Časopis Naše řeč
en cz

Faktor Rh // Rh-faktor // Rh faktor

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

Jak naznačují výrazy v nadpise, budeme se v tomto článku zabývat jistým typem pojmenování, jejichž repertoár se v současném jazyce, zejména odborném, neustále obohacuje a jejichž frekvence v textech zřetelně stoupá. Příklady[1] A-vitamín, C-avitaminóza, Rh-faktor, F-faktor, pH-metr, R-gen, Hfr-buňka,[2] F-kmeny, T-fág, RNA-viry, CH3-skupina, DNA-polymerasa, L-aminokyselina, β-galaktosidasa, α-částice, γ-záření, X-paprsky, π-mezon jsou vypsány z odborných statí a spisů z oboru biologie, medicíny, chemie a fyziky (některé z nich, jako třeba C-vitamín, nacházíme ovšem běžně též v publicistice i v hovoru). Avšak názvy s obdobnou strukturou se najdou i v oborech zcela jiných; např. λ-operátor (v logice), o-kmeny (v jazykovědě), C-trubka (v oboru hudby), ba i v běžné praxi: hifi-magnetofon,[3] LP-deska (hovorově „elpíčko“), B-mužstvo. (Zdá se dokonce, že jazykověda tu má historický předstih: typ o-kmeny najdeme už v mluvnicích Gebauerových a jazykovědci běžně užívali tohoto typu v době, kdy v oborech jiných spojení typu C-vitamín odsuzovali.) O produktivnosti tohoto typu pojmenování svědčí i ta okolnost, že vedle případů obecněji užívaných (v daném oboru) objevují se názvy utvořené jen příležitostně nebo individuálně; např.: GI-trakt (gastrointestinální t.), L-sémantika (logická s.), nu/nu-myši (bezsrsté). (Souvisí to zřejmě s obecným rozvojem užívání písmenových značek místo plných slovních výrazů, které by se v dané práci často opakovaly.)

[177]Jestliže se nějaký název objevuje ve třech různých podobách, jak to ukazuje nadpis našeho článku, nebývá to většinou z hlediska praxe příliš výhodné (viz o tom ještě dále), svědčí to však zároveň o tom, že struktura těchto výrazů není po stránce gramatické dostatečně jednoznačná. Povšimněme si jí blíže.

Uvedené názvy obsahují dvě složky: jednak „normální“ slovo (vitamín, faktor, záření, …), jednak výraz povahy nikoli slovní: písmeno (C, α, …) nebo kombinace písmen (Rh, pH, Hfr), která má někdy povahu ustálené pojmově-terminologické značky (RNA = kyselina ribonukleová;[4] CH3 = metyl; symbol C je vlastně dvojznačný: buď jde o prosté písmeno označující pořadí (C-vitamín), nebo o chemickou značku uhlíku (C1-chemie = chemie uhlíkatých sloučenin s jediným atomem uhlíku)). Tato písmenová složka[5] druhově specifikuje nadřazený pojem rodový vyjádřený slovně (hyperonymum), tj. diferencuje ho od jiných druhů téhož rodu. Má tedy povahu diferenční specifikace, „bližšího určení“. V případech, kde jde o pouhá písmena, nepřináší tato specifikace žádnou obsahovou informaci (písmena sama nemají totiž žádný význam, mají jen funkci prostě diferenční); v případech, kdy jde o značky, jimž odpovídá určitý lexikální význam (RNA atp.), představuje ovšem tato specifikace i obsahovou složku celého názvu.

Bližší určení nějakého substantivního významu se v češtině vyjadřuje nejčastěji samostatným slovním výrazem ve větněčlenské platnosti přívlastku; může se však vyjádřit i jako složka složeného slova, popř. jako předpona (slova odvozeného; u Trávníčka mluví se i tu o složeninách, a to předponových, na rozdíl od kmenových).

