Časopis Naše řeč
en cz

Zkratková slova

Miloš Helcl

[Články]

(pdf)

-

I. Jejich tvoření a ohýbání

Srovnáme-li oddíl o tvoření slov v nové Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny se stejnými oddíly starších mluvnic, na příklad ještě posledního vydání Gebauerovy Příruční mluvnice, pořízeného týmž jazykovědcem, ukáže se nám, že v Trávníčkově Mluvnici přibyly mezi jednotlivé způsoby tvoření slov jako samostatné oddíly zcela nově dva: jednak se probírá v samostatném oddíle tvoření slov hybridisací, t. j. spojováním cizího a domácího prvku při tvoření slova, jednak je věnován samostatný oddíl vzniku slov zkracováním a z písmenných zkratek.

Co to především jsou slova tvořená zkracováním? Jak vyplývá i z obsahu této kapitoly v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny, rozumíme jimi všechna slova, která vznikla zkrácením z nějakého jiného, obyčejně delšího slova, a to buď tak, že se nějaká část takového slova prostě vynechala, nebo tak, že se místo vynechané části připojila ke zbytku ještě nějaká krátká odvozovací přípona.

S tímto způsobem vzniku nových slov se setkáváme zvláště u vlastních jmen osobních, řidčeji u vlastních jmen místních a u obecných jmen osobních, s prvním způsobem i u pojmenování věcí, a to již od dávných dob.

Podle toho sem tedy náleží staré domácké tvary jmen osobních, t. zv. hypokoristika, na př. Vláďa, Mírek, Jarouš, Slávek, Vašík a j. se svými dalšími odvozeninami, vzniklá ze složených jmen osobních Vladimír, Miroslav, Jaroslav, Václav vypuštěním jednoho členu složeniny a připojením přípony -a, -ek, -ouš, -ík a j. k druhému. Patří sem však i domácká jména Běta, Tonda, Kuba, Lojza, Dolfa, Bára, Eliška, Franta, Ríša, Ruda, vzniklá z přejatých (většinou latinských) jmen osobních (i nesložených) vynecháním začátku (tak v Alžběta, Antonín, Jakub, Alois, Adolf) nebo konce (tak v Barbora, Elisabeta, František, Richard, Rudolf). Z velmi vzácných příkladů podobného zkracování jmen místních uvádíme alespoň cizojazyčné Pitěr (zkrácené v hovorové ruštině z bývalého jména dnešního Leningradu Petěrburg) a Frisco (ze San Francisco), pro obdobné krácení osobních jmen obecných jsou nám dokladem tvary brach, kmoch z bratr, kmotr. Je také dobře známo, že tímto způsobem tvoření vznikla i četná dnešní naše příjmení z původních jmen křestních, na př. Vach, Vachek, Váša, Vašek [162]a jiná z Václav, Mach, Machek, Mašek z Matěj nebo Martin, Beneš z Benedikt, Pech, Pechek, Pešek, Peške z Petr, Kolda z Mikuláš a j. v.

S prvním způsobem vzniku zkrácených slov, t. j. s prostým vynecháním části slova jednoduchého nebo jednoho členu složeniny, setkáváme se u osobních jmen obecných, jako jsou tati, mami z tatínek, maminka, děde, babi z dědeček, babička, a u pojmenování věcí jako kilo, deka místo kilogram, dekagram, bio, kino za biograf, kinematograf, foto za fotografie, auto za automobil, trolej za trolejbus, tram (lidové a hovorové tramka) za tramvaj, zoo za zoologie ve významu zoologická zahrada, bus za omnibus, autobus[1] atd.

To všechno jsou věci známé i ze starších mluvnic, na př. z Ertlova zpracování Gebauerovy Mluvnice české pro školy střední, ale nebyly v nich probírány jako samostatná kapitola oddílu o tvoření slov.

