Časopis Naše řeč
en cz

K užívání opisného pasíva v současné češtině

František Štícha

[Články]

(pdf)

-

Jazykový prostředek tvořený některým z tvarů slovesa být (být, je, byl, bude, buď, jsa, byv atd.) vázaným na slovesný tvar tzv. příčestí trpného (nesen), nazývaný opisné (participiální) pasívum, je v češtině již od 14. stol. hojně užívaným speciálním jazykovým prostředkem

[64]k označení děje (popř. i z děje vyplynulého stavu), plnícím různé specifické komunikační funkce.[1]

Tímto článkem navazujeme na stať z r. 1979[2] i na jiné naše práce a nebudeme se zde proto zabývat problematikou pasíva v celé šíři. Vzhledem k tomu, že v naší lingvistice stále přežívá názor, že pasívum s nedokonavým participem (typ je nesen) je nevhodný či ne zcela vhodný prostředek v jakémkoli textu, budeme se věnovat pouze tomuto typu pasíva. Pokusíme se ukázat, že pro takový názor není v jazykové realitě opodstatnění.[2a]

Navzdory všem tvrzením o nevhodnosti opisného pasíva, zejména typu s nedokonavým příčestím, užíval poměrně hojně tohoto jazykového prostředku sám K. Čapek. V románech Povětroň a Obyčejný život je ho užito v těchto větách:[3]

Povinnosti muže pak jsou … být ctěn u svých spoluobčanů (147); co kdy na těch varhanách bylo hráno (174); je svým vnitřním řízením vracen k cestě (190); Až do poslední chvíle jsme překvapováni tím, nač narazíme (198); jsme-li vedeni fantazií (199); někdo je honěn (206); vše bude viděno (212); hlavně se bál toho, že by při úředním zjišťování mohla být zkoumána jeho identita (220); naše pozornost je vedena tím, co ji upoutalo kdysi (230); přijal obchodní zájmy kubánského dona za své a je jimi posuzován (230); je provázen tím, čemu se … říká úspěch (231); jejich pospolitý svět je ovládán zákony ročních dob (280); byl poněkud přezírán (281); [65]Vůbec maminka byla pro mne spojena s potřebou plakat a být chlácholen (291); to, co ve mně bývalo zraňováno (292); náš vzestup je tlačen úsilím našich otců (293); Je to skoro msta za to, že nejsme bráni vážně (295); cítil, že je přezírán kurážnými městským panáčky (296); běh života je posuzován hlavně dvěma silami (300); aby můj život byl řízen povinností (309); Najednou jsem nebyl ovládán žádným rozvrhem hodin (309); něco, co bylo žito už dřív (310); prožíval tuto rozkoš být hýčkán a litován (318); lidé na sebe podrážděně ryčí nebo jsou někam strkáni jako ovce (329); Krásná příležitost cítit nad někým ohromnou převahu a vědět, že je uznávána (336); Dělal všechno možné, aby byl vážen (343); tady jsi chráněn a v bezpečí (349); Pak je tam z milosti trpěn chudý a pokorný příbuzný (382); To všechno jsou možné životy, jež činí nárok, aby byly žity (389); jeho bolestí budu sužován (393).

Dokonce i ti lingvisté, kteří považují tento jazykový prostředek za nevhodný či ne zcela vhodný, sami ho užívají, a to nijak ojediněle.[4] Např. v jediném článku v Naší řeči se vyskytují tato jeho užití:

Pokud se subjektivita v textu projeví, je považována za nedostatek. — Některé prostředky užívané a silně frekventované v administrativní oblasti bývají uživateli odmítány jako nesprávné. — … modely, které jsou v praxi více méně naplňovány a dodržovány. — Plně může být administrativní styl uplatňován v profesní činnosti …

