Časopis Naše řeč
en cz

Ty jsi se (učil), ty jsi si (pamatoval)?

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

I. V časopise Mladý svět byl před časem otištěn tento úryvek z dopisu jedné čtenářky: „V reportáži Zrcadlo Šimona Pánka formuluje Dana Emingerová otázku: O čem jsi se hádal? Pokud se nemýlím, mělo být: O čem ses hádal?“[1] Pisatelka posoudila slovesný tvar jsi se jako nesprávný asi pod vlivem toho, čemu se učila ve škole. V nynějších Pravidlech českého pravopisu skutečně nacházíme pouze příklady ty ses učil, ty sis pamatoval. Není však v nich výslovně uvedeno, že jiné podoby jsou nesprávné. Ve starších vydáních Pravidel tomu bylo jinak. V Abecedním seznamu slov a tvarů Pravidel z r. 1913 je tato připomínka: „ty ses učil (nikoli tys se…), ty sis pamatoval (nikoli tys si…).“ Jak je patrno, jako nesprávné se neoznačují podoby ty jsi se, ty jsi si, nýbrž tys se, tys si. Připomínky uvedené v závorkách (nikoli…) se uváděly v Pravidlech až do r. 1957, teprve ve vydání z tohoto roku a z let pozdějších byly vypuštěny. To ovšem dává možnost interpretaci údajů v Pravidlech posunout, za nesprávné se pak mohou považovat jiné podoby, než kvůli nimž byly původní připomínky v závorkách zavedeny. Je zřejmé, že pro vysvětlení a objektivní posouzení je třeba se obrátit nejprve do minulosti.

Tvary ses, sis se v současné češtině vyskytují nejen ve 2. osobě singuláru času minulého, nýbrž i ve 2. osobě singuláru podmiňovacího způsobu, samozřejmě u sloves se zvratnými zájmeny se, si. Je třeba se podívat, zda tomu tak bylo v češtině vždycky. Nezbývá nic jiného, než si připomenout některé poznatky z historické gramatiky. Z té se dovídáme, že tvary ses, sis ve staré češtině neexistovaly.

II. Bude užitečné, jestliže si povšimneme nejprve toho, jak vypadal ve staré češtině podmiňovací způsob (kondicionál). Ten se skládal z l-ového příčestí slovesa významového a z aoristových tvarů slovesa býti, např. nesl bych. Původní aoristové tvary časem klesly na pouhé pomocné sloveso charakterizující kondicionál a sloužící k vyjádření osoby. V aoristu byl ve 2. a 3. osobě singuláru stejný tvar a tento stav se dlouho držel i ve 2. a 3. osobě sg. kondicionálu, tj. ve 2. a 3. osobě sg. byl tvar pomocného slovesa stejný, a to by. Že se např. tvar nesl by „vztahoval k 2. os. sing., to buď vyplývalo z kontextu, nebo se vkládalo osobní zájmeno ty, např. že by ty zde byla…“[2] Podívejme se ještě na několik příkladů:

[28]… jehož jest jediná péčě, by ty nezbyl jeho mečě? Alexandreida
Žádáš, abych zpravil, kterak sě máš mieti, aby v braní odmrtí nepochybil, duše nepoškvrnil. M. Jan Hus
I ty by byl, mám za to, s těžkem trefil do Říma. Staré letopisy české
Tvému otci se líbí i mně tudiež, aby ty má žena byla. Valter a Grizelda
Zaklínám ve jméno Ježíše Krista, Syna božího, aby mi pověděl, zlé-li jsi čili dobré. Hájkova Kronika česká

Připomeňme si také, že ve staré češtině bylo zcela běžné, že místo tvaru jsi pomocného slovesa býti, který se mnohdy vyskytoval také v podobě si, často se užívalo pouhého -s připojovaného k některým slovům.[3] Příklady:

Poslals mi maku mieru… Alexandreida
Kakos ty směl žív korunu v Němcích bez nás přijieti,
a tys ji beze všěch dieky mohl u Prazě vzieti? Dalimilova Kronika
Hi jakžs chtěl, takžs vše obřiedil,
jediné mnes v to nedědil. Legenda o Panně Marii
Noci milá, pročs tak dlúha! Staročeská lyrika
Tys byl mně ten věrdunk otdal
a jižs jej hanebně projhrál. Satiry o konšelích a řemeslnících
Pročs hledala, jenž jest nebyl,
a nehledalas, jenž jest byl?
Ježúšěs vešdy žádala
a Ježúšěs nehládala.
Proto Ježúšě vidúci
bylas jeho nevědúci. Pláč Marie Magdaleny
Mistře, dostis mistroval, nechť my již také mistrujem. Staré letopisy české

Nezdá se, že by se při užívání variant jsi (popř. si) a -s uplatňovaly ve staré češtině stylové, popř. krajové rozdíly (ty patrně vznikly až později). Např. ve 4. sloce známé písně Svatý Václave jsou verše

Maria, matko žádúcie,
tys královna všemohúcie,

[29]kdežto v 5. sloce téže písně je verš

Ty jsi dědic České země.

V jednom souvětí Kroniky o Štilfridovi se vyskytují tři varianty:

… i postúpils věci veliké s reky velikými dvanácti a všeckys přemohl a mně jsi tiem dobře pomohl a tú velikú nesnadností mně si učinil mnoho dobrého s svú statečností.

Na volbu varianty spíše mohl mít vliv pořádek slov (viz: mně jsi) spojený s intonačním půdorysem výpovědi a ve skladbách veršovaných to ovšem mohly být rytmické, popř. sylabotónické záležitosti.

Tvar jsi býval tedy zastupován pouhým -s a to charakterizovalo 2. osobu jednotného čísla. Tvarová homonymie 2. a 3. osoby sg. podmiňovacího způsobu jistě nebyla z hlediska významového výhodná, proto se přibližně od 17. století začal ve 2. osobě místo tvaru by někdy objevovat také tvar s tímto -s, tj. bys;[4] např.:

… bys pak umřel, živ vždy budeš. Šimon Lomnický z Budče

Avšak pouhé by se ve 2. osobě sg. vyskytovalo ještě dlouho, užívali ho někteří pisatelé i na začátku 19. století (nachází se např. v Jungmannových překladech); např.:

Tyť vždy prohlédáš, by svého oslavil syna.
… ty zběhem sám by nestal se! J. Jungmann v překladu Ztraceného ráje
Za to Palacký pozdravuje, a mimo to uctivě žádá, aby též něčím do časopisu přispěl. F. L. Čelakovský v dopise

