Časopis Naše řeč
en cz

Dvě kapitolky z formálního tvarosloví češtiny

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

1. Obrazy od Mánesa, ale od Rabase

Obě osobní jména v nadpisu končí souhláskou -s, ale jedno má v genitivu a v akuzativu koncovku -a, kdežto druhé -e; tak je to ve spisovné češtině obvyklé. Abychom tento rozdíl poněkud osvětlili, budeme se skloňováním takovýchto jmen podrobněji zabývat. Porovnáme-li všechna podstatná jména rodu mužského životného zakončená na -s, ukáže se, že je značný rozdíl mezi jmény obecnými a jmény vlastními.

Téměř všechna substantiva obecná se skloňují nebo alespoň mohou skloňovat podle vzoru „pán“, tj. ve 2. a 4. pádě jednotného čísla mají koncovku -a. Bez výjimky je tomu tak u jmen zakončených na -os (kos, los, losos, pštros, albatros, většinou u jmen zakončených na -as (ras, ďas, chuďas, konipas, karas, dále u jmen pes, rys, běs, poděs a u několika dalších. Některá kolísají mezi „pán“ a „muž“, např. rorýs, platýs, ibis, pilous, mrňous, keťas, primas aj.), ),

Vlastní substantiva rodu mužského životného zakončená na -s se chovají z velké části jinak nežli jména obecná. Na rozdíl od obecných mají vlastní jména zakončená na -as v současné češtině převážně skloňování měkké, srov. genitivy Rabase, Halase, Nečase, Pinkase, Pavlase, Firbase, Holase, Kubiase, Basse[1] atd. Naproti tomu vlastní jména zakončená na -es mívají skloňování tvrdé, srov. genitivy Mánesa, Arbesa, Matesa, Hustolesa, Moyzesa, Simonidesa, Kobesa, Herodesa, Harapesa aj. Tyto dvě skupiny jmen zakončených na -s by potvrzovaly tendenci k disimilaci samohlásek ve dvou po sobě následujících slabikách.[2] Podle ní by jméno Mánes mělo ve 2. a 4. pádě koncovku -a proto, aby v posledních dvou slabikách nebyla tatáž samohláska, tj. -e-e, a ze stejného důvodu by jméno Rabas mělo ve 2. pádě koncovku -e, aby sled samohlásek v posledních slabikách nebyl -a-a (u jména Rabas dokonce -a-a-a). Ve spisovné češtině je tato tendence dosti silná, avšak za univerzální ji považovat nelze.

U vlastních jmen rodu mužského životného zakončených na -s se jako základní postupně uplatňuje tendence skloňovat podle vzoru „muž“. Výjimku tvoří výše uvedená jména typu Mánes a několik dalších, např. Hus, Kos, Rys, Voves, Rus. [75]Velké množství ostatních s různým zakončením má v současné češtině skloňování měkké, např. Klaus, Kraus, Boris, Faltys, Matys, Rais, Quis, Otýs, Frais, Sekvens, Alfons, Amos, Petrus, Rakous, Rúfus, Vajs, Fuchs, Kalous, Graus, Zeiss, Lábus, Morris, Semmelweis, Wells, Goebbels, Brahms a mnoho dalších. Některá z nich ještě kolísají, ale sklon k měkkému skloňování je u nich ve spisovné češtině silný. Podléhají mu už i některá jména typu Mánes, např. od jmen Kerles, Harapes se ve sdělovacích prostředcích objevují genitivy Kerlese, Harapese. Avšak „obrazy od Mánese“ nebo „romaneto od Arbese“ neřekne žádný rodilý Čech.[3] Zato 5. pád mají i jména zakončená na -es podle vzoru „muž“, tedy Mánesi, Arbesi, Matesi, Kobesi atd.; i tato skupina podléhá v tomto tvaru obecné tendenci vlastních jmen životných zakončených na -es. Důsledně podle vzoru „pán“ se skloňuje jen několik jmen zmíněných výše, tj. Hus, Kos, Rys atd.