Opisné pasívum nelze obecně pokládat za nevhodný jazykový výraz, neboť je často jediným možným prostředkem ztvárnění příslušného výpovědního obsahu. Je tomu tak především tehdy, jestliže má být vyjádřeno, že nějaký předmět (resp. obecněji nějaká skutečnost) je postihován(a) dějem nazíraným a představovaným jako činnost, aktivita neurčitého subjektu,[5] který pro svou neurčitost nemůže být pojmenován. Takový neurčitý a nepojmenovatelný subjekt je implikován výše citovanou Čapkovou větou co ve mně bývalo zraňováno. Uveďme si další příklady:

Přestavba je podle Jelcinova názoru zatím značně brzděna (Rudé právo 2. 7. 1988); Dosti vysokou frekvenci mají formanty, které … jsou pozvolna vytlačovány (Mluvnice češtiny); Nízké dřevěné domky jsou však v poslední době ze středu města vytlačovány (Z. Thoma); Zajisté však znáte lidi, kteří jsou puzeni ustavičně se omlouvat (I. Hurník).

[66]Nepojmenovatelnost subjektu a závaznost užít opisného pasíva ke ztvárnění výpovědi je ovšem pouze relativní; týká se přiměřenosti obsahu výpovědi dané komunikační situaci. Např. situační obsah (tj. obsah charakterizované a popisované reálné situace) vyjádřený výše citovanou větou s pasívním tvarem je brzděna bylo by možno formulovat i tak, že by byl subjekt pojat či naznačen velmi obecně, např. jako okolnosti, faktory apod.; ve větě by pak bylo možno použít aktivního tvaru slovesa: Přestavbu zatím značně brzdí různé okolnosti/faktory apod. Avšak nemá-li jít o to, pojmenovat subjekt děje a učinit ho tak zároveň jádrem sdělení, pak nemáme jinou možnost než použít pasíva, a tento prostředek je právě k tomuto komunikačnímu záměru určen. Podobně i situační obsah věty citované z cestopisu Z. Thomy by bylo možno ztvárnit prostřednictvím aktiva tak, že bychom jmenovali nějaký subjekt, jímž mohou být dřevěné domky vytlačovány, např.: Nízké dřevěné domky však v poslední době ze středu města vytlačují moderní stavby. Tím by ovšem opět došlo ke značnému posunu v komunikačním, sdělném obsahu výpovědi. Ve větě I. Hurníka bychom zase mohli konstrukci lidé jsou puzeni nahradit hovorovou expresívní konstrukcí s aktivem a výrazem to: lidi to pudí; je to jeden z prostředků, jak vyjádřit postihování nějaké skutečnosti (člověka, předmětu apod.), aniž pojmenováváme aktivizující subjekt (výraz to zde subjekt nejen nepojmenovává, ale ani k němu neodkazuje, nemá zde platnost zájmena). Avšak tohoto prostředku nelze místo pasíva vždy použít a ani v citované větě by jeho použití nebylo ze stylových důvodů vhodné; kromě toho by zde opět došlo k posunu v „komunikační perspektivě“, tj. lidé „postihovaní puzením“ by byli odsunuti z pozice podmětu (kteří jsou puzeni — které to pudí).

Pasívum (budeme nadále užívat namísto termínu opisné pasívum jednoslovného označení pasívum; jednak pro stručnost, jednak i proto, že tzv. zvratné neboli reflexívní pasívum budeme označovat termínem reflexívní deagentiv, dále RD) je prakticky jediným přijatelným prostředkem pro ztvárnění odpovídajícího výpovědního obsahu i u sloves nedokonavých také tam, kde subjektem označovaného děje je člověk, avšak nikoli jediná osoba či jistá, byť nepojmenovaná skupina osob, nýbrž obecně, významem slovesa implikovaný personický konatel, jehož konkrétnost je pro obsah výpovědi do té míry nezávazná, že ho nejen nelze pojmenovat, ale ani k němu odkázat tím či oním zájmenem:

Pedagogové tu mají významné postavení a jsou dobře odměňováni (RP 3. 12. 1988); Být opouštěn je mnohem snazší než opouštět (Švejda); Když byli [67]vybíráni na tato místa, tak přece splňovali … potřebné předpoklady (RP 16. 4. 1988).

