Časopis Naše řeč
en cz

„Obhajoba“

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

Věcem nepatrným a nicotným často se dostává nahodilým sběhem okolností té cti, že soustředí na sebe víc zájmu a pozornosti, než otázky závažné a zásadní. Takovou malicherností, která hned v prvních sešitech »Naší Řeči« dala podnět k zevrubné rozpravě a výkladu, bylo slůvko »kdyžtě«, spojka téměř z užívání vyšlá a neznámá, jejíž odmítnutí mělo však v zápětí tak horlivou obranu, že to bylo až s podivem. Jiným takovým slůvkem, jemuž byla prokázána čest zvláštní pozornosti, za niž nestojí, je slovo obhajoba. Bylo již jednou sice odmítnuto, ale poněvadž jsme i v jazyce individualisté, žije vesele dál. Ba když před nedávnem Holeček v »Národních Listech« znovu vystoupil proti této zbytečné novotě a »Naše Řeč« otiskla se souhlasem jeho odsudek, vyvstal na obranu kaceřované obhajoby filologicky vzdělaný obránce, tvrdě, že slovo obhajoba jest utvořeno zcela správně, a to analogicky podle slova žaloba, že je to slovo potřebné a že tedy má plné právo na život.

Nezabývali bychom se slovem obhajoba, protože samo o sobě za to vskutku nestojí; ale věnujeme jeho rozboru více místa jen proto, že jeho obránce, ač sám filolog, dožadoval se výslovně filologického odůvodnění odporu proti němu, a pak že při rozboru jeho bude možno dotknouti se aspoň jedné věci obecněji zajímavé, t. j. analogického tvoření slov a tvarů vůbec.

Slovo »obhajoba« bylo utvořeno nedávno, takřka před našima očima. V Jungmannově Slovníku ho není a Kott je uvádí teprve [45]v Třetím příspěvku (1906, str. 217) s dokladem z »Nár. L.« roč. 1902. Potřebným obohacením našeho slovníku najisto není. Napíše-li novinář »sovět vyzývá armádu k obhajobě země« (»Nár. Pol.« ze dne 11. 8. 1917), nebo »naše vojsko… neprodlužovalo obhajoby několika předsunutých posic« (Večerník »Pr. L.« ze dne 19. 11. 1917), anebo »Petit Parisien oznamuje, že inspektor pobřežní italské obhajoby nařídil, aby veškeré pobřeží od francouzských hranic až po Outilo(?) nebylo osvětlováno« (»Nár. L.« ze dne 24. 11. 1917), je zjevno, že mohl stejně dobře užíti slov »obrana«, nebo »hájení«, a smysl by byl zůstal navlas týž. Zvláštního nějakého odstínu významového slovo »obhajoba« nemá a jeho obránce sotva by mohl uvésti jediný doklad, kde by nebylo možná vystačiti se slovy dosud obvyklými »obrana, hájení, obhajování, po případě obhajovací řeč, spis« a p.

Ještě slabší oporu má slovo »obhajoba« v odkaze na jeho původ analogický. Tvrdí-li jeho obránce, že jest utvořeno správně, a to analogicky (podle »žaloba«), tvrdí jedním dechem dvě věci, které daleko nejsou totéž. Analogicky slovo obhajoba ovšem utvořeno jest, neboť skoro všechno tvoření slov a tvarů v živém jazyce děje se analogií (napodobením) a uvědoměle tvoří slova jen mluvnicky školený vzdělanec; ale od analogického utvoření slova ke správnosti, t. j. k oprávnění slova v jazyce spisovném, jest ještě dlouhá cesta; jeť analogie pramenem nejen forem správných, nýbrž také všelikých zrůdností, nesprávných novotvarů — »chyb«.

