Český valenční slovník

Iva Nebeská

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Problematika větné sémantiky (sémantické struktury věty) pronikla do české jazykovědy počátkem let sedmdesátých; v dalším desetiletí vznikla u nás řada původních prací završená Mluvnicí češtiny 3 (1987). Česká valenční teorie je reprezentována především jmény badatelů z ÚJČ AV ČR Fr. Danešem, Z. Hlavsou, J. Kořenským, z dalších jmenujme alespoň J. Panevovou, M. Grepla, P. Karlíka a J. Novotného. Na rozsáhlých projektech ÚJČ (Větné vzorce v češtině, Mluvnice češtiny 3) se dlouhodobě podílelo i několik dalších bohemistů, resp. bohemistek. Tři z nich, N. Svozilová, H. Prouzová a A. Jirsová, jsou autorkami obsáhlého díla Slovesa pro praxi s podtitulem Valenční slovník nejčastějších českých sloves (Academia, Praha 1997).[1]

Ve velmi stručné předmluvě autorky srozumitelnou formou seznamují čtenáře se základní myšlenkou valenční teorie a s tím, jak je v jejich slovníku konkretizována. A pak již následuje 350 stran vlastního slovníku. Orientaci ve slovníku usnadňuje velmi přehledná grafická úprava a bohaté vnitřní odkazování. V závěru je uvedena základní literatura o větné sémantice a seznam zpracovaných sloves.

Valence je „schopnost lexikální jednotky, především slovesa, vázat na sebe jiné výrazy a mj. tak zakládat větné struktury“ (s. 7). Valenční analýze bylo podrobeno celkem 767 nejužívanějších českých sloves. Pro každé sloveso shromáždily autorky obsáhlý autentický materiál z psané i mluvené češtiny dokládající užití slovesa v různých kontextech. Na základě tohoto materiálu vyabstrahovaly valenční pozice slovesa (u polysémních sloves pozice každého významu) a provedly jejich detailní analýzu.

[132]Hesla ve slovníku jsou uspořádána abecedně a mají jednotnou strukturu: u každého slovesa najdeme výklad významu, resp. významů,[2] schematickou podobu větného vzorce, explicitní podobu větného vzorce, morfologicko-syntaktickou a sémantickou analýzu obsazení valenčních pozic, a konečně příklady s poznámkami. Tím, že se autorky rozhodly uvádět vedle obecného vzorce, zaznamenávajícího valenční potenciál slovesa schematicky, i jeho explicitní podobu s výstižnými příklady, přiblížily slovník podstatně širšímu okruhu uživatelů.

Např. sloveso obrátit má spolu se svým vidovým protějškem obracet 5 významů (dát/dávat opačnou stranou navrch; (z)měnit, přeměnit/přeměňovat; způsobit/způsobovat změnu polohy; dát/dávat jistý směr, orientovat; (z)měnit směr pohybu). U každého významu je pak vedle schématu uvedena i explicitní podoba větného vzorce.

Tak např. u II. významu slovesa obrátit/obracet je větný vzorec schematicky zaznamenán jako Val1 – VF – Val2 – Val3, vzorec explicitní jako někdo/něco (odpovídá pozici Val1) – obrátí/obrací (VF) – něco/někoho (odpovídá pozici Val2) – v něco / v někoho (odpovídá pozici Val3). Analýza obsazení valenčních pozic pak specifikuje jejich lexikální realizaci, uvádí, které sémantické rysy jsou pro danou valenční pozici relevantní (selektivní sémantické rysy). Tak např. ve II. významu slovesa obrátit/obracet musí být v pozici Val1 jméno v 1. pádu, které pojmenovává osoby nebo situace nebo přírodní jevy, živly apod.; v pozici Val2 musí být jméno ve 4. pádu pojmenovávající území nebo přírodní jevy nebo živé bytosti, v pozici Val3 jméno ve 4. pádu s předložkou v se sémantickým rysem výsledku (např. Zemětřesení obrátilo město v sutiny). Selektivní sémantické rysy jsou zde chápány spíše jako tendence výběru sémantických jednotek pro jednotlivé valenční pozice (s. 12).

Právě v této analýze (nepochybně velice náročné) vidím největší přínos slovníku pro hlubší teoretické poznání systémových možností češtiny: např. pro porovnání valenčních vlastností vidových dvojic, valenčních vlastností sloves významově blízkých, pro zjišťování vztahů mezi valenčními pozicemi i pro zkoumání podmínek, za kterých se valenční pozice nerealizují a zůstávají jenom potenciální. Takto systematický popis slovesné valence může (a jistě i bude) sloužit i jako východisko pro konfrontační výzkum větné sémantiky. Dodejme, že selektivní sémantické rysy valenčních pozic jsou zde uvedeny podrobněji než ve srovnatelných slovnících zahraničních.[3]

Jistě by bylo možno diskutovat o jednotlivostech. Např. o tom, jestli u některých polysémních sloves nejsou významové nuance příliš detailní (např. plnit I. a III.), jestli i z mluvené češtiny byl podkladový materiál reprezentativní, jestli jsou značky a zkratky morfologické a sémantické analýzy nejen přesné, ale také dost informativní a zcela jistě o tom, jestli název Slovesa pro praxi byl zvolen vhodně (podle mého názoru je zavádějící). To ale neubírá slovníku na hodnotě. Jde o koncepčně ujasněné, metodologicky homogenní dílo, v němž autorky zhodnotily svoji velmi dobrou průpravou teoretickou i dlouholetou zkušenost práce s jazykovým materiálem.

[133]Valenční slovník se nepochybně brzy přiřadí k základním bohemistickým příručkám. Vedle odborné veřejnosti bohemistické, která ocení především jeho přínos pro lingvistickou teorii, ho jistě přivítají i překladatelé (může částečně suplovat i dosud neexistující kolokační slovník češtiny) a v neposlední řadě i zahraniční studenti češtiny, resp. jejich učitelé. Bude dobrou pomůckou i pro výuku bohemistů na našich vysokých školách a doufejme, že přiblíží valenční syntax i některým učitelům češtiny.

---

[1] V počátcích se práce na slovníku účastnila i E. Macháčková a M. Švehlová, krátce i J. Kořenský.

[2] Částečnou oporu poskytoval autorkám Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Praha 1994) a Slovník spisovného jazyka českého (Praha 1960–1971).

[3] Některá šetření na materiále tohoto slovníku již byla publikována, např. E. Macháčková, N. Svozilová, Slovesná valence ve slovnících, SaS 51, 1990, s. 219–230; H. Prouzová, K vazbám některých sloves myšlení, NŘ 78, 1995, s. 236–238.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 2-3, s. 131-133

Předchozí Zlatuše Braunšteinová: Konference ve vile Lanna

Následující Jan Chloupek: Vydávání Českého jazykového atlasu pokračuje