Pravopis, výslovnost a skloňování španělských zeměpisných jmen v češtině

Alena Polívková

[Články]

(pdf)

-

Styk našich národů se zeměmi, v nichž se mluví španělsky, tzn. nejen se Španělskem a celou Latinskou Amerikou (kromě Brazílie, Guayany, Haiti a Surinamu), ale částečně i Afrikou, Filipínami a značně rozsáhlými oblastmi Spojených států amerických, přináší s sebou i některé jazykové problémy. Přestože se španělština řadí mezi tzv. světové jazyky, její znalost je u nás stále ještě malá. Máme-li napsat či vyslovit některá španělská vlastní jména (s nimiž se dostáváme častěji do styku než se jmény obecnými), jsme často v nepříjemných rozpacích. A rozpaky se mnohdy zvětšují, máme-li dané jméno ještě skloňovat. Podívejme se proto na chování jedné části španělských vlastních jmen v češtině, a to jmen zeměpisných, podrobněji. Náš příspěvek si nejprve všimne jejich pravopisu, dále výslovnosti a nakonec skloňování.

[78]Pravopis

Při psaní španělských zeměpisných jmen v českém kontextu je nutno si především uvědomit toto:

Názvy zeměpisných jmen píšeme (ve shodě s platnými kodifikačními příručkami) buď: 1. V podobě počeštěné, (a to především názvy států a zemí), např. Bolívie, Ekvádor, Kostarika, Kuba, Mexiko, Nikaragua, Peru, Portoriko; počeštěné podoby (alespoň částečně) mají některá další zeměpisná pojmenování, např. Andalusie, Aragonie, Bogota (někdy však též Bogotá), Galapágy, Havana, Kastilie, Katalánie, Kolumbie, Kordillery, Malaga, Orinoko, Panama, Pyreneje, Valencie aj.

Pravopisnému počeštění však ještě nepodlehla skupina názvů s dvojicí písmen -gu- (vysl. [-gv-]), např. Guatemala, Paraguay, Uruguay a jméno Chile [čile].[1]

2.Většinu španělských zeměpisných jmen však píšeme v českém textu zpravidla pravopisem původním, např. Cádiz, San José, Salamanca, Sevilla, Tajo apod.

Výslovnost

Při výslovnosti španělských zeměpisných jmen se držíme zásady, že cizí vlastní jména se v českém jazykovém prostředí přizpůsobují češtině. Správná výslovnost španělských jmen v češtině tedy neznamená vždy naprostou shodu s výslovností španělskou. Týká se to především těch španělských hlásek (nebo jejich skupin), které jsou v češtině cizí. Ty nahrazujeme českými hláskami, které jsou jim nejpodobnější. Způsoby nahrazování hlásek nejsou však libovolné.

Dodržíme-li při výslovnosti španělských jmen některá pravidla, nebude nám jejich výslovnost činit potíže.

1. Vzhledem k tomu, že je v češtině obvyklý slovní přízvuk na první slabice, vyslovujeme i španělská zeměpisná jména vždy s českým přízvukem. Ve španělštině bývá přízvuk obvykle na předposlední slabice (končí-li slovo na samohlásku), méně často se objevuje na slabice poslední (končí-li slovo na souhlásku). Graficky se španělský přízvuk označuje čárkou nad samohláskou přízvučné slabiky jen v těch případech, kdy je přízvuk na jiné slabice (než jsme uvedli). Je nutné si tedy zapamatovat, že čárka nad samohláskou ve španělských slovech je označení přízvuku, nikoli délky. Proto také naše jazykové příručky [79]uvádějí u jmen jako Cádiz, San José výslovnost s krátkými samohláskami (san chose, kadys).

