Časopis Naše řeč
en cz

Dostal jsem přidáno a podobné pasívní konstrukce, I

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

(Studie syntakticko-sémantická)

0. Ve svém článku se budu zabývat konstrukcemi, které lze ilustrovat těmito příklady:[1]

(1) Karel dostal (od otce) vyhubováno
(2) (a) Karel dostal (od závodu) přidáno
(b) Karel dostal (od závodu) přidány dva tisíce
(3) Karel dostal (od národního výboru) přidělenu garsoniéru
(4) Karel dostal (od otce) přikázáno, aby se vrátil včas
(5) Karel dostal (od otce) přikázáno vrátit se včas

Pokud vím, zmínil se o nich u nás poprvé K. Hausenblas ve své důležité stati Slovesná kategorie výsledného stavu v dnešní češtině (NŘ 46, 1963, 13—28), avšak podrobněji se jimi nezabýval (podal však na s. 22 výstižnou charakteristiku slovesa dostat; ještě se k ní vrátíme).

1. Všem našim příkladům je společné to, že obsahují spojení určitého tvaru „pomocného“ slovesa dostat (dok.) // dostávat (nedok.) s trpným příčestím dokonavého slovesa „významového“; přitom je všem těmto slovesům společné to, že mají vazbu s dativem (3. pádem). Tato slovesa (v určitých tvarech rodu činného, resp. v infinitivu) mají buď jediný předmět, a to osobní v dativu (tzv. dativu přímém) — příkl. (1), nebo mají vedle předmětu v dativu (tzv. dativu nepřímém[2]) ještě předmět neosobní, a to buď takový, že vyjádřen být může, ale nemusí [příkl. (2)], anebo musí [příkl. (3)—(5)]; bývá buď v akuzativu [4. pádu — příkl. (3)], nebo je vyjádřen vedlejší větou [se spojkou aby nebo že — příkl. (4)] nebo infinitivem [příkl. (5)]. Přitom je přičestí trpné buď ve tvaru rodu středního [u typů (1), (2a), (4), (5)], nebo se shoduje se jménem v akuzativu [(2), (3)], vždy však je v jazyce spisovném v podobě jmenné (v nespisovném a hovorovém vyjadřování jsou u typů se shodou tvary složené, v ostatních však jmenné tvary na -o, svědčící o kategoriální platnosti této konstrukce). Kromě toho ve všech příkladech může (ale nemusí) být vyjádřeno příslovečné určení původce (od otce).

Abychom mohli správně zjistit systémovou platnost našich konstrukcí, musíme analyzovat jejich vztah k aktivní a k „normální“ pasívní konstrukci těchto sloves. (Toto srovnání je ovšem možné jen tam, kde dané sloveso má vazbu s dvěma pády, D + A; u sloves s vazbou jen s D možné není.) Vyjděme třeba od slovesa přidělit:

(6) (a) Národní výbor přidělil Karlovi byt
(b) Karlovi byl přidělen národním výborem byt
(c) Karel dostal přidělen od národního výboru byt

Všimněme si nejprve formálně gramatické struktury těchto vět. Zcela povšechně lze říci, že věta (a) představuje aktivní konstrukci přechodného slovesa s druhým předmětem v dativu, (b) konstrukci pasívní, v níž je podmětem akuzativní předmět přechodného slovesa (patiens), věta (c) pak pasívní konstrukci, v níž je podmětem dativní předmět (příjemce, recipient).

Po této stránce je zajímavé sloveso vyhubovat, které má vazbu sice jen s jedním předmětem, avšak s dativem, nebo s akuzativem. I když existuje teoretická možnost pasívní konstrukce typu (b) Karel byl vyhubován, vyplývající z akuzativní rekce, v úzu existuje asi jen typ (c) Karel dostal vyhubováno, opírající se o dativní vazbu, dnes častější. K tomu je ovšem třeba ještě poznamenat dvě věci: předně se ukazuje knižnost opisného pasíva [v úzu neexistuje patrně ani tzv. neosobní (tj. bezpodmětá) konstrukce Karlovi bylo vyhubováno, těžko přijatelná ve spojení s hovorovým slovesem vyhubovat], a za druhé převaha rekce dativní (neboť jen o tu můžeme opřít pasívní konstrukci s dostat), pochopitelná vzhledem k tomu, že mnohá slovesa této významové skupiny (‚dávání výtky nebo důtky‘), jako např. vynadat, vylát, domluvit, vyčinit, vycinkat, a slovesa příbuzné skupiny ‚dávání (uštědřování) tělesných ran‘, jako nabít, nasekat, nařezat, namlátit, napohlavkovat, nafackovat mají vazbu dativní; ta proniká (podle svědectví SSJČ) i u sloves vypeskovat, vyplísnit, u nichž převažuje vazba akuzativní. (V termínech sémantických bychom mohli říci, že u sloves vyhubovat, vypeskovat, vyplísnit jde o přesun od intence zásahové (gramatický předmět slovesa má význam „patienta“, dějem zasaženého objektu) k intenci jiné, při níž má gramatický předmět významovou platnost recipienta (příjemce, či šíře: adresáta), jak o tom bude řeč dále. Naproti tomu slovesa skupiny zřezat, zbít, zmlátit, …, odvozená nikoli předponou na-, nýbrž z-, si zachovávají rekci akuzativní, a tedy intenci zásahovou, shodně se svými slovesy základovými.)

