Časopis Naše řeč
en cz

Tvarosloví v školních pravidlech českého pravopisu

Alois Jedlička, Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

(Pokračování)

B. Tvarosloví jmen

I. Skloňování jmen podstatných

V tvarosloví jmen podstatných jsou některé skupiny jevů, v nichž je v jazyce už delší dobu kolísání. Toto kolísání má své příčiny vývojové. Vedle tvarových jevů už dlouhou dobu pevných, ustálených, jsou i takové, u nichž probíhá v jazyce vývojový proces. Charakteristickým příkladem — často ilustračně uváděným — takového procesu je pozvolný přechod jmen ženského rodu od typu „kost“ k typu „píseň“. Naše starší mluvnice a ještě více starší vydání Pravidel českého pravopisu (do r. 1941) nepřihlížely dostatečně k tomuto vývoji, nýbrž udržovaly — v neshodě se skutečným stavem v živém spisovném jazyce — mnohdy uměle tvary staré. Odborná kritika[1] upozorňovala od let třicátých na tento rozpor a žádala — opírajíc se o prohloubenou teorii spisovného jazyka — změnu kodifikace (tj. předpisů Pravidel) a její vyrovnání s normou (tj. se skutečným stavem a zákonitostmi v živém spisovném jazyce). Změnu kodifikace u tohoto typu jmen přinesla už Pravidla z r. 1941 a nová školní Pravidla ji jen v jednotlivých případech upravují, jak v dalším výkladu ukážeme.

Takových jevů je ovšem v dnešní tvaroslovné soustavě více a každá kodifikace se s nimi musí vyrovnávat. Svědectví o nich nám podávají [178]i dva statistické přehledy o změnách v tvarosloví v jednotlivých vydáních Pravidel, vypracované Vl. Šmilauerem. V článku Padesát let českého pravopisu[2] jsou zachyceny změny v jednotlivých vydáních Pravidel do r. 1941, v samostatné brožuře Co nového v Pravidlech českého pravopisu 1941 změny tohoto vydání proti vydání předchozímu z r. 1926.

Tak se takovéto změny objevují např. v zařazování některých jmen rodu mužského k vzorům tvrdým nebo měkkým nebo v kolísání jednotlivých tvarů mezi typem tvrdým a měkkým (např. kotel, kotlu nebo kotle aj.), v kolísání mezi tvary životnými a neživotnými apod. Změny jsou také tam, kde existuje synonymita koncovek, tj. kde u jednoho skloňovacího typu se vyskytují dvojí nebo i trojí koncovky pro některý pád, různě u jednotlivých jmen využívané (např. v 1. pádě mn. č. mužských jmen životných -i, -é, -ové). Takovéto změny v koncovkách nebo jejich kolísání u jednotlivých jmen pozorujeme např. v 2. pádě jedn. čísla mužských jmen vzoru „hrad“, v 6. pádě jedn. čísla vzoru „hrad“ a zčásti vzoru „město“, v 6. pádě množ. čísla vzoru „hrad“ a vzoru „město“, v 1. pádě množ. čísla životných vzorů (pán, muž, předseda, soudce), v 2. pádě množ. čísla ženských jmen typu pozice (podle vzoru „nůše“) aj. Dvojí tvary se objevují dále v 2. pádě množ. čísla ženských jmen vzoru „žena“ (desek i desk), středních jmen vzoru „město“ (středisek i středisk) aj. Jistou neustálenost a tím i kolísání v tvarech pozorujeme také ve skloňování místních jmen vlastních (2. p. Zbraslavě i Zbraslavi, 3. p. Budějovicům i Budějovicím aj.). Toto kolísání pramení u nich jednak ze zvláštní povahy mnohých těchto jmen (jde často o původní jména obecná nebo vlastní jména osobní, která nabyla povahy místních jmen vlastních), jednak velmi často ze střetání místního obyčeje se systémovým obyčejem spisovným.[3]

Hlubší pohled na tento živý vývojový proces v tvarosloví jmen podstatných i na vývoj jejich kodifikace nám poskytují především mluvnice od dob Gebauerových. Nejsou to jen Gebauerovy mluvnice školské a praktické (Příruční mluvnice jazyka českého a Mluvnice česká), ale také Gebauerova Historická mluvnice jazyka českého, která [179]obsahuje velmi zajímavá a průkazná zjištění o spisovném tvaroslovném obyčeji současném. Gebauer zde sice v podstatě vychází z popisu Dobrovského v jeho mluvnici jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache), ale připojuje vlastní poznámky o vývoji a stavu novočeského spisovného obyčeje.