Nás však zde zajímají více než tato slova, vzniklá zkracováním z jediného (prostého nebo složeného) slova delšího, která bychom proto mohli nazvat slovy zkrácenými, slova zkratková. Těmi rozumíme taková nová slova, která jsou náhradou za několikaslovný výraz (sousloví) a vznikla buď ze skutečných zkratek slov původního sousloví, ať již písmenných, nebo slabičných, anebo byla uměle, vědomě vytvořena s použitím i slabik, i písmen všech slov sousloví. Jejich zdrojem tedy nebývají pojmenování jednoslovná, nýbrž celé slovní skupiny, ustálená spojení nebo sousloví. Při vzniku takovýchto zkratkových slov pak nejde o zkracování slova, nýbrž o skládání větších nebo menších částí všech (nebo téměř všech) slov původního spojení v nový celek, jenž musí být stručný (nejvýše tříslabičný), výrazný, snadno zapamatovatelný i vyslovitelný, přestože většinou nebývá součástí normální slovní zásoby příslušného jazyka. Vyloučeno to však není, jak ukazují naše slova Tep a Disk.[2]

Toto „skládání“ je však na rozdíl od komposice spíše jen mechanické. Nejde při něm, a pochopitelně ani nemůže jít, o významové vztahy skládaných členů, o obsahovou modifikaci jejich vzájemného spojení, která je důležitou podmínkou a složkou nebo důvodem vzniku složeného slova při komposici.[3] Ale při vzniku slov zkratkových spojují se v novou slovní jednotku pouhé vybrané části všech (na př. Staska ze Státní sázková kancelář) nebo jen několika (na př. Spofa ze Spojené farma[163]ceutické závody) slov původního názvu. Těmi zvolenými částmi mohou být někdy samé slabiky, a to většinou jen jedna, první, řidčeji dvě, na př. Rupa z Rudolf Pachl, zamini ze zahraniční ministerstvo. Nemusí však býti užito celé první slabiky slov, je-li to slabika zavřená. V tom případě může být závěrečná souhláska vypuštěna, aby nevznikaly nelibozvučné a těžko vyslovitelné skupiny souhlásek. Tak tomu je na př. u slova Tesla, vytvořeného z přívlastkového spojení technika slaboproudá. U slova Spofa je zase slabika far zkrácena proto, aby vzniklé slovo bylo možno zařadit do skloňování vzoru ‚žena‘.

Velmi často také najdeme spojení úplných nebo neúplných slabik s jedinou písmenou některého slova původního názvu, ať byl dvouslovný, nebo tříslovný, na př. Tep z Textilní prodejny, Staska (sta + s + ka), Čedok z Československá dopravní kancelář, Mevro z Mezinárodní výstava rozhlasu, Disk z Divadelní studio konservatoře.

Uvedené příklady jasně prokazují možnost svobodného určování délky zvoleného slovního zlomku, který má vstoupit do tvořeného zkratkového slova. Jednou je pouhým písmenem zastoupeno substantivum původního spojení (Tep, Čedok, Mevro), podruhé adjektivum (Staska, Četka, t. j. Česká tisková kancelář); jednou je to slovo poslední (Tep, Čedok), jindy prostřední (Mevro, Staska, Četka), jindy dokonce dvě slova (Disk). Někdy se pro vytvoření zkratkového slova užije původního pořádku slov ze základního spojení (Čedok, Disk), někdy se kvůli tomu původní oficiální znění názvu pozmění, na př. zahraniční mmisterstvo místo ministerstvo zahraničních věcí. Řídké je v našem jazyce tvoření toho typu, jako je z ruštiny přejaté slovo fyskultura, t. j. zkrácením jen prvního slova spojení. Mám pro ně doklad jen z jazyka vojenského v slově dělpluk za dělostřelecký pluk a kulrota za kulometná rota. Dále sem náleží slovo Rodokaps, název neblaze kdysi proslulé sbírky „Romány do kapsy“ a odsudné Morzakor (ze spojení Mor za korunu), v nichž obou je užito výrazu předložkového. Ze tří slov je slangové Dědrasbor.

