Časopis Naše řeč
en cz

Dvě poznámky k českému skloňování

Jan Kubišta

[Články]

(pdf)

-

I. Rukojmě, rukojmí

Obě tato slova, z nichž prvé je tvar původní a druhé novotvar, mají stejný význam. Zpravidla — tak zvláště v právu soukromém a válečném — znamenají osobu, která svým majetkem, svobodou nebo životem ručí za splnění jistých závazků a smluv nebo za bezpečnost osob jiných. V širším významu označují vůbec ručitele, hodnověrného svědka nebo prostě záruku, ať již zárukou tou je osoba, nebo věc, děj a pod.

Jako podst. jméno rodu mužského skloňuje se rukojmě podle vzoru „soudce (panoše)“, rukojmí podle vzoru „krejčí (Jiří)“. Uvádíme několik příkladů (většinou z materiálu Slovníku jaz. českého) skloňování prvního: Smrtí rukojmě zanikne [rukojemství] (Ottův SN. XXII, 104, 94). Poměr mezi rukojměm a věřitelem (tamže). Synové jeho [Františka I.] zůstali jakožto rukojmě v Madridě (Vrchlický - Aristo, Zuřivý Roland 1893, 212). Rukojmové byli posláni k loďstvu (Zelený-Macaulay, Dějiny angl. IV, 1863, 175). Slib obou stran i rukojmů od nich postavených o zachování pokoje (Tomek, Dějepis města Prahy II, 1871, 337). Uvolil se králi rukojmě, kolik jich žádati bude, dáti (Brandl, Kniha pro každého Moravana [153]1863, 107). Musili své dostavení zaručiti sedmi rukojměmi (Zap, Starožitnosti a památky země České II, 1865, 76), atd. Již na těchto příkladech si můžeme ověřiti nespornou skutečnost, že pro dnešní jazyk jsou tvary tohoto skloňování více méně zastaralé kromě jediného tvaru „rukojmě“, ať již má funkci toho neb onoho pádu. Při tom je zajímavé, že tvar ten zní moderně i v 1. (5.) pádě množ. čís. (srov. náš citát z Vrchlického), ač tu nemá opory v dnešním vzoru „soudce“, nýbrž jen v původním, staročeském skloňování „panoše“.

Mnohem hojnější jsou v novějším jazyce doklady na skloňování rukojmí (vzor „Jiří“): Jako rukojmí vychován v moci Turků sloužil (Jiří) v tureckém vojsku (Krásnohorská - Byron, Child Haroldova pouť 1890, 235). Závazek rukojmího odnáší se k témuž předmětu (Veselý, Všeob. slovník právní IV, 1899, 149). [Věřitel] může žalovati rukojmího (tamže). [Osoby takové] nemohou býti rukojmími (tamže). [Otec má] rukojmím tobě býti (Klicpera, Karel IV, 1. 1856, 175). Jako rukojmí měli se na hrad odebrati (Jirásek, Spisy XXXIX, 1922, 146). [Rozkaz:] Z obyvatel bráti rukojmí (Kratochvíl, Čes. revoluce 1922, 316). Padesát rukojmích postavil (Vaněk - Sallustius, Jugurta 1834, 50), atd. V některých pádech se udržuje vedle tvarů složených také starší tvar s pouhou koncovkou (srov. skloňování „svatý Jiří“): Dle ujištění téhož esthetického rukojmí [Jak. Malého] „literatura česká netrpěla již žádných poručníkův nad sebou“ (Schulz, Osvěta II, 1872, 296). Jeho strýc jej dal sem jako rukojmí (Jirásek, Gero 1904, 5). Hromadné vymáhání rukojmí (Šusta, Soumrak Přemyslovců 1935, 161).

Znamenají-li jména rukojmě, rukojmí osobu ženskou, mohou se přikloniti rodem i skloňováním ke vzorům „duše“, „paní“. Z řídkých dokladů uvádíme tyto dva, z nichž vlastně jen první je zcela průkazný: Jsoucí jistá dne rukojmě, svou jasnou věnčíš [Jitřenko] korunou usmívavé ráno (Jungmann-Milton, Ztracený ráj I, 1811, 226). [Xavera:] Zavři mne u některého přítele svého co rukojmí (Světlá, Zvonečková královna 1872, 176).

Najdou se i ojedinělé doklady, kde jména rukojmě, rukojmí jsou rodu středního (přikloněním ke vzorům „moře“, „znamení“): Kůra není pravé rukojmě jádra (Tyl, Poslední Čech I, 1844, 175). Nevinná rukojmí umírala za viny nespáchané (Žipek, Světová válka 1923, 72).

Pro dnešní jazykovou praxi, a o ni především nám šlo při tomto přehledu, lze doporučiti tyto zásady: 1. Rukojmí, tvar novější a běžnější, skloňujeme ve všech pádech jako jiná podobně zakončená mužská jména (krejčí, rozhodčí a p.). Jde-li [154]o ručitele (záruku) rodu ženského nebo středního a chceme-li tuto okolnost zvlášť vytknouti, lze užíti jména rukojmí i jako podst. jména rodu ženského nebo středního a skloňovati je podle vzorů „paní“, „znamení“.

