Neologismy v díle Karla Čapka

Vladimír Staněk

[Články]

(pdf)

-

Jazykové a stylistické mistrovství Karla Čapka patří k hlavním znakům jeho tvorby. Nesporně to souvisí i s tím, že se Čapek neustále zajímal o dění v jazykovědě a že stále sám promýšlel některé otázky týkající se jazyka. O Čapkově vztahu k jazyku a stylu, k dění v české jazykovědě podrobně pojednali A. Jedlička a M. Těšitelová.[1] K jazyku Čapek přistupoval jako tvořivý umělec; nebyl jen přejímatelem hotového jazyka, ale byl také jazykovým tvůrcem. Sám o tom napsal: „… každý spisovatel, pokud své řemeslo koná vážně, pracuje pořád na své řeči, chce ji zdokonalit…“[2] A jinde (1927): „Mezi všemi lidmi se vyznačuje nebo má vyznačovat spisovatel ne tím, že píše, nýbrž tím, že umí česky; avšak umět znamená pracovat, stále zkoušet, stále hledat…“[3] Čapek skutečně stále pracoval na jazyce a stylu svých knížek; byl dokonce okouzlen jazykem a tím, co z něj lze udělat.

V centru pozornosti a zájmu Karla Čapka bylo od počátku jeho literární činnosti slovo, jeho význam a užití. Nebude proto myslím neužitečné všimnout si v tomto článku jednoho rysu jeho mistrného jazykového vyjadřování v oblasti lexika, a to neologismů. Toto téma nebylo dosud v čapkovské literatuře monograficky zpracováno; na několik neologismů v Čapkově souboru novinářských článků Místo pro Jonathana upozornil A.Stich.[4]

Vycházel jsem z předpokladu, že spisovatel s velmi kladným vztahem k jazyku a dění kolem něho bude mít novátorský vztah i k oblasti lexika, že mu nebude stačit k ztvárnění jeho slovesných záměrů slovní zásoba současné češtiny a že bude proto vytvářet slova nová, neologismy. Tento předpoklad chci ověřit rozborem neologismů v Čapkově díle.

Termínem neologismus se rozumějí pojmenování nová, která vznikají z potřeby pojmenovat nové předmětné nebo duchovní skutečnosti a vztahy mezi nimi nebo nové pojetí věcí a jevů. Obvykle se dělí na vlastní neologismy, které mají předpoklad pro to, aby se eventuálně staly na základě současných lexikálních no[78]rem relativně ustálenými jednotkami slovní zásoby, a neologismy příležitostné, tzv. okazionalismy, které jsou tvořeny a užity příležitostně a zpravidla nemají možnost včlenit se do lexikálního systému nebo ji mají malou.[5] Bývají to nejčastěji pojmenování ze stylové oblasti umělecké, popř. z uměleckokritické publicistiky, a jejich podstatným znakem je neobvyklost, zvláštnost, překvapivost.

Nejvíce neologismů najdeme v prvním období Čapkovy tvorby, tj. od roku 1907, v souboru sloupků, recenzí, kritik, polemik O umění a kultuře I. To bylo období, kdy se oba bratři „rozjížděli do intelektuálního světa“. Začali brzy navštěvovat kavárnu Union, umělecké a intelektuální středisko; byli nápadní svým vzhledem i vystupováním, nosili dandyovské oblečení, na hlavách cylindry, provokovali svým často povýšeneckým chováním, okázale si na veřejnosti vykali a duchaplně se vyjadřovali.[6] Tento jejich životní styl se patrně odráží i v Čapkově písemném vyjadřování: sloh je vzletný, květnatý, vyšperkovaný četnými bohatě rozvinutými metaforami a přirovnáními; souvětí jsou dlouhá s četnými vedlejšími větami, časté jsou bohatě rozvedené několikanásobné větné členy, hojná jsou cizí slova, reminiscence na světovou literaturu a na starověké kultury, je zde zřejmá snaha po artificiální originalitě. K tomu ve slovníku přispívají četná knižní pojmenování (mnohotný, soubytnost, přílišnost, vznos, soujem aj.), pojmenování zastaralá (pochopování, končitý, jistotný, skočmo, mlunný, živobytný aj.) a pojmenování řídká (ovšednění, obojňácký, vnitrný, zneplodnit, myslitelnost aj.). Snaha po originalitě, odlišnosti ve vyjadřování, osobitém slohu zřejmě vedla i k vytváření četných neologismů.

V dalších obdobích se Čapkův styl stává konciznějším, osobní zaujetí přechází v objektivní sdělnost; v autorově kulturní publicistice neologismů postupně ubývá: v knize O umění a kultuře I (1907–1918, odečteme-li texty, které psal autor s bratrem Josefem, je to zhruba 440 stran), jsem zaznamenal 165 neologismů (nepovažujme tento údaj za naprosto přesný, je sotva možné postihnout v jednotlivých knížkách všechny neologismy, zejména má-li dílo několik set stran), v publikaci O umění a kultuře II (1919–1925, 596 stran) 135 a v knize O umění a kultuře III (1926–1938, 823 stran) 113 neologismů. I Čapkova ostatní publicistika (Ratolest a vavřín, Kalendář, O lidech, Věci kolem nás, Obrázky z domova…) obsahuje vzhledem k ostatním žánrovým útvarům poměrně dost neologismů.

Do prvního období Čapkovy tvorby spadá i jeho první beletristické dílo, Boží muka. Vzniklo mezi lety 1913–1916[7] a také zde najdeme poměrně značný počet neologismů (kolem 30). Souvisí to zřejmě nejen s dobou vzniku, ale také se za[79]měřením knížky – jde o filozoficky a dušezpytně orientované povídky, v nichž se Čapek pokouší řešit záhady lidské duše. V pozdějších beletristických dílech (Továrna na Absolutno, Krakatit, Povídky z jedné a druhé kapsy, Válka s Mloky – v této knížce se objevují neologismy v různých novinových zprávách, reportážích apod., téměř vůbec je nenajdeme v partiích výpravných) neologismů ubývá, v trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život je jich jen několik. Naproti tomu dost neologismů najdeme v Devateru pohádek a v knížce Měl jsem psa a kočku, kde má Čapkovo novotvoření často charakter hry se slovy. Vrcholu dosáhlo Čapkovo humorné a komické tvoření nových slov v podpovídce Vynálezce z knížky Bajky a podpovídky, kde na necelých pěti stránkách najdeme 39 vtipných neologismů (spěchárna, rámusidlo, špinítko… viz dále na s. 92). Je však možné, že autor těmito novými pojmenováními i parodoval komerční reklamní styl („Chystáte se na cesty? Neopomeňte přibalit do svého tlumoku naše bloudítko! Levné, spolehlivé, praktické.“). V cestopisných causeriích se vyskytuje neologismů celkem málo, jen v Italských listech (1923) jsem jich zaznamenal víc (kolem 20). V dramatech se nová slova téměř nevyskytují.

