O číšnících a…

František Oberpfalcer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dr. Otakar Nováček, O číšnících a…, Brno 1932. Stran 68.

Autor této knížky má živý zájem o mluvu některých vrstev společenských. R. 1929 uveřejnil ve spisku »Brněnská plotna« několik pohledů do života plotňáků a ukázky jejich jazyka. Plotňáci[1] jsou brněnský protějšek pražských pepíků. Ale argot plotňáků se mnohými rysy liší od argotu pražského. Zvláště je v něm veliký počet slov původu německého, shodných se slovníkem spodiny vídeňské. Srovnáme-li Nováčkovy zápisy plotňácké mluvy s tím, co je známo o vídeňském rotwelschi,[2] potvrzuje se správnost Nováčkových informací [116]a jejich dokumentární cena. I jeho knížka o číšnících zasluhuje pozornosti, neboť autor zná jejich mluvu z přímého a hojného styku. Nejprve načrtává, dosti nesoustavně, jak číšníci žijí, jaké mají zvyky, jaký jest jejich vztah k hostům, které obsluhují. Dotýká se i ostatního personálu kaváren a barů. Již tyto výklady jsou plny výrazů slangových, i teoretické poznámky o povaze slangu se tu vyskýtají. Na konci se číšnická slova ještě opakují v slovníčku a doplňují se některými prvky, o nichž vpředu řeč nebyla. Mimo číšnický slang jsou tu též prvky z mluvy šoférů. Před slovníkem (str. 41—50) je úvaha o hantýrce s několika dobrými postřehy, ale celkem zbytečně mnohomluvná a v podstatných věcech nepřesná. Čtenář sotva bude správně poučen větami jako: »Je to výraz plynoucí z účelnosti, však výtvor spontánní a snad i zakrývací a vyplývá z určitých situací, popudů, nápadově, bryskně, zášlehově« (str. 22). »Tato hantýrka je plna spontánní psiny a její syntax (!) připouští mnoho slovních hříček, calembourů z myšlenkových asociací, žertovných záměn, přesmyček, doběhlíků, dobíháků, hádankářských vejšplechtů, vejžvastů, vejžmolů a pod.« (str. 23). »Metaforičnost hantýrky jí dává legitimaci jisté neúmyslnosti a symbol v ní označuje prvotní zdroj symbolické řeči, jak tomu bylo u primitivů« (str. 41). Atd. Na konci knihy (str. 60—68) jsou výrazy, jichž užívají hráči v karty, zvláště falešní hráči. Autor o nich praví, že je získal od policejního ředitelství brněnského. Jsou to cenné příspěvky k poznání argotu zločinců.

Poznávati argot a stavovské slangy je po nejedné stránce zajímavé. Doplňuje se tím obraz jazykové tvořivosti, získaný pozorováním jazyka spisovného a studiem nářečí. Argot a slangy ukazují mnohdy v rozbujelé podobě leckterou vývojovou tendenci, která je v obecné mluvě teprve v počátcích, že si jí ani valně nevšímáme. Také je třeba k těmto podobám mluvené češtiny proto přihlížeti, že odtud neustále pronikají prvky do obecného jazyka a stávají se majetkem všech mluvčích.