Na příklad: Pokud podle předlohy »já prosím, ty prosíš atd. — oni prosí«, »já platím oni platí« tvoříme dále analogicky, napodobením, tvary »já krmím oni krmí« atd., jest analogie v právu: sloveso krmiti se hlásí všemi svými tvary do téže skupiny (kategorie) slov jako slovesa prositi, platiti a p., a tedy model k napodobení použitý je dobrý. Jakmile se však ke tvarům já krmím, ty krmíš utvoří podle předlohy »já umím, ty umíš oni umějí« tvar oni krmějí, jest analogie na scestí, neboť sloveso krmiti nepatří do téže skupiny slov jako uměti, s nímž má jen některé vlastnosti společné, a tedy model k napodobení použitý je nepravý, špatný. Tvar »krmějí« vedle tvaru »krmí« jest analogický novotvar, odchylka od ustáleného způsobu řeči a se stanoviska mluvnického chyba — chyba sice vysvětlitelná, ale přece chyba.

Analogický novotvar může vzíti popud leckdy i z významové stránky slova. Slova hluboký, hlubina, vyhloubili, prohlubeň, hloubka, hloubati hlásí se vesměs do téže skupiny slov, a to nejen svou stránkou tvarovou, jakožto odvozeniny z téhož základu hlub-, nýbrž i svým významem. Utvoří-li někdo podle slovesa hloubati na př. slovo hloubavý, je slovo to správně utvořeno, neboť i tvarem [46](kmene) i významem zůstává nové slovo ve skupině slov uvedených. Slova hluboký, hloubka souvisí však významem také s jinými slovy, označujícími na př. rozměry v prostoru, jako jsou široký šířka, vysoký výška a p.; i ta slova tvoří skupinu, jejíž členové jsou spojeni navzájem významem, nikoli však tvarem. Utvoří-li tedy někdo podle vzoru vysoký výška (ob. vejška) slovo hlyboký, hlejbka, vznikl analogický novotvar, forma chybná. Analogie se octla zase na scestí, neboť pro tvar nového slova zvolen byl model nesprávný, slovo, které sice náleží k téže skupině významové, nikoli však tvarové.

Analogické tvoření tvarů a slov jest tedy na pravé cestě potud, pokud se omezuje na skupinu slov k sobě patřících; tím způsobem, přičleňujíce slova k jejich příslušným skupinám, tvoříme analogií správné tvary nejen ze slov známých, na př. krmiti, nýbrž i ze slov, kterých v řeči své užíváme po prvé. Výkon ten je tím snazší, čím jsou jednotlivé skupiny slov v naší paměti bohatší, čím jsou společné znaky slov v téže skupině výraznější a četnější a čím pevněji tkví v naší paměti; práci tu usnadňuje zejména též nauka mluvnická, která učí slova podle určitých známek do jednotlivých skupin (vzorů, typů atd.) zařaďovati a zabraňuje takto tvořiti další a nové tvary podle modelů nepravých.

Učíce se doma jazyku mateřskému, tvoříme tvary, jichž v řeči potřebujeme, způsobem čistě analogickým: podle slov a tvarů, které jsme si osvojili a v paměť vtiskli, vytváříme slova a tvary nové, byť dosud neslyšené a nepoužité. Čím menší je zásoba slov, podle nichž tvoříme, tím větší je možnost k použití nesprávného modelu, ke vzniku analogického novotvaru neboli chyby. Proto nejpříznivější půdou pro odchylky od ustáleného způsobu řeči jest řeč dětská. S pokračujícím vývojem řeči jednotlivcovy ubývá náklonnosti k odchylnému tvoření, protože přibývá v paměti slov a tvarů a vzrůstá schopnost tříditi slova podle známek, podle nichž se k sobě druží.