Jakého charakteru tyto poznámky jsou, to nám velmi pěkně ukazuje Gebauerovo zpracování 6. pádu jednotného čísla jmen vzoru „hrad“. Gebauer vidí současný stav jako výsledek vývoje, přičemž kolísání mezi tvary na -e () a -u trvá dosud; většinou se ovšem jazyk ustálil na jistém zvyku, a tak se říká např. v kostele, a nikoli v kostelu, v lednu, a nikoli v ledně atd. Při popisu současného stavu v spisovném jazyce vychází Gebauer — jak jsem už uvedl — z Dobrovského a jeho popis doplňuje a zčásti obměňuje. Závěrem pak dodává: „Zevrubněji a pevněji věc tuto vyčerpati a vypsati nelze, poněvadž i usus spisovný se tu bez přestání a dosud mění. Povšimnutí hodna je shoda, která se tu často ukazuje mezi sg. gen. a sg. lok.: substantiva (neživotná) sem patřící, která mají gen. -a, mívají lok. -ě, a která mají gen. -u, mívají lok. -u; např. chlév gen. chléva lok. v chlévě, chléb gen. chleba lok. v chlebě, …; ale často shoda taková nebývá, např. u vozu a na voze, od pondělka a po pondělku, od ledna a po lednu, od Brodu a v Brodě, z Vyšehradu a na Vyšehradě atd.“

Toto Gebauerovo zjištění, které je projevem Gebauerova citlivého smyslu i pro jazykový stav současný, stejně jako pro systémovost jazykových jevů, je plně potvrzeno rozborem poměrně úplného materiálu, který byl při práci na školních Pravidlech zpracován. Cituji uvedené poznámky Gebauerovy také proto, abych znovu připomněl význam Gebauerových výkladů v Historické mluvnici i pro studium spisovného jazyka současného. (Už dříve upozorňoval na přesnost Gebauerových údajů o novočeském tvarosloví v Historické mluvnici v citované studii B. Havránek, Slovo a slovesnost 1, 1935, s. 10n.) Dotvrzují nám na konkrétním příkladě i to, co Gebauer pěkně říká o vztahu tvaroslovné kodifikace a normy v předmluvě k prvnímu vydání Pravidel (z r. 1902): „Co se týká tvarů, držíme se přísně toho, co se v jazyku spisovném samo vyvinulo a ustálilo.“

Z Gebauerových mluvnic školských a praktických vycházela i jejich pozdější zpracování, Ertlovo zpracování Mluvnice české [180]a Krátké mluvnice české a Trávníčkovo zpracování Příruční mluvnice jazyka českého, a také ta přinášela jednotlivé úpravy v kodifikaci kolísavých tvaroslovných jevů (dílčí úpravy byly provedeny i v jednotlivých vydáních těchto zpracování).

Na novém bohatém materiálu je založeno zpracování novočeského tvarosloví jmen v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny[4] a tvaroslovné údaje školních Pravidel těží vydatně z tohoto podrobného popisu. Tvaroslovné údaje starších vydání školské Stručné mluvnice české[5] B. Havránka a Al. Jedličky shodují se sice v podstatě s příslušnými údaji v Pravidlech českého pravopisu (z r. 1941) — protože jde o knihu pro školy — ale přesto jsou v nich provedeny drobné úpravy a naznačena vývojová perspektiva tam, kde starší kodifikace zůstávala ještě stále v rozporu se skutečným stavem v současném spisovném jazyce. Tak je např. přehledněji a jednodušeji popsán stav ve skloňování podstatných jmen typu „kost“ a „píseň“, s plným využitím výkladu o skloňování těchto jmen v citovaných Havránkových studiích v Slově a slovesnosti.

*

 Přehled hlavních změn

1. Dvojí rod podstatných jmen

Už v Pravidlech z r. 1941 (stejně jako v Pravidlech dřívějších) byla uváděna mnohá podstatná jména s dvojím rodem; u některých z nich byla s rozdílem v rodě spojena i rozdílná podoba slova. Akademická Pravidla (z r. 1957) a shodně s nimi i školní Pravidla (z r. 1958) tento počet zčásti ještě rozšiřují, opírajíce se zvláště o zpracování bohatého slovníkového materiálu v Příručním slovníku jazyka českého. Tak se nově uvádí dvojí rod např. u těchto jmen:

a) Beze změny podoby slova[6]: brandy neskl. stř. i ž. [neskl. ž.], hemoroidy, -id ž. i. -idů m. [ž.], hřídel m. i ž. [m.], chrast m. i ž. [ž.], [181]chrást m. i ž. [m.], kánoe ž. i stř. [ž.], kolomaz m. i ž. [ž.], minus m. i stř. [jen příslovce], okuj ž. i m. [není uvedeno], oranž ž. i m. [oranže ž.], ozim m. i ž. [m.], Pankrác m. i ž. [ž.], pirožky, -žků m. i -žek ž. [není uvedeno], plazma, plasma ž. i stř. [není uvedeno], plus m. i stř. [není uvedeno], prestiž m. i ž. [m.], příčel m. i ž. [m.], remis ž. neskl. i stř. neskl. [stř. neskl.], růž, rouge m. i ž. [není uvedeno], rukojmí m. nebo stř. [m.], ručej m. i ž. [není uvedeno], skioptikon, -ka stř. nebo -konu m. [stř.], slivky, -vků m. i -vek ž. [m.], spoj m. a ž. [není uvedeno], stěžej ž. i m. [stěžeje ž.], šalmaj ž. i m. [není uvedeno], tretry, -trů m. i -ter ž. [není uvedeno], trolej m. i ž. [není uvedeno], výstroj ž. i m. [m.].