Otázka, jíž se zabýváme, má historii. Matiční Brus jazyka českého ve druhém vydání z r. 1881 žádá nekompromisně u jmen zakončených na -s ve 2. pádě koncovku -a, tj. „Alojsa, Brandejsa, Karasa, Krausa, Nečasa, Pštrosa, Quisa, Zákrejsa atd.“, a odůvodňuje to tím, že „s jest tvrdá souhláska“. Ale přiznává, že se vyskytují také „chybné“ tvary podle vz. „muž“. Tentýž Brus ve třetím vydání z r. 1894 sice také vyžaduje genitivy Alojsa, Brandejsa, Nečasa, Pštrosa, Zákrejsa, ale na rozdíl od druhého vydání připojuje tuto poznámku: „Toliko u jmen něm. původu převládá již tvar přehlasovaný, sklánějí se tedy dle vzoru oráč, ačkoli tvary nepřehlasované rovněž se vyskytují, tedy, Fuchse (a), Klause (a), Krause (a) atd. od Fuchs, Klaus atd.“ Další posun je patrný v prvním vydání Pravidel (z r. 1902). Praví se v nich, že „životná přichylují se obyčejně ke vzoru oráč“, a jako příklady se uvádějí genitivy Weisse, Raise, Fuchse, Krause (s pozn. „vysl. Krauze“). Koncovka -a se přitom nevylučuje. K tomu se poznamenává, že s je sice souhláska původem tvrdá, ale vlastní jména takto zakončená čeština „vřadila většinou do sklonění měkkého“. V dalších letech zůstala Pravidla u preferování měkkého skloňování, popř. připouštěla dublety. Přitom jména Mánes, Arbes, Mates apod. pozornosti Pravidel ušla (jméno Mánes se objevilo až v Pravidlech z r. 1958). Jména Hus a Rus mají ovšem v kodifikačních příručkách skloňování tvrdé.

Pokusili jsme se hlouběji vystihnout stav jednoho okrajového jevu ve formálním tvarosloví současné spisovné češtiny. Spíše nežli o stavu by bylo vhodnější mluvit o tendenci, protože stav není plně ustálen. Že prodělal za posledních sto let vývoj, o tom není pochyb. Není však snadné zjistit, co ovlivňovalo jednotlivé autory starších textů při volbě skloňování jména. Jestliže např. v Kopalových Dějinách francouzské literatury z r. 1949 najdeme podoby Dorgelèsa, Barrèsa, [76]Mendèsa, může se v tom projevovat podvědomá shoda s typem „Mánes“, může to být ovšem také vliv starší kodifikace nebo regionální (nářeční) zvyklosti autorovy atp. Naproti tomu podoby Dorgelèse, Barrèse ve 2. dílu Dějin francouzské literatury z r. 1976, redigovaném J. O. Fischerem, svědčí o tom, že byly zvoleny ve shodě s převažující tendencí ve spisovné češtině. Obdobně lze vysvětlit, že v publikacích o dějinách filozofie od Höffdinga-Krále i od Tvrdého (ze 40. let) se vyskytují genitivní podoby Hobbesa, Jamesa, Vivesa, kdežto v překladu Malých dějin filozofie od H. J. Störiga (z r. 1991) jen Hobbese, Jamese. Potvrzuje se tím, že v současné spisovné češtině s výjimkou jmen typu Mánes a několika jmen jednotlivých už silně převládá u vlastních jmen životných zakončených na -s skloňování měkké.

