Časopis Naše řeč
en cz

Morfologická problematika v jazykové poradně (1. část)

Josef Šimandl

[Články]

(pdf)

-

Tento článek[1] (pro značný rozsah vyjde na pokračování) je jedním ze série příspěvků, které přibližují dnešní podobu práce v jazykové poradně ÚJČ AV ČR.[2] Hledám v něm odpověď na otázku, zda a nakolik lze data a zkušenosti z poradenské činnosti využít k poznání současného stavu českého tvarosloví a současných potřeb jeho popisu. Pohled z poradny je specifický v tom, že na poradnu se obracejí takoví klienti, kteří se cítí zrazováni vlastním povědomím o spisovné normě nebo kteří jsou popisem v kodifikačních příručkách dezorientováni nebo zklamáni; v řadě případů obtížně hledají řešení i sami pracovníci poradny.

Článek má tři oddíly: charakteristika zpracovaných dat; přehled a rozbor tvaroslovných problémů; zhodnocení rozboru.

I. Charakteristika zpracovaných dat

Morfologické problematiky se týkají dotazy (a) v užším smyslu k tvoření tvarů ohebných slov, včetně rovnocenných tvarů variantních – kolik však je jich variantních bez jakéhokoli příznaku? (b) v širším smyslu, směrem k vyšším plánům jazyka a komunikace, také dotazy k volbě mezi variantními tvary s různými příznaky nebo distribučními charakteristikami: k volbě tvaru podle kontextu (včetně např. shody) a podle komunikační situace (užití vokativu ke zdvořilému oslovení patří do pragmatiky); směrem k nižším plánům jazyka dotazy k alternacím, které jsou společné jak flexi, tak derivaci; ostatně paradigmatická derivace bývá v různém rozsahu (stupňování, méně často tvoření verbálních substantiv a adjektiv, téměř nikdy např. přechylování) s morfologií spojována a při tvarosloví probírána.[3] Zvolil jsem širší pojetí.

O dotazech si lze udělat představu na základě dvojích dat. Jednak jsou to záznamy z databáze (jejich počty budu uvádět ve tvaru „17 z“ = 17 zázna[58]mů). Zpracoval jsem 234 záznamy[4] s lingvistickým zařazením 04, tj. tvarosloví, které byly pořízeny před 30. červnem 1999 (nadto i dotazy ke shodě, řazené jinam: srov. níže). Zamysleme se nad tím, co toto číslo reprezentuje a co nikoli. Databáze je částečně výběrová. Obsahuje záznamy dvojího, resp. trojího druhu:

A) obligatorní (133 zO): pořizují se ke každému dotazu, který byl položen v dopisu, faxu, do konce května 1999 se takto zpracovávaly i všechny e-maily, a to bez ohledu na rutinnost nebo naopak odbornou přínosnost zaznamenávaných řešení;

B) selektivní (100 zS): pořizují se k telefonátům, týká-li se dotaz problému, jehož řešení nelze (snadno) najít v dostupných příručkách, a nebyl-li dosud (uspokojivě) zaznamenán (dotazu kladenému téměř denně pak může odpovídat jediný nebo dokonce žádný záznam!) – přitom hodnocení přínosnosti záznamu se může subjektivně lišit, takže jeden pracovník zaznamená, co by jiný nechal nezaznamenáno, ba dokonce týž pracovník jistého dne nezaznamená, co by jindy zaznamenal (nebo naopak);

C) indiferentní (1 zI): onen jeden záznam se týká návštěvy v poradně; databáze sice obsahuje také záznamy o příspěvcích v rubrice Drobnosti časopisu Naše řeč a o popularizačních textech, které pracovníci ÚJČ publikovali v Literárních novinách, rozhlase aj. – jenže ty se morfologie netýkají.

Vlastnostmi výběru[5] – které většinou nelze zpětně zjistit či ověřit – je pak limitován výsledný přehled o počtech dotazů ke konkrétnímu problému, k souboru problémů i k tvarosloví jako celku.

Jsou ještě další důvody, proč bývají automaticky pořízené součty nevýmluvné a jejich interpretace obtížné – například:

(1) Protože podvojné zařazování se neosvědčilo, dovoluje nynější nastavení databáze jediné tzv. lingvistické zařazení,[6] takže u pomezních jevů se při vší snaze [59]o unifikaci objevují různé charakteristiky. Např. shoda se objevuje 41krát v pravopisu, 29krát v syntaxi,[7] do tvarosloví zařazována nebyla, ač jde koneckonců o volbu tvaru příčestí neboli o volbu koncovky; podobných případů je řada. Ke shodě je tedy 70 z (z toho je 44 zS), ale nepozná se, zda dotazy přicházely s průměrnou frekvencí týdenní, obdenní či jakou (při telefonních službách se shoda řeší i několikrát denně, takže za léta vedení databáze jich mohlo být hrubým odhadem přes 4000). Podobně nejisté jsou údaje o dalších přesažných jevech, např. o trpném příčestí sloves 2. či 4. třídy, kde má volba podoby přesah do tvoření slov: z databáze lze doložit jedno i druhé zařazení.

(2) Co reprezentuje jeden záznam? (Totéž se týká i následujícího zdroje dat: Co reprezentuje jeden telefonát?) Většinou je neřešitelnou otázkou, zda je jedna interakce s poradnou odrazem jednoho zádrhele při komunikování, jak by tomu bylo v ideálním případě. Stává se, že když tazatel uplatní názor poradny, vyvolá to další, ověřovací dotaz (nadřízeného, učitele, rodičů ap., někdy dokonce tazatele samého, třeba v jiný den) – a my se zdaleka ne vždy dovíme, že prvotní podnět je vlastně stále týž.[8] Jindy vyvolá jediný výskyt jistého jevu[9] několik dotazů; zS se pořídí jen jeden, ale pokud se problém objevil znovu v poště, byl nutně zaznamenán znovu jako zO. Opět jindy se tazatel ptá např. Je očisťte nebo očistěte? (odpověď) Aha – a to potom je taky shromážděte i shromažďte? Nevíme, zda druhý dotaz je motivován další tazatelovou potíží, anebo zda jej napadl ad hoc k upevnění představy o systému. A ještě jindy se objeví vícečetný dotaz (např. na složené přísudky), který má jedinou společnou motivaci: řešení zadaného úkolu; jakkoli úspěšně může zadání simulovat reálný komunikační problém (o čemž lze v tomto případě pochybovat), je to potíž cvičná, umělá – a ani na odlišení reálných problémů od cvičných nelze v poradně sázet, protože tazatel nemusí v tomto směru nic signalizovat, ba naopak může zastírat pravý charakter dotazu (místo Je správně A, nebo B? se zeptá třeba Jak byste řekli … ?). Počty d a zejména z neodrážejí počet řešení konkrétních příkladů[10] ani absolutně, ani ve vztahu k níže vyděleným skupinám tvaroslovných problémů. To ilustrují hned dva nejstarší tvaroslovné záznamy v databázi: Alois, Rais, Markus, Hynais, Hus (záznam č. 7; čtyři příklady na „jeden jev“, totiž skloňování příjmení na -s, zejména genitiv; šlo-li o příjmení Markus, to už se zpětně nedovíme) – a naproti tomu Pardubice (záznam č. 9, jeden příklad na [60]„jeden jev“, totiž koncovky dativu a instrumentálu; to jsou ovšem dva pády). A tak i součty pořízené databázovým programem mají hodnotu jen orientační, jako ostatně každý exaktní součet neexaktních dat.[11]

Druhou skupinu dat představují telefonické dotazy (Jejich počty budu uvádět ve tvaru „17 d“ = 17 dotazů). Ze služeb na telefonní lince si vedu zápisky.[12] V 1. čtvrtletí 1999 jsem zodpověděl celkem 1628 dotazů; z nich bylo k tvarosloví v širším smyslu 223 d (cca 14 %).[13] Počet d je tedy v řádu desítek srovnatelný se zkoumaným počtem z za 22krát delší období vedení databáze. Zápisky sice obsahují jen kusé údaje sociolingvistické (poznamenával jsem je jen v té míře, jak vyplynuly z rozhovoru a jak dovolila plynulost komunikace), zato o počtu dotazů k jednotlivým problémům, o jejich palčivosti pro veřejnost, vypovídají mnohem lépe než počty z.

S kvalitativními vlastnostmi obou skupin dat souvisejí i jejich poměry kvantitativní:

počet z za období

celkem

zO

zS

zI

březen 1998

53

29

23

1

– z toho k morfologii

10

6

4

0

březen 1999

127

72

54

1

– z toho k morfologii

16

8

8

0

I/1994–VI/1999[14]

2391

1568

749

74

– z toho k morfologii

234

133

100

1

Tabulka dokládá nárůst dotazů i záznamů za jeden měsíc roku 1999 v porovnání s rokem předchozím, způsobený nárůstem zO z elektronické pošty. Porovnejme ještě počty dotazů a zaznamenaných dotazů za březen 1999:

[61]celkem podle knihy telefonátů

1593

z nich zaznamenáno v databázi

    54 zS

– z nich k morfologii

      8 zS

Porovnání těchto dat osvětluje, proč se mi výpovědní hodnota sumárních zjištění typu za rok 1997 / za ten či onen půlrok / za dobu vedení databáze bylo zaznamenáno x dotazů k substantivům (přejatým [zakončeným na -e]) jeví spornou až nulitní – a proč se hodlám uchýlit ke kvantifikacím podle kompromisních a kombinovaných, samozřejmě rovněž diskutabilních kritérií. Skupiny pro následující přehled jsem vydělil tak, jak se mi zdály odrážet jistý problém jazykově kulturní, kodifikační, gramatický, didaktický, komunikační nebo sociolingvistický; pochopitelně by bylo možné skupiny různě přerozdělovat.