Obsah věty Pedagogové jsou dobře odměňováni nelze formulovat např. jako Pedagogy někdo dobře odměňuje, neboť tím by byla míněna jistá, určitá, byť nepojmenovaná (neurčená) osoba. Nelze tu užít ani výrazů člověk, lidé (Člověk pedagogy dobře odměňuje — to by mohl říct o sobě subjekt odměňující pedagogy, např. ředitel školy), ani by tu nebylo vhodné užít 3. os. mn. č. oznam. způs. přít. času (Pedagogy dobře odměňují, jak je to běžné např. v ruštině); není tu vhodný ani reflexívní deagentiv (Pedagogové se dobře odměňují), ani ne tak kvůli víceznačnosti působené homonymií, jako spíše proto, že užitím tohoto prostředku se zaměřuje pozornost na aktivitu subjektu (tj. toho, kdo pedagogy odměňuje); ta ovšem stojí ve větě Pedagogové jsou tu dobře odměňováni mimo centrum pozornosti mluvčího i adresáta sdělení.

Někdy by bylo možné subjekt pojmenovat, neboť je víceméně dán, je přímo vyjádřen nebo zahrnut v kontextu, avšak leckdy právě proto o něm není třeba hovořit:

Viděl jsem v disku nádherné projevy mládí, kdy v mírných tempech byly střídány (mladí střídali) nejen tance, ale i přístupy (Horníček); Drama kolem únosu kuvajtskeho letadla, které je zadržováno (únosci zadržují) již třetí den … (RP 8. 4. 1988); … nepřiznání tzv. doložky nejvyšších výhod, která je Sovětskému svazu … odmítána z čistě politických důvodů (RP 9. 6. 1988).

Jindy by bylo možno nahradit pasívum reflexívním deagentivem, avšak nemá-li být zdůrazněn poukaz k aktivitě subjektu, pasívum je prostředkem vhodnějším: Před zahájením utkání byly hrány hymny obou mužstev (v tomto případě by bylo skoro stejně vhodné použít reflexívního deagentivu se hrály, avšak vzhledem k tomu, že pasívum je zde formálnějším výrazem, než by byl reflexívní deagentiv, i vzhledem k tomu, že pasívum méně zdůrazňuje subjekt, pokládáme je zde za přiměřené). Několik dalších příkladů:

Internacionalismus … byl chápán právě v tomto smyslu (RP 18. 12. 1987); Šéfka se chce vytáhnout svým oddělením. Musí být chváleno a slaveno (Ráž); Tři, čtyři, pět interview mi totiž ukázalo, že stále jsou kladeny jedny a tytéž otázky (RP 12. 12. 1987); ve chvíli takového obratu si muž vždycky myslí, že je mu křivděno, že je chudák (Horníček); na každém kroku jsou cizinci nabízeny a někdy i vnucovány nejrůznější letáky (RP 1. 10. 1988; RD vnucují se by zde navíc bylo nevhodně homonymní se slovesem vnucovat se); Ono je však nabízeno v dobrém úmyslu (Preclík); Múseion … byla státní instituce, … byly pro ni objednávány přístroje neslýchané přesnosti (RP, Haló sobota 28. 11. 1987); Z této strany se ozývají hlasy div ne o „podkopávání [68]základů“ socialismu. Je namístě otázka: čím jsou podkopávány? (RP 13. 1. 1988); … živý proud konfrontační, v němž je porovnávána morálka doby válečné s mravním stavem přítomnosti (RP 19. 3. 1988).

