Časopis Naše řeč
en cz

Umělčin životopis?

Hana Prouzová

[Drobnosti]

(pdf)

-

V kulturní rubrice jednoho deníku jsme se v článku o známé filmové herečce dočetli, že jistý autor vydal před časem umělčinu biografii. Že tento tvar přídavného jména přivlastňovacího k ženskému jménu s příponou -yně (-kyně) není ojedinělý, o tom jsme se přesvědčili v románě Ladislava Fukse Vévodkyně a kuchařka, v němž autor používá podoby vévodčin (před vévodčiným domem, obraz vévodčiny matky, na vévodčině přikrývce atd.).

V příslušných kontextech jde o tzv. individuální přivlastňování, tj. přivlastňování určitému jedinci. Pro vyjadřování tohoto vztahu má čeština a některé jiné slovanské jazyky na rozdíl od ostatních jazyků zvláštní prostředek, tzv. přídavná jména přivlastňovací. Tvoří se od jmen mužských jedinců přidáním přípony -ův, otec — otcův, Jan — Janův, od jmen ženských jedinců přidáním přípony -in; ta se připojuje k části slova vzniklé od[55]sunutím příslušné koncovky, srov. Alena — Alenin, chůva — chůvin. Někdy je odvozování provázeno změnou kmenové souhlásky, učitelka — učitelčin, sestra — sestřin aj. Od přechýlených ženských jmen na -yně (-kyně) se však přídavná jména přivlastňovací zpravidla netvoří nebo se tvoří jen výjimečně, pak se ovšem neodsunuje celá přípona, ale pouze koncovka -ě, tedy ministryně — ministrynin, analogicky vévodkyně — vévodkynin. Potenciálně lze sice tato jména tvořit neomezeně (formálně morfologické překážky tu neexistují), nejsou to však slova zcela živá a samozřejmá. Souvisí to jistě i s faktem, že už příponou -yně (-kyně) se tvoří poměrně malý počet přechýlených ženských jmen a navíc to jsou často jména příznaková nebo frekvenčně omezená jako např. spojenkyně, nadšenkyně, jmenovkyně aj. Určitou roli hraje snad i okolnost, že podoby přivlastňovacích přídavných jmen na -ynin jsou zejména v nepřímých pádech poněkud těžkopádné. A konečně nelze asi zanedbat ani vliv okolnosti, že k některým přechýleným jménům na -(k)yně existují dubletní podoby na -ka (srov. přítelka, žačka, chráněnka), od nichž se přivlastňovací adjektivum tvoří příponou -in se současnou změnou kmenové souhlásky (přítelčin atd.). Tímto způsobem vznikla pravděpodobně i podoba vévodčin (základové jméno vévodka však není doloženo). Tyto okolnosti a snad i snaha o úspornost, ekonomičnost vyjadřování vedly patrně autora k užívání „zkrácené“ podoby vévodčin.

Situaci by bylo možno řešit ještě jinak: při individuálním přivlastňování se za určitých podmínek (jde-li o víceslovné pojmenování a nelze tedy utvořit přídavné jméno na -in, -ův) užívá bezpříznakového prostředku přivlastňování druhového, tzv. genitivu (2. pádu) přivlastňovacího. Ten, právě díky této bezpříznakovosti, proniká do oblasti přivlastňování individuálního i za jiných než zmíněných podmínek.[1] Vzhledem k této obecné tendenci bychom v uvedených případech považovali tedy za vhodnější genitiv přivlastňovací (zvláště když už ho autor na některých místech užívá, srov. např. na francouzském dvoře vévodkyně, kromě matky vévodkyně aj.) než problematický tvar přivlastňovacího přídavného jména.


[1] Srov. H. Prouzová, Přivlastňovací přídavná jména na -ův, -in v současné češtině, NŘ 47, 1964, s. 129—142.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 1, s. 54-55

Předchozí Ludmila Švestková: Šperky

Následující Alena Polívková: Triatlon

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1