Analogie, napodobování, zůstává ovšem i nadále jedním z hlavních tvůrčích prostředků v řeči lidové, kdežto v řeči vzdělanců se dostává této tvůrčí práci větší bezpečnosti, po případě korrektivu vzděláním mluvnickým. Vznikání analog. novotvarů, odchylek od zvyklosti spisovné, má tedy zase příznivější podmínky v ústech lidu než v řeči inteligence, kde se každá odchylka nutně pociťuje jako nedostatek vzdělání. Ale ani v ústech lidu nevznikají ovšem analogické novotvary libovolně a bez důvodů, nýbrž jen za takových okolností, které ke vzniku odchylky od usu spisovného svádějí a skoro pudí. Proto analogickým odchylkám propadají v ústech lidu nejsnáze slova skupin málo početných, slova ojedinělá, isolovaná, anebo slova skupin oddělených od jiných sku[47]pin znaky málo výraznými nebo v poměru ke znakům společným jen nečetnými. Až do 16. stol. byla od slovesa dáti 3. os. množ. oni dadí (jako vědí); byl to jediný tvar, jímž se sloveso dáti lišilo od skupiny sloves vzoru dělati. Podobnost v ostatních tvarech byla tedy příliš mocná, aby řeči lidové, pracující nápodobou, nesvedla k vytvoření analogického novotvaru dají podle volají. Týmž tlakem uveden byl v život v řeči lidové analogický novotvar oni trpějí za starší tvar oni trpí podle modelu sloves vzoru uměti, od nichž se slovesa skupiny trpěti liší jen ještě imperativem (a přech. přítomným, řeči lidové ovšem takřka neznámým). Mnohem snáze odolávalo — aspoň v nářečích českých — svodům analogie sloveso vím, jehož 3. os. množ. vědí (téhož tvaru jako dadí), měla oporu v tvarech infinitivních věděti, věděl a p. I analogické novotvary v řeči lidové mají tedy své důvody a podmínky, které jim dodávají tam, kde vznikly, jakéhosi oprávnění.

Proto také ne každý novotvar, který vznikne v ústech prostého člověka, dojde rozšíření a následování u druhých jednotlivců. Nesčetné novotvary zapadnou jako pouhá přeřeknutí a zaniknou beze stopy protitlakem tvarů správných, t. j. navyklých a v paměti ostatních jednotlivců pevně vštípených. Jen novotvary, jež mají podmínky zvláště příznivé a jež vznikají současně a samovolně i u mnohých jednotlivců jiných, zachytí se pevně a ustálí se v řeči lidové.

Z řeči lidové pronikají pak analogické novotvary z nedbalosti některých spisovatelů nebo za jejich nedostatečného vzdělání jazykového i do jazyka spisovného. Jazyk spisovný, ve svých formách ustálený a utvrzený, vzpírá se ovšem analogickým novotvarům; jevíť se jako zbytečnost, zarážejí svou nezvyklostí, leckdy i směšností, rozrušují jeho ustálenou soustavu a způsobují trapnou nejistotu a kolísání v řeči. Čím je vyvinutější jazykový cit, čím ustálenější jsou skupiny slov a tvarů zvláště působením písemnictví a vzdělání mluvnického, tím silnější je odpor v praksi (užíváním tvarů správných a pomíjením novotvaru) i v theorii (bojem proti »chybě«). Jsou-li však půda i podmínky novotvaru příznivé, je-li novotvar nadán zvláštní schopností životní a pevně zakořeněn v řeči lidové a není-li na druhé straně odpor proti němu dosti silný a brzký buď pro nedostatek jazykového citu v inteligenci nebo pro úpadek tradice literární, rozšíří se novotvar i v jazyce spisovném, zdomácní tu, pozbude své zarážející nezvyklosti, zatlačí tvar původní (správný) z užívání a nabude posléze zvyklostí plného práva i v jazyce spisovném. Když analogický novotvar dají počal v 16. stol. pronikati do jazyka spisovného, cítil se s počátku vedle staršího tvaru dadí, který žil vedle něho až do 17. stol., najisto jako »chyba«, ale když [48]se vracel opět a opět, zevšedněl, zobecněl, vytlačil průběhem 17. stol. tvar starý a je dnes tvarem vládnoucím, jediným a správným. Pokoušeti se snad dnes o odstranění tvarů dají a o obnovení původního tvaru dadí byla by práce marná, zbytečná a naivní, poprava živého pro vzkříšení nebožtíka; jazyková zvyklost (usus) je silnější všech theorií. Kdyby se však dnes, před našima očima, tvar ten rodil a do spisovné řeči teprve vnikal, zdvihl by se proti němu u lidí jazykově vzdělaných a správně cítících zajisté týž odpor, jako kdyby dnes někdo utvořil k tvarům vím, víš, atd. podle předlohy umím, umíš… umějí za dosavadní tvar oni vědí analogický novotvar »oni vějí«.