II. Přehled a rozbor tvaroslovných problémů

Tento oddíl je nejrozsáhlejší: má 23 bodů číslovaných ve tvaru „12.“, které jsou podle potřeby dále členěny a značeny ve tvaru „12a)“. Oddíl není seřazen v tradičním slovnědruhovém sledu, ale podle stoupající hodnoty d. Doplňuji hodnoty z a v odstavcích, které jsou celé v závorce, součty pro některé jinak vymezené skupiny. Pouhé prohlížení s vynecháním petitu nabízí např. zjištění, že tvary sloves[15] se z poradny jeví jako výrazně méně problematické než tvary zájmen nebo dokonce substantiv (a z nich zvláště proprií). Petit nabízí zájemcům o hlubší seznámení komentář, který rozebírá situaci, z níž poradenská praxe vychází: stav zpracování ve slovnících, mluvnicích a speciálních studiích, výsledky ověřovacích sond do Českého národního korpusu a navrhovaná řešení.

Úsporná prezentace textu si vyžádala zavést kromě obvyklých ještě tyto zkratky a značky:

d; z, zO, zS – dotaz(y); záznam(y), z. obligatorní, selektivní (srov. výše)
+Morse – jev čerpaný z poradenské praxe mimo zkoumané období
N, Gpl, Dsg, DL ap. nominativ, genitiv plurálu, dativ singuláru, dativ a lokál ap.; také příslušné pádové podoby jmen

ČJnPT: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, Academia, Praha 1997
ČM: B. Havránek, A. Jedlička, Česká mluvnice, SPN, Praha 41981
ČNK: Český národní korpus. Počítačový soubor převážně publicistických textů (cca 120 mil. slov; získané kvantitativní údaje jsou z léta 1999)
ČŘJ: M. Čechová a kol., Čeština řeč a jazyk, ISV, Praha 1995
Kott: F. Š. Kott, Česko-německý slovník, J. Kolář, Praha 1878–1906 (s upřesněním dílu a roku jeho vydání)
[62]MČ 2: Mluvnice češtiny 2, Academia, Praha 1986
MPpDČ: F. Daneš, Malý průvodce po dnešní češtině, Praha 1964
MSČ: F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, Praha 31951
NoČJ: V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, SPN, Praha 11972
oČpČ: O češtině pro Čechy. Jazyková příručka, Orbis, Praha 1963
PKzČJ: Praktické kapitoly z českého jazyka, ÚJČ ČSAV (nakl. Učitelská unie), Praha 1992
PMČ: Příruční mluvnice češtiny (kol. autorů ÚČJ FF MU v Brně), NLN, Praha 1995
PČP: Pravidla českého pravopisu (zpravidla s upřesněním vydání)
PSJČ: Příruční slovník jazyka českého, Státní nakladatelství / SPN, Praha 1935–1957 (s upřesněním dílu a roku jeho vydání)
SČ: M. Grepl, P. Karlík, Skladba češtiny, Votobia, Olomouc 1998
SJČ: P. Váša, F. Trávníček, Slovník jazyka českého, Fr. Borový, Praha 21941
SMČ: B. Havránek, A. Jedlička, Stručná mluvnice česká, SPN/Fortuna, Praha (vydání je podle potřeby upřesněno)
SČFI: F. Čermák a kol., Slovník české frazeologie a idiomatiky, Academia, Praha (Přirovnání 1983, Výrazy neslovesné 1988, Výrazy slovesné 1994)
SSČ: Slovník spisovné češtiny pro Školu a veřejnost, Academia, Praha 11978 (1SSČ), 21994 (2SSČ)
SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého, Academia, Praha 1960–1971

1. Problémy, k nimž jsem měl za 1. čtvrtletí 1999 0 d, ale za dobu vedení databáze k nim jsou z (celkem 18 z):

1a) kolísání mezi vz. „píseň-kost“ a ověřování tvarů podle „kost“: ojediněle u botanického názvu stokroč; Ipl paměť (-ťmi) a tvary substantiva výpust;

Ke slovu stokroč: Jediný kodifikační pramen, na který lze odkázat, je SSJČ s třicet let starým názorem, že tvary jsou jedině podle vz. „kost“. Poradna projevila plauzibilní názor, že ani úplný přechod ke vz. „píseň“ by se neměl pokládat za chybu.

Ke slovu výpust: Jungmannův slovník (V, 1839) uvádí výpust, u m. / výpusť, i ž., Kott (IV, 1884) má rovněž obojí: jádro výkladu je u výpust jako abecedně prvního, informace o druhém je omezena na „Výpusť, -i, f. = výpust“. Stará PČP (1902, 1913, 1941, 1946) nemají výraz vůbec. SJČ má „výpust, -ti ž // řidč. -u, m.“ S ním se shoduje PSJČ (VII, 1955): ten označuje maskulinum za málo užívané a jako femininum uvádí jen výpust, k němuž registruje kolísání mezi vz. „píseň-kost“ v Gsg, Npl, Ipl, tvary jen podle vz. „píseň“ v DLpl. SSJČ (IV, 1971) jako první uvádí výslovně tvary podle vz. „kost“ také pro DLpl; tento stav zachovává i 2SSČ (1994). Odborná diskuse v NŘ není zaznamenána: o výrazu se psalo v ročníku 17, 1933, kde v posudku Elektrotechnického slovníku míní na s. 56 J. Haller „výpusť (lépe by bylo psát výpust)“, a v ročníku 51, 1968, kde na s. 162 M. Jelínek při recenzi Váhalova textu v knize Kapitoly z praktické stylistiky poznamenává, že výpust a další podle PČP nekolísají v rodě, a na s. 187, kde V. Mejstřík registruje tvary zavedené v 35. sešitě SSJČ a konfrontuje je s tvary slova výusť. V textech z 90. let je podle ČNK stav takový, že výpust má jeden sdružený výskyt v odborném bulletinu a ještě jeden v ročence, takže se tato podoba jeví jako kodifikací podporovaný profesionalismus, jímž snad byla [63]i před odmítnutím podoby na -ť; zato výpusť má pět výskytů z Lidových novin a Mladé fronty dnes; kromě toho je sedmkrát doložen tvar výpustě (1 Gsg, zbytek Npl), který současná kodifikace neuváděním zavrhuje. (Poněkud jiná je v ČNK situace u slova propust: podoba na je doložena jednou, a to z Magazínu Lidových novin; ze 6 výskytů podoby propust jsou 4 v odborných textech, kde ji lze chápat jako profesionalismus, 2 v beletrii, u které předpokládáme, že vychází redigovaná, tj. upravovaná podle platné kodifikace ve větší míře než např. denní tisk; 5× jsou propustě jako Gsg či NApl, jednou Lpl v propustech z Hospodářských novin, jednou máme z profesionálního bulletinu doloženo kodifikací odmítnuté, ale pro někoho dosud živé a hlavně při tvrdém zakončení logické maskulinum staveb, jmenovitě mostů, propustů…) – Není divu, že se kodifikátoři snažili kolísání vlast/vlasť, pout/pouť, nit/niť aj., jak je známe z 18. a 19. století, nějakým způsobem ustálit. Tvary slova výpust/výpusť však v jazyce dodnes ustáleny nejsou a dobré důvody zapovídat výpusť (popř. výpustě) nemáme: spíš naopak. Nelze totiž souhlasit s pouze morfonologickou argumentací, že zakončení -st má mít tvrdý koncový konsonant, jak ukazují slova lest, mast nebo dokonce pěst: výpusť je totiž „čitelný“ bezkoncovkový název děje (a přeneseně nástroje, zařízení) ke slovesu vypustit, jako je výusť k vyústit, drť k drtit, před-/výpověď k před-/vypovědět, stříž k stříhat aj., které mají pravidelně měkké zakončení. Kromě toho posiluje pozici měkkého zakončení i přechod ke vz. „píseň“. Tvrdě končící nominativ je u jmen přecházejících silně okrajový: kromě výpusti jej zatím kodifikace schvaluje jen u čtvrt pod vlivem paronyma čtvrť a u nit (ta má ovšem dodnes živou, ale nespisovnou variantu niť; nesporně tvrdá je pěst, jakkoli na pomezí obecné a hovorové češtiny existují i zaťaté pěstě, plné hrstě, ba z literárních textů[16] lze doložit i samu hrsť aj.). Slova nit, pěst jsou však ze synchronního pohledu nemotivovaná.

1b) nejistota v užití čísla: zda plurál nebo generický singulár pod jejich zdviženým(i) obočím(i); zda a jaký je mezi sg. a pl. významový rozdíl: váha-váhy, volba-volby; odbor osiv(a) a sadby;[17]

K obočí: Při možnosti užít generický singulár se zdá, že plurál individualizuje a konkretizuje.

