Časopis Naše řeč
en cz

Pragmatický a jazykový charakter pranostik

Marie Čechová

[Články]

(pdf)

-

Frazémy, jimž se česky říká pranostiky, nebývají v některých jiných jazycích zvlášť vydělovány, nýbrž jsou přičleňovány k jiným druhům frazémů, a to podle své formy.

Slovo pranostika (← prognostika ← prognósis) znamená předpověď. Slovotvorný význam slova je poněkud užší a zároveň širší, než v kterém se v řečové praxi uplatňuje. Pranostika vyjadřuje předpověď, avšak nikoli jakoukoli, ale předpověď souvisící s počasím, s průběhem ročních období. Ale pranostikou je také konstatování o pracích v přírodě v určitém ročním období, v určitém měsíci či dni, resp. pranostika dává jistá doporučení k těmto pracím.

Podstatným rozlišovacím znakem pranostik od ostatních frazémů je jejich tematika. Jejím základem jsou pravidelně se opakující přírodní děje a práce lidí v závislosti na nich. V tomto případě jde o tzv. agronomické pranostiky, jež lze dále rozčlenit podle oborů, jichž se týkají: na zemědělské, ovocnářské, … včelařské, … vinařské, …

K pranostikám patří i výroky o počasí, jež nejčastěji uvádějí do vztahu počasí ve dvou různých obdobích nebo dnech, a to tak, že z počasí určitého dne, týdne, měsíce, roční doby lze usuzovat na počasí ve více či méně vzdáleném dnu, týdnu, měsíci, ročním období, např.: Medardova kápě, čtyřicet dní kape (8. VI.), Když Kateřina klouže, potom Mikuláš přeskakuje louže (sv. Kateřiny je 25. XI., sv. Mikuláše 6. XII.), obdobně: Je-li na sv. Barboru mráz, na Vánoce přijde obleva a naopak (sv. Barbory je 4. XII.); Svatý Martin / Svatá Kateřina na ledě, Vánoce na blátě (sv. Martina je 11. XI., sv. Kateřiny 25. XI.), Bílé Vánoce, zelené Velikonoce; Zelené Vánoce, bílé Velikonoce, Jaký leden, takový červenec… Toto jsou pranostiky meteorologické.

Podle stupně reálnosti můžeme mluvit o pranostikách reálných (výše uvedených) a nereálných, pověrečných: Prší-li v pondělí, bude celý týden blátivý; Jaké počasí na počátku měsíce, takové bude i na jeho konci; Fouká-li vítr na sv. Prokopa, nastane drahota do půl roka, fouká-li odpoledne, nastane od půle roku, fouká-li však po celý den, bude drahota po celý rok (sv. Prokopa je 4. VII.).

Někdy si my dříve narození nad počasím a nad pranostikami posteskneme: za našeho dětství bývala léta horká, slunečná, zimy bývaly bílé, mrazivé, ale teď…? Takovéto výroky mohou odrážet drobné podnební změny, k nimž dochází (viz Ladovy zimní obrázky, z nichž na nás dýchá idylická zima 80.–90. let minulého století – tehdy nastalo období přechodného ochlazení). Ale k postesknutí může ta[133]ké vést jen šálivá lidská paměť, jež zachovává právě jen ta léta a ty zimy, jež byly „vzorové“.

Pranostiky lze dělit i podle modálního kritéria. Tak některé pranostiky mají ráz prostě konstatující: Na svatého Jána bez kvete od rána (24. VI. – týká se černého bezu, nikoli šeříku); Svatba v máji volá máry; Ženich nebo nevěsta oddaní v máji, budou brzy na onen svět povoláni. Poznámka: Májové pranostiky varující před svatbou vycházejí nepochybně z toho, že květen je dobou, kdy skončily jarní práce, a dobou lásky, ale svatba a s ní spojený intenzivní sexuální život a plození potomstva nejsou v tu dobu žádoucí: zanedlouho totiž nastanou nejtěžší práce a na ně je třeba soustředit všechny síly; navíc pro ženu v počátku těhotenství to jsou činnosti nebezpečné. Proto se doporučovalo uzavírat sňatky na podzim, po skončení polních prací. Tehdy byl také dostatek jídla pro budoucí matku i dítě.