A právě takovým analogickým novotvarem, utvořeným před nedávnem v soudní síni nebo v advokátní kanceláři, jest i slovo »obhajoba«. Bylo utvořeno příponou -ba od slovesa obhajovati a jeho modelem bylo najisto slovo (ob)žaloba, s nímž se sdružilo jednak významovou souvislostí (jako výraz protilehlý), jednak častým spojováním (na př. v řízení soudním), jednak podobností příslušných sloves obhajovati obžalovati. Jde však o to, byl-li model správný anebo bylo-li ho správně užito.

Přípona -ba se dostala do jazyka českého z jazyka praslovanského již ve dvojí formě -ba a -oba. Sledovati její vývoj ještě výše a vykládati, jak se vyvinula tato dvojí forma a zároveň dvojí funkce jedné a téže přípony o jedné a téže funkci, nemělo by zde praktického účelu. Z původního jazyka slovanského zdědila nejstarší čeština především skupinu slov utvořených příponou -ba, na př. léčba, služba, prosba, hudba a p.; byla utvořena vesměs příponou -ba, a to od slovesných kmenů zavřených (léč-iti, slúž-iti, hud-ti = housti a p.) a znamenala děj: léčení, sloužení, prošení, hudení (jako t. zv. podstatná jména slovesná). Mimo ně přešla do češtiny slova utvořená příponou -oba, na př. útroba, zloba, chudoba; byla utvořena vesměs příponou -oba (vlastně také -ba) od kmenů jmenných utro- (který je v slově nitro), zlo- (v příd. jm. zlý), chudo (v příd. jm. chudý) a znamenala stav: vniternost, špatnost, chudost. Podle tohoto dvojího modelu tvořila pak čeština (analogií, ovšem správnou) nová podstatná jména významu dějového od kmenů slovesných, na př.: hanba (k haniti), kradba, (ke krad-ti, krásti), hrozba (k hroziti), sečba (k sek-ti, síci), řezba (k řezati), pišťba (k pískati), chodba (k choditi) atd., a nová podstatná jména znamenající stav od kmenů jmenných, zvl. adjektivních, na př. siroba (= osiřelost, k adj. sirý), mdloba (k adj. mdlý), staroba (k adj. starý). Význam slov takto utvořených se ovšem vývojem lecjak pozměňoval, na př. slovo chodba, které znamenalo původně chození, nabylo časem významu konkrétního (= místo, [49]kudy se chodí), ale to na věci nic nemění. Ne však obojí způsob tvoření těšil se v jazyce českém stejné oblibě. Produktivní, plodnou zůstala až do nové češtiny přípona -ba při odvozování slovesném a tvoří se jí podnes a hojně nová podstatná jména dějová (v nové době, snad z nemístného ostychu před podst. jmény slovesnými na -ní, často až nemírně), na př. četba, dělba, držba, řežba (vedle řezba, vlivem řežu), palba, sadba, sazba, tvorba, tužba, učba, vazba a j., dialekticky prožba, svarba, vorba (Dušek, Kmenosloví nář. jihoč. 23), haňba, mlaťba, plaťba (Bartoš, Dialektologie mor. I, 144), kośba, mlaćba, vadźba (Loriš, Rozbor podř. hornoostravského, 35) a j. Mnohem menší tvořivostí jest nadána přípona -oba při odvozování ze jmen přídavných; v jazyce spisovném odumřela úplně, byvši zatlačena oblíbenější příponou -ost (úzký úzkost, dolnobečev. úzkoba), nebo -ota (teskný tesknota, dolnobečev. tesknoba). Takto se tedy ustálilo tvoření slov příponou -ba (-oba) v jazyce českém; to je tvoření obvyklé, normální (se stanoviska praktické mluvnice správné): podle týchž zásad a s týmž omezením možno tvořiti i v dnešním jazyce dále.

