Časopis Naše řeč
en cz

Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od cizích příjmení

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

V češtině se tvoří přídavná jména přivlastňovací také od příjmení, avšak jen tehdy, jestliže se jako pojmenování osoby užije pouze příjmení samotného, tj. bez rodného jména, popř. jeho zkratky.[1] Přivlastňovací adjektiva je možno utvořit ve spisovné češtině pouze od jmen, která mají substantivní formu. Netvoří se tedy od příjmení jako Nový, Černý ani od příjmení žen (např. Nováková, Nová), tvoří se jen od substantivních příjmení mužských, a to domácích i cizích. Věnujeme zde pozornost pouze individuálně přivlastňovacím přídavným jménům (nikoli druhově přivlastňovacím), zmíníme se však také o útvarech, které v textech plní obdobnou funkci.

Od příjmení se odvozují přídavná jména přivlastňovací příponou -ův [60](-ova, -ovo), tedy stejně jako od podstatných jmen obecných (např. bratr bratrův). K domácím příjmením se tvoří přídavné jméno vždy od základu zakončeného na souhlásku, tzn., že u jmen zakončených samohláskou se tato samohláska odsouvá; je tedy nejen Novák Novákův, ale také Hora Horův, Stýblo — Stýblův, Kaše Kašův, Strniště Strnišťův atp. Odvozování od vlastních jmen je v češtině dosti těsně spjato s jejich skloňováním, tj. pokud nastávají nějaké změny na konci vlastního jména při skloňování, bývá tomu stejně i při odvozování. Vl. Šmilauer to charakterizuje tak, že příd. jména přivlastňovací „tvoří se z podoby, kterou má slovo v genitivu“.[2] Výrazně to bývá patrno při odvozování od příjmení cizích. U těch je někdy situace složitější nežli u domácích, hlavně tehdy, jestliže se u nich neuplatňuje taková korespondence mezi fonémy (ve vyslovované podobě) a grafémy (v podobě psané), jaká je obvyklá v češtině. Kolem takových případů je stále dost nejasností a v úzu dost kolísání.

Ještě před několika desítiletími nebylo třeba věnovat vztahu zvukové a psané stránky cizích příjmení zvláštní pozornost, protože širší veřejnost se setkávala hlavně s psanou (tištěnou) podobou těchto jmen (v knihách, novinách, časopisech). Avšak s rozmachem rozhlasu, televize a dalších zvukových prostředků hromadného sdělování se situace podstatně změnila (nezřídka adresát tutéž informaci jednou slyší, jednou čte). Je zřejmé, že problematika cizích vlastních jmen v češtině si zaslouží patřičnou pozornost jak v projevech psaných, tak i mluvených. Cílem tohoto příspěvku je pokusit se o podrobnější a pokud možno souhrnný pohled na tvoření přivlastňovacích adjektiv od cizích příjmení. Protože v některých případech se projevuje dost velká rozkolísanost, snažíme se zároveň upozornit na možnost částečného zpravidelnění (nejspíše pomocí kodifikace), a to se zřetelem k současným komunikačním potřebám.

Považujeme za potřebné stručně charakterizovat východisko, z něhož k problému přistupujeme. Jsme přesvědčeni, že v současné češtině je potřebné a výhodné usilovat u cizích vlastních jmen o účelnou koordinaci jejich psané a vyslovované podoby. Naléhavost tohoto požadavku se projevuje především při tvoření pádových tvarů[3] a při tvoření derivátů. Při skloňování a odvozování se někdy upravuje koncová část jména a právě tehdy by se mělo na koordinaci obou podob dbát. Zřetel [61]k potřebě jméno skloňovat a tvořit od něho odvozeniny by se měl uplatnit i při stanovení spisovné výslovnosti cizího vlastního jména v jeho základní podobě (tj. v 1. pádě sg.).[4]

Jak známo, grafická podoba cizích vlastních jmen se v češtině obvykle nemění (pokud se v původním jazyce užívá jako písma latinky). Vyslovovaná podoba vychází sice rovněž z výslovnosti původní, avšak „přizpůsobuje se výslovnosti české“, což především znamená, že „se hlásky původního jazyka nahrazují nejbližšími hláskami českými“.[5] Rozhodování o tom, která z českých hlásek je cizí hlásce nejbližší, nebývá vždy snadné, proto se objevují i výslovnostní varianty; např. angl. jméno Smith se sice častěji vyslovuje [smis], ale je možná i výslovnost [smit] (jméno Macbeth se převážně vyslovuje [mekbet]). U některých jmen je však obvyklé nerespektovat v češtině jejich výslovnost v původním jazyce a vyslovovat je podle psané podoby („písmenová výslovnost“), tj. stejně, jako se vyslovuje psaná podoba českých jmen. Bývá to nejčastěji u jmen přejatých z jazyků, jež u nás ovládá jen nepatrná část obyvatelstva. Např. příjmení švédského tenisty psané Borg se obvykle vyslovuje tak, jak se píše, a nikoli podle švédské výslovnosti [borj], stejně tak se podle psané podoby většinou vyslovuje portugalské jméno Ribeiro, tj. [ribejro], nikoli podle portugalské výslovnosti [ribejru], atd. I když by nebylo vhodné tento způsob výslovnosti příliš šířit,[6] nelze ho ani pro všechny případy odsoudit. Obvykle totiž mívá tu výhodu, že usnadňuje začlenění cizího jména do jazykového systému češtiny. Často však takto postupovat nelze.

Jestliže u cizího vlastního jména není z hlediska češtiny mezi vyslovovanou a psanou podobou obvyklá korespondence, je třeba usilovat o to, aby se tento rozdíl při odvozování a skloňování zbytečně neprohluboval a nekomplikoval, tj. aby z odvozenin a pádových tvarů bylo možno poznat obě základní podoby jména, a dokonce aby podle možnosti jedna forma odkazovala na druhou (především psaná na vyslovova[62]nou), neboť tím vším se zároveň posiluje identifikovatelnost nositele jména.[7] Tento záměr není však možno realizovat vždycky, protože jsou silně ustáleny některé postupy, které s ním nejsou ve shodě. Tradiční a ustálený úzus není radno měnit, přesto někde dáváme k úvaze, zda by jiné řešení nebylo výhodnější. V případech, kdy úzus dostatečně ustálen není, doporučujeme způsob, který se nám jeví z hlediska koordinace psané a vyslovované podoby vhodnější.