Dále jsou to pranostiky radící: Drž se pevně klečí, pole se ti odvděčí (kleče = držadla pluhu); Louku seč, když ti je jí nejvíce líto; Za velikost krásných stohů děkuj vroucně Pánu Bohu. Některé pranostiky jsou přímo přikazující: Na svatého Aloise poseč louku, neboj se (21. VI.); Když prší, seč, když je hezky, suš! Když kvete chrpa, do měsíce chop se srpa! Boj se dluhu, drž se pluhu! Jiné pranostiky jsou varovnézakazující: Nežeň se v máji, budeš brzy v ráji (= zemřeš) – srov. výše uvedené konstatační pranostiky se stejným obsahem; Oř mělko, sej řídce, urodí se ti jen bodlák a metlice; Kde mají malou hromadu hnoje, tam dceru nevydávej…

Pranostiky představovaly v minulosti normy jednání lidí závislých výsledky své činnosti na přírodních jevech. Tyto normy se šířily ústní tradicí, až sekundárně byly zapisovány. Právě proto, že se předávaly z pokolení na pokolení ústně, byly často rytmizované a rýmované, aby si je lidé dobře zapamatovali.

Důležitým předpokladem, aby mohly být pranostiky akceptovány, byla vědomost uživatelů i příjemců o tom, na který den v kterém měsíci připadá svátek toho kterého svatého, neboť velké množství pranostik je vázáno právě na určitý svátek, nikoli explicitně na datum: Na svatého Řehoře šelma/líný sedlák, který neoře (12. III.); Na svatého Matouše brambory do koše (21. IX.).

Dosti často v souvislosti s jistým svatým, vlastně dnem v kalendáři, jsou spjaty buď jen dobré, nebo jen špatné prognózy. Např. sv. Prokopu (4. VII.) se přisuzuje utopení, oběšení, zastřelení, zasažení bleskem, pád, potlučení dobytka…, podobně negativní pranostiky jsou spjaty se svatým Rufem (27. VII. – v současném kalendáři na toto datum připadá svátek Věroslava) – tento den je pokládán za nešťastný, pranostiky proto radí nekonat důležité činnosti, při nichž by mohlo dojít k úrazu nebo ke škodě.

Podobné pranostiky jsou nevěrohodné, ale ani na pranostiky reálné nelze spoléhat, neboť jde často o velmi staré výroky, jež v průběhu vývoje ztratily platnost: [134]jednak docházelo k výkyvům počasí či přímo ke změnám klimatu a ty se odrážely v pranostikách jako jisté nesrovnatelnosti, jednak došlo ke změnám kalendáře (juliánský kalendář byl změněn na gregoriánský; u nás od ledna 1584), takže desetidenní zpoždění bylo vyrovnáno. Snad klimatickými změnami v období, kdy vznikla pranostika (oteplováním), eventuálně i ve spojení s posunem kalendáře bychom mohli vysvětlit: Na Hromnice musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout (2. II.), tj. pranostika, která se nám jinak dnes jeví jako nereálná.

Kromě toho pranostiky odrážely historický stav hospodaření, tzn. že staré pranostiky počítaly s trojpolním hospodařením, a tedy s úhory, takže příslušné pranostiky později přestávaly mít reálný podklad a dnes jsou dokonce mnohé běžnému příjemci i nesrozumitelné: Na svatého Vavřince věnuj se odúrce (10. VIII. – odúrka = druhé orání úhoru); Vynecháš odúrku, ubude o mírku (mírka = měřice, přibližně 61,5 l obilí); Do svatého Vavřince rozhodni se k námišce (= přeorání jdoucí napříč předchozí orby (viz stč. namiesiti (= namísit) → namiešenie, u J. Jungmanna:[1] namíšiti; námiška = namíšení polí).

Lidové pranostiky stejně jako ostatní frazémy lapidárně shrnují opakované zkušenosti lidí. Jsou to výroky založené na prožitcích, názorech a postojích k okolnímu světu. Na jedné straně odrážejí tak řád v přírodě i v lidské činnosti přírodou ovlivněné, na druhé straně zároveň i tuto činnost programují, respektive ji programovaly.

Vzpomínám si, že ještě před 50 lety hospodáři dodržovali pranostiky. Např. ve vyšších polohách Benešovska (zhruba v nadmořské výšce 450 až 600 metrů) platilo: Na svatého Antonína broušení kos započíná (13. VI.), ev. se začínalo se senosečí o něco později: Svatý Petr trávu seče (29. VI.), svatá Anna buchty peče (26. VII.) – nejdéle po anenské, resp. svatojakubské pouti (sv. Jakub připadá na 25. VII.) se začalo žít obilí. Jen zcela výjimečně mohlo počasí uspíšit, či zpomalit počátek žní.

