Časopis Naše řeč
en cz

O jazykovém chování v jazykové poradně

Ivana Svobodová

[Články]

(pdf)

-

Pracuji v jazykové poradně Ústavu pro jazyk český AV ČR více než deset let, při tom první tři roky jsem na telefonické dotazy odpovídala denně. Za léta této nesmírně zajímavé a poučné praxe jsem prostřednictvím telefonu poznala velké množství lidí, vyslechla zajímavé názory a postřehy na jazyk i jeho využití v nejrůznějších druzích komunikace, prožila chvíle příjemné[1] i méně příjemné, horké, napjaté. V tomto příspěvku bych chtěla popsat, popř. zdůvodnit jazykové chování tazatelů[2] i chování své a dokumentovat tak poznatky týkající se postojů uživatelů k jazyku, jejich vztahu k jazyku jakožto nástroji dorozumívání i jejich prožitků k tomu se vztahujících a z toho vyplývajících.

Cílem tazatele je především získat informace týkající se fungování jazyka v širokém slova smyslu. Můžeme rozlišit tři typy dotazů: /1/ dotazy na jazykovou správnost (jak se píše, skloňuje, vyslovuje, co znamená…), /2/ objasnění, zdůvodnění jazykových jevů (proč se píše, skloňuje, vyslovuje…), /3/ hodnocení (kritika) jednotlivých jazykových jevů. Mnohdy se tyto různé typy prolínají, a to zejména /1/ a /2/, od dotazu jak přejde tazatel k dotazu proč, často se též kombinuje /2/ a /3/. Jen zřídka jsou zastoupeny všechny tři typy, jen výjimečně se dostane tazatel od dotazu jak přes dotaz proč k hodnocení, ev. kritice daného jevu. Naprosto nejfrekventovanější je typ první – tazateli stačí odpověď na otázku jak a otázku proč již nepoloží. Máme zkušenosti, že mnohdy jsou tazatelé nespokojeni s obšírným vysvětlováním, zdůvodňováním, nezajímají se o ně, ba jsou mnohdy netrpěliví, když se o to snažíme. Reagují na to tak, že vstoupí do naší repliky, přeruší ji, zopakují – pro utvrzení – řešení a hovor ukončí. Příčina tohoto jednání asi není jediná. Určitý vliv může sehrát i jazyková výchova ve školách, v níž se často klade důraz na to, jak jistý jazykový prostředek užívat, méně na to, proč ho tak užívat, jinými slovy: ve školní výuce převládá mechanický přístup nad přístupem tvořivým. Na obšírnější výklady a usouvztažňování poznatků není čas.

Jazyková správnost, to je převažující účel dotazů. Často se stává, že tazatele zajímá pravopis, popř. morfologie slova ve větě nevhodně zformulované nebo nesrozumitelné, nejednoznačné. Po naší radě na přeformulování věty nás někteří  [93]tazatelé informují o tom, že věta se již přestylizovat nedá (bohužel s tím už se nedá nic dělat) a zcela zřetelně toto doporučení odmítají. Jde jim pouze o to, aby daný text byl bezchybný po formální stránce, a to zejména pravopisné a tvaroslovné. Denně se tedy přesvědčujeme o tom, jak je jazyková správnost, redukovaná ovšem ve většině případů na správnost formy (nepřihlížející už ale k povaze a funkci textu), přeceňována, jen ona je tou patřičnou vizitkou autora.

Kritické připomínky bývají někdy nesmělé, střídmé, skryté, obalené slovy omluvy (víte, já jsem ze staré školy a je možné, že se mnoho změnilo, …), hranice mezi žádostí o objasnění a kritikou jsou zastřené, nepevné; jindy bývají ostřejší, viditelnější a pochopitelně nechybějí ani kritiky nekompromisní, odmítající jakýkoli protinázor. Velmi často se ti nejradikálnější kritici opírají o nějakou autoritu, o starší jazykové příručky a ponejvíc o své učitele češtiny (oblíbené je tvrzení: když jsme ve škole napsali …, dostali jsme pětku). O vývoji, tendencích, funkčnosti, postojích atd. lze jen zřídka s tímto typem tazatelů diskutovat. Nicméně někdy i ti zdánlivě nejzarputilejší kritici nebo zapřísáhlí nepřátelé jistého jazykového prostředku se nakonec ukážou jako vstřícní, vnímaví a ochotní vyslechnout jiné stanovisko a svůj názor korigovat (alespoň navenek). Zejména v tuto chvíli si uvědomuji, jak mnozí lidé jsou schopni o jazyce (třebaže ne vždy vhodně) uvažovat, jak cítí jeho sílu, důležitost, hodnotu, jak nejsou vůči tomuto fenoménu lhostejní. A to je určitě dobře.