Váhy, volby mají sém komplexnosti: dvě misky, víc kandidátů/kol/okrsků apod.

Odbor osiv(a) atd.: Je zajímavé, že volba sadby-sadeb pochybnosti nevyvolala. Nelze tedy vyloučit, že tazatel měl nenáležitou představu nominativu jmenovacího po substantivu odbor.

1c) kolize gramatické životnosti a reálné neživosti (v bodu 1 rekordních 6 z): automobil veterán; vzal kalašnikova; Oscary byly předány / Oscaři byli předáni; perníkoví čerti, čokoládoví medvídci; ukazatelé/-e; nad hlavou nám létali čmeláci × létaly čmeláky (malá zemědělská letadla); výletek: ?výletci; +kupte si kuchyňský robot; +průvodce uvádějí; nejzajímavější příklad představuje sval antagonista;

[64]K veteránům, kalašnikovům: Jazykové situaci by odpovídalo charakterizovat jejich skloňování tak, že v Asg má základní tvar životnou koncovku (přijatelnost tvarů ?veterán, vzal ?kalašnikov je přinejmenším sporná); DLsg se prakticky nepoužívají, NIsg mají obojakou koncovku. Plurál je neživotný (kalašnikovy už dosluhují; v garáži mu stojí dva veterány). PMČ v § 388 uvádí pít johny(ho) walkera, koupili kaplana jako zpětně (?) se objevující tvary životné. Výraz „zpětně“ bych pokládal za přiléhavý za situace, že by životné maskulinum při přenosu na neživý předmět pozbylo životných tvarů a potom jich opět nabylo – ale tento předpoklad může být motivován spíš myšlenkovými operacemi badatele nad jazykovým systémem než jazykem samým: srovnejme různou přijatelnost vyjádření Tady jsou ještě dva ?měšťané (‘piva’; s životnou koncovkou leda při jazykové hře, jinak spíš dva měštany); naopak Tady jsou ještě dva lobkowiczové (spíš než ?lobkowicze); dva ?ferdinandi; dva ?kozly/i; Já už bych si měšťana nedal (opět spíš životná koncovka než ?měšťan); a abychom neuvažovali jen o pivních značkách: Oba Ostravany (‘rychlíky’; xOstravané) se míjely u Přerova; připojme víno Sklepmistr, potraviny Bača, Turista aj.

Oscary lze v plurálu pojímat v obojí životnosti; neživotnost je snad expresivnější. Přinejmenším podivný by byl Asg film dostal ?oscar za kameru nebo Gsg režisér se vrátil bez ?oscaru.[18]

K hračkám a cukrovinkám (čerti, medvídci): Pro větu V obchodech se prodávají… se zdají přicházet v úvahu jen životné tvary.

K výletek: Podle záznamu v databázi (k telefonátu z časopisu Chovatel) jde o vylíhlého holuba, který poprvé vylétá z hnízda. Nejde však i v singuláru spíš o holuby, kteří atd., tedy o substantivum primárně hromadné? Slovotvorný typ totiž připomíná názvy výsledku děje (samozřejmě s možností přenesených významů) jako přísušek a zvláště přírůstek. Spisovný jazyk nemá zapotřebí životný plurál přirůstci zapadli do stáda: ten zůstává příležitostnou, žertovnou inovací, nanejvýš profesionalismem, kdežto za neutrální vyjádření pokládáme přírůstky zapadly do stáda. Mám za to, že stejně rezervovaně bychom se měli stavět ke GAsg výletka a k Npl výletci.

K úzce odbornému sval antagonista: české soustavě tvarů chybí neživotný protějšek vz. „předseda“, takže jako nejpřirozenější[19] se jeví životné koncovky (srov. např. DLsg, který by při -u místo -ovi zpochybňoval znění nominativu, byl by na překážku srozumitelnosti a působil by jako vyjádření neobratné, ne-li agramatické). Shodu lze doporučit podle smyslu a zároveň podle dominujícího členu, tj. svaly antagonisté se napjaly, ale je to úvaha spíš teoretická. Pasivum lze totiž obejít a plurál préterita nebo kondicionálu se stejně použijí leda výjimečně, protože v základní sféře užívání (odborný výklad) se výraz spojuje s gnómickým prézentem a ten nerozlišuje jmenný rod. Existují i neživotná maskulina na měkký vokál (prodávají se průvodce, rádce ap.). [65]Vzor pro ně se rovněž neobjevil v žádné dosavadní mluvnici pro veřejnost.[20] Paradigma neživotných se od vz. „soudce“ odchyluje v DLsg (jen -i, nikoli -ovi: zde totiž, na rozdíl od výše uvedeného vz. „předseda“, je z čeho vybírat) a v Npl (-e jako „stroje“ místo -i/ové).

Skupina jmen s nejasnou životností je poměrně rozsáhlá a různorodá;[21] zasloužila by cílený a systematický výzkum. Kromě repertoáru tvarů, v němž lze předpokládat různé kombinace paradigmat životných i neživotných, by bylo třeba také zkoumat, do jaké míry se v jednotlivých skupinách, popř. u jednotlivých jmen (ba snad i v jednotlivých tvarech), pociťuje kolokviální ráz sémantického zneživotňování se zachováním životných tvarů. Užitečné by bylo zároveň zkoumat postoje k psaní s velkým či malým počátečním písmenem.

1d) rod (popř. tvary singuláru) jména obvykle traktovaného jako pomnožné: plíce;

Tazatelovu pochybnost vyvolal wolkrovský text (1994), v němž se četlo, že básník si v Tatranské Poliance léčil svá nemocná plíce. Takový tvar je sice ve shodě se starou češtinou, ale dnes působí jako silný a nefunkční archaismus. Je pravděpodobné, že při životě ho udržela tradice (konkrétněji opisování starých textů) neschopná sebereflexe a uplatnění aktualizovaného jazykového povědomí.

1e) s pochybnostmi přijímané přehodnocení skloňovacího typu (rukojmí), pochybnosti, zda k němu již nedošlo (hranolky – smažený sýr s ?hranolkami), anebo oprávněná kritika zacházení s jazykem v masmédiích (xvedenímu ministerstva kultury se zalíbila zrekonstruovaná radnice);

K rukojmí: Nejstarší generace podržuje neutrum podle vz. „stavení“ a přechod ke zpodstatnělým adjektivům (podle MČ 2 typ „vedoucí“) ji irituje. Přitom je to přechod funkční: umožňuje odlišit mladou rukojmí od mladého rukojmího. Kromě toho se jedná o přechod staršího data jak z hlediska kodifikačních příruček (PSJČ uváděl už v r. 1948 dubletu, přičemž -í, -ího m. má na prvním místě, a kromě neutra připojoval i tehdy knižní, dnes zastaralé rukojmě rodu mužského), tak z hlediska jazyka (J. Kubišta, NŘ 24, 1940, s. 152–154, doložil tvary podle vz. „Jiří“ s Gsg m. -0/-ho z konce 19. století, mj. z právních textů). Srov. také NŘ 27, 1943, s. 137; nověji oČK, s. 21.

K Ipl ?hranolkami: lze ho vidět např. jako interferenci ženských tvarů spřízněné přílohy k masu (Gpl brambor, Ipl brambory/bramborami). Gpl je však stále ještě spíš (porce) hranolků než ?hra[66]nolek a v Dpl co si k těm hranolkům dáte? spíš než ?hranolkám, takže je pravděpodobnější, že tvar s hranolkami byl motivován snahou „lacino pospisovnit“ obecněčeské s hranolkama.[22]

1f) vid a futurum: on to bude potvrzovat, bude se postit.

V případě postit se šlo snad o to, že neznalý může pokládat po- za předponu a opisné futurum za nepatřičné. Rozdíl bude potvrzovat × potvrdí je rozdíl v tvarech dvou různých sloves, třebaže vytvářejí vidovou dvojici. Nerozlišování členů vidové dvojice znají vyučující všech stupňů škol (že např. mávne není tvar slovesa mávat; srov. bod 4c). Stálo by za důkladnou didaktickou úvahu, jak vidové dvojice prezentovat, aby se povědomí o rozdílech nesetřelo, ale naopak prohloubilo.

Nepoměr d : z je způsoben tím, že do této skupiny patří řada dotazů zřídka kladených, ale náročných a podnětných.

2. Ojedinělé dotazy (celkem 10 d, v jednotlivých skupinkách 1–2 d; celkem 7 z) k devíti jevům:

2a) tvary sloves 1. třídy: správnost, popř. stylová platnost tvarů jako mohu-můžu, imperativ k růst, znejasňující se měkké tvary vzoru „maže“;

K mohu-můžu: Tvar opravdu neutrální nemá současná čeština už řadu let k dispozici: můžu je hovorové a nižší, mohu je knižní a vyšší. Při tvorbě mluvnic však převažuje snaha nabídnout aspoň jeden prostředek jako neutrální. Nekodifikační MČ 2 charakterizuje mohu jako neutrální a můžu jako hovorové (podle ní také ČŘJ: „mohu… vedle toho také hovorové tvary analogické: můžu…“). Naproti tomu PMČ uvádí jako základní tvar můžu; mohu charakterizuje jako vyšší.

