Časopis Naše řeč
en cz

„Ještě není věc vyřízena“

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

Vyskytne-li se v hovoru věc, o které už předtím byla řeč, jeví se nám známá a dobře určená (determinovaná) na rozdíl od jiných věcí, které do hovoru teprve vstupují a musí být nějak určeny a uvedeny v souvislost s vlastním pásmem hovoru. Známý a mnohokrát už citovaný příklad podává stereotypní začátek lidových pohádek, na př.: „Byl jednou jeden král (věc neurčená) a ten král (věc určená, neboť se o ní už mluvilo) měl syna (věc s determinací nevyjádřenou): byl to syn toho krále). A ten syn (věc určená) se vydal do světa“ atd. Mluvívá se tedy o věcech určených (determinovaných) a neurčených (nedeterminovaných neboli indeterminovaných) a rozdíl mezi nimi se zpravidla projevuje nějak i ve formě vyjadřování. Jazyky, které mají člen určitý a neurčitý, mohou k tomuto rozlišování užívati členu; jazyky, které mají jen jeden člen anebo členu nemají vůbec (jako na př. právě jazyk náš), vytvořily si k tomu jiné vhodné prostředky vyjadřovací. Ale celkem lze přijmouti za pravidlo, že obyčejně jazyk věc determinovanou i formálně odlišuje od věci nedeterminované. O zásadách, kterými se při tom řídí čeština, psal Josef Zubatý v NŘ. I, 1917, 29 n. a II, 69 n.[1]; mimo to se téměř v každém ročníku NŘ. najdou rozličné připomínky k českému označování věcí determinovaných. Vracíme se k tomuto předmětu hlavně proto, že se přes veškeré dosavadní výklady a výtky projevuje stále ještě neznalost správného usu, a potom také proto, že chceme starší výklady doplniti několika dalšími poznámkami.

[2]Z výkladu o slovním vyjadřování determinace musíme vyloučiti nejprve případy, kde je výraz dostatečně určitý už sám svým významem, takže k vyjádření určenosti nepotřebuje jiného zvláštního označení. Tak je tomu především při jménech vlastních. Mluví-li na př. někdo o svém bratru, který se jmenuje Václav, necítí potřebu při každém opakování tohoto jména připojovati nějaké další určení („ten Václav“, „Václav, který je můj bratr, o kterém jsem mluvil“ a pod.), nýbrž vystačí s pouhým tím vlastním jménem. Docela obdobně je tomu, když se místo vlastního jména klade obecné označení příbuzenské (bratr, otec, matka, sestra, teta, švagr atd.), titul, jméno podle povolání (pán, ředitel, mistr sklenář…), jméno předmětu jedinečného (slunce, země, měsíc…) atd.; i tu bývá slovní vyjádření determinace zpravidla zbytečné. Samo sebou se rozumí, že determinaci slovně nevyjadřujeme ani tehdy, užíváme-li jmen k označování druhů, nikoli jedinců, na př. v přírodopisných výkladech o rozličných živočiších a pod. a v odborných výkladech vůbec; v takových případech se totiž nemluví o věci určité, determinované, nýbrž o kterékoli věci jistého druhu (na př.: Pes je šelma psovitá. Člověk si ho vychoval k své službě, a tak se pes stal zvířetem domácím, t. j. kterýkoli pes, nikoli „ten pes“).

