Časopis Naše řeč
en cz

Konečně, posléze

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Přídavným jménem konečný (nebo také koneční) označuje čeština odedávna, co přijde na konec, jest na konci, jest vykonáno do konce, přivedeno ke konci. Tak na př. čítáme v starší době o konečných mezích, t. j. hranicích na konci kraje, o konečním cíli všech úmyslů, a zase o konečném (= úplném) odstoupení od Krista, o konečné (= poslední) příčině, o konečném úsudku (= rozhodujícím, definitivním rozsudku), o konečné odpovědi atp. Jiný význam, t. j. »mající konec«, nalézáme nejspíše v záporném slově nekonečný, ale někdy tak najdeme i slovo kladné; tak na př., vykládá-li Žídek ve »Spravovně« (na str. 93 u Tobolky) o »konečnosti« světa. Jde nám zde ovšem o významy, položené na místě předním.

Příslovečné určení, shodné s těmito významy, se vyjadřovalo původně a z veliké části vyjadřuje posud pádem prostým nebo předložkovým podstatného jména konec samého. Říká se na př., že po jiných věcech na konec se stalo to a to, že se něco stalo koncem (u Veleslavína) nebo při konci celého děje. Lze na př. zůstati při něčem do konce; odtud se vyvíjí na tomto výraze i význam »úplně« (pak dnes píšeme jedním slovem dokonce), na př. v starých překladech žaltáře »nepřietelé zhynuli mečem do koncě« (m. j. slovem »dokonce« druhdy vyjadřujeme i podivení nad něčím, čeho jsme nečekali, na př. »Karel toho napovídal mnoho, říkal dokonce také, že … «). Někdy i na konec znamená »úplně«, zvláště v době starší (tak na př. píše r. 1477 Bohuslav ze Švamberka králi Matyáši: »a tak, milostivý králi, VKMti nedal sem toho věděti, až bych prvé na konec vyzvěděl a porozuměl … «, Arch. č. 6, 155); v Plané n. L. jsem s týmže významem »úplně« slýchal i ke konci, na př. »je to ke konci (= [226]docela) pokažený« a pod.[1] Sem patří také výrazné příslovečné spojení konec konců, jímž uvádíváme zejména konečný úsudek o nějaké věci.

V takových úkolech příslovečných by vlastně jazyk mohl i měl stačiti podobnými výrazy příslovečnými, neměl by tvořiti vlastně z přídavného jména konečný nového příslovce konečně: přídavné jméno vzniklo právě z oněch příslovečných výrazů (»konečné« jest, co jest »na konec« nebo »na konci«), a tvoříme-li z něho příslovce nové, točíme se v kruhu. Náš jazyk dnešní má takových zbytečných příslovcí mnoho; jazyk starší i jazyk lidový bývá zde jadrnější než mluva nová, která i zde se řídívá nejraději vzorem německým. List nebo podpis, jejž někdo učinil » vlastní rukou«, je »vlastnoruční« (i to je slovo dosti pozdní, ale potřebujeme ho): ale máme-li toto přídavné jméno, neplyne z toho ještě, že musíme již listy psáti nebo podpisovati »vlastnoručně« (eigenhändig), místo abychom to činili, jako činívali naši předkové, »vlastní rukou«. Zvláště rádi dnes děláme vše možné »bezdůvodně, bezvýminečně, bezesmyslně« atd., ač by stačilo, kdybychom řekli, že se to děje »bez důvodů, bez výminky, beze smyslu«. Ale to je věc, kterou se dnes nehodláme podrobněji obírati.

