Amundsen objevitel

jh. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Roald Amundsen: Amundsen objevitel. Vlastní životopis. Přeložil Josef Hrůša. Předmluvu napsal dr. Emil Walter. Knihy osudů a práce, sv. VI. Vydalo nakladatelství Orbis v Praze 1930. Za 35 Kč neváz.

Život severského badatele Roalda Amundsena je opravdovým románem. V ustavičném střídání úspěchů s neúspěchy rozvíjí se čím dál tím mohutněji Amundsenovo úsilí, dobýti nejnepřístupnějších krajů polárních. Od prvního neobratného pokusu v rodné zemi vede ho touha po objevitelské slávě k prvnímu velkému činu, k proplutí Severozápadního průlivu, a Amundsen si získává zásluhu, že tuto cestu vykonal první ze všech lidí. Stejný úspěch má i při své cestě na jižní pól; dokončí ji ve chvíli, kdy jeho nešťastný soupeř kapitán Scott platí stejný pokus svým životem. Konečně uvádí ve skutek poslední a největší svůj plán, cestu vzducholodí přes severní točnu z pevniny evropské na americkou. Je to tedy gradace vskutku románová a osud se postaral dokonce i o románový konec, když určil Amundsenovi, aby zahynul v polárním ledu při výpravě podniknuté na záchranu člověka, který mu ze všech lidí na světě způsobil nejvíce nepříjemností.

Avšak tohoto jedinečného materiálu využil Amundsen v svém životopisu jen velmi nepatrnou měrou. Neměl před sebou cíle uměleckého; byl veden toliko snahou, aby podal co možná nejvěcnější obraz svého života, věnovaného od mládí zeměpisným výzkumům v polárním území. Jeho vypravování poutá dokonale svým podivuhodným obsahem, a proto forma ustupuje docela do pozadí. Je svrchovaně střízlivá, místy až suchopárná. Některé obraty se vracejí [283]téměř stereotypně, když se při vypravování vyskytne situace podobná některé ze situací dřívějších. Skladba vět velmi připomíná jazyk lidových vypravěčů a také výběr výrazů — smíme-li ovšem brát překlad za věrný obraz originálu i v této věci — ukazuje často na lexikální oblasti nespisovné. Ze všech okolností nejvíce zajímá Amundsena technická stránka podniků, a proto se zřídka setkáváme v jeho popisech cest s líčením krajiny. Zmiňuje-li se o kraji, je to vždycky jen poznámka týkající se jeho povrchu a jeho vhodnosti nebo nevhodnosti k cestování. Snad jen na jednom jediném místě projevil jasně, že i přírodní krásy na něj působily; mám na mysli onu chvíli v noci 12. září 1918, kdy Amundsena očaroval pohled na zasněženou pláň, třpytící se v stříbrném světle měsíčním (str. 62). Stejně skrovně je oživováno jeho vypravování přímou reprodukcí hovorů; jsou vesměs převáděny do řeči nepřímé. Přímo vyciťujeme snahu, aby čtenář nebyl zajímavou formou sváděn k ilusím a aby všude k němu místo autora mluvila skutečnost sama.

A přece je Amundsenův životopis čtení přezajímavé. Nás, obyvatele kraje čistě vnitrozemského, poutá už prostředím, které líčí, a jeho obraz ve věcném podání Amundsenově působí mocně právě proto, že je bez příkras a bez uměle nanášených barev. Amundsen chtěl svým životopisem dát světu dokument o svém díle a jistě neměl v úmyslu oslaviti jím sám sebe. Přes to však v něm vyrůstá jeho osobnost ve zjev neobyčejný, a to nejen pro velikost vykonaných činů. I ze způsobu, kterým krok za krokem šel za svým cílem, je vidět, že byl Amundsen muž úžasné vůle a vynikajících schopností. Téměř čítankově zní, když vypravuje o tom, jak už v dětství toužil po činnosti badatelské a jak se otužoval, aby byl připraven, až se mu naskytne možnost, svou touhu vyplnit. O tvrdé houževnatosti jeho povahy svědčí odstavce vypravující o tom, jak sháněl peníze na své výpravy a jak přemáhal rozličné překážky, které se mu stavěly v cestu. Tím vším je Amundsen příkladem pravého muže.

Překlad Jos. Hrůši se čte dobře. Případně vystihuje střízlivý ráz originálu a není v něm rušivých chyb jazykových. Co v něm lze zjistit nesprávného, jsou jen drobnější věci a spíše nedopatření než chyby. Na některých místech bychom si přáli jasnější stylisace, na př.: Silná vůle je první věc, které je třeba k úspěchu objevitele — jen svrchovanou sebekázní může doufati, že překoná nesnáze atd. (163; k čemu patří 7. pád »svrchovanou nesnází«, k »může doufati« či k »pře[284]koná«?). Někdy je nejasnost výrazu působena nevhodnou předložkou, na př.: Brzy jsme však s jistotou určitě rozeznali Kostelní ostrov pro jeho úžasnou podobu s kostelem (24; podle jeho podoby?). — V několika případech je užito slova v nesprávném významu, na př.: než opět dospěli předních stráží civilisovaného světa (5, m. zase; nejde tu o opakování, nýbrž o střídání); šťastné rozluštění nesnází (156, m. rozřešení n. odklizení a pod.); dostal se k pólu o 200 mil blíže, než se kdy podařilo některému člověku před ním (153; smysl je »kterémukoli člověku«, mělo tedy stát: než se kdy podařilo kterému člověku před ním). V pečlivém jazyce překladu překvapují výrazy neotřasná důvěra (80, m. neoblomná), věrohodně (145) m. hodnověrně, chytat ryby nepřijde v úvahu (145, m. není vůbec možno?), kdo nevezme v úvahu zásadní význam novoty (153, m. kdo si neuvědomí?), (Amundsen) vzlétl, aby se už nevrátil (141, m. a už se nevrátil).