Pro snazší přehled třídíme probírané případy do skupin. Za základ třídění bereme vyslovovanou podobu příjmení, od nichž se přídavná jména tvoří, a konfrontujeme ji s podobou psanou. Označení hláska, samohláska, souhláska užíváme důsledně jen pro oblast výslovnosti, tzn., že hláska je vždy jazyková jednotka vyslovovaná. Naproti tomu označení písmeno, samohláskové písmeno, souhláskové písmeno užíváme pro grafické znaky, a to i pro ty, které se z hlediska pravopisné soustavy češtiny nevyslovují. Uchylujeme se k tomuto pojmovému rozlišení proto, že nám usnadňuje u cizích vlastních jmen vystižení rozdílů mezi vyslovovanou a psanou podobou.[8] Zabýváme se především obvyklými příjmeními jednoslovnými, avšak v části označené římskou číslicí II věnujeme stručně pozornost i tzv. příjmením podvojným (viz úvodní část Pravidel čes. pravopisu, § 164), protože nebývá vždy jasno, jak se mají od nich přivlastňovací adjektiva tvořit. Při uvádění výslovnosti jména záměrně nerespektujeme neutralizaci znělostního protikladu na konci slov.

I. A) Příjmení končí na souhlásku

1. Koncová písmena se vyslovují jako v češtině

Jestliže se souhlásková písmena na konci příjmení vyslovují způsobem v češtině obvyklým, tvoří se k příjmení přídavné jméno přivlastňovací zcela pravidelně, srov. Darwin Darwinův, pod. Marxův, Einsteinův atp. Vysouvá-li se pohybná samohláska při skloňování, vysouvá se i při tvoření přivlastňovacího adjektiva, např. u slovenských příjmení Strelec Strelcův, Zúbek Zúbkův, Pavol Pavlův, Svitok — Svit[63]kův. U srbochorvatských jmen zakončených na -ac se dost často samohláska -a- nevypouští, např. od příjmení Gotovac, Sremac jsou vedle podob Gotovcův, Sremcův časté i Gotovacův, Sremacův. U neslovanských jmen cizinců, která končí na -er, -el, se písmeno -e- nevynechává, i když se podoby jako např. Hegelův, Herderův, Frazerův vysloví [heglúv], [herdrúv], [frejzrúv].

2. Koncová písmena se vyslovují jinak než v češtině

Jestliže se koncová písmena (ať souhlásková, nebo samohlásková) vyslovují u cizích vlastních jmen jinak, než je obvyklé v češtině, většinou se nemění ani grafická, ani vyslovovaná podoba, obě koexistují paralelně, např. March [márč] — Marchův [márčúv], Bromwich [bramidž] — Bromwichův [-džúv], Lelouch [leluš] — Lelouchův [-šúv], pod. u jmen Griffith [grifis], Gomes [gomiš], Anouilh [anuj], Sienkiewicz [šenkjevič], Blei [blaj], Bleibtreu [blajptroj] atp.

Jak je patrno, grafická podoba jména se v těchto případech před příponou -ův (a před pádovými koncovkami) nemění, pouze u jmen zakončených písmenem -c vyslovovaným [k], jako Balzac [balzak], Mauriac [morjak], Beniuc [benjuk], se leckdy v odvozeninách (a pádových tvarech) psává písmeno k, aby se zabezpečila náležitá výslovnost. Tato náhrada však není závazná, za náležitou je třeba považovat jak podobu Balzakův, tak i Balzacův.

3. Koncová písmena se nevyslovují

Připomínáme, že jde o pohled z hlediska českého pravopisu, který je ve velké míře fonematický. Z hlediska pravopisu cizích jazyků většinou o „nevyslovování“ nejde, protože nevyslovovaná písmena bývají pro náležitou výslovnost v daném jazyce nezbytná (mnohdy plní podobnou úlohu jako diakritická znaménka v češtině), srov. francouzská jména Roch [rok] a Roche [roš]. Z hlediska češtiny se na konci jmen nevyslovují jednak písmena souhlásková, jednak samohlásková a někdy kombinované skupiny písmen.

a) Nevyslovovaná souhlásková písmena se u psané podoby nikdy nevynechávají. Pro vyslovovanou podobu by podle našeho mínění bylo účelné přijmout zásadu, že písmena, která se nevyslovují v základním tvaru jména (1. pád sg.), se nevyslovují ani v odvozeninách (a v pádových tvarech), např. Godard [godár] — Godardův [-dárúv], Vaillant [vajan] — Vaillantův [-janúv], Leblanc [leblan] — Leblancův [-blanúv], Kierkegaard [kerkegór] — Kierkegaardův [-górúv], Newcomb [njúkem] — Newcombův [-kemúv]. Dodržování této zásady by [64]bylo ve shodě se stanoviskem českých romanistů[9] a rovněž s územ uplatňujícím se ve značné míře při skloňování zeměpisných jmen, např. Orleans [orleán] — Orleansu [-ánu], Amiens [amján] — Amiensu [amjánu][10] atp. Jenomže výslovnostní úzus takto ustálen není. Souhlásková písmena na konci jmen se leckdy v odvozeninách (a pádových tvarech) „oživují“, např. podoby Flaubertův, Goncourtův se vyslovují [flobértúv], [gonkúrtúv], a končí-li jméno na několik souhláskových písmen, vyskytne se i několik výslovnostních variant, např. od jména Deschamps: [dešanúv], [dešampúv], [dešampsúv], pod. od jména Vieuxtemps [vjetan] a jiných. Stává se, že na rozdíl od výslovnosti původní se koncová souhlásková písmena vyslovují i v základní podobě jména, zvláště tehdy, jestliže se jména v jiné funkci užívá v češtině v adaptované podobě. Např. franc. příjmení Coulomb se často vyslovuje [kulomb] (tedy nikoli [kulon]), tj. stejně, jak se obvykle v češtině vyslovuje pojmenování jednotky elektrického náboje, obdobně se příjmení franc. spisovatele mnohdy vyslovuje [roland] (psáno Rolland), zřejmě vlivem rodného jména, popř. příjmení Roland atp. Usilovat o sjednocení výslovnostního úzu v běžném sdělování by asi nemělo naději na úspěch, ale bylo by potřebné vytvořit spisovnou výslovnostní normu cizích vlastních jmen pro jazykové projevy veřejné, zvláště v hromadných sdělovacích prostředcích.