Tím ovšem není řečeno, že by jazyk nemohl od těchto zásad odbočiti. Analogie nepřestává působiti s ustálením určitých forem a špatně zvolený nebo pochopený vzor pro další tvoření může vésti v ústech jednotlivcových každou chvíli k vytvoření analogických tvarů mylných, a to nejen v řeči lidové, tvořící mechanicky a neuvědoměle, ale i v řeči vzdělanců, kteří si nejsou dosti vědomi zásad v jazyce spisovném ustálených. Na příklad: Podstatná jména, jež znamenají osoby konající nějaký děj (činitele), tvořila se příponou -tel, která se připínala přímo ke slovesnému kmeni infinitivnímu, nejčastěji samohláskou zakončenému; tak od slovesa uči-ti odvozeno jméno uči-tel, od káza-ti kaza-tel, od umě-ti umě-tel (neumětel, -ný) atp. Tento způsob tvoření se ustálil v jazycích slovanských, je normální a týmž způsobem byla vytvořena nesčetná jiná jména s příponou -tel. Převážná hojnost podst. jmen odvozených od sloves na -iti (učiti — učitel) způsobila, že tvůrčí analogie, pouštějíc se zřetele jiná podst. této skupiny (na -atel, -ětel a p.), obírala si za vzor jen podst. jména na -itel a tvořila pak tímto -itel (místo pouhého -tel) nová jména i od takových sloves, která se nekončila na -iti; tak již v staré slovenštině vedle pův. držatel (ze slov. držati, držeti) vznikl analogický novotvar držitel, vedle vidětel (ze slov. viděti) novotvar viditel, vytvořena dále slova nová, jako velitel (veleti), spasitel (od spasu, spásti, nč. spasiti), a podle nich pak ještě další, na př. v češtině jména pokušitel (pokoušeti), trpitel (trpěti), přemožitel (přemoci, přemohl), zvl. pak přídavná jména, jako dosažitelný, neproveditelný, viditelný, snesitelný, sly[50]šitelný, srozumitelný (proti stč. neumětelný) a j. Tím však možnost analogických odchylek v tvoření slov na -tel nebyla vyčerpána. Jména na -itel, jako učitel, trpitel, velitel, sváděla ke klamné domněnce (které jiná slova téže skupiny jsou na odpor), že jsou utvořena od 3. os. množ. (nebo od kmene présentního) učí (uči-), trpí (trpi-) a podle toho vzoru špatně pochopeného vytvořen v třicátých letech min. stol. (za podpory slov významově příbuzných majetek, majetný a p.) ze základu maj- (v mají a p.) analogický novotvar majitel.[1] Jak se staví k těmto a podobným novotvarům jazyk spisovný? Slov, jako držitel, pokušitel, slyšitelný, nesnesitelný, spisovný jazyk neodmítá a odmítati nemůže, protože jsou stará, vžitá a potřebná; ale neobyčejná hojnost slov správně utvořených (tvaru učitel, kazatel) působí, že slov nových způsobem oním netvoříme a jim se pro jejich odchylnost bezděčně pociťovanou vyhýbáme: tak zejména příd. jména na -itelný (proveditelný, ospraveditelný, neobsažitelný a p.) nahrazujeme raději výrazy jinými (v. »N. Ř.« 1, 102). Proti slovu majitel však, odchylně utvořenému, v jazyce tvarem ojedinělému, nepříliš starému a stále ještě zbytečnému (t. j. významem neodstíněnému), cítí se v jazyce odpor, a třeba že se už značně zakořenilo, dějí se opět a opět pokusy, vytisknouti je z jazyka a nahraditi je slovem vlastník, držitel anebo o něco lepším a starším majetníkem. Ale se vší energií by se opřel zajisté jazykový cit tomu, kdyby některý nepovolaný slovotvorce utvořil podle slova majitel podst. jm. znajitel (od znáti) za dosavadního znalce, nebo hrajitel místo hráče, herce a hájil pak ještě slov těch tím, že jsou utvořena analogicky a tedy správně.

A o nic lepší není původ slova obhajoba. Způsobem v jazyce ustáleným, analogií správně si vedoucí, utvořeno není; kdyby bylo odvozeno od slovesa hájiti (obhájiti), znělo by zcela jinak — jak, ukazují přečetné příklady toho způsobu tvoření v jaz. spisovném i v nářečích, vypočtené napřed.

