Časopis Naše řeč
en cz

K vývojovým tendencím českých místních jmen zakončených na -ice

Alena Polívková

[Články]

(pdf)

-

Postupná přestavba tvarového souboru, která proběhla u místních jmen typu Budějovice, tj. pomnožných místních jmen zakončených na -ice, se projevila v posunu spisovné normy těchto jmen.[1] (Tvaroslovnou normu viděl zde v pohybu již J. Dobrovský.[2]) Protože se začalo ztrácet povědomí o jejich původním rodu, byl původní tvarový soubor vycházející z příslušnosti těchto jmen k rodu mužskému postupně nahrazován souborem novým. Tento nový soubor začal ve skloňování odpovídat tvarům jmen rodu ženského (vzoru „růže“, resp. typu „ulice“). Pozůstatek starších tvarů se drží už jen v dubletních tvarech 3. p. sg. na -ům. Uvedený stav zachytila již Pravidla českého pravopisu (školní vydání) z r. 1958. Protože se koncovka -i v 7. p. sg. užívá již jenom v nářečích, není v Pravidlech českého pravopisu uvedena a čtyřsvazkový Slovník spisovného jazyka českého (Praha 1960—71) ji označuje jako zastaralou. Rovněž Slovník spisovné češtiny (Praha 1978) ji už neuvádí.

Jména tohoto typu však byla v příručkách kodifikována jako maskulina, což bylo odrazem hlediska diachronního, historického. Kodifikace zde byla v rozporu se synchronním stavem v současném spisovném jazyce. Proto byl jmenný rod pomnožných jmen zakončených na -ice kodifikován v souladu s dnešním morfologickým skladem jako rod ženský.[3]

Pokud jde o číslo místních jmen takto zakončených, jsou některá singulárová, většina z nich pak jsou pomnožná. Co dosud brání jednoznačnému přechodu těchto jmen k plurálovým podobám?

Singulárovou platnost udržuje poměrně pevně u některých jmen, např. Ostravice, (Horní, Dolní) Vltavice, ta okolnost, že jsou v jazykovém povědomí spojována se stejnozákladovými jmény (bez přípony -ice), Ostrava, Vltava, jasně singulárovými.

U jiných jmen se jednoznačně jejich zařazení ke jménům singuláro[235]vým opírá o adjektivní přívlastek čísla jednotného s tvrdým zakončením, který je trvalou součástí místního jména, např. Červená Řečice, Česká Kamenice apod., pro přívlastky vyjádřené měkkým přídavným jménem, jako je Dolní Lukavice, Dolní Řasnice aj., to už tak jednoznačně neplatí. U těch je možnost chápat je jako jména plurálová.

U některých jmen podporuje jejich zařazování mezi jména singulárová shodný přívlastek, který sice není součástí oficiálního názvu jména, ale je dnes obecně znám a často se ho spolu s jménem užívá, jako (Haškova) Lipnice, (slavníkovská) Libice.

U jmen bez shodného přívlastku může udržovat singulárové zařazení i to, že jiné jméno s týmž základním podstatným jménem shodný přívlastek má (srov. např. Kamenice nad Lipou — Česká Kamenice).

Na území moravských nářečí, v kterých se v staré době neprovedla hlásková změna (tzv. přehláska) a>ě>e, typu duša — duše, se singulárové chápání pevně udržuje i tím, že se tato jména liší v nářečí od plurálových jmen zakončením (ta Nivnica proti typu ty Žarošice, Ždánice apod.). Kuriózní je ojedinělý případ opačného směru změny mluvnického čísla: pro obyvatele místní i z okolí je jméno Šaratice zcela jednoznačně pociťováno jako plurálové — kdyby šlo o jednotné číslo, zněla by nářeční podoba „Šaratica“; to je však název známé projímavé minerální vody, který má číslo jednotné, a pod jeho vlivem se u uživatelů, kteří neznají číslo oficiálního názvu obce shodné s místním územ, toto jméno chápe jako singulárové a někdy proniká i do veřejných spisovných jazykových projevů. Je ho však třeba odmítnout.