b) Nejběžnějším samohláskovým písmenem, které se na konci cizích příjmení mnohdy nevyslovuje, je písmeno e. V odvozeninách (a pádových tvarech) se toto písmeno většinou vypouští, např. Shakespeare — Shakespearův, pod. Melvillův, Molièrův, Voltairův atd. Pokud by se vycházelo ze stanoviska, že psaná podoba je autonomní a že není třeba, aby odkazovala k podobě vyslovované, bylo by možno přijmout tuto zásadu bez výhrad.[11] U podob jako Shakespearův, Melvillův se vypuštěním písmene e riskuje pouze to, že se čtenář může zmýlit v pravopise základní podoby jména. U podob jako Laplacův, Labichův se vypuštěním písmena e riskuje více, především správné vy[65]slovení, ale někdy i bezpečná identifikovatelnost nositele jména. Jestliže se např. k anglickému jménu George [džórdž] utvoří adjektivum Georgův, zastírá se anglická výslovnost, čtenář pak snadno může tuto podobu vztáhnout třeba k německému jménu Georg vyslovovanému [georg]. Podle našeho mínění je z komunikačního hlediska výhodné písmeno -e nevynechávat tehdy, jestliže charakterizuje výslovnost předcházejícího souhláskového písmena, tj. jestliže se toto písmeno vyslovuje před -e jinak, než je obvyklé v češtině. Stejné stanovisko zaujímají i současné kodifikační příručky. Týká se to např. těchto jmen: George [džórdž] — Georgeův, Coleridge [koulridž] — Coleridgeův, Lesage [lesáž] — Lesageův, Labiche [labiš] — Labicheův, Joyce [džojs] — Joyceův, France [fráns] — Franceův aj.

K těmto doporučením je možno mít výhrady a lze proti nim uplatnit argumenty. Patrně nejzávažnější je možno vyjádřit takto: Proč se má psát např. Malebrancheův (a nikoli Malebranchův), aby se zabezpečila výslovnost [mal(e)branšúv], když mohu napsat pouze Fochův, a přesto musím vyslovit [fošúv]; vždyť záleží pouze na tom, zda čtenář náležitou výslovnost zná, anebo nezná. — Na tuto námitku těžko lze odpovědět jinak, než že je výhodné signalizovat výslovnost alespoň tehdy, kdy je to možné. Sekundární výhoda pak spočívá v tom, že se tím zároveň naznačuje i grafická podoba 1. pádu jména.

Ještě složitější je situace u anglických jmen jako White, Pope, Bede, Drake, Blake apod. U těch písmeno -e signalizuje výslovnost slabiky, resp. celého jména (nikoli předcházejícího souhláskového písmena). Výslovnostní poměry v angličtině jsou dost složité a není možno žádat na každém pisateli, který se s anglickým jménem setká, aby věděl, kdy je koncové písmeno e pro výslovnost relevantní (např. od Stone [stoun] by mělo být Stoneův, kdežto od Gladstone [gledst(o)n] stačí Gladstonův). U takových jmen je nutno se smířit s kolísáním. Bylo by ovšem prospěšné, kdyby pisatelé znalí angličtiny (např. překladatelé) anglickou výslovnost při odvozování (a skloňování) respektovali a tím ovlivňovali úzus. Odchylky však je třeba tolerovat, mj. také proto, že u některých jmen se i relevantní -e tradičně vypouští, např. od jména Hume [66][hjúm] se ve filozofických textech vyskytuje pouze podoba Humův (2. pád Huma atd.). Je zřejmé, že nevyslovované písmeno -e se ponechává nebo vypouští nejen se zřetelem k výslovnosti jména, ale také podle toho, zda jde o jméno osoby známé (-e se vypouští), anebo málo známé (-e se ponechává). Osoba může být známa obecně, anebo především v oboru, jehož se text týká. Pro vynechávání, či nevynechávání nevyslovovaného písmena -e na konci cizích příjmení je tedy možno dát pouze rámcová doporučení, nikoli obecně závazné pravidlo.

K samohláskovým písmenům, která se na konci jména nevyslovují, ale výslovnost předcházejícího souhláskového písmena charakterizují, patří někdy písmena y, i. Písmeno y se uplatňuje v této funkci u některých jmen maďarských, např. Arany [araň], Kodály [kodáj], Nagy [naď]. Při odvozování se písmeno -y nemůže vypustit: Aranyův [araňúv], Kodályův [kodájúv]. Od takových jmen nelze tvořit tvary „Aranyho, Kodályho, Nagyho“; ty jsou naprosto neústrojné (viz zde pozn. 7). Nevyslovované písmeno -i se vyskytuje u některých rumunských jmen, např. Popovici [popovič], Slavici [slavič], Brăncuşi [brenkuš]. Také od nich se tvoří pouze přivlastňovací adjektiva, tj. Popoviciův [-vičúv], Slaviciův [-vičúv], Brăncuşiův [brenkušúv].

c) Kombinovanou skupinou písmen, která se na konci jména nevyslovuje, je především skupina -es u některých jmen francouzských. Při odvozování (a skloňování) od takových jmen panuje značná nejednotnost.[12] Doporučujeme postupovat podle návrhu českých romanistů, viz pozn. 9. Např. ke jménu Delibes vyslovovanému [delib] se utvoří přivlastňovací adjektivum Delibesův vyslovované [delibúv], pod. ke jménu Jammes vyslovovanému [žam] adj. Jammesův vysl. [žamúv], k Delorges [delorž] — Delorgesův [deloržúv] atp. Tradiční výjimkou je jméno Descartes [dekart], u něhož se při odvozování i skloňování vypouští i v psané podobě skupina -es, takže přivl. adjektivum má podobu Descartův [dekartúv].[12a] Nedoporučovali bychom však vytvářet výjimky další.

4. Koncové skupiny se odsouvají, rozšiřují nebo obměňují

U některých jmen se při odvozování a skloňování základní podoba (psaná i vyslovovaná zároveň) různě mění, a to pod vlivem jejich [67]skloňování v původním jazyce. Děje se to převážně u jmen starořeckých a latinských (popř. u jmen prostřednictvím těchto jazyků do češtiny převzatých), jen zřídka u jmen jiných.