V češtině je nejčastějším výrazem determinace ukazovací zájmeno (ten, tento, onen a pod.), kladené někdy před jméno, jindy za ně (ta věc, věc ta); mívá tu význam odkazovací (anaforický), t. j. odkazuje k věci už jmenované. Avšak není to způsob jediný, jak by se snad někomu mohlo zdát podle dosavadních výkladů o této věci. I u spisovatelů, kteří píší jazykem čistým a k jejichž jazykové zkušenosti můžeme mít naprostou důvěru, setkáváme se s hojnými případy, že věc, o níž se už mluvilo, je znovu uváděna bez jakéhokoli výrazu určovacího, a přece nám ten nedostatek určení nevadí. V Babičce B. Němcové, v roztomilém příběhu o babiččině setkání s císařem Josefem, praví kmotra Novotná císaři: „Inu, já nevím, jak vám říkají, ale to vy jste jeden z těch, co tu chodí dohlížet na ty lidi, a skrze tu trubičku se na ně díváte, ne-li?“ A pak se dále vypravuje: „Pán se smál, až se za boky bral. »No,« povídal, »to poslední jsi, matko, trefila. Chceš-li se skrze tu trubičku podívat, tedy se podívej,« obrátil se ke mně, když se byl notně vysmál, a pěkně mi položil trubičku k oku.“ Kdykoliv se tu mluví o „trubičce“, vždycky se přidává zájmeno ten, jenom na konci této ukázky se spisovatelka obešla bez něho. A přece je i tento případ téhož rázu jako případy předcházející. V Erbe[3]nově pohádce Tři zlaté vlasy Děda Vševěda praví Vševědova babička: „Zdálo se mi o jednom městě, měli tam pramen živé vody: když někdo stonal a napil se jí, ozdravěl; a když umřel a tou vodou ho pokropili, zas ožil. Ale teď od dvaceti let voda přestala tect: je-li jaká pomoc, aby zas tekla?« A Děd Vševěd odpovídá: „Snadná pomoc: v té studnici na prameně žába sedí, nedá vodě tect; ať žábu zabijí a studnici vyčistí, poteče voda zas jako prvé.“ A kousek dále se rozvíjí podobná rozmluva: „Zdálo se mi o jednom městě, měli tam jabloň, nesla mladicí jabka: když někdo sestárnul a jedno snědl, omládl zas. Ale teď od dvaceti let nenese jabloň ovoce žádného: je-li jaká pomoc?« — „Snadná pomoc: pod jabloní leží had, užírá jí síly: ať hada zabijí a jabloň přesadí, ponese zas ovoce jako prvé.“ Také zde se spojení jména se zájmenem ten střídá s postavením bez něho, a přece ve všech těch případech jde o představy stejně známé, ve vypravování předtím uvedené. A podobné příklady najdeme i u spisovatelů současných. V První partě Karla Čapka vypravuje horník Pepek: „Tak jsme na sebe koukli, a já už myslím, skočím pro novou partu, s tímhle my nehneme; a najednou se ten zával začal hýbat a zvedat sám, jako když si krtek zvedá krtinu. ‚Matulo, hever,‘ heká z toho závalu Martínek, ‚za mnou je Andres‘. On ti Martínek držel tu prolomenou kopnu na zádech a zkoušel ji zvednout i s tím závalkem.“ Týž vypravovatel pak o kus dále říká: „To jsem teda neviděl,“ opakoval. „Matula zvedá ramenem tu stojku, nohy se mu takhle klepou námahou; a ta kopna se ti narovnává, zával se zvedá, a Matula tlačí to všechno, kámen i dříví, zpátky do nadloží.“

