Časopis Naše řeč
en cz

Slovník českých vazeb a rčení

E. (= Václav Ertl)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jan Mašín, Slovník českých vazeb a rčení s doklady ze spisovatelů novějších i starších a z řeči lidové. Vydání druhé, opravené a rozmnožené. V Praze 1924. Nákladem Jana Svátka, knihkupce. Str. 238. Za Kč 28.50.

Jméno Mašínovo není čtenářům Naší řeči neznámo. Při různých příležitostech dovolávali jsme se jeho knihy, která vychází teď v druhém vydání, a mluvili jsme o ní zpravidla s uznáním a sympaticky. Také odborná kritika linguistická přijala její první vydání, které vyšlo r. 1916 vlastním nákladem autorovým, celkem příznivě. O její oblibě v praxi pak nejlepší svědectví vydává to, že její první vydání bylo dosti rychle rozebráno, ač podobných pomůcek a příruček kolovalo v té době několik. To všechno arci mělo své příčiny nejen v době, která se dala konečně vybur[11]covati z někdejší lhostejnosti k jazyku, nýbrž i v hodnotě knihy samé. Kniha Mašínova se zamlouvala jednak jistou umírněností a liberárností, víc ovšem vycítěnou než věcně odůvodněnou, jednak životní svěžestí, kterou se příznivě odlišovala od rozličných brusů, oprávců a rádců starších i novějších. Mašín totiž první mezi spisovateli pomůcek určených k vypěstování správného jazyka uhodil na jedinou správnou cestu, kterou se takovéto spisy už dávno měly bráti, a založil svůj slovník českých vazeb a rčení ne na starých brusech ani na starší češtině, nýbrž na dokladech ze spisovatelů novočeských. Také jeho metoda byla jiná. Snažil se poučovati víc kladně než záporně, víc dobrým příkladem než zápovědí; jeho kniha měla býti spíše snůškou dobrých vazeb a rčení než brusem v obyčejném smyslu slova. Tato metoda měla ovšem své nedostatky, o nichž budeme míti příležitost mluviti i při vydání tomto.

Nové vydání je proti prvnímu značně rozšířeno a obohaceno, a to hlavně dvojím směrem. První vydání mělo na zřeteli t. zv. fraseologii, t. j. rozličná syntaktická spojení, zvláště těsná, v nichž se to neb ono slovo v jazyce vyskytuje. Vedle toho si všímal spisovatel i stránky významové, zvláště kde šlo o význam nějak pozměněný. Po této stránce je v novém vydání mnoho doplňováno; přibylo mnoho nových hesel, zvláště substantivních a adjektivních, která jsou čistě semasiologická, podávajíce výčet hlavních významů, v nichž se slova v hesle uvedeného užívá (tak: krvavý 1. od krve, na př. nůž, 2. krev obsahující, na př. oko; 3. krev prolévající, na př. vojna, 4. přetěžký, na př. práce, 5. červený, na př. květ atd.). Škoda jen, že tato nová hesla významoslovná obsahují na rozdíl od starších hesel fraseologických často jen pouhou nomenklaturu, ač je-li kde ilustrace dokladem třeba, je to právě při významové stránce slov. Zato rozhojnil spisovatel svůj dokladový materiál po jiné stránce, sebrav k jednotlivým heslům hojné ukázky přísloví a pořekadel lidových. Pramenem k novým výkladům významoslovným a k tomuto materiálu příslovnickému a pořekadlovému byly mu hlavně naše slovníky, zvláště první serie Kottova.

Druhý směr, jímž spisovatel rozmnožil a doplnil obsah svého prvního vydání, projevuje se snahou čeliti také přímo chybám, které se v nynějším jazyce zahnízdily nebo zahnizďují. Byly-li v prvním vydání výstrahy před nesprávnými výrazy celkem dost řídké, setkáváme se s nimi v druhém vydání mnohem častěji. Příčinou té změny nebyla zajisté zmenšená liberálnost autorova, nýbrž jednak asi zkušenost, že se proti chybám nedá bojovati jen [12]vzornými příklady a že je třeba sáhnouti leckdy také k metodě Desatera, jednak okolnost, že práce věnovaná v posledních letech vědeckému prozkoumání novočeského jazyka umožnila posuzovati rozličné zjevy v dnešní řeči skutečně kriticky a zbavila spisovatele praktických příruček, jako je kniha Mašínova, oné nedůvěry, která se zakořenila na všech stranách vinou starých brusů, zakládajících svá varovná poučení často na čirých domněnkách vzájemně si odporujících. Zásluhu o to má »v poslední řadě«, jak se praví v doprovodu k novému vydání Mašínova Slovníku, i Naše řeč, jejíž výklady M. na mnohých místech výslovně cituje nebo mlčky přejímá.

Obojím tímto rozmnožením, o němž byla právě řeč, kniha Mašínova najisto získala po stránce instruktivní, a toto zdokonalení získá jí zajisté také větší ještě okruh čtenářstva, než mělo vydání předešlé. Proto také tímto referátem nezavíráme účty s Mašínovou knihou a další poznámky, které připojujeme k její obecné charakteristice, vztahují se na její příští vydání, jehož se při dnešní sháňce po takovýchto praktických pomůckách dočkáme zajisté co nejdříve. Proto pokládáme za prospěšné pověděti nejen, co se nám na tomto vydání líbí, nýbrž i to, s čím nesouhlasíme a co by se příště dalo nebo mělo spraviti.