Dobrovský ve své mluvnici v přehledu kondicionálových tvarů uvádí ve 2. osobě sg. už pouze bys.[5] Přesto se tento tvar prosazoval v 19. století jen postupně, kromě něho se v úloze kondicionálu vyskytovaly dost dlouho i jiné podoby. Srov.:

[30]Jestli to vůle jeho, … aby jsi vyšla z té nemoci, … J. Jungmann v překladu Ataly
Kdyby jsi dohlídl raději k dělníkům, … J. N. Štěpánek
Kdo ví, jestli ty sám nebudeš někdy míti bezpečného místa zapotřebí, kde bysi ukryl hlavu svou – K. H. Mácha
Proč bysi ho nechtěla? F. J. Rubeš
… žádám, abysi zkusila služebnictví; ovšem ale, Baruško, abysi poznala, jak se děje v domech panských. B. Němcová
Abysi věděla – ten šálek ti není darovaný. J. K. Tyl
Pojď, abysi měl toho jistotu, … A. V. Šmilovský
Nešla by jsi se mnou? J. Wolker
… tak by jsi byla jeho. B. Hrabal

Ustáleny nebyly ani tvary jiných osob kondicionálu; srov.:

Nejjistěji bychme se dědictví dočkali, kdyby… V. K. Klicpera
Abychme krátce pověděli… J. K. Tyl
Ano, kdyby jsme byli větší, pakby se to mohlo stát. J. N. Štěpánek
… byli bysme nepochybně u p. justiciéra pozvaní; K. H. Mácha
Není-li pravda, žeby jste rády věděly, co je tam? J. N. Štěpánek
Zvláště pak prosím Vás, by jste Hlasatele vzal do své starosti… J. Jungmann v dopise[6]
Kdyby jste nebyla feminini generis, totiž: ženského pohlaví, tedy by jste viděla! V. K. Klicpera

Trvalo dost dlouho, než se tvary pro vyjadřování kondicionálu ustálily, jak o to usilovaly příručky kodifikačního charakteru. V matičním Brusu jazyka českého (z r. 1877) se píše: „Sloveso bych, jež nyní žadací spůsob vyjádřiti pomáhá, jest starý minulý čas a ohýbá se takto: bych, bys, by, bychom (lépe než bysme), byste, by. A těch tvarů sluší také nyní užívati.“ Pravidla z r. 1902 výslovně označují jako nesprávné tyto podoby: by-(j)sem, by jsi, byjsme, bysme, by jste, by Jste. Jak jsme viděli, některé z nich se vyskytují ještě i u autorů literárně činných ve 20. století a ne vždy slouží jako charakterizační prostředek lidového vyjadřování.

III. Přehledem vývoje kondicionálových tvarů u sloves nezvratných jsme si připravili půdu pro poznání vývoje těchto tvarů u sloves zvratných. Dokud byly 2. a 3. osoba kondicionálu homonymní, bylo tomu stejně i u sloves zvratných; srov.:

[31]A protož hleď tak jiné čistiti, aby se sám nezprznil. M. Jan Hus
Ne protoť píši, chtě se s tebú svářiti a v nelibost vjíti, ale proto, aby se poznal, cos: že kněz z řádu pánóv Boskovských… Ctibor Tovačovský z Cimburka
… žádáme na tobě, aby se k nám sem na svatbu, nám i sobě ku cti, vypravil. Z dopisu krále Vladislava II.
… daj mi věděti, kterak se máš, nebť bych velmi rád, by se dobře měla. Oldřich z Rožmberka
Kdyby ty se ne tak v lidských věcech přebíral a vším všudy co svíně věchtem zmítal, byl by jako jiní mysli pokojné, … J. A. Komenský

Když už existoval tvar bys, vytvářela se skupina bys se, např.:

Vzlášť když se míníš vdávati,
bys se mohla všem líbiti.
Že bys se za to nestyděl,
by dobytek spravovat měl. Oba doklady z interludií V. F. Kocmánka
bys se mohla věčně stkvíti… Šimon Lomnický

V 17. a 18. století kromě tohoto způsobu stále ještě přežívalo ve 2. osobě sg. kondicionálu pomocné sloveso ve tvaru by. Zato v 19. století a zčásti ještě ve století 20. podoby bys se, bys si velmi se rozšířily. Na to by bylo možno uvést množství dokladů. Např.:

… aspoň ti nikdy nenapadne, abys si vzala vojáka za muže. J. N. Štěpánek
Nechci, abys si snad nějak uškodil. K. Havlíček v korespondenci
Cožpak Madlo, ani troška lásky k tomu člověku nemáš, abys se přemohla? B. Němcová
… kdyby mne nebylo, na věky bys byl se neprobudil! K. J. Erben
kdybys se dopustil zrady a nevěry, toho bych nepřežila. J. Neruda
Mluvíš, jako bys se loučil. E. Bozděch
abys se nedal ke karbanu svést takovými kamarády… L. Stroupežnický
… nebudeš míti, kam bys se vrtl… A. Jirásek
… jako bys se tázal, co odpovím… J. Arbes
Nechtěl bys si zahrát u Multrusů v kvartetu? K. M. Čapek-Chod
Jen dej pozor, abys se nenastudila! G. Preissová
Ale koupím ti je, až budu moci, abys si je mohla číst často. T. Nováková
Arci, proto jsi zde, abys se vytančila… I. Herrmann
Kdopak se tě prosil, abys se mě zastával? J. Š. Baar
Jsi ještě příliš zelená, abys se mohla všemu smáti. R. Medek
… já jsem tě donutila, abys se se mnou oženil… M. Pujmanová
Kdybys se byl zmínil, kam dnes jdeš, … E. Bass
I kdybys se bránil… O. Scheinpflugová

[32]Tvary bys, abys, kdybys si vyžadovala situace, když místo zájmenného tvaru si byl zvolen tvar sobě (což je nyní způsob zastaralý) a často se jich užívalo i tehdy, když zvratné zájmeno nenásledovalo hned za slovesem pomocným. Srov.:

… když ti řekne, abys sobě vybral, … K. J. Erben
Dnes můžeš si to prohlédnout u nás, abys sobě odpočinul. V. Hálek
Myslím, abys hleděla si pořádného milého. B. Němcová
Abys prý si vzpomněl, co jest u vás to první. J. Karafiát
… ty bys mohla si to jednou pamatovat. J. Vrchlický
… a prosím přemilého Boha, abys šťasten v lásce byl a se nezklamal jako já. J. Zeyer
(Ve druhé vedlejší větě se neopakuje abys plnící funkci spojky).

