Časopis Naše řeč
en cz

Nad 2. vydáním SSČ, zejména o tvarosloví

Josef Šimandl

[Články]

(pdf)

-

[1]Nejprve chci autorskému týmu vyslovit hluboký obdiv za dílo, které vykonali navzdory nepřízni minulé éry; navzdory tomu, že už v r. 1975 ustalo doplňování lexikografické excerpce, která je dědičným pokladem Ústavu pro jazyk český a z níž vzešel devítidílný Příruční slovník i čtyř-, dnes osmisvazkový SSJČ; konečně pak i navzdory tomu, že ani po r. 1990 nevznikly pro soustředěnou lexikografickou práci podmínky lepší, nýbrž spíš ještě horší (finanční a personální restrikce, nedostatek mladších pracovníků). Přesto je za 2. vydáním SSČ vidět daleko víc práce, než by byly pouhé retuše podle nových Pravidel českého pravopisu. Ty samozřejmě nechybějí (nihilizmus ap. na prvním místě před -ismem, jednoznačný komparz ap., zkrácené psaní a bohužel také implicitně, přesto však závazně krátká výslovnost u slov typu kurziva, aj., derusifikovaný, i když nezvyklý Kyrgyzstán atd.). Kromě toho je však do hesláře zapracováno překvapivě mnoho neologismů a vůbec slov, která 1. vydání nezaznamenalo (namátkou z písmene K kabelovat, kalambúr, kamenáč [ořech], kamenivo, kamenovat, karcinogenní, obohacení složenin s kardio-, kognitivní, kolektor, kombi...). Přitom si uvědomme, že na rozdíl od nŠP znamenalo tato slova nejen uvést, ale i popsat, příp. exemplifikovat, zkrátka vypracovat nová hesla, kompatibilní s těmi dosavadními. Ve své sondě jsem kromě toho napočítal téměř dvojnásobné množství pokusů o nové, lepší strukturování i popisy významů. Vlastní lexikografický výkon je tedy skutečně obdivuhodný; a byl bych nerad, kdyby čtenář tohoto článku nabyl ze zbývajícího textu – kde se přemýšlí, v čem by se dal popis (spisovného) jazyka prohloubit – opačného dojmu.

„Vedle slov a slovních spojení v užším smyslu spisovných uvádí  ve výběru (zvýraznil J. Š.) i slova a spojení užívaná v běžné mluvě“ (Zásady zpracování slovníku, SSČ2, s. 641); především by tedy měl zachycovat „všem známé jádro slov velmi běžných“ (předmluva J. Filipce, tamtéž s. 5); a totéž platí nejen o slovech, ale i o jejich významech. Výběr je diskutabilní vždy; myslím však, že má-li slovník sloužit i jako základ slovníků překladových, zasluhovaly větší pozornost „všem“ známé další, zpravidla přenesené významy, byť stylově nižší. S pomocí SSČ1=2 např. nelze interpretovat větu být v polovině [19]pavouka u Steffi  znamenalo dřív jistou smrt (MFD 2.7.94, s. 15): přitom pavouk ve významu (řekněme) ‚síťovitá struktura interakcí’ se už po léta užívá nejen o herních rozpisech ve sportu, ale i o poplachových schématech protipožární či civilní obrany ap. V případě nezaznamenaného významu zdrhat ob. (hov. expr.?) ‚utíkat před něčím’ jde dokonce o význam častější, než je zaznamenané ‚utáhnout, stáhnout’, a navíc o význam značně starý a dosud nepochybně živý. Ani nejpropracovanější plán slovníku, totiž plán lexikologický, tedy není bez lakun; zdrojem, jak uvidíme, jsou badatelské problémy.