2. Věnujeme se nyní podrobnějšímu syntaktickému rozboru našich konstrukcí; vyjdeme při tom od aktivní věty patřící k typu (1): (a) Otec Karlovi vyhuboval. Srovnáme-li ji s podobou (b) Karel dostal (od otce) vyhubováno, zjišťujeme, že předmětové substantivum v dativu (Karlovi) se stává v (b) podmětem v nominativu (Karel), kdežto původní [v (a)] podmětové substantivum v nominativu (otec) se stává příslovečným určením vyjádřeným předložkovou vazbou (od otce) a není součástí vlastního větného vzorce (je jen členem příležitostně rozvíjejícím, nikoli nutným). Přitom přísudkové sloveso, mající v aktivní konstrukci (a) vazbu jen s jedním pádem, s dativem (a které je nutně dokonavého vidu, což platí o všech slovesech s rozbíranou pasívní konstrukcí), objevuje se v (b) v podobě trpného příčestí ve jmenném tvaru středního rodu na -o a vlastní gramatický základ přísudku tvoří aktivní tvar slovesa dostat. Schematicky a přehledně lze vztah obou konstrukcí zachytit těmito gramatickými vzorci:

S1nom — VFact — S2dat → S2nom — VF(dostat + part. pass.) [— od S1gen]

Výklad značek: S = substantivum (podst. jméno), VF = verbum finitum (sloveso ve tvaru určitém); v hranaté závorce se uvádějí ty větné členy, které nejsou nutnou složkou větné konstrukce.

Přejdeme nyní k typu (2). Liší se od typu (1) tím, že jde o taková slovesa, která mají vazbu s dvěma pády, a to s dativem a akuzativem (rozumí se zároveň, nikoli dubletně), jako např. přidat někomu něco (event. něčeho — genitiv partitivní); přitom však ve větném užití může zůstat akuzativní předmět nevyjádřen (je jen potenciální), kdežto dativní předmět musí být vždy vyjádřen (oba předměty jsou však složkou větného vzorce). Např. u slovesa přidat: Závod Karlovi přidal. Závod Karlovi přidal dva tisíce. Jak se tato skutečnost projeví při transformaci aktivní konstrukce v pasívní konstrukci osobní se slovesem dostat? Ukážeme to na příkladech (2a) Karel dostal (od závodu) přidáno, (2b) Karel dostal (od závodu) přidány dva tisíce. V případě (2a) není rozdíl od typu (1). V případě (2b) akuzativní předmět přechází nezměněn do pasívní konstrukce, trpné příčestí pak ovšem nestojí v neutrovém tvaru na -o, nýbrž se shoduje svým jmenným tvarem s jménem v akuzativním předmětu. Tedy schematicky:

S1nom — VFact — S2dat(S3acc) → S2nom — VF(dostat + part. pass.) [— S3acc][od S1gen]

Případy typu (3) se liší od případů (2b) jen tím, že v pasívní konstrukci je člen S3acc nutný (obligátní). Podobně je tomu i v typech (5), (6) s tím rozdílem, že druhý (nedativní) předmět není vyjádřen substantivem, nýbrž větou vedlejší se spojkou aby, resp. infinitivem; je přitom obligátní.