2. Rukojmě, tvar starší, řídící se skloňováním mužských podst. jmen soudce, vůdce a p., udržuje se dnes většinou jen v pádech s koncovkou -ě; tvary s koncovkou jinou jsou v dnešním jazyce více méně zastaralé. I tvaru rukojmě můžeme v jistých případech užíti jako podst. jména rodu ženského nebo středního a skloňovati je podle vzorů „duše“, „moře“.

II. Paria

Toto jméno cizího původu znamená v běžném jazyce příslušníka nejnižší třídy indického obyvatelstva nebo bezprávného člověka vůbec; v zoologii označuje rasu psa domácího. Skloňujeme je jako jiná mužská jména podobně zakončená (bača, báťa, paša atd.) podle vzoru „Píša“, tedy na př. 3. a 6. p. pariovi, 4. p. pariu, 5. p. pario, 7. p. pariou. Ve shodě s tímto vzorem předpisují Pravidla čes. pravopisu také 2. p. jedn. parii (srov. [od pana] Píši) a připojují poznámku, jež se ostatně týká všech jmen tohoto vzoru, že v nářečí je -ie. Jako tvar náležitý uvádí 2. p. parii také Vášův - Trávníčkův Slovník jaz. čes. V lístkovém materiálu akad. Příručního slovníku (jenž k tomuto heslu ještě nedospěl) je dokladů na jméno „paria“ hojnost, ale na 2. p. jedn. jen tyto tři: Bramín napsal v duši Parie: … (Tomíček, Děje Anglické země 1849, 316). Shovívavý pocit citlivého paria (Sova, Ivův román 1902, 10). Poměr paria k brahmínovi (V. Mrštík, Moje sny 2, 1903, 501). — Na normální tvar 2. p. jedn. parii není tu tedy dokladu.

Nemyslím, že je to jen náhodou. Ověřujeme-li si totiž předepsané skloňování „paria“, -ii“ v množ. čísle, shledáváme, že se i ve 4. p. množ. musíme chtěj nechtěj od předepsaného vzoru odchýliti. Místo theoreticky žádaného tvaru „párii“ (srov. 4. p. množ. [znám oba mladé] Píši) nastupuje tu automaticky tvar „parie“. Obecný usus potvrzují doklady literární, na př.: Privilegované kasty mohou plivat na dole stojící parie (Machar, Vídeň 1919, 137). [Poesie] má parie nésti na perutích smilování k nebesům (Arne Novák, Neruda 1910, 32) atd. Jazyk náš odmítá ve 4. p. množ. koncovku -ii (-iy) a samočinně se přiklání ke koncovce vzorů měkkých („oráč“, „soudce“); svědčí o tom i skloňování jmen genius, Kuriacius a pod., kde bychom k 2. p. jedn. -ia (vzor „had“) čekali 4. p. množ. -ii (-iy), nastupuje však -ie (srov.: pro mnohé genie, pro bratry Kuriacie a p.)

[155]Zdá se, že s tímto odmítáním koncovky -ii (-iy) ve 4. p. množ. souvisí i naše rozpaky před touž koncovkou v 2. p. jedn. parii. Jde tu o skupinu jmen cizího původu s nominativní koncovkou -ia, hlásících se podle svého rodu buď ke vz. „žena“, nebo ke vz. „starosta, Píša“. Z ženských jmen uvádím tu jen jméno Mária, známé na př. z Jiráskova „Bratrstva“. Jmenovaný autor skloňuje sice 4. p. Máriu, 5. p. Mário, 7. p. Máriou, ale pro 2. p. užívá vždy jen tvaru Márie (podle vz. „duše“); tvar (od) Márii (-iy) je prostě nemožný. Tím méně smíme očekávati, že mužská jména této skupiny (paria, muž. příjm. Maria a p.) podrží čistě schematickou genitivní koncovku -ii (-iy) a nepodlehnou silnému vlivu vzorů „oráč“ a „soudce“ anebo i vlivu muž. jmen jako genius, Marius a p. Tuto druhou možnost dosvědčují naše dva doklady 2. pádu paria (ze Sovy a V. Mrštíka). Přece však normální se nám jeví 2. p. parie; je doložen a svědčí pro něj i běžné skloňování stejně zakončeného muž. příjm. Maria, -ie (srov. NŘ. XXI, 1937, 282 n. a XXII, 1938, 251 n.).

Na konec připojuji ještě poznámku o psaní 7. p. množ.; má se psáti: (s těmi) pariy či parii? Správný je způsob druhý, podle vzoru „oráč“; k němu ukazuje i 4. p. množ. parie. Srov. na př.: Žil [Schauer] neodvisiý a hrdý mezi parii a poníženými (Karásek, Impressionisté a ironikové II, 1903, 17).

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 5-6, s. 152-155

Předchozí Josef V. Bečka: Vyjadřování slovesné a jmenné

Následující Antonín Opravil: Ze života leteckých názvů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1