Normativní jednosvazkový slovník je svou povahou vícefunkční – a tedy i hybridní; předkládá totiž veřejnosti výsledky bádání

– etymologických (jakkoli se tady zdá být všechno dávno hotovo, i zde došlo k některým upřesněním, např. kečup a < čín = > a < mal, kiosk t < per = > t, kaprál n < f = > n < f < i; otázka je, zda např. úpravě kasta š < port = > port máme rozumět tak, že mezi portugalštinou a češtinou [popř. mezi portugalštinou a vrstvou internacionalismů] došlo k převzetí bez zprostředkujícího jiného jazyka);

– ortografických (srov. výše);

– ortoepických (podobně jako u pravopisu konstatujeme spíše voluntativní normativnost; srov. SSČ1 jen karfiól, SSČ2 jen karfiol; trvající kolega, kolegiální × kolegium: vyslov pouze [-lé-]; nebo – navzdory tendenci nŠP zavést pro „nepevné“ délky psaní krátké – přetrvávající kešú, koróna);

morfologických (viz níže); konečně a především pak

– stylistických (jejich závěry mají nebo měly by mít dosah do všech uvedených oblastí – kromě etymologie).

Ve výčtu autorů SSČ2 (J. Filipec, F. Daneš, V. Mejstřík; L. Kroupová, B. Poštolková, Z. Sochová; V. Červená, F. Havlová, V. Holubová, M. Churavý, J. Mudra, E. Pokorná, N. Svozilová, M. Knappová; případní konzultanti, recenzenti, lektoři uvedeni nejsou) chybějí specialisté zejména v ortoepii, morfologii a stylistice. Morfologické práce jsou známy od J. Filipce (slovnědruhové přechody), L. Kroupové (sekundární předložky) a N. Svozilové (zájmena a spojky): jak vidíme, šlo o studie dílčí a ne právě k ústřední oblasti morfologické kodifikace, jíž je flexe substantiv a sloves. Nechci tím snižovat univerzalitu F. Daneše: spíš dávám k úvaze, zda jeden, jakkoli univerzální vědec, může „ohlídat“ zmíněné plány na ploše 640 velkých, hustě potištěných stran. Specialistů např. na flexi je zapotřebí zejména tehdy, jsou-li (lépe: proto, aby nebyly) změny nesystematické a rozcházejí-li se jednotlivá řešení slovníku s dosud platnými kodifikačními (normativními) příručkami (taková situace nastala už u SSČ1, ale tehdy ji překrylo kádrově motivované neudělení doložky kodifikační závaznosti).

Probereme nyní problémové okruhy morfologických údajů v tradičním systému mluvnického popisu.

[20]1 Slovnědruhová platnost

1.1 Ke slovům deiktickým

1.1.1 jeden: stále neuznána už od dávných dob doložená platnost zájmena neurčitého (Povídala jedna paní); tento význam je traktován jako význam číslovky základní, ač jde o význam nepřesné identifikace, vlastní zájmenům neurčitým (jedna paní — nějaká / jakási paní) – nikoli počtu, byť neurčitého, jak je to vlastní některým jiným číslovkám určitým (měl řečí čtyřiapadesát, měl tisíc výhrad = moc); naproti tomu socha z jednoho kusu je prý v platnosti příd. jm. (početní význam je tu zřetelný, × socha ze dvou kusů lipového dřeva).

1.1.2 relativa: může přijít každý, kdokoli chce zájm. vzt., kamkoli se podíváš, vidíš něco nového zájm. přísl. vzt., kdykoli přijede do Prahy, navštíví mě sp. podř. čas. (tato nedůslednost má oporu v syntaktických příručkách, kde paradigmatický pohled na zájmenná příslovce není domyšlen – v SSČ však většinou domyšlen je).

1.1.3 částicová platnost: SSČ1 kampak se na nás hrabete část., SSČ2 už také kam si na mě troufáš část.; není setření (neřekl bych však, že úplná ztráta) lokálního významu věcí obraznosti frazeologismu? Pak bychom ovšem měli zůstat u zájm. přísl. místa.