Z uvedených údajů je patrné, že neologismy jsou jedním z hlavních výrazových prostředků Čapkovy kulturní publicistiky (především o literatuře a umění, ale i třeba o problémech jazykových – viz jeho četné kritiky slov) i publicistické tvorby ostatní (o městě, přírodě, o lidech, o věcech kolem nás, o dění ve veřejném životě apod.). Zobecníme-li tento poznatek, můžeme říci, že neologismy jsou jedním z jazykových prostředků charakteristických pro styl publicistický. K tomuto závěru už dříve dospěl A. Stich[8] a neologismy uvádí jako příznačné pro publicistiku i J. Hoffmannová.[9] Také oba současné slovníky neologismů (Co v slovnících nenajdete, 1994, a Nová slova v češtině, 1998) čerpaly lexikální materiál především z masmediální publicistiky psané a částečně i mluvené.

Všechna vyexcerpovaná slova (kromě malého počtu nesporných Čapkových neologismů) jsem porovnával se Slovníkem spisovného jazyka českého (I–IV, 1960–1971), popř. se Slovníkem spisovné češtiny (2. vyd., 1994), a s Příručním slovníkem jazyka českého (I–IX, 1935–1957, dále PS). Ojediněle jsem nahlédl do slovníku Váši–Trávníčka a do slovníku Jungmannova. Cizí slova byla zrevidována v Akademickém slovníku cizích slov (I–II, 1995). Několik slov jsem konzultoval s dialektologickým oddělením Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR v Brně a s lexikálním archivem ÚJČ v Praze. Kontrolu se slovníky Co v slovnících nenajdete (1994) a Nová slova v češtině (1998) jsem nepovažoval za nutnou, protože tyto slovníky zachycují lexikální materiál jen zhruba za posledních dvacet let (první slovník) nebo deset let (druhý slovník).

Slova, která SSJČ nebo PS uvádějí s údajem K. Čapek, označuji hvězdičkou; dá se předpokládat, že to jsou Čapkovy neologismy, ale mohou to být slova řídce užívaná a slovník u nich [80]uvádí doklad právě z K. Čapka. Neuvádím slova, u nichž slovníky mají poznámku „K. Čapek aj.“, nebo slova, u kterých je uveden K. Čapek a další autoři. Rovněž neuvádím slova existující v slovní zásobě češtiny, ale autor jich užívá v novém významu (flétnovat: K. Č. – hrát na flétnu, PS – mluvit hlasem podobným zvukům flétny).

Názvy jsem pořádal podle těchto prací: Tvoření slov v češtině 2, Praha 1967; Mluvnice češtiny 1, Praha 1986; V. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1971; P. Hauser, Nauka o slovní zásobě, Praha 1980.

Roztřídění slov podle jejich utvoření je provedeno v hrubých rysech; není smyslem této práce podat podrobné rozdělení jednotlivých slovních druhů.

Uveďme si nyní způsoby tvoření neologismů u Karla Čapka:

A. Podstatná jména

Poznámka: U substativ, která je možno zařadit jednak podle přípony, jednak podle předpony, např. přezjemnělost, dávám většinou přednost tvoření příponou, při němž se uplatňuje hledisko významové; pro účel této stati je důležitější, že slovo přezjemnělost utvořil Čapek jako název vlastnosti, než že je tvořeno předponou pře-. Rovněž některá slova složená řadím podle přípony, je-li u nich v popředí zřetel k významu sufixu.

I. Odvozování příponami

1. Názvy činitelské

Přípona:
-tel:
oplozovatel (V 154), slučitel (UI 274), usuzovatel (UI 185);
-č:
poznávač (UII 214), rozeznávač (UII 61), uchovávač (UI 397);
-átor:
kopulátor (V 154);
-oun:
*pekoun (= pekař, B 18);
-iv:
intuitiv (= malíř tvořící intuitivně, UI 10).

2. Názvy konatelské

-ař, -ář:
dějinář (= historik, MJ 19), *kufrař (PII 107), provizionář (S 190), tepichář (PII 26);
-ák:
*magaciňák („co běhá s listinami v rukou“, P 214);
-ník:
oukladník (D 144), prasátník (= obchodník s vepři, H 36), velkodovozník (UI 438);
-ista:
casanovista (= odborník na Casanovu, UIII 188).

3. Názvy vlastností a stavů

-ost:
amúzičnost (UIII 641), artističnost (UI 240), bezsoudnost (UII 33), bezúlohovost (UII 273), blízkozrakost (UII 274), čupřinatost (MP [81]102), diptychálnost (japonských dřevorytů, UI 129), *dnešnost (VZ 110), donošenost (UI 183), dořešenost (UI 82), hloubkovost (UI 190), choleričnost (UIII 612), koideálnost (UI 77), kosmičnost (UII 22), kousatelnost (MP 63), lžiučenost (UIII 419), mnohorozměrnost (UI 330), naloženost (K 176), nedůležitost (UI 191), nedogmatičnost (UIII 135), neelastičnost (UI 395), nefantastičnost (UIII 135), neheroičnost (UIII 246), nejednoduchost (DP 268), nelíbivost (UI 501), neloajalita (UIII 46, 292), nenadšenost (UI 378), nepietnost (UI 537), *neproměnlivost (MS 51), nesjednotitelnost (UI 266), nesledovatelnost (UI 189), *nespočetnost (KR 252), neuchopitelnost (UI 125), nevykoupenost (UII 511), ošálenost (UI 488), *pálenost (= vychytralost, MS 211), plochoprsost (Č 73), poloskutečnost (P 212, MS 136, 151), prapřírodnost (UI 263, 268), protiintelektuálnost (UII 82), protipólnost (UII 120), přezjemnělost (UI 221), psychičnost (UI 189, 195), relačnost (UI 401), sebedbalost (UII 188), smazanost (UI 358), splněnost (UII 82), šťastnost (UI 154), ustydlost (UI 100), velkotvarovost (UI 224), *vlnatost (A 138), všeumělost (UIII 394), významuplnost (UI 189), zadýchanost (UII 462), zavržitelnost (KA 145), *zduchovnělost (UK III 768), zesládlost (UI 336), zvůlnost (UI 219);
-ství, -ctví:
bezručovství (UIII 101), bručáctví (VK 114), čahounství (R 191), irčanství (UIII 229), klerictví (OV 132), kolohnátství (R 191), masožravectví (S 131), mloctví (V 238), mužáctví (R 313), *nadávačství (UIII 296, OV 106), narcisovství (UII 219), naříkačství (N 262), položenství (UII 214), popěračství (UII 417), pračlověctví (S 257), retardérství (UI 344), rudokožství (UI 52), *spasitelství (KR 248), troubovství (J 127), velkodovoznictví (UI 438), velkokamenictví (I 59);
-o:
*nadpomyslno (UIII 24, OV 53), neobyčejno (UII 228), nepředvídatelno (UI 358, UII 553, MS 232, S 227);
-érie:
kichotérie (UI 395);
-ie:
paradoxie (BM 23), obor činnosti ve skupině názvy vlastností (Mluvnice češtiny 1, s. 300), neekonomie (N 25);
-ina:
rousseauovština (UII 252);
-ita:
aeternalita (MS 40), kulpabilita (J 18), voluminozita (UI 229);
-ismus:
bergsonismus (UI 303, 400), bovarismus (UII 287), ibsenismus (UI 190), neromantismus (UII 118), pragismus („pražské rčení“, UIII 716), whitmanismus (UI 303).