Jako jiné slangy je i mluva číšnická charakterisována především zálibou v některých způsobech tvoření slov a novotami slovníkovými. Vrchní číšník je vrchňas nebo svrchňák, kávonoš kafák a kafoň, jídlonoš špajzák. Podobně je odvozeno pojmenování výčepního výčepák. Dobrý host je tuli, »prachový« tuna, špatný (levý) dostává jméno salát. Špehoun z konkurenčního podniku je vokoun. Nejvíce výrazů mají číšníci pro hosta nezkušeného. To je křen nebo kořen a také kchó. Zdá se, že toto kchó vzniklo zkrácením ze slova kořen; [117]ve zkratce pak byla vlivem němčiny aspirována počáteční souhláska. Slovo kchó se spojuje s výrazy běžnými ve vídeňském rotwelschi, jako šmetr kchó ‚vychloubavý kořen‘ (víd. schmettern ‚mluviti‘), lajvont kchó ‚výborný kořen (víd. Leinwand ‚vše v pořádku‘). U nápojů, které číšníci hostům přinášejí, jsou tyto jazykové zvláštnosti. Bílá káva je v tak pravidelném spojení se smetanou, že slovo ‚smetana‘ se vůbec nevyslovuje a slang přestává na pouhých předložkách: bílá s, bílá bez. Rumu se říká šutr a šutrovaná černá je černá káva s rumem. Pivo má v slangu jména bláto a marast. Sklenice plzeňského, obecně zvaná jedna tvrdá, je také jedna plz nebo jedna zez Plzně. Z jídel má maso název flákota, sekaná je co týden dal, chléb v ústech se mazající hatlánek. Tlačence říkají šnátrová trnda, koňskému salámu tažné vuřt. Kuřivo je kouřka, cigareta ciflka, zápalky štrýby. Číšnická jména peněz uvedená Nováčkem jsou skoro vesměs přejata z argotu. Obecné názvy jsou lóve, granty, dajty, rantále, mari, mós, outratníky, šušně. Mince 10 h je paťoch, 20 h flinc, 50 h psotník. Koruna má jméno křunda, krándla, fándla, vrána, rutna a tipl (úsloví ani tipla = ani haléře); 5 Kč je bur, buró nebo placek, culgna; 10 Kč je klika nebo krunpna; 20 Kč je dopl; 100 Kč je zelená, hradčany, mařena a také kolo, kilo, man, k tomu se přitvářejí názvy 50 Kč: půl kola (kila), halbman. 500 Kč je pětikolo, pětiperioda nebo cihla; 1000 Kč = tácek, talíř, fecna, rizna (víd. Ries, Riesenmann). Zpropitné je číšníkům bakšiš nebo mejto; z Prahy znám pro ně ještě výrazy převoz a výpalné. Nedal-li host zpropitné, říkají: Ten se vypek! Nezaplacená útrata má označení přejaté z němčiny grínšpajz.

Z jiných věcí číšníky přejmenovaných uvádím názvy ohavy, ovál ‚oděv‘, šmizla ‚košile‘ podvazek ‚kravata‘, vrtule ‚vázanka, motýlek‘, hnusy ‚ponožky‘, mlsáky ‚boty‘, ráčny ‚hodinky‘ (víd. Ratschen), hankrle ‚utěrka‘. Některá z těchto jmen ukazují zálibu slangu v slovní hříčce. Srov. také číšnický pozdrav má puklina!, můj hlubosklon!, můj břicholom! nebo hravé měnění slova, jako na chlívečku (na chviličku), ouprdelně (úplně), poprdelník (popelník), už je to vyříznuto (vyřízeno) a pod. I jména časopisů, které hostům předkládá, číšník takovým způsobem komolívá, na př. Národní oplození (osvobození), Pistr tajdn (Pestrý týden).

Číšník hosta oklepává, očekávaje zpropitné; odmítá-li host pokušení, musí se vařit. Když host vysedává a neplatí, je ho třeba vykouřit. Nejde-li to v podniku jako dříve, chcíp tam pes. Špatný tanec artistky jmenuje barový číšník tanec mlha. Úsloví to je tečka značí ‚to je dobré‘. Kdo ukradl drobné, [118]zdýml šrot. ‚Urazit se‘ je dělat votočenýho. Jako většina našich obchodníků a živnostníků, má i číšník velikou zálibu v slovech zdrobnělých. Nabízeje noviny hostům, říká: Tak prosím Političku (Národní politika), Právíčko (Právo lidu), České slovíčko, Novinky moravské, večerníček, atd. Počítaje útratu, nezná téměř výrazů nezdrobnělých; srov. to máme 2 párečky, 4 chlebíčky, 1 pivečko, 6 koňáčků, a pod. (viz též NŘ. 15, 1931, 69 n.).