1.2 K indeklinabiliím označujícím barvy: nezaznamenáno světlé khaki, temné bordó (subst., srov. světlá šeď).

2 Tvary u slovních druhů s relativně pevnými paradigmaty mají jen několik málo dílčích problémů:

– adjektiva a adjektivalia: snad jen šířící se analogický dativ podle lokálu k Běličově nástinu, který nepatří do slovníku, ale do mluvnice

– číslovky: 

2.1 genitiv i třech, čtyřech: je o připuštění těchto tvarů (SSČ2 podle nŠP) konsenzus?

2.2 dvouch, dvoum je zatím předmětem spekulací; co dvěmi – je ještě systémovější; pod. dvě sta

– zájmena:

2.3 on: a) akuzativ sg. n. je začíná být považován za chybný tvar patřící do pl.; b) v SSČ nadále stylově neodlišeno knižní -ň, jej

2.4 onen, týž, jenž, jehož: nadále bez rysu kniž.

2.5 u demonstrativ bychom uvítali rozšíření repertoáru a prohloubení popisu, zejména stylových charakteristik: tadyten, tamten jsou jistě spíš hovorové než neutrální (ve spisovném psaném projevu, jako je např. tento, bych se zdráhal napsat, že rozeberu tadyten / tamten problém); SSČ1,2 označuje za neutrální dokonce i tamhleten, tadyhleten, tuhleten; zato chybí reg. (západočeské) tuten; u těchto spřežkových deiktik postrádáme také vyjádření k preferenci tadyhle v té skříni před v tadyhleté skříni nebo aspoň upozornění na koexistenci těchto forem

2.6 tentýž: i do projevů míněných jako spisovné pronikají zatím neuznané (ba nezaznamenané) analytizující tvary tímže, těchže, těmže ap.

2.7 žáden: stále nezaznamenaný a nijak výrazně nespisovný (hovorový) regionalismus

2.8 má-li příd. samotný významy identické se sám, neměla by být uznána zájmenná platnost a nemělo by se uvádět v hnízdě?

[21]3 Tvary substantiv

3.1 Základní (nominativní) podoba (+ rod, sklonnost)

3.1.1 už v SSČ1 odstraněn obrouček (jen obroučka, zdrobnělá obruč); prostora zvl. heslo a řidč.; brambora, záseka jen u jednoho z významů a upostraněny netučným tiskem. Je adekvátní kvantifikátor kasárny, řidč. kasárna? Jak rozumět protikladům staré-nové, mluvené-psané, vyšší-nižší v případě kvalifikátoru jatky, ob. a kniž. jatka?

3.1.2 reg. okurek stále neuveden, ani jako hovorový

3.1.3 okuj(e), mříž(e): byla snad soutěž o zlatou mříži ministerstva vnitra? Tepaná mříže je dnes už archaismus; naproti tomu neuváděná louž v mluveném jazyku žije vedle uznané louže

3.1.4 u kuchyně/kuchyň stále nevyloučeno *česká národní kuchyň

3.1.5 kok(us) s oporou v úzu upraven na kok; lapsus -(us)u; je jen pasus, pasu (přestože vícenásobně homonymní s tím pasem nesouhlasím úzus zavrhuje)

3.1.6 nŠP zavedla vedle kiosk i kiosek, SSČ2 se vrací k výhradnímu kiosk

3.1.7 nově vedle komitét, -u m i komité neskl. s; vedle klematis neskl. ž i -su m; kakadu, -ua m n. neskl. (mn. 1. -uové, 7. -uy): je tedy v pl. sklonnost závazná? Jistě bude upřednostňováno opěrné subst. o papoušcích kakadu před o kakaduích (má-li být Lpl takto)

3.1.8 v kř. jm. přibyly k typu Karmen, Katrin, Ester ap. (-y/neskl.) Doris, Iris, Abigail. Lze doložit z úzu nebo dokumentovat výzkumem postojů, že půjčím si to od Dorisy, od Karmeny jsou tvary akceptabilní, že nejsou jen naprázdno chtěné? (Otázka sui generis je biblické David se setkává s Abigailou; ekumenický překlad má s Abígajilou, Abígajil.)