[82]4. Názvy dějů a jejich výsledků

-ní:
efektivování (UI 183), chvalořečení (UIII 626), kotění (rodění koťat, MP 30), nedělení (N 280), nedokoukání (VŠ 154), nelíbení (UII 79, Ž 28), nelíbení se (N 297), nemusení (K 123, 125), nemyšlení (UII 119, BM 53), nestárnutí (UIII 258), netrvání (OV 142), neukojení (UII 102), nezdvižení (UII 291), nikání (rytmus nikání, PS nikati = díti se, UI 244), odlidovění (UII 382), odvrhování (MJ 138), okřání (Zrzavého = ozdravení, UI 555), opití (BM 19), opouštění (VT 26), polozahalení (VŠ 26), postýskání (UII 221), propěstění (MP 112), překypění (UI 267, UII 222), přemyšlování (UIII 84), přežití (BM 38), puzení (UI 344), raisonovaní (UII 310), revakcinování (UI 155), rozčeření (VT 28), rozřečnění (UII 577), řečňování (UIII 50), sebenabízení (KR 81), sebepovyšování (MS 190), sebeprojevení (UIII 193), sebeprožití (MP 126, N 264), sebeprožívání (UIII 311, OV 123), seberozdání (UII 272), seberozdávání (MJ 75), seberozmnožení (UI 354), seberozrytí (UII 128), sebeudržení (UI 273), sebeuvolnění (UII 190), sebevyžití (Ž 45), sebezkoumání (MJ 81), sebezrcadlení (UIII 311), scházení (UI 310), špačkování („politické myšlení se vyčerpává špačkováním“, UIII 307), tesknění (BM 60), uchopování (UI 399), ujařmení (UIII 511), vzejití (UI 178), zahodnocení (UI 215), zachvění (VT 28), zakročování (UII 479), zalkání (BM 50), zavzlyknutí (UII 104), zdefinování (UI 215), zdějování (UII 121), zdivočení (UI 464), zdřevěnění (UIII 529), zhitlerizování (UIII 645), zhodnocování (UIII 321), zkýčaření (UIII 472), zliterárnění (UI 311), zmerkantilizování (UIII 472), zmnožení (UIII 194), znovubudování (MJ 105), zpitomění (MJ 119), zplatonizování (UI 437), zpohodlnění (UIII 459), zpříčinění (UI 189), zvnějšnění (DP 83, UII 222), zvniternění (UII 237), zvnitřnění (OV 129), zvýtvarnění (UII 452);
-ina:
červivina (S 247);
-j:
koukej („veselý koukej“, K 50);
-ka:
kompostka (Z 136);
-ura:
předcenzura (S 136);
-ce:
sexualizace (V 153), krucifikace (= ukřižování, UI 37);
-ná:
*poslouchaná („možnost podívané a poslouchané“, VK 88, UIII 217);
-ra:
cizelura (UI 55);
bez přípony:
*záchlad (D 188).

[83]5. Názvy nositelů vlastnosti

-ec:
dlouholebec (MS 252);
-ník: *hlubokomyslník (MS 54);
-ina: mločtina (V 203).

6. Názvy podle původu a příslušnosti

-ák:
farmák (H 26);
-ista:
oktobrista (UII 486);
-istka:
žánristka (UII 21).

7. Názvy míst

-áž:
etaláž (= výkladní skříň, S 22), kotáž (domek se zahradou, C 32);
-isko:
nestanovisko (UI 435).

8. Názvy prostředků

-ál:
štupál („rozbité štupály“, N 345).

9. Názvy hromadné

-ika:
argumentika (UI 248). F. Daneš v Tvoření slov v češtině 2, s. 490, i V. Šmilauer v Novočeském tvoření slov, s. 82, řadí takováto slova mezi hromadná;
-ie:
démonokracie (MJ 168);
-stvo:
krobiánstvo (UII 410).

10. Názvy zdrobnělé

-ek:
*ambítek (I 78), čičánek (D 19), klavecinek (A 148), ouřádek (UIII 318), *příseček („dám vám jako příseček kousek moře“, A 82), výkonek (UII 475), *zápašek (VŠ 83, D 85);
-ík:
*hnojík (Z 30), pulčík (= malý pulec, V 152);
-ének:
manekének (UI 52);
-íček:
esejíček (PO 95), grachtíček (OH 25), malovodníček (D 124);
-enka:
*kočenka (D 19);
-inka:
jehličinka (O 147), vlčinka (D 242);
-ička:
džunglička (VŠ 68), frestička (I 59), *kancelářička (OŽ 70), *palubička (C 120), *revolucička (OV 227), řásnička („řásnička poupat“, Z 48), vědička (MJ 17), *vůnička (K 185, O 34, PP 213), záminčička (S 154);
[84]-íčko, -ičko:
*ministerstvíčko (OV 8), muzeíčko (S 126), poutičko (D 33), *sebevědomíčko (OŽ 120).

11. Názvy zveličené

-sko:
balvanisko (C 270).

12. Názvy mláďat

-ě:
štíně (D 78, 79).

II. Odvozování předponami

Poznámka: Některá substantiva tvořená předponami jsou zařazena podle významu v ostatních skupinách.

Předpona:
-arci:
arcihodnostář (KR 152), arcikluk (PO 73), arciničema (D 62), arcipodvodník (UII 355);
-bez:
*bezcíl (S 15);
-lži:
lžiestetika (UI 86);
-nad:
nadpes (MP 20);
-ne:
neúčel (S 15);
-pra, -prach:
prahvozd (UI 102), pralovec (O 77, S 87), prachkujon (D 144);
-proti:
protismysl (UI 540);
-pseudo:
pseudolyrika (UIII 436), pseudovzdělání (UIII 382);
-spolu:
spolurozhodování (UII 496);
-ultra:
ultrasvět (UI 87).

III. Názvy složené

1. Vlastní složeniny

antivlna (KR 266), bohokrálovství (T 104), bohoříše (T 104), dobrovíla (MS 158), dvoutucet (UIII 17), polohrdina (DP 340, UII 439), pololiteratura (UIII 436, 650, 780), poloorient (MJ 77), poloprodukt (UIII 654), polovíra (Č 31), prvovzor (UI 180), rychlododávka (UII 294), veleorganismus (V 283), velkobudova (S 191), velkodivadlo (UII 377), velkohotel (UIII 647), velkopojišťovna (OV 10), *všenástroj (VK 40), všesubstance (UI 258), vzdorovýstava (UI 484).