Ke vz. „maže“: Nejasnost může vyvolat např. formulace balíčky s humanitární pomocí se sváží (= svážou? svážejí?) a odešlou…

2b) tvary sloves 2. třídy (příčestí trpné, i jako východisko tvoření slov): najmul-najmut-najmutý / najal-najat-najatý; odejmutí/odnětí; tvary slovesa tnout (tít) a jeho prefixátů;

Podle 2SSČ jsou varianty u obou sloves rovnocenné, neutrální spisovné. Obávám se, že většina uživatelů spisovného jazyka, snad kromě nejmladších a jazykově nevyspělých, hodnotí dosud tvary s -mu- jako nižší. V ČNK je od najmout obojích tvarů 612; z nich 7 připadá na verbální substantivum najmutí, které v současné češtině jinak tvořit nelze, a pouhé 3 na konkurenční podoby s -mu- (v beletristické příloze novin: Marsové přijížděli v obyčejném najmutém autě; v reportážní publicistice o subalterních profesích – koneckonců, kdo jiný je najímán? –, např. studentky, najmuté jako uklízečky; nakonec byl kvůli bezpečí (pro výpravu) najmut i chytač hadů). Zbývající 602 výskyty jsou bez -mu-; i v nespisovném kontextu se píše co by s tou krví moh nějakej najatej šizuňk vyčarovat. Příbuzné odejmout má v ČNK 106× odejmutí, 2958× odnětí; z toho sice 2373 výskytů připadá na ustálené a textem zákona fixované odnětí svobody, jasnou převahu podoby bez -mu- však představuje i zbývajících 585 výskytů.

[67]2c) tvary sloves nepravidelných:[23] zbude/zbyde; oni vědí; jedení (otázka palatalizace přesahuje do tvoření slov); pasivum k jít (závodník byl ?dojit a předejit);

2d) přechodníky: vyšed archaická, ale jediná uznávaná podoba; lexikalizující se počítaje, ev. počítajíc, a podobně tak říkajíc;

2e) Npl etnonym: Arabové-Arabi; xŠpaněli, tvar vynalezený pro školní diktát;

2f) „problém“ se zakončením -ovi/-ovy: na rohu Slavíkovy ulice;

Nejvíc zaráží, že klienti jako by ani nevěděli, že klíčem k volbě i-y jsou tvaroslovná rozlišení slovního druhu, pádu, rodu a životnosti; nebo je neumějí uplatnit? anebo raději vytočí číslo poradny, popřípadě pošlou e-mail? Školní vědomosti jsou málo použitelné mj. proto, že vzor „otcův“ je ze své podstaty nenávodný (před koncovkou má obojetné -v-). Je otázka, zda by nebylo lépe ukazovat koncovky posesivních adjektiv přednostně na vz. „matčin“ (matčini psi × matčiny psy). Objevuje-li se (jak je zatím běžné) vz. „matčin“ jen jako dodatek ke vz. „otcův“, teprve až po něm (a přitom koncovky jsou stejné), věnují mu žáci méně pozornosti. Rozdíl mezi otcův × matčin je stejně slovotvorný, nikoli tvaroslovný (v koncovkách). Je tu však ještě jedna, stěží odstranitelná příčina: v obecné češtině a (inter)dialektech posesivní adjektiva nežijí a zástupky jako tátovo psi (západočeské) nebo tetiný holubi (obecněčeské) ke správné spisovné koncovce nenavedou.

2g) volba N/I ve jmenném přísudku (problém morfologicko-syntakticko-sémantický, někdy i stylistický a pragmatický): vedle „klasického“ je pravda/xpravdou je pozoruhodné Podstatou všeho jsou… nebo je ředitel × ředitelem (4 z, z toho 1 zS, 2 zI);

Z jazykového sloupku v Literárních novinách[24] máme zaznamenáno také xje škodou, které se ojediněle vyskytuje i v ČNK, a to v publicistice sportovní, ekonomické a méně často i kulturní: bylo by škodou pro světový hokej, aby…; odstoupení od společného projektu je pro další rozvoj firmy velkou škodou; pro Melodii jako takovou je ta pauza věčnou škodou. Jiné doklady však dokumentují, jak splývavá je hranice přijatelnosti: naše škoda je její škodou; další/největší škodou je… Porovnáme-li s výše uvedeným podstatou je, že…, lze uvažovat o tom, že instrumentál také relativizuje, individualizuje sdělení názoru, pojetí, hodnocení, když mluvčímu připadá, že nominativ by vyzníval jako objektivní definice. Relativizace může být vyjádřena zřetelovým dativem jako Byls mi dobrým pomocníkem, kde je instrumentál jedině možný; to se však bohužel nedá vztahovat na zřetelová a jiná relativizující určení obecně: např. při pro/podle mě je situace různá. – On pro mě není žádný ředitel, nic neumí rozhodnout se zdá „přiřazovat k třídě“, hodnosti, funkci, zatímco On podle mě není (teď) ředitelem vypovídá o časově proměnném zařazení. – V případě přestala být jedináček/jedináčkem by se chtělo rozlišit rodinný stav od povahového rysu, ale otázka je jak. – SČ, § 146, charakterizuje instrumentál jako speciální prostředek užívaný z důvodů sémantických, disimilačních a stylistických (mj. intelektualizace), které se uplatňují [68]ve vzájemné souhře: „Postižení distribuce obou pádů je tedy velmi nesnadné“ (s. 215), nicméně autoři podali o distribuci dosud nejobsáhlejší přehled použitelný v praxi (s. 215–217).[25]

2h) psaní přívěsného osobního morfu -s: Řek’s to, nebo Řeks to?[26]

Při morfologii se o tomto pravopisném problému zmiňuji proto, že se způsobem zápisu souvisí morfologická průhlednost, identifikovatelnost tvaru. ŠP 1993 (na rozdíl od starších) odsuvník neznají. AP jej uvádějí jako fakultativní („může se… naznačit“); vymezení sféry užívání není dost jasné: (1) Tento znak se píše „ve spisovných projevech“, přitom však u tvaru přinejmenším hovorového – jak potom při delším záznamu substandardního projevu ve spisovném kontextu, např. v interviewu? – (2) Znamenají příklady paď místo padl × žes to viděl, dobřes udělal, že odsuvník se kombinuje jen se slovesným příčestím, anebo že se -s pro 2. osobu má psát bez odsuvníku?

M. Hrdlička[27] upozornil na fakt, že kodifikace toleruje ses, sis (to dvojí dokonce nabízí jako jediné možné; srov. bod 16c), byls, žes, cos, počínaje PMČ i tudys, vedles, asis, možnás, ale ne spojení se substantivem jako Bratras neviděl? Jitces to neřekl? Pivos nekoupil? Na přednášces byl? Odsuvník by při kodifikaci umožnil vyhnout se jak odmítání „živých, mluvných a produktivních“ (M. H.) podob z mluveného jazyka, tak bizarním, někdy dokonce matoucím podobám v písmu.[28] Šíření dosud kodifikovaných podob v písmu má však nezanedbatelnou překážku: je to počítačová pravopisná kontrola, která např. uživatelům Wordu, dnes nejrozšířenějšího textového editoru, vyznačuje jako chybu všechno kromě žes, cos (ano, i ses, sis je podle ní chybné) a vede své uživatele spíš k analytickým vyjádřením. Po pravdě řečeno, -s přivěšované ke stovkám výrazů ze stěží ohraničitelného repertoáru by pro ni byl vážný problém; s odsuvníkem by byl řešitelný snadno.

2i) tvoření pasivního imperativu: xbudiž připomenuty.

[69]Nelze ovšem zpětně poznat, nakolik bylo pro klienta problémem utvořit náležitý pasivní imperativ a nakolik vytvořit plurál k budiž (neboli zda cítí složenost buď+iž a vůbec ohebnost tohoto slova).

Tuto skupinu jsem uvedl proto, že některé dotazy se v mé sondě zařadily právě sem, ač bývají hodnoceny jako časté, ať už intuitivně, anebo s oporou v datech.[29] – Následují dotazy s četností 3 d a vyšší.

3. Tvary sloves 3. třídy (3 d, 1 z):

3a) správnost a stylová platnost variant -u/-i, -ou/-í (sát, popř. obecný dotaz); standardní poradenská odpověď reprodukuje kodifikaci, která je v tomto ohledu jasná, a proto se dotazy nezaznamenávají.

Zdá se, že tvary na -u/-ou jsou vnímány jinak u sloves starých, domácích a všedních, obzvlášť u vz. „kryje“ (šiju, vypijou jsou tvary dnes už základní, byť mají mnohde téměř rovnocennou, kdysi výrazně vyšší dubletu na -i/-í), jinak u přejatých sloves vz. „kupuje“ (diskutuju, moderujou nadále působí neústrojně). Ostatně ani u domácích sloves vz. „kupuje“ nebude asi situace všude stejná: zvláštní postavení má zdvořilostní děkuji proti neformálnímu děkuju, rozdíly lze hledat mezi slovesy „všedními“ a „svátečními“ nebo „administrativními“, ba snad jsou rozdíly v přijatelnosti i mezi -u a -ou – porovnejme tvary tancuju, ukazuju, potřebuju, potřebujou, pozorujou, hodujou, udělujou[30] Tyto dojmy by mohlo potvrdit (anebo naopak vyvrátit) např. rozsáhlé korpusové šetření.[31]

3b) ojediněle tvar příčestí se slovotvorným přesahem (když se prosije mouka, je prositá? prosetá? prosátá?) a ověření imperativu (hnít: hnij, xhni: snad kvůli nesnadné identifikaci vyslovované podoby).

