Grammaire de la langue tchèque
Bohuslav Havránek
[Posudky a zprávy]
-
André Mazon, Grammaire de la langue tchèque. (Collection de grammaires de l’Institut d’Etudes slaves. II.). Paříž 1921. Str. 252. Za 12 fr.
A. Mazon, profesor jazyků a literatur slovanských na universitě štrasburské, jest znám svými pracemi o literatuře ruské (o Gončarovovi) a o jazyce ruském (studiemi o vidu slovesném). Jazyk český studoval již před válkou a letos v září jsme se opět v Praze obdivovali jeho praktické znalosti češtiny, zvláště také po stránce zvukové. A tato jeho česká mluvnice již tím snad může vzbuditi zvědavost našich čtenářů, že jest to první vážná a odborná příručka o jazyce českém sepsaná od cizince — německou příruční mluvnici stejných cílů, jasnou a hutnou, napsal [299]E. Smetánka[1] — ale především nás láká poznati, jakým způsobem se v ní projevil jemně vypěstěný smysl francouzské filologie pro spisovný jazyk a její smysl pro živý jazyk současný. Neboť úkolem jejím jest popis současného jazyka spisovného, mluveného i psaného. Poněvadž však jistě spisovný jazyk český není ani v písemném projevu »tak tvarově ustálen, jako na př. franština, a jistě se také v mluvě řeč zbavila některých zvláštností, které se v písmě dále zaznamenávají«, autor »dbal obou těchto věcí a snažil se s obou stran vystihnouti živou tendenci v kolísání a rozporech« (str. 3).
Obsahem knihy je krátký úvod o území jazyka českého a o vývoji spisovného jazyka (str. 1—4), pak výklady o pravopise a výslovnosti (str. 5—22), o základních změnách hláskových (str. 23—30), nauka o tvarech, o užívání jich a o tvoření slov (str. 31—230) a nejdůležitější věci ze skladby (str. 231—243).
Ve výkladu o historii jazyka přestává autor jen na takových poznatcích, bez nichž nelze porozuměti tvarům a tříditi je; proto jedná stručně o palatalisaci souhlásek, o střídání a/e, o/e, u/i (o přehláskách) a o střídání dlouhých a krátkých samohlásek. Při tomto omezení jest ovšem podle mého soudu zbytečné vykládati, že kondicionál bych jest původně aorist (na str. 143 a opět na str. 234) — což není ani přesné, poněvadž na vývoj kondicionálu působil také starý praslov. kondicionál bim’, bi — jest zbytečné upozorňovati na přítomné příčestí trpné v pranepatrných zbytcích vědom a znám (na str. 139 n.), poněvadž pro nás jsou to už jen přídavná jména, nebo uváděti, že půjčiti jest z požitčiti (na str. 205). U slovesa obcovati »participer à quelque chose«, uvedeného na str. 104 mezi slovesy, která mívají dativ nepřímého předmětu, mělo býti aspoň poznamenáno, že jest to archaismus. Také tvary zovu, zoveš (str. 164) jsou jen knižní archaismy, znamenající už jen »nazývati«, a tvrzení, že »ztrácejí kořenný vokál«, nevystihuje skutečný vývoj; tvary zvu atd. jsou analogické podle tvarů zváti, zval atd.
Naopak zase myslím, že se na újmu i jasnosti i potřeby zmínil autor (na str. 25) při výkladu o změně k, g, ch v č, ž, š (1. palatalisaci) jen o případech před samohláskou e (bože atp.): máť tato změna i před jinými samohláskami význam při tvoření slov, na př. matčin, skočiti, blažiti, boží, božský atd. Omylem se dostalo na str. 29 mezi kvantitativní střídání e-i i kvísti (spisovně prý kvésti, což jest umělý novotvar), neboť v kvísti jest i původní; tiskovou [300]chybnou jest rovnice »kt et ht (ancien gt) + ti = ci« (na str. 26) místo k et h + ti (pek-ti = péci).