Není pochyby, že by se tu všude, kde je jméno samo o sobě, dalo u něho doplnit ukazovací zájmeno ten. Na pohled se zdá, že má spisovatel v takovýchto případech tedy volně na vybranou, chce-li determinaci slovně vyjádřit, čili nic. Ale tomu zase odporují příklady, kde nedostatek anaforického zájmena pociťujeme docela určitě jako chybu. Zubatý v citovaném už článku (NŘ. I, 1917, 29 n.) uvádí několik takových vět, kde je zájmeno ten vynecháno nesprávně. Spisovatel jeden na př. popisuje nectnost, kterou pozoroval mezi lidem, v němž žije, a pokračuje: „Zvyk se šíří v našem kraji od roku…“ Zubatý k tomu připojuje: „Čech, nezvyklý tomuto novému způsobu vyjadřování, bezděky se ptá, jaký zvyk? Proč ne, jak se říkávalo jindy a v lidu posud říká, »tento zvyk« nebo »zvyk ten« nebo podobně jinak?“ Nebo strýc na plese ukazuje synovci dívku právě přišlou se slovy: „Při sám Bůh(!) — jest stále krásnější. Rozumí-li dívka reklamě, může postoupiti k uznanému beauté(!)“; k tomu [4]se Zubatý táže: „Pochopí čtenář, že jde o tuto přicházející dívku, ne o dívku vůbec?“ A rozhořčeně dodává: „A páni spisovatelé snad ještě se domnívají, kdo ví, jak krásně se vyjadřují, a snad najdou i zde obránce, kteří budou volati, aby se nezadržoval náš jazyk ve volném svém vývoji, třebas i ve vývoji k nesrozumitelnosti.“ K příkladům, které jsou uvedeny v tomto článku Zubatého i jinde v NŘ. (na př. VII, 148, 289, VIII, 16, IX, 212, 312, XI, 15, XV, 54 n. atd.), můžeme dodati mnohé jiné z doby dnešní i z doby starší. Píše se v novinách na př. o sárském území a o likvidaci rozličných problémů s tím územím spojených, jako o otázkách celních, o otázkách „náležitého odškodného různých francouzských zájemníků, kteří se na území usadili“; cítíme, že mělo být řečeno „na tom území“. Ve známém měsíčníku jsme našli větu: „Když už nás tato vleklá krise stála kus důvěry v to, že náš politický aparát citlivě a věrně funguje, tož hleďme škodu nahradit alespoň užitečným poučením, jež nám chmurná episoda jest s to dáti pro budoucnost.“ V Kantůrčici Karoliny Světlé (1876, 291) se vypravuje, jak se Otík ze vzdoru zasnoubil a napsal o tom matce dopis, aby pozlobil Enefu. A spisovatelka praví: »„Zajisté bude Enefa dopis číst,“ těšil se škodolibě (Otík), očekávaje dychtivě odpověď.« Dokonce i v II. roč. NŘ. na str. 187 se čte: „Hřiště je staré české slovo, vyskytující se již v stč. textech biblických. Slovo jest utvořeno příponou -iště, znamenající místo, kde něco jest nebo se děje,“ atd. A 28. XII. 1937 večer slyšeli posluchači rozhlasu toto hlášení před vysíláním dudácké hudby: „Za starých dob se hojně hrávalo na dudy. Nyní je starý nástroj hudební zapomínán.“

Ještě zřetelnější doklady takového nesprávného vynechávání najdeme při zájmeně to. Na př. v knize jednoho známého českého spisovatele čteme i takovéto věty: Paní Matylda beze slova vstala a zavolala do chodby na služku, aby přinesla (m. aby to přinesla). — Prožluklá náhoda tomu chtěla, aby se stalo toho jitra (m. aby se to stalo). — Měl jsi mi říci, že se nepodařilo, a byl bych sám zařídil daleko líp, než ty (m. že se to nepodařilo; byl bych to sám zařídil). — Když nyní v paměti probíral starší číslice, trnul i divil se sám sobě, že dávno nepoznal (m. že to dávno nepoznal). — Teprve za městem padlo na Karla jako můra (m. to padlo). Jiné příklady v. v NŘ. V, 16, 80, VI, 53, 181, 271, IX, 212, X, 114, XII, 231, XVII, 284 atd.

Je tedy toto nesprávné vynechávání ukazovacího zájmena zlozvyk starý a velmi rozšířený; bylo také už několikrát vykládáno, že jeho pramen je v neodůvodněném strachu před [5]chybným napodobením němčiny (v. NŘ. I, 1917, 290). Nám tu však jde teď hlavně o to, že takovéto zřejmé jeho doklady ukazují, jak mylné by bylo domnívati se, že má mluvčí vždycky možnost rozhodovati se volně pro výraz s vyjádřenou determinací nebo pro výraz bez ní. Nějakým pravidlem tu náš usus vázán je, jenže to pravidlo není patrně tak zcela jednoduché, jak by se zdálo podle výkladů, které jsme tu citovali. Ukazuje se, že determinace někdy bývá slovně vyjádřena zájmenem ten nebo jiným slovem podobného významu, jindy však nikoliv; v tomto případě někdy nedostatek takového slovního vyjádření nepociťujeme, jindy však ano a připadá nám chybný. Čím se tu tedy řídit? Sama sebou se nabízí domněnka, že slovní vyjádření determinace není nutné tehdy, když je příslušné jméno určeno už jinak, formálně nebo svým významem. Viděli jsme už výše, že na př. jména vlastní a jména mající platnost jmen vlastních (rodinné názvy, tituly a pod.) nepotřebují zvláštního určení, protože jejich individualisace je dostatečně obsažena už v nich samých. Také to jsme už uvedli, že sem nepatří jména označující druh. Mohli bychom to říci také tak, že se z potřeby vyjadřovat determinaci slovně napřed už vylučují jména, která označují kvalitu, nikoliv individualitu; bývá to kromě případů uvedených už výše zvláště tehdy, když stavíme různé věci proti sobě, na př.: „Kniha je lepší než cigareta; knihou se pobavíš a poučíš, cigaretami se otrávíš a ochudíš.“