2. Nevlastní složeniny (spřežky)

láskyhodnost (UI 20), sebeúkoj (UI 196).

[85]B. Přídavná jména

I. Odvozování příponami

1. Přídavná jména přivlastňovací

Přípona:
-í, -cí, -cký:
capartí (PP 163), protimločí (V 295), předmločí (V 227), kotěcí („pelíšek“, MP 158), mlocký („jazyk“, V 203).

2. Přídavná jména vztahová

-ový:
bezpojmový (UI 219), bezslohový (UI 538), dvorový („dvorová děvka“, U 241), mezispolkový (UI 480), pralidový (I 56), švindlový (T 98), *zážitkový (R 22);
-ní, -ný:
antikní (VK 33), nástavební („ruch“, OD 91), nestádní (N 341), mimokoaliční (MJ 100), mimonárodní (UI 272), mimopřítomný (UI 245), pravnitrný (BM 17);
-ký, -cký, -ický, -enský, -ácký:
chalupácký (UIII 602), mimoakademický (MJ 23), *musivický (I 56), nerelativistický[10] (VZ 114), *pochlebenský (OV 77, UIII 50), protiburšácký (UIII 313), protiherecký (UIII 393), protiživotní (UIII 432).

3. Přídavná jména vyjadřující vztah k místním jménům

-ský:
neathénský (UII 464).

4. Přídavná jména vyjadřující původ

-ný:
hniličný („styl“, UI 71).

5. Přídavná jména vyjadřující vlastnosti

-ný, -lý, -tý:
bezvodný (I 86), *chtíčný (R 165), instituovaný (UI 364), neodpřírodněný (UI 18), neřečený (S 11), nazrněný (UIII 821), potracený (UI 62), prakořenný (UI 256), preetablovaný (UI 364), pročervivělý (UI 85), propěstěný (UIII 365), provátý (UIII 323), přecitovělý (UII 286), přezjemnělý (UI 189), příšerečný (UI 40, 45), rozbreptaný (MJ 13), spoluobsažený (UIII 487), úchovný (UIII [86]542), *útlačný (BM 50, TR 123), *vybdělý (TR 166), *vykrajkovaný (I 35), vyrozumovaný (UII 95), vžehlený („kusy ticha vžehlené do hladké roviny“, BM 79), zachumelený (BM 11), *zeselštělý (KR 225), zhnětený (BM 55), zlazurovaný (VK 43), *zmázdřený (Ž 119), znesnadněný (UIII 347), zodborněný (UII 141), *zradovaný (BM 53), zrcadlený (VT 13, BM 99), ztrojčený (UIII 456), zvrtačený (MJ 153);
-ní, -ální, -ární:
antiktní (KR 121), feministní (UI 18), krassní („dojem z obrazu“, UI 116), kvasiideální (UI 93), luministní („impresionismus“, UI 139), minustentní („Dykův rukopis“, UII 62), nestruktivní (UI 480), protiintelektuální (UIII 593), *vizionární (MS 51, PII 93, UI 318, UII 72, 525);
-ský, -ovský[11], -cký, -ický:
báťuškovský (UII 242), descartovský (UII 370), fatamorganický (UI 61), franshalsovský (UI 430), neumannovský (UII 302), nibelunžský (UI 201), rembrandtovský (UI 430), *šlampácký (= ledabylý, PI 127);
-ový, -ovaný:
japonizovaný („japonizovaný olej Nowakův“, UI 120), jednostrunový („part“, UII 209), přesubtilizovaný (UII 220), tuchový (UI 190 a mnohde jinde), zpytový („Kubištova zpytová inteligence“, UII 13);
-itý, -ický:
bezmanýrovitý (UI 133), bibelotický (UII 318), blatitý (UI 62), nadpsychologický (UI 250), posymbolistický (UI 326), senzačnický (UII 403);
-atý, -ovatý:
grachtovatý (OH 125), poťatý („Jules Romains, trochu nosatý a trochu poťatý“, R 182), *sněhovatý (K 45);
-ální:
protiformální (UI 183);
-lý:
přesensitivnělý (UII 220);
-oucí:
*krásoucí („krása krásoucí“, VŠ 63), přeživoucí (UII 287);
-ózní:
muskulózní (UI 109), nepretenziózní („osudy“, UI 66), neskrupulózní (UII 575);
bez přípony:
bezbřichý (O 139), bezstropý (VZ 65).

6. Přídavná jména s významem podobnosti

-ovitý, -ovatý, -í:
berounovatý (OV 12), jitrnicovitý (Ž 43), telátkovitý („telátkovité děvče“, KR 235), *mopsličí (KR 87).

[87]7. Přídavná jména dějová

-telný:
darovatelný (K 198), dovolatelný (MJ 153), nenazvatelný (UI 290), nepředržitelný (J 176), neskončitelný (UI 244), předpokládatelný (UI 195, 287), přičtitelný (UI 312), seřaditelný (VK 147), tradovatelný (UI 344), zevšeobecnitelný (UI 171), zlepšitelný (MJ 155);
-ný, -tý:
nedojatý (MJ 45), neroztřpytěný (T 80), nevtělený (UI 56), nezasněžený (BM 12), nezbastarděný (MP 110), nezvrtačený (OV 135), předekorovaný (UI 538), subtilizovaný („svět antiky“, UI 518), vymrskávaný (UII 566);
-itý:
nekončitý („nekončité hemžení života“, UIII 625);
-ivý:
hromadivý (O 216), protitvořivý (UI 263), spolutvořivý (UI 322), ztrácivý (UI 100);
-cí:
kyšící („země jakoby kyšící svrabem“, UI 62), nihilizující (UI 472), poetifikující („formy gotiky“, UI 18), pointilizující (UI 111).

II. Přídavná jména složená

1. Vlastní složeniny

*dalekoširoký (T 112), domostrojný (I 85), dramatogenní („poměry“, UI 284), kosmosociální („koncepce světa“, UI 195), maloanglický (UIII 190), mnohofigurální (UII 52), poloanonymní (UI 337), poloarktický (T 156), polodiletantský (UI 465), polohloupý (UIII 649), polointimní (UII 141), polonastudovaný (UIII 392), polonepřítomný (BM 29), poloochromený (TR 143), polopomatený (OŽ 50, N 316), polopotěšený (TR 114), poloromantický (UII 141), polorozpačitý (TR 114), polovzdělanecký („polovzdělanecký jazyk“, UIII 328), polozamčený (TR 203), polozapřený („polozapřená žaloba“, UII 513), polozevní (BM 17), silodárný (UI 89), těžkotvarý (KR 240), trojblažený (UI 50), veledůsažný (T 151), veleběžný (S 76), velkořemeslný (UII 570), velkotragický (UI 202), *všežeroucí (MP 132), životomravní („problémy“, UI 252).

