výrazy:

SPRÁVNĚ

NESPRÁVNĚ

firma jednající prokuristou Červeným

pod bodem, pod vedením

stavba dokončená řízením stavbyved. Málka

na místnosti, na okrese

materiál pro/do zasedání výboru

materiál na výbor“

Je obvyklé pod hesla správně – nesprávně zařadit jen ty jevy lišící se právě touto dichotomií. Tomuto úzu neodpovídá ani první, ani druhý příklad. Navíc spojení firma jednající prokuristou Černým bych (autorovými slovy) za správné nepovažovala a raději bych volila vyjádření slovesně-jmenné: firma, za kterou jedná prokurista Černý.

Myslím si, že uvedené citace zcela výmluvně svědčí o jazykových schopnostech a znalostech i stylizačním mistrovství jejich autora. Celý elaborát velmi silně připomíná již dávno překonané brusičské příručky, jejichž cílem bylo dát strohý, někdy jen abecedně řazený přehled o tvarech správných a nesprávných. Autoři mnohých z nich se opírali jen o vlastní jazykové povědomí, často silně ovlivněné jazykovou výchovou ve škole. Dnes, kdy jsou k dispozici slovníky, mluvnice a hlavně další, speciální příručky, podobné pomůcky zcela šokují.

Přestože jsem byla na přednášce přítomna jako posluchačka, nedokázala jsem nepravdivé či zkreslené informace přejít bez povšimnutí. Přednášející svá tvrzení hájil třemi způsoby: /1/ Takto jsem se to učil ve škole. Tento argument laická veřejnost ráda uplatňuje. Byl by pádný pouze tehdy, jestliže by jazyk byl jev zcela neměnný, což není. Rozhodně by však ho neměl vyslovit ten, kdo o jazyce druhé poučuje. /2/ Toto jsem se dočetl v jazykovém sloupku (viz výše); /3/ text posuzovaly dvě učitelky češtiny a žádné připomínky neměly. Pokud češtinářky daný text přečetly a žádné námitky nevznesly, tak vědomostně byly na stejné úrovni jako autor; to se mi zdá však málo pravděpodobné. Spíš přichází v úvahu to, že autor buď dané připomínky nerespektoval, nebo že text nerecenzoval nikdo.

Proti jazykové výchově v pojetí obou přednášejích je nutno rezolutně protestovat. Druhý z lektorů přednáší nejen v kurzech pořádaných vzdělávací agenturou Secese art, ale i v kurzech agentur jiných (alespoň to na sebe prozradil), a dokonce připravuje pro jednu instituci interní normu, která se bude týkat úřední korespondence. A bude, jak si jedna absolventka kurzu posteskla, pro administrativní pracovníky závazná (a „páni šéfové s námi o ní diskutovat nebudou a my ji zkrátka budeme muset dodržovat“).

V jazykovědných kruzích se občas vyskytne, naštěstí ojedinělý, názor, že se v českém prostředí příliš zdůrazňuje preskriptivní pohled na jazyk. Autoritativní tlaky na způsob užívání jazyka však vznikají spíše v kruzích nelingvistických. Činnost obou lektorů je toho jen smutným dokladem. Jazykovou výchovu navíc zúžili pouze na poučení o jazykové správnosti, ne vždy ale v souhlase se součas[231]nou kodifikací. Ani jeden z nich se – alespoň letmo – nezmínil o dalších činitelích ovlivňujících volbu jazykových prostředků. Vyvstává otázka, podle čeho si agentury, které se rozhodnou pořádat jazykové kurzy, jednotlivé lektory vybírají, jak si ověřují jejich odborné znalosti i schopnosti posluchače zaujmout. Vždyť to, že někdo umí česky, ještě nevytváří předpoklad, že druhým může o češtině přednášet.

Jazyková výchova je považována za jednu ze součástí jazykové kultury. Aby však byla úspěšná, přínosná, hodnotná, je zapotřebí, aby se jí věnovali lidé schopní, poučení, se znalostmi většími, než mají ti, jejichž kurzy jsem v tomto příspěvku hodnotila. Jinak nemá cenu a spíše škodí než prospívá.


[1] Srov. M. Čechová, O tvorbě odborného textu, Termina 94, Liberec 1995, s. 30–36.

[2] Srov. J. Kraus, Podnikatelská čeština, Čeština v administrativním styku, in: Čeština, jak ji znáte i neznáte, Praha 1996, s. 184, 191.

[3] Např. Moje profesorka češtiny na gymnáziu každého studenta zastavila, když vyřkl spojení jedná se o, a opravila ho na jde o. Od té doby jsem nikdy tuto vazbu nepoužila, ale pokud ji napíše někdo v textu, který jazykově upravuji či hodnotím, toleruji ji. Již mnohkrát se na různých místech psalo, že to není germanismus, ale evropeismus. Totéž platí i o spojení a sice, které lektor jednoho kurzu (viz dále) – stejně jako vazbu jedná se o – odmítá. Srov. též J. Kraus, K problematice purismu, in: Jazyk a kultura vyjadřování, MU, Brno 1998, s. 92.

[4] Kdybych měla uvést všechny mylné informace, musela bych ocitovat téměř celý text, protože informací, proti nimž nelze zcela nic namítat, je pohříchu mizivé množství.

[5] Viz např. J. Kraus, Dřevní – dřevný, NŘ 68, 1985, s. 52–3.

[6] Na obhajobu podoby mistra lektor totiž uvádí, že je kodifikována J. Gebauerem. V době, kdy tento jazykovědec žil, byly též kodifikovány tvary jako tru, umru, peku, milý manžele, anděle atd.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 5, s. 225-231

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Petr Karlík: Souvětí s když už, tak už a frázemizace spojovacího prostředku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1