Nejčastěji se koncové skupiny odsouvají, a to u starořeckých jmen zakončených na -es, -os, -as a u latinských zakončených na -us, podle nich pak i na -is, např. Archimédes Archimédův, Démokritos Démokritův, Pythagoras Pythagorův, Catullus Catullův, Martialis Martialův. Obdobně se postupuje u jmen z pozdějších období, jestliže mají zakončení shodné s antickými, např. Grotius Grotiův, Helvétius — Helvétiův, Mefistofeles Mefistofelův. Dokonce i od španělského jména Cervantes [servantes] se dost často tvoří podoba Cervantův, vedle pravidelné Cervantesův.[13] Pokud se takto zakončená jména vyskytují jako příjmení Čechů, většinou se s nimi zachází jako s ostatními jmény zakončenými na souhlásku, např. od příjmení Paulus, Rufus, Sebastianides, Simonides jsou adjektiva Paulusův, Rufusův, Sebastianidesův atp.[14]

U antických jmen, u nichž by se podle jejich skloňování ve staré řečtině nebo latině měla základní podoba při odvozování a skloňování rozšiřovat nebo jinak obměňovat, je situace nejednotná. U některých se ještě drží podoby ovlivněné antickými jazyky, u jiných už převládly podoby utvořené z nezměněného základního tvaru a nezřídka se vyskytuje kolísání. Je přirozené, že s první skupinou podob se nejčastěji setkáme v textech týkajících se antiky. Jinde se vyskytují hlavně tehdy, jestliže jsou složkou ustálených spojení, např. Paridův soud (od Paris), Nepotovy životopisy (od Nepos), Anakreontův návrat (od Anakreón), Martovo pole (od Mars), avšak už je běžné Midasovy uši (od Midas), Faëthonův pád (řidčeji též Faëthontův — od Faëthon) atp. Od jmen Adonis, Dafnis, Hylas, Herodes, Minos, Aiax, Vercingetorix a mnohých dalších se už tvoří adjektiva převážně z nezměněného základu, např. [68]Adonisův. Je pravděpodobné, že těchto případů bude přibývat, třebaže někteří klasičtí filologové se s tím neradi smiřují.

I. B) Příjmení končí na samohlásku

1. Příjmení končí na [a], popř. [á]

U příjmení, která ve vyslovované podobě končí na krátké [a], záleží na tom, které písmeno se píše na konci jména.

a) Jestliže se na konci jména píše písmeno a, toto zakončení se při odvozování (a skloňování) odsouvá. Tak je tomu u jmen domácích i cizích, srov. Smetana — Smetanův, Krleža Krležův, Campanella — Campanellův, Goya Goyův, Borgia [bordža] — Borgiův [bordžúv] atd.

b) Jestliže je na konci jména jiné písmeno nežli a, základní psaná podoba se při odvozování nemění. Jinak je tomu s podobou vyslovovanou. Píše-li se na konci jména souhláskové písmeno, obvykle se v odvozeninách vyslovuje, např. norské Bolstad [búlsta] — Bolstadův [-tadúv], franc. Marat [mara] — Maratův [-atúv], Dumas [dyma] — Dumasův [-asúv], Courtois [kurtoa] — Courtoisův [-toazúv], Delacroix [delakroa] — Delacroixův [-kroazúv].

Dlouhé [á] na konci jména zůstává, např. Jahjá Jahjáův, Kivimaa [kivimá] — Kivimaaův, Merenmaa [merenmá] — Merenmaaův.

2. Příjmení končí na [o] nebo [ó]

Situace obdobná jako v bodě 1.

a) Jestliže se samohláska krátké [o] na konci jména označuje písmenem o, toto zakončení se při odvozování odsouvá, např. Sádlo Sádlův, Caruso — Carusův, pod. Beňo, Castro, Boccaccio [bokačo] ap.

b) Jestliže se na konci jména píše jiné písmeno nežli o, základní psaná podoba se nemění. Je-li na konci samohláskové písmeno (včetně ó), nemění se ani základní podoba vyslovovaná, např. Rousseau [ruso] — Rousseauův [rusoúv], Szabó Szabóův, pod. Cousteau [kusto], Guyau [gijo], Deburau [debiro], Apró, Šindó atp. Končí-li jména na souhláskové písmeno, uplatňují se dva způsoby výslovnosti.

U francouzských jmen se při odvozování souhláskové písmeno tradičně vyslovuje, např. Corot [koro] — Corotův [korotúv], Duclos [dyklo] — Duclosův [dyklosúv], Becaud [beko], Gounod [guno] ap. Jestliže končí jméno skupinou souhláskových písmen, často se vyslovují písmena všechna, např. Perrault [pero] — Perraultův [peroltúv], pod. Rochefoucauld [rošfuko], Prévost [prevo]; méně běžné je vyslovovat jen jedno písmeno, např. [rošfukolúv], [prevotúv].

[69]Pokud u příjmení zakončených písmeny -ow, jejichž nositeli byly nebo jsou osoby německé národnosti, dodržíme německou výslovnost (nebývá to u nás běžné), v odvozeninách se koncové písmeno w vyslovuje, např. Bülow [bíló] — Bülowův [-lovúv], Virchow [firchó] — Virchowův [firchovúv].

Naproti tomu u anglických jmen zakončených na souhlásková písmena se paralelně dodržují obě základní podoby (psaná i vyslovovaná), např. Shaw [šó] — Shawův [šoúv], Law [ló] — Lawův [lóúv], pod. Rosehaugh [rouzhó], Waugh [vó] apod.

c) Při odvozování od latinských jmen jako Cato, Cicero, Nero se základní podoba podle skloňování v původním jazyce obvykle rozšiřuje, srov. Catonova disticha, Ciceronovy řeči, Neronova krutost.

3. Příjmení končí na [u] nebo [ú]

a) Jestliže se samohláska krátké [u] na konci jména označuje písmenem u, zčásti se toto zakončení při odvozování odsouvá, zčásti neodsouvá.[15] Obvykle se odsouvá u jmen zakončených na -escu, -iu, -eu a pak u známějších jmen rumunských, např. Enescu Enescův, Alexiu Alexiův, Papandreu — Papandreův, Sadoveanu Sadoveanův V ostatních případech se koncové -u většinou neodsouvá, např. Mobutu Mobutuův, Šehu — Šehuův, Lambru — Lambruův. Stejně je tomu u francouzských jmen zakončených dvojicí písmen -ou vyslovovanou v češtině [u], popř. [ú], např. Sardou [sardu] — Sardouův [-duúv], pod. Pompidou [-du], Salacrou [-kru] aj.

b) Jestliže je na konci jména jiné písmeno nežli u, nemění se při odvozování ani základní podoba psaná, ani vyslovovaná, např. Loe [lú] — Loeův [lúúv], Kotzebue [kocebú] — Kotzebueův [kocebúúv], pod. Agnew [egňú], Mathew [mesjú] aj. Stejně je tomu u jmen končících na dlouhé -ú, např. Nehrú Nehrúův.