Také v tvarosloví netřídí Mazon tvary do vzorů jen podle jejich historického původu, nýbrž přihlíží k dnešnímu stavu tvarů. Tak skloňování substantiv jest rozděleno na tři hlavní skupiny podle rodu. Slovesné tvary rozdělil spisovatel v podstatě stejně, jako rozdělil podle vzoru Boyerova ruské sloveso v své studii Morphologie des aspects du verbe russe[2] (str. 7). Zařadil příznaková slovesa do čtyř skupin: 1. s présentním kmenem na -e, nésti, bráti; 2. na -ne, vinouti a padnouti; 3. na -je, mýti; řezati, láti, kovati; kupovati; dělati; 4. na -i, mluviti, trpěti, uměti (nabízeti). Jest to Leskienovo rozdělení podle kmenů présentních, jež Boyer pro ruské sloveso pozměnil podle současných výsledků v svých výkladech na École des langues orientales vivantes (srov. P. Boyer, De l’accentuation du verbe russe, Paříž 1895, str. 6n.). Od tohoto rozdělení ruského slovesa se Mazon odchýlil jen u typu uměti a sázeti, spojiv je a zařadiv podle nynějšího stavu do 4. skupiny. Slovesa typu dělati zůstala ve skupině 3. (s prés. kmeny na -je): to sice vyhovuje stavu ruskému (dělaješ), ale podle výsledku českého (děláš) a podle zařadění typu uměti a nabízeti bylo by bývalo důslednější a snad i praktičtější utvořiti pro ně novou skupinu (s prés. kmenem na -a).
S tohoto stanoviska plným právem spojil M. na str. 188n. slovesa, která přecházejí od typu řezati k dělati (jako hrabati), a ta, která přecházejí naopak (jako kopati).
Třídění tvarů ne podle historického vývoje, nýbrž podle současného stavu má jistě cenu praktickou, ale není bez ceny ani pro zkoumání vědecké, neboť tvary nejsou určeny jen původem, nýbrž i synchronickým seskupením. Toto synchronické statické zkoumání jazykových jevů jest význačnou vlastností školy Saussurovy a francouzské jazykovědy vůbec. U Boyera a Mazona není provedeno v soustavě slovesných tvarů do důsledků; jejich třídění jest ještě kompromisní (mažeš patří k prés. na -je-, u Mazona děláš do téže skupiny). Důsledně podle současného stavu seskupil sloveso polské známý francouzský jazykozpytec A. Meillet, profesor na Collège de France v Paříži, v polské mluvnici[3] a Sergěj Karcevskij, žák Ch. Ballyho, nástupce Saussurova v Ženevě, v studii o systému slovesném v současné ruštině v 1. ročníku [301]Slavie.[4] Vytkli oba pět tříd typů pravidelných (produktivních) a zvláště pak typy ustrnulé (neproduktivní). Podle jejich dělení by měla čeština také asi pravě 5 tříd živých, kupovati, dělati, prositi, uměti a tisknouti, a ostatní skupiny by již patřily mezi typy ustrnulé; podrobněji se tou věcí, která by potřebovala zvláštní studie, v referátu zabývati nemohu.
Co se týče jednotlivostí v tvarosloví, neuváděl bych prosté tvary pal, pav, pat vedle pial atd. (na str. 161), poněvadž žijí jen složené (dial. zapal atp.); vedle tvaru liž (str. 149) mělo by býti i lízej, stejně vedle drápej i drap (str. 188, srv. Gebauer-Ertl, 1, 230 a Prav.); sloveso čníti nepatří pod trpěti (str. 207). Ve výčtu sloves typu padnouti na str. 172 jsou uváděny vždy tvary infinitivní s -nu- (na př. kápnuv, kápnut), ale neuvedena příčestí trpná u drápnu, klepnu, kopnu, skřípnu, šlápnu, přechodník minulý u leknouti se. Vyjmenována jsou zde slovesa »les plus usités«, pohřešuji mezi nimi na př. lesknouti se, mrznouti, vládnouti. Také je u této skupiny poněkud příliš obecně proneseno tvrzení, že většina sloves typu padnouti jest perfektivní. Tomu tak není, nedokonavých je dosti mnoho; stačí srovnati výčet jich v Trávníčkově Studii o českém vidu slovesném (Č. akademie 1923, str. 242). — U adjektiv tvořených od příčestí minulého činného typu minulý (str. 141) bylo by dobře upozorniti, že se tvoří hlavně od sloves stavových a že tato přídavná jména mívají u sloves činných význam trpný: podezřelý, umělý, jedlý atd.
Mazon nepřestává zdaleka na tvarosloví v užším slova smyslu, ale probírá též užívání forem jmenných podle rodu, čísla a pádu, tvoření jmen, komparativu, příslovcí, význam slovesných tvarů a preverbií a i větu. Při tom popisuje tyto jevy stručně, ale výstižně a zasahuje místy i do skutečných jemností živého jazyka.