Spíše než reflexívním deagentivem by bylo někdy možno nahradit pasívum aktivem s výrazem člověk nebo se zájmeny nikdo, někdo, všichni/každý; avšak pasívum tu může být vzhledem ke stylu i komunikační perspektivě výpovědi vhodnější:

A tak nejlepší odměnou je mi jistota, že to, co říkám, je slyšeno a chápáno (Horníček); Je také nesporné, že na něho nebyl činěn žádný nátlak (překlad Idiota; šlo by také napsat: že na něho nikdo nečinil …); našemu hlasu, který pozvedáme na kongresech … je nasloucháno velice pozorně (B. Říha, RP 30. 5. 1987; šlo by též říci: … všichni naslouchají …); přepadl mě nezřetelný pocit, že jsem odkudsi pozorována (Otčenášek; možné též: že mě odkudsi někdo pozoruje).

Pasívum se však často užívá i tam, kde subjekt děje je lexikálně vyjádřen. Je pak konverzí aktiva, vyjadřuje obrácený pohled na dějovou situaci, než je ten, který představuje věta s aktivem. Pasívum je v takových případech prostředkem tematizace podmětu, v němž stojí objekt postihovaný dějem; objekt postihovaný dějem, který je ve větě tematickým podmětem (tj. podmětem v postavení tématu věty), je tak více jako takový zdůrazněn, je více vysunut do popředí zobrazované situace. Zároveň s tím je naopak subjekt, i když je ve větě pojmenován, odsunut do pozadí (právě tyto aspekty věty nazýváme její komunikační perspektivou):

Holzknechtova kniha je vzácné dílo … Měla by být čtena lidmi, kteří milují hudbu (J. Taufer, RP 25. 5. 1985); A tak je malé divadlo svým publikem hýčkáno (RP 5. 5. 1988); oceňovali vysokou vážnost, v níž byl vesměs chován lidmi, kteří ho nikdy nepotkali (překlad J. Hellera); připadá nám, jako by B. B. byla někým chráněna (RP 30. 1. 1987; subjekt je zde lexikálně vyjádřen zájmenem, avšak není konkrétně pojmenován); A právě husté a rychle „narostlé“ obilí je pak od jara nejvíce napadáno plísněmi a jinými houbovými chorobami (RP 18. 11. 1987); povědomí mluvčích je narušováno nejednotnou kodifikací (R. Brabcová); Docela rád by se vyšplhal na její vrchol, docela rád by byl od ní obdivován (překlad J. Steinbecka; zde je navíc, z formálních důvodů vhodně, užito výjimečného tvaru pro vyjádření subjektu, 2. p. zájmena spojeného s předložkou od); Ano, historické jádro je obtáčeno moderními bulváry (Horníček); Jsem od faktů odváděn obrazy (Horníček); Tak onen dlouho ve mně trvající obraz Camargue postupně mizí a je rychle pohlcován skutečností (Horníček); Vyžaduji úctu, kníže, a přeji si, aby mi byla prokazována i oněmi lidmi, jimž jsem … daroval své srdce (překlad Idiota); Proč každá radost musí být v životě provázena stínem smutku a strádání? (Švejda); Betyna pes se záhy stala maskotem celé výpravy. Byla partou bezohledně roz[69]mazlována, neboť šlo o psa neobyčejně čilého (Z. Šmíd); i ten, kdo jenom stojí se svým lehoučkým a půvabným břemenem na hlavě, může být různými lidmi viděn různě (Horníček); Čas děje však není v obou případech vnímán čtenářem stejně (Naše řeč, 1983, s. 245); Od toho dne byli tři nejstarší vychováváni mnou a mou ženou (překlad K. Vonneguta); Všichni adepti urologie jsou mnou zkoušeni (televizní pořad Křeslo pro hosta, 28. 11. 1987).

Tím, že vyzdvihuje do centra naší pozornosti nějakou skutečnost jako objekt postihovaný dějem, může se pasívum stát i prostředkem vyjádření a názoru dynamičtější interakce mezi subjektem a objektem děje:

ale já jsem náhle svazován tím rozhodnutím (Horníček); A už jsem váben jiným obrazem (Horníček); I vědec je člověk a tudíž je cloumán toutéž závistí a uraženou ješitností jako poštovní doručovatelka (Mladý svět 14/1988).