3.2 Kolísání v rodu (v rodě? informace v SSČ chybí), už v SSČ1 zjednoznačněno proti NoČJ moč, čepel, potaš, kolomaz ž, chrást m; diferencováno řidč. píštěl, prestiž m (je tomu u obou stejně?), odb. hřídel, svízel m, významově vázané rez též m (oxidovaný povlak); trvá ž u spoj, trolej (např. rychlá spoj)? Nepřežívá jazyková obrana u výhradního maskulina kachel, zdrobn. kachlík (k odlišení od die Kachel), když je v (mluveném) úzu i kachel/kachle, zdrobn. kachlička v rodě ženském?

3.3 Kolísání pán muž: ještě podle NoČJ a ČM Krausa i Krause ap., v SSČ2 (příjmení) chvályhodně už jen -e; trvá Alois, Amos (opravdu? celonárodně? se stejnou frekvencí?), strašpytel (má důvody sémantické i formální); nově zaznamenáno kolísání u stávkokaz, révokaz, všekaz (dř. jen -a).

3.4 Kolísání hrad – stroj 

3.4.1 Opravdu nekolísá korbel (nalil mu do korbelu), peníz (na tom penízi – penízu)? Opravdu kolísá tmel, burel, koukol, apríl – není na prvního apríle reg.?

3.4.2 Nejsou rubly častější než ruble?

3.4.3 Máme ještě na řemeně, v ječmeně, na kameně(!) rovnocenné s tvary na -u/i?

3.5 Kolísání žena – růže je snad nejnepřehlednějším oddílem českých mluvnic, protože výklad bývá tradičně rozdělen nejméně natřikrát: u domácích apelativ, u přejatých a proprií; srovnejme údaje poskytované v SSČ2 a všímejme si jejich návodnosti a systematičnosti (zejména pro školu, ale i pro veřejnost)

 

[22]Gsg

Dsg

Asg

Lsg

Isg

 

sója:

-i/e

-i

-u

 

-ou

 

káča:

-i

-e/i

 

 

 

platí Dsg = Lsg?

gejša:

-i

-e/i

-u

 

-ou

 

rikša, Nataša, Naďa:

-i

 

 

 

 

 

Andrea, Lea:

-ey

-ei/ee

 

 

 

(chvályhodně opuštěno Andreji MČ 2,363)

Mája/Maja:

-i

-e

 

 

 

 

Kambodža, Levoča:

-e

 

 

 

 

(tedy „růže“: za Levočí, navštívit Kambodži?!)

B. Bystrica, Kremnica:

-e

-i

-u

-i

-ou/í

 

 

3.6 Kolísání píseň kost

3.6.1 SSČ1,2 moc, -i ž, Dpl -em/ím, Lpl -ech/ích, Ipl -emi × pravomoc, -i ž (tedy „čistá kost“) × MČ 2, 330 nemoc i pravomoc jako moc × nŠP pravomoc, -i/e ž (u slova pravomoc, dnes víc než jindy frekventovaného, se tedy MČ, nŠP a SSČ2 rozcházejí)

3.6.2 host: k tomuto typu se přiřazuje svými variantními knižními a nobilitujícími tvary, které byly původně jen i-kmenové, ale nyní je stále častěji slyšet dativ hostím. Máme ho odmítat? Je systémový. – Zdařile je rozlišen Gpl -ů, kniž. -í; je však v Npl rovnocenné -i/-é? Nemá -é přinejmenším blízko ke knižnosti?