Vynalézavost původců těchto pojmenování má prostě pole úplně volné, jsouc většinou vázána jen podmínkou, aby vytvořené slovo bylo opravdu krátkou, jednoduchou, ale jasnou a výraznou značkou, napovídající už svým ustrojením svůj složitý, ale přesto jediným slovem vyjádřený obsah.[4] Dalším požadavkem pro životaschopnost těchto nových slov bývá, aby se jejich hláskový sklad v zásadě neodchyloval od [164]fonologických poměrů příslušného jazyka, t. j. aby jim neodporoval,[5] aby jejich výslovnost nepůsobila uživatelům jazyka obtíží.

Jiná zkratková slova vznikají z pouhého skladu začátečních písmen slov spojených v nějakém pojmenování. Na rozdíl od předešlé skupiny vznikají takováto slova spontánně, nikoli uvědoměle. I při tomto způsobu vzniku však zjišťujeme při podrobnějším pozorování některé rozdíly. Nejsnáze vznikají tato „písmenná“ zkratková slova tam, kde se začáteční písmena spojených slov dají číst jako slovo o jedné nebo několika slabikách, to jest tam, kde se mezi začátečními písmenami slov původního názvu vyskytují souhlásky i samohlásky, na př. ROH (Revoluční odborové hnutí), ÚRO (Ústřední rada odborů), AMU (akademie musických umění), MŠANO (bývalé ministerstvo školství a národní osvěty), ZAS (Zpravodajská agentura slovenská), ZEPOP (bývalé Zprávy Elektrických podniků obce pražské) a jiné. Nevzniklo však takové slovo ze zkratky ČOS pro Československou obec sokolskou, NÚC pro bývalý nejvyšší úřad cenový, KOR pro krajskou odborovou radu. Někdy spontánně, jindy uměle, celkem však mnohem řidčeji než ze zkratek smíšených (t. j. souhláskových i samohláskových) vznikají zkratková slova ze začátečních písmen těch složených názvů, jejichž slova poskytnou svými začátečními písmenami jen samé souhlásky nebo souhláskou neoddělené samohlásky. Bývá to umožněno tím, že se z pouhých souhlásek vytvoří slabiky použitím abecedního jména písmeny místo čistého znění souhlásky. Tohoto původu je ruské zkratkové slovo eser, pojmenování pro sociální revolucionáře, tak vzniklo (ovšem s přidáním další odvozovací přípony) naše slangové kačka z bývalé značky pro československou korunu (Kč), čtené ká čé, jejím přiblížením k homonymnímu pojmenování kachního mláděte a přizpůsobením k rodu substantiva koruna, tak snad mohlo vzniknout i slovo Četka, výše již jednou při jiné příležitosti uvedené.[6]

Ale většinou se v takových případech udržují jen značková označení jmény písmen, jako ČSR (t. j. čé es er), KSČ (ká es čé), ČTK (čé té ká) ČSD (čé es dé), EP (é pé), DP (dé pé) atd.

Jindy pozorujeme zajímavý zjev, že se sice drží pouhé značkové označení ze jmen začátečních písmen, na př. SNB pro Sbor národní bezpečnosti, ale že se jako celek stává základem pro tvoření nových slov odvo[165]zováním za pomoci některé z produktivních přípon běžného tvoření slov. Příkladem toho je lidové slovo esenbák utvořené ze základu es-en-bé. Před příponou -ák je ovšem poslední samohlálska (é) odsunuta. Tím spíše ovšem mohou být a bývají základem pro odvozování dalších nových slov zkratková slova tvořená prvními dvěma způsoby, t. j. ze slabik nebo normálním čtením začátečních písmen, na př. kolchozní, komsomolský ke známým zkratkovým slovům ruským, tepař, čedokář pro důvěrné (podnikové) označení zaměstnanců Tepu, Čedoku, úrový, slangové úrácký od ÚRO, unrový, slangové unrácký od UNRRA a p.

Když jsme si zatím alespoň v hrubých rysech uvědomili způsoby vzniku a tvoření zkratkových slov a slov od nich odvozených, věnujme nyní ještě pozornost jejich výslovnosti a jejich skloňování.

