Časopis Naše řeč
en cz

Platiti

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Sloveso platiti má rozličné vazby a objevuje se v rozličných významech a rčeních, o nichž snad nebude na škodu podati souvislejší výklad.

1. Nejobyčejnější význam je o vyplácení peněz (anebo předmětů, jimiž se »platí«), franc. payer, něm. bezahlen atd. Ve 4. pádě je předmět slovesa platiti, je-li jím sám plat, odměna, dluh, mzda, pokuta, částky, jež se platí atd.; platíme nájemné, úroky, poplatky, daně, sto korun atp. Zboží, předmět nějakého požitku, výkon pro nás učiněný atp. jakožto předmět placení vyjadřuje se obyčejně 4. pádem s předložkou za; platíme za zboží, za něčí práci, za byt (nebo z bytu), za radu atd. Tak aspoň nalézáme v jazyce starším, kdežto dnes, zvláště v hovoru denním a ve slohu obchodním již často slýcháme na př., že má někdo platiti pivo, byt, ušitý Šat, zboží atd. I u slovesa zaplatiti nalézáme podobné vazby, ale zde i v jazyce starším bývá pouhý 4. pád vedle vazby předložkové (což si vyložíme právě tím, že zde je sloveso již složeno s předložkou za, srov. »N. Ř.« 1, 238); tak na př. čteme v »Ježíšově mládí« ze 14. st., jak si kdosi u sv. Josefa dal dělati lože a praví mu »chci tobě tvój trud (práci) dobře zaplatiti (Výb. I, 411, bible Benátská (1506) překládá Tob. 5, 14 »zaplatím tobě práci tvú«, Veleslavínova »za práci tvou«, Kralická píše na př. 4. Mojž. 20, 19 »jestliže vody tvé napili bychom se, … zaplatíme ji«, 2. Král. 12, 6 »ovečku také tu zaplatí (bohatý člověk) čtvernásobně«. Jazyk náš měl tedy vazby platiti za něco, zaplatiti něco i zaplatiti za něco s významem podstatně stejným vedle sebe, a jest docela přirozeno, že si vyvinul také novou vazbu platiti něco (vždyť vůbec v jazycích známých je zřejmá snaha zobecniti místo jiných vazeb na vyjadřování předmětu vazbu jedinou, v jazycích indoevropských vazbu se 4. pá[34]dem): bylo by zbytečné i marné, kdyby kdo chtěl tuto novou vazbu zapovídati proto, že není v staré době doložena.

Jméno osoby, jíž se platí, klade se v 3. pádě: platíme nebo zaplatili jsme obchodníkovi (za) zboží, řemeslníkovi (za) práci, domácímu (za) byt atd. To je vazba, kterou nalézáme v době starší i dnes skoro stále a které bychom se také měli držeti (s výjimkou, o níž hned bude vyloženo): neměli bychom říkati, jak někdy také slýcháme (napodobením němčiny, kde v starší době také býval pravidlem 3. pád), na př. »zaplať zatím toho posla« atp.

2. Jsou ovšem případy, v nichž i u nesloženého slovesa platiti i jméno osoby i jméno zboží nebo služebného výkonu atd. aspoň dnes klademe v 4. pádě. Starých dokladů zde neznám, ale zdá se, že jich není spíše proto, že nemáme ze starší doby hrubé památek denního, zvláště obchodního způsobu mluvení, než proto, že by se tak opravdu nebylo mluvívalo. Jde o doklady pohodlnějšího, zkráceného vyjadřování, jaké tak často bývá v denním hovoru, kdežto mluva vybranější a zvláště mluva knižní se mu raději vyhýbá, aniž proto máme právo mluviti o skutečné jazykové nesprávnosti.

