Časopis Naše řeč
en cz

K přivlastňovacím zájmenům vztažným

Eva Macháčková

[Články]

(pdf)

-

Informace, které nám podávají jazykovědné příručky o přivlastňovacích zájmenech vztažných a větách jimi uvozených, jsou značně kusé (srov. např. Mluvnice češtiny 2, Praha 1986, s. 95, a 3, Praha 1987, s. 528). Poněkud podrobnější poučení nalezneme ve Slovníku spisovného jazyka českého 1 (Praha 1960, s. 780). Je v něm uvedeno, že jehož, jejíž, jejichž (se svými knižními a zastaralými podobami jehožto, jejížto, jichž, jejichžto, jichžto[1]) uvozují věty vedlejší vztažné. Vztahují se k předcházejícímu substantivu rodu mužského nebo středního v singuláru (jehož), rodu ženského (jejíž) a k plurálu bez rozlišení rodů (jejichž) a vyjadřují tytéž vztahy jako zájmena jeho, její, jejich. Příklady ve slovníku uvedené odpovídají výkladu; není tu však uveden žádný příklad na tvar sklonného zájmena jejíž. O tomto zájmenu se blíže poučíme ve Šmilauerově Nauce o českém jazyku (Praha 1972, s. 192): „Tvary jehož, jejíž, jehož; jejichž jsou přivlastňovací vztažné; jejíž se skloňuje podle vz. „jarní“: jeskyně, u jejíhož vchodu hlídali dva draci; ostatní jsou nesklonná.“ Uvedený příklad nám jasně ukazuje, že zájmeno vztažné přivlastňovací se sice vztahuje k substantivu v předcházející větě řídící — zároveň však tomuto substantivu přivlastňuje substantivní výraz ve větě závislé, a to se může projevit, jak uvádíme ještě dále, i formální shodou. O výrazu ve větě závislé se pak něco vypovídá, srov. Král Jan se podrobil pravděpodobně nutnému zákroku, jehož výsledkem však byla úplná slepota. (Píše se tu o zákroku, který měl nějaký výsledek a o tomto výsledku se dále vypovídá.)

Není to jediný možný způsob vyjadřování. Místo souvětí podřadného se závislou větou uvozenou vztažným zájmenem přivlastňovacím bychom mohli užít samostatných vět hlavních, ať už by byly v různých větných celcích, nebo v rámci jednoho větného celku, a to odděleny středníkem, nebo — s jinou intonací — čárkou. Druhá věta by byla uvozena přivlastňovacím zájmenem jeho: Král Jan se podrobil pravděpodobně nutnému zákroku. Jeho výsledkem však byla úplná [230]slepota (… zákroku; jeho výsledkem … — zákroku, jeho výsledkem …). Srovnávání s běžnějšími zájmeny přivlastňovacími může uživateli při tvoření zájmen vztažných přivlastňovacích pomoci, neboť vztažná zájmena přivlastňovací se liší od zájmen přivlastňovacích pouze koncovým -ž.

1. Je-li substantivní výraz ve větě řídící rodu mužského nebo středního v singuláru, nezáleží na tom, zda substantivum ve větě závislé je v singuláru nebo v plurálu, ani na tom, v kterém je rodě: K tomuto problému (mask. sg.), jehož vznik (nominativ mask. sg.) ohrožoval i výsledky Karlovy evropské politiky, přistupovala druhá závažná okolnost. — Hlavní příčinou byl odboj Bernaba Viscontiho proti papeži (mask. sg.), jehož bezpečnost (nom. fem. sg.) byla stále nejistější. Samozřejmě je užito zájmena jehož, i když je výraz ve větě závislé v plurálu: Karel si založil vlastní kancelář v čele s kancléřem Mikulášem Brněnským (mask. sg.), jehož služeb (gen. fem. pl.) užíval i pro diplomatická poselství. V předložkových pádech se tu k nesklonnému zájmenu připojuje předložka: Trvalému naléhání císaře, k jehož výzvám (předložkový dativ fem. pl.) se připojil Francesco Petrarca, se přece jen podařilo přimět papeže k přesídlení. Podobně: českého státu, o jehož upevnění (předložkový akuzativ) … — říše Karla Velikého, za jehož přímého pokračovatele se Karel IV. již svým jménem považoval. — Stal se jedním z nejvýznamnějších přátel Karlových (tedy zájmeno závisí na adjektivu přivlastňovacím — znamená to totéž jako: Stal se jedním z nejvýznamnějších přátel Karla), bez jehož přičinění (předložkový genitiv neutra sg.) si lze jen těžko představit mnohé z Karlových politických úspěchů.[2]

