Morfologická problematika v jazykové poradně (3. část)
Josef Šimandl
[Articles]
-
16. Tvary sloves 4. třídy (9 d, 2 z):
Dubleta (a to i v infinitivu musit/muset) se uznává přinejmenším od prvních PČP (1902)[126] a sloveso tak vlastně kolísá mezi všemi třemi vzory 4. třídy. Dokud budou mít některá slovesa dubletu a jiná ne, budou se ověřovací dotazy opakovat pořád. Těžko se odlišuje bolí i bolejí, voní i vonějí, záleží i záležejí od výhradního trpí, leží aj., když nespisovné útvary po většině jazykového území dávají pro tvary s -ejí oporu ještě širší (např. voni prosej/proseji/prosejí/prosijou/prosijó/prosijá…).
16b) přináší/-ejí, smí/-ějí – fakt, že dotazy na novou úpravu jsou ojedinělé (i přesto, že postihla množství frekventovaných sloves a celý poměrně produktivní slovotvorný typ), ukazuje, že úprava se ukázala jako přijatelná a přijímaná;
Radíme však držet se -ejí tam, kde je třeba jasně vyjádřit plurál, např. ve složitých souvětích.
16c) očisťte/-stěte, shromážděte se (i shromažďte se) – ojedinělý dvojdotaz na vokalizaci imperativu;
16d) morfologicko-slovotvorné problémy s palatalizací (4 d): znečištění/-stění, přihlaste se, ohrazujeme se, mrazený(/-žený).
Dnešní stav palatalizace byl a je závažnou výzvou gramatickému bádání. Poslední kodifikační příručka pro veřejnost (PMČ) upozorňuje, že s palatalizací jsou problémy, ale praktický návod ani inventarizaci stavu nepodává. Pohled do NoČJ nebo MČ 2 přesvědčuje, že toto téma by zabralo samostatnou studii. K předpokladům bádání srov. pozn. 187.
17. Kombinace křestního jména a příjmení, popř. navíc titulu (9 d, 3 z; nepočítám 2 z, které byly pořízeny na základě d) vyvolává nejistotu:
[170]17a) jak je to s kratšími a delšími koncovkami v D a L: kupodivu jsou Češi a Češky, kteří si teprve jako klienti jazykové poradny[127] ujasňují, že ačkoli je obvykle Tomáš-ovi, Karl-ovi, v kombinaci s příjmením užíváme tvary Tomáš-i Novákovi, Karl-u Vojtovi; že při čtyřčlenném uskupení je obvyklá kombinace panu inženýru/-ovi Janu Mlynářovi nebo že v kombinacích s křestními jmény podle vz. „předseda“, která jinou koncovku než -ovi nemají k dispozici, může a musí být -ovi dvakrát; stupňované komplikace přináší cizost některého nebo všech prvků (siru Charlesi Mackerrasovi; Georgese Bizeta, Georgi Roy-Hillovi) – 4 d, 1 z;
K Georgese Bizeta: Poměr výslovnosti a grafiky je tu značně spletitý. Předpokládáme, že zná-li uživatel výslovnost N Georges [žorž], vysloví odpovídajícím způsobem také G Georgese [žorže] a D Georgesi (Bizetovi) vysloví [žorži], izolovaný D Georgesovi vysloví žoržovi. Psaný G George, D Georgi by se sice mohl zdát pro výslovnost [žorže, žorži] návodnější, ale komplikovanější psaní s -es- tu uchovává informaci o francouzském původu a dává aspoň nějakou pojistku před matením s D Georg(ov)i [džordž(ov)i] od angl. George a s D Georgovi [georgovi] od něm. Georg.
17b) jak skloňovat celek, popř. kterou část ponechat nesklonnou, a zda jen ve spojení se skloňovanými částmi, anebo také v izolovaném výskytu: Axel Munthe, Vasco da Gama, Beneš Krabice z Veitmile; případy jako Francois(e) Villona, o Jeanovi Marais(ovi) – sem by v širším pojetí patřil i následující bod;
Ke G Francoise Villona: v písmu doporučujeme skloňovat, ať už se pak volí výslovnost [fransoaze] nebo [fransoa/fransua]. Asymetrii skloňování v psané a vyslovované podobě ostatně připouští kodifikace i jinde: píšeme ve foyeru, i když můžeme vyslovit jak [ve foajé], tak [ve foajéru]: v písmu má před grafickým obrazem výslovnosti přednost zapsaná, byť nikoli nutně vyslovovaná koncovka jako signál pádu a tím i zapojení slova do věty. – Ke skloňování francouzských kombinací jako Charles-Louis Philipp srov. v následujícím podbodu pasus z NŘ 1919; ke konkurenci možných řešení srov. NŘ 1972 o jménu Tycho de Brahe.[128]
17c) na možnost neskloňovat prenomina zakončená zvl. na -o: Ivo, Oto; Ivo Mathé; Tonyho, ale Tony(ho) Blaira.
O prenominech mluvím proto, že kromě uznaných křestních jmen (Oto, Hugo) sem patří i hypokoristika původu slovanského a zvláště slovenského (Vavro, Samo, Stano, Vašo, Fero…) a anglosaského (Tony, Jimmy/Jimmie), která v úzu někdy plná jména plně zastupují, jindy jim konkurují: nejčastěji se sice píše o Tonym Blairovi, ale někdy (v encyklopedických údajích, při ironizaci) se objeví i plné jméno Anthony (Charles Lynton) Blair; naproti tomu Němec Joschka Fischer se jako ?Josef nevídá. Poměrně rovnovážná je konkurence Robert/Bob Dole nebo Miroslav/Miro Žbirka. A protože pseudonym (např. Pepa Nos) je podoba jména na hranici oficiality (mohou se [171]na něj vázat např. autorská práva), nemělo by rozlišování křestních jmen, hypokoristik, bývalých hypokoristik, hypokoristik oficializovaných ad hoc atd. ověřitelnou oporu. Ostatně i historicky vzniklo mnoho dnešních oficiálních křestních jmen jako hypokoristika (Miloš, Radek, Imre, Bert, Ema, Lenka…).[129]
Ponechávání některých prenomin v nesklonné podobě má v češtině tradici možná starší než Naše řeč. Z jejích počátků[130] ocituji kvůli brusičskému tónu, ale také pro věčnou aktuálnost tématu, nejprve úvod rubriky Divoké kvítí (součást tehdejších Drobností): „Tentokrát jsme uchystali laskavým čtenářům klasobraníčko novinek z oboru jazykového býlí. Noviny a lidé se přímo překonávají v zásobování této rubriky – tady není nikdy nedostatku aprovisace ani poruchy v ní.“ Připojuji pasáž o neskloňovaných prenominech: „Co se asi odehrávalo (…) v duši Vavro Šrobára! (Praž. Večerník). I Vavro se skloňuje! Tedy: v duši Vavra Šrobára. – Podobná chyba byla v oznámení, že syn advokáta dr. Hugo Richtera bude promován na doktora práv (m. syn advokáta dr. Huga n. Hugy Richtra[131]).“ Následuje ovšem neskloňovací extrém, k jakému se dnešní tištěný jazyk (snad) (zatím) nespouští – „Nár. Listy nedávno vyzývaly: Čtěte poutavý román oblíbeného franc. spisovatele Charles Louis Philippa: Otec Perdrix (m. Charlesa Louise n. Karla Ludvíka – s onou radou prenomina úplně nahradit českými, použitelnou už víc než půlstoletí jen v rámci hry s jazykem (xKarel de Gaulle, xJindřich Truman).
Dnešní zacházení se zkoumanou skupinou prenomin přiblížím pomocí výsledků několika sond do ČNK. Zjištěné počty udávám pro usnadnění orientace ve tvaru „7s < 12n“, tj. „7 tvarů skloňovaných, což je méně než 12 nesklonných“; analogicky používám i znaky > a =.
Neskloňovaná slovenská prenomina jsou v ČNK doložena hojně a výskyty jsou nezřídka sdružené: Na dřevěné nástroje kromě Jožo Ráže, Jano Baláže a Vašo Patejdla budou hrát čtyři další muzikanti. Poměry u jednotlivých jmen jsou různé. Prenomen „nostrifikovaného“ Fera Feniče se převážně skloňuje: 95s > 20n. Jožo Ráž má 8s > 6n. Miro Žbirkovi zůstává prenomen častěji neskloňováno: 7s < 9n, Vašo Patejdlovi podobně: 5s < 7n.
K jihoslovanským prenominům: Chorvatský prezident Franjo Tudjman je vrcholný státní představitel – snad proto se upřednostňují tvary skloňované, ale nesklonné podoby se najdou i zde: 130s > 22n. Architekt Vlado Milunić má nesklonné podoby zastoupeny výrazněji: 12s > 5n. Naproti tomu nacionalistický generál a válečný zločinec Željko Ražnatovič[132] zvaný Arkan se vyskytuje jen se skloňovaným prenominem. U jména v českém prostředí už léta známého nacházíme tento poměr: Rajko Doleček 5s < 8n. Příčiny rozdílů nejsou evidentní.
[172]Pro anglická jména zaznamenala možnost neskloňovat prenomen už PMČ, byť ne v paragrafech o skloňování, ale při výkladu životnosti, byť v přenosu na neživotné signifié a byť s nikoli nespornou minuskulizací (§ 388: pít johny(ho) walkera). Jmen, která by bylo třeba prozkoumat, jsou desítky, ne-li stovky; omezím se na ilustrativní příklady. Začněme u Tony(ho) Blaira: 825s > 120n. Ricky Martin má 9s > 3n. U Bruce Springsteena se nelze dobrat jistoty, zda psané Bruce ve velmi frekventovaném GA odráží vyslovované [brúse], tj. skloňovanou formu GA, anebo [brús] nesklonné; doklad na I Bruce Springsteenem je ojedinělý, DL Bruce Springsteenovi není doložen vůbec. Nepoměr Freddie[133] Mercury 132s > 1n vůči Willie Nelson 16s > 6n ukazuje, že u jmen „zaběhaných“ už v 80. letech přetrvává skloňování, zatímco etablující se jména s podobným skladem fonémů/grafémů mají tendenci neskloňovat prenomen výraznější. S neohýbáním anglických prenomin se setkáváme i v dabovaných filmech, kde se s obrazem vyslovovaného Johnny Smith (anglicky) věrohodněji synchronizuje Johnny Smithe než o další slabiku delší Johnnyho Smithe.
Pokud jde o jména Čechů, podrobil jsem analýze 48 kombinací s prenominem Ivo[134] s těmito výsledky: I. Blahout 7s < 21n, I. Budil 0s < 4n, I. Čapek 0s < 11n, I. Čelechovský 2s = 2n, I. Ducháček 2s < 6n, I. Fleischmann 1s < 6n, I. Havel 0s < 3n, I. Horák 1s < 16n, I. Chlupáč 1s < 6n, I. Jahelka 5s < 31n,[135] I. Janoušek 2s < 10n, I. Kaderka 9s < 15n, I. Kaštan 4s < 21n, I. Knoflíček 6s < 24n, I. Koukol 0s < 5n, I. Krobot 32s < 108n, I. Krsek 1s < 2n, I. Lubas 6s < 33n, I. Lukačovič 0s < 4n, I. Markvart 0s < 4n, I. Mathé 120s > 60n,[136] I. Mitáček 1s < 24n, I. Mlátilík 2s < 7n, I. Možný 12s > 10n, I. Mravinac 1s < 2n, I. Nejdl 1s < 6n, I. Novák 3s < 18n, I. Ouřada 1s < 15n, I. Pavlík 1s < 12n, I. Polišenský 6s > 3n, I. Pospíšil 6s < 15n, I. Prorok 1s < 6n, I. Růžička 0s < 1n, I. Schmucker 2s < 11n, I. Sedláček 1s < 18n, I. Skoumal 7s < 33n, I. Slavík 1s < 8n, I. Strejček 5s < 25n, I. Svoboda 332s < 353n, I. Šanc 13s < 42n, I. Trajkov 10s < 34n, I. Ulich 5s < 16n, I. Vikrori/ín 1s < 75n, I. Vodseďálek 4s < 42n, I. Vykopal 0s < 1n, I. Zachara 5s = 5n, I. Železný 41s > 32n, I. Žídek 9s < 59n – tj. celkem 676s < 1265n. Nesklonných tvarů je tedy téměř dvojnásobek tvarů skloňovaných.