Někdy chceme mluviti vlastně o placení nutného, nějakou úmluvou, nařízením, zvykem nebo jinak nepochybného a závazného platu, ale z pohodlí se vyjadřujeme stručněji tak, že místo co bychom řekli, že někdo platí plat náležící nějaké osobě, ústavu, úřadu atp., že platí plat za nějaké výkony, za dodávání potřeb atp., řekneme zkrátka, že platí onu osobu, onen ústav, úřad, ony výkony, potřeby atd. Mluvíme tak zvláště, kde jde více o zjištění, kdo platí, než o jiné okolnosti placení (že se platí, komu a zač se platí atd.). Zaměstnavatel má platiti odměny za lékařské služby a platy za dodávky léčebných potřeb: říká se pak zkrátka, že platí lékaře, lékárnu, nemocenskou pokladnu, ochrannou stanici, nemocnici, léky atd. Nakladatel nebo majetník časopisu platí pomocné síly redakční, opisování, překlady atp. Otec dospívajícího syna se pochlubí, že si sám již platí krejčího nebo svůj pokoj; paní si platí předčitatelku, divadlo atd. Každý vidí, jak se i touto cestou blížíme bezpředložkové vazbě platiti něco, o níž jsme vykládali, že v starší době nebývala ještě v obyčeji.

Pouhý 4. pád nalézáme také, kde mluvícímu nejde tak o to, že se platí, nýbrž kde má na mysli prodejnou cenu zboží. Z Rosy má Jungmann větu »platil loket sukna po třech zlatých«, z obecného hovoru věty »libru po tolaru platil, po čem se platí korec pšenice, po čem se platí tento papír«. Tak mluvíme stále; je možná také vazba, kde ve 4. pádě je cena, nikoli zboží (»platil [35]jsem 400 korun za metrický cent«, ale také »platil jsem pšenici 400 korun za metrický cent«): nelze říci podle mého soudu, že by jedna z těchto vazeb byla nesprávná.

3. Jsou u slovesa platiti ještě jiné vazby, které se ovšem netýkají jen tohoto slovesa samého, nýbrž i jiných sloves z téhož kruhu významového (na př. dávati, bráti). Platíme za někoho, přejímáme-li jeho povinnost; platíme po koruně (ve významě podílném, distributivním), platíme-li za každý kus, za každou určitou část zboží korunu. Zejména dvě vazby zasluhují zvláštní pozornosti.

Platíme od práce, od ušití atp. (anebo také dáváme, bereme atd.) Tato vazba se ztrácí z obyčejného hovoru, mimo ojedinělé ustálené zbytečky, zobecňuje vůčihledě vazba s předložkou za, která nesprávná není, ale neměla by vytlačovati vazby s předložkou od. V starším jazyce byla tato vazba mnohem hojnější; platívalo se na př. od mostu (mostné), od přívozu, poslu od listu (od dodání listu), hrobaři od hrobu; Hus vyčítá, že se dává »od svátostí, od pohřbu, i ode křtu, i od zpovědi (1, 344), že se bere »od svatého oleje« (posledního pomazání; 2, 384); »sultan Murat od jedné každé osoby lidu svého, aby převezeni býti mohli, dal po jednom dukátu« (Kron. Tur. 1, 171). Jak z těchto dokladů viděti, tímto způsobem se vyjadřovali naši předkové, kde šlo o placení za nějaký výkon nebo za užití cizího majetku, ne o věc, která přešla v majetek platící osoby; proto vypravuje na př. Prefát z Vlkánova (498): »navečeřevše se, počtli jsme s naším hospodářem, co jsme dlužní za stravu i od hospody«.

O poplatcích právních se říkalo platiti (dávati, bráti) s něčeho, zvláště kde se mluvilo o platech za jednotlivé kusy věcí, z nichž se platí. My, pokud se ještě podobně vyjadřujeme, změnili jsme původní s již v z, a aspoň v této podobě bychom měli starý způsob zachovávati. Platíme posud (dáváme, bereme, dostáváme) nájemné z bytu, z domu, ze zahrady; z kusu dobytka, z vozu tolik a tolik mýta, z korce tolik a tolik daní atd.; »král Vladislav požádal pomoci na obcech pražských s zákupu, to jest s kopy po groši, zač kto má svého dědictvie kúpeného« (Letop. 211); »páni … dávali s hlavy po zlatém uherském a s čeledi po 1 groši s hlavy, i z měst i ze vsí s každého (člověka) po 1 groši českém, i s dětí; páni stavu rytířského po zlatém, s manželek, dětí i se vsí rodiny« atd. (t. 259, k r. 1502); »zárožné (pokuta za hovězí dobytek), jestliže by kde na škodě komu zajato bylo, aby jemu (rychtáři) bylo dáváno s rohu po 2 d. b. (denárech bílých) as koně po ½ groše b. a s svině 2 d. b. a s husy 1 haléř« (Arch. Č. 17, 160 z r. 1512). I o služebné práci, odměňované nějakým požitkem, podobně se říkávalo; na př. »ti (lidé) mají deset děsí[36]din, ježto s nich na vinnici dělají« Arch. Č. 14, 370 (r. 1454); »rychtářstvie svobodné, než služba s toho jest« (t. 373, r. 1454). Platíme »na něco«: proto, hledí-li se na plat s opačného stanoviště, říkalo se docela správně také, že se platí »s něčeho«.