Starší jazykovědná kodifikace vycházela z toho, že výrazy jako C, Rh jsou nesklonné, tedy neschopné vyjadřovat mluvnickou shodu, a proto doporučovala chápat je jako substantivní přívlastky neshodné (jako jakýsi nominativ jmenovací) a klást je za určované jméno (postpozitivně): vitamín C, paprsky α. V jazykové praxi se však přesto čím dále tím více prosazoval vedle tohoto způsobu i způsob jiný, s určující, diferencující písmenovou složkou na prvním místě (v prepozici). M. Dokulil, který se tímto jevem jediný dosud podrobněji zabýval, byť na [178]omezeném, tradičním materiále,[6] obhájil odsuzované (ač užívané) podoby typu C-vitamín (se spojovníkem) poukazem na to, že takovéto spojení s určující složkou na počátku je těsnější (což je žádoucí vzhledem k terminologické povaze těchto názvů) a má charakter syntetizující. Po stránce gramatické pokládal je pak Dokulil za slova složená.[7] Poukázal však přitom na to, že specifikující složka se blíží předponě[8] (jde tedy spíše o analogii k typu provitamín, ultrazvuk, antihmota než k typu kamenolom, velkoměsto, který uvádí Dokulil). Tu okolnost, že — na rozdíl od běžných složených slov — je první část připojena spojovníkem, lze vysvětlit technickými, grafickými důvody; podobu *Cvitamín by nikdo nečetl náležitě jako [cévitamín] a stěží by to někoho napadlo takto psát. (Písmena C, Rh atp. vyslovujeme tu totiž tak jako při hláskování.)[9]

Nevzbuzuje však tato skutečnost jisté pochybnosti o tom, zda jde o složené slovo v pravém smyslu? Jako argument pro jednoslovnost pojmenování našeho typu se uvádí ta skutečnost, že se vyslovují souvisle, spojitě, s jedním slovním přízvukem, a to na první slabice, tj. na oné „předponě“; tedy [vitamín]. V právě uvedeném příkladě je tomu jistě tak. V případech, kde je první složka víceslabičná (srov. např. [beta částice, erhá faktor, er en á viry]) není už situace tak jasná. Především značky vícepísmenové (zejména trojpísmenové) se vyslovují s hlavním přízvukem na slabice poslední (tedy chovají se vlastně tak, jako by postupně vyslovovaná jednoslabičná „jména“ jednotlivých písmen představovala sled samostatných slov; např. RNA se vysloví [er en á]). (Srov. výklady M. Romportla v NŘ 35, 1951—2, s. 46—50.) A za druhé, podobně jako u jiných delších složených slov, je tu patrně třeba počítat s tzv. vedlejším přízvukem na první slabice druhé složky [179]složeniny[10] a s nezcela spojitou výslovností. Podstatné však je to, že tu platí obecně, že u složených pojmenování našeho typu je ve větné souvislosti nositelem intonačního centra (tzv. větného přízvuku) vždy některá slabika písmenové, tedy první složky daného složeného názvu, na rozdíl od sebetěsnějších spojení dvouslovných, v nichž je intonační centrum na slově druhém, posledním. Tedy např.: „Tento jev zřejmě souvisí s beta-částicemi [betačásticemi]“, avšak: „Tento jev zřejmě souvisí s částicemi β [částicemi beta]“. (Intonační centrum identifikujeme podle toho, že je s ním spojena intonační kadence, v našem případě kadence konkluzívní, tj. závěrečné intonační klesnutí.) Je však třeba poznamenat, že zvuková stránka není u těchto pojmenování, typických pro projevy psané, příliš významná.

Pokud jde o stránku pravopisnou, lze sice tvrdit, že tu spojovník obě složky těsně spojuje — ale stejně tak dobře bychom mohli říci, že na pozadí slov psaných dohromady bez spojovníku tato tzv. spojovací čárka (zvaná však též divis, tj. „rozdělovník“) naopak naznačuje jistou volnost, samostatnost první složky a výrazně tak vyjevuje do jisté míry heterogenní dvojčlennost významové struktury těchto pojmenování. Ukazuje se tedy, že jde o výrazy co do slovního charakteru nevyhraněné, kolísající mezi jednoslovností a dvojslovností. (Příznačné je, že tato „složená slova“ — s výjimkou pH-metr — slovníky neuvádějí jako heslová slova!) Jasně to dosvědčuje jazyková praxe, v níž se nezřídka objevuje i onen třetí způsob zápisu těchto pojmenování, totiž C vitamín, Rh faktor, CH3 skupina, C-J virus, C1 chemie, GI trakt, Be hvězdy, 2-5A syntetáza, A klarinet, LP deska, hifi nahrávka, klub (poslední dvě takřka výhradně jen v této podobě).[11] A dodejme, že nejde o jev v češtině nový: dosvědčují „to mimo jiné starší jazykové příručky, registrující (ovšem s poznámkou o nevhodnosti) podoby typu C trubka, a struna.[12]