4. Určovací problémy (3 d, 2 z):

4a) vzor slova dítě;

Zde jde o rozdíl sg. „kuře“ × pl. „kost“; s jedním vzorem, určeným rutinně podle Nsg a Gsg, nelze vystačit ani při substantivu oko; jindy je příslušnost ke vzoru zpochybněna kolísáním.[32] Existence koncovek dvou vzorů u jednoho substantiva je pro některé klienty překvapivá, jako by o takových případech nikdy nebyli (ve škole) slyšeli, takže je otázka, do jaké míry za to může jen zjednodušené zapamatování. Jak známo, základní a střední škola má tendenci redukovat, odsouvat, ba zamlčovat problematické jevy. Ještě i při vysokoškolské přípravě učitelů se odpověď, že dítě nebo kníže mají tvary podle vz. „kuře“, hodnotí jako „v podstatě“ správná.

[70]4b) +skloňovací vzor pro babi, mami, tati, teti, sestři;

Jsou to především zkrácené formy oslovovací; skloňování tatiho je aspoň pro maskulinum doložené, ale působí strojeně jako „formalizovaná neformálnost“.

4c) vid a vzor tvaru mihl se;

Spor žáka s učitelem, který si to spletl s míhal se a trval na příslušnosti k 5. třídě (slovesné).

4d) druh adjektiva starší;

Komparativ jako tvar předložený k určení je měkký, ale pozitiv jako základní forma lexému je tvrdý: není-li jasno, co se vlastně chce, jde o školní hlavolam prostý užitku.

4e) rozlišení lexémů a tvarů ve složených přísudcích jako bude se muset umýt; tvar bude mít nakoupeno (rezultativ budoucí).

Ke složeným přísudkům: Jejich syntaktické pojímání jako jeden větný člen („to celé je přísudek“) s sebou nese zatemnění povědomí o lexikální a tvarové samostatnosti jeho složek. Bylo by vhodné důkladně zvážit, jakým způsobem takové pojetí (které není jediné možné) prezentovat ve školách, aby nepřinášelo víc škody než dřívější atomizující koncepce.

O rezultativu se ví dlouho: za časů Mathesiových a ještě Šmilauerových[33] se mu říkalo také prézentní perfektum. V souvislosti s predikativy psal o výsledném stavu M. Komárek,[34] který také upozorňuje, že tyto výrazy nevyjadřují zvláštní čas, ale jen jakousi kombinaci časových významů. Rezultativ popsali K. Hausenblas a F. Daneš.[35] Později jej kategoricky demorfologizoval F. Štícha.[36] Výsledná situace je taková, že např. v rejstříku PMČ k rezultativu nenajdeme nic, v ČŘJ je o něm poznámka petitem na s. 152 (a ani tam nenajdeme imperativ měj uklizeno, infinitiv musíš mít uklizeno, kondicionál už bych měla uklizeno), takže tyto opisné, teoreticky sporně interpretované, ale živě užívané tvary/konstrukce „nepatří nikam“ a panuje o nich bezradnost.

[71]Skupina „určovacích“, jednoznačně školských dotazů je překvapivě nečetná. Příčinu nevidím v tom, že by se v hodinách češtiny konečně už kultivovala komunikace (konkrétně že morfologie by cvičila dovednost zacházet s tvary slov), místo aby se všemu omrzení navzdory donekonečna cosi určovalo: problémy, s nimiž se na poradnu obracejí učitelé, zejména v období přijímacích zkoušek, dokládají opak. Počet dotazů na určování je spíš limitován provozní dobou poradny, která se míjí s časem práce na domácích úkolech.

5. Duál[37] (4 d, 1 z): nejistoty se týkají

5a) tvaru dvěma (hyperkorektní pochybnosti o výrazu mezi našimi dvěma bankami);

Jev známe jako častý, časté jsou i dotazy, ale protože odpověď je rutinní, nezaznamenávají se.

5b) kombinace těma modrýma očima;

Češtinářka vznášela pro těmi modrýma očima argument, že zájmeno nepředchází bezprostředně. Tento argument ovšem nemá oporu ani v mluvnicích, ani v přirozeném jazykovém povědomí: srov. +byla nápadná svýma jakoby neustále do dáli upřenýma očima, kde by tvar svými dokonce zatemnil větněčlenskou přináležitost.

5c) rozsahu skupiny tzv. párových částí těla (většinou se ověřují zdrobněliny);

Praktická připomínka k PMČ: Souborná informace se nepodává. Vybrat a poskládat jednotlivé informace z předlouhých § 412 a 421 není snadné. Těžko vyložit, co obnášejí tři tečky v nadpisu „Substantiva koleno, rameno…“: jistě sem nepatří např. stehno; co archaické a odborné hlezno, potřebné k líčení, jak Achilles naložil s tělem přemoženého Hektora?; a co vřeteno a proč ne poleno? A k téže pasáži: svérázné pospisovnění obecněčeského prso (a snad ještě profesního, potravinářského krůtí prso) je provázeno matoucím vyznačením rovnoprávné variantnosti většiny tvarů plurálu. Jenže o muži se neříká, že mu bylo vidět potetované prsy, podivné by bylo mluvit o ženě pevných prsou, vyznamenání se nenosí na prsech ap. Přinejmenším v těchto případech zůstává zachován lexikální rozdíl prs, prsy (jednotlivé; snad až na význam ‘mateřský prs’ bez přenesených, neanatomických významů; zpravidla označuje část ženského těla; pravidelný singulár i plurál) × prsa (komplexní pro oblast trupu ženského, mužského, dětského, případně i zvířecího: medvěd s bílým véčkem na prsou; v platnosti ‘člověk po stránce cítění a prožívání’ hojné v přenesených významech a frazémech; pomnožné s duálovými tvary).

5d) shody při duálu v několikanásobném řídícím výrazu: s očima a pěstmi sevřenými;

Problém není poradit přijatelnou koncovku, ale zdůvodnit koncovku -ými. Patrně se vyjadřuje shoda s bližším členem, srov. s pěstmi i očima sevřenýma. Ověřit úzus je těžké, protože oko + sevřený nelze v ČNK doložit kolokacemi. Chce-li kreativní klient poradny (může jím být i učitel, [72]kterému napadl nový „špek“) vědět, jak se má říct něco, co se neříká, většinou nebývá s rozpačitou odpovědí spokojen: jenže lze mu dát jinou?

5e) uplatnění duálových tvarů, jde-li o tělo zvířecí (popř. je-li navíc počet jiný než 2 nebo 4): pavouk s osmi nohama, bez osmi noh(ou);[38]

5f) případů rozporu mezi označovaným a označujícím: antropomorfní nádoba s rukama a nohama, kde lze hájit i s rukami a nohami podle hrnců s uchy, židlí s nohami ap.; hydraulické/mechanické ruce? ruky?[39]

6. Nominativ jmenovací (4 d, 8 z): Všechny z kromě jednoho byly označeny jako syntaktické. Jen v jednom případě jde o zS k telefonátu: ostatní jsou zO k dopisům a dosvědčují, že instituce nelení ve věci užití nominativu jmenovacího vést korespondenci. Volba je problém morfologicko-syntaktický se stylistickým přesahem. Nominativ jmenovací doporučujeme,[40] pokud napomáhá srozumitelnosti: v měsíci květnu (ne v měsíci květen), ale místo starosta městské části Prahy 10 raději starosta městské části Praha 10 (vylučuje scestné otázky „části čeho? které části?“). Kromě tradice, která je někdy sporná, není důvod odmítat ho v delších vlastních názvech jako Dopravní a technické služby města Dvůr Králové nad Labem. Stává i v názvech složek podniku, kde se s ním spojuje problém verzálek: Závod železniční dvojkolí, Závod kamenná, Závod energetika (uvedené řešení není jediné hajitelné). Máme jen na stanici Praha, v kině Praha (xPraze); méně jasná je výlučnost romance o letohrádku Hvězda. V pohybu je patrně typ Lázně N.