Zvláštní skupinu tvoří zde jména, která jsou buď nesklonná (nejčastěji rodu středního), nebo se skloňují a mají pak jiný rod: cyklámen m. i neskl. stř. [neskl. stř.], enjambement m. i stř. neskl. [není uvedeno], étos i ethos m. i neskl. stř. [ethos, -su stř.], jota ž. i neskl. stř. [není uvedeno], majáles m. i ž. pomn. neskl. [ž. mn. neskl.], panama (tkanina) ž. i neskl. stř. [není uvedeno], plebs ž. neskl. i m. [ž. neskl.], ukulele ž. nebo neskl. stř. [není uvedeno], zoo stř., též ž. neskl. [stř.].

b) Se změnou podoby slova: bérce stř. i bérec m. [stř.], hlíst m. i hlísta ž. [m.], kosekans m. i kosekanta ž. [není uvedeno], kotangens m. i kotangenta ž. [není uvedeno], kostrč ž. i kostřec m. [m.], obrouček m. i obroučka ž. [není uvedeno], onomatopoion stř. i onomatopoie ž. [onomatopoje ž.], písmeno stř. i písmena ž. [stř.], písmenko stř. i písmenka ž. [stř.], sekans m. i sekanta ž. [ž.], smítka ž. i smítko stř. [stř.], špejl m. i špejle i. [není uvedeno], štuka ž. i štuk m. [ž.], tangens m. i tangenta ž. [není uvedeno], tiret m. i tiré stř. neskl. [není uvedeno], uzávěr m. i uzávěra ž. [není uvedeno], variant m. i varianta ž. [ž.].

2. Kolísání mezi tvrdými a měkkými vzory

K mužským jménům na -l (cumel, chrchel, chmel, plevel, rubl, sopel [v školním vydání se neuvádí], tmel, úběl, uhel), která měla už podle Pravidel z r. 1941 dvojí tvary, podle vzoru měkkého i tvrdého [cumle i cumlu atd.], přibyla nově ještě tato jména: apríl, -e i -a [-e], burel, -u i -e [-u], hnědel, -e i -u [dříve neuvedeno], kotel, -tle i -tlu [-tle], koukol, -u i -e [-u], krevel, -e i -u [-u], kužel, -e i -u [-e], strašpytel, -tla [182]i -tle [-tla], trupel, -ple i -plu [-ple].[7] Ze jmen, v nichž bylo dříve kolísání, mají dnes jen skloňování tvrdé osobní jména Ábel, -a, Daniel, -a, Samuel, -a; kolísání zůstává u některých osobních jmen zakončených na -s, -z, -x: Alfons, -se i -sa, Alois, -se i -sa, Ámos, -se i -sa, Boris, -se i -sa, Felix, -e i -a, a u místního jména Bezděz, -e i -u.[8]

3. Kolísání mezi životnými a neživotnými

Podstatná jména bacil, mikrob mají v čísle jednotném i množném dvojtvary podle životného a neživotného vzoru (2. p. j. č. bacila, mikroba i bacilu, mikrobů, 1. p. mn. č. bacili, mikrobi i bacily, mikroby), kdežto podle Pravidel z r. 1941 skloňovala se v jedn. čísle jako životná, v množ. čísle jako neživotná.

Četná podstatná jména na -tel a -ec označující věci neživé (jako matematické termíny dělenec, násobenec, sčítanec, čitatel, jmenovatel, mocnitel aj., ale i názvy jiné, jako činitel, ukazatel aj.) mají v množ. čísle vedle tvarů životných i tvary neživotné, ale vyžadují v souhlase s tím i dvojí shodu, životnou nebo neživotnou: sčítanci byli sečteni i sčítance byly sečteny; hospodářští ukazatelé i hospodářské ukazatele atd.