Ať už hodnotíme tento způsob z hlediska spisovnosti jakkoli, jisté [180]je, že se těchto podob ve vědecké, odborné i jiné literatuře užívá běžně. Tuto skutečnost lze pak stěží vysvětlovat jinak, než že ti, kdo jich užívají, chápou takováto pojmenování jako spojení rázu přívlastkového, jako výrazy substantivní rozvité preponovaným přívlastkem. (Dodejme však hned, že po stránce výslovnostní se od názvů psaných se spojovníkem zřetelně neliší, což je ovšem na druhé straně odlišuje od „normálních“ přívlastkových spojení s preponovaným adjektivem. Zračí se v tom opět ona gramatická nevyhraněnost, dvojakost probíraných názvů.) To, že tu přívlastek nemá obvyklou adjektivní podobu, snadno si vysvětlíme tím, že jde o nesklonné, neohebné výrazy, většinou povahy neslovní, tedy o výrazy slovnědruhově neformované, neurčité (a tedy ani neumožňující odvození adjektiva),[13] nehledě k sémantické stránce.

Viděno souhrnně: Vzhledem k tomu, že diferenčně specifikující výrazy typu A, Rh, α, RNA, hifi ap. jsou co do své slovnědruhové příslušnosti neurčité, dovolují, aby byly mluvnicky chápány buď jako neshodné přívlastky substantivní (faktor Rh), nebo jako první, určující složka složeného slova (Rh-faktor), anebo konečně jako přívlastek adjektivní (Rh faktor). Skutečností je, že se všechny tři uvedené podoby běžně v praxi objevují vedle sebe (i v témž textu), přičemž u jednotlivých názvů, popř. v jednotlivých oborech převažuje ten, nebo onen způsob. Zdá se však, že vcelku je dnes (alespoň u některých podtypů) na postupu způsob poslední (C1 chemie, LP deska apod.). Zčásti si to lze vysvětlit tím, že ony diferenčně specifikující výrazy bývají leckdy delší, složitější a též významově zatíženější, jak to s sebou přináší nebývale prudký vývoj současné vědy a techniky.

Najdou se i případy, v nichž specifikující složku tvoří skutečné významové slovo, avšak nesklonné. Např.: klišé reakce / klišé-reakce (stereotypní r.), Brassica faktor (Br. = čeleď brukvovitých); moka kostky, Eta-gril. Nelze vyloučit, že tímto směrem půjde vývoj ještě dále. Poznamenejme k tomu, že tato „slovosledná adjektivizace“ substantiv má v češtině už starší tradici: jde o hovorové názvy typu panama klobouk/vazba, toledo ubrus, shimmy boty ap.

Je jistě pravda, že tři různé mluvnické formy pojmenování pro jeden a týž pojem je tak trochu zbytečný a nežádoucí „přepych“. Bohužel se mu však asi nelze v přítomné situaci češtiny vyhnout (nechceme-li, aby [181]naše kodifikace byla neoprávněně zjednodušující, v rozporu s živými tendencemi jazykového úzu). Jazyk typu češtiny, s bohatě rozvinutým flektivním tvaroslovím, jen s jistými potížemi vstřebává výrazy povahy neflektivní, jak je v hojné míře přináší dnešní mezinárodní názvosloví (popř. jak je v jeho duchu přitváříme sami), a neobejde se při tom pochopitelně bez některých úprav, změn mluvnických pravidel a konstrukcí. Ostatně podobně se s těmito vlivy vyrovnávají i jiné slovanské jazyky. Tak např. v ruštině byly zjištěny některé analytické tendence (tj. přibývání rysů charakteristických pro neflektivní jazyky tzv. analytického či izolačního typu[14]) a sovětský jazykovědec J. Panov se v této souvislosti zmiňuje i o takových jevech, kterým jsme věnovali pozornost v tomto článku.[15]