Je-li obecné pojmenování součástí názvu, doporučuje A. Polívková[41] skloňovat obojí, tedy do Lázní Bělohradu × do lázní Poděbrady. V ČNK je vidět, že nominativ jmenovací vytváří ke skloňování obou částí silnou konkurenci. Tvary typu z Lázní Bělohradu se užívají, píše se i o bývalé sovětské posádce v Lázních Bohdanči, o léčebném pobytu v Lázních Jeseníku, o divadelních ochotnících v Lázních Toušeni. Ale ve sportovní publicistice se téměř monopolně přestupuje do/z Lázní Bohdaneč a závody se konají i v Lázních Bělohrad; v Lázních Běloves, v okolí Lázní Libverda. Tento způsob vyjádření se pak ze sportovní žurnalistiky šíří: starosta Lázní Bohdaneč, výlety do Lázní Jeseník, čestné občanství Lázní Toušeň, pod městem Karvinou a Lázněmi Darkov. Nadto některé názvy podniků znejisťují hranici vlastních jmen a vlastních názvů: ředitel Lázní Luhačovice, léčení v Lázních Třeboň; akcie Lázní Libverda (název akciové společnosti je identický s míst[73]ním jménem), společnost Lázně Doksy (v Doksech), do zprivatizovaných Lázní Dolní Lipová (místní jméno má podobu Lipová-lázně). – K vývoji hodnocení nominativu jmenovacího srov. např. NŘ 28, 1944, s. 62, kde je do stanice Ždírec odmítnuto ve prospěch do stanice Ždírce. Pomineme-li kraj mezi Plzní a Nepomukem, kde by ohýbaný tvar vyvolal snad jen údiv, hrozí dnes už přímo nedorozumění; u nově vzniklých stanic, např. metra, je do stanice Nových Butovic tvar neslýchaný a nevídaný.[42] Zjednoznačnila se volba i u označení výrobků: zatímco v r. 1949 se váhalo,[43] zda s kávou Perola či s kávou Perolou, dnes by u kávy Rocca/Vita působily skloňované tvary už „nenormálně“, ne-li zastarale, a chtít v obchodě [kávu roku] by sotva vyvolalo zamýšlený účinek. Vysloveně zastaralé až matoucí by dnes bylo také neužít nominativu jmenovacího pro titul literárního díla: z doslovu k druhému vydání románu Botostroje.[44] A je otázka, existovalo-li kdy vedle +v knížce Babička, +v básni Edison, automobilem Tatra, slivovicí Jelínek také v knížce ?Babičce, v básni ?Edisonovi, automobilem ?Tatrou, slivovicí ?Jelínkem. Typ FF UK Praha, kde jde o sídlo instituce, se dosud stává předmětem kritiky a námitek, že nominativ znejasňuje identitu názvu,[45] ale přesto se šíří: podporuje ho úsporná prezentace údajů v adrese, na logu ap. Neohýbat je mnohdy výhodné a vždy pohodlné (jiný by ovšem řekl „ležérní“ nebo dokonce „nedbalé“): než hloubat, zda v Hostivicích nebo v Hostivici, v Mělníku nebo v Mělníce, má méně obeznámený možnost použít opěrné substantivum a nominativ jmenovací v osadě Hostivice, v městečku Mělník ap. Hodnotíme tedy nominativ jmenovací v případě sídel institucí jako probíhající zevšeobecňování principu, který u jiných typů onym (názvy děl, stanic hromadné dopravy, výrobků) je už dokončen. Trvalou výjimku tvoří jména velkých, mluvčímu i adresátům známých měst, kde by nominativ jmenovací po opěrném substantivu porušoval konverzační maximy (buď že by mluvčí předpokládal u adresáta neznalost, nebo že by signalizoval svou vlastní neznalost obecně známé skutečnosti):[46] v hlavním městě xPraha (leda k navození dojmu dalekého zámoří, kde Prahu nikdo nezná), ve městě xBrno/xOstrava/xPlzeň, zato v tuzemském kontextu klidně ve městě Canberra (toto město má počet obyvatel srovnatelný s Brnem, ale je to hlavní město Austrálie) a také ve městě Rio de la Plata (při skloňovacích obtížích).

Připomenu ještě šířící se „nominativ značkový“, kde k postpozičnímu typu +(Paegas) Twist přibyl anteponovaný typ Daewoo (Autosalon). Jsou to jevy z oblasti pojmenování, které jsem do kvantifikace nezahrnul, ale s tvaroslovím přece souvisejí: vytvářejí ostrůvky nesklonnosti v českých textech.

[74]Typ antepoziční se po vzoru západních jazyků uplatňuje už řadu desetiletí v odborném stylu: bližším určením však byla značka, zkratka, jinojazyčný komponent, popř. prefixoid, „kvazislovo“ (alfa-paprsky, UV filtr, B-mužstvo, country hudba, dia těstoviny).[47] Šířícím se jevem je předsouvání výrazů, které by se při jiném způsobu zapojení do textu obvykle skloňovaly. V databázi, která nezaznamenává dotazy položené před rokem 1993, je ze záznamů na toto téma nejstarší Allianz pojišťovna, které se dostalo poradenského požehnání. Časem jsme si zvykli na Gambrinus/Staropramen extraligu.[48] Na podzim 1999 se v praxi moderátorů ČRo 2 – Radiožurnálu objevila Český-Telecom-extraliga. Byla sice během týdne vystřídána přijatelnou extraligou Český Telecom, nicméně proces je nastartován. V reklamě čtu Váš Ford partner (je jím firma Auto MOTOL BENI, a. s., název pozoruhodný, i pokud jde o verzálky) – a to už není užití pojmenovací, značkové, ale syntagma vytvořené v textu. Zatím taková stylizace neplatí zrovna za kultivovanou. Na jak dlouho?

7. Lokál obou čísel maskulin a neuter na veláru, nejčastěji na -k (4 d, 6 z): Dotaz jde napříč substantivy domácími i přejatými, apelativy i proprii. Jako převažující ve spisovném jazyce prezentujeme o závazcích, prostředcích, titulcích, ale o antibiotikách; je otázka, zda a jak se využije možnost diferencovat vrtácích × vrtákách (m. živ. × m. neživ. expr.); časté jsou dotazy na místní jména, např. Mělník, Jeseník, Rumburk, Šumperk, Nymburk; nejistota se však objevila i v Lsg internet;

Problém neřeší in extenso slovníky (tam by se informace hodila nejlépe; jenže přinejmenším předkorpusový lexikograf by byl v mnoha případech nabízel nepodloženou preskripci) – ale uspokojivé nejsou ani regule v mluvnicích. Hledáme-li antibiotika, najdeme v PMČ vzájemný odkaz mezi § 421 (domácí vz. „město“) a § 405 (domácí vz. „hrad“); u maskulin se dovíme, že po g, h, ch, k je buď -ách/-ích, nebo -ích, a mezi příklady najdeme i substantiva přejatá. § 421 doplňuje, u kterých skupin neuter je -ách běžné, ale jako příklady jsou uvedena pouze slova domácí; u přejatých na -um (§ 441) je odkaz na § 421 beze zmínky o tom, jak je to s variantními koncovkami. MČ 2 píše o koncovce -ách na s. 306, že „proniká (…) Hodnotí se jako více či méně příznaková“; s. 315: „podvz. «středisko» zpravidla formant -ách (…), zčásti též formant -ích jako variantní (…), u jmen s příponou -sk(o)/-isk(o) se objevuje i varianta -ích, např. střediskách/střediscích, (…) Zřídka se obě podoby vyskytují i u některých jiných jmen na -k(o), jako jablkách/jablcích.“ Pokud jde o neutra na -um, výčet tvarů ukončuje Gpl, jako by další tvary byly samozřejmé.

[75]U místních jmen vnímáme v Nymburku jako novější, v Nymburce jako tradičnější nebo tradicionalistické, v Šumperku bezpříznakové, v Šumperce archaizující nebo parodistické, ale popis příznaků u jednotlivých jmen by si žádal samostatný výzkum.

I/internet: Na počáteční písmeno jsou dotazy až několikrát denně, ale pochybnost o tvarech je vzácná. Zaznamenaná odpověď podle vzoru hrad, tedy -u/-ě není ve shodě ani s letitou Havránkovou-Jedličkovou Českou mluvnicí, kde se v § 69, pozn. před č. 3, připomíná, že přejatá substantiva nemívají ustupující G -a, L -e/-ě. Řekl bych dokonce, že podobou na/po internetě se mluvčí deklasuje jako neznalý příslušného výraziva.[49]

Nepoměr d : z souvisí s tím, že problém není z poradny řešitelný. Při vedení databáze (žádný zS, jen 1 zO na tvar o šaších) nebyla tomuto problému věnována pozornost souměřitelná např. s volbou i/Internet (3 zO, 1 zS, v poradenské praxi denně) – ale na druhé straně ani tazatelé nevěnují tvarům lokálu pozornost souměřitelnou např. s verzálkami v názvech ulic, k nimž je 32 zO, 1 zS.

8. Cizí zeměpisná jména a vlastní názvy (5 d, 4 z):

8a) rodová a deklinační příslušnost pomnožných (Komory, Seychely, Andamany: na …?);

8b) ohýbání víceslovných názvů obsahujících cizí, nicméně povědomou předložku (v Palmě de Mallorca), anebo s první částí, která by se ohýbat mohla, ale obvykle zůstává nesklonná (Fort Nox ap.);

Jde zejména o tyto: Fort, Port; San, Santa/-o, Sao; Mount, Mont(e); s menší pravidelností Rio.[50]

8c) tvary, výslovnost i pravopis italského jména Lucca, Pistoia;

Dotaz byl vznesen spíš na základě porovnávání mluvnic než na základě jazykové praxe. Tvar v Lukce podle NoČJ už neradíme: Lukky, Lucce [luce] atd.; takový úzus je doložen i z ČNK: v toskánské Lucce, ovšemže vedle nominativu jmenovacího ve městě Lucca, jímž se obcházejí pisatelovy problémy se skloňováním i čtenářovy problémy s identifikací. K tvarům D, L srov. MČ 2, s. 371. Se skloňováním tu ovšem souvisí také pravidelná sufixace: upřednostnění mekský před mecký vyjádřil V. Šmilauer.[51]

8d) příslušnost starých slovanských názvů k typu les (z Minsku i z Minska);

Rozlišení Kersko, z Kerska × Kursk, z Kursku by bylo vítané, ale v ČNK zatím zjišťujeme do Minska 24krát × do Minsku 7krát.