Ale jsou i jiné způsoby, kterými lze vyznačiti určení jména bez zájmena ten. Často stačí, dáme-li takové jméno do uvozovek. Nakladatelská firma na př. ohlašuje vydání Rukověti českého jazyka a v dalším textu svého oznámení píše už jen „Rukověť“ místo „tato rukověť“ a pod. Jindy má týž účel pouhé velké písmeno; na př. v rukopise pro NŘ. ve větě „Z jiných slov složených neobsahuje tento slovník (t. j. Jungmannův; byla o něm řeč už dříve) tato… “ opravil prof. Smetánka výraz „tento slovník“ na „Slovník“, t. j. determinovanost tohoto pojmu vyznačil velkým písmenem. Takovým grafickým označením se ze jména původně obecného stává jméno vlastní.

Zájmena ten není často třeba ani tehdy, když má jméno u sebe jiný individualisující přívlastek, na př. zájmeno přivlastňovací, přívlastek neshodný a pod. K. Čapek v První partě, psané větším dílem jazykem hovorovým a neobyčejně bohaté na zájmena ukazovací (jako je tomu v jazyce lidovém), píše: „Nejvíc a ukrutně se mu na ní (Standovi na paní Hansenové) líbí, že má tak nesmírně ráda svého chlapeckého Švéda, a „Nic platno, Standa se do dlouhého Švéda zamiloval, až mu je [6]stydno,“ ačkoliv předtím několikrát mluví o tom Švédovi nebo o tom Hansenovi. Příklad determinace s přívlastkem neshodným je na př. v této větě K. Světlé (1878 Sp. 2, 214): „Po episodě s mladou hraběnkou zabředl strýc úplně v náboženský a národní fanatismus.“ — Přivlastňovací zájmeno bývá někdy vynecháno, když se dá snadno doplniti ze souvislosti, na př.: „Kde máte chlapečka? Chlapeček je u babičky“ (t. j. svého chlapečka, [ten] náš chlapeček).

Individualisující význam mívá, jak známo, i přídavné jméno přivlastňovací na rozdíl od genitivu přivlastňovacího, který má význam obecný, na př. tvář dívčina (t. j. tvář určité dívky) a tvář dívky (t. j. dívčí vůbec); srov. o tom Gebauer-Ertl II, 133. Kdybychom chtěli při jméně determinovaném nahradit přídavné jméno přivlastňovací genitivem, musili bychom k němu přidati buď anaforické zájmeno (tvář té dívky), anebo nějaké jiné určení (tvář mé dívky, tvář dívky, kterou jsme potkali, a pod.).

Z náhrad právě uvedených je vidět, že výrazem determinace bývá též celá věta vztažná. Jí se může nahradit každé anaforické ten; na př. v ukázce citované výše z Babičky by spojení „ta trubička“ mohlo být synonymicky vyjádřeno větou „trubička, kterou máte v ruce, o které mluvíme“ a pod. Je to možnost neomezená ovšem jen v theorii, neboť v praxi takovémuto vyjadřování determinace brání často zřetele stylistické; je totiž proti jiným stejnoznačným prostředkům vyjadřovacím příliš složité a jeho stereotypní opakování by působilo únavně.