Ještě je třeba podati několik ukázek ze slangu karbanického. Karty nazývají plotňáci hódry nebo krátce hó (jako vídeňští gauneři Hadern, Ha). Karetní řemeslo je valcha (karbaník valchář) i válka, hrát v karty je válčit, válet. Hraje-li se na jistou výhru, je to na sichr, na lajvand; hra na výhru s někým společnou je na holport, do šábu; hra bez peněz je na luft. Vyválet značí ‚vyhrát‘, také vodvázat se; to byl vodvaz! Opak toho je shořet, téct jako konev, znegrovat se, být poc. Obehrát druhého je zpocovat, udělat, ufachčit, vykuchat, bedinovat. Pro falešnou hru jsou hódry cundované (znamenané; cund ‚znamení‘) nebo udělané. Karta označená ohnutím růžku je bigrle, protlačením drukrle. Rozličné praktiky při snímání a míchání karet mají svá jména, jako sejmout na zoubek (jak to míchající hráč připravil, aby »kořen« prohrál), vytrhnout vocas (několik karet z prostředka dát nahoru), udělat Daniela, udělat starýho (připravit pořadí karet tak, aby vybraná oběť prohrála). Kde se hraje teta nebo štós, tam to letí, tam se to točí, tam se to dává. Ve ferblu jsou sedmy fistle, osmy otokary, devítky nelky, desítky dople, kluky šropy (víd. Schropp ‚chlapec, kluk‘), dámy pajndle (víd. Bein’l ‚holka‘) nebo koc (víd. Katze ‚děvče‘), krále vyhnanci nebo 6. ledna, esa melachy, grony, psy. Při hře v taroky slove pagát harfička, škíz rohatej a mond plná čuňa. Flek na hru se dává slovy nahoru a dolů, od vrchu dolů, od Šumavy k Tatrám, přes celou drštku, žamé la čura pičura fina. Pro dávání »kontra« je karbanické úsloví za dva do hrba.

Veliké množství slov jak v číšnickém slangu, tak zvláště v argotu falešných hráčů je přejato z rotwelsche. Nováček se často pouští do výkladu takových cizích prvků, ale nezná příslušné publikace policejních úředníků vídeňských. Jako odbornou literaturu uvádí na konci nahodilý výčet několika prací,[3] ale nikde není viděti, že by jich byl také užíval, ať [119]již k srovnání, či k výkladu. Proto jsou jeho výklady velkou většinou nesprávné. O slově mili ‚být v nebezpečí‘ (str. 68) píše, že vzniklo za války 1918 v hostinci u Poláčků v Brně. „Hráli šimlaři a desertéři, z nichž jeden hlásil: ‚Mám dardu s bélama v trumfech do esa‘ (objevila se patrola) a dodal: ‚Všichni jsme mili‘ (zatčeni)«. Nováček myslí, že slovo to je z militérka. Ale už 1889 uvádí Berkes (Das Leben und Treiben der Gauner, str. 106) mili sein ‚být zatčen‘; ve vídeň. argotu je dávno běžné sloveso milisieren ‚zatknouti‘ a Millingeher ‚zatčení‘. Není zde místo, opravovat všecky vadné výklady. Nováčkův materiál má dokumentární cenu, ale musí být teprve odborně zpracován a vyložen.