Praktická knížka Mašínova má především některé nepraktické vlastnosti, a to především po stránce čistě zevní, v uspořádání jednotlivých výkladů pod hesly a v heslech samých. Čtenář, který bude té knihy užívat, musí si býti především vědom, že nenajde-li některé slovo složené na jeho místě v abecedě, musí je hledati při slově nesloženém; tak je zlehka pod lehký, skrčiti se a přikrčovati se pod krčiti, vykračovati pod kráčeti, zachvíti pod chvíti atd. Tím se hledání ztěžuje nejen prostému čtenáři bez linguistického vzdělání, ale i odborníkovi, protože ta zásada není provedena důsledně (mnohá slova složená mají hesla svá). Některá hesla jsou přímo důmyslně skryta, aby je hledající nenašel. Tak na př. nespr. rčení účinkovati při něčem není pod heslem účinkovati (kde je uvedena jen vazba na koho, nač), nýbrž pod heslem spolu, protože se říká také spoluúčinkovati. Slovo nůž v chybném významu ‚břitva‘ je uvedeno pod heslem břitva, kde je stěží bude hledati ten, kdo se chce poučiti, je-li slovo nůž v tom významu správné. Pod. je nespr. dluhovati pod heslem dlužen atd., ač se na jiných místech nesprávné tvary uvádějí i jako hesla samostatná. Velmi nepraktickým se mi zdá způsob, který má M. patrně z Kotta, uváděti pod hesly slovesnými (na př. bráti se, dostati se, jíti, míti, státi a p.) nejen takové pády předložkové, jimiž se vý[13]znam slovesa doplňuje (na př. bráti se o něco, mysliti nač), nýbrž i čistě příslovečné, tedy takové, které mohou státi při slovese kterémkoli (na př. dostati se do vězení, na školu, od někoho, z domu atd.). Jindy bývají uváděny předložky pod urč. subst.; tak pod heslem léto jsou doklady na výrazy o dvě léta, po dvě léta, před čtyřmi lety, za čtyři léta, od dvou let a p., ač se týchž předložek s týmiž významy užívá i při jiných substantivech, na př. den, hodina, měsíc, neděle a j., pod jejichž hesly by se ovšem to všechno (o dva dni, po dva dni atd.) mělo opakovati. Také o tom lze vším právem pochybovati, že toho, kdo by se chtěl poučiti na př. o správnosti výrazu »od čtrnácti dnů jsem vás neviděl«, napadne hledati poučení, které nenajde pod heslem od, u slova léto. Kottův příklad má také na svědomí jistou mechaničnost v rozvržení látky pod určité heslo shrnuté. Mohlo by se to zdáti snad na pohled praktické, je-li článek rozvržen podle dělítek čistě mechanických, na př. koho čím, komu co, kým, do čeho, nač, po čem, kde, jak atd., ale vede to někdy jednak k zbytečnostem a k uvádění příkladů, které nejsou ani »vazbou« ani »rčením«, na př. kopati kde (kope na vinici své), číhati kde (pytlák číhá u lesa), hospodařiti kde (na statku), hospodařiti jak (zle), klesati kde (u rovu), kam (do křesla), do čeho (do předešlé neodhodlanosti); děditi co (čihadlo po faráři) a děditi se (báje se dědily) atd., jednak k nesprávnému pojímání některých výrazů určovacích, na př.: kupovati nač (uhlí na centy), ač tu jde o způsob (jak?), nikoli o účel (nač = na př. na šaty a p.), jednak a hlavně k tomu, že se tímto tříděním mechanickým někdy zatlačuje do pozadí právě nejpodstatnější věc, t. j. významová stránka výrazu, neboť se tímto způsobem ocitají leckdy v téže přihrádce výrazy významově zcela odlišné, na př. hořeti s instr.: plamenem, netrpělivostí; býti s gen.: je dobrého srdce, to vám bylo v lese hub. nebylo peněz (schází jen: včera bylo prvního); anebo jíti na: jde na kázání, jde na mne spaní, jde na šestou atd. Bylo by tedy dobře umisťovati příště jednotlivé výrazy pod taková hesla, kam podle svého významu patří (tedy na př. hospodařiti čím pod hospodařiti, hospodařiti na statku pod na, hospodařiti zle pod zle atd., ovšem pokud je kde takových příkladů zvlášť třeba), výrazy zasunuté snad z úspory pod cizí heslo registrovati aspoň ve formě odkazu (nůž, v. břitva, dluhovati, v. dlužný atd.), pro poučení rázu čistě syntaktického, nelexikálního, když už do sbírky vazeb a rčení jsou pojata, utvořiti zvláštní hesla s názvem příslušné kategorie (jako jsou už na př. hesla zápor, nedokonavá slovesa a j. u Mašína), aby se na př. příslovečný pád, který může státi u každého takřka slovesa, nemusil u každého zvláště uváděti (na [14]př. pracovati rukama, tlouci palicí a p.), a konečně tříditi materiál pod určité heslo náležející důsledně především podle významové stránky slova heslového, a ne podle formy složeného výrazu, jako to činí na rozdíl od správného třídění Jungmannova namnoze velmi nešťastně Kott.

Druhá výtka, kterou možno činiti knize Mašínově se stanoviště praktičnosti a účelnosti a kterou pronesla ostatně již kritika jejího prvního vydání (na př. Hujer v L. fil. 1918, 48 n.), týká se vlastního obsahu knihy. Kniha Mašínova má s t. zv. brusy společný účel, t. j. vytlačovati z dnešní praxe rčení a vazby nesprávné, ale liší se od nich, jak bylo již výše pověděno, svým uspořádáním, které zůstalo i v tomto vydání převahou positivně poučující. Mašín se snaží dosící svého účelu tím, že uvádí v počtu co možná nejhojnějším rčení a vazby dobré, takže jeho kniha, jak už její titul sám naznačuje, má spíše ráz slovníku než brusu, který přestává na uvádění rčení chybných a jejich správných náhrad. O tom nemůže býti sporu, že metoda, kterou si zvolil Mašín, vede právě tak dobře k cíli jako kárající postup brusů, proti němuž má i tu přednost, že předkládá čtenáři mnohem větší výběr správných výrazů a dobrých rčení. Nejspolehlivější pomůckou pro řešení otázek správnosti jazykové jest zajisté historický slovník, který shrnuje výrazové bohatství období dostatečně dlouhého a umožňuje tak stopovati vznik a vývoj jednotlivých výrazů až po naše časy. Rčení, pro něž v takovém slovníku dokladů nenajdeme anebo jehož doklady jsou teprve z doby nejnovější a které je obměnou anebo náhradou rčení jiného dosud živého a bohatě dnes i v minulosti doloženého, bude vybízeti k opatrnosti, než se rozhodneme dáti mu přednost před jeho původnějším ekvivalentem. Slovníku lze tedy zcela dobře užívati jako brusu, ba mnohem bezpečněji; podmínkou je arci jeho úplnost, která je nám zárukou, že rčení v něm neuvedené bylo v době jeho sestavování skutečně neusuální. Takový slovník je ovšem dílo rozsáhlé, které se nehodí za příručku tomu, kdo se v denní praxi chce rychle poučiti o správnosti toho neb onoho výrazu. Proto musí takovéto praktické pomůcky přestávati jen na výběru slovníkového materiálu se zřetelem na potřebu, k níž jsou určeny. Takovým výborem jsou všechny brusy, které z výrazového materiálu bezpečně ověřeného vybírají (vlastně mají vybírati) jen takové výrazy, proti nimž se chybuje výrazy novotnými, vznikajícími z nedostatečné znalosti jazyka. Je ovšem možná i cesta positivní, jaksi profylaktická, cesta, kterou si vybral právě Mašín a která záleží v tom, že se předkládá čtenáři ze všeho bohatství výrazového aspoň takový výběr výrazů, [15]aby nemusil sahati k výrazu nesprávnému, tou dobou již obíhajícímu, anebo se nevyhýbal zbytečně výrazu správnému, jehož stabilita je v jeho jazykovém povědomí z jakýchkoli důvodů slabší než u výrazů jiných. Takovýto slovník, vlastně výtah slovníku, musí tedy býti přizpůsoben době a průměrnému jazykovému vědění svých čtenářů, aby předvídal, co jeho čtenáři v něm mohou hledati v těžkostech své vyjadřovací praxe. V této účelnosti je právě jeho cena praktická.