Zatímco aktivní konstrukce vábí mě to vyjadřuje jistý psychický proces či stav jako nepříliš dynamickou, spíše poklidnou interakci mezi subjektem a objektem, pasívní konstrukce jsem tím váben tuto interakci v naší představě činí dynamičtější, a to tím, že proživatel psychického procesu je zde výrazně představen jako objekt, na nějž je působeno.

Pasívum je leckdy také jediným prostředkem, jak vyjádřit opakovanost činnosti přisuzované obecně pojatému lidskému konateli, např.: Letošní sucho bývá ve Spojených státech přirovnáváno k tomu, které … (RP 27. 7. 1988). Kdybychom zde užili aktiva (letošní sucho přirovnávají) nebo reflexíva (letošní sucho se přirovnává), nebyla by tím dostatečně explicitně, výslovně zdůrazněna ona opakovanost, již pasívum prostřednictvím tvaru bývá (bývá přirovnáváno) vyjadřuje. Bylo by ovšem možno tuto opakovanost vyjádřit lexikálně, např.: Letošní sucho se … často přirovnává … / se někdy přirovnává …; avšak řekneme-li, že něco bývá děláno, neznamená to, že se to dělá často, ani že se to dělá jen někdy. Konečně by tu ještě byla možnost říci (napsat) přirovnávává se, avšak tento tvar působí svým zakončením (— návává) nejen značně nelibozvučně, až komicky, ale proto i poněkud nesrozumitelně. S tím je při komunikaci také třeba počítat.

Pasívum může být také prostředkem rematizace přísudku, tj. prostředkem umístění (významové složky) přísudku do koncového postavení ve větě signalizujícího její výpovědní jádro (réma), např.: Je „glasnosť“ správně chápána? (RP 7. 1. 1987). Kdybychom chtěli použít RD (Chápe se glasnosť správně?), nemohli bychom umístit přísudek do koncového rematického postavení (Otázka Glasnosť se správně chápe? má zcela jiný smysl).

[70]Vidíme, že pasívum je prostředek užitečný a polyfunkční. Není divu, že ho hojně využívají ke stylizaci své vize člověka a přírody takoví mistři slova jako K. Čapek nebo M. Horníček. I tito tvůrci, stejně jako mnozí jiní, užívají leckdy řady pasívních tvarů nedokonavých sloves v jediné výpovědi:

… ukazují, že svět při svém stvoření nebyl jen tak vychrlen z nějaké horké kaše, ale obráběn s velkou pečlivostí, broušen a soustruhován, pilován a hlazen (Čapek); jsem zase znovu maten, zaváděn a šálen (Horníček); Jako člověk i umělec byl Richard Wagner již během svého života současně milován a nenáviděn, obdivován a zatracován (Čs. televize 4.—10. 4. 1988); tzv. avangardní obecenstvo, které na podobné akce chodí proto, aby bylo překvapováno, baveno či vzrušováno (RP 28. 12. 1987); … tu nezbytnou součást lidského já, … jež musí být mučena a jitřena, a dokonce drážděna k šílenství (překlad W. Styrona); Byli obáváni, ale zároveň i obdivováni a opětováni (Z. Thoma); Ale jsou jiné hory, které nebyly soustruhovány, nýbrž štípány …, rozráženy …, vrstveny, kladeny na sebe …, zasunovány do sebe …, vrásněny, ohýbány, lámány nebo řezány (Čapek); nápadům se daří v houfu, slétají se tam, kde jsou vyhlíženy, očekávány a uskutečňovány (Horníček); Jsou tady četné kamínky, které jsou zanášeny smogem, přejížděny auty, drceny náklaďáky (Horníček); Byli jsme jimi zaskakováni a šáleni (Horníček).