4. Skloňování podstatných jmen typu „kámen“

Podstatná jména tohoto typu (kámen, křemen, hřeben, ječmen, kmen, kořen, pramen) mají jako dosud v jednotném čísle v 3. a 6. pádě, popř. i v 2. pádě tvary podle měkkého i podle tvrdého skloňování. Nastávají zde jen tyto změny: jméno plamen, které se skloňovalo jen podle „stroj“, má v 3. a 6. pádě jedn. čísla také tvary podle „hrad“ (plamenu vedle plameni); řemen, které mělo tvary jen podle „hrad“, má nově v 2., 3. a 6. pádě jedn. čísla také tvary podle „stroj“ (řemene vedle řemenu, řemeni a v 6. p. také řemene vedle řemenu).

5. Skloňování podstatných jmen vzoru „hrad“

a) V 2. pádě jedn. čísla mají některá jména dvojí koncovku, -u i -a. Jsou to především — jako už dříve — geometrické termíny složené s -běžník, -délník, -úhelník [183]-u i -a, trojúhelník, -u i -a atd.] a dále nově některá jména další, jako budík, budíček, chlebíček, javor a kalich a rovněž nově uváděná jména holubník, pionýr (neživ.). Obojí koncovky, -u i -a, mají také některá místní jména vlastní (zvláště na -k), ať jsou to jména domácí nebo slovanská, nebo také přejatá jména cizí, jako Blaník, Jeseník, Lipník, Žebrák, Jakutsk, Minsk, Murmansk, Novorossijsk, Hamburk aj.

b) V 6. pádě jedn. čísla uvádějí školní Pravidla nově a poprvé tvary (s koncovkou -u nebo -e) všude tam, kde mohou nastat pochyby o jejich správnosti. Postihnout dnešní stav v jazyce nějakými přesnými pravidly není možné, a tak lze zjistit jen jisté rámcové tendence a zákonitosti ve využití jedné nebo druhé koncovky.[9] Již J. Gebauer v citované zde poznámce v Historické mluvnici upozornil na korespondenci mezi genitivní koncovkou -a a lokálovou koncovkou -e (), která ovšem neplatí bez výjimky (je např. 2. p. čtvrtka, ale 6. p. o čtvrtku, nebo 2. p. vozu, ale na voze). Koncovku -e (často vedle -u) mívají dále i jména s významem místním nebo taková, která připouštějí užití s významem místního určení, jako např. balkón, -ně (i u), kostel, -e, důl, -e, chrám, -ě i -u aj. Jen koncovku -u mívají jména zakončená na retnou souhlásku (s výjimkou jmen starých, u nichž je koncovka -e podporována jak korespondencí s genitivním -a, tak jejich významem místním, jako ve sklepě, v chrámě, na venkově), dále jména dějová (ve významu místním např. v průjezdě i v průjezdu, ale ve významu dějovém jen při průjezdu lodi apod.) a jména cizího původu, zvl. názvy odborné, jména nově tvořená nebo přejatá, jako např. na rentgenu, o vizmutu, teplometu, xylolitu. Vliv zakončení se projevuje např. také v tom, že obojí tvary mívají v dnešním jazyce jména zakončená na -át, v senátě i v senátu, na rektorátě i na rektorátu, jména zakončená na -pis (v předpise i v předpisu), na -us (v autobuse i v autobusu), na -ál (v regálu i v regále) aj.

c) V 6. pádě množ. čísla mají jména zakončená na zadopatrovou souhlásku [-k, -g, -ch, -h] koncovku -ích; u zdrobnělých jmen na -ček bývá vedle ní také koncovka -ách (srov. v balíčcích i v balíčkách aj.), stejně jako u jednotlivých jmen na -ek (jako kousek po kouscích i po kouskách, hříbek na hříbcích i na hříbkách) nebo [184]u jmen lidového nebo slangového původu (jako v teplácích i v teplákách, v modrácích i v modrákách). U podstatného jména plech se uvádí — jako už dříve — jen odchylný tvar na plechách (pro rozlišení od tvaru pleších, příslušejícího podstatnému jménu ženského rodu pleš).

6. První pád množ. čísla mužských jmen životných

V Pravidlech se uvádějí, pokud se u jednotlivých jmen vyskytují, tvary s koncovkou -ové (popř. vedle -i; srov. např. biologové, svědkové i svědci), s koncovkou (popř. vedle -i; srov. šachisté; favorité i favoriti) a dále s koncovkou -i tehdy, je-li možnost pochyb, zda se nevyskytuje u týchž jmen také dubletní tvar s koncovkou -ové nebo (srov. reprezentanti, ale ve sportovním tisku se občas objevuje nesprávný tvar reprezentanté).

