Poznámka k psaní skloňovaných zkratek typu dikové/DIKové

Vladimír Staněk

[Drobnosti]

(pdf)

-

V publikaci Co v slovnících nenajdete od Zdeňky Sochové a Běly Poštolkové (nakl. Portál, 1994) je u hesla „dik [dyk], -a m (1. mn. -ové), zkr. hovor. držitel investičních kuponů“ za ilustrujícím dokladem předat akcie dikům poznámka: „nikoli DIKům“. Chtěl bych se u této poznámky pozastavit.

Zkratka DIK (Slovník spisovné češtiny, 1994, ji píše na rozdíl od uvedené publikace verzálami) patří do velké skupiny zkratek iniciálových, které jsou tvořeny „z iniciálních hlásek psaných verzálkami, iniciálami“.[1] Např.: ČKD, FOK, AVU, ODA, UNESCO, VKV = velmi krátké vlny, KPB = Kreditní a průmyslová banka. Tyto zkratky mají tu vlastnost, že je lze za jistých okolností (dovoluje-li to jejich hlásková podoba) skloňovat. Tato tendence k flexi je příznačná pro hovorový styl češtiny, běžně se v mluvené řeči setkáme s vyjádřeními Dikové stáli ve frontě s kuponovými knížkami, pracuje v Ikosu (Inženýrská, konzultační a obchodní společnost), je vedoucím v Pamu (v oddělení práce a mzdy), je prvním houslistou ve Foku.

Podobná tendence se objevuje i u zkratkových slov; ta vznikají z prvních písmen nebo slabičných částí několikaslovného pojmenování a mají po stránce zvukové i tvarové charakter slov. Píší se buď malými písmeny (jawa, motorest), nebo první písmeno je velké a ostatní malá (Čedok, Pofis), či všechna písmena jsou velká, což je dnes způsob velmi častý (ELTOS, TESLA, POPRON, KRNAP — Krkonošský národní park, FIBEX = Mezinárodní finanční a bankovní veletrh, FITES = Svaz filmových a televizních pracovníků); někdy psaní kolísá, zejména v publicistice (TELECOM i Telecom). Všechna tato zkratková slova, pokud se píší malými písmeny nebo s prvním písmenem velkým, se v písemném projevu bez problémů začleňují do příslušných skloňovacích vzorů (akcie znojemského Obalexu – podle hradu – získaly 2,27 %), koncová samohláska u slov zakončených na samohlásku se stává koncovkou (Spofa, ve Spof-ě).

Problémy s psaním obou typů zkratek, o kterých se zde zmiňujeme, tj. zkratek iniciálových a zkratkových slov, nastávají tehdy, když jsou psány verzálami a chceme je skloňovat. Mluvnice češtiny se o tomto způsobu psaní zmiňuje v tom smyslu, že v písemném projevu je možné jen psaní verzálami, kdežto přepis mluveného vyjádření má první písmeno velké a ostatní malá (TOS, hovorově v Tosu).[2] Předchozí Pravidla českého pravopisu o psaní iniciálových zkratek uvádějí: „Iniciálové zkratky se v spisovném jazyce zpravidla slovy nestávají, a proto se neskloňují. Např. členství v ROH …, předsednictvo ÚRO; při přesném zaznamenávání mluvené řeči, kde jsou skloňované tvary dosti časté, je třeba psát v takovém případě v Rohu, Úra“ (§ 120). Pravidla poslední, tj. z roku 1993, tuto poznámku už nemají.

V jazykové praxi, zejména publicistické a prakticky odborné, se stále víc setkáváme s tím, že pisatelé připojují k iniciálovým zkratkám a zkratkovým slovům psaným verzálami koncovky; v době, kdy byla velmi aktuální kuponová privatizace, se téméř obecně psalo DIKovi, DIKům a také v informační brožuře o této [272]privatizaci najdeme jen psaní DIK-a, DIK-ům (se spojovací čárkou). Dost běžné je dnes psaní v KANu (Klub angažovaných nestraníků), v LIAZu, ve slovenském TANAPu (Tatranském národním parku), na FIBEXu; cenné papíry ČEZu (České energetické závody) šly na odbyt velmi dobře (z interní bankovní zprávy); členy VONSu zatčení teprve čekalo (E. Kantůrková, Památník); Téhož večera premiér, který jako pravidelný autor novinových sloupků a esejista je sám členem českého centra PENu, uspořádal recepci (Literární noviny); Expozici FIBEXu si prohlédl i ministr Kočárník (Lidové noviny); Tím že zbohatli (rozuměj: čeští milionáři, V. S.), stali se z nich ze dne na den ’VIPové’ (VIP – Very Important Person), ale vyrovnat se s novým postavením zatím nedokázali (Literární noviny).

Je samozřejmě možno psát cenné papíry ČEZ, zasedání FITES, do KRNAP, rezervace místenek v ARES (= automatizovaný rezervační systém), ale zdá se mi přirozenější tyto zkratky a zkratková slova skloňovat; odpovídá to obvyklé vyslovované podobě těchto zkratek i, mluveno s Al. Jedličkou, dynamickým tendencím v současné spisovné normě.

Domnívám se proto, že nelze dále setrvávat na dosavadní kodifikaci těchto zkratek a zkratkových slov psaných verzálami a že je nutno respektovat dnes častou tendenci psát je při skloňování s posledním písmenem (koncovkou) malým (ČEZu, ARESu, POPRONu, KANu, FITESu). Tuto inovaci by bylo třeba uvést i v kodifikačních příručkách jako jednu z možností, jak tyto zkratky psát. Za nesprávné by se považovalo psaní s posledním písmenem velkým (v KRNAPU). Je samozřejmé, že tento způsob psaní by se netýkal zkratek končících na samohlásku (ODA, UFO, NATO), kde v psaném projevu je nutno zachovávat plné znění zkratky, a výrazy Odě, o Ufu, s Natem je třeba tolerovat pouze v mluvených projevech.

Některé odlišné způsoby psaní, které se vyskytují ojediněle (dikům, Kanu), by bylo možno považovat za individuální odchylky neodpovídající normě, popř., jako u apelativa dik, by psaní s malým písmenem bylo možno užít pro přepis mluvené formy tohoto slova.

---

[1] Mluvnice češtiny 1, Praha 1986, s. 520.

[2] Tamtéž, s. 522.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 5, s. 271-272

Předchozí Ludmila Uhlířová: Spotřebiště

Následující Jiří Kraus: Několik poznámek k pocitu jazykového ohrožení