Cibulka, Hřebenka, Malvazinka, Popelka, Buďánka

Antonín Procházka

[Články]

(pdf)

-

(Několik dokladů z tradice.)

Nebylo by snad třeba zde psát o těchto místních názvech pražských, ale je již vskutku nebezpečí v odkladu. Za Košířemi narůstá Velká Praha vilami a činžáky novousedlých kolonistů a vilové usedlosti Šumava, Václavka-Berlín, Cibulka a j. rozmnožily obyvatelstvo smíchovsko-košířské velmi početně, zvláště z vrstev zámožnější inteligence. S čilým ruchem stavebním se však mění radikálně nejen někdejší ráz předměstské přírody, ale počínají se objevovat i novotvary jazykové. Ale zde je právě nebezpečí v silném společenském vlivu lidí přistěhovalých, kteří, neznajíce správně dávno vžité terminologie místní, užívají při svém hojném styku společenském, v hovoru i na adresách jmen Cibulka, Malvazinka, Popelka, Buďánka v čísle jednotném, jsouce sváděni asi šablonovitě mylnou analogií podle hojných jmen usedlostí, užívaných i domorodci v čísle jednotném (Mlynářka, Výšinka, Kotlářka, Bertramka, Václavka a pod.). Dokonce v inserátě Nár. listů jsme čtli: »Prodej vily na Hřebence (!) k celoročnímu bydlení«. Žádný »Smíchovák« ani »Košířák« rodilý neb aspoň ještě před válkou přistěhovalý nikdy tak neřekl. Již více než před třicíti lety jsme chodívali na louku k Cibulkám, dostali jsme se nejednou při botanisování do Cibulek někdy přes plot a z Cibulek třeba plotem, v Cibulkách bylo pro nás eldorádo studentské romantiky — a v citu jazykovém jsme měli povědomí, že týž tvar jako louky - luka je tvar Cibulka i Malvazinka, Popelka, Buďánka, tak jako pro »Zlíchováky« Hrada = Dívčí hrady (Děvín), pro starší Pražany Račana (= Hradčany), pro Holešovické a Karlínské pak dvojtvar: Maniny - Manina, nebo tak [14]jako se říká ve východ. Čechách (v Solnici) na př. vedle troky (necky) také troka a p. A tak jsme se na Popelkách honili za motýly, do Buďánek jsme chodili za kamarádem a přes Buďánka jsme se pouštěli i na Skalku atd. Vojáci chodili cvičit na Skala, na Skalách se konaly později i hry školní.[1] Na Malvazinkách se konaly pohřby, cestou na Malvazinka i z Malvazinek hrávala »kutálka«. Ano též klikatá Kartouzská ulička, vedoucí podle Ringhofrovy továrny na »hlavní« (t. třídu), měla obecně jméno »V uličkách«; »uličkama« jsme chodívali od Plzeňské třídy do gymnasia v Husově ulici a vycházeli z nich až na hlavní třídě mezi někdejší Austrií a býv. hotelem »Arcivév. Štěpán« — nebyloť tehdy ještě průlomu u Richtrovy továrny (přádelny, jíž se říkalo »špinka«). To jsou běžné doklady z vlastní zkušenosti; o historickém oprávnění plurálu ve jménech Cibulka, Malvazinka, Popelka, Buďánka, Hřebenka, Skala není sporu; jistě svědectví pamětníků a povolaných autorit vysloví se pro to, aby si noví obyvatelé košířští uvědomili svou povinnost respektovati tradici domácí, i když by snad někdo namítal, že dalšímu přirozenému vývoji živého jazyka (zde tedy pouhému zmechanisování!) nelze se brániti. Budeme-li pátrat v minulosti, snad záznamy historické leccos objasní — ale ať už snad majetníky usedlostí byli pánové Popelka nebo Cibulka, či ať jsou jména ta původu jakéhokoliv, dnes je jisto, že živý cit jazykový, domácí tradice vzpírá se novotvarům uvedených slov v čísle jednotném, jež zní domorodci směšně i cize.

---

[1] Po vojensku se Skalám říkalo »Sandberg«; kontaminací se stalo, že v slangu studentském byla i Santoška přejmenována na »Santberk«.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 1, s. 13-14

Předchozí E.: »Mary Pickford«

Následující K. Dlouhý: Na rozcestí