Jen zřídka se setkáme v beletrii či na stránkách novin s větou, v níž by bylo vhodnější či stejně vhodné použít namísto opisného (participiálního) pasívního tvaru reflexívního deagentivu; např.:

O historické památky je v Laosu dobře pečováno (RP 2. 12. 1988); Státní propagace je pojímána opravdu velkoryse (RP 1. 10. 1988); Všichni víme, že tyto knihy jsou často překládány (RP 30. 5. 1987); Právě v této souvislosti je často připomínáno, že… (RP 11. 11. 1985).

Reflexívní deagentiv, pokud ho lze vůbec použít,[6] jsa jedinou možnou náhradou za opisné pasívum, působil by v mnohé výpovědi méně vhodně, např.: Zatím co dříve to bylo vysvětlováno různými přírodními podmínkami … (RP 27. 4. 1989) — Zatímco dříve se to vysvětlovalo …; věta s RD zde totiž působí, stejně jako v mnoha jiných případech, kde nemá být zdůrazněn poukaz k personickému, byť lexikálně neurčenému, subjektu, příliš hovorově a tato hovorovost je v nesouladu s formálností politického projevu. Pokud ovšem RD působí v dané větě neutrálně, lze mu někdy dát přednost; např.: Právě v této souvislosti se často připomíná, že …(namísto … je často připomínáno …).

Užívání pasíva s nedokonavým tvarem trpného příčestí je spjato [71]ještě s jedním jevem speciálním, týkajícím se normy současné spisovné češtiny a jejího porušování. Jde o konkurenci tzv. krátkých variant (s krátkou koncovkou nebo bez koncovky, např. nesen, nesena atd.) a dlouhých variant (s dlouhou koncovkou, např. nesený, nesená atd.) trpného příčestí. Je-li toto příčestí součástí slovesného tvaru vyjadřujícího děj (např. Přestavba je brzděna), je dosti pevnou, spontánně respektovanou normou současné spisovné češtiny užívat pouze varianty krátké. V mnoha případech je tato norma dosud prakticky neporušitelná; např. tvar s koncovkou -o je v mnohých větách nezaměnitelný tvarem s koncovkou -é (Vše je chváleno a nabízeno — *Vše je chválené a nabízené). Avšak přesto tato norma je, i když poměrně zřídka, někdy porušována:

Tábor je dobře bráněný (Experiment člověk); A byl bys tu volný a ctěný jako nikde na světě (Čapek); Prvorozený syn je obzvlášť hýčkaný (Thoma); všechny volně rostoucí stromy jsou chráněné (RP, Haló sobota 21. 1. 1989); U nás se vyskytuje rosnatka okrouhlolistá a je přísně chráněná (Rozhlas 10/89); Od té doby, co jich napočítali pouze tucet, je přísně chráněný (Thoma); Statistiky dokázaly, že u osob, které byly dostatečně kojené, je nižší výskyt infarktu myokardu (RP 7. 12. 81); Severní část ostrova je méně navštěvovaná turisty (Thoma); pro milióny Američanů … nebyli tehdy ztělesněním zla nacisté, přestože byli tak nenávidění a obávaní (překlad Styrona); Území, které jsem mu prodal, bylo z větší části okupované vévodou Oklahomským (překlad Vonneguta); Nechci být opomíjená, když o něco jde (překlad I. Shawa); Posádka je dobře placená, dobře živená (překlad Hemingwaye); jeho dřina musela být dobře placená (překlad I. Shawa); Až si jej přečte, napadne ji, že je podváděná? (Švejda); Tato předložka je vesměs pokládaná kodifikačními příručkami za poněkud zastaralou (z odborné lingvistické studie); Sovy byly tradičně pronásledované jako symbol temnoty a zla (RP 5. 8. 1985); jejich platnost je zpravidla časově omezena, některé jsou vývojem překonávané (RP 16. 9. 1986); Svět je řízený panovníky a nemůže být jiný (překlad Ajtmatova); Je (naše strava) většinou dlouho nebo špatně skladovaná (Rozhlas 14/1989); Zlatý dům … patří k budovám …, které jsou ještě udržované (RP 27. 6. 1987); Všecky vleky jsou v provozu a sjezdovky jsou v rámci možností upravované (RP 11. 3. 1988); výraz sběračka je sice známý, ale je užívaný ojediněle (z lingvistické studie); Nabídka dovezeného titulu … bude tedy na domácím trhu jistě vítaná (Gramorevue 2/1987); celý časopis by nepochybně zmrtvěl … a přestal by být zajímavý, vyhledávaný, prostě čtený (Prouza); Je (bazén) vyhřívaný (překlad I. Shawa); Stále je žádaná Laterna magica (RP 25. 11. 1986).