3. Obrátíme nyní pozornost k významové (sémantické) stavbě našich vět. Vyjděme od věty aktivní: Závod přidělil Karlovi byt. Sloveso přidělit patří nesporně mezi slovesa označující nějakou činnost (svědčí o tom např. možnost formulovat otázku „Co udělal závod?“, obsahující nejobecnější činnostní (akční) sloveso (u)dělat). Z toho vyplývá, že ve větě, v níž je toto sloveso užito v přísudku v rodě činném, bude mít podmětové substantivum význam „původce činnosti“. Významový vztah mezi přísudkovým slovesem a substantivem v podmětu bychom mohli nazvat (podle Paulinyho) intencí slovesného děje, a to „intencí doleva“. V našem případě však vystupuje ještě „intence doprava“, tj. vztah slovesného děje k tomu, co je ve větě obsahující přísudkové sloveso v rodě činném vyjádřeno jménem (jmény) předmětovým(i); u slovesa přidělit je tato intence dvojí, jak to ukazují zájmena někomu a něco. Význam prvního předmětu, dativního, hodí se tu nazvat „příjemcem (recipientem, Rcp)“, popř. adresátem,[3] význam předmětu akuzativního bychom snad mohli prozatím nazvat „přijímaný (recipovaný) objekt“. (Podrobnější rozbor, na který v tomto článku musíme rezignovat, by ukázal, že je tu situace poněkud složitější, zejména u sloves, kde je objekt vyjádřen infinitivem nebo vedlejší větou.)

Nás ovšem zajímá především objekt dativní, neboť jeho potenciální přítomnost je rozhodující okolností pro možnost užít pasívní konstrukce se slovesem dostat: Soustavný rozbor ukazuje, že se tato konstrukce užívá pouze u sloves s dativní vazbou, avšak zdaleka ne u všech, nýbrž jen u těch, kde má tento dativní předmět právě význam „recipienta“ (tedy stručně: jen u sloves „recipientních“, tj. takových, v jejichž „intenčním významovém poli“ je obsažen významový rys „recipient“). K vymezení této kategorie sloves se vrátíme později. V tuto chvíli jde nám o to, že významové složky struktury ve větách našeho typu jsou tyto: původce činnosti (agens, Ag), činnost (actio, Act), příjemce (recipient, Rcp), popř. též přijímaný (recipovaný) objekt (RObj).

4. A nyní se pokusme konfrontovat tuto sémantickou stavbu se stavbou formálně gramatickou a tak komplexně charakterizovat naše konstrukce. Použijeme napřed znázornění schematického, které pak budeme interpretovat. Jde o znázornění pomocí tzv. komplexního větného vzorce, tj. formule, kterou lze napsat třeba ve tvaru zlomku, kde je v čitateli větný vzorec gramatický a v jmenovateli sémantický:

(a) Závod přidělil Karlovi byt
 

(b) Karel dostal přidělen (od závodu) byt
 

Pro úplnost dodejme ještě příslušnou pasívní konstrukci, v níž je podmětem cíl děje:

c) Karlovi byl přidělen (závodem) byt
 

Porovnání všech tří možností nám dá odpověď na otázku, v čem je mezi nimi rozdíl, a to nejen formálně gramatický (o něm už byla řeč), ale i významový, a tedy čím je dána různá významová hodnota těchto různých konstrukcí.

Abychom tyto rozdíly mohli přesněji a objektivněji popsat, zavedeme napřed několik pojmů. Budeme předpokládat, že stavba (struktura) každé věty vykazuje jisté hierarchické uspořádání složek této stavby; rozumíme tím zhruba tu skutečnost, že některé složky vystupují (jsou vysunuty) více do popředí, jiné zůstávají v pozadí (jsou odsunuty). Formální výrazové prostředky této hierarchizace jsou několikeré. Především záleží na tom, zda daný člen věty patří k složkám centrálním, nebo periferním (centrální složky větné jsou ty, které patří do gramatického vzorce dané věty, periferní ty, které přistupují k tomuto vzorci až při jeho rozvíjení). Zadruhé pak jsou rozdíly i mezi složkami centrálními: jednak některé jsou obligátní, kdežto jiné jen potenciální, jednak se navzájem liší svým postavením v závislostní gramatické struktuře věty (jde o rozdíl mezi členem řídícím a závislým a o rozdíly v stupni závislosti). A konečně jsou tu i rozdíly dané různou významovou platností rozličných pádových tvarů (což ovšem souvisí zase se závislostní strukturou).

