Hydraulické ruce nebo ruky?

Zdenka Hrušková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Vedle specifického tvoření slov odvozováním a skládáním je významným způsobem tvoření nových (jednoslovných) pojmenování i prostá změna významu slova, které je prvkem ustálené slovní zásoby. Nejčastější a nejvýznamnější takovou změnou je metafora. Ustálené, lexikalizované metafory, jako např. slunce vychází, zuby „ozubeného“ kola, kořen slova nebo rovnice atp., jsou v podstatě shodné ve všech nám známých jazycích.

Nejčastějším metaforickým pojmenováním bývá přenesení jména části lidského těla na něco, co se jí nějak podobá. Co všechno můžeme např. označit slovem hlava, jehož původním významem je horní (přední) část lidského (nebo zvířecího) těla! Tak třeba mluvíme o hlavě hřebíku nebo šroubu, o hlavě dýmky, o hlavě houby, ale i o hlavě státu, hlavě podniku atd. Tu všude vzniká nová významová jednotka (lexie), která si uchovává zřetelný vztah k původnímu významu slova, s nímž vytváří jednotku slovníkovou, lexikální (lexém). Do mluvnických vztahů jazyka se však taková významová změna nepromítá.

Jinak tomu je, přenášíme-li na nějaký předmět jméno některé podvojné části těla, která si ve svém původním významu zachovala některé zbytky čísla dvojného. Takovými slovy jsou např. oko a ucho. Při ustálených užitích těchto slov ve vztahu k podobným hmotným předmětům, např. oko na punčoše, oko na polévce, pytlácké oko nebo ucho hrnce, ucho jehly, se duálové tvary, které u původního významu tělesného orgánu naznačovaly, že jsou u těla po dvou, mění v pravidelné tvary plurálové; proto mluvíme jen o okách na polévce (nikoli očích) nebo o hrnci s uchy (nikoli ušima) apod. Tu se přirozeně uplatňuje logika jazyka: změnil se specifický význam podvojných tělesných orgánů, který se dosud zčásti vyjadřuje některými zvláštními tvary v čísle množném, a proto tyto zvláštní tvary přestaly mít už smysl. Další podobná přehodnocení máme u podvojných lidských končetin a jejich částí: stojíme sotva na nohou, ale stůl stojí pevně na (třech nebo čtyřech) nohách, kůň hrabe zadníma nohama, ale skříň postavíme zadními nohami ke zdi, hráči nesli brankáře na ramenou, ale na ramenech jeřábu, na říčních ramenech atp. Uvědomme si, že dosud uvedené názvy oko, ucho, noha, rameno již dávno mají vedle svého základního významu i význam přenesený, proto také jejich užití v přenesených významech jsou plně lexikalizovaná. Zcela tak tomu není u jména ruka. U něho totiž je metaforické přenášení poměrně omezené a nové. Staré přenesení bylo dříve – pokud je nám známo – jen ruky ukazatele na rozcestí (proto jsme také uvedli tento pravidelný tvar ve svém jazykovém koutku již v roce 1959, srov. Jazykový koutek Čs. rozhlasu. Třetí výběr. Praha 1959, s. 236). Přenesení tohoto jména na manipulační zařízení nahrazující lidské ruce je poměrně nedávné. Proto také mohou nastat rozpaky, jak tako[160]vá užití jako mechanické ruce hodnotit. Jde v takových případech o ustálenou, lexikalizovanou metaforu, a tedy se všemi důsledky pro stránku tvarovou, anebo je zde ještě cítíme jako živou, aktuální metaforu, v níž vztah k významu lidského orgánu je dosud tak těsný, že zachováváme i původní duálové tvary? Otázka však byla chybně položena. O metaforu (a to živou) by šlo tehdy, kdyby podstatné jméno ruka zde samo o sobě označovalo to, co označuje teprve ve spojení s přídavným jménem mechanická, hydraulická, elektronická atp. V daných spojeních však vůbec nejde o metaforu. Podstatné jméno ruce si zde totiž zachovává svůj původní, základní význam. Spojení s přívlastky jako mechanická, hydraulická atp. totiž naprosto zřetelně ukazují k významu lidského orgánu. Právě tak, jak to ještě nápadněji vidíme ve spojení s přívlastkem umělé. Proto také můžeme říci jen umělé oči a nikoli umělá oka, tak jako se pokoušíme sestrojit umělého člověka (životný 4. pád) a nikoli umělý člověk (neživotný 4. pád). O tom nás zvlášť průkazně přesvědčuje svět hraček: líbí se nám plyšoví medvídci, papíroví draci, natahovací ptáčci atd. I bez přívlastku zde chápeme, že pouštíme-li draka, tento drak skutečného draka jen představuje atp. Ani tu nejde o metafory, ani živé, ani lexikalizované, nýbrž o původní, základní významy těchto jmen.

Ve všech těchto případech přívlastek vyjadřoval náhradnost, popř. zástupnost. Náhradní céva je stále céva, ať již je z jakéhokoli materiálu, podobně i zubní náhrady. Umělé řasy jsou stále řasami v původním smyslu toho slova. Lidská ruka může být nahrazena mechanickou rukou. Nejmarkantněji je tento vztah vyjádřen ve spojení s přívlastky umělé, mechanické, náhradní.

Avšak ve spojení hydraulické ruce už to tak zřejmé není. I tu jde v podstatě o mechaničnost, a to o její způsob, popř. druh. Nejde tu ovšem o náhradu lidského orgánu – a pravděpodobně ani o zřejmou podobnost. Pokud bychom si tento vztah náhradnosti, vztah funkční, zřetelně uvědomili, byly by i tu na místě tvary duálové, tedy hydraulické ruce, hydraulickýma rukama. Není to zde však tak samozřejmé. Nebudeme se proto horšit na autora poutače, který tu chápe slovo ruka už jako metaforu (jako něco podobného lidské ruce), a užil proto tvarů neduálových, tedy hydraulické ruky (1. pád. mn. č., s tím pak souvisejí i pády další – hydraulických ruk, hydraulickými rukami), tak jako už běžně chápeme spojení ruky semaforu.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 3, s. 159-160

Předchozí Jiří Kraus: Minela

Následující Milan Hrdlička: On a ten