Bylo-li jméno obhajoba odvozeno od slovesa obhajovati analogickým způsobem jako žaloba od žalovati, bylo utvořeno analogií stejně nesprávnou. Podst. jméno žaloba totiž není odvozeno od slovesa žalovati, nýbrž jak přípona sama už naznačuje, jest utvořeno [51]z kmene podst. jména žal, z něhož ovšem jinou cestou bylo odvozeno i sloveso žalovati. Znamenalo tedy žaloba původně (jako útroba, mdloba a p.) stav, tedy žalost, a teprve časem, byvši uvedeno v souvislost se slovesem žalovati, nabylo významu dějového, t. j. žalování. Podst. jméno žaloba je tedy jakožto vzor pro utvoření podst. jm. obhajoba vzor špatně volený, protože jméno žaloba je odvozenina odejmenná, kdežto podobného základu jmenného po slovo obhajoba v jazyce není,[2] nehledě ani k tomu, že schopnosti, tvořiti příponou -oba nová substantiva ze substantiv, se jazyk už dávno vzdal.

Ale i kdyby slovo žaloba skutečně bylo odvozeno přímo od slovesa žalovati (žalo -ba), nebylo by v tom přece ospravedlnění pro vznik slova obhajoba. Od sloves šesté třídy a vůbec od slovesných kmenů otevřených se podst. jména s příponou -ba nikdy netvořila a netvoří. Slovo žaloba by bylo jedinou odchylkou od pravidla, útvarem vzniklým ze stejného omylu tvůrčí analogie, z jakého vzniklo mezi slovy na -tel slovo majitel. Stavěti se proti slovu žaloba, i kdyby skutečně bylo touto cestou přišlo na svět, nikoho by zajisté ani ve snách nenapadlo, protože je to slovo staré, vžité a potřebné. Utvoří-li však někdo z našich vrstevníků, pustě se zřetele množství slov utvořených způsobem obvyklým, podle této jediné odchylky slovo nové, ať je to dnes obhajoba od obhajovati, anebo zítra nakupoba od nakupovati, nemůže se — aspoň u lidí nadaných správným citem jazykovým — nesetkati s odporem. Odpor ten pak je tím důvodnější, že tento zbytečný a neumělý novotvar nevznikl v lidu, v jehož ústech analog. odchylky jsou pochopitelné a omluvitelné, nýbrž přímo ve spisovném jazyce, tedy ve vrstvách, od nichž právem, ba příkazem jest žádati větší znalosti tvůrčích zákonů mateřského jazyka.

Slovo »obhajoba« je tedy vytvořeno analogií, ale analogií mylnou. Nevzniklo za přirozených podmínek, za nichž vznikají analogické novotvary lidové, přejímané pak druhdy i do jazyka spisovného, nýbrž zrodila je podobná neznalost jazyka, jakou se vyznačovali a prohřešovali různí samozvaní oprávci a rozmnožovatelé našeho pokladu slovního před Dobrovským. Dostalo se do spisovného jazyka před nedávnem, uměle a je načisto zbytečné. Proto je spisovný jazyk vším právem zamítá.


[1] Stará čeština měla v témž významu jméno — správně (třeba snad uměle) utvořené — jmětel (z infin. kmene jmě-, který je v part. jměl nč. měl, infin. jmieti nč. míti). Jak podmínky pro odchylné tvoření analogické působí stejným směrem i v různých dobách, toho svědectvím jest nejen staročeský druhotvar jmějitel, ale i některé odvozeniny staroslověnské, utvořené podobným způsobem jako nč. majitel, na př. adj., jež by dnes znělo čijitelný (podle čiji), subst., jež by znělo v češtině předaditel = zrádce (podle oni dadie) místo předpokládaného čitelný, předatel a p.

[2] Sloveso hájiti je sice odvozeno od podst. jména háj (= les) a znamenalo původně »háj, les pěstovati, chrániti«; od podst. jm. háj ovšem slova (ob)hajoba odvozovati nelze.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 2, s. 44-51

Předchozí Josef Zubatý: Jenž, který, kdo, co

Následující J. F.: Světlušky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1