K tomu stručný komentář. Některé osobnosti snad mohou prosazovat, aby se jejich prenomen skloňovalo; pokud ano, snad dosahuje výraznějších úspěchů I. Polišenský (máme však vcelku jen [173]9 dokladů), zato u I. Železného, I. Možného a I. Svobody se poměr obojího zacházení blíží 1:1 (tento stav se objevil ojediněle, a to u kombinací I. Čelechovský a I. Zachara). Neprojevilo se, že by se neskloňování uplatňovalo výrazněji u mladších nositelů jmen (srov. I. Žídek). Výsledek je bezpochyby ovlivněn tím, že drtivá většina dokladů je z tisku; dále je tu nemalý podíl fotbalistů, ale jen pokud jde o počet kombinací (na počtu zkoumaných podob se výrazně podílejí I. Svoboda,[137] I. Krobot a I. Mathé). Zdá se, že k neskloňování mají nejblíž redaktoři sportovní a kulturní. Objevuje se však v nezanedbatelném počtu i ve zpravodajství z ekonomiky a politiky. I kdyby byl takový úzus omezen jen na publicistiku, zasluhuje být jazykovědci respektován, když už je v úzu tolerován – a měl by se jako úzus s dlouhou tradicí objevit také v mluvnicích, slovnících a učebnicích. Nejde o zacházení, jaké by po systémové stránce bylo bezprecedentní: u některých složených jmen radí PMČ ve shodě s dnešním územ skloňovat obě části (Hárúna al-Rašída, § 428), ale ještě NoČJ tu zaznamenává nesklonné prenomen (Hárún ar Rašídovi, 6–26–7).
18. Zvratná zájmena (11 d; 16 z):
18a) (morfologicko-)syntakticko-lexikální[138] problém volby reflexivního posesiva (uvádím zaznamenané případy s vědomím, že typovou různost neodrážejí): doufám, že v rámci své/vaší pravomoci věc vyřešíte; svoje/moje vítězství jsem viděl; jste nespokojeni s úrovní svého/Vašeho bydlení?; krádeže mladistvého v bytě svých/jeho rodičů stouply až na 50 tisíc; mám tuto oblast v mém / ve svém resortu; potvrzuji zájem o umístění své/mé matky v domově důchodců; umožnil návrat uprchlíků do svých domovů; ve snaze uspokojit poptávku po mých/svých výrobcích rozšiřuji výrobu; podej mi svůj/tvůj kabát; vcelku není divu, že vzhledem k různým typům sporných případů mají klienti nejistotu i v případech poměrně jasných, např. Klára Novotná se svou kočkou ve svém/jejím bytě, kde snad vzbudilo pochybnost podezřelé opakování, nebo vyjádření moderátora při vysílání televize z Ostravy představuji vám paní Buderovou se xsvým manželem a se xsvými miláčky;[139] nedokážeme zatím vysvětlit, proč je přijatelné samozřejmé přivlastnění dejte věci na svá místa,[140] ale nikoli vrchní velitel X odvolal ze xsvé funkce velitele divize Y (ze své [174]vlastní funkce nebude velitel odvolávat ani jinou osobu, ani sám sebe),[141] nikoli soud ho odsoudil za vraždu xsvého komplice (ač soud komplice nemívá) ani odběrní lístek vás opravňuje k bezplatnému odběru telefonního seznamu u xsvé dodávací pošty; řada takovýchto jevů je do databáze zařazena jako dotazy syntaktické;
V 90. letech začalo být nápadné, že užívání reflexivních posesiv se mění. Někdy jsou změny staršího dala, ale nebyly zaregistrovány v dřívějších mluvnických popisech (např. uvedená samozřejmost přivlastnění, jakkoli jsou hranice tohoto typu nezřetelné). Na vysoké frekvenci odchylek od staršího úzu se však podílejí hlavně inovační faktory jako kopírování západních jazyků, podbízivá posesivita v reklamě, zdůrazňované odlišení stran[142] – např. firma versus zákazník; všimněme si, jak sporné jsou v této škále hranice mezi nepoučeným chybováním, nekultivovanou ležérností (i na ni mají ostatně autoři jistých, např. reklamních textů právo), jazykovou deklarací sociální příslušnosti a čistě sémantickým odlišením, které si žádá stavba textu. S poučkou o vztahu k podmětu dávno nelze vystačit, jak svědčí několik odborných příspěvků z 90. let: mj. P. Mareš;[143] podrobně S. Čmejrková;[144] P. Karlík[145] se záslužným zdůrazněním nutnosti zkoumat referens, s rozlišením různých významů posesiva v atributu (odkazuje k posesorovi, agentu, patientu „apod.“) a s odlišením pravidel od tendencí. – Byl by čas podat syntézu „pro školu a veřejnost“ s reformulovaným návodem k užívání reflexivních posesiv.
Databáze dosvědčuje, jak se v poradenské praxi jemně rozlišuje. V pokynu pro děti se řeší následující volba: Nakreslete obrázek, který byste chtěli mít ve svém/vašem pokoji. Tentokrát má přednost svůj, ale pokud by šlo o kuchyň, bylo doporučeno ve vaší kuchyni, protože dítě nemá svou kuchyň. Poznamenejme ovšem, že začasté nemá ani vlastní pokoj.
18b) opakování reflexiva osobního – smál se a bál (se)? celý večer; plauzibilní Nutila se chovat obřadně, Pokusíš se vrátit (se) do společnosti?; Podařilo se mi do[175]volat (se), ale s obligatorním „opakováním“ při různých pádech Donutila se psát si deník – a ojediněle závaznost kladení reflexiva při slovesném substantivu díky svému přiblížení (se);
K opakování: Porovnejme skoupé údaje v NoČJ, § 6–53 3 d aa (zvratné zájmeno se vypouští, mělo-li by se opakovat: Koleje se větvily a křížily) nebo v SČ, § 302: Smál ses? Smál (ovšemže poznatek, že přes hranici replik se spolu s jinými součástmi slovesného tvaru vypouští i reflexivum, je cenný).
18c) ověřování závaznosti podob ses, sis (1 d);[146]
18d) nejistota u zájmenného frazému sám sebe (3 d);
V první řadě bude třeba vyjasnit dnešní poměr sám-samý-samotný v jednotlivých pádech, protože pro vytýkací funkci se dnes využívá jakási kombinace všech tří paradigmat, a navíc se liší situace v různých pádech. Zdá se dokonce, že pro některé funkční pozice dnes nemáme zcela uspokojivé a jednoznačné vyjádření vytýkací funkce. Např. viděl jsem tam sama Havránka je už archaismus, který někomu, kdo není sčetlý ve starším písemnictví, může připadat až agramatický; viděl jsem tam samého Havránka zavádí k významu ‘jen samé velké jazykovědce’; viděl jsem tam samotného Havránka je poměrně nejpřijatelnější, ale není prosto významu ‘Havránek tam byl sám’. Nahrazováním zájmena sám adjektivem (?) samotný se zabýval F. Daneš jednak v MPpDČ (kap. samotný versus sám, s. 203n.), jednak v jazykovém koutku V samotném / v samém centru galaxie.[147] Příčinu nalézá ve vyrovnání asymetrie významů, při němž samotný už neznamená jen ‘samojediný’, ale přibírá i funkci vytýkací, kterou mělo dříve jen sám; tendenci nahrazovat hodnotí jako slabší v 1. pádu. (Na okraj poznamenávám, že když jsem text tohoto svého článku podrobil v editoru vyhledávání řetězce samotn-, byl jsem překvapen, jak často jsem adjektivum samotný užil.) Za podstatnější příčinu nahrazování pokládám archaizaci až odumírání jmenných tvarů zájmena sám. Je jistě bolestné konstatovat, že z paradigmatu starobylého zájmena se specifickými funkcemi se v úzu drží už jen několik málo tvarů a že ani jeho zástupky nejsou plně funkční, ale je-li tomu tak, přiznejme si to. – PMČ zaznamenává složené tvary zájmena sám, uvádí (na rozdíl od SMČ nebo ČŘJ a ve shodě s MČ 2 a SSČ) zájmeno samý, ale slovo samotný s nimi ani ona do souvislosti nedává.
K sám sebe: O tvarech tohoto frazému se najde řada připomínek v NŘ před 2. světovou válkou, pak diskurs utichá a mluvnice mlčí; nemlčí naštěstí slovníky, byť je jejich dikce někdy nejasná. SSJČ v hesle sám/samý (význam 2 z devíti) textací „jen sám ve spoj. se zájm. zvrat. (jako předmětem nebo doplňkem)“ vystihuje, že větněčlenská platnost může být sporná; naproti tomu uvedené příklady „poznej s. sebe, zast. a kniž. sebe sama, sebe samého“ mohou navodit neadekvátní představu, že novější vyjádření se složeným tvarem je rovněž zastaralé a knižní; o dva řádky níže je už zřetelněji rozlišeno „nebyl pánem sebe samého, zast. a kniž. sama sebe“. SSČ v hesle sám/samý (význam 1 ze šesti) větněčlenskou platnost vynechal a zredukovány byly i příklady: „ve spoj. se zvr. zájm. (v delším tvaru) zesíleně zdůrazňuje osobu původce děje: s. o sobě není zlý; [176]pomoz s. sobě; spoléhej jen s. na sebe“ (navíc ve frazémech sám od sebe). Na základě těchto slovníků je tedy obtížné vyjádřit se k přípustnosti např. +spoléhej jen na sebe samého / na ?sama sebe, nemluvě o akuzativu prostém a o důsledcích pro pravopis, který škola (byť nevhodně) vnímá jako velmi zásadní, jako legitimaci vzdělaného člověka (aspoň pokud jde o nekomplikované, právě školou zdůrazňované případy). – Náš pohled je zatím takový: Ve většině užití lze sám buď skloňovat v namnoze archaických tvarech a ponechat ho jako doplněk shodující se s předmětem (viděla samu sebe), anebo lze prezentovat sám v neproblematickém nominativu jako doplněk shodující se s podmětem (viděla sama sebe). V plurálu přistupují starosti pravopisné: je správně Chlapci přelstili sami sebe, anebo samy sebe? I tady jde o to, jak mluvčí/pisatelé pojímají shodu. Starší a po staletí v psaných projevech poměrně pevný model kopíroval latinské seipsum, sibiipsi, seipso ap., kdy jsou obě zájmena v témž pádu: chlapci přelstili sebe, v zesílení samy sebe. Shoda s podmětem je novější model: chlapci přelstili sami (srov. zvládli sami) koho? sebe. Sotvakdo by dnes napsal jako Neruda tím dal samu sobě odpověď,[148] volíme spíš dal sám sobě odpověď. Jinou možností je opustit jmennou deklinaci, v níž ostatně už neumíme tvořit ani D (jen sobě samému), ani L (jen o sobě samém), ani I (jen se sebou samým). Pro maskulinum se nabízí větněčlensky přehodnocená varianta sám o sobě, sám se sebou – ale ve femininu je obvyklé jen smířila se sama se sebou; vyjádření ?se sebou samou je přinejmenším šroubované. Tím výčet možných potíží a nejistot nekončí: zmínil jsem se o nich jen v tom rozsahu, jak vyplynuly z práce v poradně.
Popis úzu tohoto zájmenného frazému je úkol do budoucna. Máme-li brát slovníkový popis[149] za východisko, pak se zdá, že směřování k variantám se slovoslednou inverzí, s přehodnoceným větněčlenským pojetím a se složenými koncovkami sílí.