2. Španělské samohlásky vyslovujeme jako samohlásky české, tj. tak, jak se píší. Pouze písmeno -i- před jinou samohláskou v téže slabice vyslovujeme jako souhlásku [-j-],[2] např. Viejo [vjecho],

3. Výslovnost některých španělských souhlásek je jiná než v češtině. Upozorníme alespoň na nejzákladnější rozdíly.

Charakteristickým znakem španělštiny je souhláska r (resp. rr). Místo španělského silnějšího a delšího r, které je vždy na počátku slova (Reinosa [rrej-],), však vyslovujeme r české [rej-]. Shodně vyslovujeme i skupinu rr, např. Monterrey [špan. monterrrej], [česky monterej].

V repertoáru španělských písmen (resp. skupin písmen) je zdvojené ll, které se vyslovuje jako měkké ľ (nikoli lj)[3], nebo v jihoamerických zemích jako české ž. V češtině je však obvyklé vedle výslovnosti lj,[4] např. Sevilla [sevilja],[5] držet se hlavně u názvů málo známých pravopisné podoby a vyslovovat jednoduché české l, např. Valladolid [valadolit], Sabadell [sabadel].

Při výslovnosti španělských jmen je třeba mít na paměti, že písmeno g vyslovíme před samohláskou e, i jako české ch, např. Gerona [cherona],.

Od této (španělské) výslovnosti však v češtině upouštíme např. při vyslovení názvu Argentina, neboť se u nás už ustálila výslovnost [argentýna],. Stojí-li písmeno g před ostatními samohláskami (a, o, u), nebo před souhláskou, nedělá nám jeho výslovnost potíže, např. Granada [granada].

Přestože se písmena b, v v písmě důsledně rozlišují, vyslovují se ve španělštině stejně. Na začátku slova a po m, n se b i v vyslovují jako české [b], tzn. že např. b ve jméně Barcelona a v ve jméně Varadero se vyslovují shodně. Uprostřed slova se písmena b a v čtou rovněž stejně; tvoří jakýsi přechod mezi b a v. V češtině však písmeno b vyslovujeme jako české [b], tj. Barcelona [b], a písmeno v jako české [v], tj. Varadero [v].

[80]Další výslovnostní potíže působí Čechům skupiny gua, gue, güe, gui. Podle pravidla, které jsme již uvedli, vyslovíme v těchto slabikách vždy hlásku [g]. Skupinu -gua vyslovujeme obvykle trochu odlišně od španělštiny, a to jako [gva], např. Guatemala [gvatemala]; někdy se však vyslovuje s labializovanou výslovností první části dvojhlásky -ua (shodně se španělštinou), např. Guadalachara [guadalachara]. Skupiny gue, gui se vyslovují jako ge, gi, např. Holguin [olgin], ve skupině güe se vyslovuje -u-, tj. např. Camagüey [kamaguej]. U názvu Guinea se však v češtině ustálila výslovnost [gvínea].

Přestože se některé souhlásky ve španělštině vyslovují jinak než v češtině, u některých zeměpisných jmen se v češtině vlivem pravopisné podoby ustálila výslovnost odchylná, např. Zaragoza [zaragoza], Barcelona [barcelona].

U výslovnosti španělských jmen je nutné si dále uvědomit, že následující písmena (skupiny písmen) se čtou v češtině takto:

ch [č], např. Chile [čile]

h se nečte, např. Holguin [olgin]

j [ch], např. Tajo [tacho]

c před a, o, u, l, r [k]; např. Salamanca [salamanka], Clara [klara]

qu [k], např. Quito [kito]

y [j], např. Alcoy [alkoj]

Uvědomíme-li si všechny tyto zásady výslovnosti španělských jmen v češtině, jejich užívání v mluvených projevech se jistě usnadní.

Skloňování

A. Jednoslovná zeměpisná jména

Největší nesnáze dělá uživatelům spisovného jazyka skloňování zeměpisných jmen. Při sledování zpráv hromadných sdělovacích prostředků zjišťujeme, že je stále silnější tendence neskloňovat jména. A přitom již v roce 1852 P. J. Šafařík napsal:[6] „Mně se zdá, že na tom stupni vyvinutí, na kterémž jazyk náš stojí, povinnosť naše, spisovatelův i učitelův jest hájiti přirozeného ústrojí jazyka jak všude jinde, tak zvláště co se skloňování cizojazyčných jmen dotýče, pokud se jen hájiti dá; neboť jsem přesvědčen, že ztratí-li kdy jazyk náš ústrojnou svou ohebnost, jak ji např. již dávno ztratil bulharský, začátek se stane od neskloňování cizích jmen a cizích slov“.