Nejsou ovšem zbytečná všecka příslovce, z podobných jmen přídavných utvořená. Přídavné jméno, odvozené z výrazu příslovečného, nabývá velmi často významu svým způsobem změněného, rozhojněného nebo zúženého nějakým určitým rysem významovým: a pak by podlamoval volnou tvořivost jazyka, kdo by mu nedovoloval, aby si s tímto významem tvořil z přídavného jména příslovce nová. Kdo je »bez péče«, je »bezpečný«; ale každý cítí, že toto přídavné jméno má již význam svůj a že podle toho místo »bezpečně« nelze říci »bez péče«. Útok, který se stal v noci, je »noční«; ale mluvíme-li o »nočním« útoku, o »nočním« přepadení a pod., přidává se k významu prostě časovému: obyčejně již i význam úkladného úmyslu, podniknouti něco v noci, jehož z pouhého výrazu » v noci« nevyciťujeme, a proto měla [227]starší čeština i příslovce »nočně«, které naznačuje nejen, kdy se co stalo, ale i jak se stalo. Takových příslovcí, jen zdánlivě zbytečných, má náš jazyk od starých dob mnoho, a patří mezi ně i příslovce konečně.

Výrazem na konec někdy bývala naznačována nejdalší možná lhůta, do níž se něco mělo státi; tak na př. ustanovil sněm r. 1479 na zlepšení zemských financí zvláštní »pomoc«, a to tak, »do hromnic na konec aby vybrána byla po všech krajích« (Arch. č. 4, 502); ale obyčejně se místo »na konec« v témže významě v úředních a právních listech psávalo konečně, a tak v témže sněmovním zápise čteme o osobách, jež měly vybírati zemskou pomoc, »konečně aby zasedli ty svátky vánoční«, a také, že ta pomoc »na čas určený, konečně do hromnic má sebrána býti«.[2] A tak čítáme konečně i v jiných významech nějak určitěji vyhraněných. Někde znamená »úplně«; tak na př. překládají Bratří v I. kn. Mojž. 37, 33 »konečně roztrhán jest Jozef«, přidávajíce ve výkladě, že hebrejský text má »roztrháním roztrhán«. Jinde se zase hlásí význam »nadobro, navždy, definitivně«; tak na př. píše Chelčický (v »Síti víry« I, hl. 9): »z těch hřiechuo, v kteréž sú (lidé) skrze soudy vpadli, nemohu jinak pokání činiti, leč konečně od souduov přestanú«. I ve významě časovém, docela jako »na konec« (t j. po rozličných věcech jiných), nalézáme konečně. Tak na př. v hl. 105 Gest čteme o mouřenínu, který si stále nakládal dřev, až jich bylo tolik, »že nikakéž jich pozdvihnúti nemohl a tak se sám břemenem zabil«, což se »duchovně« vykládá takto: »Múřenín, kterýž rozmáhá břiemě drev, jest každý člověk, kterýž vždy rozmáhá břiemě hřiechóv a konečně těžkostí hřiechóv stištěn bývá k smrti věčné«. Atd. Tyto doklady nejsou snad ojedinělé; našli bychom hojnost podobných v době, kdy náš jazyk žil v plné čistotě a síle: slova konečně se naši předkové nebáli. Nebál se ho ani Jungmann: bez poznámky v Slovníku uvádí dokladů dosti, i z nejlepších našich památek.

V naší době se tomuto slovu snad každý spisovatel, který chce býti počítán mezi spisovatele lepší, vyhýbá, řekl bych jako čert kříži. Matiční Brus ho nezapovídá, za to Bartošova Nová ru[228]kověť (str. 119) je opravuje ve větách »zpívali a výskali a konečně se dali do tance«, »tak se stane, že neodolá a konečně útěkem spásy hledá«, na »naposledy, na konec, posléze«, přidávajíc k tomuto článečku zkratku jména Vycpálkova. Podle Zenklova Rádce ve větě »konečně pak Vám slevím 2%« má se správně říci »posléze a p.«, ale správně prý jest »konečně jdeš!«. Proč je slovo konečně nesprávné vůbec nebo někde, nedovídáme se. Je snad příčinou, že Němec říká endlich? To bychom nesměli říkati ani konec, protože Němec má také slovo Ende. Či snad je konečně slovo nesprávné, kde je lze nahraditi slovem nebo výrazem jiným, správné jinde? Tak se u nás také soudívá; ale slova stejného významu mívá každý jazyk a jest nutno vždy teprv dokazovati, že některé z nich jest nesprávné, nestačí jen poznati, že jest možno je nahraditi jiným.