Proti dosavadní kodifikaci v Pravidlech z r. 1941 nastávají tyto hlavní změny: Jména na -at, -it, jako akrobat, diplomat, demokrat, favorit aj., u nichž se dosud připouštěl pouze tvar na -i [jen u jména aristokrat vedle tvaru na ], mají dnes ve shodě s živým obyčejem obojí tvary, diplomaté i diplomati, favorité i favoriti. Jména na -ista, -asta mají jen tvary na (socialisté, realisté, tenisté, gymnasté; tvary s koncovkou -i jsou slohově příznakové, mají význam hanlivý, srov. kapitalisti, frázisti), rovněž tak jména na -ita (husité — s podobným využitím tvarů s koncovkou -i jako v předchozí skupině, srov. banditi, jezuiti). Jména na -eta, -ota mají zpravidla dvojtvary (asketové i asketi, despotové i despoti). Přijetí tvarů na (akrobaté) u jmen na -at a -it je podporováno vyrovnáváním se skupinou jmen na -ita, -ista, -asta, u nichž je koncovka (husité) náležitá, a dále tím, že se vlivem těchto jmen koncovka -i (diplomati) začíná pociťovat jako slohově příznaková, hanlivá.

Tak jako v 6. pádě jedn. čísla vzoru „hrad“ je i v 1. pádě množ. čísla jmen životných nesnadné postihnout do všech podrobností skutečný stav v spisovném jazyce, a je zde proto mnoho kolísání.[10] Dvojí koncovky, -i a -ové, se objevují zpravidla u cizích jmen na -ik, srov. [185]chemikové i chemici, mechanikové i mechanici, u domácích jmen na -ek s pohybným -e, srov. běláskové i bělásci, náměstkové i náměstci, ledňáčkové i ledňáčci aj.

7. Podstatná jména středního rodu

a) Podstatná jména zdrobnělá na -ko mají v 6. p. množ. čísla jen koncovku -ách (o hříbátkách, na křidélkách, v městečkách); ostatní jména na -ko mají tvary obojí, na -ích i -ách (ve střediscích i střediskách, stanoviscích i stanoviskách); koncovku -ách mají dále jména na -go, -ho, -cho (v tangách, suchách, jhách).

b) V 2. pádě množ. čísla mají jména na -sko dvojí tvary, s vkladným -e nebo bez něho, např. středisk i středisek, skalisk i skalisek aj. — Jména na -iště mají v tomto pádě jen tvar bez koncovky, strnišť, ohnišť atd.

c) Skupina jmen typu břemeno má v 1. a 4. pádě jedn. čísla zpravidla také zastaralé tvary břímě, sémě aj. V ostatních pádech jedn. čísla mají tato jména tvary dvojí, podle „město“ (2. břemena, 3., 6. břemenu atd.) i podle „moře“ (2. břemene, 3., 6. břemeni atd.) bez slohového rozlišení.

8. Podstatná jména ženského rodu vzorů „žena, nůše

a) V 2. pádě množ. čísla mají některá jména dvojí tvary, s vkladným -e- i bez něho (srov. deska desek i desk, jachta — jachet i jacht, korba — koreb i korb). Jindy se ustálil tvar jediný, ať s vkladným -e- (srov. šalba — šaleb, larva — larev, palma — palem, šachta šachet aj.), nebo bez něho (sekta — sekt, salva — salv aj.).

b) Jména na - (bez zřetele k tomu, zda jsou to jména osob nebo věcí) mají v 2. pádě množ. čísla dvojí tvary, bez koncovky i s koncovkou (hospodyň, kuchyň i hospodyní, kuchyní); Pravidla z r. 1941 připouštěla tvary s koncovkou [na -yní] jen u jmen věcí [kuchyní], nikoli také u jmen osob.

c) Dvojí tvary mají v tomto pádě také cizí, přejatá jména na -ice: -ic i -icí. Na jedné straně tu působí jejich tvarová blízkost k domácím jménům na -ice, jako ulice, jejichž vlivem se i u jmen cizího původu [186]drží tvar bez koncovky (srov. ambic, dispozic, edic, investic, milic, pozic, definic, opozic, petic atd.); na druhé straně se nově i u nich objevují tvary s koncovkou -í, dnes u vzoru „nůše“ systémové, paradigmatické (srov. ambicí, edicí, milicí, pozicí, peticí atd.). Jen tvary na mají dnes ostatní přejatá jména na -ce (-ace, -uce, -ence aj.), jako deklinace, dotace, konstelace, revoluce, rezoluce, existence, u nichž se dříve ojediněle vyskytovaly tvary bez koncovky (konstelac).

Z domácích jmen má nově dvojí tvary svíce (svěc // svic i svící) vedle už dříve kodifikovaných dvojtvarů u ovce [ovcí i ovec].

d) Jako už dříve mají některá jména vzoru „nůše“ v 1. a 4. pádě jedn. čísla také tvary bez koncovky (-e [] nebo -i): 1. p. země — zem, 4. p. zemi zem. Ke jménům báje i báj, dispenze i dispens, díže i díž, kuchyně i kuchyň, louže i louž, mříže i mříž, pláně i pláň, skrýše i skrýš, stříže i stříž, šíře i šíř, šlépěje i šlépěj, tíže i tíž, tůně i tůň, země i zem přistupují ještě nově ve shodě s živým územ ráže i ráž [ráž], záře i zář [záře] a nově se v slovníku uvádí veřeje i veřej. U jména syntax se už neuvádí dřívější dubletní podoba [syntaxe].