4. Zde bych rád upozornil na slovo, které upadlo v zapomenutí a přece snad zejména ve slohu právním a úředním leckdy mohlo býti vhod. Kdo přijímá, slove starým a dobrým jménem příjemce (ovšem mohl a může příjemce přijímati cokoli, ne jen plat). Kdo platí, je podle slovníků (počínaje tuším od slovníku Dobrovského) platitel: ale nezdá se, že by toto slovo bylo přilili v obyčeji. Staří Čechové mu říkali plátce (tvořeno jako správce, strážce, rádce atd.) to je slovo, které snad i lépe zní než platitel a snad by se mohlo i vzkřísiti k novému životu. V starší době bylo toto slovo časté i v obyčejné mluvě; kdo nechtěl platiti dluhů, »nechtěl býti plátce«, Sychra má i rčení »špatný plátce« o člověku, který nerad platívá.

Na Moravě bývalo a podle Bartošova slovníku na moravském i východě posud žije slovo plátež s významem »placení«; u Počátek je »plátežný člověk«, kdo správně platí, »neplátežný« je, kdo nerad platí (podle Vlad. Zeleného u Kotta 7, 253); »plátežník« je lichvář, nebo kdo nerad platí, platiti nemůže (Bartoš, Kott 2, 575). Plátež by ovšem snad ubohým »plátcům« příliš připomínalo slova krádež, loupež.

5. Cena zboží se vyjadřuje také tak, že se řekne na př. »žito platí dnes až 800 korun« (myslí se obvyklá míra, podle níž jej zvykem naznačovati cenu, dnes metrický cent). Je to starý způsob mluvení. Dalimil vypravuje v hl. 94.: »pak na léto taká žizn bieše (hojnost byla), že kořec žita šest peněz zlých platieše (šest drobných peněz platil)«; podle pamětí rakovnických r. 1433 »mandel žita platil 5 kop«, o r. 1463 čteme, že »chmel v ty časy platí; strych po 20 gr. (Arch. Č. 18, 329). Stejně se mluví odedávna o ceně peněz. Kabátník z Litomyšle vykládá o turecké měně, že »aspra platí čtyři penieze bielé«, Všehrd zase, že »rýnský zlatý neplatí … než dvamezcietma grošóv českých«; jinde se žádá na př., »kterak kolivěk zlaté tu (v Strakonicích) platie, tak aby je (Holub) bral a jináč nic« (Arch. Č. 15, 26, r. 1478).

Zenklův »Rádce« radí, aby se neříkalo »kůže platí«, nýbrž »kůže je drahá«. Ani není jedno, jak se řekne: zboží »platí« se stanoviště prodávajícího, »je drahé« se stanoviště kupujícího, a zvláště dnes dobře víme, jak veliký to je rozdíl. A říká se tak, bez výslovného udání ceny, u nás také odedávna. Hus na př. (u Erbena 1, 217) vykládá za způsob »chytré neb přikryté lichvy«, »když obilé neb jiná věc bude kupena laciněji, než platí, [37]proto, že kupec penieze má hotové« (diskont); píseň, jejíž nápěv Smetana v »Českých tancích« tak krásně zpracoval, zpívá, že »cibulička platí, kopa za dva zlatý«. Ostatně týž »Rádce«, podle kterého věta »kůže platí« je nesprávná anebo snad méně správná, schvaluje větu obilí připlatilo«: jak vyložiti tuto neshodu? »Obilí platí« je věta stejně správná a stejně česká, jako řekneme-li o penízi že »platí« nebo »neplatí«, a bylo by opravdu škoda, kdyby se podařilo tento výraz vymýtiti, jako bez skutečné příčiny bylo již vymýceno leccos jiného stejně dobrého.