Podívejme se, kde vůbec říkáváme »konečně«.

Někde vypočítáváme děje nebo součásti dějové, jak po sobě následovaly. Čím více máme na mysli pouhé časové následování, tím spíše užijeme raději pouhého na konec (nevyjádříme-li se jinak, neřekneme-li na př. potom, potom ještě, později atp.): užijeme ho proto, že je svým významovým obsahem prostější a stačí na to, co chceme říci, a vždy je jen na prospěch, šetříme-li výrazů méně prostých na věty, kde jich opravdu potřebujeme. Tak ve větě Bartošově opravdu prostěji řekneme »zpívali a výskali a na konec (nebo naposledy, potom atp.) se dali do tance«. Řekneme tedy spíše také na př., vypočítáváme-li, kdo všecko někam přišel, že »na konec (potom ještě) přišel Karel«. Konečně by zde snad také nebylo zrovna hříchem, ale i sloh má býti hospodárný při volbě svých prostředků.

Je-li však poslední věc z těch, jež vypočítáváme, nějak konečným výsledkem všech ostatních a chceme-li tento její význam výslovně naznačiti, spíše řekneme konečně. Onen mouřenín v Gestech stále zvětšoval své břímě, až konečně nedovedl jeho tíhy zmoci a zahynul. A také v druhé větě Bartošově, tuším, nelze nazývati chybou, vypravuje-li kdo o někom, jak se všelijak pokoušel, aby se ubránil, ale neodolal a konečně (na konec přece) se dal na útěk. Kdosi uvažuje, co má počíti, až se mu zdá, že vidí způsob, kterým by se dostal k cíli: »a tato naděje konečně (spisovatel, jejž mám na mysli, napsal ovšem »posléze«) rozhodla« a přiměla jej, aby učinil, co se mu zdálo prospěšným.

Proto by bylo slovo konečně také nejdokonalejším překladem cizího slova »definitivně«. Nebojíme se mluviti o konečném rozhodnutí, o konečné odpovědi, nebojme se také říkati, že bylo konečně rozhodnuto, konečně odpověděno, jako říkali naši před[229]kové. Také v tomto významě se již objevuje slovo posléze: věty jako »bitva není posléze rozhodnuta prvním dnem« (tak jsme čtli doslova ve válečných zprávách) jsou jen důkazy, jak povrchně a čistě mechanicky se vyhýbáme slovu, jež se pokládá — zbytečně — všude za nesprávné.

Omlouváme-li nějakou věc, která vlastně v podstatě ani nepotřebuje omluvy, říkáváme »konečně«; na př. »konečně je to pravda, konečně to není nic zlého« a pod. Ani zde nevidím v slově konečně nic nesprávného; i zde tímto slovem naznačujeme, že jaksi v jedno shrnujeme všecky stránky věci, o níž uvažujeme.

Někdy význam takového »konečně«, jímž shrnujeme jaksi v jedno svůj úsudek, bývá i dosti bezbarvý (asi jako význam franc. rčení au bout du compte atp.): říkáme na př. »mně je to konečně jedno«, »on je konečně dost hodný člověk« a pod., kde by i věta bez tohoto slova postačovala.