Ani slova slabičná jako Tep, Čedok, Mevro, ani slova písmenná souhláskově-samohlásková (t. j. schopná vytvořit slabiky z pouhých začátečních písmen) jako [úro], [amu] neposkytují příležitost ke zvláštním poznámkám o výslovnosti. Nejvýš snad jen k upozornění, že samohláska do těchto slov vstupující ztrácí svou výslovnost s rázem, tedy [úro], ačkoliv bylo [… ’odborů], [amu] proti [… ’umění]. Ráz uprostřed slova chybí též na př. ve slově eser, které bylo přijato z ruštiny, a ve slovech odvozených, jako esenbák (někdy však ještě lze slyšet i výslovnost [’es’enbák]). Ale tam, kde ze slabik písmenných názvů nevzniklo úplně nové slovo (poznáme to — jak uvidíme — i podle odchylného přízvuku), zachovává se ráz přede všemi samohláskami písmenných názvů i uvnitř jejich plynulého sledu, tedy na příklad [čé’es’er], [čé’ezdé], a to nejen tam, kde se setkávají podobné samohlásky (é-e), nýbrž i při samohláskách různých ([čé’ó’es], [té’ózet], t. j. Tyršův odznak zdatnosti, [ká’ú], t. j. Karlova universita), ba i po souhláskách, zde však není tak výhradně ([’es ’es ’es ’er], [čé ’es ’er], ale [’es ’enbé] vedle [’esenbé], [’em ’envé] vedle [’emenvé], [’en ’úcé] vedle [’enúcé]).

Výslovnost s rázem uvnitř těchto zkratek lze tedy srovnávat s výslovností rázu před samohláskou uvnitř slova na švu složeniny, na př. (kameno ’uhelný). Dále je třeba upozornit na to, že se při výslovnosti písmenných zkratek zcela normálně podle pravidel běžných v ostatní slovní zásobě uplatňuje i spodoba. Vyslovujeme tedy [čé ’ezdé] (bez pausy), ale [čé ’es dé] (s pausou). Pokud jde o přízvuk zkratkových slov, lze snadno zjistit, že bývá normálně na první slabice (resp. přechází na jednoslabičnou předložku) u všech uvedených typů mimo poslední, tedy Staska, mevro, eser, úro, ale čé-es-er, čé-ezdé, té-ózet, ergé (RG, t. j. reálné gymnasium) a pod. Zde tedy může být hlavní přízvuk na slabice poslední, a můžeme to vedle zachování vnitřního rázu pokládat za známku toho, že tu ještě neběží o hotová nová slova.

Pokud jde o skloňování zkratkových slov, nevznikají žádné potíže, nejasnosti nebo pochybnosti, zda jsou ohebná či neohebná a podle [166]kterých vzorů je máme skloňovati, u těch, která vznikla sestavením ze slabik a písmen; již při jejich tvoření bývá totiž často pamatováno na to, aby svým zakončením zapadala do běžné podoby produktivních skloňovacích typů podstatných jmen. Zakončením zkratkového slova je ovšem zároveň určen i rod podstatného jména, ale ten se nemusí krýt, a často se nekryje, s rodem základního podstatného jména z nezkráceného názvu. Tak je mužského rodu slovo Čedok a podle svého tvrdého souhláskového zakončení přijímá skloňování vzoru ‚hrad‘, třebaže nezkrácené pojmenování Československá dopravní kancelář má základní podstatné jméno rodu ženského a skloňování podle koncové souhlásky měkké (vz. ‚píseň‘). A totéž základní podstatné jméno obsahující zkratkové slovo Staska (Státní sázková kancelář) zachovává ženský rod ne proto, že bylo ženského rodu slovo kancelář, nýbrž proto, že je zakončeno samohláskou -a, že tedy ze slova kancelář převzalo větší část první slabiky než slovo Čedok, které z něho má právě jen souhlásku -k. A protože je slovo Staska zakončeno samohláskou -a, která je automaticky zařaďuje do skloňování vzoru ‚žena‘, nemohlo si zachovat původní skloňování slova kancelář podle vzoru ‚píseň‘. Stejně je jenom podle své koncové samohlásky neutrem slovo mevro[7], přestože se v základním pojmenování (Mezinárodní výstava rozhlasu) podstatné jméno tohoto rodu vůbec nevyskytuje a hlavní podstatné jméno (výstava) je rodu ženského. Při tvoření jednotlivých tvarů pádových se ovšem základní podoba slova obměňuje tak jako u příslušného skloňovacího vzoru, tedy Stasky jako ‚ženy‘, mevra jako ‚města‘, Čedoku, Disku, Tepu jako ‚hradu‘. Nejen v projevu ústním, ale ani v písemném nepociťujeme při jejich užití jako závadu, že se při skloňování ztratí některá hláska, na př. samohláska původní první slabiky slova (kancelář, rozhlas), a že je nahrazena samohláskou koncovky pádové (-y, -a). U mužských podstatných jmen se při skloňování hlásky „neztrácejí“, nýbrž připojují se nové. Ale ani jedno, ani druhé změnění původní podoby zkratkového slova není na závadu jeho srozumitelnosti, neboť tu okolnost, že příslušná koncová hláska nebo slabika vlastně representuje ve zkratkovém slově celé jedno slovo původního několikaslovného výrazu, prostě si při tom neuvědomujeme a nedbáme jí.[8]