Tak na př.: tvrdí na str. 165, že slovesa jdu, jedu, vezu, nesu, ženu »n’offrent pas de futur périphrastique usité«. Tomuto zjevu věnoval také zvláštní studií ve Sborníku věnovaném Belićovi.[5] V ní omezuje podle Gebaurovy a Ertlovy mluvnice a podle dokladů z každodenní češtiny tvrzení Dobrovského v Lehrgebäude (2. vyd. z r. 1819, str. 121), že slovesa: jíti, jeti, hnáti, vézti, vésti, nésti nemají vůbec opisného futura, na slovesa jíti a jeti, u ostatních sloves opisné futurum prý není nemožné, nýbrž jeho užívání jest jen omezeno. Nevšiml si mínění Smetánkova v Tschech. [302]Gramm. 90n., podle něhož není opisné futurum »üblich« u většího počtu sloves, a to: nésti, lézti, vézti, kvísti, růsti, vésti, téci, vléci, jeti, jíti, plouti, táhnouti, hnáti a běžeti. U všech těchto sloves uvedených u Smetánky nelze popírati možnost opisného futura, také ji Smetánka nepopírá, ale u sloves jíti a jeti s Dobrovským i Mazonem jistě lze. A snad, myslím, i u jiných (lézti, vésti, vézti, nésti, hnáti). Mazona při jeho článku poněkud zavedly nechtíc jeho prameny; podle Gebaura v Přír. mluvnici jaz. čes. str. 376 jest budu nésti jen stč. a slova »místo budu nésti říkáme ponesu« (na str. 203) neříkají nic určitého o existenci budu nésti. V Gebaurově-Ertlově Mluvnici 1, 196 jest budu nésti uvedeno jen schematicky, ale za vzor opisného futura položeno (t. 237) budu péci; 2, 207 zůstalo schematické budu nésti, jež však odkazuje ke vzorovému budu péci, a výklady ib. budu vésti k doloženému povedu, bude hnáti k požene nejsou dokladem pro ně, ale jen výkladem trvacího futura. Futurum perifrastické, zdá se, jest u těchto sloves možné, ale řídké, jen mají-li pošinutý význam (jsou-li částí fráze a pod.), na př. sestra mi bude vésti hospodářství, řezníci budou hnáti dobytek přes ves (ale děti poženou na pastvu), bude to nést klidně a pod. — Nevím, proč Mazon v mluvnici vynechal sloveso vésti. Také stilisace »dont (jedu atd.) je futur normal est perfectif: půjdu (atd.) (str. 166) není vhodná; perfectif se týká jen tvoření tohoto futura, a ne jeho významu: tvary půjdu, ponesu a p. mají význam trvacího futura, stejný jako opisné futurum, jak sám Mazon uznává v cit. článku na str. 118 (srv. Geb.-Ertl 2, 208).
Mnoho pozornosti věnoval autor v mluvnici vidu slovesnému. Rozděluje napřed na str. 132—136 slovesa na perfektivní a imperfektivní (perfectif a imperfectif, umříti a umírati); kriteriem tohoto rozdílu jest futurum. Slovesa imperfektivní pak dělí na slovesa durativní, jež jsou perfectibles, t. j. skládáním s předponami se stávají perfektivními (snese, napíše), a na slovesa iterativní nebo imperfectibles (přidává, opisuje, utíká). Pak u jednotlivých tříd podrobně určuje vid typu i jednotlivých sloves. K tomuto rozdělení sloves na perfektivní a imperfektivní přidává dělení sloves podle kolikosti děje (na str. 199, 203) na déterminés (vyjadřující děj nebo stav omezený v trvání okolnostmi, cílem) a indéterminés (vyjadřující děj opětovaný nebo trvalý), a to jak u sloves imperfektivních (čtu, čítám), tak i u sloves perfektivních (vynesu, vynosím). Na str. 201 přidává frekventativa (fréquentatifs) typu čítávám. Jest škoda, že Mazon nepodal souhrnný přehled svých názorů o jevech vidových v češtině. Jeho výklady jsou tak rozkouskovány, že tím uniká jednotnost, přehlednost i [303]jasnost výkladu. Nejasný zůstal poměr sloves iterativních (neboli imperfectibles) a »indéterminés«. Jest toho litovati tím spíše, že autor, jak je vidět, o těchto nesnadných a jemných otázkách přemýšlel a podrobně je řešil v svých dvou studiích o vidu sloves ruských.
Z jednotlivostí výkladu o pádosloví poznamenávám, že ve spojení šetřiti se nelze viděti stejnou záměnu pádů jako v táži se tě m. tebe (str. 66); v útvaru zvratného slovesa původní ak. se ztrácí pádový a předmětný význam, jak ukazuje na př. zvratné sloveso hýbati se a j.