Stalo-li se po všelijakých překážkách a odkladech konečně, co se podle našeho mínění mělo již dávno státi, voláme: »Konečně!«. » Konečně jsme sami!« Někdy se přidává spojka že: »Že konečně jdeš!« »Konečně že jdeš« Bývají zde i kratší tvary větové, jaké vůbec tak často bývají, kde je mluvící osoba v nějakém citovém vzrušení a spokojuje se tím, že vyjádří slovem jen ty části představy, které je potřebí znáti a které odůvodňují její vzrušení: na př. v tvaru »že konečně jdeš!« schází vůbec hlavní věta, v tvaru »konečně že jdeš!« vlastně jen slovo »konečně« ji zastupuje (plné tvary by byly »to je dost, že konečně jdeš, dočkal jsem se přece, že konečně jdeš, konečně jsem se dočkal, že jdeš« atp.). I v takovýchto větách jsem již četl »posléze«. Nepřítel slova konečně snad řekne, že je zde překladem za něm. endlich nebo franc. enfin a že ze starého jazyka neznáme podobných dokladů: odpověděl bych mu, že ze starší doby vůbec máme (jako podobně vidíme i v jiných písemnictvích) málo dokladů vzrušenější mluvy, která žije v denním životě a v písemnictví, jež se snaží zachycovati denní život věrněji, než činívali naši předkové, a že, není-li podobných dokladů se slovem konečně, není jich ani se slovem posléze. Buď se tedy musíme odříci možnosti překládati doslova na př. podpis známého obrázku »Enfin seuls, Endlich allein« a překládati usedlou větou na př. »konečně jsou sami« nebo »jsou rádi, že jsou konečně sami«, anebo musíme překládati slovem, které v češtině znamená něm. endlich, franc. enfin, t j. konečně. »Posléze sami, posléze jsme sami« atp. nejsou ani nikdy nebývaly věty české.

Slova podobného (anebo téhož) významu, jejichž užívání máme především lišiti, jsou na konec a konečně, ne konečně a po[230]sléze. Co se oné první dvojice týká, nelze ustanoviti mezi oběma slovy pevné hranice: také zde rozhoduje vždy odstínění představy, která má býti slovy vyjádřena, a plynoucí z něho vůle mluvící osoby vytknouti tu nebo onu její část. Kde se pojem »na konec, konečně« vyhrotil způsobem nějak určitějším, jazyk náš sám se již ustálil tak, že říkáme jen »konečně«: nikdo neřekne, že se »na konec« rozhodl tak nebo onak, chce-li říci, že se tím nadobro ukončilo jeho uvažování, nikdo nezvolá »na konec jdeš«, chce-li vyjádřiti, že skoro již ani nemyslil, že osoba druhá ještě přijde. Jak jsme řekli: »na konec« napíšeme, jde-li jen o to, aby se vyjádřilo prostě, že nějaká věc se stala na konci řady jiných věcí, »konečně«, je-li tato »konečná« věc nějak skutečným, přirozeným ukončením nějaké vývojové posloupnosti Ale o to jde vždy, jak se v jednotlivých případech na takové věci díváme.

Posléze je slovo dnes v největší časti českých krajů neznámé: chceme-li věděti, co by vlastně mělo znamenati, musíme hledati, poučení jednak v tvaru samém, jednak v dobách a v krajích, v nichž slovo to žije.

Podle tvaru je posléze (nebo s odsutým koncovým -e také posléz) příslovečný 2. stupeň kmene posled-, jejž vidíme posud ve slovech jako naposled, naposledy, poslední atd.; nemusíme čtenáři teprv říkati, že po- je předložka a -sled- že patří k rodině slov sledovati, slíditi (staroč. sléditi) atd. Posléze je tvořeno tak jako snáze (snáz) vedle snad, snadný. A proto také posléze má znamenati také asi »posledněji, později«. A to je také význam, jejž v staré době, kdy slovo to vůbec žilo, nalézáme. Přidávám, že vše to, co zde pravím, je věc dávno známá.

