Časopis Naše řeč
en cz

Spolu

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Již v I. ročn. (str. 305 n.) jsme mluvili o zlozvyku, který se u nás zahnizďuje, o skládání sloves s příslovcem spolu. Je to naprosto neslovanské i nečeské, ale němčina má mitfühlen, mitverhelfen, mitverschulden atp., a čeština musí jako vždy běžeti za ní (anebo snad s ní »spoluběžeti«); a protože přece jen nelze říkati scítiti, sdopomoci, sezaviniti a pod., říká se »spoluzaviniti« a pod. Dnes se tak píše stále; čteme na př. stesk, jak kterási ztráta v obchodě »spoludopomohla ku zredukování naší dividendy«, čteme o lidech, kteří »spolubourali« rakouský stát a »spoluzakládali« naši republiku a proto nyní mají právo ve všem »spolurozhodovati« atd., a kdo tak píší, jsou ovšem přesvědčeni, že kdovíjak ušlechťují náš jazyk. Jak by přece byl ubohý, kdyby nedovedl jediným slovem říci, co jediným slovem vyjadřuje Němec!

Hříchy na svém jazyce ovšem mívají i nepříjemné následky. Aspoň na začátku. Jak se máme těmito novými květy vyjadřovati ve větě záporné? Pan X. tedy »spoludopomáhá« ku povznesení obchodu, ale pan Y., který by měl a mohl »spoludopomoc«, dívá se na druhé se založenýma rukama, jako by se ho to netýkalo, a ne…, ne… Jak dále? Naše noviny byly nedávno v této nesnázi. Pan president učinil písemný projev, který podle mínění poslanců měl »spolupodepsati« ministerský předseda; a tu jsme čtli jednou, jak se na něm žádalo, aby vysvětlil, proč onen projev »spolu nepodepsal«, po druhé, proč »spolunepodepsal«. Napsati »nespolupodepsal« si snad netroufal nikdo, ač je skutečná slovesná složenina jediné slovo a má tedy zápornou částici na začátku (nezarmucujeme nikoho, nerozhodujeme o ničem bez náležité úvahy atd.); někteří se vytahovali z nesnází i tak, že se pana ministerského předsedy ptali, proč »nekontrasignoval«. Nejsou-li tyto nesnáze zřetelným důkazem, jak nečeské jsou takové složeniny? Stačil bez nich jazyk starý, ani dnešní jazyk lidový jich [258]nezná: proč je češtině proti duchu slovanských jazyků vnucovati?

V češtině starší i lidové se podobné věci vyjadřují jinak. Někdy je složenina se slovem spolu docela zbytečná, protože společenství, o něž jde, je vyjádřeno i jinak. Tak jsme čtli větu, přeloženou z němčiny, že »rakouští Němci nesmějí se proto vzdávati práva, spolucítiti s velikým zápasem německého lidu«: musím s někým (nebo zde s jeho zápasem) »spolucítiti« (mitempfinden, mitfühlen), není totéž, řeknu-li, že s ním cítím? Jinde stačí, přidáme-li slůvko také. Nemusím spolupodpisovati, mohu »také podpisovati« (projevy presidentovy podpisuje také předseda ministerstva). Anebo užijeme spojení s předložkou s: projevy presidentovy s ním podpisuje předseda ministerstva (staré právní naše listiny často mluví o »spoluslíbcích«, o rukojmích, přibíraných k hlavnímu ručiteli; rukojmě »sliboval« za dlužníka, »spoluslíbce« však nespolusliboval, nýbrž »sliboval« s prvním rukojmím). Jinde je na místě na př. opis se slovesem pomáhati; tak na př. nebylo potřebí v řeči dnešního ministra Staňka z r. 1917 podle jeho německých slov mitgründen, mitverteidigen v novinách překládati, že »musí býti vyloučen také systém znásilňování a zanedbávání národů, kteří tuto říši spoluzakládali a spoluhájili«, po česku se mohlo říci »pomáhali zakládati a hájiti« nebo jinak podobně. Jest ovšem pohodlnější, necháváme-li za sebe mysliti Němce, ale srovnává-li se to s našimi řečmi o odněmčení, odrakouštění?