Kromě skupin bys se, bys si se obdobně jako u sloves nezvratných vyskytovaly i jiné, např.:

… vždyť nestojí za to, aby jsi se s ním zlobil. J. N. Štěpánek
Ach, kyžby jsi se jen svým ostrovtipem nevyjevoval. V. K. Klicpera
Jestlipak bysi se rád učil, do školy chodil? B. Němcová
Inu, kdybysi se dlouho nezdržel… J. K. Tyl
… nemusela bysi se sama na nic ohlédnout. K. Světlá
Až bude jeho svátek, abysi se mu zavděčil. A. V. Šmilovský
Kdybysi se byl viděl, jaký jsi přišel! V. Mrštík
kdyby jsi se vrátil domů, šel by jsi k ní? J. Wolker

Od začátku 19. století se začínají v kondicionálu častěji objevovat také podoby ses a sis; např.:

aby ses učil tancovat, nechceš-li vždycky za kamny ostat. F. J. Rubeš
Hleď, aby sis na dobrý způsob přízeň a náchylnost mého ujce získal. V. K. Klicpera
… když ti huba jede, jako by ses chtěla do soudného dne vyptávat. J. K. Tyl
Tys jaksi nesmělý, Jeníčku, a ostýchavý – jako by ses něčeho bál… K. Sabina
Učinil bys nejlépe, když se míníš mermomocí oženit, aby sis vyhledal jinou nevěstu. A. Stašek

Matiční Brus jazyka českého (1877) tento způsob odmítl jako nesprávný: „Aby ses chybné m. abys se; na př.: Hleď, aby ses vždy něčím užitečným obíral. Toť hrubá chyba. Neboť ses rovná se se + jsi; a jako nemůžeme říci: Hleď, aby se jsi obíral, nemůže i hořejší čtení (aby ses) správné býti. Má se tedy říci: Hleď, abys se… obíral.“ Uvidíme dále, že Brus v této věci navazoval na názor Josefa Jungmanna.

[33]Z dokladů, které jsme výše uvedli, je zřejmé, že formální prostředky k vyjádření podmiňovacího způsobu byly v 19. století ještě neustálené, nejednotné a že kodifikační pokyn Brusu důsledně dodržován nebyl. Přitom většina autorů se nepřidržovala pouze způsobu jednoho. Např. v Tylově Strakonickém dudáku je souvětí: Kdybysi měl jen polovičku lásky jako já, ani by ses odtud nehnul. Podobně u F. J. Rubeše najdeme jednak byl bysi řekl, jednak že bys dlouhou chvílí umřel.

Na začátku 20. století vyšla publikace, jejíž kodifikační vliv – hlavně pro školy – byl rozhodně silnější nežli předtím vliv matičního Brusu. Byla to Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví z r. 1902.[7] Jejich vedoucím redaktorem byl Jan Gebauer. Tato Pravidla provedla v kodifikaci 2. osoby sg. kondicionálu zvratných sloves obrat o 180 stupňů. To, co bylo dosud zdůrazňováno jako správné, bylo označeno za nesprávné. Srov.:

Mylná theorie pokládá bys za náležitý a starožitný tvar 2. os. jedn. aor. a velí proto psáti na př.: napomínám tě, abys se učil, abys si pamatoval atp. Neprávem; neboť, jak právě vyloženo, bys není tvar starožitný, nýbrž je to slovo vzniklé až v době novější z by-jsi; jako z ty-jsi, ty-si se stalo tys (= ty-s’), tak z by-jsi, by-si je bys; a jako se říká a píše: ty se-s učil, ty si-s pamatoval atp., a nikoli: tys se učil, tys si pamatoval atd., tak se říká také všeobecně a správně: napomínám tě, aby se-s učil, aby si-s pamatoval atd., a tak se má také psáti.“

Gebauerova argumentace je poněkud farizejská. Z toho, co jsme uvedli výše a co uvádíme níže, je patrno, že skutečnost byla jiná, než on tvrdí. Nejvíce pak zaráží, jak Gebauer přechází skutečnost, že ve všech vydáních matičního Brusu i v jiných jazykových příručkách se píše pravý opak toho, co tvrdí on. Nedá se předpokládat, že by o tom nevěděl. Jak uvidíme dále, Gebauer se v této věci rozchází nejen s Brusem, nýbrž i s názorem Jungmannovým.

IV. Gebauer se v uvedeném citátu dotýká také toho, jakou podobu má 2. osoba sg. indikativu perfekta zvratných sloves. Z dokladů, které dále uvádíme záměrně ve značném počtu (užijeme jich níže jako argumentu), je zcela zřejmé, že odedávna (tj. nejméně od 14. století) existují v češtině dva typy 2. osoby sg. indikativu perfekta zvratných sloves.

V prvním typu (a) se vyjadřuje osoba pouhým -s připojeným k jinému slovu plus samostatné zájmeno se (si), např. učils se, tys si… Ve druhém typu (b) je plný tvar 2. osoby slovesa býti plus zájmeno se (si), např. (učil) jsi se, (pamatoval) jsi si. Příklady:

[34]a)

Poddals sě v vojenské bydlo, … Alexandreida
Zdá se mi, žes se zle umyl s Pilátem spolu… Ctibor Tovačovský z Cimburka
Ó Smrti, šelmo nemilá,
vidím, žes se rozlítila, … Rozmlouvání člověka se smrtí
nezachovals se k nám tak, jakož na tě příslušelo, … Z dopisu Jiřího z Poděbrad
Nu, tu máš, poutníče, milý ten svět, na nějžs se podívati žádostiv byl. J. A. Komenský
Mladý příteli! tys se naučil jazyku bělochů… J. Jungmann v překladu Ataly
Čečetko! Kdes se tady vzal? V. K. Klicpera
Tus ty si vzal? V. Hálek
Proč tys se dal připsati k Pražskému učení… A. Jirásek
nemusils si mne bráti, … J. Vrchlický
Tys se vrátil k nám z krajin temných, … J. Zeyer
Já už myslel, žes si tu řeč zase včera smyslela na moje trápení. G. Preissová

b)