Cílem jazykověporadenské činnosti je dát odpověď na jakýkoli jazykově zaměřený dotaz. Důležitá a rozhodně nezanedbatelná je proto formulace dotazu. Většina tazatelů dokáže přesně, adekvátně k účelu svůj dotaz zformulovat. Mezi ně patří zejména aktivní uživatelé češtiny a z nich především ti, kteří se na jazykovou poradnu obracejí pravidelně (to bývají často jazykoví redaktoři). Část tazatelů má však se slovním vyjádřením dotazu problémy, otázka bývá kusá, nepřesná, velmi obecná – to je typické zejména pro oblast interpunkce (píše se před a která čárka, klade se před rozvitý přívlastek čárka, píše se před týkající se čárka). Někdy nebývá otázka položena vůbec. Tazatel přečte větu a čeká. A my z něho otázku pracně „dolujeme“. Neobvyklé není to, že tazatel svůj dotaz představí jako dotaz pravopisný (mám pravopisný dotaz: píše se pane Novák, nebo pane Nováku), a to často s dovětkem, že hledal v Pravidlech českého pravopisu, ale řešení tam nenalezl. V mnoha případech je důležitá znalost kontextu, reálií, druhu textu, ve kterém je daný jazykový prostředek užit. Žádostí o poskytnutí bližších, zpřesňujících informací jsou někteří tazatelé zaskočeni, zmateni a ne všem se tyto informace podaří dát. A tomu pak odpovídá odpověď (viz dále).

Nezřídka dotazu předchází výzva, někdy strohá, jindy vyslovená formou přání. Její podstatou je, že tazatel nás vybízí, abychom si poznamenali větu (nadiktuji vám větu, napište si větu), a teprve poté chce přednést konkrétní dotaz. Ve většině případů však pro vyřčení odpovědi je postačující pomalu přečtený text, [94]není nutné si jej doslova zaznamenat, mnohdy ani širší kontext podstatný není. Zajímavé je i sledovat komentář doprovázející dotaz. Jím tazatelé zdůvodňují, proč volají (dělám korektury a už jsem z nich celá divá; úplně jsem zmatený, nemohu si teď vzpomenout; už jsem dlouho ze školy a z paměti mi úplně vypadlo; stydím se, že nevím, jak se píše…; vy se možná pohoršíte nad mou otázkou, ale já to nutně potřebuju vědět; momentálně nemám po ruce žádnou jazykovou příručku[3]) nebo svůj dotaz hodnotí (mám banální dotaz; řešíme jeden jazykový oříšek). Vlastně jde o nepřímou omluvu za obtěžování. Tato omluva bývá někdy vyřčena i přímo (promiňte, nezlobte se, omlouvám se, že vás obtěžuju) a následně pak třeba i zdůvodněna (některým ze způsobů uvedených výše).

Na převážné množství dotazů bývá odpověď jednoduchá a také řešení daného problému je jednoduché.[4] Ne vždy však dokážeme tazatele uspokojit. Jde zejména o dotazy na psaní velkých písmen. V některých případech se totiž tazatelé ptají na pojmenování, o nichž nevědí, zda jsou oficiálními názvy, či nikoli. Občas býváme i neúspěšní s odpověďmi na grafické podoby názvů výrobků, firem, osobních nebo zeměpisných jmen (pokud nejsou uvedeny v dostupných encyklopediích). Ne vždy se nám také podaří odhalit významy některých cizích slov – zejména nově přejatých nebo úzce specializovaných termínů. Pozastavme se u těch případů, kdy existuje variantní způsob řešení, kdy existují dvě zcela rovnocenné (abstrahujeme-li od stáří), zaměnitelné a stylově nevázané varianty (např. ačkoli – ačkoliv, vypravěč – vyprávěč, trojúhelníku i trojúhelníka, s manželi – manžely, …). S odpovědí, že je možno užít obě podoby, se spokojí jen část tazatelů, někteří ji však považují za nedostatečnou a vyžadují odpověď zcela jednoznačnou. Proto pravidelně následuje dotaz: a která z podob je správnější. Na tuto otázku lze odpovědět jedině zopakováním, že obě podoby jsou stejně správné. Přesto ani tato informace nebývá konečná, rozhovor pokračuje další otázkou, a to ve dvou podobách: 1. která z variant je běžnější, častější, 2. kterou byste zvolila vy. Pokud jde o druhou podobu, vybízející k subjektivnímu hodnocení daného jazykového jevu a následnému výběru ze dvou možností, je odpověď závislá na jazykovém povědomí, na sebereflexi jazykového chování. Přiznám se, že na takto položenou otázku jen málokdy dokážu odpovědět a navíc si při tom být jista, že nejde pouze o domněnku a že bych této podobě dala skutečně přednost. Tato často vynucovaná žádost mě utvrzuje v tom, jak ne zcela přesné a přesvědčivé je zjišťovat využívání jednotlivých jazykových prostředků pomocí dotazníkové metody. Nejde totiž o užití spontánní, bezprostřední. Spíš dává představu o tom, jak by se chtěl uživatel jazyka chovat, nikoli jak se skuteč[95]ně chová. Moje odpověď navíc vlastně ovlivňuje řečovou aktivitu nejen tazatele, ale i (na základě přenosu informace) potenciálně i další uživatele jazyka.