V době mého dětství se pranostiky přijímaly jako nepochybné dobré rady, které není radno nedodržet, protože se jejich porušení vymstí. Řídili se jimi nejen hospodáři, ale i hospodyně. Např. přezimující květiny se na vnější parapety oken vynášely, stejně jako se rajská jablka vysazovala do volné přírody až „po zmrzlých“, tj. po 14. květnu (Pankrác – 12. V., Servác – 13. V., Bonifác – 14. V.).

Ovšem tak jako byla někdy odlišná zkušenost s počasím a s pracemi v přírodě, tak se vzájemně někdy rozcházejí i pranostiky – srov. pranostiky o „ledových mužích“ a o sv. Žofii: Svatá Žofie je kuchařka ledových mužů, ev. i s dodatkem: a nezůstává tomu nic dlužna s pranostikami dalšími: Na den sv. Trojice nezapomínejme na rukavice (pohyblivý svátek mezi 17. V. a 20. VI.); Posledním ledovým je Norbert (6. VI.)… I mezi pranostikami – stejně jako mezi jinými frazémy – na[135]lezneme pranostiky zcela opozitní: Březen – za kamna vlezem, duben – ještě tam budem, máj – vyženeme kozy v háj… zalezeme dál (= aktualizovaná původní pranostika) × Měsíc máj – koňům seno a na pec sám. Viz dále opozitní pranostiky: V máji hřímoty nadělají × nedělají trampoty; Horké léto – studená zima × Chladné a deštivé léto ohlašuje chladný podzim a studenou zimu; Povolné počasí v prosinci věští mírnost zimy v každém jejím měsíci × Když prosinec bystří, leden a únor jiskří a Prosinec-li mírný je, zima pak v lednu kraluje… Tyto protikladné pranostiky jsou obdobně opozitní jako pořekadla: Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá × Protivy se přitahují.

K některým svatým, tedy k dnům jim zasvěceným, se vztahuje množství někdy i různých pranostik (např. k sv. Žofii: Sv. Žofie políčka zalije / vaří z vody; Svatá Žofie je kuchařkou ledových mužů; Sv. Žofie víno vypije…).

Na druhé straně se stejné vlastnosti připisují různým dnům: Svatá Anna – chladna zrána; Na svatého Cypriána / Na Kosmu a Damiána / chladno bývá časně zrána (26. IX.) / studeno bývá zrána (27. IX.).

Forma pranostik není specifická, neboť pranostiky se neliší od jiných frazémů svou formou, a právě proto také nemají v některých jazycích ani zvláštní, samostatný název. Často mají charakter buď pořekadel: Přijde čas, že se zima zeptá, cos dělal v létě, nebo přísloví. Pak to jsou složené věty (souvětí podřadná), nejběžněji dvouvěté – s první větou vedlejší, druhou hlavní. V první větě se vyjadřuje předpoklad, z něhož se v druhé větě něco vyvozuje (nezřídka poučení): Když se hřiby v létě mnoho rodí, ten rok málo chleba plodí. Kdo na podzim šetří, toho zima nevyhladoví.

Pro větnou stavbu pranostik jsou příznačné podmínkové věty vedlejší jako 1. část věty složené, v níž se užívá podmínkové spojky, často je to -li: je-li / jsou-li… na svatého…, kvete-li…, připadne-li…, fouká-li…, prší-li… Naopak v 2. části pranostiky se často opakuje konstrukce: lze očekávat (mírnou zimu, úrodný rok…). Na místě -li se setkáváme i s další knižní spojkou pakli: Pakli leden mokrý, …; Pakli červen… Nacházíme v nich i zastaralou spojku neb ve významu nebo i neboť.

Mnohé pranostiky tedy mají analogickou stavbu: obsahují vedlejší větu podmínkovou (uvozenou když, -li, pakli) a větu hlavní: Na Markétu-li prší, ořechy ze stromu srší. Pranostiky nemusí mít plnou formu složené věty, může jít o eliptické vyjádření: Horké léto studená zima (srov. s tím stavbu přísloví: Mluviti stříbro mlčeti zlato), explicitně vyjádřeno: Je-li horké léto, přijde studená zima.