19. Shoda, nejčastěji příčestí (15 d; 0 z v tvarosloví, 70 z v syntaxi a pravopisu).[150] Klienti poradny jsou nejistí
19a) v hierarchii rodů, zvlášť jde-li o případy školou nezdůrazňované (všechna práva a povinnosti přešl-; Maďarsko a Polsko naznačil-; babička s vnoučátkem přišl-; výkonný management a předsednictvo schválil-; daňový subjekt a jeho zástupkyně byl- vyzván-; strážci kulturních tradic a české bankovnictví si podal- ruce; děti i starší rád- navštěvují; děti Šárka a Pavel Pavelkovi se vrátil-; byl- jsme děti bez budoucnosti);
Případy typu Maďarsko a Polsko opakovaně připomínala NŘ už ve dvacátých letech (ročník, strana): 4, 42; 7, 303; 9, 149; 12, 132 (tam s výkladem, že -y je vliv stejné koncovky plurálu pro všechny rody v obecné češtině). Plurál neutra má v některých jazycích zvláštnosti (srov. např. řeckou „neshodu“ ta tekna (pl.) klaiei (sg.). Zvláštností českého systému je, že několikanásobný podmět v sg. n. se chová „hierarchicky“ jinak než plurály neuter (štěňata a koťata si hrála × ště[177]ně a kotě si hrály). To může racionálnímu uživateli jazyka připadat až nelogické. Škola tuto anomálii – jako anomálie vůbec – nijak nezdůrazňuje; snad sází na to, že zakončení -y je slyšet a nepatřičnost -i, resp. nepřítomnost životného maskulina, je zjevná.
19b) při nevyjádřeném podmětu, jehož identifikace vyžaduje významový rozbor souvětí;
Školský skladební rozbor přečasto končí konstatováním, že podmět je „nevyjádřený“, popř. „oni“ – i tehdy, je-li znám z kontextu. Takový simplifikovaný rozbor, který se může zdát méně pedantický, neučí, ba přímo odnaučuje dovednosti nutné nejen snad pro pravopis, ale také pro porozumění textu: koho/čeho se predikát týká.
19c) při kvantifikovaném podmětu[151] (desetitisíce návštěvníků si nenechal- ujít; pět mužů ze souboru byl- ženat-; řada takových pokusů nebyl- úspěšn-; uplynul- tři čtvrtě roku; bezpočet malých domků byl- zrušen-; pět/většina mužů ze souboru byl- ženat-) – takové podměty ostatně patří do širší skupiny následující;
19d) při rozporu mezi přirozeným rodem označovaného a ne vždy reflektovaným, někdy konvenčním gramatickým rodem označujícího: rodiče; sněhuláci, slanečci, bacili/y; holky a dva klučičí protějšky; padal- sedláci (chuchvalce sněhu); ona i její rodina byl- překvapen-; Liberec a Sparta se utkal-; Laviny porazil- Tučňáky;[152] Velké nosy s Plnicím perem přecházel- ulicí; Mráz, Sníh a Kroupy se točil- po chodníku;[153] subjekty (= členové ODS), které se projevil-; domácí prohrál- (o týmu volejbalistek), putti byl- překryt- (jde o výtvarný motiv malého dítěte v italské renesanci, sg. putto);
19e) při nejasném poměru mezi hierarchií syntaktickou a sémantickou: nejen Pražané, ale i venkovské školy nevynechal- jediné příležitosti; tyto zásady je nutno dětem vštěpovat, aby později, už jako dospělí, dokázal-…;
19f) při nejasnosti, zda se při shodě řídit spíš podmětem, nebo jmenným přísudkem: šperky byly/o to jediné, co neprodala, dvě třetiny je/jsou šest; ufoni byl- plastové atrapy; postavy v bundách byl- pracovníci spojů; podezřelé osoby byl- kluci i holky; podezřelá osoba ?byl kluk; oči a uši byl- jeho dobří pomocníci;
[178]Vcelku nepřekvapuje, že v identifikačních větách typu „X je Y“ (se dvěma substantivy v nominativu) je vyřešení shody obtížné. Jsou totiž větněčlensky vágní.[154] Formální nejasnosti vyplývají ovšem z nejasnosti významu: o významové stránce srov. SČ, § 27 (Identita): „Sémantické role obou aktantů jsou proto jen obtížně postižitelné.“ Ke shodě spony s přísudkovým jménem srov. tamtéž zdrženlivou formulaci v § 159: „Platí zde zvl. (tedy ještě i jiná! – pozn. JŠ) tato pravidla nebo tendence“: shoda s plurálem má přednost před shodou se singulárem (čas jsou peníze),[155] při abstraktním podmětu – dodávám: a hodnotícím predikátu – je možné obojí (to rozhodnutí bylo/byla velká chyba); při podmětu to „je shoda s přísudkovým jménem pravidlem: To byla lež!; To byl omyl.“[156] Pomocí těchto pravidel/tendencí upřednostníme tedy spíše šperky byly to jediné, co neprodala (přednost plurálu). V případě postavy v bundách se při detailnějším pohledu nezdají být větněčlenské pozice tak vágní: vycházíme-li ze situace, že postavy předtím nebylo možné identifikovat a nyní se ukázaly být pracovníky spojů, dospíváme k tomu, že věcným předmětem nejistoty bylo, kterému podmětu připsat přísudkový rys popisující oblečení (srov. otázku kdo byly ty postavy v bundách?, která je otázkou na podmět, zatímco otázka a odpověď kdo byli pracovníci spojů? – byly to postavy v bundách sice nejsou naprosto nejapné, ale byly by přiměřené za jiné komunikační situace a za jiného aktuálního členění výpovědi, než jaké předpokládáme: např. za situace pracovníci spojů – na které jsme čekali od rána – se ukázali být těmi postavami v bundách; jenže kondenzovat takovéto sdělení do věty typu „X je Y“ je v komunikaci kontraproduktivní). Upřednostníme tedy postavy v bundách byli pracovníci spojů. Snad lze i šíře uvažovat o dalším pravidle/tendenci, že ve větách typu „X je Y“ může mít přesnější údaj nezávisle na větněčlenské platnosti kongruenční přednost před údajem obecnějším, mlhavějším, méně určitým; s tím se shoduje i typ Pardubice jsou město perníku, ale věta Řím jsou zástupy poutníků přece jen dosvědčuje preferenci plurálu.[157]
19g) při nejasné významové výstavbě podmětu: čaj nebo káva bude/budou chutnat všem (jde o to, jak si vyložit spojku nebo);
[179]19h) při členitých vyjadřovacích potížích, možná přímo při ztrátě sémantického plánu „kdo, ke komu a o čem mluví“: Občané, tedy i naši rodiče i vy sami, mohou/můžete(/můžeme…);
19i) nad množícími se případy příliš široce aplikované tzv. shody podle smyslu: +umístění osob, xkteří budou protestovat při zasedání Mezinárodního měnového fondu;[158] +xstali se z nich lidské bytosti;[159] +Česká obec sokolská a obec Dlouhá Lhota se dohodl-;[160]
Se shodou souvisí i problematika frazému sám sebe – viz bod 18d.
Shoda by zasloužila komplexní zpracování. Rejstřík NŘ k ní obsahuje přes 80 odkazů. Mnoho z nich jsou výtky chyb z let, kdy NŘ pravidelně posuzovala publikace z různých oborů (po r. 1965 je zaznamenáno jen 8 odkazů); v tom množství jsou i triviální případy jako panny xpřipravovali,[161] ale najdou se i takové, s jakými je prospěšné se konfrontovat ještě dnes, a také drobnosti, ba ucelené stati.[162] Nověji se nedořešeným případům shody věnovali kromě moravských syntaktiků V. Petkevič a J. Panevová.[163] Pro praxi lze jako návodný přehled zatím doporučit ČŘJ, petit na s. 274–276.
20. Křestní jména (15 d, 18 z):
20a) na -o: Ivo, Jano (po 1 d), +Oto, +Hugo; zařazení těchto dotazů je poněkud [180]sporné, protože mnohdy se za nimi skrývá dotaz na kombinatoricky podmíněnou nesklonnost (viz bod 17c);
Prenomina na -o měla v češtině, zdá se, skloňování vždy poněkud problematické. Naše řeč v r. 1919 doporučovala Hugo: Huga nebo Huga: Hugy.[164] Pokud tato druhá možnost dnešního čtenáře zaráží, je třeba připomenout, že G Hugy, A Hugu, I Hugou nabídla PČP 1902 dokonce jako jedinou možnost;[165] PČP 1903 slevila uvedením varianty v G (-a, -y), ale AI ponechala; PČP 1913 uvádějí v GAI důsledně obě varianty. SJČ uvádí „Hugo, -ga, -govi…, nikoli Hugona…“; to je ovšem svědectví, že se tvar s kmenem rozšířeným podle latiny používal.[166] MSČ záslužně uvádí vz. „Bidlo“, kde je onen povážlivý G uveden už jen v komentářích. SSJČ (I, 1960) má G Huga, zatímco G Hugy uvádí jako zastaralý; SSČ už uvádí jen G podle vz. „pán“. – U jména Hugo další tvary vcelku nepostrádáme, ale hůř je se jménem Ivo. V raných PČP se nevyskytuje. SJČ překvapí nepodáním návodu ke skloňování – celé heslo zní „Ivo, m., domác. tvar k Ivan“; je-li Ivo (navzdory soše světce na Karlově mostě) chápán jen jako hypokoristikon, nepřekvapuje jeho absence v MSČ. SSJČ jej uznává za osobní jméno mužské, a pokud jde o skloňování, nabízí Ivy/Iva; první z tvarů vídáme a slýcháme dodnes, ale zaznívá i kritika, že G Ivy nedává rozlišení od ženského jména Iva a nadto je nepoužitelný v A; dubletu v G podržel 1SSČ, ale 2SSČ už záslužně má jen G(A) Iva. Nesnáz je i s DL, k nimž se SSJČ nevyjadřuje, a přitom je nejistý ještě dnes: menšinově, ale přece nacházíme v ČNK ?Ivu Možnému apod. Pokládáme dnes za normální Hugo-Huga-Hugovi-Hugem, Ivo-Iva-Ivovi-Ivem; ostatní tvary jsou zastaralé, a tedy pro většinu nově vznikajících textů nefunkční. – Podobně jako máme zapotřebí odlišovat Ivo m. × Iva ž., bylo by žádoucí nesměšovat ani paradigmata jmen Ota × Oto. Ale to by neodpovídalo tradici ani úzu: máme G jen Oty, ne xOta, které by zmatení N × GA dovršilo. V této ojedinělé anomálii tedy dosud žije cosi na způsob Hugo: Hugy.
Jano ap. izolovaný se skloňuje vždy: věty šel jsem tam s xJano/Vašo/Ivo/Hugo/Oto/Tony, řekl jsem to xJano/… nejsou přijatelné. V kombinaci s příjmením, není-li nesklonné, lze od skloňování upustit – srov. podrobně v bodu 17c.
20b) na nevyslovované -e-: Steve (Stevea), +Morse [mórz] (G Morse [mórze], D Morseovi [mórzovi]);
[181]K analogickému Bool(e)ova algebra napsal M. Sedláček,[167] že je třeba se smířit s kolísáním, ale -e v písmu raději ponechávat, má-li identifikační hodnotu. Toto hodnocení pokládám za stále platné: u jmen, která se objevují nově, -e spíše zůstává (Dole: Dolea), ale pokud se vžila podoba bez -e (Shakespeara), pak by požadavek sjednocení (?Shakespearea) nejspíš nenašel respekt.[168]
20c) na -a: hospoda U Venci; Ľ/Lubica; kočka Míca (4 z);
U Venci: Hospoda je v Teplicích a poradna doporučila Venci. Podle kecy ap. lze u obecněčeského hypokoristika hájit i Vency.
Míca: Jeden z nových slabikářů má G xMícy a jsou učitelky, které tento tvar vyžadují: mají ho v učebnici.
20d) v „emigrantském“ transkriptu: Natascha: Nataschi;
Měkkou koncovku volíme podle vyslovovaného -š-. S problematikou emigrantských podob slovanských jmen (např. ruských na -off, -(i)y, -oy aj.) a jejich vzdalování od slovansky vnímaných a podle toho i ohýbaných podob se setkáme zvl. u příjmení; zasloužila by komplexní zpracování. Zde jen tolik, že ctíme-li při osobních jménech rodinný úzus,[169] vyrovnáváme se v takových případech někdy s jeho rekonstitucí, jindy s úmyslnou deslavizací, takže máme pramalou jistotu o skloňovacích typech i o paradigmatických slovotvorných operacích, jako je přechylování, tvorba posesiv ap.