[76]8e) poněkud zmatečné je zacházení s kompozity v případě historického exonyma[52] v Rakousku-Uhersku i v Rakousko-Uhersku;

SJČ skloňování neuvádí, stejně jako 1SSČ; 2SSČ sousloví už ani nezmiňuje a dokumentuje tím, jak sporné je neuvádět prostředky nepříslušející k „současnému spisovnému jazyku“ (pro srovnání: o milénium dávnější říše velkomoravská uvedena je). Obě podoby uvádí SSJČ a příručky z něho vycházející (např. NoČJ). Podoba se spojovacím -o- je analogická k Česko-Slovensku a adjektivu rakousko-uherský. Variantní kodifikace má tradici, ale byl to zbytečný přepych. Ostatně různopsaní v tisku (ČNK, kde však může jít i o problém konverze textů) převyšuje veškerou kodifikační volnost: v Rakousku-Uhersku, v Rakousko-Uhersku, v Rakousku Uhersku, v Rakousko Uhersku (!). U kompozit stejného typu Bádensko-Württembersko, Šlesvicko-Holštýnsko, Sasko-Anhaltsko lze z ČNK doložit konsenzus v tom, že se skloňují obě části, a v naprosté většině je také spojovník mezi oběma částmi (nepočetné odchylky má Württembersko: někdy Würtem-, někdy Virtem-).

8f) citátové, a tedy nesklonné názvy ulic, náměstí ap.: via Appia, piazza di Spagna, Rue Lafayette, Friedrichstrasse, Trafalgar Square.

Jednotné, paradigmatizova(tel)né zacházení sotvakdy bude: kromě jmenovaných případů máme např. Canal Grande, Domplatz, Boulevard Voltaire, Hyde Park, které nenecháváme nesklonné.

Vcelku jde o kupodivu nepočetnou skupinu. V médiích sice nebývá o nové případy nouze; ale jednotlivé redakce novin a vysílání mívají své jazykové poradce.

(Pokračování příště)


[1] Článek vznikl s podporou grantu GA ČR 405/98/0030.

[2] L. Uhlířová, O co se zajímají ti, kdo posílají dopisy, faxy a e-maily jazykové poradně? NŘ 82, 1999, s. 225–237; A. Černá, Telefonáty v jazykové poradně a jejich databáze, tamtéž, s. 237–244; I. Svobodová, O psaní velkých písmen, NŘ 83, 2000, s. 17–29.

[3] Je to běžné u jazyků (téměř) bez flexe; ale i u nás např. Z. Rusínová přednesla 3. 6. 1999 v pražské pobočce Jazykovědného sdružení ČR přednášku na téma Deminutiva jako problém morfopragmatiky a tzv. evaluativní morfologie.

[4] Záznamem zde budu rozumět zaznamenaný dotaz neboli zaznamenanou odpověď (o nezodpovězených dotazech, např. „neřešeno“, obsahuje databáze záznamy jen výjimečně). Jeden z by v popisném aparátu zavedeném L. Uhlířovou, NŘ 79, 1996, s. 176, odpovídal jedné „části záznamu (o dokumentu)“. – Oněch 234 záznamů se stalo základem zpracování. Během práce se však ukázalo, že výpovědní síla záznamů je problematická (viz níže v článku) a že i sama čísla jsou nepříliš spolehlivá. Do zpracování bylo nutno zařadit i dotazy, které měly původně jinou než tvaroslovnou specifikaci, a zařadil jsem i některé jevy, s nimiž se poradna setkala mimo zkoumané období. Počty z uváděné níže v Přehledu tvaroslovných problémů jsou tedy pouze orientační. Bylo by možno je zpřesnit za předpokladu, že databáze, která byla založena vzhledem k tehdejší nepokročilosti Windows ještě v operačním systému MS-DOS, bude modernizována tak, aby se zacházení s ní zbavilo technických potíží a aby byla přístupnější porovnávání a opravám záznamů, sjednocení specifikací, restrukturacím a komplikovanějším součtovým operacím.

[5] Srov. L. Uhlířová, NŘ 79, 1996, s. 176–177.

[6] Výslovnost – pravopis – tvoření slov – morfologie – syntax – slovní zásoba – stylistika – text – úprava písemností – informace jiné; srov. L. Uhlířová, NŘ 79, 1996, s. 226–236.

[7] Do syntaxe shodu zařadila i I. Svobodová (Analýza dotazů z jazykové poradny, NŘ 71, 1988, s. 118–128).

[8] Někdy lze z poradenské dokumentace vyčíst, jak k takové situaci došlo a že to bylo zákonité: existuje záznam o telefonátu a krátce nato o dopisu (zO) na stejné téma; v dopise samém pak čteme: „Na opakovaný telefonický dotaz Vám zasílám…“

[9] Např. začátkem roku 1999 slovo chucpe veřejně užité Dagmar Havlovou nebo pověstná bydla/bidla nevhodně zařazená do školního diktátu.

[10] Srov. I. Svobodová, O jazykovém chování v jazykové poradně, NŘ 78, 1995, s. 92–95.

[11] Na veřejně přístupném semináři v ÚJČ AV ČR 7. 10. a při přednášce v JS ČR 11. 11. 1999 jsem dal k dispozici jistá čísla. Ta jsem pro potřeby tohoto článku zrevidoval a v detailech se odchylují.

[12] Vedou si je i jiní: srov. I. Svobodová, čl. cit. v pozn. 7; A. Černá, čl. cit. v pozn. 2.

[13] V článku I. Svobodové (viz pozn. 7) zabíralo tvarosloví 18,9 %. Na internetové stránce ÚJČ (http://www.ujc.cas.cz/poradna) je v Nejčastěji kladených otázkách (FAQ) 20 % morfologických problémů. Naproti tomu v nedávném článku L. Uhlířové (cit. v pozn. 2), který je zpracován na základě údajů v databázi, se tvarosloví týká 10,3 % dotazů (s. 228). Mých 14–15 % tedy představuje střed. Myslím, že počet tvaroslovných dotazů v databázi limitují dva faktory: jednak správnost či nesprávnost tvaru nebývá klientům téma na dopis (na e-mail už častěji, o telefonátu nemluvě), jednak se odpověď v mnoha případech nezaznamenává, protože je rutinní (srov. níže např. body 1a, 2a, 2b, 2f, 3, 5a, 5b, 10a, 16b, 16c), anebo proto, že pro odpověď poskytují poradenské příručky jen rámcový podklad (např. body 7, 11, 16d).

[14] Tj. za dobu vedení databáze.

[15] Snad leda s výjimkou kondicionálu, ale to má specifické důvody, které přiblížím v bodě 14.

[16] V přímé řeči např. u V. Kahudy (Houština; nakl. Petrov, Brno 1999, s. 339): Ta má kotel… Hrábneš jí tam a vytáhneš hrsť plnou mazutu.

[17] K tomuto problému z oblasti sémantické morfologie srov. F. Daneš, Plurál versus singulár (rozsah, obsah, délka, počet, intenzita ap.), Vesmír 8/1990.

[18] K pravopisu: Minuskulizace by byla vítaná, ale zatím je v ČNK proti mnoha stům Oscarů jen šest oscarů. Kdo by čekal, že s malým písmenem nastoupí i -k-, bude spíš zklamán: klasický filmový oscar „kultovně“ podržuje -c-, z oskarů lze vidět jen oskara studentského nebo ochranářského. Výjimkou je jeden výskyt v distančních uvozovkách: Obliba režiséra Michalkova nesouvisí jen s „oskary“, filmovými hvězdami a politikou. Psaní s -k- je v naprosté menšině i u adjektiva oskarový/oscarový (9 : 208) a varianta oscarovský má své dva výskyty oba s -c-.

[19] Záznam v databázi uvažuje i o jiných koncovkách.

[20] S mnoha vzory, téměř po způsobu příruček z přelomu 19. a 20. století, se setkáme při automatické tvaroslovné analýze na počítačích (Explicite Beschreibung der Sprache und automatische Textverarbeitung V., MFF UK, Praha 1979, s. 17; Explizite Beschreibung… VII., tamtéž 1982, s. 25). Činí se přitom některá problematická vydělení (vz. „Miloš“, „sídliště“), zatímco jiná se nečiní (např. „les“, „kuli“, „reagens“, „hrabě“, „Hrabě“, „Kambodža“, „Kremnica“, „Teplice“, „Rokycany“) a některá užitečná vydělení byla v novější verzi potlačena („citát“, „idej“ – sic). Pro nás je podstatné, že vzory na rozhraní životných a neživotných se neobjevily ani tam.