Některá podstatná jména vzoru „žena“ a „nůše“ krátí v některých pádech kmenovou samohlásku. Střídání krátkých a dlouhých samohlásek v kmeni je přehledně probráno v úvodních výkladech školních Pravidel (§ 66—68).

9. Skloňování podstatných jmen podle vzoru „kost“ a „píseň“

Pravidla z r. 1941 podávala přehledný obraz skloňování podstatných jmen těchto typů podrobně v úvodní části a zachytila složitou dnešní jejich tvarovou soustavu v rozčlenění na šest typů, v nichž se uváděla podle postupného přechodu od vzoru „kost“ ke vzoru „píseň“ v jednotlivých tvarech jména podle „kost“ a) mající 3. a 6. p. množ. čísla podle „píseň“, 3. pěstím, 6. pěstích; b) mající i v 7. p. množ. čísla tvary podle „píseň“, 3. nocím, 6. nocích, 7. nocemi; c) mající celé množ. č. podle „píseň“, nitě, nitím, nitích, nitěmi; d) jména podle „píseň“ mající v 2. p. jedn. čísla a v 1. a 4. p. množ. čísla také tvary podle „kost“, 2. p. jedn. čísla čeledi i čeledě, 1. a 4. p. mn. čísla čeledi i čeledě. V odborných kritikách, např. v citovaném už článku B. Havránka, bylo konstatováno, že tato kodifikace je šťastná, že lze [187]v podstatě souhlasit s konkrétním určením tvarů jednotlivých jmen, kritice však byla podrobena formulace úvodu Pravidel se složitým rozlišením šesti v podstatě typů (čtyř přechodných), rovnoprávně za sebou řaděných. V obou citovaných už zásadních článcích B. Havránka se zdůrazňovalo, že jde v soustavě skloňování těchto jmen vlastně jen o dva typy základní: o typ „kost“ s variantami podle „píseň“ v 3., 6. a někdy také v 7. p. množ. čísla a o typ „píseň“ s dubletními tvary v 2. p. jedn. čísla a v 1. a 4. p. množ. čísla. Takto byl už pojat výklad o tvarové soustavě těchto jmen i ve Stručné mluvnici české B. Havránka a Al. Jedličky. Při určování tvarů těchto jmen ve školních Pravidlech vycházelo se z toho, aby — jako už v Pravidlech z r. 1941 — uváděné tvary byly ve shodě se skutečným stavem v živém spisovném jazyce, ale také z toho, aby popis tohoto stavu byl podle možnosti jednoduchý a snadno zvládnutelný. Po podrobném prozkoumání skloňování těchto jmen podává se dnes tento obraz o jejich tvarové soustavě:

1. K typu prvnímu, podle vzoru kost, náležejí a) všechna podstatná jména na -st; b) mnoho jmen na -ť, -ď, jako oběť, paměť, pleť, rtuť, závěť; měď, šeď aj.; c) jména jinak zakončená, na retnice (obuv, otep, step), na -z (kolomaz; mosaz, rez), -s (směs, ves), -c (věc; noc, moc, pomoc), -l (běl, mysl, sůl) a výjimkou na -č, -š, -ž (řeč, myš, veš, lež).

Jména na -st mají všechny tvary jen podle vzoru „kost“, s výjimkou jmen lest, mast, past, pelest, pěst, plst, propust, která mají v množ. čísle v 3. a 6. p. také tvary podle vzoru „píseň“, mastem i mastím, mastech i mastích aj.

Jména na -ť, -ď mívají tvary podle vzoru „píseň“ v 3. a 6. pádě množ. čísla, jako chutím, chutích, odpovědím, odpovědích aj., a některá i v 7. p. množ. čísla, jako statěmi, chutěmi. Také některá jména jinak zakončená mívají v 3. a 6. pádě, popř. v 7. pádě množ. čísla tvary podle „píseň“, jako otepím, vsím, otepích, vsích aj., lžemi, myslemi, nemocemi.

2. K typu druhému, podle vzoru píseň, patří všechna jména na , -ň, -j, dále na -č, -š, -ž (s výjimkou jmen uvedených pod 1.), na -ev, jednotlivá jména na -c, -l (klec, obec, pec, hůl, koupel, postel aj.). Patří sem také některá jména na -ť, -ď, jako labuť, lať, loukoť, síť, káď aj.; z nich mnohá mají v 2. p. jedn. čísla a v 1. a 4. p. množ. [188]čísla dvojtvary, vedle tvarů na také tvary na -i (podle „kost“), jako huti i hutě, pečeti i pečetě, peruti i perutě, pouti i poutě, trati i tratě, závrati i závratě, čeledi i čeledě, kapradi i kapradě, lodi i lodě, žerdi i žerdě. Dvojtvary v těchto pádech mají i některá jména další, jako žluči i žluče, oceli i ocele, modři i modře, čtvrti i čtvrtě, niti i nitě.