Z nauky o tvoření jmen nelze v příručce, jako je kniha Mazonova, pověděti vše, ale přece pohřešujeme v těchto výkladech na př. důležitou skupinu substantiv utvořených z předložkového určení místa v tvaru nároží, poříčí atd., u složených sloves s předponami na str. 218n. také by bylo možno leckterou předponu doplniti, na př. u předpony na- typ namrznouti, namodrati, nalomiti atd., u předpony pro- prospati se.
Ve výkladech o větě nelze souhlasiti s názorem autorovým, že ve větách s 3. osobou sg. nebo pl. minulého času jako přišel vidí věty jmenné (na str. 236); jest to stanovisko jen formální, neboť v češtině přišel jest určitý tvar slovesný, 3. os., nehledíme-li ani na historický vývoj. Nauku o shodě bylo by dobře v praktické mluvnici doplniti poznámkou o typu »Řecko a Srbsko zvítězily«, »tele a hříbě běžely«, že totiž jednotné předměty středního rodu mají shodu jako výčet věcí, srov. NŘ. 4, 42. Ve výkladu o postavení enklitik, že totiž nejsou na prvním místě (str. 242), schází zmínka, že se řídí známým zákonem Wackernaglovým (srv. NŘ. 1, 199 a často, posledně 7, 251 a n.).
Z fonetického popisu na začátku knihy nejzajímavější jest sluchový dojem Mazonův o poměru přízvuku a délky v češtině. Praví na str. 12: »Cizí sluch nevnímá napoprvé nejsilněji počáteční přízvuk důrazový, který jest poměrně slabý, nýbrž kvantitativní rozdíly samohlásek. Dlouhé samohlásky se skutečně rozlišují od krátkých zřetelně: zdá se, že hlas vypouští co nejrychleji krátké samohlásky, ale zdržuje se na dlouhých tak, až se skoro někdy zdají zdvojené. Tento kontrast jest překvapující na př. ve spojení jako národní divadlo, jehož první část se působením svých délek roztáhla do šíře, avšak druhá, která je samý krátký vokál, vysloví se suše (náárodníí divadlo). Na tomto postupném střídání délek a krátkých, skoro jakoby střídání půlových not a čtvrtí, zakládá se z velké části tak karakteristický rytmus češtiny«. Tento subjektivní sluchový dojem Mazonův [304]odporuje výsledkům experimentálního měření Chlumského,[6] podle něhož má délka v češtině postavení podřízené a podle něhož nad délkou vládne přízvuk, i staršímu měření Královu a Marešovu[7] z r. 1893, které s měřením Chlumského souhlasí.
Mazon také upozorňuje na běžnou výslovnost obecného jazyka hovorového, na př. na svarabhaktické u v sedum a pod. (na str. 15), na výslovnost skupin souhláskových (na str. 21) v ocové a pod. Tvrdí však také, že se v běžné výslovnosti slabika mě (vl. mie) mění v mňe (str. 9), ač se tato změna jeví v nové spisovné i obecné češtině vždy a i ve většině dialektů a jest doložena již od 14. stol. (srov. Gebauer, Hist. ml. 1, 226, Frinta, Novoč. výsl. 159 a 164).
I v jiných částech mluvnice se snaží vystihnouti podle svého programu hlavní tendence hovorového jazyka. Z tvarů uvádí tyto: 1. os. pl. -em místo -eme (str. 137), peču, pečou, třu, třou (str. 153), řežu, řežou, myju, myjou atd. (str. 137 a 179), příčestí nes (str. 141); za tvary přijaté i do spisovného jazyka správně označuješ bereš, ber (str. 162), infinitivy na -t (str. 140 sl.), srov. Geb.-Ertl 1, 231 a 201, N. Ř. 6, 1922, 28 a j., ale připustil do spisovného jazyka i tvar mí (1. mn. = moji). Jak bystře zde celkem rozpoznává, ukazuje nejlépe srovnání se současně psaným článkem Jankovým v N. Ř. 5, 289 n. (Může-li spisovný jazyk ustrnouti?). Náběhy k tvarovým změnám v jazyce spisovném vlivem odchylek obecné mluvy, uvedené v tomto článku, nalézáme všechny u Mazona kromě gen. do Boleslavi a imperativu peč, který opravdu neměl scházeti tam, kde se uvádí i tvar peču. Omylem se do paradigmatu dostal infinitiv péc; ten se vyskytuje jen tu a tam u některých českých spisovatelů, ale v jazyce nežije, neboť spisovný jazyk má péci a lidový píct, moct, srov. N. Ř. 6, 1922, 241. — Neupozorňuje-li autor na př. na to, že změny takové nepronikají stejně u všech jednotlivých slov téhož typu, na př. že jest béře i bere, ale jen pere se, neper se, že tluč a tluču jest častější než obdobné tvary u jiných sloves, podle toho, v které jazykové vrstvě se kterého slova častěji užívá, to mu ovšem nikterak nelze vytýkati, neboť to není úlohou příruček.