… i dal si se v posměch mladým i starým. Tomáš ze Štítného
Pověz mi, kterak jsi se sem dostal, Bruncvíče? Kronika o Bruncvíkovi
A tak ne od Krista jsi se toho naučil, než od Lucipera a ďábla. Staré letopisy české
… v mladých letech kochal si se v kratochvílech dětinských… Ctibor Tovačovský z Cimburka
… kolikrát koli zasadil jsi se pro obranu kalicha, tolikrát jsi získal. Hilarius Litoměřický
Ale že si se domníval ode mne dary vzíti, … Hájkova Kronika česká
Kate, ty jsi se překvapil, … K. H. Mácha
Čeho jsi se dovtípila, cos slyšela? B. Němcová
Co jsi se nahorlil, co jsi se napracoval, abys komediantstvu ke cti pomohl. J. K. Tyl
Jak jsi se, Mařenko, rozmyslila? K. Sabina
… ani jedenkrát na mne jsi se neutrhnul, … K. Světlá
Kam jsi se to dostal, Matěji! Sv. Čech
A kdy a kde jsi se s ním setkal? J. Arbes
A proč po těch jsi se ptal? V. Beneš Třebízský
Ale těch jsi se již nebál? A. Jirásek
Ty lstivě vkradl jsi se do mého srdce, … J. Zeyer
… co se s tebou událo, že jsi se tak změnil? J. Holeček
… když už se stalo to neštěstí, že jsi se mi dostal na housle. K. M. Čapek-Chod
Ještě jsi se na mě mohl pokaždé spolehnout, … I. Herrmann
Těšila jsi se přece na těch několik týdnů… F. Šrámek
[35]Kde jsi se tu vzal? R. Medek
Snad jsi se s někým nesepral? J. Kopta
Dobře, že jsi se psa ujal, … F. Langer
… ty jsi se zklamal v zimní královně! J. Durych
Tak vidíš, člověče: když jsi se sem stěhoval, byla to tady taková mrzká periférie. K. Čapek
Dobře jsi se bil, … V. Vančura
Než jsi se objevil, byly jsme dobré přítelkyně. E. Bass
Stýkal jsi se s podivnými lidmi, … A. Branald
Křičela jsi, bránila jsi se, když ti brali dítě! F. Hrubín
Bál jsi se té chvíle i té končiny. M. Horníček
Tak ty jsi se rozhodla, že mne neopustíš, … M. Kundera
Maminka mi řekla, že jsi se utopila… B. Hrabal

Obdobně jako u kondicionálu také u indikativu perfekta zvolení tvaru sobě místo si vyžadovalo plný tvar jsi a podobně tomu bývalo i při pořádku slov, při němž zvratné zájmeno nenásledovalo hned za pomocným slovesem. Srov.:

Věru, takového ženicha neměla jsi sobě vybrati. A. V. Šmilovský
Obdržel a učinil vše, čeho jsi sobě přál, … J. Arbes
Jistě povšiml jsi sobě rozsáhlého průčelí domu… Sv. Čech
… proč jsi v tento ráj se jíti odvážil? J. Jungmann
Čím jsi byl, než jsi vojákem se stal? E. Bozděch
Proč jsi nezabil mého muže a nevzal si mne za ženu?
(Ve druhé větě se neopakuje proč jsi.) R. Medek

Po r. 1800 se začíná častěji objevovat další typ, a to s tvarem ses, popř. sis. Příklady:

Je pravda, že sis vedlé ní sedl do trávníka? V. K. Klicpera
Tys zalil dědictví své krví svou, dobyl sis ho jako vojín. V. R. Kramerius
Dorotko, kde ses tu vzala, co tu děláš? F. J. Rubeš
Tak, teď jsi to pověděl, teď sis ulevil, … J. K. Tyl
Nevšiml sis Jenešovy sestry Verunky? B. Němcová
Ale dříve jim tam ohlásím, že jsis (!) to již na krumlovském provaze odbyl… A. Jirásek
Jen se přiznej, že ses stavěl v Loukově, … A. Stašek

J. Jungmann považoval užívání tvarů ses, sis za nevhodné. Ve svém Napominateli (r. 1843) napsal:

S ze staženého jsi nepřivěšuje se libovolně k. p. Které sis žádal, lépe kterés sobě (si) žádal. Ty ses potázal s dobrou, lépe tys se potázal, neb tys potázal se s dobrou. Čím ses prohřešila? lépe číms se prohřešila. Kýž byses nebyla narodila, lépe kéž bys se nebyla…“

[36]Pokud jde o tvar 2. osoby sg. indikativu perfekta sloves zvratných, tvrdí tedy Gebauer, že „se říká a píše (!!): ty ses učil, ty sis pamatoval atp., a nikoli: tys se učil, tys si pamatoval“, kdežto Jungmann doporučuje jako vhodnější tys se potázal nebo tys potázal se atp. Nikde v Pravidlech se však Gebauer verbis expressis nezmiňuje o typu (učil) jsi se, a to ani kladně, ani záporné. Jungmann sám tohoto typu užíval, srov. např. citát z jeho článku O jazyku českém: …ve škole lépe česky jsi se naučiti mohl a měl. Gebauerovi zřejmě šlo hlavně o kondicionál; v Příruční mluvnici jazyka českého zdůrazňuje: „Usus některých spisovatelů nynějších psáti bys se…, bys si… je nemístný.“ Autorita Gebauerova byla velká, především díky jí se podoby by ses, by sis rychle prosazovaly a během několika desetiletí ve spisovné češtině naprosto převládly. Přispěly k tomu ovšem ještě další skutečnosti. Ty byly osvětleny v příspěvcích, které se později několikrát k problematice tvarů ses, sis jak v kondicionálu, tak v indikativu vracely.

V. Po zavedení kodifikační změny často ještě nějaký čas doznívá stav z doby přede změnou. Proto se hned ve 2. ročníku Naší řeči objevily dva příspěvky, které Gebauerovy názory obhajovaly. V prvním (viz s. 29) se opakují důvody uvedené v Pravidlech, pouze se dodává navíc jakési slohové hodnocení výrazů jako cos si udělal, kams se udeřil; vyskytují se prý pouze v „papírové češtině“. Závažnější je příspěvek druhý (na s. 214–215). Přiznává se v něm, že výrazy jako tys se modlil, tys si dal bývaly v literatuře obvyklejší a stále se ještě vyskytují, ale zároveň se poukazuje na jejich největší slabinu, tj. že „stykem dvou sykavek jsou nepohodlné i nepěkné“. V článku jde vlastně o hodnocení tří různých kombinací 2. osoby sg. indikativu perfekta slovesa býti a zvratného zájmena se, resp. si. Ve spojení např. s osobním zájmenem ty to jsou: a) tys se (učil), b) ty ses (učil), c) ty jsi se (učil). Podobu a) považuje autor s odvoláním na Gebauera za zcela nevhodnou a velmi obhajuje podobu b). Za nejdůležitější považujeme závěr příspěvku: „Ale rozumí se samo sebou, že stejně dobré jsou ve větách se způsobem oznamovacím i slovesné tvary plné, t. j. jsi místo -s, tedy ty jsi se modlil, to jsi se nasmál, třeba jsi se díval atd.; v písemnictví jsou dokonce oblíbenější. Ve větách se způsobem t. zv. spojovacím (kondicionálem) by takové tvary byly ovšem chybné: jako je chyba tvaroslovná říkati kdyby jsi chtěl místo kdybys chtěl, byla by chyba také kdyby jsis přál místo kdyby sis přál.“ Tento závěr je velice důležitý. Dosud se při argumentaci různě mísila 2. osoba kondicionálu s touž osobou indikativu perfekta. Z poslední věty citátu je zřejmé, že kodifikace je stejně neřeší. V kondicionálu se považují za náležité jen podoby ses a sis, kdežto v indikativu jsou i ve spisovné češtině náležité také podoby jsi se, jsi si. Avšak v budoucnu zůstávala tato závažná skutečnost leckdy nepovšimnuta a kodifikace pak byla vykládána jednostranně.