Jestliže se na konci jména vyslovuje dvojhláska [ou] a za ní následuje přípona -ův, zůstává ve výslovnosti přípona [úv] zachována, avšak před ní (na slabičné hranici) se dvojhláska [ou] mění v [o],[16] např. Defoe [dyfou] — Defoeův [dyfoúv], Marlowe [márlou] — Marlowův [márloúv]. Následuje-li za dvojhláskou [ou] samohláska [o], výslovnost základní podoby se nemění, např. Defoeovy [dyfouovi] romány, Marloweovo [marlouovo] drama. Obdobně je tomu u jmen zakončených [70]na dvojhlásku [au], např. Lenauův [lenaúv] verš, ale Lenauovy [lenauovi] básně.

U portugalských jmen jako Ribeiro, Azevedo se v češtině dost často vyslovuje na konci [o]; jestliže se však podle portugalštiny vysloví [ribejru], [azevedu], koncová samohláska se jako u jmen zakončených na -o při odvozování odsouvá — Ribeirův, Azevedův.

Přivlastňovací adjektiva utvořená od francouzských jmen jako Jaloux [žalu], Boutroux [butru], Falloux [falu] doporučujeme vyslovovat [žaluúv], [butruúv], [faluúv].[17]

4. Příjmení končí na [i] nebo [í]

Pokud se od příjmení zakončených na samohlásku [i] tvoří přídavná jména přivlastňovací, děje se to od nezkrácené podoby základní, např. Fermiovo spektrum, Henryův zákon, Cauchyův vzorec (od příjmení Fermi, Henry, Cauchy [koši]) — viz v TNS. Avšak u příjmení zakončených písmeny i nebo y vyslovovanými [i] velice často zastupuje přivlastňovací adjektivum tvar 2. pádu příjmení,[18] např. Bettiho věta, Davyho kahan, Gregoryho hygrometr — viz rovněž v TNS. Pokusíme se zaujmout k tomu stanovisko.

Přivlastňovací příd. jména se netvoří od příjmení, která mají formu adjektiva ve tvaru složeném. Taková příjmení se vyskytují v češtině nebo v jiných slovanských jazycích, srov. Komenský, Čajkovskij, Krasiński. U těch je nutno vyjadřovat posesívnost 2. pádem příjmení. V této funkci stává genitiv dosti často před podstatným jménem, na němž je syntakticky závislý, tedy v postavení, které je obvyklé pro přivlastňovací adjektivum, např. Komenského Orbis pictus.[19] Neslovanská příjmení zakončená na -i (-y) sice v češtině formu adjektiva nemají, avšak skloňují se pomocí koncovek složené adjektivní deklinace, např. Verdi, Verdiho, Verdimu atd. jako jarní. Způsob skloňování sbližuje tedy osobní jména takto zakončená s adjektivy ve tvaru složeném a tím lze vysvětlit i časté užívání obdobného posesívního tvaru, např. Verdiho (ope[71]ry).[20] Vzhledem k tomu, že tvoření přivlastňovacích adjektiv od jmen zakončených na -i (-y) nebrání žádné formální překážky, je možno se ptát, zda časté užívání tvarů jako Verdiho (místo Verdiův) je nějak opodstatněno. Jsme přesvědčeni, že je, a to z hlediska funkčního, resp. komunikačního.

Mnohá přivlastňovací adjektiva utvořená od příjmení jsou homonymní, tj. totéž adjektivum se může vztahovat k různým příjmením. Např. pro příjmení Janek, Janka, Janko (a popř. i Janke, Janků) je jediná adjektivní podoba Jankův. Z toho je patrno, že přivlastňovací adjektiva bývají funkčně přetížena, což je z hlediska reference nesporná nevýhoda (je tím znesnadněna identifikace nositele jména). Domníváme se proto, že je nutno vítat každou přijatelnou možnost, která tuto homonymii oslabuje nebo odstraňuje, a tím funkční přetíženosti odlehčuje. Setká-li se např. fyzik nebo technik s termíny Arrheniova rovnice nebo Cassioniovy křivky (viz TNS) a nezná-li podobu příjmení osob, po nichž jsou tyto termíny pojmenovány, těžko si může být jist, zda příjmení končí na -i, -io, -ius, popř. -ios. Kdyby se od jmen zakončených na [i] užívalo jen genitivních tvarů (zakončených na ho), alespoň v prvním případě by bylo jasno. Přivlastňování genitivem sice v současném úzu převažuje, ale nevyužívá se ho důsledně, jak je patrno z příkladů vzatých z TNS. Doporučujeme, aby přivlastňovací tvary zakončené na -ho se považovaly za obligatorní alespoň u cizích příjmení zakončených písmeny -i, -y, -í, jestliže se tato písmena vyslovují [i] nebo [í] (včetně maďarských jmen jako Dohnányi [dohnáni]).

Považovali bychom za účelné postupovat stejně ještě alespoň u anglických jmen jako Huxley [haksli], Shelley [šeli], Lindsay [lindzi], tj. užívat tvarů Huxleyho [haksliho], Shelleyho, Lindsayho. Sledujeme tím zásadu proklamovanou výše, aby psaná podoba odkazovala podle možnosti k podobě vyslovované, aby se výslovnost odvozenin zbytečně [72]nevzdalovala výslovnosti jména, od něhož jsou utvořeny. S tím jsou v rozporu např. adjektiva Priestleyův, Berkeleyův, neboť příliš svádí k tomu, aby byla vyslovena [prístlejúv], [bárklejúv].[21] Za vhodnější považujeme tvary Priestleyho [prístliho], Berkeleyho [bárkliho], mj. také proto, aby byly odlišeny od adjektivních podob jako Greyův, Hemingwayův, vyslovovaných ovšem [grejúv], [hemingvejúv]. Jsme si však vědomi toho, že musíme zůstat u pouhého doporučení, protože některá spojení s přivlastňovacím adjektivem jsou už tak ustálena, že usilovat o jejich změnu by nemělo naději na úspěch, neboť se u nich často nepřihlíží ani k původní výslovnosti, např. ve spojení Halleyova kometa se většinou vyslovuje [halejova], Faradayův zákon — [faradajúv], pod. Stanleyovy vodopády aj.

Genitivní tvary zakončené na -ho považujeme za výhodnější také u příjmení končících jinými samohláskovými písmeny. Velmi často se tyto tvary vyskytují u anglických jmen jako Attlee [etli], Tennessee [tenesí], Mackie [meki], u tureckých jako Inönü [ineny], avšak u francouzských, jako jsou např. Curie [kiri], La Mettrie [lametri], Cornu [korny] ještě dost převažují přivlastňovací adjektiva, srov. Curieův bod (TNS, IES), La Mettrieův ateismus (FS), Cornuův hranol (TNS).