Avšak častým prostředkem determinace je také pořádek slov. Víme z mluvnice, že se pořádek slov v české větě řídí vedle jiných podmínek také novostí a nenovostí představ (v. Gebauer-Ertl II, 57 n.). Výraz, který označuje představu známou (tedy i to, o čem se předtím mluvilo), mívá slabší přízvuk, a proto se posouvá před výraz, za kterým obyčejně jinak následuje. Jestliže tedy autor k vyznačení determinovanosti jména užije tohoto pořádku slov, nepociťuje často už potřebu připojovat ke jménu ještě ukazovací zájmeno. Tak vysvětlíme většinu případů bez zájmena, které jsme uvedli výše. Na př. ve větě B. Němcové „(pán) mi položil trubičku k oku“ je ze samého postavení předmětu trubičku doprostřed věty před příslovečné určení vidět, že je to představa už známá, determinovaná; jinak by ta věta zněla patrně „(pán) mi položil k oku trubičku“. Podobně je tomu i v příkladech z Erbena: „ať žábu zabijí a studnici vyčistí,“ nikoliv „ať zabijí žábu a vyčistí studnici,“ neboť [7]tu bychom už cítili nedostatek determinace. A tak je tomu ve větě „ať hada zabijí a jabloň přesadí“ atd. Z téže příčiny patrně neužil zájmena ten Ignát Herrmann ve větě „(Děti) podávaly krejcary, a když za ně dostaly několik kaštanů, tiskly je v hrsti, aby si dříve ohřály vystydlé ruce, než pamlsek oloupají“ (1924 Fel. román I, 95). V tomto případě, t. j. když užije takovéhoto „inversního“ pořádku slov, má tedy autor na vybranou, chce-li determinaci vyjádřiti ještě také ukazovacím zájmenem, či chce-li se obejíti bez něho. Uvědomělý stylista se ovšem i zde řídí rozličnými jemnými zřeteli slohovými, na př. vzdáleností opakovaného jména od místa, kde se to jméno vyskytlo po prvé n. naposledy (čím větší vzdálenost, tím spíše se užije zájmena), snahou o odstínění důrazů, o větší nebo menší přiblížení k tónu lidového hovoru, o střídání podobných výrazových prostředků (t. j. aby se mu zbytečně často neopakovalo zájmeno ten) atd. Té dvojí možnosti však nemá, užije-li obyčejného „oznamovacího“ pořádku slov; potom je zpravidla třeba, aby determinovanost u jmen vyjádřil ukazovacím zájmenem nebo jiným podobným výrazem.

K této skupině můžeme hned připojiti jiný charakteristický případ, kde se u jména determinovaného vynechává zájmeno ukazovací. U K. Čapka v Povídkách z jedné kapsy (1929, 149) čteme na př. větu: „Jděte,“ zařval jsem bez sebe; chlap letěl se schodů jako střelený. Týž autor píše v První partě (1937, 247): „Ale jen byl Hans venku, tak ryc! prasklo to zrovna za Suchánkem, a dědek ti skočil jako blecha.“ Přír. slovník má s. v. dacan tento příklad z K. Čapka-Choda: „Já jsem hned prál, aby z toho nebylo něco ještě horšího, já dacana znám,“ atd. Tento způsob má silný přízvuk emocionální, a proto se ho užívá jen při jménech, která sama už jsou zabarvena citově (v našich příkladech jsou to jména chlap, dědek, dacan).

V jazyce lidovém se zájmena ten užívá daleko častěji než v jazyce spisovném. Lidový vypravěč totiž nemá na vybranou tolik vyjadřovacích prostředků jako autor spisovný a nevyhýbá se zpravidla ani stereotypnímu opakování.[2] Mimo to mu je zájmeno ten prostředkem spojujícím věty řaděné paratakticky. Proto je v lidovém jazyce (a v hovorovém vůbec) tolik ukazovacích zájmen s významem anaforickým. Z toho, co tu bylo řečeno, vyplývá ovšem zcela zřetelně, že se ani v tomto [8]případě nedá mluvit o nějakém členu v češtině, ani o přibližování k němu, neboť všude a vždycky tu má zájmeno ten platnost zájmena anaforického, nikde však platnost pouhého členu určitého, který vyjadřuje známost předmětu jen v nejširším smyslu.

Zbývá zmíniti se ještě o dvou výrazech zvláštních. První z nich je genitiv vlastnosti ve spojeních „jsem toho názoru, toho mínění, toho domnění“ a pod. V nich má býti zájmeno ukazovací anebo vůbec nějaký přívlastek vždycky („jsem opačného názoru, jsem téhož názoru, jsem stejného mínění“ a pod.), neboť genitiv vlastnosti nemůže stát nikdy sám o sobě, nýbrž musí míti u sebe nějaký člen rozvíjecí. O tom psala NŘ. už několikrát (I, 291, III, 311, IV, 58, V, 305, XII, 39, XIII, 232, XX, 219n. atd.) a také Gebauer-Ertl II, 146 a 177 podává o tom poučení.