Porovnávání příkladů (a) — (c) ukazuje, že jde o rozdíly, které se týkají hierarchického postavení sémantických složek Ag a Rcp ve stavbě věty. Ve větě (a) je Ag zcela v popředí (jde o gramatický podmět, tedy o složku nepochybně centrální, obligátní, nezávislou, v nominativu), kdežto Rcp je v pozadí (je to sice složka rovněž centrální, neboť patří k větnému vzorci, avšak je někdy jen potenciální, může zůstat nevyjádřen,[4] je závislý a vyjádřen dativem, pádem „okrajovým“). Naproti tomu v (b) a rovněž v (c) je Ag odsunut do pozadí (je vyjádřen členem periferním, příslovečným předložkovým pádem, resp. instrumentálem, tedy pádem — podle Jakobsona — opět okrajovým). Avšak mezi (b) a (c) je rozdíl v hierarchickém postavení Rcp: zatímco v (c) zůstává vlastně v pozadí, podobně jako v (a), a v popředí je RObj (v platnosti gramatického podmětu, v nominativu), je v (b) Rcp v popředí (podmětový nominativ); v tom je patrně také třeba vidět výrazovou potřebnost tohoto typu.

Pro názornost předvedu tento výklad ve formě tabulky (bez nároku na exaktnost), kde různý stupeň v hierarchii větné stavby je označen číslicemi od 1 (zcela v pozadí) do 4 (zcela v popředí):

 

typ konstrukce

Ag

Rcp

RObj

(a)

4

2

3

(b)

1

4

3

(c)

1

2

4

 

Celkově lze tedy říci, že vyjadřovacím smyslem konstrukcí (b), (c) je zatlačení původce do pozadí, u konstrukce (b) je pak tento smysl spojen ještě se záměrem postavit do popředí příjemce.

Podobnou analýzu by bylo možno provést i pro další typy, ale od toho zde upouštím (jednak pro nedostatek místa, jednak proto, že by nepřinesla nové zjištění podstatné pro základní charakteristiku našich konstrukcí).

5. Nyní se dostáváme k tomu, abychom podrobněji vymezili slovesa, která se mohou objevovat v pasívní konstrukci se slovesem dostat // dostávat. Předběžně jsme je vymezili jako slovesa činnostní, a to recipientní. Po stránce gramatické (vazebné) je všem společné, že mají předmět v dativu, a to předmět osobní (ovšem s jistými výhradami: může jít i o substantiva, která nejsou jmény osob, jsou neživotná, avšak označují různé kolektivy, instituce apod.: závod, národní výbor, stát, …; parta, družstvo, osazenstvo, …; podstatné je, že se lze ptát na tato substantiva zájmenem kdo). Má-li sloveso vedle předmětu dativního ještě další předmět, jde (jak už řečeno v úvodu) buď o věcný předmět v akuzativu (výjimečně může jít i o substantivum životné, ale i na ně bychom se ptali zájmenem co), nebo v infinitivu, nebo o vedlejší větu (s aby, popř. že). Přitom mohou být oba objekty zcela obligátní (např. svěřit někomu něco; nařídit někomu, aby) nebo je jeden z nich jen potenciální [např. nabídnout (někomu) něco; přidat někomu (něco)].[5]

Tyto vazebné vlastnosti nejsou však pro vymezení našich sloves dostačující: existují přemnohá slovesa s obdobnými vazbami, u nichž pasívní konstrukce s dostat je vyloučena (srov. prodat, vyrvat, zatajit, …). Proto je nutné pokusit se stanovit některé významové skupiny těchto sloves. I když mnohé naše mluvnické práce podávají poměrně podrobnou sémantickou klasifikaci sloves s dativní vazbou, ukazuje se, že pro naše účely tato třídění nevyhovují.

Samy principy této klasifikace ve zmíněných pracích nejsou, zdá se, bez problémů. Nemám na mysli ani tak tu skutečnost, že existuje mnoho případů přechodných, okrajových (to naopak pokládám za jev pro přirozené jazyky příznačný[6]), nýbrž to, že volba třídicích sémantických kritérií bývá někdy arbitrérní a kritéria bývají různorodá a kříží se.

Tak např. v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny (§ 733) se třídí předmětový dativ na (1) cílový, (2) vztahový, (3) zájmový, (4) odlukový a (5) obsahový. Cílový se dále člení na dativ: (a) u sloves vyjadřujících děj, kterým se někdo nebo něco dostává k cíli, (b) u sloves znamenajících děj, který sám směřuje k cíli, (c) u sloves vyjadřujících vůli, přání, naději. Na první pohled je tu rozpor přinejmenším v tom, že zatímco kritéria (a), (b) postihují vztah slovesa k objektu, kritérium (c) postihuje vztah subjektu k slovesu. Křížení kritérií je pak nasnadě. Tak např. sloveso dovolit je zařazeno sub (1c), ale nechat sub (3); odporovat je sub (1c), avšak hrozit sub (1b); nařídit je sub (1c), avšak uložit sub (1a). Při nedostatečně jasném vymezení kritérií je třídění sporné i v jiných bodech; tak třeba dát je jednak sub (1), jednak sub (3), poslat sub (1), postoupit sub (3), oznámit sub (2) atp.