2. Nevlastní složeniny

ctibažný (PI 182), domapečený („domapečená hra“, UIII 227), podnětůplný (UII 113), právomilný (N 326), sebedbalý (PII 182), sebepozorující (UI 176), takřečený (UIII 147, 306), vláhyplný („polibek“, KR 262).

C. Zájmena

*onahle (S 43), *onohle (S 221).

[88]D. Slovesa

I. Odvozování od podstatných jmen

čundračit („čundračila se práce“, VK 55), *depešovat (T 179, KR 114), dochrchlat (UII 388), dosnažit (PP 10), *dosněžit (BM 13), dotaškařit se (K 184), dozahálet (S 16), estokovat („býčka“, VŠ 112), kvintesencovat (UI 309), *nazrcadlit (OH 25, UII 105), nedocítit se (UII 152), nedoslyšet se (VZ 54), neodživotnit (S 135), nestimulovat (UIII 502), neučitelovat (Č 33), nezešmírovatět (UIII 76), odlidovět (UII 382), odresonovat (UI 186), odšíbrovat (N 56, S 154), olichotit (žena „olichotí generála“, UI 295), rozkolácet se („sobotecký přístav se rozkolácel na oceánu letní noci“, OD 17), netajtrlíkovat (UIII 301), *podvalit se (PP 47), ponegřit (P 147), *popřátelit se (MJ 64), požurnalistit (UIII 751), prohibovat (MJ 42, UIII 80), předebatovat (UIII 322), přeštěkat (O 79), přismrdět (Z 110), spolurozvíjet (UI 331), toreovat (UIII 100), učenichat se (MJ 150), ukreslit si („ruce“, UI 562), ukvést se (K 101), *vylysat („trávník vylysá“, Z 98), *vyklesat (PP 238), *vykontrapunktovat (Ž 103), *vysnažit se (PP 11), *vytřesknout (R 278), *zapodpořit (MS 9), zasuknout („uzlík“, V 122), *zfilmovatit (J 77), *zkouzlovat (BM 83), *zpřítomnět (BM 56), zvrásčit („nic vodu nezvrásčí“, BM 100).

II. Odvozování od přídavných jmen

nezhořčit (UII 519), pochudnout (UII 73), předefinovat (UI 436), přesubtilizovat (UII 215), vsympatizovat („hrdinu obecenstvu“, UI 152), *zflegmatičtět (VŠ 118), *zesličnět (TR 135), *zmlsnět (TR 120).

III. Odvozování od sloves

dokouknout (KA 96), nedokoukat se (něčeho, C 44, VZ 54, O 177), nevyzírat (UII 105), přesentimentálňovat (UI 131), *připodotýkat (PP 127), soupronikat („vše se souproniká“, UII 176), spolusčítat (MJ 90), vyhondávat (kritik někoho vyhondává, UIII 376; nejasného původu; dr. B. Poštolková v posudku tohoto příspěvku upozornila, že by toto sloveso mohlo souviset s fr. honneur a znamenat v daném kontextu ‚vynášet, vychvalovat’), vyluknout (snad říci, zvolat, vyhrknout BP 180; dialektologické odd. ÚJČ nemá zaznamenáno), vymňoukávat („zpěvák svůj zpěv vymňoukává“, UIII 273), zevzácňovat (UI 131), zvnějšňovat se (UII 167).

IV. Odvozování od příslovcí

*zajinačovat (KA 20), zapříčit se („pecka se zapříčila v krku“, D 229; patrně odvozeno od adverbia příč (viz V. Machek, Etymologický slovník, Praha 1957, s. 400).

[89]V. Odvozování od citoslovcí

*tíknout („tíkli jsme na zvonek“, Ž 106), začiřikovat (UII 151).

E. Příslovce

I. Odvozování od podstatných jmen

do breče („bylo mu do breče“, D 217), hřbetmo („pád hřbetmo“, MP 85), nosmo (MP 85), přemetně („vývoj světa sebou nevrtí tak přemetně“, UIII 574).

II. Odvozování od přídavných jmen

*balvanitě („balvanitě vytesané bicepsy“, TR 147), bezeslunně (UI 518), bezezbytkově (UI 373), bezezdobně (UII 27), beztvaře (KR 219, UII 204), dohledně (UI 194), herbářově („dílko herbářově povadlé“, UII 138), holičsky („erotika holičsky navoněná“, UIII 88), kočovsky („kočovsky nehorázné práskání bičem satiry“, UI 53), leno (PP 220), lidnatě (UII 119), *lucifersky („lucifersky složitý duch A. France“, R 203), macharovsky (UII 244), nahroceně („začal rýpat a žertovat tak trochu nahroceně“, KR 188), *napoleonsky (T 187), neauditivně (Č 37), nelišivě (UI 239), nenáladově (UII 236), neoddyšně (UI 451), nevydržitelně (UI 105), nevýslovno („sedí s výrazem nevýslovno jak napjatým“, TR 196), *nevykoupeně (UI 460), nevyžívaně (UI 547), nezmateně (N 27), oráčsky (Slavíčkův „oráčsky vášnivý zápas s půdou“, UII 71), pedantně (MJ 22), pokožkově (Ž 45), pravnitrně (BM 22), raskolnikovsky (UIII 250), receptuelně (UI 110), rodivě („rodivě plné básnické dílo“, DP 26), rozhovořeně (UII 105), *smazaně (BM 91), *seškrceně (KR 221), smyšlenkově (UII 23), spravedlivo (UI 547), topolově (OH 31), *trouchnivě („půda trouchnivě voní“, Z 137), tvrdohubě (UIII 170), *útlačně (TR 116), zaschle (TR 164), *zavržitelně (UIII 20), *zebavě (KR 206), *zšedle (BM 91).

III. Odvozování od příslovcí

*tamtudyma (D 158), *tuzince (D 145).

Okazionalismy

Okazionalismy jsou slova vytvořená zpravidla jen pro určitý kontext, pro určitou příležitost. Někdy lze dost obtížně určit, jde-li o okazionalismus, nebo má-li pojmenování možnost zařadit se do lexikálního systému. O. Martincová[12] uvádí řadu znaků charakteristických pro okazionalismy, omezíme se jen na některé: příležitostnost, jednorázové užití, vytvoření pro ozvláštnění situace, vyjádření osob[90]ního postoje pisatele nebo jeho citově hodnotícího pojetí, snížená komunikativní funkce. Jinde tato autorka říká, že okazionalismy patrně vznikly „z potřeby neotřelým a působivým způsobem vyjádřit subjektivní hodnocení jevů.“[13] Mohli bychom ještě dodat, že mnohé okazionalismy, zejména v krásné literatuře, jsou utvořeny s estetickým záměrem; pozornost čtenáře se odvádí od obsahu, od sdělení k slovu samému, k jeho vlastnostem a k jeho výstavbě.[14] Speciálně u Čapka lze ještě připojit zaměření na hru se slovy.[15]

Okazionalismy netřídím z praktických důvodů podle způsobu jejich utvoření, nýbrž jednak podle slovních druhů, jednak podle zvláštních skupin.