Doklady staré nejsou nic vzácného. Jungmann má doklady na př. »o dva měsíce posléze, o devět let posléze«; v listině z roku 1513 (Arch. č. 17, 187) je řeč o tom, že poddaní lidé kdesi »mají svobodu jmíti drva suchá bráti v těch lesích … dvě neděle pořád zběhlé při času svatého Václava, prv neb posléz« (dřív nebo později); pan Zdeněk Lev z Rožmitála píše r. 1514 o komsi, že »posléz odtud vyjel nežli pražští poslové« (t. 7, 99). Později se píše poslíz, se stejným významem, tak na př. v listinách píseckých v 18. stol.; v. Listy filol. 44, 407, kde se dovídáme, že se tak na Písecku posud říká. Jinde se v jižních Čechách říká poslíž (místo poslíz, jako se místy říká snáž místo snáz, napodobením příslovcí jako výš, blíž, níž); tak podle Kottova Slovníku 2, 783 na Písecku a na Táborsku. Tak mluví na př. stále domácí lidé v Plané n. L. (pokud se nenaučili od letních hostů mluviti po pražsku); slýchal jsem tam na př. o vlaku, že přijede [231]kolikrát o půl hodiny poslíž, nebo jak je to nepohodlné, když člověk večer přijde poslíž domů, jak někteří výletníci o sokolském sletu r. 1912 přišli na oběd do hostince první den před dvanáctou a dostali všeho hojnost, ale druhého dne přišli poslíž a už nic nedostali atd.; hodiny komusi šly o čtvrt hodiny poslíž (jinému zase šly o čtvrt hodiny »příď«: v tom vězí staroč. přieze, »více napřed, dříve«, zase 2. stupeň k slovu před, přední atd., místo čehož se jinde říká příž). Smíme v takovýchto větách místo posléze, poslíž položiti konečně, aby nepovstal nesmysl? A zrovna takový nesmysl slyší Čech znalý starého jazyka a české mluvnice z většiny vět, do nichž místo konečně bylo položeno poslušně slovo posléze: posléze a konečně jsou slova nejen různého původu, ale i různého významu. Jak určitě ze slova posléze vyciťoval jazyk starý význam srovnávací, vidíme nejlépe z toho, že býval i 3. stupeň najposléze (jako bylo i najpřieze).

Význam slova posléze, posléz se ovšem také měnil. Tak zejména se zeslabuje jeho význam srovnávací. Dobře jej cítíme, kde se srovnávají dvě doby docela určité: řeknu-li po staročesku, že se něco stalo »o dva měsíce posléze, nežli prorokovati počal Aggeus« (Bratří k Zach. 1,1), vidí každý, že je posléze druhý stupeň, který mohu nahraditi leda zase druhým stupněm jiného příslovce, na př. slovem později. Ale kde je jedna z obou dob určena ne absolutně, nýbrž nějakým poměrem, necítí se porovnávání tak jasně a druhý stupeň může podle okolností býti nahrazen i prvním. Kdo přijde domů později než obyčejně, přichází také trochu pozdě nebo vůbec pozdě (srv. »starší pán« II, 121 n.). V Plané n. L. chodily hodiny o čtvrt hodiny poslíž nebo příď, t. j. později nebo více napřed (než by měly), v Praze chodí pozdě nebo napřed. Kdosi se cestou oddělil od procesí, šel stranou sám a za chvilku byl hodně příď, t. j. dále napřed (než procesí): Pražan by byl prostě napřed. Jako příď je 2. stupeň příslovce napřed, záď (místo záz, záze; také jsem slyšel záž) je v Plané 2. stupeň příslovce vzadu, dozadu. Říká se na př. »dej to záď« (více dozadu), »na honbě musí být pořádek, to nemá být jeden napřed a druhý záď« (více vzadu): Pražan by řekl prostě dozadu, vzadu. Vidíme, jak se druhý stupeň v mluvnickém myšlení sbližuje a splývá s prvním. Plánské poslíž je snad všude takovým druhým stupněm, který by bylo lze nahraditi i prvním: a takové zúžení významu se dalo asi i jinde, jak vidíme nejlépe z toho, že 3. stupeň nejposléze, nejposléz zaniká (jako zanikly tvary nejpříze, nejzáze).