Podobně je tomu i při skloňování zkratkových slov vzniklých ze začátečních písmen, jde-li o projev mluvený. Ve větné souvislosti užijeme bez nejmenšího zdráhání tvarů úra, úru, úrem a nevadí nám při tom, že se při ohýbání ztratila samohláska -o, která vlastně v tomto slově „representuje“ celé jedno slovo původního názvu (t. j. ‚odborů‘). Stejně není při ústním projevu zábranou skloňování ta okolnost, že se u masku[167]lin původní počet hlásek, zkratkové slovo tvořících, o jednu neb o dvě rozmnoží, když mluvíme o „zprávách Zasu“, o „korespondenci s Tassem“ (Telegrafická agentura Sovětského svazu) a pod. Potíže a pochybnosti o oprávněnosti skloňování těchto slov nastávají teprve v projevech písemných. Je to proto, že právě při zrakovém vnímání vystoupí do popředí změna hláskového skladu slova, vzniklá jak ztrátou některé hlásky a její proměnou v jinou, tak rozmnožením původního počtu oněch „representativních“ hlásek. Uvědomění této změny je pak zesíleno ještě tím, že takto vzniklá zkratková slova píšeme stále všemi písmeny velkými, a že bychom proto mohli vnímat změny ve skladu hlásek, vzniklé ohýbáním, jako novou zkratku, jako jiné zkratkové slovo. Tak na př. 3. pád slova úro s koncovkou -u (tedy psáno ÚRU) mohl by snadno být vykládán třeba za zkratku Ústřední rady učitelů (nebo umělců), 2. pád slova zas by v podobě ZASU mohl být pokládán za zkratku pojmenování čtyřslovného. Při skloňování tohoto druhu (rozmnožení počtu hlásek při nezměněném původním celku) dalo by se vzniku takového omylu zabránit tím, že bychom koncovou hlásku nepsali velkým písmenem (tedy ZASu, TASSu). Ale tento způsob dosud naráží na odpor, protože se příčí všem našim dosavadním grafickým zvyklostem, neboť obvykle píšeme jen první písmeno velké, a užijeme-li na př. v adrese psané strojem, na titulních listech, na plakátech a j. všech písmen velkých, neděláme rozdíl mezi částí základní a koncovkovou. Kromě toho se u podstatných jmen rodu ženského a středního užitím malého písmena v koncovce nezabrání porušení grafického obrazu původní zkratky, neboť i tak z ní vypadne začáteční písmeno jednoho (posledního) slova původního pojmenování (srv. ÚRa, URu). Pro tyto obtíže a také v zájmu jednotného postupu vzhledem k četným zkratkám (a značkám), které se nestávají zkratkovými slovy (MNV, ČOS, ESČ a j.) nebo které se přes to, že se jimi staly, nedají pro své zvláštní zakončení (AMU) zařadit do některého skloňovacího vzoru, doporučujeme, aby v písemných projevech byla i skloňovaná zkratková slova zaznamenávána jen ve své základní podobě bez pádových koncovek, tedy jako pouhá zkratka, na příklad vyhlášky ÚRO, zprávy ZAS stejně jako posluchač AMU.[9]