Také některé odchylné vazby tu nalézáme, na př.: upotřebili jsme zkušenost (165, m. zkušenosti); vůdci výpravy jsou Ellsworth a já (131, m. jsme); brzy jsem měl několik takových úplných sbírek, chovaných nyní v norských museích (33; násilná brachylogie). Někdy je neprávem vynecháno ukazovací zájmeno, na př.: potom jsme se mohli říditi už jen kompasem, pokud vůbec bylo možno (11, m. pokud to vůbec bylo možno); byla asi vzácná podívaná (28, m. byla to asi…). Strojeně zní vazba slovesa býti s dativem a infinitivem ve významu »musiti«, na př.: není je (pohlavní styky) ani tak vysvětlovati slabě vyvinutým smyslem pro mravnost, jako spíše tvrdými životními okolnostmi, s nimiž je tam řídkému obyvatelstvu bojovati o bytí (65). Tento způsob je zvláště nevhodný tam (nemluvíc už ani o jeho stránce významové, viz NŘ. 6, 1922, 3 n. a Gebauer-Ertl 2, 243), kde jde za sebou několik vět s minulým časem slovesa býti, na př.: my jsme byli ještě daleko od svého cíle,… bylo nám tam přestáti dobrodružství, které by málem bylo nás všecky stálo životy. Ve výraze »objevitelova práce je přísné povolání« (152) mělo místo příd. jména přivlastňovacího stát příd. jméno na -ský (objevitelská práce) anebo genitiv (práce objevitele), neboť je to výrok obecné platnosti.

V pořádku slov se chybuje tím, že se příklonky bez příčiny kladou dále do věty, než jim přísluší, na př.: naše zoufání změnilo se však (25, m. se však změnilo), a pod. často. Obráceně je tomu ve větě: Kolo neneslo břemene, nýbrž se vedle saní jen volně otáčelo (165, m. nýbrž otáčelo se atd.).

[285]Nápadná je nedůslednost v užívání kratších a delších tvarů osobního zájmena 1. osoby. Někdy stává tvar přízvučný tam, kde nemá důrazu ani není v pádě předložkovém, na př. padly mně do rukou spisy (5), zaujalo mne vypravování (6) a tak často, jindy zase naopak v přízvučném postavení stojí tvar nepřízvučný, na př.: Potom bratr žaloval mě (77). Mě, kterýž jsem odjakživa obchodu ani zamák (!) nerozuměl, mě tato situace přímo zdrtila (76). Někdy jsou obojí tvary zaměněny vedle sebe, na př.: Pojala mne hrůza…, že ho potkal stejný osud jako mě (13). Jistá nedůslednost je i v skloňování vlastního jména Nobile: skloňuje se sice Nobileho, Nobilemu atd., avšak při tom se k němu tvoří přídavné jméno přivlastňovací Nobilův (jednou je psáno Nobileův); tvary Nobileho atd. nejsou nesprávné, ale k příd. jménu Nobilův by spíše příslušely tvary Nobila, Nobilovi atd.

Některé odchylné způsoby jsou i v pravopisné stránce. Píše se na př. v pravdě (52) m. vpravdě, avšak koneckonců (30), ani zamák (76). V předmluvě (ta ovšem nepadá na vrub překladatelův) je psáno poprvé (I, II), podruhé (III, IV), potřetí (III, IV), v textu samém pak po prvé (50), po každé (17) atd. Výraz »Belgická antarktická výprava« (17) není vlastním jménem a není třeba psáti jej velkým písmenem: zato jméno »severní ledové moře« (88 a j.) je vlastním jménem zeměpisným, a má mít proto velké S počáteční. Také Štědrý den a Nový rok jsou jména vlastní a píší se velkým písmenem (109, 61). V předmluvě je takovýchto odchylek několik, na př.: Ovčí Ostrovy (I, m. O. ostrovy), Severní polární kruh (I, m. severní), Mys kamenného srdce (III, m. mys Kamenného srdce, jak je psáno v textu, na př. 64). Odchylná kvantita je v slovech: neprobádaná oblast (70, m. neprobadaná), dráždidla (150, m. draždidla), létům (151, m. letům), právoplatný (90, m. pravoplatný). Vokalisace předložky je opominuta ve spojení z psů (164, m. ze psů). Jiné nepřesnosti jsou: pohostinní (9) m. pohostiní (podobně též 20), na nehostinné pláni (15, m. nehostiné), povznešenost (35, m. povznesenost), litovat objetí (151, m. obětí), jednadvacet (75, m. jedenadvacet), veškeru výzbroj (22, m. veškerou), veškero své prohřešení (141, m. veškeré).

To jsou asi všechny výtky, které lze činiti tomuto překladu po jazykové stránce. Jak je vidět, není jich mnoho a nikde se nedotýkají podstaty překladu. Josef Hrůša se tu osvědčil jako spolehlivý a dovedný překladatel.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 9, s. 282-285

Předchozí Josef Brambora: Studentské přezdívky z Prahy

Následující Josef Beneš: Homér