20e) přejatá a cizí: George(s), Jacques, Jules, Mika (Waltari), Julius (Meinl), René (2 d), Jessica, Rebecca, Aretha;
Podoba Jacquese je „vzhlednější“, ale pro výslovnost je zavádějící; upřednostňujeme Jacquesa [žaka]. Jak se vyrovnat s rozdílem mezi podobou grafickou a vyslovovanou, na to byly a možná ještě budou různé názory: např. F. Váhala (oČpČ, s. 178) navrhuje dávat přednost tvarům Jacques: Jacqua před Jacquesa (nezapomínejme však na „optickou identifikovatelnost“). M. Sedláček (PKzČJ, s. 38) pamatuje na potřebu odlišit v písmu – ve shodě s výslovností – anglické Charles [čárlz]: Charlese od francouzského Charles [šárl]: Charlesa. Že by se našel jednoduchý a všeplatný princip, to není pravděpodobné: u příjmení Anouilh [anuj] by byl G Anouilhe nelibý oku, [anuja] zase uchu.
René: ve spojení s příjmením se od skloňování mnohdy upouští; srov. bod 17b a SSČ: m. René, -ho i neskl., ž. René neskl.
Rebecca: U problematického zakončení -cca/-kka se nabízí (1) zachovat je jen v N a ostatní tvary psát Rebeky, Rebece, ale takové podoby znejisťují identitu jména; (2) volně uplatnit analogii [182]se zeměpisným jménem Mekka v MČ 2, 371: G (od) Mekky – Rebekky, DL však (k) Mekce, ale Rebecce jako Lucca: (v) Lucce, nikoli xLukce (srov. bod 8c).
Aretha: I v tomto případě aplikujeme, co uvádí MČ 2 (tamtéž) k zeměpisným jménům Gotha, Wartha – (do) Goty, Arety, (o) Gotě, Aretě, nikoli graficky podivné xGothě, xArethě.
Vyvozování pravidel pro ohýbání osobních jmen podle jmen zeměpisných ovšem může být v jiných případech ošidné: srov. Dokulilův[170] rozbor typu „idea“ s poukazem na rozdíly Koreje, Guineje / zř. -ey × Medey, trachey.
20f) tvoření posesiv: pravopisně obtížné případy Maryin, Nancin.[171]
Maryin, Nancin: Přímočaré zpravidelnění by přineslo nevýhody a nelibosti: při Marin, Nancin není dost vidět, že nejde o Maru, ale o Mary (Nancy konkurentku nemá); Maryin, Nancyin má u druhého jména zbytečnou „nečeskost“. Lze-li však předpovědět budoucí vývoj, pak druhá varianta, zachovávající identitu slovotvorného základu, je pravděpodobnější. Upřednostnění Nancin před Nancyin (toto řešení je zaznamenáno v poradenské databázi) pokládám proto za sporné: není systémové a je v rozporu se sílícími tendencemi neměnit cizí základ (Stallone: Stallonea, Schneider: Schneidere; srov. body 23c, 23m).
K posesivním adjektivům obecně (srov. body 2f a 13): Potíže s nimi jsou už dlouho, a nejen u proprií: srov. mj. Fuksovo problematické vévodčin.[172] Jenže posesiva se už po staletí v běžném dorozumívání obcházejí (to sou kluci naší tety / to sou naší tety kluci častěji než tetiný a nepoměrně častěji než tetini), takže „povědomí rodilého mluvčího“ poskytuje jen nejistou oporu. Posesivní adjektiva bývala mnoho desetiletí vyžadována a setrvale jsou hodnocena jako prostředek neutrální, ba žádoucí,[173] ale jejich užívání je dnes už znak vyššího stylu, než jaký se používá v běžné [183]mluvené komunikaci. Posesiva se drží v odborném diskurzu (Masarykovo pojetí demokracie, Raisovi Zapadlí vlastenci – ovšem vedle pojetí demokracie u Masaryka, Zapadlí vlastenci K. V. Raise / od Raise) a jsou-li terminologizována (Alzheimerova/Parkinsonova choroba – ovšem vedle lehce substandardního, řekněme hovorového Alzheimera/Parkinsona). Nedávný televizní diktát[174] uváděl Augustovy hochy jednak pro připomenutí pravopisného úskalí, jednak ve snaze vystihnout polohu vyšší sportovní žurnalistiky, která – zejména když jde o národní reprezentaci – ráda sahá i k výrazům vyšším. V odborném a vyšším stylu figurují většinou posesiva od příjmení. Doménou křestních jmen je běžné, neformální dorozumívání – a v něm např. Odnes Věřin talířek působí s posesivním adjektivem (a bez „nadbytečného“ demonstrativa) jako přepjatě spisovné. Nedostatečná opora ve všedním jazyku ovšem nezbavuje školu závazku naučit s tímto prostředkem zacházet, a to i na materiálu křestních jmen: ale prosazovat jeho monopolní užívání bychom už neměli.
(Zájmena celkem, včetně zvratných, představují 17 d, 29 z.)
21. Přejatá apelativa (18 d, 32 z):[175]
21a) poměrně časté (3 d, 4 z) byly dotazy na zacházení s názvem nově zavedené měny euro;
Databáze odráží ustalování úzu: bylo i období, kdy se zdál možným/?běžným Gpl eurů. Radíme střední rod a tvary podle vz. „město“. Existuje i jiná, dnes už výrazně menšinová praxe: např. Radio Svobodná Evropa ponechává euro nesklonné. V jiných médiích pozorujeme nechuť zejména k bezkoncovkovému Gpl dva miliony eur, který se nahrazuje nesklonným dva miliony euro.
21b) konzultuje se vypouštění nevyslovovaného -e (share-/free-/soft-/hardware) jako problém společný tvarosloví (softwaru) i slovotvorbě (softwarový); u nevyslovovaného -e- se naproti tomu zachovává rozdíl v míře počeštění: leader-leadera, lídr-lídra, +cluster/klastr;
21c) nejistota je o tvarech slov, která mají před koncovkou samohlásku: neběžný pl. k duo, kakao;
Ke kakao: Podobně jako je potřebný plurál brazilské kávy jsou chutnější; po dvou kávách se konečně probral, je někdy také třeba říct tenhle prášek má k holandským kaka- daleko; ani po dvou kaka- průjem nepolevil. S touto potřebou se MČ 2 (s. 340) vyrovnala tak, že pro neutra na -ao, [184]-uo, -eo konstatuje Gpl -í jako jediný tvar podle vz. „moře“ – paradigma uvedeno není, ostatní tvary jsou prý podle vz. „hrad“. ČŘJ plurál slova kakao neřeší. PMČ § 442 odlišuje „obojetná“ neutra na -eo (Dpl -ím/-ům, Lpl -ích/-ech hov., Ipl -i/-y) od tvrdých na -ao, takže výsledné paradigma vypadá takto: kakaa, kakaí, kakaům, L kakaech, I kakay. Je otázka, zda má smysl zapovídat měkké koncovky v D a zejména v rozkolísaném L (kde navíc neškodí počítat s univerzalizujícím se -ách), stejně jako zda má platit rodei za správné vedle rodey (na rozdíl od výhradního kolosei, individui), avšak kakai, dui za nesprávné (PMČ se k duo, embryo explicitně nevyjadřuje). Vokalický element před koncovkou jako takový se zdá být nosnější než jeho „tvrdost/měkkost/obojetnost“ (-yo kuriózně vychází jako měkké: MČ 2 to odůvodňuje přechodovým -j-, které je však v tomto případě jev pouze výslovnostní).
21d) tvary substantiva piraňa (1 z);
Dostupné slovníky signalizují uvedením Gsg pirani jen vz. „žena“, resp. typ „Máňa“. MČ 2 (s. 326) uvádí pro tento typ (ne však pro toto substantivum) tvary DLsg -i, které předznamenávají přechod ke vz. „růže“. V ČNK se najdou dravé lidské piraně vedle Byli (!) tu i pirani; Gpl piraní vedle od žraloků a piraň/piran (!); z dalších tvarů plurálu je doložen jen Ipl piraněmi; není vyloučeno, že radění „podle vzoru žena“ poznamenalo i text, který podle ČNK obsahuje podobu excentrická syntéza piraňy a králíčka Azurita (ačli ovšem text s touto podobou vyšel – v ČNK jsou i texty neprošlé konečnými úpravami; i kdyby ne, dosvědčuje to, že se slovem jsou potíže).
21e) přetrvává problém s odsouváním latinských a řeckých zakončení -us/os, -um/on, zvlášť došlo-li k posunu významu (centrum-Centrum) nebo k posunu z odborné sféry do všední slovní zásoby – glóbus má dnes normální tvary glóbusu atd., tvary glóbu atd. jsou různým způsobem příznakové: buď signalizují starosvětskost, nebo se jimi diferencuje o glóbusu ‘o modelu zeměkoule’ × o glóbu ‘o geoidu, o zemském tělese’; +pasus, +status: máme sice podle SSČ už jen statusu, ale v obratu status quo, status quo ante ap. dále žije zachování statu quo; ve všech těchto případech jde tedy o problémy lexikálně morfologické a těžko paradigmatizovatelné (xkonsenzusy se zatím neobjevují; mezi dotazy diskutované i na odborných fórech patří datum a možnost rozlišení počítačových dat od kalendářních ?datumů,[176] podobně jako najdeme mezi záznamy o rozlišení při apelativizaci vydali se do centra × šli do Centrumu, planety v kosmu × nový film v Kosmosu (kině); při takové zdánlivé rozkolísanosti se ovšem předmětem nejistot stanou i slova neproblematická, např. nephelium (cizokrajná rostlina);
Překryvné soubory tvarů, které patří lexémům o různém počtu sémů nebo s různým příznakem, najdeme např. u domácích substantiv káně, saranče, višeň/višně, prostor(a), brambor(a), fazol(e), břich(o), prs(o) – viz PMČ § 421,[177] ojediněle u přejatých sex(us) a u sloves vrhnout, vrtět. Distribuci těchto tvarů by bylo potřeba prozkoumat samostatnou studií, mj. s použitím korpusu. Srov. však bod 22c (škubánky), pozn. 187 (ministr, vláda) a bod 22a s pozn. 179 (lemma).
[185]21f) rod (s ním však souvisí i způsob skloňování) substantiv dilema, lemma; zároveň se ukazuje, že paradigmatizovat zachovávání kmene rozšířeného podle řečtiny o -at- nelze, protože jsou případy, kdy se vžilo nerozšířené skloňování (melodram, -mu), později však ožily staré tvary (melodrama, -atu) v novém významu;
V hesle melodram zachycuje SSJČ nejen význam ‘žánr’, ale i přenesený význam ‘dojemný výjev, dojemná situace’, a jako tvary uvádí kromě melodram, -mu také zastaralé melodrama, -atu. ASCS uvádí jen význam ‘žánr’ a jen tvary melodram, -mu. V ČNK má melodram(a) s deriváty -matický, -maticky, -matičnost, -matizovat, -matizovaný 405 výskytů, takže je vidět, že výraz prodělal renesanci, jakou by bylo těžko přičítat pouze tomu, že v 80. letech uvedlo Národní divadlo po letech znovu Fibichovu trilogii melodramů Hippodamie. Vede však podoba melodrama: proti 119× melodram, v čemž jsou i vyjádření bez možnosti volby jako právě Fibichův melodram, má melodrama 172 výskytů; užívá se pro film (drama ap.) programově útočící na tzv. city diváctva. V esejistice je melodrama téměř monopolní (kýčovité melodrama podle hollywoodsky uslzeného vzorce), v programových rubrikách je kolísání Divoká krev – amer. melodram z r. 1952 × Dáma s kaméliemi, melodrama, Anglie. Vidíme, že druhý způsob nezavádí k melodramu, a je tedy vhodnější. Máme i doklad, jak se esejista potřeboval pojistit proti záměně paronym: Encyklopedie uvádějí, že slovo melodram, (prosím neplést s melodramatem) je odvozeno od řeckých pojmů melos…
21g) podobný problém představuje profesionalismus aranž, jímž se v některých významech nahrazuje nesklonné aranžmá – ale protože tento problém je spojený i s otázkami lexikologickými, věnoval jsem mu samostatnou drobnost;[178]
21h) zacházení s citátovými výrazy: skloňování výrazu genius loci;
21i) nevyjasněná sklonnost: koala; ylo; valabi; haiku;
Ke koala: Skoupý údaj v ASCS „koala, -y m.“ navádí ke Gpl koalů. V úzu přinejmenším koexistuje Gpl koal včetně dalších tvarů i shody v rodě ženském, jakkoli to může zoologům připadat nemístné (mají ostatně „profesní“ rod např. u káně, saranče). Problém se také obchází Gpl medvídků koala ap., kde se substantivum chová jako nesklonné. Jakou váhu by tu měla data o laickém jazykovém povědomí (získaná třeba v anketě)?