Po té stránce by Mašínův slovník, který snesl na nemnohých stránkách opravdu neobyčejné bohatství výrazů, mohl býti na mnohých místech ještě zdokonalen a doplněn. Na př.: pod heslem bázeň je uvedena řada dobrých rčení (přišla na ně bázeň, ustupovali bázni, pojala, napadla mě bázeň, bázeň ho opustila n. s něho spadla atd.) a dvojí vazba: s gen., o níž poznamenáno, že zanikla, a s předl. o (o koho, oč). Jak si tu poradí čtenář, kterému na př. bázeň před něčím bude podezřelá z germanismu? Což stará vazba bázeň smrti zanikla v jazyce bez náhrady? Pod. u hesla bedlivý jsou vazby: čeho (pořádku) a v čem (ve všem); je nesprávné, píše-li Němcová v Karle »byla jsem bedlivá naň (na hocha)«, či se má říkati, »byla jsem hocha bedlivá, aby nepřišel rod jeho najevo?« Nevede tu nedostatek předvídavosti, nač se čtenář bude své příručky ptát, místo poučení spíše k chybě anebo aspoň k násilnosti výrazu? Vazba, kterou čtenář poučení hledající v své příručce nenajde, bude v něm vždycky budit nedůvěru, zvláště když jiné vazby, nade vši pochybnost správné, najde v ní registrovány a když neví, není-li chyba, jíž se obává, jeho chybou čistě individuální. Takových otazníků by si nadělal čtenář po delším užívání Mašínova Slovníku v něm jistě hezkou řádku. Na př. čteme v něm: dnešek: od dneška, do dneška, na dnešek; je spr. také pro dnešek? (poor aujourd’hui?); — doplatiti co komu; což doplatiti nač?; hnusí se mi něco; což já si to hnusím?; korunovati koho králem, na císařství, korunou lombardskou; je spr. »jeho úsilí bylo korunováno úspěchem?«; — křížiti nohy, cesty, zájmy se kříží, jeden úkol se kříží s druhým; je spr. zkřížiti (= zmařiti) něčí plány?; krýti co před kým n. před čím, krýti se kde (v silném charakteru), před čím (před větrem), za čím (za pobožnými úmysly); jsou spr. výrazy, které dnes tak často čítáme, »ty dva pojmy se nekryjí, opis se nekryje s originálem«?; — laskavý na koho; což ke komu?; líbí se mi něco do koho, na kom, při kom; což »to se mi na něj nelíbí«?; meškati; kde meškáš?, já vás meškám, nemeškal s tím, nemeškal přijíti; je spr. »meškal právě v Praze«?; minouti se s kým, s čím; je nespr. »minouti se cíle«?; — [16]mrhati co; což mrhati čím (podle plýtvati) je spr. či nespr.?; — nadběhnouti komu; což »on si ho nadběhl«?; — naslouchati čemu je nespr.; je sloveso naslouchati vůbec chybné, či jen vazba? — souditi koho, o kom n. o čem, podle čeho, z čeho o čem; je spr. souditi z čeho nač?; — stonati nač (na hlavu), jak (těžce a p.); je chybná vazba »stonati se žaludkem«?; — zažíti co (pokrmy), čeho (rozkoší); může se říci také zažil mnohá dobrodružství či jen mnohých? atd. Tu všude a na mnohých místech jiných by se bylo doporučovalo zaříditi výběr účelněji a pominouti spíše mlčením anebo zapsati co nejstručněji (bez dokladu) vazby, v nichž není možná chybiti a jež v Slovníku nikdo hledati nebude, a soustřediti pozornost na vazby, o nichž mohou vzniknouti anebo skutečně vznikají pochybnosti.

Takové mlčení ponesou čtenáři Slovníku nejtíže tam, kde jde o rčení a vazby, jež se v rozličných brusech zapovídají nebo zapovídaly a o nichž se v Slovníku nedočtou ani odsouzení ani schválení. Tak marně budou hledati poučení na př. o výrazech ta barva křičí, křiklavé barvy; dopadnouti koho (na švestkách, při krádeži); dostati strach, chuť, zlost a p.; teploměr klesá; mohlo mu býti šest let, mohlo ho to zabít; on má býti tuze hodný; nésti vinu, náklad, jméno; přivésti to vysoko a p.; bylo mu úzko kolem srdce; udělal se pro sebe; kniha ve dvou dílech, drama ve 3 jednáních, v roce 1926; vázati se nač; výpověď svědecká, vypovídati o něčem; vystáti koho atd. Mohlo by se zdáti, že autor nemluví o těchto a podobných jiných rčeních, před nimiž Zenkl a jiní brusiči varují, proto, že si sám o jejich správnosti nebo nesprávnosti netroufá rozhodovati. Ale jsou mezi tím i vazby, o nichž bylo už psáno na př. v NŘ., a dovolává-li se autor Slovníku Naší řeči na jiných místech, mohl svaliti na ni odpovědnost i v těchto věcech. Tak na př. marně bude pátrati čtenář po poučení, smí-li proti mínění některých brusičů říkati ku příkladu, či jen na příklad, ačkoli byl o tom v NŘ. výklad již 2, 304; právě tak bude pohřešovati poučení o výrazech musím jíti do školy jest mi jíti do školy (NŘ. 6, 1 n.); náležeti komu = býti čí (1, 130); co ti schází? m. co ti je? (2, 196); týrání se strany úřadů (6, 190); na druhé straně m. však (6, 22); více let m. několik (5, 83 a j.); zdá se býti nemocen (2, 82); jak se to má s tou věcí? (6, 187); dlužiti komu co (6, 313); vlastniti dům (t); scházeti (= nedostávati se) má jen vazbu neschází nic, ač stejně správná na svém místě je i vazba neschází ničeho (2, 196) atd. Nevytýkám tyto pohřešky proto, že o nich bylo psáno v NŘ. anebo že bych pokládal mínění Naší řeči za evangelium, nýbrž jen abych ukázal, že jsou to vesměs výrazy, které se v dnešním [17]jazyce vyskytují, když se NŘ. s nimi pořádala, že je v nich nejistota, a že by tedy v příručce praktické, účelně sestavené, mělo býti na taková rčení pamatováno vhodným poučením ať vlastním, či přejatým.