[81]Je tu však otázka, jak daná jména skloňovat? Úkolem této části příspěvku je alespoň částečně přispět k tomu, aby uživatelé jazyka pokud možno nepřicházeli do rozpaků při začleňování španělských zeměpisných jmen do našich domácích skloňovacích typů. Některé tvaroslovné údaje týkající se zeměpisných jmen jsou uvedeny v základních jazykových příručkách, ale tvarosloví značného počtu zeměpisných jmen zůstává zatím nekodifikováno, takže uživatel jazyka nenachází někdy odpověď na problémy, s nimiž se setkává. Všimneme si problematiky skloňování španělských zeměpisných jmen v češtině podrobněji.

Přestože jsou španělská zeměpisná jména ve španělštině buď jen rodu mužského, nebo rodu ženského,[7] v češtině mohou být též rodu středního. Gramatický rod španělských zeměpisných jmen se v češtině řídí hledisky formálními (jména zařazujeme k příslušnému rodu a vzoru podle zakončení ve výslovnosti). Neshoduje se tedy vždy rod v češtině s rodem v původním jazyce, např. jméno Concepción zařadíme v češtině k jménům mužským (ve špan. je rodu ženského), Guadiana je v češtině rodu ženského (ve špan. mužského), Ebro rodu středního (ve špan. mužského), Toledo rodu středního (ve špan. ženského).

Jména rodu mužského

Jména zakončená ve výslovnosti na tvrdou nebo obojetnou souhlásku se začleňují ke vzoru „hrad“, např. Aranjuez, Badajoz, Burgos, Cádiz, Caracas, Cienfuegos, Guadalquivir, Jaén, León, Madrid, Santander.

Jména tohoto typu mají v 2. p. většinou koncovku -u, počet jmen, u nichž se v 2. p. užívá též koncovka -a, je značně malý; v 6. p. je většinou koncovka -u, méně často se vyskytuje -e/-ě, např. o Madridu / v Madridě.

Stejně se skloňují i španělská jména zakončená na -ll, např. Sabadell, Vendrell. U těchto jmen se v češtině z neznalosti výslovnosti v původním jazyce vyslovuje na konci obvykle tvrdá souhláska (shodná s českým l), a tato jména se tedy v češtině přiřazují k tvrdému vzoru „hrad“.

Jména rodu ženského

1. Jména zakončená na samohlásku -a, jíž předchází souhláska tvrdá nebo obojetná, se přiřazují zcela náležitě ke vzoru „žena“, např. Argentina, Barcelona, Bogota (i Bogotá), Córdoba, Granada, Havana, Parana [82](i Paraná),[8] Zaragoza. U některých jmen dochází v 6. p. ke střídání kmenové souhlásky, např. Guadalajara — 6. p. Guadalajaře, Kostarika — 6. p. Kostarice, Malaga — 6. p. Malaze.

U jmen zakončených na -rra, např. Navarra, Sierra, se v 3. a 6. p. píše pouze -ř-, tj. v Navaře,[9] Sieře.

Španělská jména zakončená na -illa [ve špan. výsl. -ija], např. Granadilla, Motilla (del Palancear), Sevilla, se skloňují podle vzoru „žena“, neboť se v češtině obvykle vyslovují s českým -ll-, tj. [Sevila, 2. p. Sevily].

K tomuto typu jmen se zcela pravidelně zařazují i jména zakončená na -ca [-ka], např. Cuenca, Huesca, Salamanca; v 2., 4. a 7. p. si však buď ponechávají -c-, nebo ho mění před pádovou koncovkou v -k-, např. Salamanka, 2. p. Salamancy/Salamanky.