Běžná je rovněž dvojčlenná věta s elipsou slovesa. Přitom před elipsou bývá jméno svatého/pojmenování dne, po ní následuje charakteristika dne: Na Boží narození o bleší převalení. Jindy jsou to dvojčlenné věty se slovesy pohybu (Svatá Máří Magdalena hodila srp do ječmena – 22. VII., Svatý Timoteus hází snopy na vůz – 22. VIII.) a jinými činnostními slovesy předměto[136]vými (Svatý Bartoloměj (24. VIII.) pase berany / zchladí vodu / zavádí mrazíky / otevírá podzim / létu hlavu zlomí / …), ev. s předmětem a s dalšími větnými členy – např. s přísl. určeními (… zašívá bouřky do zimní síně).

Existují i pranostiky s charakterem přirovnání: Slunce dubnové jako pes kousavé; některé dokonce příjemce chápe jako hádanky – co to znamená: Svatý Martin ukáže, co Masopust zatopil? Od Masopustu do Martina je devět měsíců, zde je tedy klíč k řešení.

Nejznámější a nejfrekventovanější jsou krátké pranostiky rýmované a rytmizované, opět shodně s mnohými přirovnáními, pořekadly a příslovími. Takovéto pranostiky se nejčastěji váží k našim nejznámějším svatým, např. Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři (24. IV.).

V mnohých pranostikách se kvůli gramatickému rýmu vyskytují i slovesné tvary neparadigmatické: Kukačka, která v březnu kuká, čáp, který tluká a divoké kachny na příletu oznamují teplé jaro… Jindy se místo rýmů objeví méně dokonalá forma zvukové shody, např. poslední slabiky nebo posledních dvou hlásek: Svatý Jiří ozimy měří; Ukáže duben, jaký bude pecen; ev. shoda alespoň poslední samohlásky v obou částech pranostiky: Na svatého Josefa pluhy ze dvora (19. III.).

Naopak dlouhé a zvláště nerýmované a nerytmizované pranostiky vážící se k svátkům svatých v Čechách ne zcela běžných jsou méně známé a nefrekventované: Zpívá-li pěnice na svatého Tiburcia a Valeriana, víno se pěkné ukáže (14. IV); Na svatého Rudolfa se má nahlížet do úlů, a jestli včely nemají dost potravy, má se jim nejlépe na schod měsíce – doplnit (17. IV., schod měsíce = ubývání měsíce).

Z důvodů rýmových a rytmických se v pranostikách zachovávají i staré podoby slov: Když se Medard rozvodní, pršívá šest téhodní; Bárta, Jiljí a Kříž vysévají rýž (24. 8., 1. IX. a 14. IX.) – slovo rýž jsme zachytili v několika pranostikách: J. Jungmann[2] uvádí u tohoto slova (jemuž připisuje německý ekvivalent das Korn (!), že jde o zastaralou podobu slova rež, stč. rež = žito.

Pranostiky uchovávají i zživotněné tvary neživotných jmen (koncovka -ové v 1. pl.): Po svátku Všech svatých stromové štěpovaní, nejlíp se přesazují; Den svatého Michala šetř kulky dubové, tu poznáš, jací budou ten rok časové, nebo vokativy na -č; Rané ptáče dál doskáče, měj se k setí, můj sedláče. Běžně se uchovávají infinitivy na -ti, tvar 3. os. sg. jest, a to i mimo rým: Po prvním hřímání měsíce dubna není co se obávati mrazů; Na Tři krále jest den delší o jeden hlas kohoutí.

Pranostiky zachovávají v jisté míře jak tvarové, tak hláskové jevy nejen starší vývojové etapy češtiny, ale i její nářeční podoby; opět se drží často z důvodů rýmových: Crha a Strachota vyháňá ptáčníky z búdy a pastuchy do búd; Jak mráz uvidí Juru, opustí každou ďuru; Do svatého Ducha neodkládej kožucha… (pohyblivý svátek: 10. květen – 13. červen).

[137]Zastaralé jsou nejen jednotlivé tvary, ale i celé konstrukce: Na Velký pátek se nemá hýbat zemí neb ona kvílí spasitele; Hřímá-li hodně v srpnu, praví se, že budoucího roku hojná úroda a množství deště jest k doufání; Po svaté Baruši (4. XII.) střež nosu i uší; Hrom v dubnu – dobrá novina, mráz květů již víc nestíná… Genitivní tvary po slovesu stříci (i samo sloveso) i genitiv záporový zcela zastaraly, obdobně i sloveso stínat ve významu nikoli kácet, sekat, porážet, ale ve významu ničit…

Nelze však obecně tvrdit, že všechny pranostiky mají archaický ráz. Zcela běžně nalézáme v pranostikách výrazivo každodenního styku, především obecněčeské (Na svatého Řehoře čáp letí přes moře, žába hubu otevře, ledy plují do moře) včetně výraziva německého původu (Svatý Jiří do štandlíka míří), obecněčeské jsou celé obraty: Na duben neměj spoleh.