To se týká nejen vazeb a rčení, nýbrž i volby jednotlivých hesel, jimiž rozmnožil M. toto své druhé vydání proti prvnímu. M. přijal totiž do nového vydání svého Slovníku vazeb a rčení i mnoho jednotlivých slov, a to především takových, proti nimž je třeba se stavěti buď pro jejich nesprávnou formu anebo nesprávně pojatý význam. Taková slova, jichž v 1. vydání většinou nebylo, jsou na př. bezdůvodně, bezodkladný, bezohledný, následovně, nedvojsmyslný, neodvratitelný, nepředložený, nepřístojný, neproveditelný, očividný, slední, věrojatný, věstník, vícepráce, vezdy, výlučně, vzduchotěsný, zaknihovati atd., jak vidět, vesměs slova, která potřebují buď opravy anebo zase obrany proti lichým výtkám brusičským (tvrdošíjný). Ale vedle toho schází zase hromadu slov v dnešní praxi kolujících, buď takových, jejichž správnost se bere v pochybnost (na př. v brusech a pod. pomůckách), anebo takových, jejichž správnost nebo nesprávnost je prokázána. To jsou na př. slova bezplatný, beztak, bezúčelný, bleskurychle, bodrý, čarokrásný, daný (za daných okolností), dlužiti si se; dopis (zvl. když o slovese dopisovati je poznamenáno, že se ho v lidové mluvě neužívá), drahokam, dům s hedvábím, chudokrevný, jedenkaždý, jelikož (= protože), knihovati, klapati (neklape to), koloběh, kořeniti (se), koukati, kyselý (obličej dělati), mimořádný (úspěch), mnohoslibný, nadvýroba, nakolik, nakrásně, nápor, náročný, obhajoba, odbourati, odpozorovati (komu co), omilostniti, opodstatniti, ovlivniti, plánovitý, plnoletý, přenáhliti se, přesaditi (úředníka), převlečník, provoz, směrodatný, současník i vrstevník, strohý, svižný, trudný, uzemiti, vůkolní, výhradně, vykolejiti, vyloučiti (to je vyloučeno), vynacházeti se, vyrabitel, významuplný, zákrok, znovuzříditi a p., zvěčnělý atd. Tuto připomínku nelze pokládati za zasahování do práv a disposic autorových, neboť právě na úplnosti takových případů závisí praktická hodnota knihy. Výtka tato je tím podstatnější, že si lze katastr takovýchto hesel poříditi velmi snadno, pouhým nahlédnutím do některého z novějších brusů, a že i místo v knize bylo lze pro ně snadno získati, kdyby se omezila hesla, jejichž význam ani užívání nebudí nejmenších pochybností. Taková hesla, u nichž je dost těžko připadnouti na důvod, pro který je autor pojal do svého výboru vazeb, rčení (a slov), jsou na př.: cihla s výkladem: cihly dělati, sušiti, páliti; cihla syrová, pálená, nepálená; stavěti z cihel; zeď [18](tlustá) na půl cihly; červený jako cihla (?) atd.; — hřbet: hory (= hřeben), koně, člověka (= záda), knihy; — kanouti (= kapati): slzy mu kanou; — nemálo (= mnoho): nemálo zarmoucen, nemálo si na tom zakládal atd.

Je arci pravda, že si spisovatel v svém Slovníku vazeb a rčení vytkl, jak bylo v úvodu tohoto referátu již poznamenáno, úkol širší než pouhou obranu jazykové správnosti a že pojal do svého slovníku mnohá hesla ze zájmu čistě lexikálního, semasiologického, že jsou v jeho knize mnohá hesla jen na to, aby spisovatel objasnil jejich různé významy anebo aby pod ně shrnul rozličná obrazná rčení anebo přísloví, v nichž se vyskytují. I to je práce najisto velmi záslužná a užitečná, ale i v tom je třeba jisté ekonomie, aby při daném rozsahu příručky nebyl výběr čistě libovolný a nahodilý, nýbrž účelný, a aby jeden úkol nevadil druhému tak, že by vzhledem k praktickému účelu knihy bylo jí možno vytýkati kusost anebo nahodilost výběru po stránce té i oné.

Ve výkladech čistě významoslovných soustřeďuje spisovatel pozornost hlavně na významy v praxi nejobyčejnější; na př. lůno 1. klín (na těle), 2. vnitřek země (odpočívá v lůně země), 3. lůno Abrahamovo = sídlo A. (nebe). Výběr významů při heslech, která do své knihy pojal, je skoro všude dobře rozvážen a málokde schází co podstatného. Při hesle bídný (= v bídě postavený, strastný, nuzný, nešťastný, ponížený, zbědovaný, ubohý, žalostný, politování hodný) chybí význam, který je ve výrazech bídné pivo, bídné písmo a bídná lež, pomluva atd.; při brousiti (nůž o kámen, jazyk o bližního, vtip o koho, zuby nač) schází: brousiti za kým, zbrousiti kus světa; při hřivna rčení: zakopati hřivnu; při lán (1. míra, 2. velký kus pole): lán světa; při leč pohřeší čtenář poučení o jeho (nč.) významu ‚ale‘ (leč vím, že v srdci zhynulém též Tebe mrtvu najdu Neruda, Mal. pov. 29 a j.); při klín (1. nástroj, 2. co má podobu klínu, klín pole a p., 3. klín šatu) obr. v klíně hor, složiti ruce v klín; při kolem význam přibližnosti (kolem sta); při milý oslabený význam, který je ve výraze milý princ (= ten); při mimo význam, který je v mimo nadání, očekávání a p.; při naposled, kde je uveden zcela obyč. význam »dnes se uvidíme naposled«, schází oslabený význam, který je ve větách »aby to tak byl naposled on« nebo »naposled mi ještě vyhubujete« atd. Připomínám to zase jen se stanoviště čtenáře, který by mohl býti desorientován, kdyby se o možnosti užíti některého slova v tom neb onom významu z knihy ničeho nedověděl.

[19]Pokud jde o účelný výběr hesel, která by bylo dobře pojmouti do takovéto praktické příručky z důvodů čistě semasiologických, pokládal bych za nejsprávnější věnovati pozornost především slovům, jejichž význam není dnešní generaci dost jasný anebo jejichž osobitý význam se stírá matením se slovy významu podobného. V knize Mašínově je k tomu sice učiněn počátek, ale za daných poměrů mohlo býti lexikálních poučení tohoto způsobu sneseno mnohem více a praktický zisk byl by z nich mnohem větší než z výkladu hesel výše citovaných, jako cihla a p. Není lepšího praktického výcviku semasiologického, než kladou-li se vedle sebe ve vhodných kontextech slova významu příbuzného, ale přece jen odlišná; výkladem určitého hesla pouhou řadou výrazů na pohled souznačných (na příklad bídný = strastný, nuzný, nešťastný, ponížený atd.) dosahuje se u těch, kdož poučení tohoto způsobu potřebují, účinku spíše opačného. V Mašínově knize jsou takové výklady synonymické; vykládá na př. podle NŘ. rozdíl mezi jasno světlo, chladno studeno, obor odbor atd., ale jsou to výklady čistě nahodilé a celkem dosti řídké. Co dobrého materiálu mohl snésti po této stránce k heslům, které už do své knihy pojal, na př. ze synonymické kapitoly v Bartošově Nové rukověti správné češtiny (str. 139 n.) i odjinud! Na př. pro rozdíly hrdý pyšný; kapku trochu špetku atd.; klid pokoj — mír; kout roh, mnoho velmi, nazývati jmenovati slouti, někdo kdosi a p., ve snu ve snách, líbí se zamlouvá se, kletba klatba, klnu — kleji, těsný — úzký, dům — domov, skromný — skrovný atd. Leckdy sice poznamenává Mašín, že je mezi dvěma výrazy významový rozdíl anebo že si je lidé pletou, ale v čem ten rozdíl záleží, nevykládá. Tak na př. pod heslem následek připomíná takovýmto skoupým způsobem, že se mate se slovem důsledek; pod heslem současně vytýká případy, kdy je ho užito nesprávně místo zároveň, ale kdy se hodí užíti toho a kdy onoho, není vyloženo ani pod současně ani pod zároveň; rovněž významový rozdíl mezi vazbami odpovídati k čemu a odpovídati nač (v. NŘ. 6, 156) je vyložen jen kuse a nepřesně. Také k výkladu slov a rčení, jejichž významová podstata není dost jasná, jsou u Mašína učiněny některé správné kroky; tak vykládá na př. základ obrazného rčení míti něco za lubem, kasati se na někoho a p. Bylo by to půvabem knihy i zásluhou autorovou, kdyby výklady takových výrazů, jako už je v limbu, běhá jako s keserem, má vlčí mlhu (u M. je jen výklad, že se to říká o někom, kdo něco hledá a nemůže najíti), sedl mu na vějičku, jejichž význam je sice jasný, ale v nichž se vyskytují slova buď zastaralá nebo [20]málo užívaná, byly v příštím vydání ještě hojnější. I v těchto výkladech slov »pozatmělejších« je M. někdy příliš skoupý na slovo. Výraz lezou mi vlasy není dnes jistě tak běžný, aby jej bylo možno prostě registrovati bez výkladu (obyč. se říká padají); zařadí-li jej však Mašín pod význam ‚lézti = pomalu se pohybovati‘ a hned za doklad »zuby dítěti již lezou«, dobere se ten, komu výraz vlasy mi lezou už není dost běžný, jistě stěží významu správného. Autor takovéto praktické příručky, jako je kniha Mašínova, musí býti podle mého soudu nejen dobrým linguistou, ale i dobrým znalcem jazykových disposic těch vrstev, jimž je kniha určena, aby mohl s jejich stanoviště rozeznati, co je pro ně potřebnějšího a co by naopak beze škody mohlo zůstati stranou.

