Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Eugen Knap

[Články]

(pdf)

-

Dvojí tvar má také běžné cizí slovo s významem „celek, společnost“: tvar rodu mužského kolektiv, 2. pád -a, a rodu středního kolektivum, 2. pád -a. Doklady ukazují, že se jako fysikálního a hudebního odborného termínu s významem „přední čočka složených okulárů i jistá součást promítacích přístrojů nebo zvláštní mechanické zařízení u varhan“ užívá jen tvaru kolektiv, kdežto ve významu „podstatné jméno hromadné“ v mluvnické terminologii jen tvaru kolektivum. Všechna slova odvozená z tohoto latinského základu (collect-) se píší už jen s jedním l. Podstatné jméno kolektivista, „stoupenec kolektivismu“, má v 1. pádě množ. čísla jen tvar kolektivisté. Pří[81]davné jméno kolektivný vedle běžného kolektivní označuje PS. za řídký.

Užívati slova kolem ve významu „mimo, podél, vedle“ Pravidla nedoporučovala; PS. to však (po výkladu NŘ. XIII, 156) připouští bez poznámky, na př. přeběhnouti, jíti, jeti, hnáti se, ubírati se kolem (někoho, něčeho) i mimo (někoho, něco), podél (někoho, něčeho). Rovněž se připouští přídavné jméno kolemjdoucí s významem „kráčející mimo“ i jako zpodstatnělé adjektivum „chodec jdoucí mimo“; Pravidla uvádějí jen slovo mimojdoucí. Zkrácený tvar kol je podle PS. jen knižní, a nadto básnický; také tvar koljdoucí se vyskytuje jen zřídka (PS. uvádí doklad z Boženy Němcové).

Pravidla zachovávala u podstatného jména koleno ve významu „ohbí nohy mezi stehnem a bércem“ 2. a 6. pád dvojného čísla kolenou, do kolenou, na kolenou (nikoli však v přeneseném významu „ohbí roury“ ani ve významu „pokolení, generace“); PS. však připouští, i když to slovo znamená část těla, v obou těch pádech vedle tvaru čísla dvojného i tvar čísla množného, tedy i do kolen, na kolenech. Tvary kolenouch a kolenoum jsou ovšem stále hrubě chybné. U zdrobněliny toho slova i Pravidla už dovolovala užívati vedle původního tvaru kolénko i tvaru se zúženým é kolínko; PS. poznamenává, že tvar kolínko je častější. Stejně se uplatňují oba tvary i v odvozeninách: kolénkatý i kolínkatý, kolénkovitý i kolínkovitý, kolénkový i kolínkový, kolénkovati i kolínkovati (o obilí vyvíjejícím na stéble kolénka) i jiných.

Po stránce významové stojí za povšimnutí, že slovo koleso nabylo významu „velké kolo“ a že se ho často užívá expresivně nebo zase jako odborného termínu technického, na př. „lopatková kolesa u lodí“. Přídavné jméno k slovu kolchoz, sovětské slabikové, zkratkové spřežce s významem „kolektivní hospodářství v SSSR“, je kolchozní i kolchozný. Slovo kolyba, označující dřevěnou boudu pro pastevce nebo dřevorubce v horách karpatských, které Pravidla předpisovala psáti s y, píše PS. (ve shodě se psaním slovenským, polským i s našim usem) s i, tedy koliba, zdrobněle kolibička. Známý drobounký pestrý pták z amerických pralesů se jmenuje buď kolibri, nebo s českou příponou kolibřík. Tvar kolibri (je rodu mužského) se buď skloňuje jako přídavné jméno „pěší“, tedy 2. a 4. pád kolibriho, 3. pád kolibrimu, 6. a 7. pád kolibrim, nebo zůstává neskloňován. V 7. pádě však má vždycky tvar skloňovaný, kolibrim; dokladů na množné číslo PS. neuvádí, patrně se v plurálu užívá jen tvarů slova kolibřík. Kdysi se [82]užívalo i tvaru kolibr, 2. pád -a; ten je dnes už zastaralý. Přídavné jméno je kolibří; příd. jména kolibrový lze užíti jen v přeneseném významu o nepatrné velikosti. Slovesa 6. třídy kolíkovati, „řadou kolíků vytyčovati“, a kolíčkovati, „flokovati, spojovati svršek obuvi s podešvem“, píší se s nezkráceným í, rovněž přídavné jméno kolíčkovací; název nástroje k hotovení kolíčků nebo čípků količkář má ovšem i krátké. Z franštiny přejaté slovo označující náhrdelník se píše buď collier (vyslovuje se „koljé“), nebo kolier (s výslovností „koljer“), 2. pád collieru, kolieru; přídavné jméno jen kolierový.