Pokud se tedy u jmen zakončených na [i], [í] píše na konci samohláskové písmeno, doporučujeme užívat co nejvíce přivlastňovacích tvarů na -ho (Marconiho, Hillaryho, Chomejního, Jókaiho [jókajiho], Mackenzieho [mekenziho], Montaguho [montagiho] atp.). Avšak měnit tradicí ustálená spojení s adjektivem přivlastňovacím (např. Halleyova kometa), mnohdy podepřená i značně počeštěnou výslovností příjmení, by se nepotkalo se zdarem, a dokonce by mohlo znesnadnit identifikaci pojmenovaného jevu.

Zvláštní situace je opět u francouzských jmen zakončených na písmeno souhláskové. Od těch se tvoří příd. jména přivlastňovací, přičemž se souhláskové písmeno vyslovuje, např. Denis [deny] — Denisův [denysúv], Camus [kami] — Camusův [kamisúv], Gentil [žanty] — Gentilův [žantylúv].

Od jiných nežli francouzských jmen zakončených souhláskovými písmeny se tvoří rovněž příd. jména přivlastňovací, avšak koncová písmena se nevyslovují, např. Raleigh [róli] — Raleighův [róliúv], Leigh [lí] — Leighův [líúv].

[73]5. Příjmení končí na [e] nebo [é]

V této skupině je situace dost složitá. Od známých jmen zakončených písmenem e se tvoří přídavná jména přivlastňovací tak, že se koncová samohláska odsouvá, např. Goethe Goethův, pod. Dantův, Fichtův, Heinův. Je to postup shodný s tvořením adjektiv od příjmení domácích, srov. Srdce Srdcův, Mihule Mihulův, Bičiště Bičišťův. Avšak u cizích jmen mívá tento způsob dost často tu nevýhodu, že vzniká nejistota o základní podobě jména, např. z adjektiva Falkův není zřejmé, zda se vztahuje k příjmení Falk, Falke, popř. Falko. Případů, kdy odkaz k základní podobě jména je nezřetelný (hlavně u jmen osob méně známých), je dost velké množství, proto je pochopitelná snaha homonymii odstranit nebo alespoň omezit.[22] Děje se to dvěma způsoby.

První spočívá v tom, že se při tvoření přivlastňovacího adjektiva neodsune koncové -e, např. Struve Struveův, Nietzsche Nietzscheův.[23] Nevyskytuje se příliš často, je to spíše řešení okazionální, a nelze je — především z tradičních důvodů — uplatnit u všech příjmení zakončených na -e (např. u jmen Goethe, Dante).

Již dost dlouho se uplatňuje v češtině způsob druhý, tj. užívání genitivních tvarů ve funkci přivlastňovací, obdobně jako u jmen zakončených na -i, -y. Předností tohoto způsobu je, že ho lze aplikovat na všechna cizí příjmení zakončená na vyslovované -e, a to alespoň jako způsob dubletní, protože v zásadě je možno všechna tato příjmení skloňovat shodně jako jména typu Verdi, např. Raabe, Raabeho, Raabemu atd. U známých jmen (jako Goethe) se sice uplatňuje v menší míře, avšak u ostatních, zvláště takových, která existují samostatně také bez koncového -e, v míře značné. Kodifikační příručky tuto skutečnost ještě v plném rozsahu nezachycují, ale rozhodně je třeba považovat za náležité nejen např. tvary Langeho, Taaffeho, Rilkeho, nýbrž i zatím méně běžné a příručkami většinou neuváděné dublety Goetheho, Danteho, Fichteho. Přitom u cizích příjmení nezáleží na tom, jakou souhlásku mají před koncovým -e, náležité jsou i tvary Nietzscheho, Bölscheho, Lotzeho, Croceho [króčeho] atp.

[74]Přivlastňovacích genitivů zakončených na -ho je možno užívat i od jmen, u nichž je na konci jiné samohláskové písmeno nežli -e, např. Linné, José [chose], Pelé, Poincaré, Doré, Jenö, Ernö, Nexø, Hjortø, Klee, Zumsee, Wahlöö, Haanpää, Richelieu, Montesquieu apod. Od některých jsou však běžnější přivlastňovací adjektiva, zvláště od jmen končících na -ieu. Stejně je tomu u jmen jako Mérimée, Coppée; u těch se při tvoření přivlastňovacích adjektiv koncové písmeno e vypouští: Mériméův, Coppéův.

Také od francouzských jmen zakončených na souhláskové písmeno se tvoří přivlastňovací adjektiva a přitom se koncové písmeno vyslovuje, např. Daudet [dode] — Daudetův [dodetův], pod. Maigret, Lavoisier, Lamennais, Boulez, Darrieux aj.

II. Podvojná příjmení a dvojice příjmení

Od domácích a ostatních slovanských podvojných příjmení se přivlastňovací adjektiva obvykle netvoří. Nelze je samozřejmě utvořit k příjmením ženským (např. Sklenářová-Malá) a nevyskytují se ani od příjmení, jejichž druhá část je přídavným jménem, např. Havlíček Borovský, Franta Šumavský. Přivlastňování se vyjadřuje buď postponovaným genitivem, např. básně Havlíčka Borovského, anebo (častěji) přivlastňovacím adjektivem od samotné substantivní (základní) části podvojného příjmení, např. Havlíčkovy básně.[24] Stejně se v praxi postupuje i u takových podvojných příjmení, jejichž obě části jsou substantivy, třebaže od nich by teoreticky bylo možno přivlastňovací adjektivum utvořit, např. Štorchovo-Marienovo nakladatelství, Saltykovovy-Ščedrinovy povídky. V tom případě mají formu přivlastňovacího adjektiva obě části příjmení.[25]

Jinak je tomu u podvojných příjmem cizích (neslovanských). Od těch se přivlastňovací adjektiva tvoří, a to většinou tak, že se tato příjmení berou jako celek a přípona -ův se připojuje pouze k druhé části, např. Gay-Lussacův zákon, Lévy-Bruhlovy teorie, Thurn-Taxisův příkop, Clam-Gallasovo vystoupení.[26]