[37]Dva krátké příspěvky ve 2. ročníku Naší řeči zřejmě všechny uživatele jazyka nepřesvědčily. Proto se Naše řeč vrátila v sedmém ročníku k otázce znovu, a to článkem se stručným názvem Ses, sis (s. 171–177). Článek má dvě části. V první se gymnaziální profesor Vojtěch Kebrle pokusil otřást Gebauerovým názorem, že např. výraz tys se učil je nesprávný. Doporučoval, aby byl uznán pro spisovnou češtinu jako správný (dubletní) vedle výrazu ty ses učil. Ale sám oslabil své stanovisko tím, že Gebauerovy názory uvedl nepřesně. Vnesl však do problematiky některé nové postřehy. Nejdůležitější je zeměpisný, srov.: „Odjakživa jsme slýchali v Praze a od Prahy na západ buď plné: To jsi se zmýlil, nebo zkrácené: Tos se zmýlil; To jsi si dal = Tos si dal, a pod.“ O typu To sis dal podotýká: „I jest druhá otázka, v kterých krajinách se tak mluví? Snad ve východních Čechách?“ Kebrle přiznává hlavní nevýhodu toho typu výrazů, které hájí: „… když řeknu: Tys se učil atd., obě ta s splývají skoro v jedno. A snad to jediné mohl by někdo uváděti na obranu spojení ses a sis a tím možná vysvětlovati i jejich původ, totiž že věty jako Učil ses, Pamatoval sis jsou smyslu zřetelnějšího než Učils se, Pamatovals si, které znějí skoro jako Učil se, Pamatoval si…“ Tento postřeh považujeme za závažný.

Ve druhé části článku ostře odmítl stanovisko Kebrlovo Václav Ertl: „Tvar tys se žije v knižní češtině jen jako papírový archaismus, udržovaný při životě nesprávnou teorií anebo mylnou domněnkou, že psáti spisovně jest psáti právě opačně, než se mluví. Proto se Gebauer zcela správně zastal tvarů ty ses, by ses, že sis a p. proti tomu papírovému tys se, bys se atd.“ Ertl také popřel, že by tvary ses, sis byly „východočeské provincialismy“. V průběhu polemiky vyjádřil Ertl závažnou myšlenku, která má ovšem mnohem obecnější platnost: „… dnešní gramatik neposuzuje správnost a oprávněnost jazykových jevů podle teorií, které si sám utvořil, nýbrž přisuzuje správnost a právo tomu tvaru, který se v jazyce přirozeným způsobem vyvinul a v něm ustálil. … Sebe krásnější a logicky dokonalejší teorie je bezcenná, není-li ve shodě se skutečným přirozeným vývojem jazyka. … výmysly a domněnkami mistrovati jazyk je práce marná a vědecky nesprávná. Existenční právo každému výrazu dává usus, a nikoli shoda s vymudrovanými teorematy; úkolem teorie je toliko usus zkoumati a vykládati.“ O to se zde uváděním četnějších dokladů pokoušíme. Možno se však ptát, jak se má postupovat, jestliže je úzus nejednotný.

Článek s názvem Ses, sis se objevil v Naší řeči ještě jednou. V 21. ročníku (1937, s. 209–212) odpovídal Jiří Haller na dotaz jednoho čtenáře, jak dlouho tvary ses, sis v češtině existují. Došel k závěru, že kromě několika ojedinělých dokladů starších se tyto tvary začaly objevovat v literatuře až po r. 1800. K tomu poznamenává: „Rozumí se, že dokud nepronikl v usu spisovném obecně tvar bys, abys, nemohlo se ustáliti ani spojení aby ses, aby sis.“ Za důležité považujeme, [38]že Haller znovu připomíná: „Říkáme na př. cos to udělal, ale co sis to udělal (arci vedle způsobu s tvarem plným: co jsi si to udělal)…“ (zdůraznil M. S.) Pozoruhodný je také tento Hallerův názor: „… hlavní příčina, proč se někteří spisovatelé i dnes ještě vyhýbají tvarům ses, sis, aby ses, aby sis a pod., je asi v tom, že je pokládají jen za hovorové a ne dost vytříbené, aby bylo lze užíti jich v textu spisovném.“ Domnívá se však, že „dávno už přestaly být prvkem toliko hovorovým“.

Problematika spojená s tvary ses, sis zřejmě patří k těm, které se vynořují znovu a znovu. A tak po Jungmannovi, Gebauerovi, Ertlovi, Hallerovi se k ní vyjadřovali i jazykovědci mladší. V druhém výběru Jazykového koutku Čs. rozhlasu (z r. 1955) to byl Miloš Dokulil (na s. 290–292). Věnoval hodně pozornosti tomu, ke kterým slovům a v které pozici je vhodné připojovat -s charakterizující 2. osobu sg. Na některé otázky má názory poněkud se lišící od dosavadních. O 2. osobě sg. kondicionálu píše: „… plný tvar by jsi v podmiňovacím způsobu ve spisovném jazyce nemáme, a to proto, že tu nikdy žádný takový plný tvar nebyl. Připojené -s v bys není tu tedy z tvaru jsi, nýbrž je jen zvláštní pohyblivou příponou 2. osoby jednotného čísla.“[8] Tvary ses, sis považuje Dokulil za běžné a slohově neutrální. Srov.: „Předně, jde-li o sloveso zvratné, přivěsíme znak 2. osoby jednotného čísla, naše malé, ale důležité -s vždy za zvratné zájmeno se nebo si, s nímž -s splyne v jediné slovo ses, sis. … Typ abys se podíval nepokládáme sice za nesprávný (!!), ale přenecháme jej řečníkům a básníkům. V jazyce středních poloh ho užívat nebudeme. Také plné formy jsi se obvykle neužíváme. Setkáváme se s ní sice také někdy v textech zvlášť slavnostního ladění, zejména v básních, ale cítíme ji tu jako prostředek zvláštní, …“ Jak patrno, slohové hodnocení jednotlivých typů 2. osoby sg. kondicionálu a indikativu perfekta není u Hallera a Dokulila shodné.