Leckterá zbytečnost anebo polovičatost v knize Mašínově, jejímž uspořením by se získalo místo pro výklady potřebnější, dá se právě vyložiti tím, že Mašín, vybíraje ze svých pramenů, z rozličných autorů, ze slovníků a z jiných pomůcek podobného rázu, neměl dosti vlastní kritiky a vlastního poměru k jazyku ať skutečnému, či ideálnímu. To se jeví na př. tím, že přejímá ze starších brusů do své knihy opravy chyb, které s pokrokem jazykového vzdělání přece už jen z dnešního jazyka vymizely. Takové chyby jsou na př.: srdeční chyba (m. vada); zkouška ke koncertu (m. na koncert); v pádu-li mně nezaplatíte (m. nezaplatíte-li); mám svobodno (m. prázdno; spíše se dnes říká »mám volno«, ale to u M. zaznamenáno není), stojí mi svobodno (m. jest mi lze); pro svůj díl nemám nic proti tomu (m. co na mně jest); klobouk ti dobře stojí (m. sluší) atd. Na tento nedostatek brusů, které nevycházejí ze skutečného jazyka, nýbrž z jiných brusů, starších, upozorňoval jsem již při podobné knížce Klenotově (NŘ. 7, 268). Závislost na slovnících a jiných pramenech, nekontrolovaná vlastní a bezpečnou znalostí dnešního jazyka, způsobuje dále registrování archaismů, výrazů, jichž se jazyk vzdal a jichž umělé zavádění by spíše jen rozmnožilo dnešní zmatek. Takových zastaralých výrazů je v Mašínově knize dosti mnoho; na př.: dokáži toho, že jsi vinna, kdo na mne dokáže klamu? (nč. dokázati někomu něco); dokazovati = vyváděti, kusy dělati, zuřiti (z Kotta); domnívati se čeho do koho (z Pal.); dosouditi se peněz, náhrady; hojiti koho na rány; horliti nad čím = hněvati se; horlivost šlechty proti městům = hněv; horšiti koho = pohoršovati; Těšané se z toho horšili = pro to; strojiti si z někoho hříčky = šašky si tropiti; račte se se mnou sděliti = račte mi oznámiti; hrdliti koho = utiskovati; hrd svými předky = na ně; kárati koho z hříchu = pro hřích; klíčiti koho = [21]zavírati, svírati; děkovati komu ze svého vysvobozeni = za ně; jsem z toho těmto vlastimilům díky zavázán = za to, proto; nemíti dílu v žádné věci = podílu, účasti; upomínati koho z dluhu = o dluh; dopadnouti dna = na dno, ke dnu; bědovati se ve světě = bídně se protloukati; brojiti se = shlukovati se, bouřiti se; nastoupiti na cestu = vydati se, pustiti se na cestu; citelný člověk = citlivý (nč. jen necitelný); kmen = plemeno dobytka (Kottův doklad z Beckovského); bychť (náhrada za nespr. byť bych) = i kdybych; lehčiti břímě, bolest, čest = ulehčovati, zlehčovati; vymstíti se nad svými protivníky = vymstíti se komu; šli jsme konec toho rybníka = na konec (nč. leda ve významu klidovém: to je kdesi až konec světa = na konci); slitovalo se mu jich = zželelo se mu jich, slitoval se nad nimi; složiti někoho s úřadu = sesaditi s úřadu, zbaviti úřadu; dokud mne stává (M. sám poznamenává, že je to rčení zastaralé); stíhati koho z čeho n. v čem = proč (pro krádež a p.); trestati koho z čeho (sám lidi z toho trestal) = kárati, plísniti koho proč; dávám se vinen = vyznávám n. přiznávám se; náklonný k zlému = nakloněný, náchylný; oblevil v náboženství = polevil (v učení a p.) atd. Není pochybnosti, že doklady z Komenského, Žerotína, z bible a j., jimiž Mašín doprovází někdy tyto výrazy, lze pokládati zpravidla za záruku jejich správnosti, ale pokud je není možno opříti o doklady ze spisovatelů novočeských, úmyslně a vědomě nearchaisujících (jako Palacký, Winter a j.), nelze je naprosto vydávati za způsoby mluvení, jichž by se měl přidržovati dnešní Čech a jež by měly býti vzorem správné řeči. Stejné opatrnosti je třeba, čerpáme-li k účelům normativním vzory ze sbírek řeči lidové. Jako spisovatelé starší doby svádějí bez dostatečné kritiky k archaisování, tak řeč lidová, zpravidla lokálně zabarvená, svádí k hlásání provincialismů, spisovnému usu cizích. Tak nalézáme v Slovníku Mašínově na př. rčení: ten nás dostal o klobouk (z Kubínových sbírek povídek kladských a podkrkonošských) = připravil; nechtěli jen tak s holou odejíti (t.) = s prázdnou; dalo se na dešť = rozpršelo se (bude dlouho pršet); naděl vás Pán Bůh (Kott z Rychnovska) = vám (ob. bez toho); snilo se mi, že … (z Kuldy) = zdálo se mi atd. Stejně nebezpečné je i neopatrné užívání našich slovníků. Mezi vzornými příklady uvádí Mašín na př. i rčení: lámati se prací, darmo cihlu mýti; obě tato rčení jsou v slovníku Jungmannově opatřena zkratkou L. (= Linde) a jsou to výrazy polské (łamać się pracą, darmo cegłę myją).