2. Obdivovat se očkám a ouškám?

V rubrice Jak dnes mluvíme, píšeme otiskované v Literárních novinách napsala 21.4. 1994 Naďa Svozilová toto: „Zajímavý titulek má článek v Magazínu dnes (č. 6): Učitelka šéfuje soukromým očkám. – Očka tu sice nejsou párové tělesné orgány, nýbrž detektivové, ale i kdyby nakrásně šlo o nějaká modrá kukadla, vše jedno: veškerá očka mají v 3. pádě tvar očkům (je to střední rod), nikoli očkám (jako by šlo o rod ženský – ručkám, kočkám…).“ Zdá se, že autorka vylučuje možnost, aby se ve 3. pádě množ. čísla vyskytla u podstatných jmen rodu středního zakončených na -o koncovka -ám. S tím bych však nemohl souhlasit, protože to neodpovídá skutečnosti. Své mínění na tuto otázku jsem už vyjádřil dříve[4], nyní je podám v doplněné podobě.

V učebnici Český jazyk pro 6. ročník, které se užívalo na našich školách na začátku 60. let, bylo uvedeno, že podstatná jména oko, ucho, jestliže se jimi neoznačují části těla, mají ve 3. pádě množ. čísla tvary okám, uchám. Naproti tomu v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny jsou pro tato substantiva užitá „ve významu přeneseném (oko na chytání zvěře, v kartách, oko na polévce, mořské oko = jezero, ucho u nádoby)“ pouze tvary okům, uchům.[5] V pozdějších vydáních učebnice byly tvary 3. pádu změněny na okům, uchům. Pro učebnici je to snad řešení přijatelné, ale je nutné považovat tvary okám, uchám za nespisovné? A jak se vůbec dostaly do učebnice?

Koncovka -ám (někdy -am) existovala ve 3. pádě pl. u neuter typu „město“ (vedle koncovky -óm) ve staré češtině; v Gebauerově Historické mluvnici najdeme např. doklady kamnam, nosidlam, slovam, kupadlam, bidlám, jadýrkám aj. Dobrovský se ve své mluvnici češtiny zmiňuje o tom, že dativ pl. -ám mají ta [77]neutra, která byla kdysi ženského rodu, jako lejtka, žebra (dativ lejtkám, žebrám), avšak také mnohá jiná podle obecného jazykového obyčeje, např. víčkám, kolám. V prvních Pravidlech českého pravopisu (z r. 1902) se poznamenává, že „v jazyku starém bylo lýtka, -y rodu ženského podle ryba; z toho jest nč. množ. dat., lok. a instr.“. O dativu pl. substantiv oko, ucho, pokud se jimi neoznačují tělesné orgány, se v těchto Pravidlech píše: „Dat. uchům, okům, nebo -ám.“ V Pravidlech z r. 1941 je k množ. číslu oka dativ pouze okám.

Akademická Mluvnice češtiny 2 z r. 1986 se kupodivu o skloňování tvarů oka, ucha nezmiňuje, dovídáme se však v ní, že „jméno lýtko a pomn. vrátka, dvířka a bedra mají v dativu pl. tvary na -ům i -ám, … jméno děcko má v dativu pl. -ům/ám, … pomn. luka má v dativu -ám, …“ Zato Slovník spisovné češtiny (2. vyd. r. 1994) uvádí dativní koncovky k tvarům oka, ucha -ům -ám. Je tedy zřejmé, že koncovka -ám u substantiv náležejících ke vzoru „město“ ve spisovné češtině existuje. Jde ovšem o to, v jakém rozsahu, resp. u kterých substantiv.

Jestliže tedy k tvaru oka je 6. pád okách a 3. pád může být okám, nevidíme důvod, proč by zdrobnělina očko (popř. očičko), která má v 6. pádě pl. rovněž koncovku -ách, nemohla mít ve 3. pádě pl. také koncovku -ám. Jak jsme viděli v citátu uvedeném na začátku článku, tato podoba existuje. Najít větší počet dokladů je však obtížné, hlavně proto, že dativ plurálu je po vokativu plurálu nejméně frekventovaným pádem,[6] a proto se také zřídka objeví problémy spojené s volbou jeho tvarů. Avšak zkoumáním jazykového povědomí osob aktivně ovládajících spisovný jazyk jsme zjistili, že u některých skupin neuter považují koncovku -ám v 3. pádě pl. za přijatelnou (obvykle jako dubletní) i ve spisovném jazyce. Týká se to především substantiv zakončených na -čko, někdy i na pouhé -ko,[7] např. podob vajíčkám, jablíčkám, peříčkám, kolečkám, poličkám, stehýnkám, kolínkám, křidýlkám, žebírkám, dřívkám, holátkám, hovínkám, polínkám, ouškám atp., a také podob senám, suchám, vlhkám, horkám od substantiv seno, sucho, vlhko, horko. Koncovka -ám se objevuje také u neuter cizího původu zakončených na -ikum (např. antibiotikám, specifikám). Někdy je tak možno odlišit tvar těchto jmen od tvaru životných maskulin zakončených na -ik, např. praktikám (od praktikum) – praktikům (od praktik), narkotikám (narkotikum) – narkotikům (narkotik), erotikám (erotikum) – erotikům (erotik).