3.7 Příslušnost k typu les

3.7.1 ve shodě s nŠP sýr, tábor -a/u

3.7.2 nŠP zavedla komín -a/u, SSČ2 jde ještě dál: Gsg jen komínu

3.7.3 nŠP podržují osvědčené výhradní sklep -a, SSČ2 podržuje podle SSČ1 výhradní sklep -u

3.7.4 u zemědělských staveb na -ín zavedla nŠP -a/u; stav v SSČ2: Gsg výhradně kravínu × vepřína

3.7.5 ve shodě s nŠP je z dvojtvaru popela/u trojtvar popela/u/e

3.7.6 tradičně nelze (spisovně) nic vyhodit do záchoda; záchod -u, snad jako chod a příchod, odchod, průchod, východ: ale to je systémovost chtěná a formalistická (záchod se ústrojně řadí ke skupině starých jmen s genitivem -a, pro kterou má NoČJ, 6–1–06 sémantické označení „dům a jeho zařízení“)

3.7.7 klín proti nŠP podrobněji rozlišen: ve význ. lůno -u/a, ve význ. část těla od pasu ke kolenům -a

3.7.8 trvá bochníku/a? (zakrojit si do bochníka shledávám příznakovým).

3.8 Lsg mi., n. -u/e

V tradici SSČ údaje jen zcela výjimečně (v klášteře), popis výčtem odmítá i MČ 2. Přesto jsou tu tendence a dochází k přehodnocování: NoČJ uvádí výhradní na úhoru škubejte, kravičky, na úhoře); úzus dř. jen v rozhlase, dnes i v rozhlasu. Právě u této početné a obtížně odhadnutelné skupiny zůstává slovník (nŠP rovněž) dlužen to, co v něm adresáti budou hledat.

3.9 Lpl -ech/ích/ách

Zmatečné „T 1“ z 1. vydání bylo většinou konkretizováno (-ích/ách: kempink, koncentrák, koníček, koreček, večerníček, krach; -ích: karbanátek, kapesník, kelímek, kbelík, [23]knedlík, knoflík, kde jsme dříve museli nejen hledat onu poznámku T 1, ale pak ještě zvažovat, nejde-li o „předměty denní potřeby“; u klíček jen ve významu část rostliny); někde vypuštěno, takže u lexikalizovaných zdrobnělin kočárek 0 × kohoutek -ích; výsledný stav opět zakládá těžko osvojitelné seznamy: sáček -ích/ách, váček jen –ích

3.10 Npl ma. -i/é/ové nově: kočí -í/ové; SSČ1,2 kliďasi/ové (nejsou kliďasi reg.?); u substantiva kat údaj vypuštěn, u katan ponecháno -i/é (hanliví katané s nobilitujícím -é jsou neústrojní); proč není vedle krajané, sousedé i hov. krajani, sousedi? Npl chybí u protestant (šíří se -é); přípona -ián je v hesláři i ve slovotvorném přehledu zastoupena jen hybridem hrubián, ač je to přípona vcelku produktivní (vegetarián, rotarián, salesián, wagnerián) a v Npl se objevuje nepatřičné -é, motivované hyperkorektní pragmatikou zdvořilosti; tyto chybějící informace kuriózně vyvažují kalousi/kalousové, kde „morfologická nezdvořilost“ nehrozí.

4 Tvary sloves

4.1 mažu/maži: ve shodě s nŠP vypuštěno -i, í u mazat, kázat, tázat se, plakat, vázat; ve shodě s nŠP ponecháno jako knižní u psát; proti nŠP vráceno jako kniž. u česat (takže opět češu/češi/česám)

4.2 peku pekou pec proti nŠP i SSČ1 vráceno jako zast., tekou tec a tluku tluc jako kniž., vleku vlekou vlec jako zast. a kniž.; pokus o diferenciaci je chvályhodný – je to diferenciace reálná, plauzibilní, srozumitelná, pamatovatelná, vyučovatelná? (Vzor péci má naštěstí jen 7 sloves.)

