Časopis Naše řeč
en cz

Churavec, Samojed

B.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jindra Imlauf: Churavec. Dopisy. V Novém Městě nad Metují. Vydal vlastním nákladem autor 1918. Věnováno »příteli proř. dru Fr. Novotnému«. Cena 4 K. - Týž: Samojed. Román. Tamtéž 1919. Věnováno »milé, obětavé sestře, paní Antonii Folkertové«. Psáno r. 1911 —12. Cena 16 K.

Na severovýchodě Čech, v Novém Městě nad Metují, žije vysoce nadaný spisovatel, osudem vyvolený k těžkému utrpení, jehož jméno posud není na všech rozích ani ve všech ústech, který však již dal našemu písemnictvu pět knih nevšední hodnoty vnitřní (první: Za ruskou hranicí, cestovní causerie, vyšla r. 1907, druhá: Tesknice, povídky a novely, o 5 let později, třetí: Pod sedmi pečetěmi, tři fantasmagorie, r. 1913). Poslední dvě jsou svrchu uvedené, z r. loňského a letošního.

[240]Churavec jest románek v dopisích. Nevím, byla-li tělesná a duševní bolest v naší literatuře tak hořce a horce, tak prochvívavě a dojemně jiným ztlumočena. Muka Churavcova jako by někdy přímo žárem pekelným sálala, ale spisovatel nachází pořád nové a nové tóny ve strunách trpícího nitra, zpestřuje líčení a poutá novými stránkami nemoci, jejího původu, údaji životopisnými, novými úvahami, vyvracením útěch a výkladů cizích, takže kniha neunavuje, nestává se jednotvárnou. Proti této tvrdé a drsné struně zoufajícího již nemocného, tohoto živého musea chorob, jak sám o sobě dí, zní jemně, mile, jak skřivánčí zpěv struna druhá: jeho milenky Lidky, neúnavné těšitelky, povzbuzující milostenky, sebe obětující, a i v dívčí křehkosti silné ženy. Zde muž jest pohlavím slabším, Lidka pak z nejkrásnějších povah ženských, které naši básníci vytvořili. V týdni sylvestrovském naříká si Churavec: »Dni ještě ucházejí, všecko ve mně jaksi odpočívá — kromě bolestí. Večery pak jsou pravými orgiemi horečky a jejích halucinací … Někdy hledám rukama po těle, kde vlastně bolí, a nemohu místa onoho najíti … Jen bolí, krutě bolí, dovedu odpověděti na lékařovy dotazy. Ale noci! Oh, Lído, noci jsou hrůzné! Jejich příšerné ticho si usedne ke mně na pelest a šklebí se mi slibem věčné tišiny, v níž nebude nic, nic … A bolesti milují toto ticho, jásají v něm a tancují v mých kostech a drásají mé svaly a pijí mou krev … V zádech hoří živé maso — a není pomoci, jiná poloha je nemožná … Lidko, hrůza, mrazí mne! … Matička ve dne v noci přikládá bez únavy žhavé kasičky z lněného semene. Matička moje! Matička! Ustaraná, s očima červenýma od pláče a nevyspání; ani si za celý měsíc nemůže usednouti. Jsem kusem masa, v němž není nic jiného než bolesti. Proč rodil jsem se na svět? …«

Na ten stesk odpovídá Lidka a slova její znějí jako zvuk harfy: »Můj ubohý drahý Jaro, dávno jsem se již nemodlila, zapomněla jsem prositi Boha, když jsem se odnaučila marně prositi lidi, ale pro Tebe, hochu můj, moje všecko, pro Tebe vrátila jsem se k Bohu … Poklekla jsem, ruce sepjala jako důvěřivé dítě a prosila, prosila celou svou duší, celým srdcem, nikoliv slovy, nýbrž slzami svými a pokorou, velikou touhou rozjasniti mlhy Tvého zoufání. Jestli je. On musí slyšeti, neb nemůže býti tak tvrdý, vždyť je nejvýše milosrdný; nemohl by býti ani Bohem, kdyby neslyšel nebo nechtěl slyšeti. Nikdy nebyla k Němu posílána větší prosba, to láska k Němu prosila, a On je přece láska všech lásek … To pro Tebe, Jaro! Pro Tebe není u mne nic nemožného; krve mé žádej, cokoli chceš, všecko mé je Tvoje, jako já celá, celičká jsem Tvá, jedině Tvá … Leč musíme, Jarouši, těšiti se, jak můžeme [241]a dovedeme. Já tě chápu dobře, ale nezbývá než tichá resignace, když přání naše, stejně jako prosby, vyznívají na prázdno. Musíme přiznati, že i odříkání má v sobě mnoho kouzla; vždyť i my byli jsme chvíli šťastni, a věřím, že budeme opět, jen až se sejdeme, třeba bys nebyl ještě zdráv; má láska prosvítí Tvé utrpení a prozáří černé myšlenky. Miláčku, i kdybychom musili žíti ve věčném odříkání, budeme míti svou hvězdu, třeba chladnější a bledší, nežli je plápol spojené krve, avšak neméně jasnou. Odříkání jest veliká síla! Jest životem zápasů, jest písní končící tlukotem srdcí, jest vítězstvím nad zoufalstvím …«

Takto psáti může jen spisovatel, který sám jest veliký v odříkání, který sám vše to prožil a procítil, co tu píše, milovný jazykové lahody a čistoty. Jest milo čísti tyto listy, dýšící láskyplnou péčí o rodnou mluvu a její krásu. — —