Ojedinělá jsou příslovce kolikanásob, koliknáct, koliknáctkrát vedle běžných tvarů kolikanásobně, kolik, kolikrát a přídavné jméno kolikaterý vedle obvyklého kolikerý. Podstatné jméno významu číselného kolikero, 2. pád -a, kterým se uvozuje otázka o počtu druhů nebo o počtu předmětů abstraktních, hromadných a pomnožných (častěji se ovšem tážeme adjektivní číslovkou kolikerý), skloňuje se podle vzoru „město“, ale může zůstati i neskloňováno, zejména pak v 7. pádě, na příklad: Kolikero houslí je to? (1. pád). Kolikero houslí děláte? (4. pád). U kolikera houslí jste to našel? nebo: U kolikero houslí jste to našel? (2. pád). Ke kolikeru houslí to bylo přiděláno? nebo Ke kolikero houslím to bylo přiděláno? (3. pád). O kolikeru houslí to mluvíte? nebo O kolikero houslích to mluvíte? (6. pád). V 7. pádě se užívá jen tvaru neskloňovaného: S kolikero houslemi přišel? Všude lze ovšem stejně dobře říci: kolikery (i kolikeré) housle, kolikerých houslí, kolikerým houslím, o kolikerých houslích, kolikerými houslemi. Tvar koliko vedle běžného kolik je už zastaralý. Tvarů kolikkoli, kolikkoliv (píší se s dvěma k, nikoli s jedním jako kolikrát!) s významem „jakýkoli počet, libovolný počet“ užívá se libovolně, bez rozdílu, zda za nimi jde slovo začínající samohláskou nebo souhláskou. Psáti však částici -koli(v) zvlášť jako samostatné slovo je už způsob zastaralý, na př.: Kolik jich koli(v) přijde, všichni budou pohoštěni. Při hesle kolikpak poukazuje PS. na hesla kolik a pak; u hesla kolik však není zřejmě viděti, jak psáti. Ale podle ostatních podobných slov lze říci: Obě slova se píší dohromady, je-li pak pouhou částicí zdůrazňovací ve větě tázací nebo zvolací; zvlášť se píší, je-li slova pak užito ve významu příslovce „potom“; tu má také slovo pak vlastní přízvuk. Zastaralé je už příslovce kolikos, kolikosi, jen málo se užívá i slov koliksi, koliks (= několik), koliknáct, koliknácte (= kolik), koliknáckrát (= kolikrát, několikrát) a koliký (= jak mnohý, kolikátý).

[83]Sloveso kolísati může míti také význam slovesa zvratného kolísati se (= býti váhavý, nemíti stálosti, váhati, býti nerozhodný). O příslovci kolkol poznamenává PS., že je řidší; běžný je delší tvar kolkolem. Dvojí příponu bez rozdílu významového má příd. jméno kolkovní, kolkovný. Proti Pravidlům zavádí PS. znovu psaní dvojího l u podst. jména kollodium, „roztok střelné bavlny ve směsi alkoholu a etheru“, a u příd. jména kollodiový. Pravidla uvádějí jako správný jen tvar kůlna; PS. naproti tomu zaznamenává bez poznámky dva tvary, lišící se kvantitou: kolna i kůlna; zdrobněliny jsou kolnice i kůlnice, kolnička i kůlnička, dialektické je jméno kolník a kůlník. Přídavné jméno k slovu koloid (= látka obsahující velmi jemně rozptýlené částice hmoty jinak nerozpustné) je koloidní nebo koloidální. U podstatného jména kolomast, 2. pád -i, které Pravidla považují za stejně platné v jazyce spisovném se slovem kolomaz, poznamenává PS., že se ho užívá jen v jazyce lidovém. V 2. pádě slova kolomaz připouští PS. vedle tvaru kolomazi podle vzoru „kost“, který jediný uvádějí Pravidla, i novotvar podle vzoru „duše“ kolomaze; ovšem k němu podotýká, že je řidší. Tvar kolomaž, 2. pád -e, je dialektický.