Druhá naše poznámka se týká podstatného jména věc, jímž se často označuje obecně předmět, o kterém je řeč, na př.: Jakýkoli excess životní věc urychlí. 1893 Herrmann, Bodří Praž. 303. Věděl jsem, že není konec, že věc půjde svojí „úřadní cestou,“ totiž domů, k mamince, kde mne čeká další epištola. 1905 Herrmann, Bledn. obr. 71. Ponocný se provlékl dveřmi krámku a vyšel na ulici. Teď zachvěl se sám — okna byla osvětlena jak o bále. Podíval se na věc také švakr kostelník a pevněji stiskl v ruce kropáč. Nebylo mu volno. 1920 Herrmann, Ztřešt. hist. 235. Nyní, za aery parlamentární, možná že se věc valně změnila. 1899 Kosina, Živ. st. kant. II, 64. Bez kalendářův (= plísnění) věc se neobejde. t. 256. „Je-li (Sezima) napraven?“ „Jak věc vezmeme.“ 1881 Šmilovský, Set. Dřev. 27, atd. Vybral jsem tyto doklady úmyslně ze spisovatelů, o kterých je známo, že dbají jazykové čistoty; jinak by bylo možné ovšem tyto ukázky rozmnožovat takřka do nekonečna. Zubatý pokládá také tento vyjadřovací způsob za nečeský a vytýká za chybnou na př. větu „Nepovažovali jsme za správné, věcí se zabývati“ (NŘ. I, 291); i jinde v NŘ. se toto užívání podst. jména věc káře, na př. V, 305, IV, 112, IX, 212. Ale je to způsob už starý; shledáváme jej na př. u Jungmanna („Nebude na škodu věci, jestli v pořadě vydávaných spisů nám se přihodí, co dálo se v Kaně Galilejské na svadbě.“ 1841 Sebr. sp. drobné, str. VI; viz též Jungmannův slovník s. v. věc, kde jsou i doklady z doby starší). Je to dále způsob tak rozšířený a vžitý, že se mu nevyhnula ani Naše řeč; hned v úvodním provolání k jejímu I. ročníku čteme: „Prosíme za všelikou podporu mravní i hmotnou každého, kdo může a chce prospěti věci.“ Užil ho i přísný strážce správného jazyka Fr. Bartoš v Nové rukověti správné češt. (1901, str. III): „Na tomto ponaříkání [9]a stýskání u jiných národů věc ovšem se nestavuje.“ Píše tak i O. Hujer („Věc není uznávána obecně.“ Úvod do dějin jaz. čes., 2. vyd., 1924, 30. „Uvádívají se i slova původu románského a keltského, ale při většině je věc sporná“ t. 77). Za tohoto stavu lze tedy sotva odsouditi tento vyjadřovací způsob šmahem; je ostatně pro svou neobyčejnou stručnost někdy velmi výhodný a lze se s jeho pomocí často vyhnouti nepohodlnému opakování dlouhého výrazu.