Ylo (druh afrického slona) není uveden ani v ASCS, takže tvaroslovné údaje (rod mužský, vz. „pán“) byly získány z nelingvistických zdrojů. Otázka je táž jako u koaly, ba vyhrocenější tím, že jde o ještě řidší substantivum: jak tentokrát zvážit poměr odborného a laického – existuje-li – zacházení: např. nesklonné nebo s Asg -a/o?
Valabi, druh klokana, má jako životné maskulinum oporu v typu „kuli“ (s plurálem podle vz. „muž“).
Haiku, japonský veršový útvar, je slovo nesklonné a s problémem spíš pravopisným, protože podle transkripčních zásad v akademických PČP (1993) by se mělo psát hajku – a snad by se i psalo, nebýt literární tradice překladů…
[186]21j) nevyjasněná výslovnost a typ skloňování: maracuja;
Maracuja (plodina používaná k výrobě čajů, limonád ap.) s původní, ale nepřejatou výslovností [marakuža] zůstává i při výslovnosti [-ja] u typu „soja“. Ale kombucha, jejíž původní výslovnost je [kombuča], by vyměnila pravidelné skloňování podle vz. „žena“ za typ „soja“. V D, L přistupuje navíc problém palatalizace: kombucha-kombuše, kombuča-kombuče. ASCS uvádí jen psaní kombuča, kterým se slovo neproblematicky zařazuje k typu „Máňa“, ale otázka je, zda tato akademická příručka převáží stovky lahví a reklamně osvětových sešitků s anglogenní podobou KOMBUCHA, která utváří i výslovnost [-cha].
21k) ojediněle mají tazatelé potíže s ohýbáním slov etue/etuje, ego (ega / neskl.), popř. váhají, zda i u přejatého slova je možný dativ na -u typu písemnosti určené advokátu.
K etu(j)i: SJČ a PSJČ etui neskl. / etuj, -e; od SSJČ etu(j)e, -e. Tomu odpovídá i stav zhruba 1:1 v ČNK: etu(j)i, etu(j)e, etu(j)í.
K advokátu: Lidový úzus si takové starosti nikdy nedělal (jdu k doktoru). Snaha o spisovné vyjádření však nezřídka vede k hyperkorektním úvahám, jejichž vyústění je jednou takové, jindy onaké: např. se pro změnu pokládá za chybné usnesení ukládá ministrovi životního prostředí… a za správné ministru: správné i vhodné je tu obojí.
Ke zpracovatelnosti těchto jednotlivin v mluvnici připomínám výhradu formulovanou na konci bodu 8: v čase se proměňuje jejich repertoár i zacházení s nimi.
22. Domácí apelativa (27 d, 5 z):[179] Početnost této skupiny je při složitosti českého skloňování pochopitelná. Vydělil jsem ji pro srovnání se skupinami, které se v mluvnictví i didaktice chápou jako periferní – ovšemže s vědomím, že je to skupina značně disparátní a s řadou překryvů. Zahrnul jsem do ní
22a) krácení dvojslabičných feminin: Gpl mouka, vodováha; Lpl plíce (na plicích/plících); lahev/láhev; tvary substantiva louka;
Mouka: normativní tvar je mouk (× boží/mateřská muka: muk), ale užívá se? (V ČNK není.) Je potřebný? Druhy mouk, různá sypkost obou mouk vyznívají obratněji se singulárem, resp. s druhovou číslovkou.
Vodováha: Gpl vodovah, snad i vodováh – srov. chvíle: chvil × kratochvíle: kratochvil/-chvílí.
Louka: nepochybný je Gpl luk; krácené tvary lukách, lukám, lukami jsou podle slovníků společné s tvary pomnožného, jen v přímých pádech rodově zřetelného luka. Lze uvažovat o tendenci odlišit jednotliviny louky od komplexu luka? Rozbor vyhledávky v ČNK (srpen 1999) dal následující výsledky.
V nejméně frekventovaném dativu jsou výskyty zhruba 1:1. Přitom loukám se volí, jde-li o louky jako protějšek jiných fytokultur (stromkům, stejně jako loukám; loukám i polím) nebo [187]odkazuje-li k fixovanému nominativu (labské louky: k labským loukám). Tvar lukám odkazuje k propriím Nová luka, Luka pod Medníkem a ve zbývajících výskytech může jít vždy o komplex luka (cestičku k lukám, k našim lukám).
Lokál loukách je v ČNK 101×; z toho 6× při propriu (Státní zkušebna) ve Zlíně-Loukách. Tvar lukách má výskytů 135; z toho 35 zabírají propria, u zbytku je opět myslitelný Npl luka: pěšinka v lukách, čisté jak rosa na lukách, hejno čápů na lukách; v obrazném na lukách našeho právního vědomí lze louky: na loukách pokládat za nepoužitelné. Pokud jde o kombinatoriku s předložkami, výrazně vede v lukách (29×) nad v loukách (při místním významu říkáme v komplexu daleko spíš než na komplexu). Po předložce na mírně převažuje loukách (61×) nad lukách (54×); po loukách je 25×, po lukách 17×.
V instrumentálu je 33× loukami (lemované/obklopené loukami, mezi silnicí a loukami, se svými kopečky a loukami) proti 21× lukami (tento tvar je navíc 3× v propriu). Po předložkách je 4× mezi loukami a jen 2× mezi lukami (představa ‘mezi jednotlivými loukami’ je viditelně častější než ‘mezi komplexy, lukami’), téměř vyrovnané je 4× nad loukami a 5× nad lukami (myslitelné je ‘nad jednotlivinami’ i ‘nad komplexem’).
Podívejme se ještě na situaci v přímých pádech. (Protože práce s korpusem není pro většinu čtenářů běžná, ukážu přitom, jak obezřetně je nutno pracovat se získanými počty výskytů.) Podoba L/louky je v ČNK zastoupena 449×. Značky pádů jsou ve 140 případech (téměř z jedná třetiny) chybné,[180] takže odlišit tvar Gsg lze jen ručně, stejně jako vytřídit onyma (obzvlášť časté, 32×, je Zlín-Louky v adresách, kde je mnohdy označkován jako Gsg; vyskytují se však i kon[188]texty jako turisticky atraktivní místa kolem zámečku Ohrada, Podskalské louky, Podhradského a Zvolenovského rybníka nebo názvy typu Louky pod Kumstátem a řada názvů krajinných oblastí, kde je hranice ustáleného onyma a onyma vytvořeného až samotným textem nejistá: Dolnoněmčanské/Filipovické/Hovoranské/Moravské/Klečové/Panské louky, Lipovské upolínové louky, Louky v oboře Libeň). Vyřadil jsem také Npl v legendách křížovek (ten mimochodem představuje často instrukci vepsat luka). Přetříděním získáme 292 tvarů plurálu, včetně vzácného vokativu Až půjdu, louky, spat (I. Blatný), včetně několikrát zastoupeného nominativu jmenovacího v případě Luxovy akce louky (žurnalistika), včetně citátového nominativu v titulu, např. v případě básně Louky u řeky, a včetně kontextu, kde by před sto lety snad měla přednost luka: zahrady přecházejí ve stepi, květnaté louky a háje. – Z výskytů tvaru L/luka nutno vytřídit propria včetně ruského a chorvatského křestního jména Luka (z Lucas jako náš Lukáš), jihoslovanských toponym, paní Ludmily zvané Luka, GA francouzského Jean-Luc: Jean(a)-Luka (taková jména jsou v korpusu rozdělena na tři slova, z nichž prostřední je znak spojovníku), Luka jako označení dostihové stáje, kulturního střediska či galerie, Frajera Luka (posledním třem případům je přiřazeno pozoruhodné lemma Luko) a dalších nemeritorních jevů. Zbude všehovšudy 21 výskytů slova luka, všechny ve významu ‘luční komplex’. Od nich bychom ještě měli odečíst frazematizované nebo folklorními texty petrifikované případy jako i když ji otec hnal přes pole a luka; Ty křenovský luka.
Pomnožná podoba je tedy zřetelně v menšině, a to i přesto, že ji v povědomí oživila výstavba pražského metra: Lidové noviny v r. 1994 psaly V názvech stanic Luka a Hůrka jde o česká slova. Podstatné jméno pomnožného čísla (!) luka znamená rozlehlou travnatou plochu, která v těchto místech kdysi byla. Žurnalista sice pochybil v mluvnické terminologii, ale jeho formulace přinejmenším nezastírá význam ‘komplex’; hlavně v ní luka nejsou vyložena jako „louky“. Distribuce množných tvarů se tedy rozchází s lexikografickou tradicí založenou Jungmannovým „pl. LAUKY, f., et LUKA, n.“ Ta ovšem odpovídala středočeskému jazykovému povědomí (připomeňme si, že Jungmann byl z Hudlic u Berouna) ještě v době meziválečné: A. Procházka[181] dosvědčuje, že přistěhovalci do Velké Prahy necítili rozdíl mezi singulárovým Kotlářka, Bertramka a plurálovým Cibulka, Popelka, Buďánka (dodejme: Ryšánka: až potud jsou dnes už singularizovaná), Hřebenka (množné pojetí dodnes uchovává název ulice Na Hřebenkách), Malvazinka, Manina (dnes -y; srov. také Křižatka, Píska, Rovina v bodu 12b). Dvojí plurál k louka tehdy Procházka uváděl jako oporu pomnožných podob na -a.
Menšinová pomnožná luka by bylo lépe chápat jako samostatný lexém,[182] který samozřejmě nadále interferuje s tvary paronyma louka; udržuje se také ve frazémech, v obrazných vyjádřeních a okřídlených citátech, kde mu louky nekonkurují. (Konkurují ovšem např. nivy, pastviny a luhy, zejména ve spojení luhy a háje, které naráží na titul Smetanovy symfonické básně.)
[189]Pomnožnost, komplexnost slova luka lze ostatně i bez korpusových studií ověřit testem spojitelnosti s číslovkami: dvě louky, ale (pokud vůbec luka počítáme) dvoje luka. Gpl luk je ovšem oběma jednotkám společný; ostatní krácené tvary (lukám, lukách, lukami) patří dnes bezpečněji k luka než k louky.