Mnohem promyšlenější je třídění v Šmilauerově Novočeské skladbě (§ 64). U dativu přímého (jako jediného předmětu) téměř důsledně vychází z klasifikace sémantického vztahu mezi slovesem a předmětem. Složitější je ovšem situace u dativu nepřímého (kde stojí dativ vedle jiného předmětu). Zde autor vychází spíše z obecných sémantických kategorií lexikálního charakteru, zřetel k intenci slovesného děje vystupuje jen druhotně. Dochází tu pak ovšem ke křížení obojího třídění (např. slovesa jako odporovat, vzepřít se, s dativem přímým, jsou klasifikována jako slovesa vyjadřující „vztah odporu“; jsou to ovšem zároveň i slovesa vyjadřující vůlí (projevy vůle — tak je klasifikuje Trávníček), a tato kategorie se skutečně objevuje, avšak jen u sloves s dativem nepřímým.

O značné arbitrérnosti volby různých klasifikačních kritérií svědčí právě srovnání klasifikace u různých autorů: např. prominout řadí Trávníček k slovesům s dativem „zájmovým“, J. Oravec[7] k slovesům vyjadřujícím vztah přízně, Šmilauer však k slovesům „projevu vůle“ atp. Komplikovanosti takovýchto klasifikací byl si do jisté míry vědom J. Oravec, který vychází — u nepřímého dativu — ze základních tří významových skupin: (1) dať a vziať, (2) oznamovať — tajiť; vybaviť si, predstaviť si, (3) priblížiť a opak, a další skupiny pak chápe v podstatě jako varianty nebo kombinace těchto základních skupin, přičemž předpokládá u různých sloves míšení těchto významů v různém poměru. Ale ani on se nevyhnul značné arbitrérnosti a křížení. Tak např. slovesa (po)nechať, udeliť, darovať jsou zařazena jak sub (1), tak i mezi slovesa „pasívně projevené vůle (?)“; vsugerovať, vštepovať je zařazeno sub (1), kdežto vštepiť, vnukávať, vnuknúť se řadí k slovesům „aktívně projevené vůle“ aj.

Nezmiňuji se o těchto věcech proto, abych snad citované autory kritizoval. Jsem si příliš dobře vědom toho, že jde o věc neobyčejně složitou a teoreticky dosud velmi málo rozpracovanou; naopak se domnívám, že především klasifikaci Šmilauerovu a Oravcovu je třeba pokládat za cenný průkopnický pokus na tomto tak málo probádaném poli.

Zcela nedávno podali novou klasifikaci dativu I. Poldauf a K. Šprunk ve své mluvnici češtiny pro cizince (Čeština jazyk cizí, SPN 1968). Rozlišují tyto hlavní skupiny předmětového dativu: (1) dativ je objektem jediným (a vyjadřuje pak přibližování a unikání; příslušnost, přiměřenost, shodu a vhodnost; příjemnost a nepříjemnost a jejich vznik; vztah porozumění a radosti, či úcty nebo odporu a opovržení), (2) dativ jako osobní objekt zároveň s akuzativem objektu věcného, (3) dativ osoby, která má užitek nebo škodu z toho, co se děje. — Pro naše téma je důležitá skupina (2), kam zřejmě patří mnoho sloves „recipientních“ (ovšem vedle mnohých sloves jiných). Jak Poldauf objevně vysvětlil už ve své starší stati o dativu (Místo dativu ve výstavbě věty, Slavica Pragensia IV, 1962, s. 335—345), jde tu o děje, „při nichž nějaký předmět postupuje (od jednoho) k druhému a tím se právě děj naplňuje“. Výsledkem naplnění děje pak je to, že někdo něco v širokém smyslu (resp. nemá, přijde o to). Poldauf poukazuje rovněž na to, že dativ nebo akuzativ může někdy scházet (při tzv. absolutním užití), a není rovněž bez zajímavosti, že se u něho objevuje (i když jen jakoby mimochodem) termín ‚recipient‘ jakožto nutná, i když ne vždy nutně výslovně dativním předmětem vyjádřená složka významu některých sloves (jako dovolit, poručit, přiznat aj.).