2. Na rodu, čísle a pádu substantiva ve větě závislé nezáleží ani tehdy, je-li substantivum ve větě řídící v plurálu jakéhokoli rodu, protože nesklonné je i zájmeno jejichž: Všude se vzájemně potýkaly dva světy, svět nenávisti a nízkých emocí, a na druhé straně svět čistých ideálů (plurál), jejichž vášnivá realizace (nominativ fem. sg.) musela vyústit v sociální katastrofu. Opět [231]se tu k nesklonnému zájmenu může připojovat předložka: Prominentní představitelé (plurál) české šlechty, v jejichž doprovodu (lokál mask. sg.) přicházel do vlasti… — Pobyty ve Francii a Itálii daly Karlovi podněty (plurál), pod jejichž vlivy (instrumentál mask. pl.) se vyvíjel celý jeho další život, myšlení a činy.

3. O hodně složitější je situace při užití zájmena jejíž, a to proto, že je to zájmeno sklonné. Skloňuje se podle vzoru jarní. Při volbě správného tvaru se nepřihlíží jenom k tomu, v kterém rodě a čísle je substantivum ve větě řídící, ale záleží na čísle, rodu a pádu substantivního výrazu ve větě závislé, tedy substativního výrazu přivlastňovaného. Bere se tu tedy v úvahu pět ukazatelů — dva se týkají výrazu ve větě řídící a tři výrazu ve větě závislé. (K tomu přistupuje v akuzativu maskulin ještě údaj o životnosti nebo neživotnosti.)

3.1 Jeli substantivní výraz ve větě závislé v maskulinu nebo neutru singuláru, tvary zájmen jsou následující: vláda, jejíž zástupce (nominativ mask.), jejíž jednání (nominativ neutra); vláda, bez jejíhož zástupce, jednání (genitiv); vláda, k jejímuž zástupci, jednání (dativ); vláda, pro jejíhož zástupce (akuzativ, mask. životné), pro jejíž postup (mask. neživotné), pro jejíž jednání (neutrum); vláda, o jejímž zástupci, jednání (lokál); vláda, s jejímž zástupcem, jednáním (instrumentál). Transformujeme-li souvětí podřadné na samostatné věty hlavní, užijeme-li tedy přivlastňovacích zájmen, usnadní se nám i vytvoření tvarů zájmen vztažných přivlastňovacích. Např.: Své vítězství přičítal Karel ochraně sv. Kateřiny (fem. sg.). Jejím oddaným ctitelem (instr. mask. sg.) byl pak celý život. — Své vítězství přičítal Karel ochraně sv. Kateřiny, jejímž oddaným ctitelem byl pak celý život. Podobně: rozehráli vysokou politiku (fem. sg.), jejímž ústředním tématem (instr. neutra sg.). Transformace na věty hlavní nejsou dobře možné tehdy, je-li věta závislá vložena do věty řídící: Stoupenci císařské moci (fem. sg.), v jejímž jménu (lokál neutra sg.) … — otázka (fem. sg.) sblížení mezi uherským králem a rakouskými vévody, na jejímž kladném vyřešení (lokál neutra sg.) měli Lucemburkové zcela mimořádný zájem… — instituce České koruny (může se vázat k oběma substantivům), jejímž viditelným symbolem se stala svatováclavská koruna.