S tím souvisí i poněkud upřílišená víra, kterou M. má v doklad, zejména jde-li o doklad z autora, kterého pokládá za [22]dobrého znalce českého jazyka. Správnost některého výrazu není možno zakládat na jednom nebo dvou dokladech, byť byly ze spisovatelů sebe lepších, neboť i nejlepší spisovatel může chybiti; teprve hojnost snesených dokladů souhlasných anebo naopak malý počet jich proti hojnosti dokladů nesouhlasných, neboli, jak říkáme, usus spisovný, může býti svědectvím správnosti nebo nesprávnosti. Přeceňování dokladu může vésti k omylům a zmatkům. Ukáži to aspoň na jednom příkladě. V NŘ. 3. 205 n. byl výklad o slovese následovati (v čl. Zubatého Tři slovesa), v němž bylo ukázáno, že se příd. jména následující užívá někdy v novější češtině neprávem ve významu otřelém (= folgend), kde jazyk starší i mluva lidová užívají zájmena tento, ponechávajíce příd. jménu následující jeho význam vlastní. Toto poučení se zakládalo na znalosti jazyka staršího i novějšího, tedy na hojných dokladech svědčících proti oné praxi. M. cituje sice v Slovníku toto mínění Naší řeči, ale staví proti němu dva doklady, jeden z Žerotína (který není vhodný, protože neobsahuje adj. následující ve významu ‚tento‘ — Ž. mluví o těchto následujících příčinách) a druhý z Gebaura (pracuji následujícím způsobem). M. tedy nemá v té věci dost důvěry v poučení NŘ. (a nebudou ji míti arci ani jeho čtenáři), protože našel v Gebaurovi doklad výrazu, před nímž se varuje. Ale v témže článku NŘ. byla také výstraha před rčením z toho následuje, že … (daraus folgt, dass …), kterou M. přijal do Slovníku bez námitky: »z toho následuje, že … je chybné m. z toho plyne, vyplývá«. Ale Gebauer píše v Poučení (str. 57): »Bude z tohoto svědectví následovati, že by rukopis byl pravý?« Toto druhé poučení NŘ. zůstalo tedy v platnosti, protože autor Slovníku v Gebaurovi proti němu náhodou doklad nenašel. Podobným způsobem obstálo na př. před jeho kritikou slovo dlužno ve významu »třeba« proti hlasu NŘ. (4, 249; 6, 5 n.), protože je našel doloženo v tom významu u Gebaura; ale bylo odmítnuto Mašínem v souhlase s NŘ. sloveso obnášeti ve významu ‚činiti, dělati (betragen)‘, ač čteme zase u Gebaura v témže Poučení (str. 63) »nálezy obnášejí několik tisíc veršů« atd. Přál bych si, aby mi nebylo zle rozuměno. Nevytýkám zase ty věci proto, že se M. v nich nesrovnává s míněním NŘ.; ani NŘ. není neomylná, naopak, opravila své mínění dosti často, když se objevily důvody někdejším míněním otřásající. Uvedl jsem ony nesrovnalosti v knize Mašínově jen proto, abych ukázal, že i k dokladu z autora sebe autoritativnějšího je třeba se stavěti kriticky, a že tou metodou, jak on to činí, správnost toho neb onoho výrazu se ještě nepotvrdí.