Nedopustili bychom se velkého omylu, kdybychom všechny tyto případy, bez ohledu na komunikační status přísudku i na formální aspekty výstavby věty, prohlásili za porušení spisovné normy, a tedy [72]za jazykovou chybu. Avšak podrobnější analýza ukazuje, že situace je složitější a představa o tom, že jakékoli narušení obecně vymezené normy užívat krátké varianty trpného příčestí je porušením spisovnosti, je omylem, i když nikoli triviálním.

Problém je tu především v tom, do jaké míry přísudek s trpným příčestím (např. je chráněn/ý/) vyjadřuje pouze činnost subjektu (který v dané větě může, ale nemusí být lexikálně vyjádřen), anebo kromě toho vyjadřuje ještě také jistou charakteristiku postihovaného objektu (vyjádřeného ve větě podmětem). Některé věty s pasívním přísudkem, např. Ten výrobek je stále žádán/žádaný, totiž vyjadřují dvojí obsah, resp. nesou dvojí význam, chápaný ovšem komplexně a globálně: jednak poukazují k činnosti subjektu (lidé žádají výrobek), jednak vyjadřují i jistou charakteristiku, kvalifikaci postihovaného objektu, jeho relačně vymezenou vlastnost (výrobek má tu vlastnost, že je stále žádán). V současné češtině lze pozorovat — jak jsme výše doložili — tendenci vyjadřovat tento komplexní význam pasívního přísudku dlouhou variantou trpného příčestí (je bráněný, chráněný, jsou kontrolované, je navštěvovaná, byli nenávidění, bylo okupované, je placená, je podváděná, je řízený, je skladovaná, jsou udržované, bude vítaná, být vyhledávaný, je vyhřívaný, je žádané). Je-li např. nějaké území chráněno, chápeme to zároveň jako jeho vlastnost, neboť činnost chránění tohoto území se na něm nějak trvale projevuje. Podobně je tomu i s tím, co je udržováno, vyhříváno atd.

Co je pouze přisouzení děje a co navíc přisouzení vlastnosti, je ovšem věc subjektivního pojetí. Avšak leckdy je to či ono pojetí více nasnadě než pojetí druhá. Pojetí kvalifikace může být někdy tak silné, že užívání dlouhé varianty trpného příčestí se stává reálnou, někdy až neporušitelnou normou; např:: Ta práce je dobře placená; To je dnes ceněné; Bylo to neočekávané. V posledním příkladu je význam přisouzení děje zcela zatlačen do pozadí a výraz neočekávané zde chápeme jako kvalifikující přídavné jméno. V mnoha případech může naopak význam přisuzování děje prakticky vyloučit možnost pojímat danou predikaci zároveň jako přisuzování vlastnosti; např. Je volán další svědek. Zde nemůže jít o to, jaký je svědek, nýbrž vyjadřuje se pouze to, že svědek je „postihován“ výzvou. V takových případech je užití krátkého tvaru příčestí pevnou normou, která se až na výjimky neporušuje.