Obtížně se zařazují do českého deklinačního systému jména zakončená na -ja [-cha], např. Catarroja, Lebrija, Loja. Podle zakončení ve výslovnosti 1. p. je lze přiřadit k jménům typu „žena“, v nepřímých pádech však může dojít ke změně kmenové souhlásky (ve shodě s výslovností, tj. 2. p. Lochy, 3. p. Loše).

2. Jména, která mají ve výslovnosti před koncovým -a deklinačně měkkou souhlásku, např. (La) Coruña [-ňa], (La) Mancha [-ča], Vizcaya [-ja], se skloňují jako český typ „Trója“. Jejich paradigma je tedy toto: 1. p. Mancha, 2. p. Manche, 3. a 6. p. Manchi, 4. p. Manchu, 7. p. Manchou, tzn. že 4. a 7. p. mají podle vzoru „žena“, ostatní pády podle vzoru „nůše“.

3. Jména zakončená na -ia, -ie [-ja, -je], např. Bolívie, Kastílie, Murcia, Palencia, Valencie (Valencia) aj. se skloňují zcela pravidelně podle vzoru „nůše“.

4. Skloňování jmen zakončených na -ea, např. (La) Linea, je kombinací tvarů podle vzoru „žena“ a „nůše“, tj. 2. p. Lineje, řidč. Liney, 3. a 6. p. Lineji, 4. p. Lineu, 7. p. Lineou/Linejí, podobně jako Guinea (Korea).

5. Jména zakončená na -oa, -ua, např. Balhoa, Managua, Nikaragua, se skloňují podle vzoru „žena“, ale v 3. a 6. p. mají -oi, -ui, tzn. 2. p. Nikaraguy, 3. a 6. p. Nikaragui, 4. p. Nikaraguu, 7. p. Nikaraguou.

6. Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku -j,[10] např. Para[83]guay [-gvaj], Uruguay [-gvaj], se skloňují pravidelně podle vzoru „píseň“, tj. 2. p. Paraguaye, 3. a 6. p. Paraguayi, 7. p. Paraguayí.

Rod střední

1. Jména zakončená na -o, např. Bagamoyo, Bilbao, Ebro, Montevideo, Oviedo, Santiago, Tajo,[11] Toledo, Trujillo, jsou rodu středního a skloňují se podle vzoru „město“. V 6. p. však mají zpravidla koncovku -u, tj. v Bilbau, Toledu.

Stejného typu jsou i jména zakončená na -co [-ko], v nepřímých pádech se však mohou psát buď s -c- (jako v 1. p.) nebo -k- (ve shodě s výslovností), tedy Cuzco, 2. p. Cuzca/Cuzka.

2. Brání-li formální zakončení španělského zeměpisného jména jeho zařazení do české skloňovací soustavy, zůstává nesklonné a rodu středního, např. Albacete, Alicante, Chile, Sucre, Peru. U některých těchto nesklonných jmen se však objevuje tendence jméno v 7. p. skloňovat.

Jména pomnožná

Některá (počeštěná) španělská zeměpisná jména jsou pomnožná, např. Baleáry, Galapágy, Kordillery. Jsou rodu ženského a skloňují se jako české jméno Čechy, tj. podle množného čísla vzoru „žena.“

Jméno Pyreneje je též rodu ženského a skloňuje se podle množného čísla vzoru „nůše“, tj. 2. p. Pyrenejí, 3. p. Pyrenejím, 6. p. Pyrenejích, 7. p. Pyrenejemi.

B. Několikačlenná zeměpisná jména

Několikačlennými zeměpisnými jmény nazýváme jména skládající se z několika slov. Jejich skloňování je v praxi nejednotné a dělá uživatelům časté potíže. V tisku jsou běžné doklady na to, že se jména jako Ciudad Real, San Salvador, Santiago de Cuba aj. neskloňují, ačkoli se všechna tato jména skloňovat dají.