Nedostatek vlastního úsudku ve věcech jazykových jeví se nej[23]patrněji v poměru autorově k starším brusům, z nichž přejímá ledakteré poučení do knihy své. Není pochybnosti, že je v těchto starších pomůckách jazykové správnosti mnohé zdravé zrno, neboť nejedna z nich byla dílem dobrých znalců českého jazyka, ale je v nich i mnoho diletantství a také mnoho omylů plynoucích z nesprávných názorů, které měly o jazyce starší generace. Proto při přejímání jejich poučení není možno býti dosti opatrným a kritický. M. se neubránil vždycky jejich svodům a zejména jejich přímočarému a jednostrannému purismu. Na př.: místo je mi špatně je prý lépe říkati »je mi nanic«. Proč? Protože Němci říkají »es ist mir schlecht (übel)«? Ale pak bychom se musili vůbec vyhýbati slovu špatně, když se rovná něm. schlecht, neboť mezi oběma rčeními je mi špatně je mi nanic není jiného rozdílu než v slovech špatně nanic. Nesměli bychom také tvořiti komparativ tohoto rčení (je mi hůře), protože nanic komparativu nemá. Snad bychom nesměli říkati ani je mi zle, bídně, nevalně, škaredě, neboť i v těchto příslovcích by bylo lze větřiti zakuklené schlecht. Místo býti domýšlivý nač má prý se říkati »zakládati si na čem«. V čem je nesprávnost káraného rčení? Slovo domýšlivý samo o sobě je slovo původu novějšího (ale nesprávně utvořeno není) a znamená toho, kdo si mnoho (o sobě) domýšlí; náleží do téže kategorie významové jako pyšný, hrdý nač, a proto přijímá i jejich vazbu. Nelze tedy ani proti vazbě »býti domýšlivý nač« nic namítati. Ani zbytečná není, neboť rčení zakládati si na čem, které se nabízí za náhradu, neznamená přece totéž, neboť není v něm onoho odstínu morálně kritisujícího, který vyjadřuje adj. domýšlivý. Z důvodů stejně lichých odsuzuje M. (vlastně jeho předlohy) i rčení: byl k nepoznání (mylným ztotožněním tohoto výrazu s nespr. rčením je k dostání; srov. »byl [změněn] k nepoznání; jsou [stejné] k nerozeznání; to je [divné] k neuvěření« atd.); vzíti si koho k výpomoci, prý m. na výpomoc (srv. NŘ. 2, 304; předl. na je tu arci obvyklejší, ale proto není k nespr.); klíč k hodinkám, prý m. od hodinek (rovněž); od hlavy k patě, prý m. do paty; nedělej si z toho nic,[1] prý m. nedbej toho (což je ovšem něco jiného); nechte vstoupiti prosebníky, prý m. vpusťte (nechte vstoupiti = nebraňte jim; podle toho by se i »nechte dítek jíti ke mně Kral.« mělo opraviti: přiveďte je); pod. honci nechali utéci mnoho zajíců, prý m. pustili; nátlak je prý slovo nové a zbytečné, neboť m. nátlak činiti lze říci naléhati (kolik slov by se takovouto logikou stalo zbytečnými!); budova je v špatném stavu je prý zbytečné a chybné m. [24]je chatrná, na spadnutí (což »je v témže stavu jako loni?«); místo uděliti povolení stačí prý »povoliti«; m. státi se hluchým, slepým, je spr. oslepnouti, ohluchnouti (ve významu hmotném stěží kdo řekne »on se stal slepým« m. oslepl; ve významu přeneseném zase naopak nelze říci »v cizím domě je nejlépe oslepnouti a ohluchnouti« m. státi se slepým a hluchým); slovesa umožniti prý se užívá jen se spojkou aby, ne s infinitivem, »umožniti vystěhovalcům, aby se mohli vrátiti« (proč by nebylo možno říci »podpora vlády mu umožnila pokračovati v těchto studiích«?); mám možnost je prý chybně podle němčiny místo »mohu« (možnost je v tomto významu slovo sice nové, ale potřebné a výrazy mohu a mám možnost stěží dnešní Čech zamění, protože cítí jistě rozdíl mezi větami »nemohl se naučiti německy« a »neměl možnost naučiti se německy«); místo dělati užívá prý čeština raději sloves určitějších, na př. houně tkáti a p. (je i v tom ovšem rozdíl: ptáme-li se »kdo dělal ty houně?«, máme na mysli zpravidla jen původce; ptáme-li se »kdo tkal ty houně?«, máme na mysli také způsob, jak jsou utkány a p.); m. dělati návštěvy prý se má říkati »navštěvovati« (ale navštěvovati je sloveso významu neplného, a proto má vždy u sebe předmět; jde-li však o to vyjádřiti toliko činnost k žádnému určitému předmětu se nevztahující, je nutné vyjádřiti tuto představu výrazem v sobě úplným: proto rozkládáme představu ve formální sloveso a předmět nesoucí význam a říkáme: »navštěvoval příbuzné«, ale »když se přistěhoval, dělal návštěvy«; »hostil známé«, ale »dělal, strojil hostiny«; »ztěžovati něco«, ale »dělati potíže«; »kázati o něčem«, ale »míti kázání« atd.); m. nárožní dům má býti »rohový« (proč by dům stojící na rohu, tam kde je nároží, nemohl slouti také nárožní?); m. nemístný je prý lépe »nevhodný« (srov. NŘ. 7, 272); m. neodkladný prý lépe »nutný« (neodkladný je slovo správné a jeho význam se s významem slova nutný ve všem ani neshoduje); naprostý prý znamená v logice ‚absolutní‘, ale chybně se prý říká »naprostá nevědomost, nemožnost« m. »čirá, úplná, holá« (ale je-li slovo naprostý, utvořené bez jakéhokoli cizího vlivu, správné v logice, proč by ho nesměl užíti i mimo mluvení odborně logické ten, kdo nechce říci výrazem cizím »absolutní nevědomost«?; je to snad zbytečná stilistická nadsázka, ne však chyba); v továrnách mnoho lidí nalézá obživu je prý nespr. m. obživuje se (proč by nebylo lze užíti tohoto výrazu, máme-li na mysli, že lidé obživu hledají, shánějí a p., tedy představu, která v prostém »obživovati se« výrazu nedochází?). Z téhož pramene plynou i některé nedůslednosti; na př. u slovesa ztroskotati schvaluje Mašín vazbu jen se zájmenem zvratným (loď se ztroskotala), [25]u slovesa kolísati bere však v ochranu nezvratné »kolísati« (ve významu ‚nebýti ustálen, rozhodnut‘), protože prý se rozmohlo vedle pův. »kolísati se«, ač u slovesa »ztroskotati« (loď ztroskotala) je možno uvésti týž důvod; pod heslem záhy poznamenává, že se ho užívá chybně m. brzo, ale heslo brzo vykládá synonymy »prudko(!), záhy, hned« atd.; u hesla nadbytek čeho vytýká za chybu (neprávem) vazbu v čem, ale za správné uznává vazby hojnost v čem (vedle h. čeho), nedostatek v čem (n. čeho); pod heslem možnost je prohlášena za germanismus, jak bylo zde výše pověděno, vazba »míti možnost«, ale pod heslem nedostatek je nespr. rčení »v nedostatku možnosti navštíviti vás« nahrazeno jakožto výrazem správným rčeními »nemaje možnosti, nemoha vás navštíviti«; u slova ostrý káře M. (právem) jeho užívání ve smyslu ‚bystrý‘ (ostrý smysl = bystrý), ale výraz bystrý parafrasuje slovy »brzo chápající, pronikavý, ostrovtipný (scharfsinnig)«; m. neodkladný má prý se říkati lépe nutný, ale význam slova pilný ve výrazech »pilná práce« a p. vykládá se synonymem neodkladný atd.