Jisté je, že to není způsob lidový. V jazyce lidovém by zpravidla místo pouhého podst. jména věc stálo v těchto případech buďto spojení ta věc (tahle věc a pod.), anebo ještě spíše ukazovací zájmeno to. Jazyk spisovný si tento prostředek vytvořil sám, a to patrně podle cizího vzoru. Tak je tomu jistě aspoň tam, kde podst. jméno věc nemá svého vlastního významu („předmět, obsah,“ t. j. věc sama), nýbrž jen formální platnost odkazovací (= to). Musíme zde totiž stejně, jako tomu je u jiných jmen podstatných, rozlišovati dvojí užití jména věc: znamená-li podstatu, vnitřní obsah toho, oč jde (= „kvalitu“), má svůj význam vlastní a nevyžaduje zvláštní determinace. V tom smyslu užil tohoto slova na př. Přír. slovník ve výkladu hesla dříč („těžce, bez pochopení věci se učící žák“) a tak se ho užívá ve spojeních jako „za toho stavu věci n. věcí,“ „mluvte k věci“, „hleděti k věci“ (nikoli na př. k formě), „záleží mi na věci“ (t. j. na věci samé), „bylo by na škodu věci, na prospěch věci“ (t. j. věci samé, srov. výše citovanou větu z Jungmanna) a pod. Často však má podst. jméno věc, jak už jsme pověděli, smysl jen odkazovací, a tento případ nás zde právě zajímá. Také o tomto užívání podstatného jména věc (ve významu „ta věc, věc, o které se mluvilo,“ a pod.) platí nepochybně výjimky, které jsme uvedli výše, a může tedy stávat bez ukazovacího zájmena, je-li jeho determinovanost vyznačena jinak, na př. pořádkem slov, přívlastkem (celá věc) a pod. Přes to však zbude mnoho případů, kde jeho postavení bez zájmena nebude lze vyložiti žádným ze všech možných způsobů, které jsou vlastní českému jazyku, tedy případů chybných. Protože je při tom třeba často velmi jemného rozlišování a od správného užití k chybnému je jen maličký krok, je dobře podst. jménem věc v tomto významu co možná šetřit a raději k němu připojovat zájmeno ten, neboť s ním se chyby nedopustíme. Jazyk sám ostatně nabízí také jiné způsoby, kterými se tu subst. věc dá nahradit, a z nich nejpohodlnější je ukazovací zájmeno to. Tak na př. ve větě „Smělý tento šmejd (zpronevěření peněz) zakryt byl falešnými kvitancemi, až věc vyšla najevo a Huler [10]vyzrazen byl“ (1860 Mikovec, Starož. a pam. 1, 81 a) místo slova věc lze s prospěchem položiti podst. jméno (ta) zpronevěra nebo prostě zájmeno to. Nebo ve větě „Jednou chtěli (proti Kaledoncům) dobývati misí Vagap, avšak věc byla vyzrazena před časem a nezdařila se“ (1873 Lumír 1, 215) místo podst. jména věc se hodí lépe slovo (ten) plán, úmysl a pod., arci vedle zájmena to, atd. A tak je tomu také ve většině příkladů, které byly uvedeny výše. I když tedy nechceme zavrhovati tento způsob vyjadřovací docela, přece jen ve shodě s tím, co jsme poznali o determinaci, můžeme raditi, aby se ho užívalo aspoň s měrou, nikoli stereotypně; je na místě jen tam, kde je determinace příslušné představy dostatečně vyznačena v slovním výraze jinak. Často se i při spojení jména věc s přívlastkem (v našem případě obyčejně s adj. celý) pociťuje nedostatek slovního vyjádření determinace a připojuje se k němu ještě zájmeno ukazovací (celá ta věc). Přír. slovník s. v. celý má z Merhauta doklad „Co mu bylo po celé té věci?“ a v materiálu Slovníku jsem kromě tohoto našel ještě jeden doklad podobný (s ten) ze Šmilovského a jen jeden doklad bez ten (z Čapka-Choda).

Po tomto rozboru bychom mohli výklad o vyjadřování determinace v češtině shrnouti asi v těchto praktických pokynech:

1. Ukazovací zájmeno se nevypouští, má-li platnost deiktickou, t. j. ukazuje-li přímo na nějaký předmět vnější; tu je nelze nahradit ani příslušnou úpravou pořádku slov. Toho rázu je věta, kterou jsme citovali podle Zubatého („Rozumí-li dívka reklamě, …,“ t. j. tato n. ta dívka, která zde před námi kráčí; zájmeno ten bylo proto u jména dívka vypuštěno úplně nesprávně). K tomu zároveň můžeme poznamenat, že zájmeno ten neztratilo dosud schopnost samostatně ukazovati věci vnějšího světa, jak se vykládá na př. v Mathesiově článku v NŘ. X, 1926, 39 nebo v Gebaurově-Ertlově Mluvnici čes. II, 147; mnoho dokladů aspoň svědčí proti tomu mínění. Je pravda, že se zájmena ten užívá nejčastěji právě v onom významu odkazovacím (anaforicky) a že při deixi vnější dává jazyk přednost zájmenům důraznějším (tento, tenhle a j.), ale podle potřeby lze i dnes ještě zájmena ten užíti také v původním silném smyslu ukazovacím, na př.: Podej mi ten nůž (= tam ten nůž). Vidíš ten dům (= tamhle ten dům)? To pole jsem koupil loni (= toto, tohle, tohle to pole), a pod. Vnější deixi vyjadřuje zájmeno ten i v těchto větách z Čapkovy První party: „Prosím vás, kdo je ten statečný havíř (t. j. tento, tenhle, který stojí [11]před námi; str. 15)?“ „Podržte mi tu tyč (t. j. tuto tyč; str. 17).“