Základní problematiku sémantické klasifikace vidím v tom, že význam každého slovesa je jev značně komplexní, dovolující třídění několikeré. Význam každého slovesa lze si představovat jako hierarchicky uspořádaný soubor významových rysů (některé mají charakter lexikální, jiné gramatický, včetně syntaktického, jsou i případy přechodné). Záleží pak na tom, který z významových rysů zvolíme za základ klasifikace. Přitom ovšem je třeba mít na paměti, že ne všechny významové složky daného slovesa jsou v soustavě jazyka důležité: jen ty složky, kterými se dané sloveso odlišuje od sloves jiných (říkáme jim distinktivní rysy), jsou pro stavbu jazyka důležité (relevantní) a hodí se proto též za základ klasifikace. Podle toho, který klasifikační rys zvolíme, řadí se pak dané sloveso do různých tříd, které mohou být v různých vzájemných vztazích: buď jedna druhou do sebe zahrnuje, nebo obě jsou zahrnuty ve společné třídě nadřazené, nebo se zčásti překrývají (kříží), nebo nemají nic společného, atp.

Východiskem sémantického určení sloves, která tvoří pasívní konstrukce našeho typu, může dobře být zmíněné již Hausenblasovo důležité zjištění, že „sloveso dostat má zvláštní povahu: má formu „aktivní“, ač v základním významu vyjadřuje děj, který vychází od nějakého původce (nevyjádřeného mluvn. podmětem věty, F. D.) a směřuje k podmětu, a nemá ovšem pasívum.“ Můžeme tedy položit rovnítko mezi bylo mu dáno a dostal, ovšem s tou výhradou, že pokaždé jde o jinou perspektivu (jiné východisko, stanovisko). (Jde zřejmě o krajní případ dvojic tzv. konverzních sloves, jako jsou koupit — prodat, předcházet — následovat apod.,[8] v jejichž vzájemném vztahu lze shledávat některé rysy analogické vztahu mezi konstrukcí aktivní a pasívní: „Otec dal Karlovi pětikorunu“ → „Karel dostal od otce pětikorunu“.) Toto zjištění vysvětluje nejen to, proč bylo zvoleno k vytvoření pasívní konstrukce právě sloveso dostat, nýbrž z něho vyplývá i to, že tato konstrukce je možná patrně jen u těch sloves, v jejichž významovém obsahu je přítomen významový rys „dávání“. Ukažme si to názorně třeba na slovese přidělit: SSJČ vysvětluje jeho význam takto: „dát … do vlastnictví nebo užívání“; v pasívní konstrukci Karel dostal přidělen byt je významový rys „dání“ zachycen (pasívním) slovesem dostat a trpné příčestí „významového“ slovesa přidělen pak vyjadřuje — vedle nadbytečně opakovaného „dávání“ — především ty významové rysy, které má toto sloveso navíc proti základnímu, prostému dát (resp. dostat). Je to zřejmé i z toho, že Dostal přidělen byt je v podstatě totéž co Dostal byt do užívání (přičemž ovšem tento druhý způsob nelze pokládat po stránce formálně gramatické za konstrukci pasívní).

(1.1) První podskupinu těchto sloves tvoří slovesa typu přidělit. Po stránce sémantické jde o různé modifikace významu slovesa dát: darovat, dodat, doručit, nadělit, nahradit, poskytnout, postoupit, poukázat, přenechat, přidělit, půjčit (pro-, za-), svěřit, udělit, uštědřit, věnovat, vrátit, vyměnit, vyplatit (pro-). Všechna tato slovesa jsou — což je jistě významné — definována v SSJČ pomocí slovesa dát anebo některého z těchto sloves. Lze sem přiřadit i sloveso zaslat („způsobit, aby se někomu dostalo“) a expresívní obecná slovesa vrazit a vysolit (‚dát ránu, popř. peníze‘). Řadí se sem i sloveso nandat, a to především ve významu ‚někomu do něčeho dát, hodně naložit‘ („Dostal nandanou plnou mísu knedlíků“); ve spojeních typu „Nandal mu jich jak se patří“ jde už o jistý frazeologismus. — Významem by se sem řadila i slovesa vydat, oplatit, předat a přepustit, předložit, odevzdat aj., ale nejsem si jist, zda lze u nich vůbec užít pasívní konstrukce s dát.[9] Slovesa vyřídit (někomu žádost), vyměřit (někomu pokutu), přiznat (někomu nárok na důchod) jsou co do svého významu na okraji skupiny; podobně i vstříknout (někomu injekci — s obligátním D)[10] a snad i některá obdobná slovesa.