K naší problematice se vyjádřil také F. Daneš.[9] Ten výrazy jsi se, jsi si nejprve charakterizuje jako nespisovné s odvoláním na blíže neuvedené mluvnice a příručky; srov.: „… jak nás poučuje většina mluvnic a příruček, po zvratných zájmenech se, si bývá zpravidla jen -s; tedy např. ty ses bála, ty sis myslel, nikoli ty jsi se bála, ty jsi si myslel (a vůbec už ne tys se bála, tys si myslel).“ Potom však uvažuje: „Avšak je otázka, zda toto pravidlo vystihuje skutečný spisovný obyčej.“ V Čapkově Matce Daneš totiž zjistil dost častý výskyt výrazů jsi se: „Převládá v ní sice podoba ses, ale nezřídka se objevuje i jsi se.“ O podobě jsi si poznamenává: „… zdá se, že se jí dobří autoři vyhýbají pro její nelibozvučnost.“ [39]Považujeme toto konstatování za výstižné, jsme přesvědčeni, že „libozvučnost“, resp. snadná vyslovitelnost hrála v naší problematice velkou úlohu (byl to nucen přiznat také V. Kebrle), že snadné vyslovitelnosti se musela podřídit i řekněme systémová pravidelnost (kterou žádal Jungmann i matiční Brus), tj. že z řady (smál) bych se, bys se, by se, (smáli) bychom se, byste se, by se, v níž zůstává nezměněné se, popř. si, vypadla právě 2. osoba sg. pro obtížnou vyslovitelnost.

Z Danešova textu bychom chtěli připomenout ještě některá místa; v podstatě se týkají slohového hodnocení. Autor dobře upozorňuje, že „2. osoba se vyskytuje vlastně jen v dialogu“. Tato skutečnost znesnadňuje posuzování ze slohového hlediska, protože mnozí spisovatelé v různé míře a z různých důvodů více či méně vybočují v dialogu z plné spisovnosti, ať už spontánně, nebo záměrně. Proto, jak píše Daneš, „uvažovat o tom, který z obou způsobů je hovorovější, a který naopak knižnější, vede k dost nejistým závěrům. … v běžném denním styku užíváme podob obou.“ Nakonec vyjadřuje Daneš své osobní stanovisko: „Mně osobně se zdá, že podoba ses (přesto, že mluvnicemi preferovaná) jeví se, pro svou neplnou, zkratkovou povahu, mnohým autorům jako méně spisovná, hovorovější, a proto tam, kde jde o důraz nebo o styl slavnostnější apod., užijí plné podoby jsi se (může tu spolupůsobit analogie podoby tys, žes, viděls, které mají ráz zřetelně hovorovější než ty jsi, …).“

VI. Z citací názorů několika jazykovědců na výrazy ses, sis jsou zřejmé rozdíly v slohovém hodnocení; u některých se naznačuje, že by mohlo jít o krajové rozdíly („o nichž toho mnoho bohužel nevíme,“ poznamenává Daneš). Na to, že i v normě spisovné češtiny existují regionální varianty, záslužně upozornil A. Jedlička.[10] U něho také nacházíme výstižný výklad o regionálním rozložení tvaru jsi a jeho zkrácené podoby -s. Jedlička se v uvedeném článku vyjadřuje ke slovesům nezvratným a na základě informací poskytnutých dialektology P. Jančákem a L. Bachmannem dochází k těmto závěrům: „… tvar plný jsi (nesla jsi), běžný a živý v oblasti západní, pociťuje se příslušníky z této oblasti i ve spisovných projevech jako základní, neutrální, kdežto tvar zkrácený (neslas) naopak jako knižní; v oblasti východní je tomu u příslušníků této oblasti naopak. Dospíváme tedy rovněž k poznání jisté relativnosti stylového hodnocení obou variant. … Např. tvar přišla jsi užitý v dialogu bude příslušník oblastního povědomí východního pociťovat jako nemluvný, a tedy nefunkční, kdežto uživatel z druhé, západní oblasti naopak jako živý, v dialogu vhodný.“[11] Takový je sou[40]časný stav; ve staré češtině tato diferenciace zřejmě neexistovala (viz výše). Kdy se vytvořila, těžko lze tvrdit, nejspíše souvisí s rozšířením tvarů ses, sis.

Co uvádí Jedlička o slovesech nezvratných, platí i o slovesech zvratných, tj. západní je učil jsi se, východní učil ses. Že existují četné individuální odchylky, je při migraci obyvatelstva a při působení hromadných sdělovacích prostředků a literatury samozřejmé. Někteří uživatelé spisovného jazyka zřejmě už regionální zabarvení variant nepociťují a ve svých jazykových projevech užívají obou promiskue. Jako příklad uvádíme úryvek dialogu ze hry Jakub a jeho pán od Milana Kundery, v němž je užito obou variant v téměř shodných částech výpovědí, a to bez zřetelného slohového záměru:

Pán: Ty jsi se zamiloval? Tos mi nikdy neřekl!
Jakub: Je toho ještě mnoho, co jsem vám neřekl.
Pán: Tak o tom, jak ses zamiloval. Mluv.

V publikaci Spisovný jazyk v současné komunikaci[12] konstatuje A. Jedlička o výrazech typu ty jsi přišel a tys přišel, že „ve shodě se současnou spisovnou normou jsou tyto varianty i kodifikovány“. Avšak překvapuje jeho mínění, že prý „u sloves zvratných žádá kodifikace jen tvary s přemistitelným morfémem -s připojeným k příklonkám se, si (ty ses vrátil, ty sis to rozmyslel; proč ses bál, proč by sis to nevzal), ačkoli se ve spisovném úzu zčásti objevují i tvary se jsi ve shodě s regionálním územ západní oblasti: ty jsi se vrátil, ty jsi si to rozmyslel; proč jsi se bál, proč by jsi si to nevzal.“ Jak je patrno z posledního příkladu, Jedlička zase vztahuje Gebauerovu kodifikaci 2. os. sg. kondicionálu i na 2. os. sg. indikativu perfekta, třebaže – jak jsme viděli výše – v Naší řeči se tyto dva případy posuzovaly odlišně. Jedině nerozlišování těchto dvou případů může vést k mínění, že podoby jsi se, jsi si kodifikace spisovné češtiny nepřijímá. V Pravidlech českého pravopisu se – jak jsme už upozornili na začátku článku – nic takového verbis expressis netvrdí. V Havránkově-Jedličkově České mluvnici se v odstavci o čase minulém píše toto: „V 2. osobě jedn. čísla bývá místo tvaru jsi také (!!) pouhé -s, které se spojuje s osobním nebo zvratným zájmenem anebo se spojkou že; např. tys to napsal; vrátil ses; přál sis to; viděl jsem, žes přišel.[13] Z této formulace rozhodně nelze vyvozovat, že podoba (vrátil) jsi se je ze spisovné češtiny vyloučena. To se tvrdívalo na základě již připomenuté nesprávné simplifikace v některých starších učebnicích.[14] Naproti tomu Český [41]slovník pravopisný a tvaroslovný, v 50. letech hojně užívaný, výslovně uvádí jako správné ty jsi se učil i ty ses učil, ty jsi si dal i ty sis dal.[15]