Snad někde odsud pokročila lidová mluva i dále: snad se v ní [232]někde z významu »v pokročilejší době, později« vyvinul význam »na konec, konečně«. Tomuto vývoji významovému by byla mohla pomáhati hlásková podobnost a skutečná příbuznost mezi slovy posléze a poslední, naposledy; slovo posléze snadno tak mohlo nabýti, když se zeslabil nebo zanikl význam srovnávací, významu »naposledy, na konec« atp. V krajích, kde posléze (jako poslíz, poslíž) posud žije, tak se nestalo: věta »Karel přišel poslíž« znamená »přišel později (než obyčejně), pozdě«, a co vím, neřekl by v Plané snad nikdo na př. »nejdřív jsme přišli my, pak Josef a poslíž Karel«, aby to znamenalo »konečně« nebo »posléze«, jak je dnes zvykem psáti. Ale neodmítám možnosti, že se tak stalo jinde, kde pak slovo posléze, poslíz i v tomto významě zaniklo: doklady takového významu má Jungmann, aniž z nich možno poznati, zakládají-li se na skutečném, živém zvyku jazykovém, či pocházejí-li snad z nedorozumění spisovatelů, kteří chtěli užívati slova v jejich době neobvyklého, a užívali ho z nevědomosti ve významu nesprávném, dávajíce se svésti právě podobností se slovem naposledy. Takové věci se stávají; naši spisovatelé na př. píší rádi sloveso přikvačiti, užívajíce ho ve smyslu slovesa přikvapiti, přikvačiti v době, kdy ještě skutečně v jazyce žilo, znamenalo asi »připlácnouti, přihrnouti něčím, zasypati, přepadnouti« atp. Pokud nebudeme míti bezpečného svědectví, že se význam starého slova posléze někde opravdu změnil ve význam »konečně«, zdá se mi pravděpodobným, že vznikl z podobného nedorozumění jednotlivců.

Doklady slova posléze s významem »konečně«, jež má Jungmannův Slovník, nejsou z dob, ve kterých hledáváme obyčejně poučení v pochybnostech, co je správné, co nesprávné. Co znamená Jungmannova zkratka St. sw. C, nevím, ale jednak tento pramen sotva je něco starého, jednak by v něm poslíz docela mohlo znamenati »později, potom«, totéž, co na Táborsku znamená poslíž (»že anjelé po nebi — jako poslíz stvořeni jsou byli«). Kromě toho má Jungmann doklad z Pytrova překladu Řeholy sv. Benedikta (v Brně 1 760), pořízeného jazykem často všelijakým, jakož se tenkrát vůbec všelijak psávalo; čteme tam (již v Životě sv. Benedikta, sepsaném od sv. Řehoře, papeže, hl. 1.) o vodě z pouště, »která hojnost vody v tom místě dřív v širokým jezeře se shromažďuje, poslez pak do řeky teče« (že Pytr mínil slovem »poslez« naše »konečně«, vidíme z původního znění: ad extremum vero in amnem derivatur). Kromě toho jsou z pozdější doby doklady ze Sychrova »Versuch einer böhm. Phraseologie« (v Brně 1821—22) a z Jungmannova překladu Miltonova »Ztraceného ráje«: »ať [233]by (Bůh) na nás (padlé anděly) shledal posléze, že kdo přemohl mocí, přemohl vraha od polu« (že posléze zde znamená »konečně«, vidíme jednak z Jungmannova Slovníku samého, jednak z původního »at length«). K tomu bych přidal Dobrovského Slovník, v němž pod heslem »endlich« čteme m. j. »poslední, konečný, finalis, adv. naposledy, k posledku, ku konci, konečně, posledně, posléze, pak, tandem, postremo«. To je vše, co zatím o slově posléze s významem »konečně« víme, nemluvíc o spoustě dokladů z doby nové. Snad se podaří z 18. a z počátku 19. stol. shledati doklady hojnější: ty nám povědí jen, co již víme, že se v té době tak psávalo. Je to doba jazykového úpadku: z doby starší dokladů takových neznám, neznám jich z živé mluvy lidové, a pochybuji, že se nějaké najdou.