Jaký praktický závěr máme udělat z našich pozorování a úvah? Domnívám se ten, že v daném vývojovém stadiu češtiny (a s ohledem na společenskou situaci dnešních spisovných jazyků vůbec) nezbývá než pokládat všechny tři uvedené způsoby (z nichž žádný není vlastně zcela nový) za přijatelné ve spisovném vyjadřování. Existence „trojtvarů“ může mít ostatně i své praktické výhody: v jedné souvislosti se lépe hodí užít tohoto způsobu, v jiné onoho. Tak např. název F-kmeny bychom asi stěží napsali se spojovníkem. Podobně je výhodné psát bez spojovníku i v případech s diferenční složkou několikanásobnou, jako např. SP i LP desky, pokud ovšem neužijeme postpozice (kmeny F+ a F-). Ta je výhodná hlavně v případech, kdy stavíme dva druhy do vzájemného kontrastu (např. přenos z kmene F+ na kmen F-). Někdy zase by prepozice bez spojovníku mohla vést k nejasnostem, jak ukazuje tento příklad: „Dědičný faktor tu nezávisí na normální DNA baktérie, nýbrž na…“. Značku DNA tu totiž musíme chápat nikoli jako nesklonný preponovaný přívlastek u substantiva baktérie, nýbrž jako lokál (po [182]předložce na) substantivního výrazu (na) kyselině deoxyribonukleové, u něhož je slovní tvar baktérie postponovaným genitivním přívlastkem. Nakonec ještě připojím doplňující poznámku: Písmenové diferenční složky typu C, Rh, … mohou se ovšem spojovat nejen se substantivy, nýbrž podle potřeby i s adjektivy, popř. i se slovesy. Tak např. k substantivu D-cukry existuje adjektivum D-cukrové fosfáty; podobně: C-vitamínový preparát; α-aminokarbonylové sloučeniny, π-mezonové neutrino; L-ekvivalentní, L-implikovat. U odvozeného adjektiva (třebas i bylo derivováno od názvu dvouslovného) je možný ovšem jen jediný pravopisný způsob, tj. psaní dohromady, jako jedno slovo, ovšem zde se spojovníkem. — Najdou se však i příklady, které jsou ve spisovném jazyce stěží přijatelné, jako třeba tento: „K a Ca senzitivní elektroda“ — v češtině má adj. senzitivní valenční vazbu s předl. na (popř. k) a tu nelze pochopitelně vynechat (jde tu zřejmě o neústrojný vliv cizích jazyků); podobně je tomu i ve spojení DNA-dependentní.


[1] Pro stručnost budu uvádět jen podobu se spojovníkem, aniž tím chci naznačit, že tato podoba je ze tří možných, v nadpise uvedených podob nejčastější.

[2] Hfr je mezinárodně užívaná značka angl. výrazu high frequency of recombination; její výslovnost v češtině je problematická. Uvádím ji proto, abych ukázal značnou různorodost první složky probíraných výrazů. — Starší jazykové příručky uvádívaly též výrazy T-profil a U-železo. Dnes je však tento „ikonický“ typ (jak jej charakterizuje Hrbáček vzhledem k tomu, že podoba písmen T a U tu přímo zobrazuje tvar příslušné věci) málo živý.

[3] Pravopis tu kolísá: nad původní podobou hi-fi a původní výslovností [haj faj] nebo [haj fi] převažuje v běžném úzu podoba hifi a výslovnost [hifi]. Srov. k tomu výklady Hrbáčkovy v jeho knize Jazykové zkratky v češtině, Praha 1979, s. 74; srov. též článek R. Brabcové Chcete se stát členem Čs. hifi-klubu?, NŘ 52, 1969, s. 314—316.

[4] V naší chemii se nyní prosazují mezinárodní značky RNA a DNA, v nichž A odpovídá cizímu slovu acid (= kyselina); starší úzus je RNK a DNK, kde K odpovídá slovu kyselina. Je však zřejmé, že v textu musíme RNA a DNA interpretovat po česku: „kyselina (deoxy)ribonukleová“, což má ovšem důsledek pro gramatickou shodu; srov. např. „fágová DNA“, „RNA, která…“, „DNA byla zjištěna v…“.