4.3 variantní infinitiv -ci, -ct nadále stylově nerozlišen; přitom situace u síct a moct jistě není stejná

4.4 údaje o slovesech kolísajících mezi 1. a 5. tř. kyše: doplněn přech. kyše/kysaje (máme kyšící mléko?); kašlat: m. -e uvedeno -u, -ou; hrabat, plavat: ponecháno -e; klamat: m. -e jen -u; klapat: ponecháno -e/-á (to je nekonsekventnost naštěstí jen v záznamu); kape, řidč. kapá (frekvenční hodnocení dublet je žel spíše vzácné)

4.5 -(nu)l: „T 2“ je konkretizováno; proti nŠP jsou u nově připuštěných příčestí činných s -nu- naštěstí uváděna i feminina bez -nu-; avšak zlát(nu)l × šedl, švih(nu)l × šlehl, vylétnout/vylítnout -t(nu)l -tla × vyběhnout jen -hl ap. ve shodě s nŠP vytvářejí neosvojitelný seznam

4.6 kryji/u: -u, -ou důsledně hov., u knižních sloves (nýt, slout, skvít se) se neuvádějí; nepatří mezi ně i týt, z jehož čeledi se běžně a s narušeným vědomím fundace užívá jen otylost?

4.7 imper. 4. tř.

4.7.1 proti SSČ1 nejen leč, ale i léči, nejen vab, ale i vábi; nadále však jen homonymní už (úžit [se]), (ne)hyř, smyč aj.; trvá i vyboulit: vybul / vybouli (první tvar je spíš k jinému, v SSČ neuvedenému slovesu: když si ho nevyprosíš, tak si ho vybul)

4.7.2 odstraněno „T 3“, ale za cenu některých sporných dublet bez -i po souhl. skupině: nekonejš ho, křepč 

4.8 nakrabacené čelo: opravdu by nemohlo být i nakrabatěné, když mohou být plány jak zhatěné, tak zhacené? sezení : sedění – nejde o reg. var.?

4.9 mysl(ej)í ve shodě s nŠP: má oporu v dobrém úzu? Jak pevné jsou dnes vůbec tvary bez -ej- u těch sloves vz. trpí, kde ve spis. j. nikdy nebyly jinak?

[24]4.10 zbude, hov. zbyde (proti nŠP stylově rozlišeno)

4.11 není situace zralá k povolení variant jedí/jí, vědí/ví?

4.12 ve shodě s nŠP a SSČ1 kvést, i kvíst (hov.), ale nikoli vést/víst, vézt/vízt, nést/nýst (í : ý!), péct/píct, plést/plíst ap.; tento hraniční případ hláskosloví, tvoření slov a tvarosloví není tedy řešen důsledně

4.13 morfosyntaktické údaje o vazbách (valencích) jsou v SSČ1,2 nahrazeny exemplifikací. Vytěžit jednoznačnou informaci z exempel však místy přináší víc těžkostí, než by se na normativní slovník slušelo. Srov. nabýt: n. jmění, majetek (tedy při konkrétech akuzativ?), vzdělání, hodnosti, jistoty, vědomí, svobody, práv (a při abstraktech genitiv?) – v přihnízdovaném nabývat: n. majetku, důvěry (tedy všeobecně genitiv? je vid pro rekci tak distinktivní?).

Do uvedených problematických míst české morfologické kodifikace se různou měrou promítají problémy trojího druhu: jednak s interpretací dat (např. slovnědruhová platnost), s jejich selekcí (jak odlišit tvoření a hodnocení tvarů, které aspoň aspiruje na to, aby se stalo celonárodním, totiž spisovným nebo aspoň hovorovým, od regionalismů, profesionalismů, efemerid atd.) a konečně se sběrem dat. Výzkumem spisovných projevů, zvláště psaných, které procházejí sítem platné kodifikace, sotvakdy nasbíráme dost podkladů k ověření např. bodu 3.7.6, už pro mizivou frekvenci sledovaného jevu právě v projevech spisovných. Naproti tomu zkoumat hodnocení těch kterých tvarů uživateli spisovného jazyka sice lze (celostátně prováděnou a dnes díky počítačům nebývale snadno zpracovatelnou dotazníkovou akcí na způsob té, kterou Ústav pro jazyk český podnikl v 50. letech), ale museli bychom počítat s neověřitelným zkreslením daným sebeprojekcí respondentů. Žádoucí – co možná podrobná – diferenciace tvaroslovných prostředků po stránce stylové, regionální a frekvenční pak naráží na problémy všech tří druhů (kde vzít údaje, jak z nich odfiltrovat údaje irelevantní a jaká zvolit kritéria hodnocení). Geneticky primární jsou ovšem problémy se sběrem dat. Chceme-li se od kodifikace institucionálně preskriptivní přiblížit kodifikaci konsenzuální, pak vstupní data musí opatřovat také výzkum postojů uživatelů spisovného jazyka k noremnosti jednotlivých jazykových prostředků. Tolik stručně k problémům, před nimiž se octne i každý další pokus o kodifikaci.