Samojed jest ruské slovo; značí člověka osamělého, odsouzeného k tomu, aby »sám jídal, sám léhal, sám trpěl a sám umíral«. Jako Churavec i Samojed má podklad autobiografický. Ztroskotaný život umělecký. Hoch k řemeslu slabý, horující pro malbu, skvělého nadání uměleckého, musí býti z urputné vůle otcovy řezníkem. Tomáš Stach ovšem mohl se vzepříti, opustiti domov, ale při tom pomyšlení viděl drobnou, suchoučkou, jemnou maminku, jak se všecka tetelí v mračném hněvu otcově, jak k němu prosebně spíná upracované ruce, jak potom na ni se převalí ničivý žár otcovy zloby, jehož by nesnesla, a maje voliti mezi sebou a matkou, rozhodl se pro tuto a tím rozštípil svou duši pro celý život. Pokusil se sice potom nejednou rozraziti mříže svého zajetí, střásti okovy všednosti, povolil touhám rozletu do vysoka, pustil se do světa, napil se nejednou z opojné číše slávy — ale v rozhodné chvíli vždy povolila energie, utopil ho nedostatek činorodé vůle. Čtenář se zlobí, hněvá na hrdinu, vytýká spisovateli, proč láme tu vzpínavou povahu, proč sympatii, když se jí trocha nahromadí, pojednou smývá, proč ji mění v odpor nebo soustrast; ale spisovatel Vám odpoví: Nechci líčiti lidi, jací mají býti, nýbrž, jací jsou. A jeho Tóma takový byl; není to výtvor fantasie, nýbrž skutečnosti. Neměl sebevědomí, ba ani víry v sebe, svoboda jeho vůle byla zdeptána hned v zárodku otcem, zbylo jen: dovésti trpěti. Pasivností povahy Samojed se podobá Oblomovu Gončarovovu.

Mohutný obraz jest malován barvami životnými, uchvacujícími, mistrem líčení, povahokresby i vypravování, který ty barvy umí roztírati v jadrné, názorné, poutavé slovo. Krásné popisy, jako na př. mořského příboje a vlnění nebo bouře a plavby po moři, duchaplné úvahy, plastické rozbory duševního dění, výstižné karakte[242]ristiky, barvité a dramaticky živé vypravování svědčí o tom, že tu vede pero ruka spisovatele-malíře.

Chvála vzdaná jazykové stránce Churavce plně platí též o Samojedu. Máme jen málo poznámek k ní a uvedeme je, vědouce, že si jich spisovatel přeje. Čteme na str. 14: Vcházejí, aniž by klepaly, na str. 15: ohlásí obnos bručavým hlasem, aniž by vyčkal dotazu. Tu není vazba »aniž by« na místě; užívá se jí správně jenom, má-li věta, v níž se klade, platnost podmínečného závětí. A toho zde není. Stačí tedy: vcházejí, ani nezaklepavše, nebo aniž zaklepaly, ohlásí částku (ne: obnos), nevyčkávaje dotazu. —

Velmi rozšířena je vazba obývati něco m. někde. Také p. spisovatel píše na str. 25: Obýval tichý pokojík; spr. jest: v tichém pokojíku. — Nešel ani mezi soudruhy svého věku. Nešel vůbec nikam. Zde však se míní častější nechození; proto nutno říci: nechodil (str. 55). — Jiné, vůbec rozšířené chyby jsou: světlo, na které byl zvyklý (m. kterému byl zvyklý.). — Vše, jež dosud tolik bylo milováno, nemělo ceny (m. nic z toho, co dosud atd.). — Hladovící duše (m. hladovějící). — Již dnes nemám jiného života než matčina (spr. než matčin). — Odpočal si někdy (m. odpočinul si). — Přibývají potíže (m. přibývá potíží). — V jeho obejmutí (spr. v jeho objetí). — Marinu dobývali dárky (m. Mariny dobývali). — Tiskové chyby jsme našli: vztýčený, vztýčil se (m. vztyčený, vztyčil se), den stihal den (m. stíhal), matl se ustrašený Anton (m. mátl). Oblíbené dnes slovo zodpovědnost a zodpovědný zní správněji: odpovědnost, odpovědný.

Jak jemný smysl má p. spisovatel pro líbeznost jazyka, poznáváme též z jeho rozhorování o varšavské polštině. Slyšme jen něco z něho: Není na světě sladší mluvy nad varšavskou polštinu! Srdce mluvčího vystupuje jí na rty a zvukem jejím k uchu zalétá… Je to jazyk zvláštní, jehož lahody se nezapomíná. Kdyby srdce a duše nevím jak bolely, jako balsám léčí jemný polský zvuk, — jako ranní vánek lehce se ovíjí. Hladí jako drahá ruka mateřská. Ševelí jako vodních vlnek pohádka. Laská jako vlahé pocely sluneční, jež slzy vysoušejí…

Srdce okřívá při těch slovech a myšlenka maní se vtírá: Což náš jazyk český nebo naši slovenštinu by nebylo možno vybrousiti k takovým schopnostem, k té hebkosti, ladné zvonivosti a jemné uhlazenosti? Jak viděti, není přece městská řeč odsouzena k tomu, aby vynikala jen zálibou v chybách a nestvůrnostech, a mohlo by tedy i u nás býti lépe, nemusily by udávati tón matky z Ovocného trhu, synové Podskalí nebo naše »zlatá mládež«?!

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 8, s. 239-242

Předchozí František Trávníček: Opatrovati co či čeho?; povolánu býti; kouknouti, koukati

Následující B.: Divoké kvítí z novinářských luhů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1