6. Sem jest tuším zařaditi jiný způsob mluvení, který sice již vyšel z obyčeje, kterého však nicméně by si měli všimnouti spisovatele, kteří si vybírají látky z života staročeského.

V starší době se říkávalo, kde šlo komu při nějakém počínání o přísný trest, kde nějakým počínáním se odvažoval života, cti, hrdla atp., platí život, čest, hrdlo« atp. Na př. čteme věty jako »kdož by takové věci jednal, neplatí jemu než hrdlo«; »hrdlo jemu platí, když by se zjevil Chel. Post. 195b; »přihodilo mi se, že sem člověka zahubil: budu-li při jistině (corpus delicti, zde při mrtvole) popaden, platí muoj život« Gesta hl. 54. Jiné doklady jsou u Jungmanna a u Kotta. Zdá se, že podstatné jméno bývalo původně ve 4. p. a »platí život« znamenalo asi »stojí to život, má to cenu života«; jsou doklady s nepochybným 4. pádem. Tak na př. soudce vyzývá v 37. hl. Gest vinníka, jenž se může třemi pravdivými větami vyprostiti z trestu smrti: »pověz třetí pravdu, a vysvoboď se od smrti, jižť (kterou ti) platí«. Ale protože tvary jako život, hrdlo, smrt, čest jsou v češtině mluvnicky nezřetelné, mohouce býti stejně pádem 1. i 4., tento ustálený způsob mluvení býval po stránce mluvnické i nesprávně pociťován tak, jako by slovo hrdlo atd. byly podmětové 1. pády a objevují se i doklady s nepochybným 1. pádem, v nichž čteme na př. »pakli by kto to přestúpil, tomu platí ruka« (Kott 2, 576), »platilať by má hlava« (Flajšhans, Č. přísl. 1, 269). Jinou mluvnickou obměnou, založenou na sázkovém rčení »platí o …«, je zde podobná vazba v povídkách o bratru Palečkovi (Výbor 2, 1339): »bratře králi, tobě platí o duši, o lidi i o všecku zemi«; srv. Flajšhans, Č. přísl., (z Komenského) »o tvou se tu hlavu hrá«.

7. Přídavné jméno platný znamená vlastnost osoby nebo věci, jež »platí«. V starém jazyce se tak tohoto jména přídavného užívalo i se základním významem slovesa platiti; tak na př. v listinách o prodeji nebo postupu panství a menších zboží bývá velmi často zmínka také o lidech »platných i neplatných« (platících i neplatících úrok), tam usedlých. Peníz, který »platí«, t. j. jehož cena se uznává, je »platný (ovšem, peníz »platný« v starých příkladech [38]bible je také peníz, jímž se platí, tak »numisma census«, Mat. 22, 19, »peníz daně« bible Kralické); a v přeneseném významě »platná« je pak také osoba nebo věc, která »platí«, má cenu, vážnost, důležitost atd. Baworowský rukopis na př. hrdiny nazývá reky nebo »člověky« »platnými«. »Platné« jest pak také, co člověku je na prospěchy, co mu pomůže k cíli, za nímž usiluje. Tak čteme na př. takovéto věty: »platnějšíť jest vrabec v ruce, nežli sto řeřábóv na lúce« (Baw. 22a), »kdo chce víru platnú a živú, musí Boha nade všecky věci milovati« (Hus 3, 155), »k ctnostem po naučeních daleká jest cesta, než po příkladích blízká a platná« (Kocín ve Výb. 2, 1659). Sem patří staré výrazy »co je platno?«, »nic není platno« atp.