22b) dvojtvary u typu „břímě“ (měkké i tvrdé koncovky singuláru): dotaz přímo na slovo břemeno je pozoruhodný tím, že jej vznesla advokátka sepisující smlouvu, kde se vymezovalo věcné břemeno, takže dotaz ilustruje potřebu profesní přípravy v mateřštině; jiný dotaz, jak se skloňuje koleno, by mohl patřit pod duál,[183] ale stejně dobře mohla vzniknout pochybnost, zda slovo nepatří k typu „břímě“ jako rameno (koleno ovšem nemá krátký NA); pro přesné zařazení dotazu nevyplynuly z hovoru relevantní informace;
Dnešní deklinační poměry u starých n-kmenů (typy „kámen“ a „břímě“) jsou v mluvnicích popsány nadmíru různě. Nejpřehlednější informaci podává stále ještě NoČJ, která uvádí počty substantiv u obou typů a jejich výčet. Dílčí nedůslednost je v tom, že zatímco u typu „kámen“ stojí upozornění „Slova lupen, přeslen, přezmen, pupen, třmen mají skloňování pravidelné“, u typu „břímě“ podobná informace chybí (týká se substantiv přadeno, vřeteno, poleno, koleno, lupeno, jméno, zájmeno). Přitom ani neexistence nebo silná archaičnost tvaru bez -en- nemusí být rozhodující, protože písmeno, vemeno se k typu řadí, jméno ne, přestože starý tvar jmě je obecně známý (jmě sobě Božena jmieše z Dalimila), a zájmeno rovněž ne, přestože Gsg zájmene uvádějí (jako zastaralý) PSJČ i SSJČ a přinejmenším od starších mluvčích jej slýcháme (redaktoři jej i vídají) stále znova. Formulace v dalších mluvnicích vyznačuje neostrost vydělení: „jména s tvarotvorným základem na -en- (základem této skupiny jsou původní hist. n-kmeny mužské), jako např. řemen, ječmen, kámen, kmen, hřeben, kořen, křemen, plamen, pramen ap.“ (MČ 2, s. 310) Potěšitelný je návrat k výkladu ze společného vývojového základu starých souhláskových kmenů v MČ 2 (s. 318–319) a v ČŘJ (s. 174). Naproti tomu PMČ setrvává u registrace „synchronních zvláštností“ a její výklad je nepřehledný: tvary substantiva kámen uvádí jako dvojtvary nad tabulkou tvarů slova den (§ 407) a zbytek informací nacházíme v odstavci nadepsaném „Substantiva koleno, rameno…“,[184] takže se zdá, jako by i koleno mělo tvary podle břímě (do kolene; louplo mi v ?koleni). Právě koleno je problém starý[185] a stále živý: od jednoho z televizních komentátorů fotbalu slýcháme setrvale po operaci kolene apod. Představme si odpovídání na dotazy, zda to či ono substantivum k typu břímě patří nebo ne, zejména pak proč (ne)patří. Odpověď, že tak a tak je to v mluvnici, není příliš uspokojivá ani od učitelky, tím méně od jazykovědce. Dodejme tedy aspoň, že do kolene, na koleni ap. sice jsou odchylky od kodifikovaných tvarů, ale přijímané daleko benevolentněji než např. z fotbalových xhřiští. Srovnatelné jsou např. s tvary v kalhotech, v botech, výše zmíněné (tvary) zájmene nebo Dpl očičkám.[186] Tyto tvary slýcháme od ro[190]dilých mluvčích odnepaměti, ale bez široce zadaného dotazníku[187] nebo testu nedokážeme říci, kolik uživatelů jazyka je nehodnotí jako chybu.
22c) kolísání mezi rody (a zároveň vzory): Ipl hřídel, Gsg moč; rod subst. kyčel (zlomenina pravé/pravého kyčle), jakého rodu jsou plavky (je těžko předpokládat chybování nebo nejistotu ve tvarech do plavek × do xplavků, (pleskla po něm) mokrými plavkami × mokrými xplavky, takže možná to byl tzv. určovací dotaz, který by patřil do bodu 4);
K pomnožným: Rodovou nevyhraněnost, oslabené povědomí rodu připomíná MČ 2, s. 51, v rámci problematiky čísla, ale u skupin kolísajících v rodu se o této skupině nezmiňuje, stejně jako PMČ nebo ČM. Světlou výjimku představuje NoČJ, která při kolísání v rodu uvádí hned na prvním místě „u pomnožných, kde z nominativu není jasné, je-li to mi. nebo f.: hemoroidy, pirožky, slivky, škubánky, výložky, kejkle“. Příklady by ovšem potřebovaly aktualizující revizi: můžeme např. vyloučit problémy s xhemoroidami a jde tedy o mi.; pirožky mají oporu v pirohu. Taková revize nebude bez problémů. Např. zaměření ČNK neumožňuje – a je otázka, zda kdy umožní – prozkoumat tvary všedního slova škubánky: ze 14 dokladů je 13 v neinformativním N či A (z toho je ovšem vidět, jak se pisatelé problematickým tvarům vyhýbají) a jediný výmluvný doklad má nedostatečnou váhu: Od té doby, co jsem se z televize dověděl, že Kuka je rychlejší Chovance, občas se dávám slyšet, že svíčková je chutnější škubánků a já starší Karla Gotta.[188] Problém je totiž v tom, že na rozdíl od slov jako ministr, vláda, jimiž je tisk (i korpus) zaplaven,[189] se o škubánkách píše mnohonásobně řidčeji: z oněch 14 dokladů pocházejí z denního tisku jen dva. Další obtíž je noetická. U řady pomnožných jsou tvary intuitivně jasné a rod z nich lze vyvodit, ale zeptá-li se tazatel na důvody, proč máme do tepláků, do slipů × do trenýrek, do plavek, do šortek, nedostane uspokojivou odpověď.
22d) tvary maskulin na -l, -s: pytel, mandel, střechýl; divous;
K zakončení -l: Šlo o telefonický dotaz z pedagogické fakulty; lze předpokládat, že motivací nebyla komunikační praxe, ale učební proces.
[191]Slovo divous do posledních vydání PČP a SSČ není zahrnuto (je expresivní). Poslední normativní tvaroslovný údaj k tomuto slovu podává tedy SSJČ: „divous (nář. divour, divúr), -a m. (1. mn. -i, -ové)“. Tím je kodifikováno skloňování podle tvrdého vzoru pán. Expresivní výrazy se v ČNK ověřují problematičtěji než nocionální, a navíc má úzus sklon vyhýbat se problematickým tvarům. Nicméně je 2× doložen Gsg divouse (z časopisu Cinema a z nedělní přílohy Lidových novin), zatímco tvar divousa není doložen vůbec. Tvar divousa sice nelze vylučovat, protože právě u expresivního slova lze užít nápadnou (paradoxně zde také starou „správnou“) koncovku, ale vývojovým tendencím odpovídá spíš Gsg -e. Pro životná maskulina na -s/z/x uvádí starší kodifikace[190] např. bonz -a i -e, markýz -a i -e a stejně tak Adonis, Alois, Amos, Boris, Kosmas, Kraus, Nečas, Profous, Vítámvás (NoČJ, § 6–1–01); tamtéž se však upozorňuje na řadu substantiv s koncovkami jen měkkými podle vzoru muž: Francouze, kněze, vítěze, Mráze, Radúze, šimpanze, Belojanise, Quise, Raise, Rumcajse, Taxise, Zákrejse, Marxe, Maxe, archeopteryxe. Příslušnost k oběma skupinám doznala však v uplynulých desetiletích některé změny: nejsou už všeobecně přijatelné tvary Aloisa,[191] Borisa, Kosmasa a je otázka, zda kdy bylo přijatelné xVítámvása, xKrausa (xKlausa). O tom, že jedna z koncovek mohla převládnout kvůli harmonizační disimilaci samohlásek a etablovat se tradicí, psal M. Sedláček.[192] Modernější pohled na tuto kolísající skupinu předkládá PMČ, § 400: „V G sg. mají substantiva na -s, -z stále častěji v úzu jen měkkou koncovku -e: markýze (-a), Aloise (-a), Amose (-a).“ Že nejde jen o Gsg, ale i o Asg, to je vcelku samozřejmé, ale převládnutí měkkého singuláru má ještě další důsledky. Plurál se sice užívá jen příležitostně, ale užívá se, a měli bychom umět poradit, jak by zněl. Vcelku bez potíží utvoříme všichni ti Aloisové, Amosové, Dismasové a Kosmasové, popřípadě Krausové a Klausové. Koncovky GDpl jsou tvrdému i měkkému vzoru společné: -ů, -ům. Aby skloňování zachovalo logiku (systémovost), Apl by měl být měkký: díval se na všechny ty Aloise, Amose, Dismase a Kosmase, Krause a Klause (nelze však vyloučit ani -y: Aloisy atd., snažil se ukrotit ty divouse/divousy). Jenže Lpl by byl -ech (× mužích) a v Ipl bychom psali sešel se tam s mnoha Aloisy, Amosy, Dismasy a Kosmasy, Klausy, Krausy, divousy podle vz. „pán“, snad aby nevznikla homonymie s Vsg. (Ostatně bych psal stejně i se všemi pany Mrázy, se všemi slavnými Radúzy na prknech Národního divadla; prokousal se těmi Jirásky a Raisy – ale opřít svůj názor o zjištění v ČNK nemohu, protože se v něm tyto okazionalismy nevyskytují.) Opuštěním tvrdého singuláru se rozšiřuje pozoruhodná pravopisně-tvaroslovná anomálie, kdy měkkým vzorem stanoveným podle Gsg nelze pro pravopis Ipl operovat; v kodifikaci je to tak zatím u nepravidelného substantiva den a u substantiv typu „kámen“, kde pokud jde o Gsg, posiluje se naopak pozice tvrdého zakončení.
22e) příslušnost k typu „les“: Gsg jazyk: jazyka/?u; Gsg, Lsg, Lpl rybník, potok: -a/?u, -e/u, -ích/?ách (1 d, 1 z);
[192]V singuláru jde o pronikání novějších koncovek, vlastních vzoru „hrad“. Zdá se, že jsou přijatelnější v Lsg, kde je ovšem PČP 1993 ani 2SSČ explicitně neuvádějí; zato je mnohde zavedly ve sporném Gsg.[193] Koncovku Lpl -ách hodnotíme v uvedených slovech nadále jako hovorovou.
22f) nepravidelná substantiva: DLsg peníz, I peníze (2 d a navíc součást 1 z); Ipl manžel (4 d) jako problém morfologicko-pravopisný (a sémantický).[194]
K peníz(e): Existuje oprávněná potřeba odlišit pomnožné označení platidla od plurálu k subst. peníz. Je jen otázka, zda tvar penízy (Npl; Ipl vedle penízi) a tvrdý GDLsg penízu jsou přijatelné natolik, že by takovou úlohu mohly ve spisovném jazyku plnit. Můj názor je, že ano, že by přinesly výhodnou jednoznačnost a že v jazyku už léta existují; také v ČNK vidíme hostovali jsme s Alenou Vostrou U posledního penízu (v Praze-Karlíně); kvůli mrzkému penízu jsem článek nenapsal (ovšemže vedle peníz po penízi, příběh o penízi).
Tvarům slov manžel, novomanžel v kodifikaci a v úzu věnuji samostatný článek. Předesílám, že v Trávníčkově formulaci „k manželé »manželská dvojice« je 4. p. mn. manžele // časť. -ly“ (MSČ I, s. 478) neodpovídá půl století staré frekvenční odlišení ani stavu v ČNK, ani logickým následkům stále méně napjaté artikulace (při které i>e, a je-li volba, tedy e, např. bydlet), ani povědomí několika desítek dotázaných osob, které by pozvaly na návštěvu zcela jistě manžele Novákovy, nikoli manžely Novákovy. Úzus ukazuje při všem kolísání víc pravidelnosti, než jak by vyplývalo z dnešní nivelizující kodifikace, která u dublet v AIpl nezaznamenává sémanticky podmíněné preference a u dublety v Npl její litera neodpovídá úzu: tvar manželové se v ČNK vůbec nevyskytuje a význam ‘ženatí muži’ se vyjadřuje bez ohledu na homonymii s významem ‘manželský pár’ – tvarem manželé.
(Spolu s dotazy zařazenými do jiných skupin představují domácí apelativa, nepočítáme-li jejich účast ve shodě, 36 d, 20 z. Jak jsem předeslal, vzhledem ke složitosti české deklinace to nepřekvapuje; překvapivá bude spíš četnost bodu následujícího.)