Několikačlenných španělských zeměpisných jmen je několik typů. Nejčastěji se skládají ze jména obecného a vlastního, např. Ciudad (město) Bolívar, Ciudad Real, Sierra (pohoří) Leona, Sierra Madre, Rio (řeka) Grande. Často je jméno spojeno se španělskou formou latinského adjektiva sanctus s významem ‚svatý‘, tj. s formami san, santo, santa, např. San Salvador, Santa Clara, Santa Cruz apod. U jmen tohoto typu doporučujeme určit rod[12] a skloňovací vzor podle zakončení [84]posledního slova a skloňovat jenom jejich poslední slovo, napr. Ciudad Real — 2. p. Ciudad Realu, Santa Clara — 2. p. Santa Clary.

U spojení, u nichž poslední slovo nelze snadno začlenit do českého skloňovacího systému, skloňujeme naopak část první, např. Sierra Leone — 2. p. Sierry Leone. (Je to asi též proto, že většinou se uvádí jenom základní slovo, tj. Sierra, a přívlastek bývá vynecháván.)

Obvyklá jsou i sousloví, jejichž součástí je předložka, napr. Rio de Oro, Santiago de Chile, Santiago de Cuba (u slova Santiago došlo ke splynutí adjektiva s následujícím rodným jménem), San Carlos de Rio Negro, San Fernando de Atabago. Část za předložkou se v názvech tohoto typu neskloňuje. Skloňuje se pouze jméno před předložkou, a to podle příslušných vzorů, např. Rio, Santiago podle „město“, Carlos podle „hrad“. Ani slovo san se neskloňuje.

Užijeme-li jenom první část (místo plného znění), skloňujeme ji zcela normálně, tzn. např. přijel do Ria.

Jak je vidět, u obou těchto typů zeměpisných jmen vycházíme při skloňování ze zásady skloňovat vždy jenom jednu část názvu. Ojediněle se vžilo skloňování obou částí pojmenování, např. Santo Domingo, 2. p. Santa Dominga/Santo Dominga, Sierra Morena, 2. p. Sierry Moreny/Sierra Moreny.

Některá vícečlenná španělská zeměpisná jména se v českém textu ustálila jako nesklonná, např. San José, Buenos Aires, Santa Fé de Bogotá.

---

[1] Viz A. Stich, Psaní názvů států a zemí, Naše řeč 54, 1971, s. 124n.

[2] Viz Výslovnost spisovné češtiny, Praha 1978, s. 98.

[3] Srov. Velký španělsko-český slovník A-H, Praha 1977, I.

[4] Tento fonetický přepis je uveden ve Výslovnosti spisovné češtiny a ve Slovníku spisovné češtiny.

[5] Shodně se vyslovuje ll i u některých dalších jmen, a to jak obecných, tak vlastních, např. Guerrilla [gerilja], Kordillery [kordyljery], Allende [aljende].

[6] Časopis Českého muzea z r. 1852, str. 116 a 117.

[7] Španělština nemá rod střední.

[8] Podoby Bogotá, Paraná apod. lze považovat též za nesklonné.

[9] Poučení o tomto typu skloňování přinesla Naše řeč 40, 1975, s. 187, v příspěvku Z. Hruškové Jak skloňovat a psát zeměpisná jména typu Sierra v 3. a 6. pádě.

[10] U jmen jako Alcoy [-j], Monterrey [-j] však není v češtině povědomí o rodové příslušnosti ustáleno.

[11] Pří skloňování nelze vyloučit ani podoby podle výslovnosti, tj. např. 2. p. Tacha (vedle Taja), 3. p. Tachu (vedle Taju) apod.

[12] Rod v češtině se nemusí vždy shodovat s rodem ve španělštině, např. Santa Cruz je ve španělštině rodu ženského, v češtině rodu mužského.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 2, s. 77-84

Předchozí Jana Jiřičková: Jazyková komika v písňových textech Ivana Mládka

Následující František Kopečný: K Dobrovského pravopisné reformě