Pravděpodobně pod vlivem A. Jedličky považuje pro spisovný jazyk tvary ses, sis za „závazné“ ve spojeních jako ptal ses mě?, nač sis stěžoval akademická Mluvnice češtiny 2 (A. Jedlička byl recenzentem tohoto dílu).[16] Jsou však nějaké objektivní důvody pro toto rozhodnutí?

VII. V první části tohoto článku jsme podnikli malou exkurzi do minulosti češtiny především proto, aby bylo zřejmé, že 2. osoba sg. indikativu perfekta měla jiný vývoj než tatáž mluvnická osoba kondicionálu. Uvedením četnějších dokladů jsme demonstrovali, že typ jsi se, jsi si existuje v češtině přinejmenším od 14. století nepřetržitě až do současnosti. Naproti tomu formální stránka 2. osoby sg. kondicionálu prodělala, jak jsme viděli, pestrý vývoj, ještě v 19. století byla dost nejednotná. U sloves nezvratných se postupně stále silněji prosazoval ve 2. osobě sg. Dobrovským kodifikovaný tvar bys, kdežto u sloves zvratných byla situace neustálená. Protože Gebauer zřejmě chtěl kolísání odstranit a nemohl se při tom opřít o pevný úzus, založil kodifikaci na svém krajovém jazykovém povědomí. Že jeho dost razantní zásah měl úspěch, bylo způsobeno hlavně jeho autoritou, ale také tím, že zásah byl ve shodě s povědomím dost velkého počtu uživatelů jazyka, tj. většiny těch, kteří pocházeli z území „od Prahy na východ“. Zanedbatelná patrně nebyla ani snadná vyslovitelnost podob by ses, by sis.

Gebauer sice odsoudil obtížně vyslovitelné skupiny bys se, bys si i tys se, tys si, avšak nikde neodsoudil jsi se, jsi si, i když se lze domnívat, že by dával přednost tvarům ses, sis. Znal dobře stav ve staré češtině, a nejspíše proto se o podobách jsi se, jsi si v indikativu zdržel posudku. Ertl jako věrný žák Gebauerův hájí stanovisko svého učitele a jako Středočech zároveň považuje za náležité i podoby jsi se (si). Srov.: „… je tedy patrno, že pravá čeština, t. j. usus živé řeči po celé oblasti české, zná jen typy ty ses (sis) a ty jsi se (si).“ Obdobné stanovisko zastával i Středočech Haller. Z Dokulilových názorů je patrný jeho moravský původ, kdežto Daneš reaguje v podstatě jako Středočech, resp. Jihočech. Zbývá jen připomenout, že Gebauer pocházel z východních Čech a Jedlička je původem Moravan.

Téma, jímž jsme se zabývali, ukázalo, že nejen běžný pisatel nebo mluvčí, nýbrž ani kodifikátor se někdy neubrání vlivu svých krajových jazykových zvyklostí. Na tuto skutečnost upozornil před časem A. Stich a doporučil, jak se toho vyvarovat: „K teoretickému podkladu kodifikace, má-li být racionální, perspek[42]tivní a účinná, patří i sebeanalýza jazykovědce, který kodifikaci provádí.“[17] Požaduje tedy na kodifikátorovi, aby dokázal plně si uvědomit, v čem je jeho individuální jazykový úzus poplatný oblasti, z níž pochází nebo v níž dlouhou dobu pobýval: „… jazyk, který jazykovědec kodifikuje, je jeho jazykem mateřským; kodifikátorův vztah k jazyku, vytvářený už od dětství, je tedy primárně spontánní, obsahuje i citové, neracionální prvky, v jeho podvědomí jsou uloženy tytéž postoje, leckdy i překonané, jako v podvědomí ostatních uživatelů jazyka. … Nezbytným předmětem analýzy, která předchází vlastní kodifikační proces, je objektivní poznání normy, úzu a postoje uživatelů jazyka.“ A. Stich dále připomíná, že individuální úzus není to jediné, co kodifikátora může ovlivnit, důležitým činitelem může být např. jazykovědcova specializace (dialektolog, onomastik, matematický lingvista atp.). Nebezpečí subjektivního rozhodování je poněkud větší, jestliže o kodifikaci rozhoduje převážně jednotlivec,[18] ale i při kolektivním rozhodování se může uplatnit mínění většiny účastníků pocházejících z téhož regionu.

Z varování před nebezpečím závislosti kodifikace na regionálním úzu ovšem neplyne, že nelze regionální podoby kodifikovat. Vždyť většina spisovných jazyků vznikla z nějakého krajového útvaru, např. z nářečí. Jestliže se zavedením regionální podoby do kodifikace výhodně vyřeší neužitečné kolísání v úzu, je třeba s tím souhlasit. Nemělo by se tak však dít na úkor podob v jazyce živých, které mají oporu v jiném regionu. Obvykle bývá možno zavést varianty. Variantnost v jazyce je jev běžný a není vhodné ji umělými zásahy odstraňovat.[19] Gebauerova kodifikace tvarů 2. osoby sg. kondicionálu se vžila a možno říci i osvědčila. Konkurenční podoby, tj. bys se, by jsi se, jsou především z hlediska výslovnosti méně výhodné. Pro odmítnutí podoby bys se vlastně jiný důvod není, podoba by jsi se by však musela mít ještě oporu v podobách by jsem se, by jsme se, by jste se, ty ale po celou dobu vývoje kondicionálu zůstávaly v psaných projevech zcela na okraji; podobu by jsem se nepodařilo se nám v textech spisovného rázu vůbec najít. Jinak je tomu s podobami jsi se, jsi si. Vylučovat ze spisovného jazyka podoby jsi se, jsi si by znamenalo odmítat něco, co má – jak jsme ukázali výše – mnohasetletou tradici, co je v jazyce stále živé, a to jak u značné části mluvčích (jako neutrální), tak u části současných spisovatelů („dobrých autorů“), třebaže u těch většinou jen jako prostředek variantní. Proto by bylo náležité uvádět v kodifikačních příručkách verbis expressis totéž, co bylo v Českém slovníku pravopisném a tvaroslovném, tj. že správné je jak ty [43]ses učil, ty sis dal, tak i ty jsi se učil, ty jsi si dal. V Naší řeči to nikdy nebylo popřeno. Z hlediska lingvistického by pak bylo potřebné podrobněji zjistit stav stylového hodnocení těchto variant v jednotlivých regionech. V hlavních rysech patrně dobře vystihl současnou situaci ve své redakční poznámce člen redakční rady Naší řeči, brněnský dialektolog dr. Jan Balhar, CSc.: „Na většině Moravy je běžné ses, sis, jen na Valašsku a z větší části i ve Slezsku je jsi se, jsi si. Je zajímavé, že lidé pocházející z oblasti, kde se užívá ses, sis, považují za „spisovnější“ jsi se, jsi si, a naopak příslušníci (znalci) dialektu, v němž je jsi se, jsi si, mají za spisovné formy ses, sis. Samozřejmě se musí oba typy považovat za správné.“[20]