Takováto rčení s přídavným jménem platný jsou stejně oprávněna, jako sloveso platiti, leda že jazyk v některých odstínech významových někdy raději klade přídavné jméno, v jiných sloveso. Dnes na př. říkáme spíše »však mu to nic není platno«, ale v staré době bylo možno říci také »však mu to nic neplatí« (Baw. 202b). Učí-li matiční Brus (3. vyd. 239), že věta »nic neplatila mu přetvářka« správněji by zněla »nic mu nebyla platna, nepomohla«, bylo by lépe říci, že tímto způsobem dnes se vyjadřujeme spíše než oním, že však žádný z nich není nesprávný. Milence, příliš žádostivého v »Májovém snu«, (ve vyd. Zíbrtově 68) krotí paní slovy »již by má krása platila málo, kdyby mi se tak dalo, jakož tvé bláznovství žádá«; to znamená patrně totéž, jako bych řekl »již by (mi) má krása nic nebyla platná«, a každý Čech tomu také tak rozumí,

8. Platiti pak znamená »míti platnost« také, kde jde o nějaké ujednání, o nějaký výrok, o nějaké nařízení atd. Smlouva »platí«: Skála píše podobně (1, 56) »kdyby ten sněm (zde sněmovní usnesení) místa (platnosti) neměl, tedy jiná sněmovní snesení také by nemusila platiti«. Přijímáme-li při smlouvání něčí nabídku, prohlašujeme souhlas prostým »platí«, docela jako Němec větou »es gilt«, Francouz slovem »va« (vl. »jde to«).

Zejména také o sázkách se tak vyjadřujeme. Naši předkové nabízívali sázku otázkou »oč platí«. Hus na př. vypravuje v traktátě »O svatokupectví« (u Erbena 1, 447), jak se prodávaly fary pod pláštíkem sázky mezi podacím pánem a kupujícím: »A mají také jiní lstivý klobúček, že vetuje se neb zakládá takto: Oč platí, pane, že nedáš mému synu kostela? A pán dí: Platí o padesát kop, že dám. A on dí: Platí. A pán: Nu, já dávám synu tvému kostel; dáš padesát kop.« Tato sázková formule (»oč platí, že … «) se pak stávala ve smyslu přeneseném jazykovým [39]prostředkem na vyjadřování přesvědčení mluvící osoby, že se nějaká věc má, jak ona soudí, a všelijak se i zkracovala. Místo »oč platí, že …« (v Xenofontově Kyrup. 6, 4, 3 překládá Abr. z Gynterrodu »má milá manželko, platí, žes ty své klénoty … na tu zbroj … dala rozdělati?«), říká se také »oč, že …« (»oč-že mám v srdéčku zavřené ptáče« u Čelakovského), i také prostě, s tónem na polovici tázacím, na polovici volacím, pouhým že … (»že mám v srdéčku zavřené ptáče!«).

Pro srovnání přidávám, že se podobným způsobem v němčině vyvinuly potvrzovací výrazy slušející k slovesu gelten. Tak částice gelt (asi »není-liž pravda?«), jíž se provázívá výrok nějaký, jehož pravdivost se má vytknouti, a již vykládají z gelte (es gelte), »ať platí (sázka)«; tak se říká již od 14. stol. Původní otázkou, nabízející sázku (jako u nás »oč platí?«) bylo was gilts (»co platí«), dnes již vyšlé z obyčeje; často tak psával Luther (na př. překládá Jer. 13, 21 »was gilts, es wird dich Angst ankommen«).

9. Na konec několik slov o některých rčeních, o nichž může býti pochybnost, jsou-li správně česká či nic. Soud není docela snadný, protože jde o rčení, jichž z doby staré doložiti nedovedeme, jež, jak se zdá, vznikla v době nové: ale zdá se mi, že by nebylo dosti, aspoň ne nepochybně odůvodněno, kdybychom zamítali rčení s vazbami, v češtině docela oprávněnými, v nichž sloveso platiti má význam, v češtině i odjinud známý, jen proto, že jsou bezpochyby původu novějšího.