3.2 Je-li substantivní výraz ve větě závislé femininum v singuláru, pak zůstává tvar zájmena stále stejný — jejíž (popř. přistupují předložky): vláda, jejíž pomoc; bez jejíž po[232]moci; k jejíž pomoci; pro jejíž pomoc; o jejíž pomoci; s jejíž pomocí. Některé příklady: Zamýšlel Václavův sňatek s dvanáctiletou dědičkou Svídnicka Annou (fem. sg.), jejíž rodná zem (nom. fem. sg.) dosud nepodléhala lucemburskému panství… — Země, kde žila v ústraní jeho matka Eliška (fem. sg.), jejíž tvář (akuz. fem. sg.) si ani nedovedl již vybavit… — Princip centralizační politiky (fem. sg.), o jejíž povaze (lok. fem. sg.) byly v minulosti pronášeny protikladné názory. — Karel zvolil taktiku vyjednávání o obnovení přátelské smlouvy (fem. sg.), jejíž pomocí (instr. fem. sg.) hodlal dosáhnout svého původního cíle.

3.3 Substantivní výraz ve větě závislé může být v plurálu — nezáleží tu na tom, v kterém rodě, ale záleží na tom, v kterém je pádě. Zvláště tyto tvary mohou působit problémy ve škole, např. tvar jejíchž. Uvědomíme-li si však, že tato zájmena se skloňují podle vzoru jarní a nahradíme-li je vztažnými zájmeny přivlastňovacími, problémy odpadnou: Městská rada, jejímiž členy byli… ale: Byla zvolena nová městská rada. Jejími členy byli… Vedlejších vět s vztažnými zájmeny přivlastňovacími užíváme zvláště často, je-li věta vedlejší vložena do věty hlavní (řídící): Informace o slovanském světě, jejímiž zprostředkovateli byli… V Karlově listině, v jejíchž úvodních částech… Žena, před jejímiž zraky byla vražda provedena… země České koruny, do jejíchž služeb byly postaveny i nejsoukromější zájmy císaře Karla.

Uveďme si tvary, které jsou tu náležité: Vláda, jejíž zástupci (mask.), služby (fem.), sídla (neutrum) (nominativ); bez jejíchž zástupců, služeb, sídel (genitiv); k jejímž zástupcům, službám, sídlům (dativ); pro jejíž zástupce, služby, sídla (akuzativ); o jejíchž zástupcích, službách, sídlech (lokál); s jejímiž zástupci, službami, sídly (instrumentál).

Vztažná zájmena přivlastňovací jsou výrazným a výlučným prostředkem jazyka psaného, v jazyce běžně mluveném jich neužíváme. Podobně je tomu u vztažných zájmen jenž, jež a (silně knižního) již; ani těch neužíváme v jazyce běžně mluveném. U zájmen vztažných však máme ještě možnost zvolit zájmeno který jako prostředek neutrální, jehož lze užít jak v jazyce psaném, tak mluveném. U zájmen vztažných přivlastňovacích však máme jen výrazy pro jazyk psaný. Nemáme tedy neutrální prostředek pro vyjádření vztažení a přivlastňování — zájmena jehož, jejíž, jejichž nemají ve spisovném jazyce mluveném protějšek. (V jazyce nespisovném se setkáváme v tomto [233]významu s genitivem vztažného zájmena který — To je ta holka, maminku k(t)erý znáš. — To jsou ty děti, k(t)erejch maminku znáš. — To je ten kluk k(t)erýho maminku (maminku k(t)erýho) znáš. Toto zájmeno má tři tvary podle toho, v kterém rodě a čísle je výraz ve větě řídící; nepředstavuje tedy velké úskalí pro uživatele. Možné je i užití nesklonného vztažného zájmena co ve spojení se zájmenem přivlastňovacím jeho, její, jejich: To je ta holka, co její maminku znáš.)