[1] Mladý svět 32, 1990, čís. 21, s. 4.

[2] A. Dostál, Historická mluvnice česká II Tvarosloví, 2. část, Časování, Praha 1967, s. 67.

[3] Některá místa z odborné literatury, která se tohoto jevu týkají, je třeba přijímat opatrně. Např. v Historické mluvnici československé od Fr. Trávníčka (Praha 1935, s. 421) se v odstavci o préteritu ve staré češtině uvádějí pro 2. osobu sg. pouze tvary nesl jsi, nesla jsi a dále se píše: „V 2. os. je v novém jazyce (!!) pravidlem kratší forma pomocná s m. si, jsi, nosils, žes chodil, tys to psal.“ Mohl by vzniknout dojem, že podoby žes, tys atp. ve staré češtině neexistovaly, což neodpovídá skutečnosti.

Stejně by mohl zavádět tento údaj: „V Dobrovského kodifikaci se objevují i (!!) varianty, které nové zkoumání určilo jako oblastní (regionální) varianty spisovné (tvary byls, nesls vedle tvarů byl jsi, nesl jsi,…)“ – A. Jedlička, Dnešní stav a úkoly studia spisovné češtiny v národním obrození, Slavica Pragensia XIV, Praha 1972, s. 13.

[4] „V 2. osobě singuláru se od XVII. století objevuje analogické zakončení -s (bys).“ – A. Lamprecht D. Šlosar – J. Bauer, Historická mluvnice češtiny, Praha 1986, s. 245. – V publikaci Království dvojího lidu (Praha 1989) je na s. 171–175 otištěn dopis Ctibora Tovačovského z Cimburka, v němž se nachází tato věta: „Chválím to, což bys podlé vuole božie měl, neb Buoh dobrému chce.“ Dopis je datován 11. 7. 1467, doklad na tvar bys je tedy z 15. století.

[5] V prvním vydání své mluvnice (z r. 1809) Dobrovský píše: „Jestliže tedy novější vydavatelé bible kladou místo kdyby ty byl zde (Jan 11.21) raději kdybys ty byl zde, a (v. 32) místo by ty byl zde zase bys ty byl zde nebo kdybys ty byl zde, činí tak správně.“ A na jiném místě poznamenává: „Je rozumnější podle nynějšího jazykového zvyku vyjadřovat 2. osobu tvarem bys.

[6] J. Jakubec v publikaci Antonín Marek má poznámku pod čárou (na s. 30): „Jungmann píše vždy chybně: by jste; opravuji všude na správný tvar.“

[7] K tomu viz: M. Sedláček, Devadesát let od vydání prvních Pravidel českého pravopisu, Český jazyk a literatura 43, 1992–93, s. 1–8.

[8] Srov.: „V 2. os. jedn. vyvinulo se bys t. j. by-s ze staršího by-(j)si, jako tys t. j. ty-s’ z ty-(j)si.“ – J. Gebauer, Příruční mluvnice jazyka českého, 2. vyd., Praha 1904, s. 212.

„V 2. os. sg. se od stol. 17. vyskýtá novotvar by jsi, bysi, bys…“ – F. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935, s. 423.

[9] F. Daneš, Malý průvodce po dnešní češtině, Praha 1954, s. 215–216.

[10] A. Jedlička, K problematice normy a kodifikace spisovné češtiny (oblastní varianty ve spisovné normě), Slovo a slovesnost 24, 1963, s. 9–20.

[11] K tomu viz též: P. Sgall – J. Hronek, Čeština bez příkras, Praha 1992, s. 55n. Srov. např.: „… -s se užívá především ve východních Čechách (a na Moravě), …V západních a jižních Čechách převládá varianta si, …“

[12] A. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, 2. vyd., Praha 1978, s. 81.

[13] B. Havránek – A. Jedlička, Česká mluvnice, 4. vyd., Praha 1981, s. 250.

[14] Např.: Hraba Ottová Tožička, Cvičebnice čes. jazyka pro JUK, Praha 1935, s. 88. – Čech Bečka Kaňka Klimeš, Učebnice jaz. českého pro zdravotnické školy, Praha 1955, s. 109.

[15] Adam Jaroš Holub, Český slovník pravopisný a tvaroslovný, 2. vyd., Praha 1954, s. 267.

[16] Mluvnice češtiny (2), Tvarosloví, Praha 1986, s. 413.

[17] Viz sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 254n.

[18] O některých subjektivních kodifikačních rozhodnutích Gebauerových v Pravidlech z r. 1902 se stručně zmiňujeme v NŘ 74, 1991, s. 172.

[19] Nesouhlasíme tedy s těmi, kteří ve variantnosti (v existenci dublet) spatřují slabinu kodifikace.

[20] K tomu srov.: „Tys to řekl. Kdes byl? Co ses ptal? Kam sis to dal? Tyto podoby jsou v živém jazyce obvyklejší než podoby s plným tvarem slovesa jsi, ani ty však nelze považovati za nesprávné.“ – M. Dokulil, Vývojové tendence časování v současné spisovné češtině, sb. O češtině pro Čechy, 2. vyd., Praha 1963, s. 222.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 1, s. 27-43

Předchozí Alois Jedlička: K teorii, pojmosloví a terminologii publicistického jazyka (stylu)

Následující Alena Macurová: Náš — jejich jazyk a naše vzájemná komunikace