Grafickou podobu zkratkového slova vzniklého ze samých začátečních písmen tedy neměníme, zkratková slova vzniklá skládáním slabik však skloňujeme i v písemných projevech, ale zase je nepíšeme samými [168]velikými písmeny (mimo zvláštní případy, v kterých i nezkratková slova tiskneme samými majuskulemi, na př. na plakátech, na obalech výrobků, v záhlavích dopisních a obchodních papírů atd.).

II. Zásady pro užívání zkratek a zkratkových slov

Již v úvodu článku jsme si ukázali, že tvoření slov zkracováním je nejen v našem, nýbrž i ve slovanských a jiných evropských jazycích jevem běžným a starým, zejména u osobních jmen. Ke vzniku takovýchto nových slov vedla v rychlém, důvěrném hovoru snaha po stručnosti vyjádření vedle nepochybného zaměření k citovému zabarvení řeči. V písemných projevech bylo zkracování slov rovněž běžné od nejstarších dob a nemohou se bez něho obejíti ani současné jazyky. Zejména v jazyce novinářském, obchodním i v jiných odborných jazycích se užívá zkratek a zkratkových slov hojnou měrou. Jsou pro jeho užívání důvody jednak mimojazykové (úspora místa, zrychlení práce sazečské, úspora peněžní při telegrafování), jednak i čistě jazykové. Vedle snahy po tom, aby nově vytvořené slovo bylo výrazným, ale složitost svého obsahu napovídajícím pojmenováním, o které jsme se již zmínili, vede ke vzniku zkratkových slov jiná snaha: ta, kterou vypozoroval R. Jakobson a kterou formuloval jako úsilí po vytvoření pojmenování jednoslovných.[10] Značná potřeba nových pojmenování se projevuje zvláště naléhavě v dobách velikých změn hospodářských, politických i kulturních, v dobách společenské přestavby, jakou zahájila Veliká říjnová revoluce nebo jakou provádějí státy lidově demokratické v současnosti. Proto je období výstavby SSSR po r. 1917 také dobou naléhavé potřeby velikého počtu nových pojmenování, které se v duchu právě vytčených dvou jazykových tendencí vyhovuje tvořením slov zkratkových a jejich hojným užíváním. Stejně je tomu dnes, po druhé světové válce, v zemích, které se rovněž rozhodly nastoupiti cestu k socialismu. O polštině to dosvědčuje článek Alfreda Zaręby v letošním ročníku Języka polského,[11] u nás si tohoto jevu všiml náš rozhlasový Jazykový koutek již předloni[12], J. Haller ve svých výkladech o jazykové správnosti v týdeníku ÚRO (6. XI. 1947) a letos na jaře i Fr. Trávníček ve svém Jazykovém zákampí v Lidových novinách.[13]

[169]Najdeme u nás sice ojedinělé zkratky ze začátečních písmen již před první světovou válkou, na př. ČOS, ale tehdy z nich ještě zpravidla nevznikala zkratková slova.[14] Proto nejspíše dodnes užíváme v tomto případě čtení zkratky podle jmen seskupených písmen, ačkoli ze zkratky ROH vzniklo slovo roh velmi brzy. Podobně mezinárodní zkratka pro volání naléhavé pomoci SOS, která u nás a snad v celém světě obecně pronikla zvláště v roce záhuby Titanicu, zůstává dodnes jen sledem písmenných názvů (es ó es) a nestala se zkratkovým slovem (sos). Po našem státním převratě r. 1918, v době prudkého rozmachu hospodářského i politického života, zejména s přibýváním českých firemních pojmenování, objevuje se v našem jazyce řada nových zkratek a první zkratková slova, z nichž nejběžnější a nejznámější jsou dodnes kačka, Čedok a Četka.[15] Dosti stará je i neoficiální zkratka Dělpe z prvních slabik každého slova firemního názvu Dělnické pekárny.