Užití dlouhého tvaru příčestí může být také ovlivněno zřeteli formálními; může jít o vědomou snahu či o podvědomý sklon přizpůsobit [73]tvar příčestí tvaru předcházejícího přídavného jména, např. volný a ctěný; je známý, ale je užívaný ojediněle; přestal by být zajímavý, vyhledávaný. Možnost takového spojení ovšem zároveň ukazuje na více či méně výrazný kvalifikační charakter trpného příčestí, které nabývá charakter výrazu blížícího se svou funkcí přídavnému jménu. Někdy snad může jít také o vědomou či podvědomou snahu zmírnit dlouhou koncovkou silnou formálnost pasívního přísudku, např.: Nechci být opomíjená, když o něco jde. Pasívní infinitiv s krátkým tvarem příčestí (být opomíjena) by zde byl v nesouladu pro svou výraznou knižnost s hovorovým obsahem této věty.

V tomto článku jsme se omezili na dějové pasívum s nedokonavým tvarem trpného příčestí. Ukázali jsme, že jde o jazykový prostředek nejen hojně užívaný, ale i užitečný, vhodný a potřebný.


[1] Dosud se soudilo, že tvary typu jest nesen označují v češtině děj až od 16. stol. I když některé tyto tvary, např. jest súzen mohly ve starší češtině označovat také z děje vyplynulý stav (je odsouzen), existuje mnoho dokladů, v nichž tyto tvary označují nepochybně děj, např.: abychme potom nebyli súzeni od pána Krista, stojíce před obličejem jeho i přede všemi svatými, a od nich odsúzeni nebyli (Životy svatých otců, vyd. E. Smetánka, Praha 1909, s. 478). Kromě toho u mnohých sloves význam stavu vůbec nepřichází v úvahu, např.: Bieše (tj. byla) jedna jeptiška velmi krásná … a od jednoho žáka velmi milována (Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, vyd. B. Havránek a J. Hrabák, Praha 1957, s. 589). Podrobně k tomu srov. F. Štícha, Predikativní status konstrukcí s n/t-ovými participii ve starší češtině, Slavia, 55, 1986, s. 384—390.

[2] Srov. F. Štícha, K užívání a významu dvojí formy trpného rodu v současné spisovné češtině, NŘ 62, 1979, s. 52—72.

[2a] Doklady, které dále citujeme, jsou excerpovány z Rudého práva 1981—9 (dále RP), růz. časopisů a zejm. z těchto knih: M. Horníček, Jak hledat slunce, Praha 1980; M. Horníček — I. Hurník — V. Preclík, Trojhlas, Praha 1986; Z. Thoma, Toulky po Japonsku, Praha 1987; J. Švejda, Moloch II, Praha 1985; R. Ráž, Šokmistr, Praha 1985; J. Otčenášek, Když v ráji pršelo, Praha 1972; Z. Šmíd, Proč bychom se nepotili, aneb jak se chodí po horách, Praha 1984, a Experiment člověk, Praha 1983; J. Heller, Gold za všechny peníze, Praha 1983; J. Steinbeck, Toulavý autobus, Praha 1960; W. Styron, Sophiina volba, Praha 1984; Č. Ajtmatov, Popraviště, Praha 1989.

[3] Citujeme z vydání K. Čapek, Spisy VIII, Praha 1985. K jazyku Čapkovy trilogie viz F. Štícha, Jazyk Čapkovy románové trilogie, ve sb. Karel Čapek a český jazyk (k 100. výročí narození), ped. fak. UK, v tisku.

[4] Domnívám se, že ani takovéto rozpory mezi lingvistovou teorií, resp. jeho názory (které mohou být spíše tradičně přejímanými tvrzeními), a jeho vlastní jazykovou praxí nejsou nijak ojedinělé.

[5] Subjektem rozumíme v souladu se soudobou jazykovědnou terminologií významovou veličinu původce děje, nikoli formální podmět.

[6] K tomu viz d. cit. v pozn. 2.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 2, s. 63-73

Předchozí Karel Kučera: Současné postavení českého jazyka v USA

Následující František Daneš: Knížka o pořádku slov v češtině a nejen o něm

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1