Zjednodušení je tedy v tom, že se do jedné skupiny — bez rozlišení — pojímají jména typu huť, pečeť atd., která mají dvojtvary v 2. p. jedn. čísla a v 1. a 4. p. množ. čísla; z hlediska uživatele to znamená, že nechybí, užije-li u těchto jmen tvaru podle „píseň“. Podobné zjednodušení je u skupiny jmen na st, jako lest, mast, pelest atd., která mají v 3. a 6. p. množ. čísla také tvary podle „píseň“, lstem i lstím, pelestem i pelestím; Pravidla z r. 1941 uváděla tyto dvojtvary u jmen lest, mast, past, pelest, ale nikoli už u jmen pěst, plst, propust (u nich měla v těchto pádech jen tvary podle „píseň“, pěstím, pěstích…).

Také v zařazení jednotlivých jmen k typům byly ve shodě se současným územ provedeny dílčí změny. Tak např. u jména huť se uvádějí v 2. p. jedn. čísla a v 1. a 4. p. množ. čísla také tvary podle „kost“, tedy huti vedle hutě, protože se u tohoto jména, dnes velmi frekventovaného, jsoucího součástí názvů jako Nová huť Klementa Gottwalda aj., tyto tvary silně uplatňují v úzu.

Z jiných změn připomeňme ještě, že jména na -ť, -ď, pokud mají v 7. p. množ. čísla tvar podle „kost“, mají zde zakončení -ťmi, -ďmi (oběťmi, spleťmi, hruďmi, loďmi aj.), popř. vedle toho ještě zakončení -tmi, -dmi (u jmen paměť pamětmi i paměťmi, závěť závětmi i závěťmi, a u jmen na -věď, jako odpověď, předpověď, výpověď — odpověďmi i odpovědmi atd., ale jen zdmi; podle Pravidel z r. 1941 měla všechna tato jména jen tvary pamětmi, závětmi, odpovědmi aj.).

10. Skloňování jmen s duálovými (dvojnými) tvary

Ve shodě s akademickými Pravidly uvádějí školní Pravidla u jména ruka v 6. p. množn. čísla vedle původního duálového tvaru rukou i tvar rukách [rukou]; je to zčásti vyrovnání s tvary u jména noha, kde už Pravidla z r. 1941 uváděla na nohou i nohách. Podobné vyrovnání je u jména rameno, kde se vedle původního duálového [189]tvaru ramenou uvádí v 2. p. množ. čísla také tvar ramen a v 6. p. množ. čísla také ramenech [tyto dvojí tvary měla už Pravidla z r. 1941 u jména koleno].

11. Skloňování místních jmen vlastních

a) U pomnožných místních jmen vlastních na -ice, jako Lobkovice, Budějovice, která jsou od původu rodu mužského (původní 4. p. množ. čísla jmen obyvatelských jako Lobkovici, Budějovici nabyl platnosti vlastního jména místního), uplatňují se stále více tvary ženského skloňování podle typu ulice. Školní Pravidla uvádějí ve shodě se skutečným stavem v 7. pádě jen tvar na -emi (Lobkovicemi, Budějovicemi — 1941 Budějovicemi n. Budějovici) a v 3. p. vedle dosud předpisovaného tvaru původního na -ům také nový tvar na -ím (Lobkovicům i Lobkovicím, Budějovicům i Budějovicím). — Podobně je i Košíře, 3. p. Košířům i Košířím, 7. Košířemi.

b) Místní jména na -ca, -ča, -ja, -ňa, -ža (-dža), jako Čadca, Levoča, Trója, Boloňa (ps. též Bologna), Dobrudža, mají 2., 3. a 6. p. podle „nůše“ (2. Levoče, 3., 6. Levoči ap.), ale 4. a 7. p. zpravidla podle „žena“ (4. Levoču, 7. Levočou aj.). Jen slovenská jména na -ca, Bystrica, Štiavnica, která bývají někdy hláskově počešťována (Bystřice, Šťávnice), mívají v 4. a 7. pádě také tvary podle „nůše“, 4. Bystrici, 7. Bystricí.

c) Pomnožná místní jména na -ky, -sy, -zy, -ly mívají kolísání v 6. pádě. Místní jména na -ky mívají zakončení -kách někdy vedle -cích, jako Jeseníky — Jeseníkách, Jesenících, Javorníky — Javorníkách, Javornících, Diváky — Divákách, Divácích. — Místní jména na -sy, -zy, -ly mívají někdy koncovku -ech i -ích, jako Mokropsy — Mokropsech i Mokropsích, Plasy — Plasech i Plasích, Plazy — Plazech i Plazích, Podmokly — Podmoklech i Podmoklích.

d) V 2. pádě má většina pomnožných místních jmen i tvar bez koncovky; nověji připouštějí školní Pravidla také tvar s koncovkou u jména Karlovy Vary, z Karlových Var i Varů, podobně jako u jména Hamry (dosud v Pravidlech neuváděného) Hamer i Hamrů.

