Slovesné časy typu perfektního v hovorové češtině

Vilém Mathesius

[Drobnosti]

(pdf)

-

Na označení slovesných tvarů v nové češtině se ustálila jména présens, futurum, perfektum a plusquamperfektum. Myslím, že bude potřeba toto pojmenování částečně změniti. Tvary nesl jsem a byl jsem nesl je možno nazývati perfektem a plusquamperfektem podle jejich původu, ale dnešní jejich význam téměř napořád je význam prostého preterita nebo antepreterita a označení jich těmito jmény jest tím naléhavější, že v hovorové češtině máme opravdu vedle preterita a antepreterita skutečně perfektum a plusquamperfektum, ba i futurum exaktum vedle prostého futura.

Jde o soustavu časů, která pomocí slovesa míti a příčestí minulého trpného vyjadřuje přítomný, minulý nebo budoucí stav, vzešlý z předcházejícího konání, na př. máme zaseto, když jsme měli zaseto, až budeme míti zaseto. Příčestí, které se tu spojuje se slovesem míti, je tvořeno vesměs od předmětných sloves dokonavých[1] a jest v rodě středním čísla jednotného, je-li vazby užito absolutně, bez předmětu (jiné příklady k typu shora uvedenému: Tam nechoď, tam mají zavřeno. — Když jsem tam přišel, neměli ještě uklizeno), kdežto při konstrukci předmětné, na př. máte už žádost podanou, paní? — Když jsem tam přišel, neměli ji (zmrzlinu) ještě udělanou, se řídí rod a číslo příčestí podle předmětu.

Všimneme-li si těchto vazeb pozorně, shledáme, že mají některé zvláštnosti. Jsou to konstrukce typu posesivního, to jest konstrukce, v kterých je vztah mezi subjektem a dějem pojat jako [201]přivlastňování. Tento posesivní vztah je sám sebou neutrální, pokud jde o způsob, kterým je podmět účasten v ději. Větu dnes ráno jsem měl zkoušku může o sobě říci stejně ten, kdo zkoušel, jako ten, kdo byl zkoušen. A podobně perfektních vazeb typu mám zaseto se může užívati ve smyslu aktivním i pasivním.[2] Řekneme-li ve smyslu aktivním máte už žádost podanou, paní? můžeme stejně říci i pasivně máte už tu žádost vyřízenou, paní? Jiné příklady pasivního významu pro míti s příčestím minulým trpným jsou třebas tyto: Já mám nakázáno, abych tu čekal. — Mám tady napsáno, že vám nemám nic vyplatit.

Touto neutrálností, pokud jde o aktivní nebo pasivní účast subjektu v ději, lze si vysvětliti, že se perfektních vazeb se slovesem míti užívá jako vazeb osobních tam, kde při prostém dějovém výrazu slovesném jest nutno užíti vazby neosobní. Takových paralelních vět lze v hovorové češtině nasbírati velmi mnoho, na př. trhá se mi kabát — mám kabát už roztrhaný; třepí se mi kalhoty — mám kalhoty celé otřepené; kazí se mi nějak oči — mám oči od čtení docela zkažené atd. Tento nedostatek určitosti vzhledem k aktivnosti subjektu znemožňuje, aby se vazby se slovesem míti a příčestím min. trpným užívalo tehdy, když dějová aktivnost je zdůrazněna reflexivním si. Cítíme zcela dobře, že je nemožno bez úbytku zřetelnosti nahraditi větu podívejte se, co jsem si přišila na klobouk, větou podívejte se, co mám přišito na klobouce.

Na druhé straně posesivní typ vazby velmi určitě vyjadřuje přímý vztah mezi subjektem a výsledkem děje. Proto větu podívej se, co jsem ti přišila na kabát, není možno změniti na větu s vazbou perfektní bez pošinutí subjektu podívej se, co máš přišito na kabátě. Je tedy rovněž nemožno užíti vazby se slovesem míti o ději, jehož původce chceme zřetelně vyjádřiti a jehož výsledek se týká osoby jiné.

Konečně je nutno vytknouti, že perfektní vazba se slovesem míti u sloves končicích naznačuje proti prostému preteritu větší kvantum překonaných obtíží. Řekne-li někdo podívej se, co jsem napsal, může tím mysliti stejně dobře celou knihu jako jedno slovo nebo písmeno a nikterak tím nepřipomíná, že jeho výkon byl spojen s námahou. Naproti tomu větou podívej se, co mám napsáno, se naznačuje — nejde-li o vazbu smyslu pasivního, jako [202]na př. podívej se, co mám na vysvědčení napsáno —, že běží o větší vykonanou práci nebo alespoň o větší úkol, z něhož mluvčí část už vykonal.

Ke konci bych rád ještě upozornil na jeden případ, který se týká podobné subjektové neurčitosti, jakou se vyznačují vazby se slovesem míti. Možno pozorovati, že se v hovorové češtině o ději ukončeném užívá se zálibou pasiva, vyjadřujícího stav, kdežto o ději nedokončeném nebo opakovaném aktiva. Paní se ptává služebné: »Je už zatopeno? — Je přiloženo? — Bylo tu otevřeno?«, ačkoliv jest zcela zřejmo, že zatopila, přiložila, zametla, okno otevřela služebná. Ale: »Zametáte dobře? — Nepřikládáte moc? — Otvíráte okno každý den?« Podobný rozdíl možno pozorovati mezi větami proti nám stavějí dům; ten dům proti nám už je postaven. Je pravda, že užití pasiva ve většině případů shora uvedených má ráz neosobnosti trochu povýšené a že bychom stěží konstrukce takové užili v hovoru laskavém nebo důvěrném. Ale zvláštní citová příchuť vyplývá jen ze speciálního užití obecné jazykové možnosti, a proto lze v uvedených dokladech viděti projev jazykové tendence, která nějak působila i při vzniku nebo alespoň při rozšíření perfektní vazby se slovesem míti.[3]

---

[1] Jen jeden příklad takové konstrukce s příčestím minulým činným od slovesa nepřechodného jsem zaslechl od zřízence na pražském vlečném parníku: »To musí pryč. Ať to odstrčej’, nebo to spustíme a mají to hned spadlý dole.« Smysl konstrukce je tu pasivní.

[2] Tato možnost pasivního významu konstrukce posesivní je patrná ve spojení slovesa míti s nedokonavým infinitivem, kterým se vyjadřuje trvací děj, který se nepřímo týká subjektu, na př. máte na poště ležet peníze = leží vám na poště peníze.

[3] Zaslechl jsem od ženy z okolí Chocně zvláštní vazbu, vyjadřující přítomný stav slovesem nepřechodným: Vona (selka) byla zrovna vodejdutá. Snad i takové vazby, jinak mi neznámé, by si zasloužily pozornosti. [Podobně se mluví vůbec v ‚Kujebině‘, t. na Vysokomýtsku. Slýchali jsme tam věty jako: von bude někde zajdutej (= asi někam zašel) a p. — Red.]

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 7, s. 200-202

Předchozí Dva kusy dobytka

Následující František Oberpfalcer: Přezdívky větného původu