[126] Tato Pravidla uvádějí také příčestí trpné (použitelnost?) mušen a verbální substantivum mušení, které pak má i SJČ. PSJČ kupodivu neuvádí ani příčestí činné, které najdeme v SSJČ i v SSČ, ale už bez příčestí trpného i bez verbálního substantiva. Okazionální substantivum se dnes používá bez palatalizace, např. svět ze samého musení a přikazování (doklad z r. 1983), budoucnost, kterou si kreslíme, je budoucnost práce, úkolů a musení (1988), všechna naléhavá nucení, puzení a musení velké doby (Lidové noviny, 1991).
[127] Srov. I. Svobodová, NŘ 71, 1988, s. 125, o autonomii vlastních jmen a specifických zákonitostech pro „tvoření 3. pádu č. j. rodných jmen a příjmení, a to zejména ve spojení podst. jm. obecné + rodné jméno + příjmení“.
[128] A. Stich, M. Sedláček, Jak se skloňuje jméno Tycho de Brahe? NŘ 55, 1972, 227n.
[129] Četné příklady přehodnocování a vzniklých složitých poměrů uvádí M. Knappová, Jak se bude Vaše dítě jmenovat? Academia, Praha 1996, s. 30n.; nicméně vůči matrikové oficializaci hypokoristik, zejména od cizích jmen, je autorka s odvoláním na předpisy značně zdrženlivá: „Nelze tedy u nás např. zvolit pro chlapečka třeba jméno Bob, ale pouze základní podobu Robert (popřípadě Bohuslav, Bohumil ap.)“ – s. 43.
[131] Ke G Hugy srov. bod 20a, ke G Richtera/Richtra srov. bod 23m.
[132] Vyhledávání je ztíženo tím, že grafika příjmení v ČNK (tj. v českém tisku) silně kolísá: Raznatovič, Ražnatovič, Ražnjatovič, Ražnatovic…; srov. následující pozn.
[133] V korpusu je vidět jedna z ostud české žurnalistiky, neznalost správného „spellingu“ i velmi frekventovaných jmen se snadno ověřitelným pravopisem: Freddy, Fredy, Fredie… Zájemcům doporučuji zadat Jamie a podívat se na mluvčí(ho) NATO: právě že ani to pohlaví není v českém tisku jisté. Přitom železná opona je pryč, osobu mohou publicisté vidět v Euronews, vyhledat si o ní informace na internetu (zkusil jsem to a během minuty jsem uviděl Sheaovu fotografii) – anebo se postaru aspoň zeptat, třeba na ministerstvu zahraničních věcí.
[134] Jestli snad čtenář pozapomněl, čím v 90. letech prosluli následující Ivové, upozorňuji na možnost využít ČNK i k získání informací – v případě nouze z kterékoli internetové kavárny na adrese http://ucnk.ff.cuni.cz/cnc, Veřejný přístup.
[135] Na jeden započítaný výskyt jsem redukoval případy houfně se opakujících aviz v programových rubrikách: koncert/recitál JUDr. Ivo Jahelky ap.
[136] Distribuce kombinací: a) s nesklonným prenominem Ivo Mathého 23, Ivo Mathému 26, Ivo Mathém 11; b) s nesklonným příjmením Iva Mathé 51, Ivovi Mathé 6, Ivem Mathé 12; c) se skloňovanými oběma členy Iva Mathého 42, Ivovi Mathému 4, Ivu Mathému 2, Ivem Mathém 2. Je tedy vidět, že u různých pádových forem je různá obliba jednotlivých způsobů.
[137] Mimořádně vysoký výskyt jména Ivo Svoboda v tisku způsobila dlouho přetřásaná aféra kolem podniku Liberta, ministerská funkce, s aférou související odchod z ministerského postu atd.
[138] Tento problém se vnímá jako morfologický (do poradenské databáze byl nicméně zařazován i jako syntaktický) jen silou tradice, protože právě v rámci tvarosloví se ve školách (vysoké nevyjímaje), ba i v mluvnicích (akademickou nevyjímaje), probírá užívání zájmen – srov. také bod 10, zvl. 10b. Pro dnešní syntax představují zájmena sekundární jev (MČ 2: nástavbový slovní druh; SČ: pronominalizace jako způsob ztvárnění větného členu). Hlavní problémy však leží v oblasti referenční, která je povahy sémantické, a tedy mimo morfologii i syntax (snad při exofoře pod syntaxí, při endofoře nad ní). – Bylo by však namístě vzít v úvahu i případy, kdy zájmeno osobní nelze chápat jako substitut jiného, „primárního“ vyjádření; k tomu srov. poznámku F. Daneše Osobní zájmena v textu, JA XXXV, zvl. č. 1998, s. 37–39.
[139] Tento případ je spíš komický; jindy však může být záměna (např. při nepozorném překladu) zdrojem nedorozumění. Srov. F. Daneš, Jeho versus svůj, NŘ 51, 1968, s. 128.
[140] Tj. ‘na jejich, vlastní, náležitá, příslušná místa’.
[141] Nepřijatelnou formulaci můžeme interpretovat jako neobratný výraz pojetí „z příslušné funkce“ nebo jako velmi neobratný výraz pojetí „z titulu své funkce vrchní velitel odvolal“.
[142] Krámek s chovatelskými potřebami v ulici, kde bydlím, nabízí kovové tabulky na dveře, ploty a domy s přízemně vtipkujícími nápisy, např. pozor zlý důchodce. Jeden z nápisů se týká jevu právě probíraného: choďte srát s vaším psem před váš dům. Kdo chodí po pražských chodnících, jistě chápe důraznost, v jejíchž službách je jak vulgarismus, tak osobní posesivum místo reflexiva. (Zdaleka to není první výzva k čistotnosti při venčení psů: o billboardech na toto téma srov. Čeština doma a ve světě 3/1996, s. 229.) Jiná věc je ovšem nejasný agens, a tedy trojí možná interpretace výzvy: obecněčeská konstrukce jít s dětma sáňkovat apod. pokrývá dvojí význam, totiž dozor i spoluúčast, zatímco vyrozumívání významu ryze agentivního ‘dospělý se vozí, děti přihlížejí’ záleží na situaci (srov. naopak jít s dětma na pivo): to vše je na té tabulce (schválně?) nejasné. Ještě jsem ji neviděl viset na žádném objektu, takže nemohu posoudit, zda silné ilokuci odpovídá perlokuce, anebo naopak schválné nerespektování jinak navýsost legitimního požadavku. Nejistotu možná sdílejí i potenciální kupci tabulek.
[143] P. Mareš, Svůj k svému… (pod značkou pm). Čeština doma a ve světě 4/1994, s. 214n.
[144] S. Čmejrková. Syntactic and Discourse Aspects of Reflexivization in Czech: The Case of the Reflexive Pronoun svůj, in: E. Hajičová (ed.), Issues of Valency and Meaning. Studies in Honour of Jarmila Panevová, Karolinum, Prague 1998, s. 75–87.
[145] P. Karlík, Posesiva v češtině. Přednášky a besedy z XXXI. běhu LŠSS FF MU, Brno 1998, s. 35–41.
[146] Srov. bod 2h o přívěsném -s.
[147] Vesmír 5/1989, s. 296.
[148] Spisy J. Nerudy, sv. 18, Praha 1966, s. 26.
[149] Srov. SSJČ a SSČ nebo aspoň jejich přetlumočení v předchozím petitu.
[150] Srov. bod (1) v úvodu článku. Se shodou souvisí i chování frazému sám sebe (bod 18d).
[151] Srov. J. Štěpán, K normě a kodifikaci shody přísudku s podmětem obsahujícím kvantitativní přívlastek, NŘ 69, 1986, 186n. O některých dalších kvantifikátorech a o tom, že problematika jako celek zůstává zejména na rovině syntaktické stranou kodifikace (a tedy stranou posuzování hranic spisovnosti), viz M. Šipková, Numeralizace substantiv z hlediska dichotomie spisovnosti, in: Spisovnost a nespisovnost dnes, SPPFMU 133, Brno 1996, s. 86n.
[152] Jde o kluby z americko-kanadské NHL (Avalanches, Penguins).
[153] Poslední dvě vyjádření jsou o maškarách, podle M. Macourka. Pokud jde o mráz, sníh a kroupy, najdeme ovšem velmi podobnou pasáž v pohádce Oscara Wildea Sobecký obr. – Jak sporná je hranice mezi neovládnutou shodou přísně mluvnickou a prosazující se shodou podle smyslu, o tom svědčí příklady z recesistického Časopisu mladých šachistů, které publikovala J. Hoffmannová (Čeština doma a ve světě 2/1999, s. 118).
[154] Srov. O. Uličný, d. cit. v pozn. 25, např. s. 158: „při jistém lexikálním obsazení a při ekvivalenčním vztahu S a P (subjektu a predikátu, pozn. JŠ) může dojít k zatemnění vztahu S a P a k jeho neutralizaci, a to tehdy, je-li jedním ze substantiv jméno vlastní, zájmeno nebo substantivum s konkretizačním zájmenem a jsou-li obě substantiva v nominativu“; s. 159: „vhodnější je tu hovořit o neutralizaci S a P (subjektu a predikátu) v ekvivalenčním vztahu v důsledku různého komunikačního záměru mluvčího“. Poznamenávám, že pokud by mluvčí měl různý komunikační záměr (jenže jak to zjistit?), logicky by neměla být výsledkem neutralizace; spíše tedy v důsledku nerozlišeného záměru mluvčího. Věty typu X je Y se totiž mnohdy vyslovují i přijímají na způsob matematické rovnice, která zároveň říká, že Y je X; o rozdílu mezi podmětem a vlastností mu přisuzovanou bývá těžké spekulovat – pro mluvčího, pro příjemce i pro lingvistu.
[155] Starší zpracování (J. Bauer, M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, SPN, Praha 31980) má i příklad s opačným rozložením čísla: Košice jsou pěkné město. Můžeme ho podpořit jak nářečním Domažlice sú pěkný městečko, tak spisovným Pardubice jsou město perníku (nikoli xje město).
[156] O situaci při podmětu to srov. už NŘ 27, 1943, s. 160, kde se mluví o shodě přísudku s „doplňkem“ (v dnešním pojetí jde ovšem o přísudkové jméno): měl tam několik zedníků… ne že by to byly báby.
[157] Srov. výše v textu citovanou SČ, § 27, a pozn. 154.
[158] Tak formuloval ministr vnitra Stanislav Gross v odpovědi na poslaneckou interpelaci (ČT 2, 29. 6. 2000), tedy v projevu po jazykové stránce nepřipraveném.
[159] Od tazatele-studenta jsme slyšeli, že takovou shodu učí budoucí bohemisty schvalovat nejmenovaná odborná asistentka (snad v domnění, že tu jde jen o pravopis i-y; nabízí se však také podezření na interferenci anglického human beings). Neshoda mezi dvojí různou shodou téhož substantiva v jedné větě (stal-i se × lidsk-é) ji zřejmě nezaráží a neklade si ani otázku mezí takto pojaté shody: budeme snad ve spisovných projevech nejen psát, ale i říkat ze smečky se xstali lidská individua s týmž odůvodněním, že ono adjektivní spojení „vlastně“ znamená ‘lidé’?
[160] Abych zaznamenal i poradenský ohlas činnosti svého nynějšího pracoviště, uvedl jsem tento dotaz funkcionáře ČOS ze 4. 7. 2000. Rada psát v textu smluv i v příkladech citovaného typu -i, protože se dohodli „lidé“, prý vzešla z ÚJČ. (Všichni míváme chvíle zatemnění.) Pro smlouvy se ovšem nabízí nekomplikovaný textový vzorec X a Y uzavírají (tuto/následující) dohodu…
[162] Kromě NŘ srov. k obtížnějším případům shody také MPpDČ, s. 234–244; oČK, s. 61.
[163] Srov. SČ § 159; V. Petkevič, Agreement in Czech, in: V. Petkevič (ed.), Linguistic Problems of Czech. Final Research Report for the JRP PECO 2824 project. Prague, 1995, s. 68–129; J. Panevová, V. Petkevič, Agreement in Czech and Its Formal Account, in: Formale Slavistik (U. Junghanns, G. Zybatow eds.), Leipziger Schriften zur Kultur-, Literatur-, Sprach- und Übersetzungswissenschaft, Vervuert Verlag, Frankfurt am Main 1977, s. 321–333; tíž, K některým otázkám gramatické shody v češtině (aspekty stylistické a sémantické), in: Práce z dějin slavistiky (sborník z 15. česko-polského sympozia), Univerzita Karlova Praha, listopad 1995; V. Petkevič, Grammatical Coreference and Agreement in Czech, PBML 69, 1998, s. 5–13. Některé ze zvažovaných příkladů jdou sice až za rámec možností využívaných přirozeným jazykem, ale právě tím jsou podnětné.