Poznámka O 2. pádu místních jmen typu Blaník, Hamburk srov. ve výkladu o skloňování jmen vzoru „hrad“.

[190]II. Skloňování zájmen

V skloňování zájmen mění se toliko kodifikace tvarů zájmena týž, tentýž. Pravidla z r. 1941 uváděla, že „složeného tentýž se užívá jen v některých pádech, zejména (kurzíva ode mne, A. J.): v jedn. 1. p. tentýž, tatáž, totéž, 4. mužsk. (neživ.) tentýž, střed. totéž, množ. 1. titíž, tytéž, tatáž, 4. tytéž, tatáž“. V školních Pravidlech se připouštějí také složené tvary tutéž a toutéž, v spisovném jazyce velmi rozšířené, uváděné už r. 1926 v Gebauerově-Ertlově Mluvnici české. Je tedy 4. p. jedn. čísla ženského tutéž i touž, 7. p. toutéž i touž.

III. Skloňování číslovek

Kdežto u číslovky sto připouštěla už Pravidla z r. 1941 všechny tři způsoby užití ve spojení s počítaným předmětem objevující se v obyčeji (ke stu lidí, ke sto lidem, ke stu lidem), u číslovky tisíc byla omezující poznámka doporučující jen způsob první: „I zde bývá vazba odchylná: s tisíc lidmi atp.; užívejme vazby náležité : s tisícem lidí atd.“. Školní Pravidla toto omezení ruší a připouštějí — ve shodě s územ — i u číslovky tisíc atrahovaný (tvarově přizpůsobený) tvar počítaného předmětu (k tisíci lidí i k tisíci lidem, před pěti tisíci diváků i před pěti tisíci diváky).

*

Pro úplnost připojujeme na závěr ještě změny, které přinesla akademická Pravidla (a s nimi ovšem i školní Pravidla) v tvoření druhého stupně přídavných jmen. U několika přídavných jmen uvádějí nově dvojí tvary na (-ší) i -ejší : křehký křehčí i křehčejší [křehčí], mělký — mělčí i mělčejší [mělčí], křepký — křepčí i křepčejší [křepčejší], krotký, krotčejší i krotší [krotší]. Nově se uvádí i druhý stupeň u přídavných jmen břitký — břitčí a strohý — strožejší.


[1] Srov. B. Havránek, Mluvnická kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 1, 1935, s. 8n.; týž, Zásady Pražského lingvistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 10, 1947/48, s. 13n.

[2] Časopis pro moderní filologii 22, 1936, s. 125n., 225n. a 332n.; srov. i připomínky B. Havránka v Slově a slovesnosti 3, 1937, s. 124n.

[3] Srov. Al. Jedlička, Genitiv místních jmen typu Jince, Hrobce, Naše řeč 33, 1949, s. 9.

[4] Už předtím byl bohatý tvaroslovný materiál zpracován v Trávníčkově Stručné mluvnici české (která vyšla samostatně v r. 1941 — předtím byla pojata do 1. vydání Vášova-Trávníčkova Slovníku jazyka českého).

[5] Nové vydání Stručné mluvnice české, které vyjde ještě letos, bude už obsahovat pravopisné i tvaroslovné výklady a údaje shodné se školním vydáním Pravidel; obraz tvarosloví ve Stručné mluvnici i tvaroslovné údaje školních Pravidel vznikaly souběžně v těsné vzájemné spolupráci.

[6] V hranatých závorkách se uvádějí tvary, rod apod., jaké jsou v Pravidlech z r. 1941.

[7] Toto jméno uvádějí jen akademická Pravidla.

[8] O tom, která jména mají tedy skloňování jen tvrdé a která jen měkké, srov. v Stručné mluvnici české (1958) § 50, 1.

[9] Vrátíme se ještě k této otázce v podrobnějším zpracování v některých z příštích čísel. — Srov. už také článek L. Klimeše v Naší řeči 36, 1953, s. 212—219.

[10] O popis stavu v současném spisovném jazyce se pokusil J. Haller v Naší řeči 27, 1943, s. 73n., 97n. a 121n.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 7-8, s. 177-190

Předchozí Zd. Hrušková: Absence i abstence

Následující Karel Richter: Nominativ ve vojenském odborném stylu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1