Co z toho ze všeho plyne, jest jasno. Slovo konečně jest tak, jak ho obyčejně užíváme, slovo správné. Posléze podle svého původu a podle svědectví jazyka starého i lidového má znamenati »později«, ne »konečně«. Snad se najdou doklady, které nás poučí, že se tento nepůvodní význam objevuje přece již v době staré nebo někde ve skutečné mluvě lidové: pokud takových dokladů není, musíme se domnívati, že význam »konečně« na slově posléze vznikl v době jazykového úpadku nedorozuměním, a to bezpochyby nedorozuměním tehdejších spisovatelů. Přirozený a správný důsledek toho všeho by byl, kdybychom řekli, že posléze místo konečně je nesprávné. To také naším míněním jest, třebas víme, jak pevně se u nás držívá slovo, kterému se podařilo vetříti a zahnízditi v písemnictví, zejména může-li se pochlubiti tím, že se ho tak v živé mluvě nikde neužívá.

Nedovedeme-li se zbaviti slova posléze ve významě »na konec, naposledy«, aspoň bychom ho neměli užívati, kde je řeč na př. o konečném výsledku nějakého úsilí nebo uvažování, nebo na př. o tom, že se po všelijakých překážkách nebo odkladech »konečně« něco stalo atp. Tak se »posléze« neříkalo ani v 18. stol. (aspoň nemáme toho dokladů) a v takových větách se toto slovo nejvíce příčí našemu jazykovému citu; sotva bychom je v nich nalézali, kdybychom se nebyli naučili docela povrchně klásti posléze, kde podle skutečného jazykového citu raději bychom řekli konečně. Ale nejmenší ústupek, kterého žádati smíme, jest zajisté, aby se neříkalo a neučilo, že konečně je chyba a že má místo něho psáti posléze, kdo chce psáti správně.


[1] Něm. slovo ganz je původu nejasného a jen hornoněmecké (do nářečí dolnoněmeckých a do švédštiny i do dánštiny přešlo z němčiny horní): domněnka vyslovená před lety v Německu, že pochází z takovýchto českých (nebo vůbec západoslovanských) příslovečných výrazů, nedošla u německých jazykozpytců mnoho víry, ale nemožná není. Pražáci si něm. příslovce ganz přejali ve znění konc, a říkávali (a někdy ještě dnes říkávají) na př. »to já vím konc dobře« (= ganz gut) nebo dokonce »konc kvis« (= ganz gewiss); je-li onen výklad něm. ganz správný, bylo by se tak slovo původně poctivě slovanské vrátilo z němčiny v tvaru cizáckém, jako na př. se vrátila česká slova pečeť, bič v poněmčeném znění pečoft, pajč.

[2] My místo na konec, konečně v tomto smysle říkáme nejdéle (nejdéle do hromnic). Zdálo by se, že to je napodobením něm. längstens; ale že to může býti slovo poctivě české, vysvítá z výkladu o podobných výrazech nejméně atd. (II. 155). Toto nejdéle je slovo asi pozdější, nejstarší doklad známe z listů krále Ferdinanda z r. 1527, v němž jest řeč o berni, jež má býti položena »najdýl do svatého Jana Křtitele božího najprv příštího«; ale něm. längstens je slovo ještě pozdější, s nejstarším dokladem z r. 1638.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 8, s. 225-233

Předchozí Listárna

Následující František Trávníček: Opatrovati co či čeho?; povolánu býti; kouknouti, koukati

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1