Z uvedeného je zřejmé, že koncovka -ám se může v dativu plurálu vyskytovat jen u těch neuter, která mají nebo alespoň mohou mít v lokálu plurálu koncovku -ách. V současné češtině je hlavním důvodem výskytu koncovky -ách skutečnost, že před touto koncovkou nedochází ke střídání souhlásek, jestliže tvarotvorný [78]základ končí na souhlásku zadní. Proto je koncovka -ách ve spisovné češtině velmi častá u neuter končících na -ko, -go, -ho, -cho. Užití koncovky -ám v dativu plurálu ovšem takto motivováno není, neboť ke střídání souhlásek nedochází ani před základní koncovkou -ům. Výskyt koncovky -ám je především projevem tendence po vyrovnání tvarové podoby koncovek, tj. snahy, aby pokud možno v koncovkách všech pádů byla samohláska a nebo á, např. očka, očkám, očka, očka, očkách, očkama (jestliže nejde o orgán zraku, pak je ovšem instrumentál očky).[8] Přispívá k tomu patrně i to, co připomíná K. Rocher, že totiž v plurálu „se rod tak ostře necítí.“[9] Podle našeho mínění by mohly při tom hrát roli také strukturní vztahy mezi pády: stejnou samohlásku v koncovkách dativu a lokálu plurálu mají četná substantiva rodu ženského a středního, srov.: ženám – ženách, růžímrůžích, písním – písních, kostem – kostech, mořím – mořích, stavením – staveních. Pro současnou češtinu by bylo možno uvažovat i o vlivu některých slovanských jazyků, srov. slovenské okám, uchám, očkám atp.

Podstatné ovšem je, že dativní koncovka -ám v plurálu neuter se vyskytuje v některých oblastech naší země v mluvených projevech. Srov.: „U substantiv rodu středního má obč. (rozuměj: obecná čeština – M.S.) nejen tvary jako kolečkách (kde to jinak nejde ani při nejusilovnější snaze po spisovnosti), ale i takové jako na střediskách, po pravítkách, v sedátkách, … Ve spisovném jazyce se změkčené tvary (střediscích apod.) chápou jako variantní (tj. ne jedině správné). Podobně bývá taky jabkám, střediskám apod. vedle -um.[10] J. Bělič uvádí, že koncovka -ám se vyskytuje ve středních Čechách (ke kolenám vedle ke kolenum), na Boskovicku, na Opavsku.[11] Je dost běžná i na západě Čech.[12]

[79]Gebauerovo kodifikační úsilí o zpravidelnění deklinace (i konjugace) spisovné češtiny se v dost velké míře podařilo, což je výhodné pro školní vyučování. Rubem ovšem je umělé vytlačování jazykových jevů dosud živých, což může mít za následek oslabování životnosti spisovného jazyka. Vl. Skalička se o tom vyjádřil takto: „Každý jazyk má množství nepravidelností, nedůsledností, podivných pravidel, archaismů atd. Tyto zjevy jsou pro jazyk stejně nezbytné jako určitá volnost v životě hospodářském. … Jazyk příliš zracionalizovaný byl by příliš suchý, nepoddajný a málo schopný změn.“[13] Podobně soudí také Z. Rusínová, srov.: „… ve spisovné češtině je řada historismů … Avšak tyto formy jsou součástí prožívané normy spisovného jazyka.“[14]