Zkratková slova, zvláště firemní názvy a značky zboží, vznikají většinou záměrně, uměle a uvědoměle, to jest jsou vytvářena za tím účelem, aby bylo možno vyvarovat se dlouhých, složitých, několikaslovných pojmenování, mimo jiné též proto, aby jejich uživatelé měli možnost vytvářet k nim nová slova odvozováním, neboť této potřebě několikaslovné názvy nevyhovují. Na převeliké rozmanitosti způsobů tvoření a na rozdílných délkách prvků, z nichž jsou seskupena zejména zkratková slova Čedok, Staska, Mevro, nahrazující tříslovná pojmenování, dokázali jsme si již výše důmyslný, ale přece jen mechanický postup původců zkratkových slov slabičných při jejich vymýšlení. Naproti tomu zkratková slova typu roh, úro, zepop, mšano vznikají patrně zcela spontánně na základě častěji čtené, a tím utkvělé zrakové představy zkratek.

Pokud jde o míru užívání zkratek a zkratkových slov v jednotlivých jazykových vrstvách, je nutno upozorniti na to, že široké dorozumívací funkci jazyka vlastně spisovného mohou vyhovovat jen tehdy, stanou-li se obecným majetkem celé obce příslušníků jazyka. Pro jejich přijetí do spisovného jazyka neodborného je tedy při této jeho obecně dorozumívací funkci požadavek obecné srozumitelnosti zkratky a zkratkového slova podmínkou nezbytnou. V jazyce odborném, ať pracovním, ať vědeckém, který je již zaměřen k užšímu okruhu zasvěcených uživatelů, užívá se těchto prostředků ovšem měrou hojnější.

Z toho tedy vyplývá, že není vhodné zavádět zkratková slova a pí[170]smenné zkratky i značky za každé složitější pojmenování podniku, výrobku, akce, zařízení, spolku atd. Zejména se tomu vyhýbáme tam, kde okruh působnosti, dosah a zájem je omezen na kratší dobu trvání, na okruh členů, příslušníků neb zaměstnanců, prostě všude tam, kde zkratka a zkratkové slovo mají příslušnost jen vrstevní, místní neb časovou, takže se na ně můžeme dívat jako na slova slangová nebo dialektická. To se zvláště týká hojných zkratek jazyka sportovního pro rozmanité podniky (na př. SALH, t. j. Světové akademické letní hry), obyčejně časově hodně omezené, a jazyka novinářského vůbec pro týž okruh názvů (na př. MVB, t. j. akce Mládež vede Brno — omezení časové, místní i vrstevní). Ne nadarmo se pak z řad čtenářů denního tisku protestuje proti takovému zmatku zkratek.

Je proto jistě nutné zachovávat v užívání zkratek a zkratkových slov náležitou míru, řídit se zaměřením a rozsahem publicity projevu a před prvním použitím zkratky uvést její plné slovní znění. V tisku odborném jich ovšem užíváme hojněji než v neodborném. Tak na př. v časopise školských pracovníků (odborném i úředním) lze jistě bez obav o srozumitelnost projevu užívat zkratek G, SŠ, MF, ČFr atd., nelze je však přenášet do denního tisku určeného pro čtenáře ze všech vrstev národní společnosti. A totéž pak platí i pro autory zpráv ze života spolkového, o činnosti podniků, o průběhu akcí atd., neběží-li o organisace a akce významu celostátního nebo mezinárodního, tedy obecně známé i ze zkratky již dobře zavedené. Vždy však platí, že snaha po stručnosti nesmí se stát pro čtenáře rebusem, jehož luštění by ho stálo mnohem více času, než pisatel užitím zkratky ušetří, a třeba by vůbec nevedlo k cíli, takže by sdělení zůstalo pro čtenáře nesrozumitelným. Tato výhrada se ovšem netýká jazyka odborného, zejména vědeckého, úředního a obchodního, neboť v nich jsou značky, zkratky a zkratková slova „smluvenou řečí těch, kteří pracují v určitém oboru“. Podstatnou vlastností zkratek odborného jazyka je, jak ukázal L. Cejp v citovaném článku, že jsou přesně vymezeny pro každý obor a na něj v svém použití omezeny, že mívají platnost pro všechny řeči vzdělaného světa (chemické značky!) a že jsou přesně stanoveny, často i zákonem, takže je nelze libovolně měniti. Proto nelze proti jejich užívání uplatňovati námitku nesrozumitelnosti a nelze se proti jejich užívání stavěti.