Obdobné tvary jako v češtině nespisovné jsou například v ruštině. Také tam existují tři tvary vztažného zájmena přivlastňovacího, a to podle toho, v kterém rodě a čísle je výraz ve větě řídící. Zájmeno vztažné přivlastňovací pak stojí vždy za výrazem věty závislé; srov. Příruční mluvnice ruštiny 2 (3. vyd. Praha 1979, s. 368): „Zájmeno kotoryj má i funkci vztažného zájmena přivlastňovacího (odpovídá pak českému jehož, jejíž, jejichž). Stojí vždy v genitivu (prolož. E. M.) a klade se až za člen, jímž je vyjádřena přivlastňovaná osoba nebo věc. Např. Eto čelovek, charakter kotorogo mne neponjaten (jehož povaha) …“ S tímto tvrzením lze jen souhlasit. Naproti tomu neodpovídá této pasáži obdobný odstavec v Příruční mluvnici ruštiny 1 (3. vyd., Praha 1976, s. 431): „Tvary 2. p. vztažného zájmena mají význam přivlastňovací vztažný (jehož, jejíž, jejichž); kladou se pak za jméno označující osobu nebo předmět, který přivlastňují, např. pisateľ, knigu kotorogo perevodjat na vse jazyki… učeniki, roditeli kotorych rabotajut na zavode… Podobně se užívá i nepřímých pádů jiných se vztahem objektovým, např. jazyk, obučenije kotoromu v školach vy sčitajete neobchodimym (srov. obučať jazyku, obučenije jazyku), aviamodeľnyj kružok, rukovodstvo kotorym“ … Podobně je v Česko-ruském slovníku (díl 1., s. 263, Moskva—Praha 1976, red. L. V. Kopeckij, J. Filipec, O. Leška) uveden příklad dom, nad vchodom v kotoryj…

Jako vztažné zájmeno přivlastňovací určíme tu jen tvary kotorogo (mask. a neutrum sg.), kotoroj (fem. sg.), kotorych (pl. všech rodů). Ostatní prostředky (uvedené v Příruční mluvnici 1) musíme charakterizovat jako zájmena vztažná, nikoli přivlastňovací: dom, nad vchodom v kotoryj — doslova: dům, nad vchodem v který, nikoli tedy nad jehož vchodem. Ani v uvedeném příkladu čelovek, ljubov’ k kotoromu… nejde o zájmeno vztažné přivlastňovací, ale jen o vztažné. (Vztažné přivlastňovací by bylo: čelovek, ljubov’ kotorogo…) Významy obou konstrukcí jsou, jak je vidět, zcela odlišné.

Jak už jsem uvedli, mluvený jazyk spisovný nemůže vyjádřit to, [234]co v psaném jazyce vyjadřují vztažná zájmena přivlastňovací. Místo sevřeného vyjádření můžeme zvolit vyjádření volnější se zájmenem přivlastňovacím: Českou povahou námětu se legendě o sv. Prokopu přiblížila legenda o blahoslavené Anežce, jejímž základem byla latinská legenda.[3] — … legendě o sv. Prokopu se přiblížila legenda o blahoslavené Anežce. Jejím základem byla latinská legenda. Můžeme však zvolit i výstavbu úplně jinou: Základem legendy o blahoslavené Anežce, která se českou povahou námětu přiblížila legendě o sv. Prokopu, byla latinská legenda. To má však už samozřejmě důsledky pro aktuální členění; změněna je nejen mluvnická, ale i logická výstavba věty.

Je v podstatě na škodu věci, že nám chybí neutrální vyjádření pro význam vztažení + přivlastňování. Máme jen prostředek jazyka psaného a o jistý způsob výstavby projevu zůstává tu mluvený jazyk ochuzen.


[1] Stranou ponecháváme historii vzniku a vývoje těchto zájmen.

[2] U podst. jm. místního významu se můžeme setkat i s konstrukcemi jako: Z Karlštejna, kde na nádvoří promluvil k zúčastněným rektor… nebo Z Karlštejna, odkud z nádvoří promluvil rektor (místo nehovorového: Z Karlštejna, na jehož nádvoří (resp. z jehož nádvoří). Srov. E. Macháčková, Přívlastkové věty s místními a časovými vztažnými příslovci, NŘ 72, 1989, s. 116.

[3] Jako materiálu bylo pro článek využito ukázek z historických textů, zvláště z knihy J. Spěváčka, Karel IV., Praha 1979.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 5, s. 229-234

Předchozí Jaroslava Hlavsová: Neznámý dialektismus u Karla Čapka

Následující Stanislava Kloferová: Nářeční pojmenování plodů lopuchu v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1