[75]Od přivlastňovacích adjektiv utvořených k podvojným příjmením (ta pojmenovávají jednu osobu) je třeba odlišovat případy, kdy dvě přivlastňovací adjektiva (utvořená od příjmení dvou osob) vytvářejí spolu s obecným substantivem pojmenování jednoho jevu, na němž mají dvě osoby podíl (účast). V grafické podobě (psané nebo tištěné) se naznačuje společný podíl dvou (tří) autorů spojovací čárkou mezi přivlastňovacími adjektivy,[27] např. Clémentova-Desormesova metoda, Duanův-Huntův zákon, Gibbsova-Duhemova rovnice (příklady z TNS). Protože v těchto případech jsou přivlastňovací adjektiva utvořena od dvou (nebo více) příjmení, musí mít příponu -ův obě (všechna) adjektiva, ať jsou utvořena z příjmení domácích, nebo cizích. Proto není možno za spisovné považovat takové podoby jako „Geiger-Müllerův počítač“, „Kant-Laplaceova teorie“ ap.[28]

Objevuje se někdy dotaz, zda je nutné při přivlastňování dvojici (trojici) osob dodržovat tvarovou harmonii, tj. zda od obou příjmení je třeba volit buď přivlastňovací adjektivum, anebo genitivní tvar (pokud jej ovšem volit lze). Tendence k tomu existuje, srov. např. Fabriův-Perotův rezonátor, Huberova-Misesova-Henekyova hypotéza. Podle našeho mínění by tato tendence neměla mít přednost před zásadou naznačovat základní podobu příjmení; některé doklady jsou s tím ve shodě, např. Hardyho-Schulzovo pravidlo, Bernoulliho-Navierova hypotéza (citováno z TNS), Kolbeho-Schmittova syntéza.

Pokusili jsme se poněkud podrobněji probrat problematiku spojenou s tvořením přivlastňovacích přídavných jmen od příjmení a s jejich uplatňováním v textech, a to bez nároku na úplnost. Na několika místech jsme podali návrhy, které by mohly mít více či méně regulativní ráz. Jsme si vědomi jejich diskusní povahy a nepředpokládáme, že budou přijaty s jednoznačným souhlasem, třebaže jsme se snažili je odů[76]vodnit. Protože však jde o problematiku pro redaktory, hlasatele, novináře a překladatele velmi živou, chtěli jsme tímto článkem přispět k jejímu řešení.

 

Zkratky častěji citovaných publikací

TNS — Technický naučný slovník I, II, 2. vyd., Praha 1981, 1982.

IES — Ilustrovaný encyklopedický slovník, Praha 1980—1982.

FS — Filozofický slovník, z ruštiny přeložily V. Matlochová, D. Houžvičková, M. Vondrášková, Praha 1976.

DF — Dějiny filozofie I, II, z ruštiny přeložil kolektiv překladatelů, Praha 1959, 1961.

Sad. — G. Sadoul, Dějiny filmu, z francouzštiny přeložili J. Brož a L. Oliva, Praha 1958.


[1] Podoby jako F. X. Šaldův (názor), které se sporadicky vyskytovaly ještě v první polovině tohoto století, se nyní už neobjevují. — Viz H. Prouzová, Přivlastňovací přídavná jména na -ův, -in v současné češtině, NŘ 47, 1964, s. 129—142.

[2] Vl. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 97.

[3] Skloňování cizích vlastních jmen je věnována samostatná kapitola v akademické Mluvnici češtiny, která je připravena do tisku.

[4] K tomu některé příručky dostatečně nepřihlížejí; viz M. Sedláček, Čteme je správně?, Český jazyk a literatura 33, 1982—83, s. 85—88.

[5] Výslovnost spisovné češtiny (II), Praha 1978, s. 57.

[6] Dodržovat výslovnost podle původního jazyka se přitom samozřejmě nevylučuje, bývá to však vhodné jen v některých situacích, např. při odborných přednáškách. Kupř. jména Mozart, (Lope de) Vega se sice obvykle vyslovují [mozart], [vega], je ovšem možno vyslovovat i [mócart], [bega], je tedy výslovnost podle psané podoby bez respektování výslovnosti v původním jazyce v podstatě vždy variantní.

V četných jazycích je běžné vyslovovat cizí vlastní jména podle zásad obvyklých v přejímajícím jazyce, např. příjmení francouzského spisovatele V. Huga se v angličtině vyslovuje [hjúgou].

[7] Tyto zásady se porušují např. tehdy, jestliže se k francouzskému jménu Scribe (vyslovovanému [skrib]) užije jako přivlastňovací podoby tvaru „Scribeho“ nebo k maďarskému jménu Kodály [kodáj] tvaru „Kodályho“, protože v těchto nesprávně utvořených tvarech se pak vyslovují samohlásky, které v základní podobě jména nejsou. Viz též M. Sedláček, Jak skloňovat francouzské příjmení Scribe?, NŘ 56, 1973, s. 111n.

[8] Např. francouzské jméno Voltaire se vysloví [voltér]. Skupině samohláskových písmen ai odpovídá v češtině samohláska [é], koncovému samohláskovému písmenu e neodpovídá v češtině žádná samohláska, toto písmeno se nevyslovuje.

[9] Srov.: „Snad ještě poznámku k problémům skloňování francouzských vlastních jmen, která graficky jsou zakončena nevyslovovanou souhláskou. Domníváme se, že v dějinách francouzské literatury je třeba brát v úvahu francouzskou výslovnost, a nikoli se držet psané formy: proto skloňujeme např. Giraudouxa (vysl. Žirodua), Villiersa (vysl. Viliera), nikoli Giraudouxe, Villierse apod.: proto např. Francise Jammesa (vysl. Fransise Žama).“ — J. O. Fischer a kol., Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol, 2, Praha 1976, s. 19, pozn. 14.

[10] Viz heslo Orléans v „akademických“ Pravidlech českého pravopisu, Praha 1977, a hesla Orléans a Amiens ve Slovníku spisovné češtiny, Praha 1978.

[11] Uvádíme alespoň několik dokladů na to, že se tak někdy postupuje: R. 1798 začal vycházet Laplacův mnohosvazkový „Traktát o mechanice nebeských těles“,  … — DF 1, s. 492. —  … jsou typizováni rekvizitami jako v Labichově vaudevillu. — Sad., s. 229. — V Malebranchově filozofii se mimořádně velká úloha přisuzovala bohu:  … — FS, s. 271. — V článku „Jak učinit naše ideje jasnými“ (1878) zavedl tzv. „Piercův princip“:  … — FS, s. 353.

Seznam zkratek knih, z nichž se častěji citují doklady, je uveden na konci článku.

[12] Srov. Fr. Váhala, Skloňování vlastních jmen osobních a místních, sb. O češtině pro Čechy, 2. vyd., Praha 1963, s. 178.