Tím vším nevypovídáme války slovu spolu vůbec. I toho lze užívati, ale jako slova samostatného, ne jako slovesné předpony. To neznamená jen, že máme slovo spolu psáti zvláště, ne v jedno se slovesem. Samostatnost slova jindy složeného je znáti jednak z přízvuku, jednak z toho, že podle potřeby jazyka může státi na rozličných místech věty. Kdyby si čtenář vyslovil věty »spolu přišli a také spolu odešli«, »nemohli spolu bydliti«, slyšel by, že spolu má slabší přízvuk než sloveso; vysloví-li složeninu utvořenou způsobem opravdu českým, na př. spolužák, uslyší, že je přízvuk nejsilnější na první slabice spo- zrovna tak, jako by nestejné rozdělení přízvuku našel na př. ve spojení »pan otec« a ve skutečné složenině »pantáta«. A můžeme říci také »odešli spolu«, »nemohli bydliti spolu«. Proto také český novinář ještě cítí, že záporka ne u domnělých složenin se spolu- nemůže státi na začátku, nýbrž u slovesa, a třebas již říkal spolupodepsati (s hlavním přízvukem na spo-), přece ještě nedovede říci nebo napsati »nespolupodepsal« (s hlavním přízvukem pak na slabice ne-). Z toho plyne, nedovedeme-li se obejíti bez spojenin (nikoli složenin!) slovesa s příslovcem spolu, že bychom je měli vyslovovati (a také [259]ovšem psáti) jako dvě slova a že bychom měli měniti i pořádek obou slov, jak toho kdy žádá duch našeho jazyka; komu se zdá, že by znělo příliš málo po státnicku, kdyby řekl, že předseda ministerstva podpisuje s presidentem republiky veřejné listiny, měl by říkati aspoň, že je spolu podpisuje, že je nepodpisuje spolu atd.

Tak příliš česky by ovšem ani to neznělo. Příslovce spolu spojujeme (neskládáme!) se slovesem obyčejně ve větách s podmětem množným (nebo v starém jazyce i s podmětem dvojným), jimiž vyjadřujeme, že několik podmětů je na něčem spolčeno: bratří šli spolu, manželé jsou spolu již dvacet let, dědeček s babičkou si spolu zatancovali. Řidčeji nalézáme spolu ve větách, v nichž se vyjadřuje nějaké společenství osob nebo věcí, jež nejsou podměty; tak na př. u Hájka kněz Vít »zpuosobil také dvanáct žákuov, kteříž slovú bonifantes, ti aby ustavičně čtli žaltář v kostele svatého Víta ve dne i v noci, a koupil jim spolu ves, kteráž slově Veliká Ves, toho platu užívajíce aby na to živi byli« (250a), anebo v Životech sv. Otců čteme o poustevníkovi, který »neznajě dobrého (koření) mezi zlým, tak vše spolu trháše« (= trhal). Dnes říkáme v takových větách místo »spolu« raději »dohromady« a pod.

Dokladů, kde spolu by znamenalo asi »také«, »s někým jiným«, »současně« atp., t. j. kde by se o podmětě jednom zvláště říkalo, že se účastní něčeho, co dělá nebo v čem je někdo jiný nebo něco jiného, mnoho bychom nenašli. Ale jsou. Někdo na př. odchází a druhý zvolá: »Počkej, já půjdu spolu.« Bratří překládají v 13. kap. 1. Kor.: »Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, … neraduje se z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě«; překládají zde snad až příliš věrně (Vulgáta má »congaudet autem veritati« a podobně původní text řecký), přidržují se i starších překladů českých, které překládávaly dosti otrocky, ale dovedli-li se smířiti s takovouto větou Bratří, dovedeme se smířiti i my. Kott (3, 576) má doklad ze starých Letopisů (potom jel z Prahy a Pražané spolu hned ke králi Vladislavovi), kde spolu je tolik co »s ním«. A tak tedy — vedle jiných způsobů, o nichž jsme se zmínili — místo nečeských vět se slovesnými složeninami s předponou spolu- mohlo by se způsobem méně obvyklým, ale přece ještě českým s příslovcem spolu jako samostatným slovem říkati také na př., že státní listiny podpisuje spolu ministerský předseda. Ve větách toho způsobu nalézáme ovšem nejčastěji mimo příslovce spolu ještě také příslovečný výraz s předložkou s; na př. »státní listiny podpisuje ministerský předseda spolu s presiden[260]tem.« Pak vlastně i zde je věta s podmětem nejednotným, jako bývá při příslovci spolu obyčejně.