Slovo, původem řecké, kterým se v poetice označuje úsek řeči nebo verše skládající se z větších nebo menších skupin slov vázaných iktem, kólon, 2. pád kóla (skloňuje se podle vzoru „město“), píše se s dlouhým ó. Naproti tomu slovo kolon, „osadník, kolonista“, se vyslovuje s dlouhým ó v druhé slabice („kolón“), ale píše se s oběma o krátkými; užívá se ho ovšem většinou jen jako odborného názvu historického. Podstatná jména kolonista a kolorista (= malíř kladoucí váhu na kolorit) mají v 1. pádě množ. čísla jen tvar kolonisté, koloristé. Přídavné jméno k slovu kolonista je kolonistický; tvaru kolonistský se užívá jen málo. U podst. jména kolos s významem „obr“ uváděla Pravidla 2. pád kolosu i kolosa; PS. podle svých dokladů stanoví, že se 2. pádu kolosu užívá jen ve významu „starověká socha obrovských rozměrů“, tvaru kolosa pak v přeneseném významu „obr, velikán“. Sloveso kolotati se, vyjadřující vířivý nebo zmítavý pohyb, může býti i v tvaru nezvratném kolotati. Mládě vysoké zvěře, zvláště jelení a srní, označují slova kolouch, 2. pád -a, kolouš, 2. pád -e, i kolouše, 2. pád koloušete.

Slovo kalpak, „vysoká čepice lemovaná kožišinou“, zaznamenává PS. i v tvaru kolpak. Lékařský název hlubokého bezvědomí, z něhož nelze nemocného vzbuditi, je koma, 2. pád komatu; je to jméno rodu středního a vyslovuje se s dlouhým [84]ó, stejně jako příd. jméno komatosní. Naproti tomu se vyslovuje krátké o v slově téhož tvaru a rodu komma, 2. pád kommatu, „rozdělovací znaménko, čárka“; píše se s dvěma m. O tvaru rodu ženského skloňovaném podle vzoru „žena“, komma, 2. pád kommy, podotýká PS., že je řidší. S jedním m se píše stejně znící slovo koma, 2. pád -y, které označuje v astronomii mlhavý obal obklopující jádro komety.[1] Dnes u nás zlidovělé cizí slovo kombiné je nesklonné; má druhotvar, jistě o hodně řidší, kombinésa (vyslovuje se -éza). Slovo komentár, 2. pád -u, je už zastaralý; užívá se tvaru komentář, 2. pád -e (= soustavné poznámky k některému spisu). Poněkud zastaralý je také cizí název obchodního příručího komi nebo komí, lze jej psáti i komis nebo kommis. Skloňuje se podle vzoru „pěší“, má tedy 2. pád komiho, komího, ale po adjektivním přívlastku je toto jméno zpravidla nesklonné.

---

[1] Všechna tato slova jsou řecká, ale různého původu:

a) Lékařské koma, hluboké bezvědomí, je řecké kóma, hluboký spánek, odvozené od slovesa koimaó, uspávám (z jiné odvozeniny téhož slovesa, koimétérion, hřbitov, polatinštěné v coemeterium, pochází jak francouzské cimetière, tak moravské cinter, slovenské cintorín, cmiter a polské cmentarz).

b) Komma, čárka (zvl. desetinná) atd., je ze slova komma, úsek.

c) Astronomický výraz koma, mlhavý obal komety, je řecké komé, vlasy, kštice, dobře nám známé ze slova kometa, vlasatice.

P. r.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 3, s. 80-84

Předchozí Josef Beneš: Poznámky o pořádku vět v jednom druhu složených souvětí

Následující Vladimír Šmilauer: Výklady slov