Poměrně pevně se drží jednotné číslo dále u jmen velkých měst nebo u jmen obcí z nějakého důvodu (např. hospodářského, politického, kulturního atd.) obecně známých, jako jsou např. Březnice, Bystřice, Jesenice, Jilemnice, Jistebnice, Kamenice, Kaplice, Kopřivnice, Lomnice, Nivnice, Plánice, Police, Rokytnice, Roudnice, Skalice, Sušice, Úpice, Železnice, ale ani ona nejsou před systémovým vlivem množství plurálových jmen na -ice chráněna; pronikají do užívání dnes už stále častěji i podoby do Kaplic, v Sušicích apod.

K postupnému oslabování a rozkladu skupiny singulárových jmen na -ice přispívají i některé okolnosti okrajové a náhodné: například místní jméno Nedvědice je sice v místním úzu singulárové, ale podobné (i historicky dokonce totožné) Medvědice je dnes už ustáleno jako jméno plurálové. To přispívá k tomu, že i jméno Nedvědice se dnes v spisovném jazykovém styku mimo okolí obce samé běžně užívá v podobě množného čísla (v Nedvědicích apod.).

[236]Obdobně není bez významu, že singulárové pojímání jména města Sušice v jihozápadních Čechách je dnes narušováno, a to zřejmě i proto, že existují na Moravě tři a v Čechách jedna vesnice téhož jména, které se však zřetelně řadí k mluvnické kategorii množného čísla. (Z hlediska současného jazyka a jeho uživatelů je přitom zcela nepodstatné, že etymologové vykládají jméno města Sušice z přídavného jména suchá, zatímco jméno moravských vesnic vyvozují z osobního jména Such, a řadí ho tedy mezi jména původem obyvatelská. Ostatně pro samotu jménem Sušice v Čechách u Dubé je doložena podoba „v Sušicích“ už z r. 1575). Jak je vidět, má proces přechodu jmen na -ice z jednotného čísla do množného kořeny velmi starobylé.

Velký vliv na přechod ke jménům plurálovým má zajisté i početnost skupiny plurálových jmen takto zakončených, především tzv. jmen obyvatelských (např. Janovice, Lobkovice, Strakonice aj.).

Postavení singulárových jmen na -ice oslabuje i skutečnost, že se uživatelé spisovného jazyka, kteří neznají místní úzus (a těch bývá u jmen menších a méně známých obcí absolutní většina), nemohou jednoznačně opřít ani o kritérium významové, např. o to, že singulárová jména bývají odvozena příponou -(n)ice od obecných podstatných jmen označujících věci. To platí např. pro singulárová jména Věžnice, Vodice, Vrbice, ale nikoli už pro významově obdobné jméno Voznice (z původního Hvozdnice), které už dávno přešlo ke jménům plurálovým.

Tento stav se odráží v tom, že u některých jmen na -ice, např. Hostivice, Křenice, Kytlice, Moutnice, Ohrazenice, Prčice, Trstěnice, Tršnice, Třtěnice aj., proces přechodu z mluvnické kategorie jednotného čísla k číslu množnému už pokročil dost daleko. Z těchto skutečností lze vyvodit i závěr obecný — totiž že v zásadě pro celonárodní písemné i mluvené dorozumívání ve spisovném jazyku platí, že užití podoby místního jména na -ice v tvarech množného čísla není porušením normy spisovného jazyka, že odpovídá jeho systémovému vývojovému směřování, a že tedy může být tolerováno.


[1] Viz Al. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, s. 126.

[2] Viz sborník Studie o jazyce a literatuře národního obrození, Praha 1959.

[3] Viz o tom podrobněji A. Polívková, Aktuální otázky jazykové kodifikace českých místních jmen, in: Onomastika jako společenská věda, Praha 1983.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 5, s. 234-236

Předchozí Libuše Čižmárová: Ty, či ta Nedvědice?

Následující Věra Petráčková: Příspěvek k zkoumání jazyka J. A. Komenského

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1