S podstatnými jmény se spolu skládá odedávna (tento rozdíl mezi slovesy a jmény podstatnými znal již Jungmann). Takových složenin míval starý jazyk více, než jich máme dnes; zejména se skládávala často takovým způsobem pojmenování rozličných povolání, úřadů a pod., říkalo se tedy na př. spoluberník, spolubiskup, spolubratr, spolubydlce, spoludědic, spoludělník, spoluhorník (= kutnohorský spoluobyvatel), spoluhřiešník, spolujednotník (= spolučlen jednoty), spolukněz, spolukonšel, spolukřesťan, spolulidé, spoluměštěnín, spoluobyvatel, spolupomocník, spoluporučník, spoluposel, spolupóvod (= spolužalobce), spolurukojmě, spoluslíbce, spolusluha, spoluslužebník, spolusprávce, spolusoused, spolutovaryš, spoluučedlník, spoluvězeň a pod. Byla podobná jména přídavná, zvláště taková, jichž se užívalo ve smyslu jmen podstatných, jako spolubližní, spoluobývající, spolupřebývájící (= spoluobyvatel), spolupohnaný (= spoluobžalovaný), spolupřísežný, spoluradní, spolustarší (= consenior), spolutrpící (=spoluobčan plnící společné povinnosti) a j., ale i jiná, jako spoluchodný (= correlativus), spolumezní (= sousedící), spolupomocný (= s jiným si pomáhající), spolurovný, spoluvěčný, spoluslavný, spolusvatý a j. Bývala i podobná podstatná jména významu odtažitého, jako spolubydlení, spolubytí, spolubývaní, spoluobývaní, spolujití, spolukvašení (= spoluhodování), spolumluvení, spoluobcování, spolurozmlouvání, spolushledání, spoluželení (= compassio). Slova taková byla skutečnými složeninami, s přízvukem na první slabice; že se někdy psávala i jako dvě slova (spolu bydlení atd.), nesmí nás másti.

Mluvíme-li zde o slovese, máme na mysli ovšem t. zv. sloveso ukončené (verbum finitum) se způsobem neurčitým. Nebylo by české, řekl-li by kdo »spolusedím, spoluseděti« a pod. Naproti tomu říkali naši předkové bez rozpaků spolusedící, spolustolící (= spoluhodující), spolupohnaný atp.; příčestí je přídavné jméno slovesné a v našich jazycích se odjakživa mohlo takovýmto způbem skládati. Říkávalo se, jak viděti z dokladů, i spolujití a pod., ale dnes složeniny takové se spolu- v obyčeji nejsou.

Na koncertech u nás často »spoluúčinkují« (= mitwirken) rozliční umělci (i neumělci). Také to je germanismus zbytečný, třebas dávno zakořeněný. Ve zprávách o koncertě mohou umělci také prostě zpívati nebo hráti na svých nástrojích; na oznámeních by mohlo býti, že se koncert koná »za pomoci« těch a těch umělců, ač ovšem podstatná jména »spoluúčinkování, spoluúčinkující« sama sebou v češtině tak nemožná nejsou, jako složené sloveso [261]»spoluúčinkovati«. Ale sloveso účinkovati v tomto významě samo není nejlepší; lék účinkuje, účinkují slova nebo příklady, kdežto zpěvák by mohl zpívati dnes, jako zpívával za starých časů.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 9, s. 257-261

Předchozí Listárna

Následující Václav Ertl: Podlehnouti, podléhati

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1