[12a] J. Gebauer uvádí pro 2. pád jména Descartes dvě podoby, Descarta nebo Descartesa, přičemž druhou doporučuje vyslovovat [dekarta] (!). Viz J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého, díl III, Tvarosloví, 1. Skloňování, 2. vyd., Praha 1960, s. 573.

[13] Od španělských, portugalských a popř. i jiných jmen, která mají zakončení shodné s antickými, se tvoří přivl. adjektivum od nezkrácené základní podoby, např. Montañés Montañésův, Santos — Santosův, Rojas [-chas] — Rojasův atp. U jmen novořeckých se projevuje kolísání, viz P. Novák — N. Svozilová, O skloňování albánských a novořeckých vlastních jmen osobních v češtině, NŘ 44, 1961, s. 271—279.

[14] Víceslabičná současná příjmení zakončená na -ius dost často kolísají, např. Kramerius Krameriusův i Krameriův, Mathesius Mathesiusův i Mathesiův. — Český jazykovědec Vilém Mathesius si přál, aby jeho jméno nebylo při skloňování a odvozování kráceno, a přesto jazykovědci užívají převážně podoby Mathesiův. Srov.: V. Mathesius, Skloňování jména Mathesius, Slovo a slovesnost 9, 1943, s. 51.

[15] Srov. N. Svozilová, Ke skloňování cizích vlastních jmen osobních zakončených na -u, -ú, NŘ 61, 1978, s. 133—140.

[16] Využívám zde s díky redakční připomínky doc. dr. Fr. Daneše, DrSc.

[17] Tím, že dodržujeme ustálenou zvyklost uvádět jako reprezentativní tvar 1. pád sg. mužského rodu, může vzniknout dojem jakési exkluzívnosti některých podob (např. Nehrúův [nehrúúv]). Je však třeba uvážit, že tvary s příponou -ův tvoří jen malé procento tvarů celého paradigmatu, tj. že u většiny tvarů má přípona na začátku samohlásku [o], např. Nehrúova politika, Sardouova dramata atp.

[18] Vl. Šmilauer dokonce soudí, že od příjmení zakončených na -i, -í (např. Bernini) se příd. jména přivlastňovací netvoří; viz Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 96, a Novočeské tvoření slov, Praha 1971, s. 113.

[19] Srov. Al. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, 2. vyd., Praha 1978, s. 164.

[20] Domníváme se, že se zřetelem k funkci a syntaktické pozici by bylo možno tvary jako Verdiho (opery) považovat pro současnou češtinu ze synchronního hlediska za nesklonná adjektiva přivlastňovací (tvořená příponou -ho), tak jako se už považují v obdobné funkci a pozici původní genitivy jeho a jejich za nesklonná zájmena přivlastňovací (a nikoli za 2. pád zájmen osobních). Bylo by to výhodné i z důvodů metodických, neboť — jak známo posesívní vztah ke zcela určitému, konkrétnímu jedinci, jestliže je tento jedinec označen jediným slovem, se má ve spisovné češtině vyjádřit přivlastňovacím adjektivem, nikoli genitivem jména. — K tomu viz např. Fr. Daneš, Spisy Leninovy a Stalinovy, Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 2. výběr, Praha 1955, s. 328—330. — Dalším argumentem pro to je, že anteponovaný genitiv přivlastňovací od vlastního jména je v současné spisovné češtině naprosto neúnosný („Nerudy básně“), v ojedinělých spojeních ze staršího období pak stylově silně příznakový, např. Vlasty skon (název opery O. Ostrčila).

[21] Svědčí o tom doklady z DF II. Na s. 532 se vyskytuje jednak spojení Priestleyova filozofie, jednak tvar (podle) Priestleye, který vede k výslovnosti [prístleje]).

[22] Srov.: „A je jistě velmi potřebné a vítané, můžeme-li skloňovat vlastní jméno osobní tak, abychom z každého jeho tvaru mohli bezpečně určit jeho základní podobu (1. pád). Z podob jako Tilleho, Tilleová se bezpečně pozná, že jde o osobu jménem Tille, resp. o manželku (dceru muže toho jména), kdežto podoby Tilla, Tillová jsou dvojznačné, ukazují nejen k jménu Tille, nýbrž i k Till. — Fr. Daneš, Malý průvodce po dnešní češtině, Praha 1964, s. 192n.

[23] Srov.: Kritiku Struveových názorů přinášejí Leninovy práce,  … — FS, s. 453. — Měřen měřítkem tradičních systémů je obsah Nietzscheovy filozofie hubený. — J. Popelová, Rozpad klasické filozofie, Praha 1968, s. 238.

[24] Viz též: J. Polák, K. H. Borovský, nebo K. Havlíček Borovský?, Český jazyk a literatura 33, 1982—83, s. 84.

[25] Srov., „ … v domácích příjmeních se přípona -ův připojuje pravidelně k oběma prvkům, ne jen k druhému, např. Štěrbovy-Böhmovy studie (nikoli Štěrba-Böhmovy); obvykle se ovšem v těchto případech posesívního adjektiva neužívá.“ — M. Helcl, Poznámky k tvoření některých adjektivních složenin, sb. Studie a práce linguistické I, Praha 1954, s. 197.

[26] Viz Vl. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 97.

[27] V tištěných textech by jí neměla být nejkratší spojovací čárka, tj. spojovník, nýbrž kratší pomlčka bez postranních mezer, aby se i typograficky odlišila adjektiva od podvojných příjmení (sází se spojovník) a adjektiva od dvojice příjmení (sází se pomlčka). V autorském textu psaném na stroji by ovšem bylo třeba spojovací čárku zdvojit. Že by toto řešení bylo potřebné, dokazuje pojmenování Boylův-Gay-Lussacův zákon; v TNS jsou vysázeny dva spojovníky, takže není dostatečně zřejmé, ke kolika osobám se přivlastňovací adjektiva vztahují.

[28] Tento slangový způsob se někdy přenáší i do tištěných textů, srov.: Ve Spojených státech se konala první představení s kinematografem brzo po předváděních s Armat-Edisonovym vitaskopem … — Sad. s. 15. — Engels  … vidí počátek již v Kant-Laplaceově teorii …, J. Popelová, d. c. v pozn. 21, s. 62. —  … stal se spolu s A. M. Dirakem autorem Fermi-Dirakovy statistiky,  … — Květy č. 48, 1982, s. 36.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 2, s. 59-76

Předchozí Mírová výzva k vědcům celého světa

Následující František Štícha: Konkurence kladu a záporu v otázkách zjišťovacích

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1