Výrok nějaký »platí«, je tolik, jako že má platnost, jest pravdivý nebo aspoň uznávaný. A jako lze říci, že se na př. něco povídá o někom nebo o něčem, nelze pokládati za vazbu nečeskou, říká-li se v témže významě platí o někom, o něčem. U Kotta 7, 254 čteme doklad ze Šafaříka »totéž platí o Dubrovníku«, u Mašína »to neplatí stejnou měrou o všech osadách« z Bartoše: a u Bartoše i u Šafaříka smíme předpokládati dostatečnou míru českého jazykového citu.

V posledních letech slýchati v Praze (i jinde) to na mne neplatí, t. j. to nemá platnosti, moci na mne, nemusím toho dbáti. Je to rčení dnes vulgární, ve vážném písemnictví ještě nemožné (»Nár. Politika« ho užila loni 17. září o nařízeních, týkajících se návratu k zimnímu času, která prý na pražské hodiny »neplatila«, a uznala proto za dobré, sloveso dáti do uvozovek): o skutečné nesprávnosti však ani zde tuším mluviti nelze.

Matičnímu Brusu (v 3. vyd. str. 239) se nezdá správnou věta [40]závazky ty pro něj neplatily; má prý se říci »netýkaly se jeho, závazků těch neuznával a p.«. Nerad bych se pletl do právnických otázek: ale zdá se mi, že není jedno, řeknu-li, že závazek pro někoho platí, či že ho neuznává (závazek může býti pro mne skutečným, platným závazkem, třebas ho neuznávám), anebo že se mne netýká (nějaký závazek se může týkati mne, mého prospěchu nebo mé škody, aniž jest platný pro mou osobu). Smluvní ustanovení o výpovědi na př. »platí pro obě strany«: jak se máme vyjádřiti bez předložky pro, aby právní smysl tohoto ustanovení byl zřejmý, jak přece má býti? »Nařízení toto platí pro okresy X., Y. a Z.«: jak to vysloviti bez předložky pro, aby byla vyslovena platnost nařízení?

Mám i toto rčení s předložkou pro za správné. Ale o předložce této, které se u nás dosti křivdí, promluvíme si jednou zvláště; kdo uznává v takovýchto rčeních její nesprávnost, měl by říci, jak bez ní mají vypadati na př. věty »je zde psaní pro tebe, mám pro tebe knihu, přivezl jsem ti pro děti jablka«, anebo jak jinak naznačiti různost významovou, která je na př. mezi větami »co ti mám učiniti« a »co mám pro tebe učiniti«.

10. Zbývá dvojí rčení, jež oboje naše brusy odsuzují jako germanismy: i podle mého soudu s právem. Jsou to rčení, v nichž sloveso platiti má význam poněkud dále přenesený, jinde v češtině neznámý, jichž v starší době nebývalo a jichž snad ani není v ústech venkovských lidí, nezvyklých mluviti po městsku.

Upozorňujeme-li koho na řeč svou nebo cizí, o níž si přejeme, aby si jí dobře všiml a nemyslil snad, že se netýká jeho, říkáme »to platí tobě«; přijdeme-li někam, kde by mohlo býti pochybno, ke komu vlastně jdeme, říkáme » návštěva platí vám« atd. Platiti zde neznamená »míti platnost«, nýbrž něco jako »týkati se«. V němčině se tak říká dávno; v starší době spíše (ač ne vždy) o něčem nepřátelském, v době novější o čemkoli. Říkávalo se na př. o válce, i o ohni »es gilt dir, deinem Hause« atp., Luther na př. napsal »denn es galt die Aufruhr den Reichen eben so wohl als den Oberherrn«. Po česku se lze vyjadřovati všelijak: to se týká tebe, padá, jde, míří na tebe, o tobě mluvím, to říkám tobě (o tobě), k tobě jdu (přicházím) atd.

Říkáme o někom, že platí za něco, na př. za poctivého člověka, za poctivého, za bohatého, za něčího otce atd.: po česku řekneme, že ho mají, pokládají za poctivého — každý říká (myslí), že to je poctivý člověk; říká se (povídají, myslí se), že jest jeho otcem atp.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 2, s. 33-40

Předchozí Listárna

Následující František Bílý: Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, II.

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1