[5] Řecká písmena se někdy, např. z technických důvodů, nahrazují názvem příslušného písmena (alfa, …); na podstatě věci se tím však nic nemění.

[6] Dokulilův výklad byl původně přednesen v Jazykovém koutku Čs. rozhlasu v sérii věnované novému vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1957, v nichž bylo nově kodifikováno psaní typu C-vitamín (ovšem vedle vitamín C). Tiskem vyšel tento výklad v třetím knižním výběru z Jazykového koutku, Praha 1950, s. 129—131.

[7] Jako složená slova je charakterizoval už Šmilauer v Hovorech o českém jazyce, Praha 1940, s. 112, avšak odsuzoval je; nepříznivě je hodnotil i v Novočeském tvoření slov, Praha 1971, s. 100. Avšak v Nauce o českém jazyku, Praha 1972, s. 92, je už přijímá a výstižně upozorňuje, že obecně tento typ složenin „proniká zvláště tam, kde jeden člen klesá na jakousi předponu nebo příponu“.

[8] Není bez zajímavosti, že se v současné logické literatuře u názvů typu L-sémantika, L-pravdivý charakterizuje složka L jako „prefix“.

[9] V případech, kde první složka nemá tento písmenový charakter, nelze ovšem možnost psaní dohromady vyloučit (např. Etagril), nikoli ovšem doporučovat.

[10] Jako „vedlejší“ se tento přízvuk jeví především z hlediska funkčního. Jaká je situace z hlediska fonetického, by vyžadovalo další zkoumání. Předem bych nevylučoval možnost fonetické „rovnosti“ obou přízvuků: Trávníček (Mluvnice spisovné češtiny, § 84,3) nevylučuje u složených slov dva hlavní přízvuky. Obdobná přízvuková situace je i v případech bez spojovníku, o nichž bude řeč dále (srov. RNA viry, LP deska; shimmy boty); zde bychom opět mohli s Trávníčkem uvažovat o „dvojvrcholových významových jednotkách“ (srov. § 117).

[11] Najdou se i výrazy typu VKV díl (rozhlasového přijímače); mají však ráz slangový, nejde o ustálenou terminologickou jednotku.

[12] Do třídy výrazů, o nichž tu pojednáváme, nepatří nesklonné hudební výrazy typu C dur, c moll, psané vždy jen takto. Jejich významová struktura je totiž jiná. Patří sem však hovorové C dur symfonie (vedle plně spisovného symfonie C dur).

[13] Pro úplnost připomínám, že ovšem ne každé spojení písmenové pojmové značky s plnovýznamovým substantivem má charakter pojmenování našeho typu. Tak třeba v případech postpozice typu vlákno DNA je třeba značku DNA interpretovat jako normální genitivní přívlastek (vlákno čeho?), tj. číst ji jako „kyseliny deoxyribonukleové“.

[14] Jedním z jejich charakteristických rysů je právě to, že se v nich „velmi špatně rozeznávají druhy slov“, že je v nich „nedostatečná hranice mezi jednotlivými druhy slov“ (viz V. Skalička, Typ češtiny, Praha 1951, s. 19). Podobně v nich existuje neostrá hranice mezi syntaktickým spojením samostatných slov a slovem složeným; skládání slov ve vlastním smyslu je jev, který je abstraktně pojatému analytickému či izolačnímu typu cizí, a proto v jazycích s převahou rysů tohoto typu se objevují často slovní spojení psaná se spojovníkem a kolísání mezi všemi třemi možnými způsoby (což má svůj protějšek i v poměrech přízvukových; srov. pozn. 10).

[15] V souvislosti s analytičností se hodí upozornit i na dnes poměrně častá označení typu cukr moučka (na sáčcích), kompot jahody (na zavařovacích sklenicích) apod. Zde ovšem stojí určující člen v postpozici; motivaci vzniku tohoto speciálně „obchodního“ způsobu je zřejmě třeba hledat v nadpisovém (nálepkovém) charakteru takovýchto označení, v jejich výrazné grafické úpravě a umístění.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 4, s. 176-182

Předchozí Jan Balhar: Jazyk selských suplik z Těšínska z r. 1766

Následující Miloslav Sedláček: Skloňování místních jmen Ostřihom a Bochum

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1