[1] Viz o něm v Časopise pro mod. fil. 32, 1949, str. 145 v čl. Vl. Bubna Sufixy ve funkci samostatných slov.

[2] Výslovnost tohoto slova [dysk], ačkoli slabika di byla původně měkká [ďi], je tuším vážným svědectvím pro vědomé připínání zkratkových slov při jejich tvoření k běžné slovní zásobě tam, kde je to možné.

[3] Viz na př. čl. Fr. Trávníčka Maloměsto a malé město v Slovu a slovesnosti 2, 1936, str. 21—35.

[4] O původní motivovanosti těchto jazykových znaků a o jejich změně ve znaky nemotivované viz referát Jána Horeckého o knize Astridy Baecklundové Die univerbierenden Verkürsungen der heutigen russischen Sprache (Uppsala 1940) v Linguistica slovaca IV-VI, Bratislava 1946-48, str. 397/8. O této knize referoval v Slově a slovesnosti VII, 1941, 107 (O smyslu jazykových zkratek) P. Trost.

[5] Srov. k tomu již výše poznámku o kakofonii (nelibozvučnosti). Posluchači Československého rozhlasu projevili na př. odpor k slovu Druča, vytvořenému ze slabik sousloví Družstvo čalouníků.

[6] Tento způsob vzniku je však méně pravděpodobný než onen první způsob, protože předpokládá kombinování slabik z názvů písmen čé a ká s pouhým zněním souhlásky t. To však u tohoto typu nebývá. Rovněž krátká výslovnost slabik če i ka svědčí pro způsob první.

[7] O tomto slově viz také v letošním ročníku tohoto časopisu na str. 79/80.

[8] Je to jistě také pádným důkazem o produktivnosti příslušných vzorů.

[9] Tyto zkratky pak vyslovujeme v projevech čistě spisovných rozvedeně, t. j. plnými názvy, tedy „vyhlášky Ústřední rady odborů“ nikoli „vyhlášky úro“ neb úra. Tento náš návrh, zdá se, není v rozporu s běžnou praxí. Užívání skloňovaných tvarů typu úra, úrem je totiž dosud omezeno na projevy hovorové, lidové a slangové. Svědčí o tom i spojení typu „dík patří naší ÚRO“ a pod.

[10] Připomíná ji Horecký v citovaném již referátě.

[11] Nieco uwag o polskim slownictwie powojennym, Język polski XXIX, 1949, 116n. (viz o něm zde na str. 177n.). Hojnější literatura o ruštině je uvedena v citované již práci A. Baecklundové.

[12] Je otištěn v souborném výběru vysílaných výkladů Jazykový koutek Čs. rozhlasu, který vyšel nákladem Orbisu v Knižnici Rozhlasové práce jako její 3. svazek.

[13] Staršího data pak je článek Ladislava Cejpa Poznámky o místě zkratek v jazyce, otištěný v Slově a slovesnosti VI, 1940, 37nn.

[14] Děkuji prof. Šmilauerovi za upozornění na staré studentské slovo ačesák v Kottově slovníku (VIII), které je ovšem již slangovou odvozeninou od zkratky AČS (Akademický čtenářský spolek), ale sama existence zkratkového slova Ačes jím doložena není.

[15] Neujalo se obecné zkratkové slovo slabičné děldop (ze sousloví dělnický dopisovatel), které cituje Příruční slovník (I, 379) jako slangové.

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 9-10, s. 161-170

Předchozí Red. (= Redakce): Jazykový koutek československého rozhlasu

Následující Sida Volfová: Strašidla na Náchodsku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1