Po stránce sémantické je zřejmé, že recipient je pevnou součástí intenčního pole slovesa, je to sémanticky nutné doplnění slovesa. O tento fakt se právě opírá neomezená možnost vytvořit konstrukci s dostat, v níž je podmětem (tj. gramaticky základním, obligátním členem větným) právě recipient. Po stránce gramatické však není úplná paralelnost: jde o slovesa s vazbou (D+) A, tj. o slovesa, která v aktivní konstrukci mají vždy nutně vyjádřen akuzativní předmět (recipovaný objekt), kdežto předmět dativní je možno vypustit, nemusí být vždy nutně ve větě přítomen (Ten byt už přidělili [nějaké rodině], nikoli však *Karlovi už přidělili [byt]).

Poznámka: Je jistě zajímavé, že naše pasívní konstrukce není ani u slovesa odevzdat, tak významově blízkém slovesu dát (v SSJČ je jeho pomocí definováno), a odvést, ani u slovesa odeslat, významově velmi blízkém slovesu zaslat. Patrně proto, že předpona od(e)- propůjčuje těmto slovesům významový rys ‚vzdalování‘ a tedy postihuje vztah k činnosti z hlediska původce, nikoli příjemce. Podobně i slovesa rozeslat, poslat.

(1.2) U sloves typu zaplatit (patří k němu ještě: přidat, ubrat, a volněji se přimyká nalít ap.) jde opět o významovou modifikaci slovesa dát, avšak na rozdíl od (1.1) není gramatické vyjádření recipovaného objektu akuzativem nutné (ovšem je vždy možné), zato však recipient musí být vždy (v aktivní konstrukci) vyjádřen. Tedy: „Karlovi přidali (dvě stovky)“, „Karel dostal přidáno // … přidány dvě stovky“. Po stránce formálně gramatické jde tedy o slovesa s vazbou D(+A).

(2) Do druhé skupiny se řadí slovesa, která mají vazbu s pouhým dativem. Po stránce sémantické to znamená, že dávaný (dostávaný, recipovaný) objekt není vyjádřen zvláštním substantivním větným členem [jako tomu bylo u typů (1.1), (1.2)], nýbrž že je implicitně obsažen už ve významu slovesa.

(2.1) První podskupinu tvoří slovesa nabít, namlátit, naplácat, namlít, nařezat, nasekat, natlouct, natřískat; nafackovat, napohlavkovat, napolíčkovat. Velmi názorná jsou poslední tři slovesa, u nichž — díky jejich zřetelné slovotvorné motivaci — je významová stavba ‚dát hodně facek (pohlavků, políčků)‘ zcela zřetelná. Obecně bychom mohli říci, že u celé podskupiny (2.1) jde o význam ‚dát hodně ran‘ (tedy recipovaným objektem jsou „rány“ — srov. např. výklad významu u hesla nabít v SSJČ: „ublížit ranami, dát bití, výprask“). Jde vesměs o slovesa odvozená předponou na- od sloves nedokonavých. Jde tu zřejmě o zvláštní významový odstín předpony na-, který patří k širšímu jejímu významu ‚provedení děje v potřebné, zamýšlené nebo velké míře‘ (SSJČ). Důležité je však dodat, že významová změna při odvozování je provázena i gramatickou změnou vazebnou: bít někoho → nabít někomu; kluk byl bit → kluk dostal nabito (//bití). Znamená to, že tu sloveso mění svou dějovou intenci a přechází zároveň do jiné významové kategorie: intence na patienta činnosti se mění v intenci recipientní: osoba, která dostává bití (rány), je u nedokonavého slovesa s akuzativní rekcí pojímána (prezentována) jako cíl činnosti, jako ten, kdo je činností postihován, kdežto u dokonavého slovesa s předp. na- a s vazbou dativní je tato osoba chápána jako „příjemce bití (ran)“, popř. i jako osoba, v jejíž neprospěch činnost probíhá. — Okrajově sem patří i sloveso nandat, a to ve významu ‚porazit (někoho)‘, ve spojeních jako „Dostali to nandáno“. Jde vlastně o přechod od (1.1), neboť tu existuje obligátní akuzativní předmět (to), avšak tento předmět je jakoby „degenerovaný“, má vždy jen zájmennou podobu to, které má funkci jen víceméně formálně gramatickou (jakýsi morfém).

Poznámka: Nepatří sem však slovesa typu vysolit, vrazit (pár facek); je sice pravda, že jejich „globální“ lexikální význam je „uštědřit rány“, avšak typ jejich významové struktury je totožný se slovesy typu (1.1), jak o tom svědčí i obligátní akuzativní předmět (ovšem s omezeným lexikálním výběrem dosaditelných substantiv: mohou to být jen jména různých druhů ran).