Některá poučení Mašínova je třeba dílem doplniti, dílem opraviti. Na př. málo jasné bude asi čtenářům Slovníku poučení, že se správně říká svázati tři otýpky dohromady, ale že se dohromady zbytečně přidává k slovesům s příponou s-, na př.: spočítej vydání dohromady (proč je spr. »s-vázati dohromady« a proč není spr. »s-počítati dohromady?«). O zájmeně který vykládá M., že se jím nahrazuje ve vztažné větě i zájm. kdo, v jazyce spisovném však prý jen v čísle množ., na př.: kteří neposlechnou, budou trestáni (je snad věta »a který z nich neposlechne = kdo z nich neposlechne, bude potrestán« nespisovná?; M. neporozuměl výkladu Zubatého v NŘ. II, 42). Vůči prý je správné jen s dat. osoby (vůči komu), ne však s dat. věci (vůči čemu); ale ani s dat. osoby není »vůči« vždycky správné, na př.: nenávist vůči někomu m. k někomu (NŘ. 1, 182), pociťovati něco vůči někomu (t. 2, 274), povolnost vůči dítěti (t. 3, 307) atd. Ve větě »počal se zabývati tím novým« nemusí býti výraz tím novým germanismem, je-li užito zájmena ten jako zájmena ukazovacího, a ne jako zpodstatňovacího členu; na př.: měl před sebou dvoje řešení, jedno staré, druhé nové; počal se zabývati nejprve tím novým« (srov. NŘ, 5, 256), Místo křticí list může prý se říkati také list křestný n. křestní; na »křestný list« se hněval Král už v NŘ. 1, 134; český tvar (spis.) je křestní, kdežto křestný (krestný, krstný) je tvar nářeční (mor. a slov., v. NŘ. 5, 288). Slovesa namanouti se, namásti se spojuje M. v jedno, což by mohlo sváděti jeho čtenáře k nespr. domněnce, že jsou to dva tvary jednoho [26]a téhož slovesa (asi jako ukradnouti ukrásti), ač tu jde o dvě slovesa načisto různá. Stanouti, stanul jsou prý novotvary m. pův. státi (stanu), stál, snad tiskovou chybou m. stal; význam stanu = ‚zastavím se‘ dokládá M. citátem z Bible »kdo stane na místě svatém jeho«, kde však stane má význam jiný (dnes ovšem vymizelý, t. j. prostého futura k státi, stojím). Uvádí-li M. u slovesa stříci se vazby koho, čeho (střez se pochlebníků, zahálky = varuj se jich), od čeho (ode všeho zlého) a před kým (před takovými lidmi se střez), bylo by bývalo dobře poznamenati, že v tomto případě neznamená střez se ‚varuj se‘, nýbrž ‚měj se na pozoru‘, sice se dočkáme co nevidět vazby »střez se před zahálkou«. U slovesa svěřiti se uvádí M. vazby komu s čím nebo čím a dokládá tuto druhou vazbu příkladem z Jiráska »aby se nikomu ani slůvkem nesvěřoval«; ale výraz ani slůvkem nenáleží k slovesu »svěřovati se« jako výraz doplňovací, nýbrž je to přísl. určení na slovese nezávislé, jako ve větách »ani slůvkem se nezmínil, neporadil, nepodřekl« atd. (i to by za dnešních poměrů mohlo vésti k tomu, že by se začalo říkati »tím tajemstvím se nikomu nesvěřil« a p.). Mezi případy, kdy se užívá vidu nedokonavého místo dokonavého (nechoď tam a p.), uvádí M. i nedokonavé tvary znamenající obyčej nebo vlastnost (nekouřím, pes plave); ale v tomto významu spíše naopak dokonavé sloveso bývá místo nedokonavého (kabát dobře padne a p.). O výraze navštěvovati školu poznamenává M., že je to rčení zbytečné m. »choditi do školy«; výraz návštěva školy však nekáře, nýbrž chrání jej vinětou Naší řeči. Ale NŘ., co vím, nikde neprohlásila tento výraz za spr.; jen v prvním roč. je v biografické vzpomínce na Gebaura připomenuto, že Gebauer nepokládal tento výraz za nesprávný. »Návštěva školy« i »navštěvovati školu« jsou výrazy z »úřední češtiny«, vznikly nade vši pochybnost překladem něm. Schule besuchen, Schulbesuch a v jazyce lidovém se slovesa navštěvovati v tomto významu neužívá a nikdy neužívalo; ale ať je tomu jakkoli, není možné, aby navštěvovati školu byl výraz nesprávný a návštěva školy správný. Předem není výraz nesprávný ani horší než napřed; bylo o tom v NŘ. 1, 248 (a opět 8, 69). Pod heslem přestati uvádí M. (z bible) rčení »přestala mu zimnice« s poznámkou, že v novějším jazyku bývá tu 4. p.: »přestala hlava bolet«. Ale ani 3. p. mu, ani 4. p. nepatří k slovesu přestati; v prvním příkladě jde o volný dativ téhož rázu jako ve větě »spadla mu čepice«, v druhém patří 4. p. k slov. boleti (bolí mě hlava), nikoli k přestati. Vedle »pamatuj na to, abys přišel brzy domů«, říká prý se špatně přijíti; M. přisuzuje toto poučení Zubatému, ale Zubatý (NŘ. 5, 2) právě vykládá, že je tu stejně [27]správný infinitiv i věta s aby. Příkladem postupu čistě brusičského je Mašínovo poučení o slovech stáří věk. Napřed se učívalo, že není správné »v stáří šedesáti let«, nýbrž »ve věku«, protože prý »stáří« znamená starobu (v. 3. vyd. mat. Brusu a ještě NŘ. 1, 213). Pak bylo ukázáno, (Hujerem v L. fil.), že výraz »v stáří šedesáti let« je starý a správný. Nyní M. někdejší výstrahu brusů obrací a učí: »v stáří šedesáti let«, lépe než »ve věku«. Což pak musí jedno ze dvou rčení býti vždycky nesprávné? M. dotvrzuje toto své poučení zase odkazem na NŘ.; ale nepamatuji se, že by byla NŘ. kdy něco takového vykládala. Podobný případ je u hesla vařící. V NŘ. 2, 23 byl výklad o tom, že brusy pokládají výraz »vařící voda« (bez se) za chybu neprávem, protože u adjektiv tohoto způsobu zvratné zájmeno nebývá. U M. nyní čteme: »vařící voda, ne vařící se voda.« Ale ve výraze »vařící se voda« není nic nesprávného, užije-li se ho tam, kde »vařící se voda« znamená vodu, která se vaří, ne vodu zahřátou skoro na bod varu. Také ve výkladech významoslovných jsou některé menší nepřesnosti. Na př.: původní význam slova kříž není ten, který je ve výrazech »ruce křížem složiti« a p., neboť to už je význam metaforický; východištěm významovým je kříž popravní (Kristův). V dokladech »vzpomínka mu dodávala útěchy, stromoví dodává krajině půvabu« necítí se už dnes sloveso dodávati ve významu ‚přimnožiti, rozmnožiti, zvětšiti‘, nýbrž prostě ve významu ‚dávati, poskytovati, propůjčovati‘ atd. (odtud matením se souznačným dávati nespr. vazba »dáti čemu vážného vzezření« NŘ. 6, 53). Výrazu doznati čeho = na sobě zkusiti (na př.: doznati nevděku), který byl v NŘ. vytýkán za nesprávný (1, 250; 5, 304), hájí M. poznámkou (»podle Jungmanna«); ale J. opatřuje tento význam slovesa doznati zase značkou Lindovou a je to tedy zase polonisimus (doznać krzywdy, przyjemności, łaski atd.). Výraz nabírati, na př.: sestřička již již nabírala (= chystala se k pláči), znamenal podle M. původně »nabírati látku na nit a dělati z ní záhyby«. Tento výklad, jistě málo pravděpodobný, vznikl přehlédnutím v Kottovi, kde jsou za sebou dvě rčení: »krejčí nabírá (činí náběry, řasy, v obec. mluvě dělá faldy«) a »nabírá, hnedle spustí (chce plakati)«; výklad rčení prvního připjal M. ke rčení druhému, které s krejčovským nabíráním nijak nesouvisí, nýbrž je vzato z terminologie muzikantské jako jiná rčení podobná, »natahuje (nabírá) moldánky, má naštemováno, hnedle spustí, spustí dudy« atd. O výraze konečně jsme sami! podotýká M., dovolávaje se Zubatého (NŘ. 3, 229), že tak voláme po všelijakých překážkách a odkladech. Výklad Zubatého se však týká jen významu slova konečně, ne smyslu tohoto celého rčení, [28]známého z nesčetných obrázků novomanželů s nápisy Enfin seuls, Endlich allein atd.

Přes tyto námitky, nasbírané namátkovými zkouškami, je kniha Mašínova v podstatě dobrá a těchto několik výtek, v referátu učiněných, tratí se ve spoustě poučení správného a dobrého. Mám sice o užitečnosti brusů ať takových či onakých mínění dosti skeptické, hlavně proto, že brusy odklizují jen zevní a dočasné příznaky jazykové nezdravoty, a ne nemoc samu, která se dá léčiti jen hlubším jazykovým vzděláním a praktickým pěstováním jazykového citu, ale potřebuje-li už naše doba takových pomůcek, poslouží jí Mašínův Slovník ze všech dosavadních pomůcek toho způsobu nejlépe.


[1] Toto rčení bylo ovšem káráno, trvám neprávem, ještě v 1. roč. NŘ.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 1, s. 10-28

Předchozí Ta učená slova!

Následující František M. Bartoš: K Flajšhansovu článku Husovo umění slohové

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1