I. Podstatná jména

alečlověk (O 100), alelidé (O 98), antisalamandrián (V 295), atomobil (T 62), atomotiva (T 62), atomotor (T 62), atomotorek (T 62), autovehikl (I 23), autovlak (T 87), blivátko („na mořskou nemoc“, C 120), domostroj („Po léta sedí doma, rozšafný autoritář, domostroj“, TR 195), drobnopráce (UI 325), hmyzozpytec (UII 168), hrdinec („ústav pro výchovu hrdinů“, S 159), jindyvyjduum (D 149), kuzendismus (podle hlasatele Absolutna Kuzendy, T 101), kvaziluxus (UII 42), *líhák (= vůz pro polohu vleže, I 14), *mechošlap (L 33), Mladomlok (V 237), *nadrobot (RUR 20), *nunátko (C 141, MP 52, OV 84, VZ 166, PII 70, A 142, OD 84, 124), oflakovačství (N 107), ostalost (UII 436), ošmejda („tklivý ošmejda Charlie“, UIII 121), paneradování (N 200), pejskožrout (MP 102), pološarlatanerie (N 243), potažnost (psát „s nešetrnou potažností“, UII 417), potemněnec (MJ 10), předkašlávač (S 157), předkašlávačka (S 157), Rádobydědrasbor[16] (UIII 442), rádobydiktát (UIII 643), reptáctví (OD 53), *robot[17] (UIII 503), rusál (D 254), salamandrián (V 287), salamandrismus (V 287), samorostství (UI 550), sežratelnost (MP 63), sokolborec (Č 28), sólověci (UII 357), spolupračlověk (O 96), sporovost („erotický afekt slučuje sporovost s excitativností“, UI 145), *sprostopášník (D 144), Staromlok (V 237), starožití (K 22), stolovost (VK 63), středoevropština (= nevkus průměrných domácností, VK 72), surovčice (MP 77), surovečka (MP 77), surovinka (MP 77), surovkyně (MP 77), surovnice (MP 77), šarabank (= vozidlo, VŠ 173), táborářství [91](provádění táborů lidu, MJ 160), ultrahypersuperheteranodyn (= rádio budoucnosti, VK 85), velkovodník (D 123), víl (D 254), vošlapa (D 149), *všehojnost (MS 159), všeobviňování (UII 463), zápecitost (N 304), *zlodějčovina (D 163, 172), znehmotnění (UI 445), zvelkoměšťování (N 196), zvnějšněnost (UII 302), židlovost („židle nadaná nepomíjející židlovostí“, VK 63).

II. Přídavná jména

bohožíznivý („dílo bohožíznivé dobroty“, UII 282), domostrojný („Pražan“, OD 89), domotvorný (UI 272), *melhubovský (OV 18), mnohožeroucí (N 147), nauzeatický (Célinova „nauzeatická posedlost“, UIII 474), nuznoucí („dítě“, UIII 688), samožitný („samožitný ideál národního bytu“, UI 547), *svéstrojný („Pražan“, OD 89), tritonský (= třítónový, V 287).

III. Slovesa

hnidopišit (MJ 16), hostivařit (o E. Bassovi, jeho rodina pocházela z Hostivaře, UIII 787), nezpomádovatět (UIII 178), novinkařit (= uvádět v divadle novinky, UIII 133), plevat (= vytrhávat plevel, plít, BP 17), posalamandřit se (V 292), požurnalistit (DP 159), vurclovat[18] (MJ 99), *zapeklit se (= zatvrdit se, OŽ 53), *znovinařit (UIII 76).

IV. Příslovce

čibržkom (= vlastně; „člověk, čibržkom vodník, vždyť tehdy ještě lidé nebyli“, D 126), posporu (= poskrovnu, UI 536), věruže (UII 133).

V. Citátové spřežky[19]

božídřevo (D 211), donebevzatý (UII 444), *nanicdobrý (D 154), taky-trochu-režisér (UIII 785), vjednohobohabudešvěřiti (MJ 147).

VI. Humorně tvořená vlastní jména

pan Bill Prittom (T 157), ruský generál Buchtin (T 157), americký vyslanec Horatio Bumm (T 157), Monsignore Culatti (T 151), mandarin Gro-ši (T 196), zpravodaj Joë Hashek (T 157), japonský velvyslanec Jânato (T 157), čínský zplnomocník Mr. Kei (T 157), ruský delegát Paruskin-Rebenfeld (T 147), Sir O’Patterney (T 157), [92]mandarin To-Bol-Kaj (T 196), Sergěj Nikolajevič Zločin (T 195), Sergej Fjodorovič Zlosin (T 195), slovanský obr baťuška Jakolev (D 28), lstivý Ital signor Mazzani (D 28), zasmušilý Skot Mister Neverley (D 28), tlustý Holanďan Mynheer Valijse (D 28), princezna Kuakuakunka (D 130), vodník Kvakvakvokoax (D 130), loupežník Lotrando (D 133).

VII. Neologismy v zahrádkářském názvosloví[20]

anemoniak, asterník, aurikulista, delphinista, filoflox, floxista, georgián, chrysanthéman, irisník, kosatečník, rosarián (Z 121).

VIII. Humorně tvořené názvy nemocí

prudká švestkitida, dusivá slivitida, hrtanová peckitida, švestkohrtanová peckoslivitida (D 242).

IX. Humorné názvy výrobků

bimbadlo, bloudítko, chybovačka, kácedlo, kazidlo, klopýtadlo, koktadlo, kolostoj („kolo, které se netočí“), kotítko, krčítko, kutáleč, lomozítko, mizítko, mlčka („stroj, který nevydává žádný zvuk“), nedělačka, nudírna, nudítko, odročovač, padátko, pohřešovač, připalovačka, rámusidlo, rozbiječ, rychlítko, samostroj, samoztrat („provádějící spolehlivě i ty největší ztráty“), skřípačka, spěchadlo, spěchárna, strkač, špinidlo, špinítko, ubližovadlo, vadítko („bude vadit doma i na cestách“), vrzátko, vyrušovadlo, zadrhovačka, zaspávačka, ztratka (vše v BP s. 127–131).