Domníváme se, že koncovku -ám ve 3. pádě plurálu je možné považovat za spisovnou (jako variantní) u těch neuter, o nichž se zmiňujeme výše. Rozhodně by to mělo platit o tvarech okám, uchám, očkám, očičkám, ouškám, a to i tehdy, jestliže je jich užito v přeneseném významu (očko = soukromý detektiv), protože ani tehdy se způsob skloňování nemění.


[1] V rubrice Rozhlásek předválečných Lidových novin bylo jednou otištěno toto žertovné upozornění na vepřové hody: „Upozorněte Basse, ať nepropase zase to prase u Rabase.“

[2] Viz I. Poldauf, Máme v češtině harmonii samohlásek?, NŘ 52, 1969, s. 201–209. – Týž, Form and Meaning – their interplay in Morphology, Travaux Linguistiques de Prague 4, Praha 1971, s. 157–187.

[3] Člen redakční rady NŘ Jan Balhar k tomu poznamenal: „Moravan by říci mohl. Tvary na -a se mu shodují s tvary nářečními, proto se jim ve spisovném projevu vyhýbá volbou tvarů Mánese, Arbese.

[4] M. Sedláček, Okám, uchám, anebo okům, uchům?, Český jazyk a literatura 26, 1975–1976, s. 35–37.

[5] F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, část I, 3. vyd., Praha 1951, s. 517.

[6] Viz Jelínek – Bečka – Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů, Praha 1961, s. 88.

[7] Mluvnice češtiny 2, Tvarosloví (Praha 1986, s. 316) sice konstatuje, že „výraznou skupinu tvoří jména s deminutivním formantem -k(o), -čk(o)“, ale nijak ji blíže necharakterizuje.

[8] K tomu srov.: „Koncovka -ám je přejata z pl. dat. a-kmenův, městám podle rybám. Ujímala se zde snáze a šířila se rychleji než jinde, např. ve vzoru chlap, poněvadž zde byla podporována koncovkou nominativní -a (města – městám), nominativ mívá vliv na ostatní pády svého čísla tím, že se jim takořka dává za základ.“ J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého, díl III, Tvarosloví I, Skloňování, Praha – Vídeň 1896, s. 141.

V mluvnicích tehdejší spisovné češtiny se však Gebauer snaží skloňování neuter zakončených na -o kodifikací zpravidelnit, srov.: „Do nedávna psalo se také např. kolám, víčkám, lok. kolách, křídlách, jezerách, prknách, střevách, instr. kolami, křídlami, jezerami, jablkami, městečkami atd.; ale nový jazyk spisovný dává co možná přednost koncovkám vzoru město: v dat. -ům, lok. -ích a -ech a instr. -y.“ J. Gebauer, Příruční mluvnice jazyka českého… 2. vyd., Praha 1904, s. 102.

[9] K. Rocher, Gramatický rod a vývoj českých deklinací jmenných, Praha 1934, zvl. s. 122n.

[10] P. Sgall – J. Hronek, Čeština bez příkras, Praha 1992, s. 41.

[11] J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 158.

J. Balhar v redakční poznámce zpřesňuje a doplňuje Běličovy údaje. Podle Balhara se koncovka -ám u neuter vyskytuje jen na západním Opavsku a pak na velké oblasti střední a jižní Moravy, zhruba od měst Nové Město, Boskovice, Prostějov, Lipník a na jih po státní hranici.

[12] J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní, část II, Praha 1976, s. 34.

[13] Vl. Skalička, Vývoj české deklinace, Praha 1941, s. 8.

[14] Viz SPFFBU, A 41, 1993, s. 155.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 2, s. 74-79

Předchozí Alexandr Stich: Existuje u nás pocit ohrožení jazyka?

Následující Jana Hoffmannová: Feministická lingvistika?