Na závěr jednu praktickou připomínku. Kritická vydání beletrie obsahují podrobnou zprávu o různočteních a jejich vydavatelském řešení. U textů tak komplikovaných, jako je normativní slovník, to zvykem není. A přesto by taková vydavatelská zpráva měla daleko širší okruh recipientů než u beletrie: totiž všechny profesionály (učitele, redaktory, hlasatele, korektory, překladatele, lingvisty, studenty ad.), kteří si postupně v praxi osvojili vydání staré – a nyní (se) mají přeučovat, nechtějí-li riskovat, že ti, jimž kodifikovanou spisovnou normu tlumočí, postupně v novém slovníku objeví tvrzení opačná (do sklepu). Zatím [25]oněm profesionálům nezbývá než k tomu pracně shledávat jednotlivosti (všeobecné výklady, jaké najdeme v předmluvě, v Zásadách zpracování slovníku nebo konečně i zde v článku J. Filipce, poskytují orientaci pouze rámcovou). Ovšemže by nemělo smysl, aby diferenční zpráva zahrnovala nově zařazená slova nebo úpravy sémantických výkladů; ovšemže by nemělo smysl uvádět in extenso slova na -iva, -ura ap., je-li u nich provedena konsekventní úprava; jde spíš o ono nepříjemné kravínu × vepřína, švih(nu)l × šlehl ap. Sestavování podobné diferenční zprávy už během textace může neobhajitelnosti v normativní příručce omezit. Je sebevražedné riskovat, že veřejnost nabude (hov. nabyde) dojmu (/dojem?), jako by se v tvarosloví (ortoepii, stylistice) nevyznali ani profesionálové, ani tvůrci slovníku. Autorům normativní příručky jistě není lhostejná prestiž oněch profesionálů, ve kterých by jistě rádi našli propagátory svého díla, a ještě méně prestiž díla samotného, s níž souvisí i prestiž ostatní bohemistické normativní produkce. (Přestávám si být jist, zda odmítání SSJČ i SSČ a kult Váši-Trávníčka, který jsem u staromilců zaznamenal ještě v letech osmdesátých [!], lze přičítat jen ulpívavému konzervatismu.) Ta souvislost spočívá v aspektu dnes i v budoucnu zásadním: totiž v tržní úspěšnosti. Proto také možnou obhajobu, že se schválně – srov. zejména 3.7 – předkládá mluvnický popis čím dál zmatenější (MČ, nŠP, SSČ2), aby veřejnost konečně přestala na kodifikaci lpět a „bazírovat“, odmítám jako pošetilou: normativních příruček zapotřebí bylo, je a bude; nekupují se a nebudou se kupovat ke ztrátě jistot, ale k jejich upevnění.


[1] Použité zkratky kodifikačních příruček: SSJČ – Praha 1958–19711, 19902; NoČJ – V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku. SPN, Praha 19782; Mč – Mluvnice češtiny 2. Academia, Praha 1986; SSČ – Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Academia, Praha 19781, 19942; nŠP – nová školní Pravidla, tj. Pravidla českého pravopisu, školní vydání. Pansofia, Praha 1993.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 1, s. 18-25

Předchozí Josef Filipec: K druhému vydání Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost

Následující Karel Fic: K typům pojmenování v rámci jedné specifické sémantické skupiny výrazů (Na základě nářečních pojmenování projevů pohlavního pudu u některých druhů domácích zvířat)