Zvlášť bych si chtěl povšimnout neologismů v Čapkových překladech francouzské poezie. Poprvé tyto překlady vyšly v útlém svazečku r. 1920 a obsahovaly žeň Čapkovy překladatelské práce z let 1915–1917 (nebyl zde ještě zařazen např. překlad Pásma, který byl otištěn už r. 1919 v Červnu). Rozšířená antologie s předmluvou Vítězslava Nezvala byla vydána r. 1936. Jak říká V. Nezval v této předmluvě, K. Čapek si osvojil kulturu řeči významných básníků z počátku 20. století (Dyk, Sova, Toman, Šrámek) a dovedl vyjadřovací schopnosti české básnické řeči (na rozdíl od občasné topornosti veršů lumírovců způsobenou slovoslednou inverzí a častým užíváním uměle vytvořených jednoslabičných slov)[21] k přirozenosti a v lexiku k slovní důvtipnosti, které mu umožnily převést rovnomocně francouz[93]ské verše do češtiny. Na rozdíl od Vzrušených tanců, Čapkovy básnické prvotiny (1908–1913), jejíž verše jsou opravdu expresionisticky „vzrušené“, se Čapkovy básnické překlady vyznačují prostotou, nenuceností a úsporností; V. Nezval mluví také o Čapkově „rozkošné slovní vynalézavosti“ (s. 11).

Z Čapkovy Francouzské poezie jsem zaznamenal tyto neologismy:

1. Podstatná jména

*chvěv („nervů“, 121), králevstvo (157), nadhmota („jednou skončí hra na nadhmotu“, 127), *naho („hledám černa jen a prázdnoty a naha“, 16), nečekání (27), nevrácení („obraz jenž prchá k nevrácení“, 146; porovnejme s originálem: „cette image qui passe“ – Pásmo; Čapkův překlad je mnohem „básnivější“ než originál), nytí (70), opití (118), pohrouzení (187), přisavadlo (= chapadlo, 35), rozpomnění („přesladké krátké rozpomnění na polibky“, 118), rozželení (118), sebedání (121), sládnutí (181), šepotání (86), upomnění (119), utkvění („modrá utkvění jsem věčně věků hledal“, 36), vlání (62), zadutí (56, 85), zlatavo („mech zídku vystlal do zlatava“, 113), *zradování (80), *žářiště (187), žíření (187).

2. Přídavná jména

ametystný („spanilá hlubina ametystná“, 145), *bezperutný (40), dlouhooký (159), *chtíčný (120), krásnoboký („krásnoboké děvče“, 115), mědězlatý (19), *nelícný (= nevzhledný, 120), *nezkazitelný (188), provátý (114), proznělý („zpěvně proznělý“, 34), veleantický (34), zapomněný (119), *zděravělý (76), zkolébaný (105), zkouzlený (18, 20), *zkurážený (30), zlatoplodý (62), znovupoznaný (27).

3. Slovesa

nezůstavit (27), svábit (75), sžehovat (201).

4. Příslovce

plnohlase („chci mluvit plnohlase“, 121).

Některé básnické Čapkovy neologismy (okazionalismy, autorská slova), jak je patrné z výše uvedeného souboru, prozrazují autorův jazykový důvtip[22] a několik z nich nesporně obohatilo české básnické vyjadřování. Autor jimi zpravidla vyjadřuje svůj subjektivní postoj ke skutečnosti nebo citový vztah k pojmenovanému jevu.

[94]Vrcholem překladatelské činnosti Čapkovy a také vrcholem prostoty, přirozenosti a zároveň básnivosti je nesporně překlad Apollinairova Pásma, této první moderní básně našeho věku (1912). Srovnáme-li Čapkův překlad (1919, ve vydání z r. 1936 Čapek provedl drobné úpravy) s francouzským textem,[23] zjistíme, že Čapek přeložil Pásmo rovnocenně s originálem, a to po stránce sémantické (pravdivě, věrně, adekvátně zprostředkovává obsahovou stránku) i po stránce stylistické (výběr a distribuce jazykových prostředků odpovídají originálu).[24]

Čapkův překlad si v ničem nezadá s překlady z doby poslední více než o půl století pozdějšími, tj. s překlady Petra Kopty (1977) a Karla Sýse (1981).[25]

Závěr

Rozbor neologismů v této stati prokázal, že Čapek byl velký jazykový tvůrce a dokonalý umělec slova. Nejvíce neologismů se vyskytuje v Čapkových publicistických statích a článcích; Čapek zřejmě pociťoval potřebu pojmenovávat věci a jevy a vyjadřovat vztahy mezi nimi přesněji, často s jemným významovým rozlišením, a patrně mu nezřídka nedokázala vyhovět lexikální zásoba našeho jazyka. Nová slova vytvářel v souladu se slovotvornou normou spisovné češtiny a přitom mnohdy prokázal obdivuhodnou vynalézavost. I když šlo někdy o neologismy neobvyklé, téměř nikdy nezastřely myšlenkovou náplň textu. Z uvedených přehledů je patrné, že v Čapkově slovotvorbě jsou zastoupeny téměř všechny způsoby tvoření slov v češtině. Velké množství Čapkových slov je z oblastí duchovních, intelektuálních; s tím souvisí značný počet pojmenování se sufixem -ost a podstatných jmen slovesných. Většina Čapkových neologismů se nestala živou součástí české slovní zásoby; kdybychom se dnes s nimi setkali v publicistice nebo v beletrii, pociťovali bychom u nejednoho z nich silný knižní příznak nebo příznak archaičnosti. Ostatně mnohé Čapkovy neologismy zřejmě působily knižně už v době jejich vzniku (zvnějšněnost, všeobviňování, nenadšenost, znehmotnění, tuchový a jiné). O četných nových slovech Čapek patrně nepředpokládal, že se stanou obecně přijatou součástí spisovného jazyka; měla často účel jiný, stylistický (zejména v prvním období jeho tvorby); byly mimo jiné jednou z forem aktualizace vyjádření. Užívání neologismů u Čapka patří nesporně k významným stylotvorným činitelům.

 

[95]Excerpovaná díla K. Čapka a jejich zkratky

Dílo	Zkratka
Anglické listy, Praha 1970	A
Bajky a podpovídky, Praha 1946	BP
Bílá nemoc, Praha 1945	B
Boží muka, Trapné povídky (v jednom svazku), Praha 1958	BM, TR
Cesta na sever, Praha 1941	C
Čtení o T. G. Masarykovi, Praha 1969	Č
Devatero pohádek, Praha 1941	D
Divadelníkem proti své vůli, Praha 1968	DP
Francouzská poesie a jiné překlady, Praha 1957	F
Hordubal, Praha 1941	H
Italské listy, Praha 1939	I
Jak se co dělá, Praha 1941	J
Kalendář, Praha 1940	K
Krakatit, Praha 1946	KR
Kniha apokryfů, Praha 1945	KA
Loupežník, Praha 1941	L
Matka, Praha 1945	M
Marsyas čili na okraj literatury, Praha 1941	MS
Měl jsem psa a kočku, Praha 1964	MP
Místo pro Jonathana, Praha 1970	MJ
Na břehu dnů, Praha 1966	N
O umění a kultuře I, Praha 1984	UI
O umění a kultuře II, Praha 1985	UII
O umění a kultuře III, Praha 1986	UIII
O lidech, Praha 1941	O
O věcech obecných čili Zóon políticon, Praha 1941	OV
Obrázky z domova, Praha 1953	OD
Obrázky z Holandska, Praha 1939	OH
Obyčejný život, Praha 1939	OŽ
Povětroň, Praha 1941	P
Povídky z jedné kapsy, Praha 1941	PI
Povídky z druhé kapsy, Praha 1941	PII
Poznámky o tvorbě, Praha 1959	PO
První parta, Praha 1940	PP
Ratolest a vavřín, Praha 1947	R
R. U. R., Praha 1940	RUR
Skandální aféra Josefa Holouška, Praha 1927	AF
Sloupkový ambit, Praha 1957	S
Továrna na Absolutno, Praha 1940	T
[96]V zajetí slov, Praha 1969	VZ
Válka s Mloky, Praha 1945	V
Věci kolem nás, Praha 1954	VK
Věc Makropulos, Praha 1941	VM
Výlet do Španěl, Praha 1940	VŠ
Vzrušené tance, Praha 1946	VT
Zahradníkův rok, Praha 1941	Z
Život a dílo skladatele Foltýna, Praha 1941	Ž