Jak už jsme ukázali výše, v pranostikách se střídají podoby obecněčeské či nářeční s podobami spisovnými. Záleží na tom, kdo a kdy pranostiky zapsal a jak a komu je reprodukuje…, takže se setkáváme s nejrozmanitějšími kombinacemi spisovných a nespisovných forem: Hřímání v srpnu ourody dobré a hynutí hovad znamená; Úhory vorej hluboko, budeš mít slámu vysoko; Mezi matkama božíma se má sklidit otava (15. VIII. a 8. IX.); Bohatý je syt na Jiřího, chudý strádá až do novýho.

Pranostiky jsou stejně jako pořekadla a přísloví oblíbeny nejen pro svou veršovanou formu, ale i pro poetický obsah, založený na obraznosti, zvláště na metafoře a personifikaci; např. se v nich mluví o babím létu (= zestárlé, odcházející léto)… I mezi pranostikami – jako mezi pořekadly a příslovími – nalézáme vysoce obrazná vyjádření obsahující personifikaci: Máj kvítí dává a stromy listím odívá. Srovnejme pranostiku Kdo v létě nerobí, v zimě nedrobí s příslovím: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Oba frazémy jsou obrazné, rytmické a rýmované, mají i stejnou větnou stavbu (vedlejší věta je podmětná a předchází větu hlavní).

Velmi poetické jsou např. pranostiky vážící se k mrazivým dnům: Dotkne-li se Rozálie květů, Lucie jimi vyzdobí okna napořád (na den sv. Rozálie, tj. 4. IX., přijde-li mrazík, pak na den sv. Lucie, 13. XII., bude už stálý mráz – se zamrzlými okny, tj. s mrazivými květy na nich), nebo: Škrobí-li svatá Kateřina prádlo, svatá Barbora je kropí (= mrzne-li na sv. Kateřinu, 25. XI., na den sv. Barbory, 4. XII., prší) i obdobná pranostika: Kačenka naškrobená, Štěpánek urousanej (26. XII.).

Samozřejmě nás zajímá, nejen čeho se pranostiky týkají a jak to vyjadřují, ale i jak jsou přijímány, ev. chápány.

Už v našem starším výzkumu jsme zjistili, že někteří mladí lidé sice slyšeli pranostiky, dokonce si je zapamatovali, ale podoby, v nichž je uvedli, svědčí o neporozumění: Únor bílí polesí, Únor bílý po lesích sílí místo Únor bílý, pole sílí, tj. leží-li v únoru sníh, bude dobrá úroda.[3]

[138]Neznalost zařazení svátků jednotlivých svatých ke dnům v roce, jak je uvádějí kalendáře, vede k tomu, že uživatelé zaměňují vzájemně jména svatých, a tak se dnům přiřazují zcela jiné charakteristiky.

Místo pranostiky Svatá Lucie noci upije, ev. s dodatkem a dne nepřidá (tj. 13. XII. se krátí noc, ale neprodlužuje se den) jsem zaznamenala u mládeže: Svatá Žofie noci upije a dne nepřidá, což zcela nepochybně neodpovídá reálné situaci, neboť i po 15. květnu dne přibývá (až do 21. VI.).

K záměně může přispívat i to, že pranostiky mají stejný počet slabik a obsahují totéž nebo obdobné rýmované slovo, a tak dochází ke kontaminaci: Svatá Žofie víno vypije (přijde-li 15. května mráz, víno se neurodí) a Svatá Lucie noci upije (13. XII.).

Ne vždy jsou pranostiky jednoznačně uživateli vykládány. Tak jsem v poslední době u studentů ověřila, že pranostika Svatá Žofie je kuchařkou ledových mužů je chápána jednak v souladu s dodatkem (a nezůstává tomu nic dlužna), totiž že i na sv. Žofii (15. V.) je zima, ev. dokonce mrazík, anebo je chápána právě opačně, 15. V. se už nemusíme obávat mrazů. Pranostika Svatá Markéta hodila srp do žita (13. VII.), signalizující počátek žní (ovšem nikoliv v horských oblastech), byla mylně chápána na pozadí frazému hodit flintu do žita (= kapitulovat) jako ukončení žní.

