Shoda ve větách se dvěma (nebo více) podměty středního rodu

[Drobnosti]

(pdf)

-

Jsou-li ve větě dva podměty rodu mužského nebo ženského a je-li přísudek takový, že se na něm liší rod, bývá mezi podměty a přísudkem shoda v rodě. Na př.: bratr a strýc (bratr se strýcem) již odešli; matka a dcera umřely v týdnu po sobě; řípa a kapusta již dozrály; deštník a svrchník scházely. Ale jak, jsou-li podměty středního rodu? Čtli jsme větu »Československo a Polsko jsou odkázány na vzájemnou pomoc«, podobně bychom řekli na př.: Srbsko a Řecko (Srbsko, Řecko a Rumunsko) zvítězily nad Bulharskem; Řezno a Lipsko byly založeny již v dávných dobách; tele a hříbě vám utekly; prohledal jsem všecko, ale těžítko a pero byly pryč. Snad se člověk dbalejší přísných pravidel mluvnických spokojí raději, kde je možno, přísudkem jednotným (tele a hříbě uteklo), ale nikdo nedovede říci se středním přísudkem množným, jejž bychom přece očekávali, že Srbsko s Řeckem vypověděla válku, že tele a hříbě utekla, že žito a proso dozrála atd.

V úkazech souvislých s mluvnickou shodou nalézáme leccos, co se srovnává spíše s psychologií, s povahou a s umístěním částí představy, vyjádřené větou, než s mrtvou mluvnicí. Tak hned, řekneme-li, že bratr s otcem odešli, místo čehož mluvnice sama by žádala »bratr s otcem odešel« (»bratr odešel s otcem« je něco jiného; v oněch větách »bratr s otcem« je dvoučlenný podmět, v poslední větě je »bratr« podmět, »s otcem« příslovečné určení). A psychologický jest asi také základ mluvnické neshody, na niž zde ukazujeme. A sotva ten základ bude jiný, než že u jmen středního rodu vědomí mluvnického rodu není tak mocné, jako u jmen rodu mužského a ženského, kde rozdíly mluvnického rodu mají oporu v rozdílech pohlavních. Mluvnický náš cit stačí ještě na postižení mluvnického rodu jména množného, vyjadřujícího množství předmětů stejných, a tak říkáme, že hříbata utekla, žita dozrála atp.; ale neuvědomuje si rodové stejnosti několika jednotných jmen středních, sdružených v jediný složitý podmět. Tu cítíme jen skupinu rozličných podmětů, k níž sestrojíme přísudek jako ve větách s několika neživými podměty nestejného rodu (»namáhavá jízda, neklid, nevyspání je unavily« Gebauer-Ertl § 663, 1 z Jiráska).

Byli bychom rádi uvedli i něco dokladů z jazyka starého, ale přiznáváme se, že jich nemáme. Kdyby se našly větné tvary mluvnicky »správné«, nebylo by to ještě důkazem, že je máme napodobiti.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 2, s. 42

Předchozí Jazyk česko-slovenský

Následující »Obvroubiti«