Nesví

E.

[Články]

(pdf)

-

Stává se někdy, že se v usu spisovném pro některý případ nevyvine určitá praxe, protože se takový případ vyskytuje jen zřídka. Spisovným stává se pak leckdy v takových případech usus obecný. Na takovou zvláštnost bylo poukázáno v tomto časopise 4, 42 při výkladu o shodě při několika podmětech rodu středního. Napsati Srbsko a Řecko zvítězila, jak by toho žádala shoda gramatická, příčí se našemu citu ne proto, že by se tím porušovala nějaká zásada v jazyce platná (naopak: říkáme-li »obě království zvítězila«, měli bychom se cítit puzeni k tomu, abychom říkali také bez pozastavení »království srbské a řecké zvítězila« a ne »zvítězily«), nýbrž váháme se tak vyjádřiti jen proto, že se tento typ vět (o dvou nebo několika podmětech rodu stř. v čísle jedn.) vyskytuje v jazyce velmi zřídka. V usu obecném však tohoto váhání nepociťujeme. A to proto, že v jazyku obecném v takovýchto přípádech gram. rod podmětu je věc zcela vedlejší, neboť obecný jazyk má v množ. čísle pro všecky tři rody formu jednu a touž: otec a syn zmizeli, matka a dcera zmizeli (podle výslovnosti), kuře i tele zmizeli, Bulharsko i Řecko zvítězili. V množ. čísle se vědomí rodu ztratilo. Proto se nám vedle předpokládané a teoreticky správné formy Srbsko a Řecko zvítězila, kterou bychom stěží dostali z pera, jeví forma S. a Ř. zvítězily jedinou formou přirozenou a i v spis. řeči jediné možnou.

To můžeme pozorovati i v jiných případech. Zájmeno svůj má v množ. čísle spisovné tvary muž. svoji — žen. své (svoje) — [133]stř. svá (svoje). Jazyk obecný má v množ. čísle pro všechny tři rody zase tvar jednotný, t. j. sví, na př. sví lidi, sví věci, sví pole. Vedle tvaru svůj užívá se také tvaru nesvůj s významem adjektivním (ne v své míře): byl všecek nesvůj, byla celá nesvá. V množ. čísle by měly býti v řeči spisovné tvary: byli celí nesvoji, dívky byly celé nesvé, děvčata byla nesvá. Tvary nesvá, snad i nesvé bychom možná napsali (protože nesvá je tvar běžný i v řeči obecné jako žen. sing. a nesvé je jen hlásková spis. obměna ob. tvaru nesví), ale proti tvaru nesvoji se vzepře náš jazykový cit tak jako při shodě Srbsko a Řecko zvítězily. A to z téže příčiny. Je to tvar, který se vyskytne jistě málokdy. Těch rozpaků není zase v jazyce obecném, kde se říká v plur. nesví, ať je podmět rodu jakéhokoli. Tím se stává, že se nám forma nesví zdá mnohem přirozenější a usuálnější než nezvyklé nesvoji a že se tato forma, vlastně vulgární, nespisovná, stává i jediné možnou formou spisovnou: to jsou rozpálení jak žhavé uhlí, neklidní, nesví (překlad Carcova Života mistra Villona 64).

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 6, s. 132-133

Předchozí Ještě o hrnčířském namšívání

Následující Václav Flajšhans: Něco o metodě filologické