Z knihy O umění a kultuře I nebyly excerpovány články, které psal K. Čapek společně se svým bratrem Josefem, a stať Indická architektura, jejímž spoluautorem byl Vlastislav Hofman. V těchto pracích se nedá zjistit Karlův podíl.
Z knihy Francouzská poesie a jiné překlady nebyl excerpován překlad Molièrova Sganarella, protože to byl společný překlad O. Fischera a K. Čapka.
V seznamu Čapkových excerpovaných děl není uvedena knížka O nejbližších věcech (1925); causerie a sloupky v ní publikované jsou dnes obsaženy ve svazcích Kalendář, Věci kolem nás a Měl jsem psa a kočku.
Některé publicistické texty se v různých knížkách opakují; v tom případě uvádím stránkovou citaci pouze z knihy jedné.

---

[1] A. Jedlička, Jazykové a jazykovědné zájmy Karla Čapka, NŘ 74, 1991, s. 6–15; Karel Čapek o jazyce a stylu, Český jazyk a literatura 41, 1990–1, s. 81–92; M. Těšitelová, Karel Čapek a jazyk, SaS 51, 1990, s. 192–200.

[2] K. Čapek, Spisovná čeština a jazyková kultura, Lidové noviny 4. 12. 1932, dnes ve spise O umění a kultuře III, Praha 1986, s. 351.

[3] K. Čapek, Chvála řeči české, Marsyas, Praha 1941, s. 256.

[4] A. Stich, Neologismy v Havlíčkově publicistickém slohu, NŘ 54, 1971, s. 295. Tuto stať Stich později zařadil do své publikace Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, Praha 1996, s. 15–29.

[5] Srov. O. Martincová, K problematice lexikálních neologismů, SaS 33, 1972, s. 283–293; táž, Problematika neologismů v současné spisovné češtině, Universita Karlova, Praha 1984, s. 131; kolektiv autorů, Nová slova v češtině, Praha 1998, s. 13.

[6] To vše je dobře známo z knihy H. Čapkové Moji milí bratři, Praha 1962, a z knihy Fr. Langra Byli a bylo, Praha 1963.

[7] Viz Poznámka vydavatelova, Boží muka, Praha 1958, s. 217.

[8] A. Stich, práce cit. v poznámce 4.

[9] J. Hoffmanová, Stylistika a …, Praha 1997, s. 128.

[10] Předpona -ne je velmi produktivní a přídavných jmen tvořených tímto prefixem je neomezené množství. Také Čapek rád tvořil nová slova pomocí této předpony. Z velkého počtu Čapkových adjektiv s touto předponou uvádím pouze některá, zejména podle jejich významové samostatnosti. Podobně je tomu u sloves a příslovcí.

[11] Přídavných jmen vyjadřujících vlastnost utvořených od jmen vlastních příponou -ovský je u Čapka mnoho; uvádím jich jen několik.

[12] O. Martincová, Problematika neologismů…, d. cit. v pozn. 5, s. 131n.

[13] Sb. Spisovnost a nespisovnost dnes, Brno 1996, s. 118.

[14] Viz o tom J. Mukařovský, Kapitoly z české poetiky II, Praha 1948, s. 45.

[15] Za inspirační zdroj Čapkovy hry se slovy by bylo možné považovat vliv jeho hronovské babičky, H. Čapková v knize Moji milí bratři říká: „Od ní se naučil (…) hrát si se slovíčky a jejich přesmyčkami jako žonglér se strakatým míčkem…“ (s. 169). (Recenzní poznámka dr. B. Poštolkové.)

[16] Dědrasbor byl dělnický recitační kolektiv v 30. letech, jehož spoluzakladatelem byl Jindřich Honzl.

[17] Autorství tohoto slova se obvykle přisuzuje Karlu Čapkovi. Vlastním autorem však je Josef Čapek. Karel Čapek o historii tohoto slova psal r. 1933 ve sloupku v Lidových novinách (24. 12.), dnes v knížce: K. Čapek, O umění a kultuře III, Praha 1986, s. 502.

[18] Toto sloveso nejasného původu považoval za Čapkův neologismus i A. Stich a z kontextu usoudil, že má význam vysávat, zneužívat. (Stať citovaná v pozn. 4, s. 295.) Příruční slovník má vurclárna = vyděračský podnik.

[19] Viz Mluvnice češtiny 1, Praha 1986, s. 468.

[20] Čapkovo autorství všech následujících neologismů mi potvrdil zahradní architekt pan Čestmír Böhm, jehož otec byl přítelem K. Čapka.

[21] Slovosledné licence, tak časté u lumírovců, se u Karla Čapka téměř nevyskytují, ale do překladů přece jen zabloudila jako pozůstatky lumírovské poezie jednoslabičná dost násilně vytvořená slova nebo slova zastaralá, jichž Čapek zpravidla užil z důvodů metrických nebo rýmových: žas, hlať, huk, kyn, hles, pal, tluk, pocel, truchlý, zoře, umrlý a několik dalších.

[22] Sám autor v Poznámce překladatele o tom říká: „Hrál jsem si s češtinou (…) a přitom s radostí nejpohnutější, s požitkem a vděčností jsem si uvědomoval, jak je nosná a hojná, pružná a nevyčerpatelná, tvárná a líbezná.“ Francouzská poezie a jiné překlady, Praha 1957, s. 195.

[23] Francouzský text je např. obsažen v bibliofilii Guillaume Apollinaire, Zone – Pásmo, Památník národního písemnictví, Praha 1988, s. 9–16.

[24] O těchto záležitostech básnického překládání viz Z. Kufnerová, K současnému stavu básnického překladu, SaS 46, 1985, s. 237–242.

[25] Oba jsou obsaženy v bibliofilii uvedené v pozn. 23, s. 26–41.

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 2, s. 77-96

Předchozí Josef Šimandl: Morfologická problematika v jazykové poradně (1. část)

Následující Alena M. Černá: Staročeský slovník, sešit 23