V pranostikách najdeme dnes už neživé výrazy, jež příjemcům ztěžují porozumění: Když žába skáče, na poli osení i zuna skáče (plevel v obilí); Medardův dýšť – čtyřicet dní plíšť (plískanice, deštivé počasí); Svatý Martin přijíždí na brůně/bílém koni. Setkáme se v nich i se staročeským označením měsíců: Trnopuk – od kamen fuk / s pece hup (trnopuk = květen); Suchý marec, mokrý máj, bude humno jako háj (marec = březen, humno = prázdné prostranství, tady asi ve významu stodola, jinak humno znamená i zahradu (frazém uvádí i J. Jungmann[4]).

Tím, že pranostiky vznikaly v různých obdobích historického vývoje, obrážejí a uchovávají jako konzervy některá jazyková rezidua: Polétí na srpnovém větru přiletí (polétí = doba 2. poloviny srpna), často pojmenovávají staré reálie, pracovní postupy, předměty a nástroje; leckdy jde o výrazy nářeční: Na Kazimíra (22. III.) pohoda, na kobzole úroda (lašská oblast); Na svatého Marka (25. IV.) mají být v zemi jabka… (pro brambory nacházíme v pranostikách výrazy kobzole, jabka, krumple aj.); Březen suchý, duben vlhký a chladný máj, humno bude ráj (srov. s tím: Studený máj, v stodole ráj); Crha a Strachota (9. III.) – pro hotaře robota (hotař = polní hlídač); Hřímá-li přes holé buky, nedostává se sena, kdyby byl kopenec na kopenci (= kůpy / kopy sena); Po svatém Matouši (21. 9.) dej kučmu na uši (kučma – čepice z ovčí kůže; z vých. Moravy).

[139]Některé pranostiky je tedy obtížné identifikovat i pro dnes už zcela neznámé výrazy, jejichž význam dokonce někdy ani nenajdeme ve slovnících. Například jsme nenašli slovo umožit: Umožil Bůh léto hmyzem, zimu mrazem (doklad uvádí Velký pranostikon[5]). Pranostiku Od svatej Anky žimné podranky (opět uvádí Velký pranostikon[6] bez vysvětlení). Slovo podranka neobsahuje žádný z velkých slovníků, Kottův slovník[7] má však podraní (= čas před svítáním). Pranostiku vykládáme jako variantu pranostiky Svatá Anna – chladna zrána.

Jak např. vykládat pranostiku: Pod psem těžce jest léčiti, neb psí dny zabraňují lékařství? Psí dny = období největších veder; udává se různé rozmezí: nejdříve od 6. VII., nejdéle do 5. IX., nejčastěji 22. VII. – 23. VIII.; název je podle Psí hvězdy, která v tu dobu zároveň se Sluncem kulminuje.

Pokusili jsme se ukázat, že pranostiky jsou výrazem lidové tvořivosti, nápaditosti, schopnosti lapidárně vyjádřit životní zkušenosti ze života v přírodě. Nad pranostikami – stejně jako nad jinými frazémy – bychom si mohli stýskat jako nad něčím, co od nás odchází. Avšak nevznikají – jako v případě jiných frazémů i dnes nové pranostiky? Nechme tuto otázku otevřenou. Ostatně jsme si už ověřili, že i mezi pranostikami nacházíme jejich obměny, dovětky, aktualizace chtěné i nechtěné, jako mezi jinými frazémy.


[1] J. Jungmann. Slovník česko-německý IIV, Praha 1835–1839.

[2] D. cit. v pozn. 1.

[3] Srov. M. Čechová, Frazeologie a mládež, ČJL 36, 1985–86, s. 101–110; Dynamika frazeologie, NŘ 69, 1986, s. 178–186; Kulturní frazeologie v současné komunikaci, NŘ 76, 1993, s. 179–183; M. Čechová, K. Karhanová, K recepci kulturních frazémů v současné komunikaci, NŘ 78, 1995, s. 138–143.

[4] D. cit. v pozn. 1.

[5] Z. Vašků, Velký pranostikon, Academia, Praha 1998.

[6] D. cit. v pozn. 5.

[7] J. Š. Kott, Česko-německý slovník IV, Praha 1878–1887.

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 3, s. 132-139

Předchozí Josef Šimandl: Morfologická problematika v jazykové poradně (2. část), II

Následující Alena M. Černá: O názvosloví chiromantickém