Musíme si však všimnouti českého jazyka, kterým je tato rozprava psána. Autor ji sice sám označuje za »poněkud humornou«, ale čtenáři přes to vadí na hojných místech sloh příliš povídavý. Ani hovorovému jazyku nejsou ke cti stereotypní vložky, jako řekněme, řekl bych. Nováček píše: vasalský échanson (nemá) docela nic společného — řekněme — s takovým panem vrchním z přední velkoměstské kavárny (str. 11), číšníci mluvící svou hantýrkou těžko by rozuměli — řekněme — hantýrce rybářů (49); také existuje, řekl bych, hantýrka mimická (23); filologický vzruch, který, řekl bych, slovo či větu koření (48). Podobné povahy je užívání částice jaksi, na př. ač je (má úvaha) obecně založena, přece její základnou zůstává jaksi Brno (9); (barový číšník je s vrchním) kamarád, neboť je na něm jaksi závislý (31). S tímto tónem podivně kontrastuje veliká autorova záliba v učených slovech cizích, jako visuální představa (22) m. zraková, hantýrka je plna promiskuitních výrazů (41), podléhá vitální evoluci (42) m. živě se vyvíjí, výkřik ‚Ježíši a Maria!‘ byl zkrácen z reverentních důvodů na nepoznatelné ‚Šmarjá!‘ (47) (i věcně je to omyl, není tu tabuistické měnění, nýbrž otírání hláskové podoby v obratu často a vzrušeně vyslovovaném); eufemistické označení se brzy však (!) opět zdisformovalo (47) atd. Nesprávně spojuje autor sloveso užívati se 4. pádem, proto píše na př.: pro periodu se užíval název návštěva (46) m. užívalo se názvu; hantýrka, pokud je uvedena a používána (9) m. je jí používáno. Také je vadné spojení ‚gesto slovu předchází‘ (23) m. před slovem. Sloveso vlastniti ve větě »číšník vlastní sbírku zastavenin« (25) může být bez újmy smyslu nahrazeno správným má; podobně (gesto) se nachází uprostřed věty (23) slovem jest. Spojení ten který jazyk ve větě ‚hantýrka vzniká ze základu toho kterého jazyka‘ (41) je třeba nahraditi správným daného, příslušného jazyka. Místo ‚pak přijdou na řadu ty (tanečnice, [120]str. 35)‘ třeba po česku psáti následují, dochází na ně a pod. I v předložce oproti si autor neprávem libuje, na př. hantýrka brněnská oproti pražské (47), hantýrka diplomatů by byla dost chudá oproti hantýrce takového pepíka (49). Záporná věta ‚v každém lepším podniku nechybí téměř nikdy předtanečník (38)‘ nemůže mít slovo každý, nýbrž musí se místo něho užíti výrazu záporného žádný. Spojka pakli značí ‚jestliže však‘ a užil jí tedy autor nesprávně, když napsal: Lidé však nedůvěřují ani literárnímu termínu, pak-li (!) se jim jedná o věci nestoudné (49) m. jestliže běží oč. Podivně jsou spojeny věty: Získal jsem ji (hantýrku karbanickou) od policejního ředitelství brněnského, za niž mu vzdávám srdečný dík (9) m. a vzdávám mu za ni. Také je nesprávně užito vztažného zájmena ve spojení ‚ti blbí »křeni« jsou blýskavicemi, kteří si… potrpí v podniku na betelné osvětlení‘ (20) m. které. Proti tvarosloví chybuje Nováček, když píše v kolenách (31) m. v kolenou, mnohé tanečnice nabízí své zlato (34) m. nabízejí, zapovězeno (13) m. zapověděno. Platnými pravidly pravopisnými se neřídí v slovech ač-li (15, 16) m. ačli, kupodivu (19) m. ku podivu. Také v interpunkci jsou četné odchylky od běžné normy.

---

[1] Jméno plotňák má základem něm. slovo Plattenbruder, jehož první člen Platte značí v mluvě vídeňských gaunerů tolik co něm. Bande; platt znamená v rotwelschi ‚k zlodějské bandě příslušný‘.

[2] Srov. M. Pollak, Wiener Gaunersprache (Großův Archiv für Kriminalanthropologie und Kriminalistik XV, 1904, str. 171—237); A. Petrikovits, Die Wiener Gauner-, Zuhälter- und Dirnensprache, 2. vyd., Vídeň 1922; W. Polzer, Gaunerwörterbuch für den Kriminalpraktiker, Mnichov 1922.

[3] Neobešlo se to bez chyb. Vondrákův článek o přezdívkách vyšel v Jagićově Archivu 1890 (ne 1840), tisková chyba je i ve jméně Chautard (ne Chantard), Rossignolův slovník franc. argotu je z r. 1901.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 4, s. 115-120

Předchozí Josef Bukáček: Je čeština přeloženou němčinou?

Následující Z kanceláře Slovníku jazyka českého