Knud Rasmussen mezi polárními Eskymáky

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

J. V. Želízko: Knud Rasmussen mezi polárními Eskymáky.

V příloze Národních Listů »Z kulturního života« ze dne 20. května 1917 podává pilný a zasloužilý badatel zajímavý obrázek z poslední výzkumné cesty proslulého polárního cestovatele Dána Knuda Rasmussena do severního Gronska. Cesta měla za účel prozkoumati část země mezi Independencefjordem na východě a ostrovem Nordenskjöldovým a fjordem Sherarda Osborna na západě (mezi Zemí Pearyho a Gronskem). Želízko vypisuje, odkud výprava vyšla, kdo ji uspořádal, kdo se jí účastnil, jak při ní šlo Rasmussenovi nejen o ethnografické výzkumy u nejsevernějších obyvatelů světa, nýbrž také o jejich život vnitřní, o jejich báje, pověsti, názory náboženské a mravní, o jejich život domácí a společenský, jejich zvyky a obyčeje. Čtenář se tu dovídá mnoho zajímavého a pěkného o Eskymácích a oblíbí si je [211]ještě více nežli doposud; milerád jim promine jejich domýšlení, že původně byli na světě jen a jen Eskymáci, nový druh lidstva že vznikl teprve, když kterýsi pes pojal za manželku dívku. Stupeň vzdělanosti Eskymáků lze poznati z odpovědi, kterou dal jeden z nich Rasmussenovi na jeho otázku, nač má člověk duši; byla takováto: »Duše jest to, co tě činí krásným, co tě dělá člověkem. Ona jediná působí, že chceš, že jednáš a jsi činným. Ona jest to, co tvůj celý život pobádá, a proto tělo se musí shroutiti, když jej opustí duše.« Není-li to podivuhodné?

Ale při tom pěkném obsahu článku jímá čtenáře upřímný zármutek, že je psán češtinou tak neobyčejně zaostalou. Toho nelze smlčeti. Činí-li panu spisovateli potíže novodobý lehký, srozumitelný a správný jazyk, nelze mu to konec konců míti za zlé; ale pořadatel oné přílohy má povinnost neponechávati rukopisu beze změny, má opravovati aspoň chyby nejhrubší. Vždyť jsou »Nár. Listy« orgánem vzdělanectva. Že nekřivdíme nikomu, vysvitne z výčtu chyb, jejž tu uvedeme.

Pan spisovatel píše: Slýchal jsem často vyprávěti, že na konci země žíti má národ… (m. prý žije). — První, k čemu jsem se jako muž učiniti odhodlal, bylo, je navštíviti (m. první, co jsem se odhodlal učiniti dospěv v muže, bylo…). — Mezi jiným jednalo se o zjištění (m. šlo, běželo o to, zjistiti). — Expedice odebrala se se šesti psi, taženými saněmi (!!), 120 mil dále v severu v osamělé končiny (m. Expedice se odebrala na saních, tažených šesti psy, 120 mil dále na sever…). — Ještě horší jest tato věta: »Také později, když to nejhorší přestál a se přes citelnou zimu, nemocnému zajisté málo příznivou, při potravě pozůstávající ze zmrzlého mrožího masa a jiných pokrmů, tak dalece zotavil, zůstaly přec nohy jeho ochromeny.« To nutno dvakrát čísti a skládati, aby se tomu porozumělo. A přece změnou slovosledu bylo možno udělati větu ihned jasnou; bylo třeba jen psáti: Také později, když byl přestál nejhorší dobu nemoci a když se přes citelnou zimu, nemocnému zajisté málo příznivou, jakž takž zotavil při stravě, skládající se ze zmrzlého masa mrožího a jiných pokrmů, nohy jeho přece zůstaly už ochromeny. — V předpokladu, že se zde Eskymáci musejí někde nacházeti (místo: předpokládajíc, nebo lépe: majíc přesvědčení, tušení, že tu někde Eskymáci najisto budou). — S vykasanými ráměmi (! místo: rameny). — Proto Rasmussen, zapomenuv v okamžiku, kde se nachází, nastavil dívce nohu k vyzutí (m. zapomenuv v té chvíli, kde jest, nastavil dívce nohu, aby mu zula boty). — To byla moje dcera. Nenacházíš, že je hezká? (otrocký překlad z němčiny: findest du nicht, dass Sie schön ist; místo: Není-li hezká? Na Moravě: Podobá-li se [212]ti?). — Všichni muži jedli ssebou (místo zároveň). — Zavolán byl k nejstaršímu kmene (m. k nejstaršímu muži kmene, n. z kmene). — Přátelství to se nezměnilo za celou tu dobu ani v tom nejmenším (m. ani trochu). — Kulturně povznešený běloch (m. povznesený). — Dle Eskymáka jeden každý (ein jeder!) pozůstává (besteht) z duše, těla a jména (m. Podle Eskymáků každý člověk (tvor) se skládá z…). — On věří, že člověk má duši nebo ducha (m. Věří, že…). — Lidi těší jich milé zemřelé ve jménech vstávati a oživovati (Co je to? Snad, že lidi těší, že jejich milí ve jménech vstávají k novému životu). — Eskymáci… k lovu potřebné vlastnosti přináší sobě takřka již na svět (m. přinášejí si). — Rasmussen jednou rozmlouval s jedním Eskymákem… (m. R. jednou rozmlouval s Esk….). — Odpověděl mu týž následovně (m. odpověděl mu takto). — Rozkošné »týž« se opakuje i jinde, ovšem zcela zbytečně; podobně spisovatel má rád sloveso »nacházeti se«. Tak se družka nachází v souboji s jinou, rodiny se nacházejí 15 mil odsud a p. — Také pádů se užívá nesprávně; kladeť se nejednou 4. pád tam, kde sloveso vyžaduje nezbytně pád 2. Na. př. Zmocnila se jej touha (m. ho), otázal se jej (m. ho). — Ženy, které je (t. malá vejce) za amulety používají (m. které jich používají). — Chce mít jména (m. chce mít jméno) a j. Z chybných vazeb uvedeme ještě: počato ihned se stavbou sněhové chýše, na jejíž rychlé zbudování domorodci usilovali (říkáme toliko: usilovati o něco). — Eskymák je nadmíru vděčen za každý úsměv a žert daný k lepšímu. Jak možno dáti úsměv k lepšímu? Žerty pak se pronášejí nebo dělají. — Místo v co věří, lépe by se řeklo: več věří. — Z cizích slov pokládáme za zbytečná: vědecký interessent, ethnografie, tradice, primitivec, nejintimnější názory, Eskymácká kolonie. — O tiskových, po případě pravopisných chybách pomlčíme vůbec.

»Národní Listy« měly dne 30. května pěkný feuilleton o českém jazyku od Josefa Holečka, v němž se promlouvá o samozřejmé povinnosti básníků, psáti jazykem správným, ale dále také krásným, opravdu národním. Z té povinnosti zajisté se nemohou vymknouti ani učenci. »Jazyk tak cti jako vědu«, volal Čelakovský; dnes by to musil volati snad ještě důrazněji.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 7, s. 210-212

Předchozí Václav Ertl: O postavení podmětu po členech úvodních

Následující Jiný příklad