[21] Srov. MPpDČ, kap. Bacili a vůbec mikrobi (či bacily a mikroby?), s. 183n., kde F. Daneš připomíná také substantiva hybrid, bastard, kříženec, roubovanec a přejatá s komponenty -trof, -fág, -fyt, -zygot. Dále srov. tamtéž kap. Protějšek, orgán, dozor, s. 182n.

[22] Jev ovšem zároveň patří k potížím s rodem pomnožných – srov. body 1d, 8a.

[23] V pojetí NoČJ.

[24] Knižně N. Svozilová, Jak dnes píšeme / mluvíme a jak hřešíme proti dobré češtině. (Jazykové sloupky z Literárních novin 1992–99), H&H, Jinočany 2000, s. 50.

[25] O. Uličný ve své práci Instrumentál v struktuře české věty. Příspěvek k popisu a metodice výkladu pádového systému v češtině (Informační bulletin, Supplementum XVII, Ústřední knihovna – oborové informační středisko Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, Praha 1984) věnoval konkurenci N-I v predikátu několik desítek stran (152–193); hodnotí také řadu starších pokusů vyložit tento jev v češtině i jiných slovanských jazycích. Připomeňme některé z faktorů, které výběr pádu ovlivňují: lexikální obsazení podmětu a přísudku, přítomnost dalších členů (zvl. zřetelového určení), význam spony (aktuálnost, záznamovost, různé modifikace zařazení do třídy, pojmenování, identifikace)… U vět typu To je X konstatuje větněčlenskou vágnost. V jiných případech hodnotí volbu jako subjektivní. SČ uvádí také případy, kdy např. odborný styl preferuje instrumentál. – Ze starších zpracování srov. V. Ertl, Je voják, či je vojákem? NŘ 6, 1922, s. 289–312.

[26] Srov. mj. F. Daneš, Já myslel tys myslel, SaS 24, 1963, s. 67–76.

[27] NŘ 80, 1997, s. 128n.

[28] M. Hrdlička dále konstatuje, že s připojováním -s k substantivům „jsme se v odborné literatuře nesetkali“. A. Jedlička (Spisovný jazyk v současné komunikaci, UK, Praha 1978, s. 81–83) uvádí řadu příkladů přívěsného -s: proč to bralas; tenkráts to neříkal; ten obrázeks mu dal; tu knihus přinesl a další; připomíná starší literaturu (zmínky v NŘ a zejména pasáž v Základech české skladby F. Kopečného, Praha 21958); připomíná oblastní původ široce uplatňovaného -s a při netázacím adverbiu nebo při substantivu je hodnotí jako „nářeční a úzce oblastní“. Zdá se ovšem, že od doby Jedličkova pozorování se prostředek rozšířil.

[29] Srov. Z. Hrušková, Z jazykové poradny Ústavu pro jazyk český ČSAV, NŘ 40, 1957, s. 309–310, A. Polívková, Z jazykové poradny, NŘ 55, 1972, s. 27–33; I. Svobodová, čl. cit. v pozn. 7; A. Černá, čl. cit. v pozn. 2.

[30] Těžko si lze představit v textu vyhlášky např. povolení k těžbě udělujou obecní úřady. Srov. O. Uličný, Jaké úpravy pravopisu a kdy? Čeština doma a ve světě, podzim/zima 1993, s. 65.

[31] Velmi by ho usnadnilo doladění lemmatizace; k nynějšímu stavu srov. bod 22a.

[32] K oko srov. bod 5, ke kolísání body 1a, 1c, 21d, 22b, 22c aj.

[33] Srov. V. Mathesius, Slovesné tvary typu perfektivního v hovorové češtině, NŘ 9, 1925, s. 200n.; V. Šmilauer, Slovesný čas, in: Druhé hovory o českém jazyce, ed. A. Opravil, KPČJ/R. Mikuta, Praha 1947, s. 164n.; týž, Novočeská skladba, tamtéž 11947; F. Kopečný, Základy české skladby, 11952, s. 71.

[34] M. Komárek, K otázce predikativa (výsledného stavu) v češtině, in: Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci, Praha 1954, s. 19–20.

[35] K. Hausenblas, Slovesná kategorie výsledného stavu v dnešní češtině, NŘ 46, 1963, s. 13–28; F. Daneš, Dostal jsem přidáno a podobné pasivní konstrukce (Studie syntakticko-sémantická), NŘ 51, 1968, 269–270. Oba se shodují v tom, že morfologická kategoriálnost je sporná, ale že značná paradigmatičnost tvoření zakládá přece jen něco víc než pouze syntaktickou konstrukci. Daneš navíc upozorňuje na možnost nedokonavých vyjádření typu dostává přidáno, kterými zpochybňuje vhodnost označení „výsledný stav, kategorie výsledného stavu“; bylo by ovšem možno do rezultativu zahrnout i výrazy znamenající dosahovaní výsledného stavu (opakované, postupné). Vážnější námitku proti pojetí morfologicko-kategoriálnímu představuje spíš značná variabilita konstrukcí a existence jistých kolokačních omezení, ale taková omezení najdeme i u jiných, nesporně morfologických kategorií (srov. ČŘJ, cit. odst.): máme slovesa a celé skupiny sloves bez pasiva, bez imperativu, bez prézentu…

[36] Mluvnice češtiny 2, Praha 1986, s. 174: „Tyto … konstrukce s participiem trpným v žádném případě nemohou být považovány za tvary sloves.“

[37] Míním pochopitelně jeho zbytky, chápané jako zvláštní tvary plurálu.

[38] Srov. F. Daneš, Kolik nohou/noh má vlastně stonožka? Vesmír 8/1995, s. 477. Text je třeba číst pozorně, aby čtenáři neuniklo, že i v případě stonožky pokládá autor za základní koncovku duálovou, ale nevylučuje ani kolik noh.

[39] F. Daneš (čl. cit. v předchozí pozn.) mechanické ruky odmítá, Z. Hrušková (Hydraulické ruce nebo ruky? NŘ 80, 1997, s. 159n.) sice pokládá mechanické ruce za základní, ale nabádá k toleranci i vůči podobě mechanické ruky, „tak jako už běžně chápeme spojení ruky semaforu. Připomeňme ovšem, že železniční semafor s „rukami“ (nebo spíš s rameny?) se stále více stává antikvitou a raritou.

[40] Srov. poradenský dopis přetištěný v NŘ 82, 1999, s. 111.

[41] Naše místní jména a jak jich užívat, Academia, Praha 1985, s. 41.

[42] A. Polívková v roce 1982 (NŘ 65, s. 272) píše: „Jezdíme tedy běžně ze stanice Staroměstská do stanice Leninova apod. Skloňované tvary nepovažujeme za nesprávné, ale mají už trochu knižní a snad i zastaralý přídech.“

[43] F. Daneš, Nominativ jmenovací, NŘ 33, 1949, s. 54–57. Po letech kritizování přinesl tento článek liberální postoje a předpověď dalšího šíření, jak vidíme, se vyplňuje dodnes.

[44] F. Černý (1947), in: V. Č., Skutečnost a svoboda, ČS, Praha 1995, s. 164.

[45] Např. V. Staněk, Také jste studoval na Karlově univerzitě Praha? Čeština doma a ve světě, 3/1996, s. 226–227.

[46] Mikrosituace při volbě konstrukce se tu dotýká Griceovy první konverzační maximy, maximy kvantity: Buď tak informativní, jak je v dané fázi rozhovoru třeba, ale ne více, než je třeba. Obecně o této maximě srov. I. Nebeská, Čeština doma a ve světě 1/1995, s. 52, která také připomíná, že lze funkčně využít i porušení maximy.

[47] Srov. mj. J. Machač, NŘ 40, 1957, s. 303n., o alfa aktivitě, beta záření a dobovém výrazu ra-látky (tj. radioaktivní); M. Dokulil, Vitamín C, nebo C-vitamín? Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 3. výběr, nakl. ČSAV, Praha 1959, s. 129–131; F. Daneš, Faktor Rh // Rh-faktor // Rh faktor, NŘ 68, 1985, s. 176–182; O. Martincová, Vývojové procesy v současné české slovní zásobě, in: Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe, PedF UK, Praha 1988, s. 108–112; I. Bozděchová, Nakupujeme v diaprodejnách, NŘ 74, 1991, s. 109–111.

[48] F. Daneš (ČJnPT, s. 24) ji v roce 1997 ještě hodnotil jako kuriózní. O stránku dřív uvádí další doklady neshodných (zdůrazněme: a neskloňovaných) přívlastků před substantivem, jejichž životaschopnost bude třeba v nejbližších letech zkoumat, např. klišé reakce, Panorama hotel.

[49] Bylo by ovšem namístě vyšetřit, zda se Lsg po Internetě snad neužívá na Moravě; zdá se však, že i tam tvary typu na klavíře už ustoupily.

[50] Srov. A. Polívková, NŘ 77, 1979, s. 83n.

[51] NŘ 39, 1956, s. 204.

[52] Označení platí s výhradou, že kompozicí původních exonym jsme pojmenovali stát, ve kterém jsme žili: bylo tedy Rakousko-Uhersko skutečným exonymem?

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 2, s. 57-76

Předchozí Knihy a časopisy zaslané redakci

Následující Vladimír Staněk: Neologismy v díle Karla Čapka