2. Čím je potřeba determinace důraznější, tím více se také pociťuje potřeba ukazovacího zájmena. Taková důrazná potřeba determinace se projevuje, jestliže se známá představa neopakuje příslušným jménem slovně, nýbrž jen stručně se jím shrnuje obsah předcházejícího textu nebo naopak jinými slovy (opisem, parafrází) se znovu vyjadřuje představa, která byla předtím vyjádřena stručněji nebo vůbec jinak. Na př. v citovaném už dokladu o vleklé krisi, která nás zbavila důvěry atd., je výraz chmurná episoda stručným náznakem celého předchozího textu; zájmeno ten nám u něho zřejmě schází. Nebo v dokladu o dudácké hudbě je výraz starý nástroj hudební opisem předcházejícího slova dudy; také zde by nám lépe vyhovoval výraz s determinací vyjádřenou: ten n. tento starý hudební nástroj. Tak je tomu i v této větě známého literárního kritika: „Tomu (předmětu) věnuje v posledním svazku Časopisu pro moderní filologii zajímavou a podnětnou poznámku prof. O. Vočadlo. Bratislavský anglista upozornil před 15 lety v Mathesiově a Rádlově Atheneu na to, že…“; výraz determinace tu schází velmi patrně, a proto bychom tu daleko raději čtli „Tento bratislavský anglista“ atd.

Potřebu slovního vyjádření determinace pociťujeme tím důrazněji, čím více je jméno, jímž se ta neb ona představa opakuje, vzdáleno od místa, kde se ona představa objevuje po prvé anebo kde se její výraz vyskytuje naposledy. Tak vysvětlíme na př. různé vyjádření determinace u slova zákon v tomto textu: „Nepomohlo (proti zvyku lynchování) ani to, že letos v dubnu přijal americký kongres 277 hlasy proti 118 zákon, kterým se věci o lynchování berou soudním orgánům jednotlivých států a odevzdávají se ústředním úřadům a Nejvyššímu soudu. V senátě zákon uvázl v některém šuplíku. Přičinili se o to hlavně senátoři jižních států, kde Lynchův soud je dosud obvyklým zjevem. Podnes se jižní senátoři, vedení statkáři, kterým se říká Bourbonové, brání přijetí tohoto zákona, který má, když ne úplně odstranit, alespoň zabrzdit svévolné vměšování do spravedlnosti“ atd. Zde v druhé větě stačilo ještě vyjádření determinace pořádkem slov (bez zájmena ten), ale v dalším textu užil autor už zájmena ukazovacího.

Slovnímu vyjádření determinace dáváme přednost i tenkrát, když by jinak mohla vzniknout nejistota, jde-li o představu obecnou, či o představu individuální. Proto vyžadoval Zubatý [12]zájmena ten ve větě, kterou jsme výše citovali: „Zvyk se šíří v našem kraji…“ (nikoli nějaký zvyk, nýbrž tento zvyk, o němž byla předtím řeč). Sem asi patří také už uvedená věta o sárském území („zájemníci, kteří se na území usadili“; nikoli na nějakém n. jakémkoliv území, nýbrž na území sárském, o němž byla už řeč, tedy na tomto n. na onom území).

3. Praktickou pomůckou při tomto rozlišování může být jinak zásada, že všude tam, kde lze k nějakému jménu doplniti zájmeno tento nebo příd. jméno řečený, jmenovaný, uvedený, dotčený (podle něm. zmíněný), dáváme co možná přednost spojení se zájmenem ten; kde však lze ke jménu doplnit zájmeno takový, sám, nějaký, každý, jakýkoli, kterýkoli a pod., nebo příd. jméno příslušný, tam zájmeno ten nebývá.


[1] Po prvé se Zubatý touto věcí zabýval v Listech fil. 28, 1901, 131 n., když podával zprávu o spisu německého linguisty E. Bernekra „Die Wortfolge in den slavischen Sprachen“.

[2] V lidovém vypravování, podávaném sdílným tónem, stává místo zájmena ten někdy příd. jméno milý (milý princ, milý Honza a pod.); o tom v. Gebauer-Ertl II,135, NŘ. IX, 190, X, 18; řidčeji se v témž smyslu užívá přivlastňovacího zájmena (náš a pod.).

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 1, s. 1-12

Předchozí Š.: Vratič

Následující Ing. Eduard Prandstetter: Čtení matematických značek a výrazů