[164] Srov. citát z NŘ v petitu bodu 17c.
[165] Heslo Hugo odkazuje na § 39, kde se ke vz. „ryba/vládyka“ šmahem zařazují i jména a příjmení na -o, přičemž: „Skloňování Stýblo gen. -a atd. podle město je vlivem grammatickým; v jaz. ob. je: Stýblo, Hnízdo, Zapadlo, gen. -y, akk. -u.“ Výklad je poněkud zmatený (je tedy gramatický vliv špatný a obecný jazyk dobrý?), ale aspoň pokud jde o DL, je uvedeno v tabulce tvarů, že končí na -ovi, tedy nikoli podle vz. „město“ (ani „ryba“).
[166] V. Neff patřil ke generaci, která s Trávníčkovým slovníkem vyrůstala. V Císařských fialkách (tento i další díl pentalogie cit. podle ČS, Praha 1969) čteme na s. 208: Tolik, nastíněno několika slovy, o filosofii soukromého docenta Hugona Schönfelda; tvar genitivu, užitý Trávníčkovi jakoby navzdory, tu dokresluje vzdělance odtrženého od života, žijícího jen svým knihám a vládnoucího ne bezchybně naučenou, poněkud prkennou češtinou. Týž starobyle znějící tvar (spolu s plným jménem profesora i jeho stěžejního díla) se pak v pentalogii objeví ještě na dvou exponovaných místech, a to v líčení vzácné, ale zásadní hádky u Nedobylů (Zlá krev, s. 307) a při audienci u císaře (Veselá vdova, s. 141).
[167] M. Sedláček, Cizí vlastní jména v češtině, in: PKzČJ, s. 36–46.
[168] Je ovšem pravda, že někdy se i stará počešťovací tradice opouští – srov. výklad F. Daneše k posunům ve výslovnosti, skloňování a derivaci u příjmení Halley (Halleyova kometa I, Vesmír 4/1986, s. 236): dříve doporučováno (!) [halej], nyní [heli]. Ke jménům na nevyslovované -e srov. také MPpDČ, s. 193n.
[169] Srov. M. Knappová, Příjmení v současné češtině, AZ KORT, Liberec 1992, s. 40–65 téměř na každé straně.
[170] M. Dokulil, Nesnáze se jmény na -ius, -ium, -ia, -eus, -eum, -ea, -uum a -ua, in: Jazykový koutek Čs. rozhlasu, Druhý výběr, SPN, Praha 1955, s. 334–338.
[171] Pokud jde o příjmení, cenným vodítkem je článek M. Sedláčka Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od cizích příjmení, NŘ 67, 1984, s. 59–76, a doplňující článek M. Knappové Přechylování víceslovných cizích příjmení v češtině, NŘ 69, 1986, s. 173–178. Ke křestním jménům jsem literaturu nenalezl.
[172] Srov. H. Prouzová, Umělčin životopis? NŘ 69, 1986, 54n.
[173] Srov. mj. o mluvě dětí v ostravských školách v článku E. Höflerové Spisovnost a nespisovnost ve škole, in: Spisovnost a nespisovnost dnes (viz pozn. 114), s. 235: „Na druhé straně se výrazně projevuje nespisovnost v těchto případech: (…) individuálně přivlastňovací adjektiva s formanty tvrdého skloňování často v celém paradigmatu (tatínkové auto), přivlastnění jedinci vazbou s předložkou od (pero od Petry = Petřino pero). Tyto houževnatě se udržující typy narušují strukturu výpovědi a tím pochopení záměru mluvčího.“ Odhlédnu-li od toho, že strukturu má spíš věta než výpověď, a zejména od toho, že je problematické vyjadřovat se k jakýmkoli konstrukcím mimo konkrétní kontext projevu, kde jich bylo užito, vyslovím dvě připomínky. (1) Na rozdíl od tatínkové (auto) není v trojici slov pero od Petry ani jedno, které by samo o sobě bylo nespisovné. Celá konstrukce navíc regulérně vyjadřuje význam ‘pero darované Petrou’, tj. není už Petřino, a je přijatelná i jako elipsa s významem ‘pero půjčené Petrou / od Petry’; tentokrát je pero nadále Petřino, ale mluvčí má právo přemístit akcent z posesora na (řekněme) poskytovatele: nebudeme snad pro spisovný jazyk zakazovat např. buchty od maminky. Jsou i jiné kontexty, kde má předložkové vyjádření přednost: Sophiina volba od Styrona je obratnější a srozumitelnější než Styronova Sophiina volba. „Výrazná nespisovnost“ je hodnocení zbytečně – a marně – silné. (2) Snad jedinkrát za život jsem byl svědkem toho, že by takováto předložková konstrukce byla vedla k nepochopení záměru mluvčího čili k nedorozumění: pojistkou bývá kontext a sdílená znalost situace. Zato jsem byl mnohokrát svědkem sociální stigmatizace jedince (dítěte obzvlášť) za to, že v běžném hovoru mezi vrstevníky užívá tvarů typu Petřino pero. Tím neprohlašuji pero od Petry ve významu ‘Petřino pero’ za kultivované: jen se zastávám dětí, které mluví tak, aby obstály, a přitom ani nesahají k prostředkům ještě daleko nižším. K ústupu posesivních adjektiv srov. J. Novotný, Genitiv v současné spisovné češtině z hlediska její normy a kodifikace, in: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Academia, Praha 1979, s. 179–186, bod 3.
[174] ČT 1, 22. 6. 20.00.
[175] Srov. však také body 7 (Lpl antibiotikách), 9 (o slovech internet, euro viz pozn. 53).
[176] Dotaz může být formulován i neprůhledně: Jakého rodu je datum?
[177] K prs(o) srov. i zde bod 5c.
[179] Srov. však také body 1a, 1c, 1d, 1e, 2g, 4a, 4c, 5c, 5e, 5f, 7. Sumarizaci viz na str. 192.
[180] V. Petkevič, K. Oliva a M. Hnátková demonstrovali na semináři v ÚFAL MFF UK 10. 4. 2000 (Pravidly řízená morfologická disambiguace českých textů), že morfologické značky i sama lemmatizace v ČNK, které J. Hajič vyprodukoval na základě pravděpodobnosti (přičemž zdroj stanovení těchto „pravděpodobností“ byl od počátku nejasný a vymykal se hodnocení – vědělo se jen, že se vychází z trénování cvičného korpusu), mají tyto nedostatky: A. Výsledná lemmatizace a značkování vykazují při namátkové kontrole mnohdy očividnou nepravděpodobnost (např. jak chybně ve významu ‘tažné zvíře’ po čárce na začátku vsuvky jak nás ujišťuje; ve větě který ho dále postoupí výběrové a termínové komisi jsou poslední dvě slova označkována jako Lsg, ač ve větě není nejen žádná předložka s L, ale vůbec žádná předložka, a nadto je souřadné adj. výběrové označkováno jako Npl, kupodivu správně feminina; hojný NAsg sen je 278× interpretován jako daleko méně běžný Gpl slova seno (skutečný Gpl se ve vzorku vyskytl jen 2×); slovo čas je 647× označkováno jako imperativ slovesa ?časit; slovesný tvar jedu je jedinkrát označkován správně, ale 659× jako GDLsg substantiva jed). B. Pravděpodobnostní metoda se nevypořádala ani s úkoly zadávanými při výuce počítačového zpracování jazyka a formální lingvistiky jako cvičné: rozlišení obojího se, tj. předložky a reflexiva, má jen 60% úspěšnost. C. Míra chyb je neprediktabilní (odhlédneme-li od deklarované úspěšnosti cca 90 % – do které je sporně započítána i správnost při jediném možném řešení a která už sama o sobě vypovídá, že každé desáté slovo je dezinterpretováno, takže ve stomilionovém korpusu je deset milionů chyb –, pak poměr chybných a správných značek u slov s možnou ambigvitou je někdy 40 : 60, jindy 278 : 2). K. Oliva formuloval závěr, že „výpovědní hodnota statistických metod je racionální číslo mezi 0 % a 100 % – nic víc.“ Potvrdil tím můj o rok starší a na příkladu luk předvedený poznatek, že s lemmaty a morfologickými značkami v ČNK nelze při morfologickém bádání seriózně pracovat; tím ovšem vzniká otázka, k čemu potom jsou. – Nyní V. Petkevič se spolupracovníky zpřesňují „pravděpodobnostní“ značky uplatňováním pravidel.
[182] Soudí se, že tak slovo luka vzniklo: jako lexém – nebo, chcete-li, samostatný soubor tvarů – s významem nikoli prostě množným, ale právě pomnožným, komplexním: srov. A. Fiedlerová, čl. cit. v pozn. 87, s. 273n. Koexistence tvarů plurálu prostého a pomnožného je jako okrajový (periferní) jev známa i z jiných jazyků: lat. loci × loca, něm. Worter × Worte ap.
[185] Srov. NŘ (ročník, strana) 18, 120; 24, 81; 36, 156; 30, 50; zejména však 2, 147.
[186] Srov. M. Sedláček, Dvě kapitolky z formálního tvarosloví češtiny (2. Obdivovat se očkám a ouškům?), NŘ 78, 1995, s. 76–79.
[187] Tisk bez vročení Dotazník o spisovné mluvnické normě (82 stran dotazů) rozeslal ÚJČ v 50. letech; odpovědi byly sumarizovány, a ač nebyly publikovány, poskytly cenné vodítko pro práci na slovnících a mluvnicích. Ti nečetní z respondentů, kteří dosud žijí, jsou dnes v důchodovém věku. Zopakování akce v modifikované podobě by jistě přineslo cenná srovnání i nové poznatky.
[188] LitN 43/1992 – text kritizující aktuální jevy jazykové praxe.
[189] R. Blatná na přednášce v Pražském lingvistickém kroužku 19. 10. 1998 doložila, že tato dvě substantiva měla v korpusu (před rozšířením podílu beletrie a nenovinových textů vůbec) frekvenci srovnatelnou se spojkami aby a protože. ČNK nyní nabízí synchronní korpus vyvážený podle sociolingvistických měřítek (čtenost textů a jejich předpokládané formativní působení). Podíl tisku – a slovní zásoby jím preferované – je i ve vyváženém korpusu značný, takže se v něm vyskytuje protože 74 070×, ministr 55 039×, vláda 81 887× se srovnatelnou frekvencí v řádu desetitisíců; jen aby se srovnání vymyká: samotné se vyskytuje 163 991×, spolu s abych(om), abys(te) 196 057×. (Údaje o substantivech získány pomocí lemmat; ověřeno začátkem července 2000.)
[190] NoČJ, ČM; reprodukuji včetně uvádění apelativ a proprií, domácích i přejatých promiskue.
[191] Slovák Alojz Lorenc má v ČNK jen G Alojze. V rozhlasu slýcháme i G Alojza, míněný snad jako znak slovacity.
[192] M. Sedláček, Obrazy od Mánesa, ale od Rabase: d. cit. v pozn. 184, 1. část.
[193] Srov. Čeština doma a ve světě 2/1993, s. 72; J. Šimandl, Nad 2. vydáním SSČ, zejména o tvarosloví, NŘ 78, 1995, s. 22.
[194] Srov. I. Svobodová, čl. cit. v pozn. 127, s. 125, kde se u maskulin uvádí: „Nejfrekventovanější jednotlivosti: 7. pád mn. č. od slova manžel.“
Naše řeč, volume 83 (2000), issue 4, pp. 169-192
Previous Knihy a časopisy zaslané redakci
Next Ivana Kolářová: Některé významy a funkce slova to v souvislých textech
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1