(2.2) Druhou podskupinu tvoří slovesa vesměs odvozená předponou vy- a vyjadřující udělení nějaké výtky: vycinkat, vyčinit, vyhubovat, vylát, (vy)nadat, vyspílat; vypeskovat, vyplísnit (poslední dvě mají však častěji rekci akuzativní než dativní, a tedy též častěji intenci zásahovou než recipientní).

Nepatří sem slovesa vytknout, vyčíst, opět svou „globální“ sémantikou nepochybně náležící mezi slovesa „vytýkání“. Jejich významová struktura je však jiná, jak to ostatně odhaluje i odlišná vazba: obě mají obligátní vazbu s dvěma pády D + A, popř. D + že. Nejde tu tedy o významové schéma ‚dát (udělit) výtku někomu‘, nýbrž ‚vytknout někomu něco‘. Předmět v akuzativu („Vytkli mu nedostatek píle“) tu nevyjadřuje recipovaný objekt (nýbrž obsah výtky). Pasívní konstrukce se slovesem dostat se patrně u nich ani neobjevuje.

Rovněž není jistě bez zajímavosti, že v obecném jazyce se užívá prostého slovesa dostat ve významu ‚být bit, hubován, plísněn‘ („Ten dostal!“), jak uvádí i SSJČ.


[1] Uvádím vždy příklady v 3. os. čís. jedn. min. času oznam. způsobu. Lze je ovšem převést do všech osob, do času budoucího — a při náhradě dokonavého slovesa dostat jeho nedokonavým protějškem dostávat — i do času přítomného, do způsobu podmiňovacího a rozkazovacího, do infinitivu a přechodníku.

[2] S termínem „dativ (předmět) nepřímý“ setkáváme se už u Gebauera a ve většině mluvnic novějších (Gebauer - Trávníček, Šmilauer, Havránek - Jedlička), též slovenských. Chápe se však různě: buď jako jakýkoli dativní předmět stojící vedle jiného předmětu (především akuzativního), nebo jen jako tzv. dativ „volný“. Kopečný (v Základech české skladby, 1958, s. 209) však upozorňuje, že „nepřímý“ (druhý) dativní předmět má podobnou povahu jako „přímý“, a Poldauf (v čl. cit. zde na s. 277) pak správně poukazuje na to, že zavedením termínu „nepřímý předmět“ pro dativ ve vazbě s akuzativem se nevhodně mísí poznatky o „volném“ dativu s poznatky o příznakové dativní vazbě.

[3] Je zajímavé, že Peškovskij (Russkij sintaksis v naučnom osveščenii) spatřuje obecný význam dativu vůbec v tom, že vyjadřuje adresáta.

[4] Rcp není vyjádřen např. ve větě Závody smějí nyní samy přidělovat byty. Ovšem u různých sloves může být situace různá. Tak u sloves, kde je dativní objekt objektem jediným, je obligátní (např. vyhubovat někomu atp.); tu jde zřejmě o poněkud jiný gramatický vzorec větný.

[5] Zjištění potenciálního výskytu je nesnadné, neboť jej nelze přesně odlišit od elipsy. Pro naše konstrukce s dostat je ovšem podstatné to, že dativní předmět je vždy možný (potenciální), není-li nutný.

[6] Srov. např. autorovu stať Vztah centra a periférie jakožto jazykové universále, Jazykovědné aktuality II—III, 1965, s. 1n.

[7] Srov. jeho knihu Vazba slovies v slovenčine, Bratislava 1967.

[8] Termín „konverzní“ pochází od britského sémantika J. Lyonse; užívá ho i sovětský badatel Ju. D. Apresjan (srov. jeho knihu Eksperimental’noje issledovanije semantiki russkogo glagola, Moskva 1967).

[9] Jde zřejmě o případy okrajové, přechodné: běžné tyto konstrukce rozhodně nejsou, ale jsou zřejmě „méně nemožné“ než např. u sloves jako vymluvit (někomu něco). Zatímco v případě věty „Dostal předloženo několik návrhů“ budeme snad na rozpacích, o větě „Dostal vymluven svůj nesmyslný návrh“ bez rozpaků prohlásíme, že je nemožná (zřejmě proto, že dativ tu evidentně nevyjadřuje „příjemce“).

[10] V dalších výkladech budeme pro stručnost užívat soustavně písmen D a A místo slov dativ a akuzativ.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 5, s. 269-290

Předchozí Jaromír Bělič: Padesát let spisovné češtiny v samostatném státě

Následující František Daneš: Dostal jsem přidáno a podobné pasívní konstrukce, II