Tato otázka má i další aspekt. Naznačuje, jak někteří tazatelé odmítají právo volby, právo vlastního rozhodnutí. Příčin toho, proč se tak děje, je patrně víc. Svou roli tu mohla sehrát škola s nedokonalým poučením o existenci variantních prostředků, ale též návyky vypěstované v minulosti v silné návaznosti na tehdejší životní způsob. Zároveň to vypovídá i o tom a potvrzuje to, že část veřejnosti příkazy, rozkazy vyžaduje. Ve své každodenní praxi se snažíme vycházet z pojetí kodifikace jakožto rady, doporučení, návodu, nikoli striktního příkazu. Z toho by mohlo vyplývat, že každá naše odpověď je formulována jako pouhá rada či doporučení. Se slovesem doporučovat však příliš nehýříme. Ponecháváme si ho především pro ty jevy, které nepatří mezi centrální, ať z hlediska synchronního, nebo diachronního. U jevů centrálních, pevně ustálených, vžitých pouze konstatujeme, že se píše, skloňuje, vyslovuje…

Stejně jako bývá předmětem vlastního hodnocení zadávaný dotaz, tak bývá občas na závěr hodnocena i získaná odpověď, a to dvěma způsoby: 1. Tazatele odpověď překvapí, někdy až zaskočí (no to je teda rána pod pás; hm, to jste mi dala; tak jsem prohrál flašku), protože naruší jejich názor, přesvědčení, jistotu, vžitou představu; 2. tazatelé se chtějí ubezpečit, že to tak skutečně je, že nejde o omyl. Někdy zdůrazňují, že jde o oficiální dokument, ve kterém by se neradi dopustili chyby. A nepřímo tedy naznačují, abychom svoji odpověď ještě jednou řádně a hlouběji promysleli. Anebo nás vybízejí přímo. To bývá zejména tehdy, odpovíme-li okamžitě (opravdu, jste si tím jista; nemohla byste se podívat do nějaké příručky; nemohla byste se poradit s kolegy). Pochopitelně, že se radíme, že se díváme do příruček v případě nejistoty či pochybnosti, a to zejména u těch jevů, u nichž nelze jedno řešení označit jako správné a druhé jako zcela chybné (to se týká jak oblasti pravopisu, např. velkých písmen či interpunkce, tak jazyka samotného). Navíc jazyk není jev neměnný, ale proměnný a to se vztahuje i na hodnocení jednotlivých jazykových prostředků.

I když většina dotazů směřuje na jevy zcela formální, je přesto potěšitelné, že uživatelé češtiny nejsou ke svému jazykovému projevu i k projevu druhých neteční. O tom, jaké vlastnosti má mít projev, má-li být označen jako kultivovaný, se již nesčíslněkrát na stránkách Naší řeči i jinde psalo. Snad se přece jen v budoucnosti nadějeme, že se uživatelé češtiny budou více zamýšlet i nad jinými jevy než pouze pravopisnými a tvaroslovnými.


[1] Jednou z nich je ta, když tazatelé oceňují jazykověporadenskou činnost, považují ji za velice prospěšnou, nenahraditelnou a když naznačují, že jsou rádi, že tato služba veřejnosti nebyla zrušena.

[2] Pro zjednodušení budu všechny uživatele jazyka volající do jazykové poradny označovat jako tazatele, i když – jak vyplyne z příspěvku – ne vždy volají proto, aby se tázali.

[3] Obvykle však: momentálně nemám po ruce Pravidla českého pravopisu (bez ohledu na to, které jazykové oblasti se dotaz týká).

[4] Srov. I. Svobodová, Analýza dotazů z jazykové poradny, NŘ 71, 1988, s. 118–128.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 2, s. 92-95

Předchozí Jana Hoffmannová: Feministická lingvistika?

Následující Karel Kučera: Slovník české frazeologie a idiomatiky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1