[305]O gen. po záporných slovesech dobře poznamenává autor na str. 100 n., že jest v jazyce knižním (livresque), ale nelze tvrditi, že by ho v obecném jazyku vůbec nebylo. Víme, že jsou případy, v nichž žije, na př. nemá ani kouska rozumu; nebylo tam človíčka, srov. Geb.-Ertl II, 155. Stejně příliš omezil autor tvar jest, tvrdí-li, že bývá jen »v knižních definicích«, jako »Bůh jest láska«.
Ze skladby hovorového jazyka uvedl nominativ ve funkci vokativu v oslovení, na př. pane doktor! pane Novák! (na str. 98), i to, že se užívá zájmena osobního v podmětu i beze všeho zvláštního významového důvodu, na př. já jsem tam byl (str. 231), na kteréž oba zjevy podrobněji upozornil u nás letos V. Mathesius v článku »Nominativ místo vokativu v hovorové češtině« v N. Ř. 7, 1923, 138 n. (stručně již o té věci v N. Ř. 2, 1918, 221; 6, 1922, 188) a v článku »Pronominální podmět v hovorové češtině« v Slovanském sborníku věn. prof. Pastrnkovi, 1923, 118 n.
Zbytečně se mluví o oslovování v 3. os. pl., jako »Milostpaní, vědí«, na str. 236, nebo na str. 14 o změně ý - ej, kterou autor pokládá jen za zjev pražský. Ani ta ani ona forma nepronikly z lidového jazyka plně do hovorové češtiny, a jiné podobné změny lidového jazyka autor nepopisuje.
Vidíme, že jest Mazonova kniha bohatá obsahem, ač jest nevelká rozsahem. Jen francouzský stilista dovedl v jejím rozsahu říci tolik, a to jasně, elegantně a stručně. Formální stránce vůbec lze vytýkati pramálo. Někde scházejí příklady, na př. na str. 11 na kvantitativní střídání, na str. 141 na »gérondif passé« utvořený z přechodníku minul. času. Nejasné je schéma tvarů imperativních na str. 138, kde tvary imperativu (nic), -me, -te jsou nepřesně položeny; na str. 37 tvar měštěnín uveden jako živý a teprve na str. 41 pověděno, že je nahrazen již tvarem měšťan, na str. 111 krajan a pod.
Jest však Mazonova kniha nejen bohatá obsahem pěkné formy, ale jest i hodnotná teoreticky i prakticky. Svému účelu úplně vyhovuje; jest ovšem psána pro filology nebo filologicky školené čtenáře, kteří chtějí hlouběji vniknouti do jazyka, než dovolují obyčejné učebnice a cvičebnice. Autor se v ní osvědčil nejen dobrým interpretem badání o českém jazyce od Dobrovského do Gebaurovy Historické mluvnice i příručních mluvnic Gebaurových, Ertlových a Smetánkovy, ale dovedl i připojovati vlastní postřehy, a to právě v systematice současného jazyka a v pozorování obecného jazyka mluveného, tedy ve věcech, které [306]dobře karakterisují školu francouzskou. V tomto oboru, v badání statickém o současném jazyku, bylo u nás dosud málo vykonáno, a proto může býti i tato malá knížka jiných cílů k tomu pobídkou.
[1] Emil Smetánka, Tschechische Grammatik (Sammlung Göschen 721), Berlín a Lipsko 1914.
[2] Bibliothèque de l’École des Hautes Etudes 168, Paříž 1908.
[3] Grammaire de la Langue polonaise par Ant. Meillet et Mme de Willmann Grabowska (Collection de grammaires de l’Institut d’Études slaves I.), Paříž 1921.
[4] Études sur le système verbal du russe contemporain. Slavia, 1, 1922, 1923, 242 sl.
[5] Une limitation du développement du futur périphrastique en tchèque. Zbornik filološkich i lingv. studija A. Beliću. Bělehrad 1921, 116 sl.
[6] Jos. Chlumský, Pokus o měření českých zvuků a slabik v řeči souvislé. (Rozpravy České akademie, tř. III., č. 36). V Praze 1921 (str. 73).
[7] Jos. Král a Fr. Mareš, Trvání hlásek a slabik dle objektivné míry, Listy filologické 12, 1893, 257 n.
Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 10, s. 298-306
Předchozí Václav Flajšhans: K výkladům o postavení slov příklonných
Následující Ať si říká kdo chce co chce
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1