Ten

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Některé z jazykův indoevropských si vytvořily u podstatného jména tak zv. určitý člen, naznačující, že osoba nebo věc, o níž je řeč, je již nějak známá; řekne-li Němec der Vater nebo Francouz le père, víme, že má na mysli otce určitého, sice by řekl ein Vater, un père. Také v slovanských jazycích někde nalézáme člen podobný, který se někdy vyvíjí napodobením cizích jazyků, někdy způsobem samostatným; ale nemíníme zde vykládati o věcech, které lze nalézti snadně v mluvnických knihách.

Člen určitý v jazycích, které jej mají, vyvinul se ze zájmen ukazovacích, což jest nepochybně dokázáno jak srovnáváním jazyků příbuzných mezi sebou, tak pozorováním vývoje členu v takových jazycích, které známe po dobu dosti dlouhou, abychom jej v nich mohli stopovati (tak na př. v řečtině, v jazycích germánských a románských). Něm. der Vater původně bylo totéž, co naše ten otec, franc. le père je z lat. ille pater (onen otec); rozdíl je jen v tom, že zájmenem ukazovacím se ukazovalo ku předmětu, na který na př. lze opravdu prstem ukázati, neb o kterém se právě mluvilo atp., kdežto ve spojení s členem je význam zájmena tak zeslaben, že se jím naznačuje právě jen známost předmětu v nejširším smysle tohoto slova. Je snadno rozuměti, že mezi vlastním ukazovacím zájmenem a určitým členem je spojitost tak nenáhlá a nepřetržitá, že ani nelze říci, kde zájmeno přestává býti zájmenem ukazovacím a stává se členem, a i v jazycích, které skutečného členu nemají, nalézáme spojení podstatného jména se zájmenem, podobající se podstatnému jménu s členem jako vejce vejci. Starosti tohoto způsobu smíme s nejlepším svědomím odevzdati filologům. Ale širší důležitosti nabývají takové otázky, kde jde o jazykovou čistotu, o pochybnosti, není-li ten neb onen způsob spojování zájmena se jménem podstatným v jazyce, který nemá členu, napodobováním ja[290]zyka cizího. Není pochyby, že na př. u nás časem se klade zájmeno ten zbytečně a že jím někdy jen otrocky napodobíme německý člen; ale někdy hřešíme proti duchu svého jazyka i samým strachem, abychom se takového napodobení nedopouštěli.

1. Mám zde na mysli zejména nectnost, zahnizďující se v našem spisovném jazyce, snad asi v posledních dvou desítiletích, a jak se zdá, čím dál víc se rozmáhající. Skoro se zdá, že někteří spisovatelé mají všecko za chybné napodobení němčiny, kde by našemu zájmenu ten odpovídalo v němčině der. Zapomínají, že německé der bývá časem i více než pouhý člen, a vynechávají zájmeno, kde ho jest potřebí pro srozumitelnost, kde je skutečným odkazem ku předmětu, o němž se mluví, a protože takové nectnosti se právě u nás rády šířívají, vynechává se dnes zájmeno, i kde by Němec ani nevystačil pouhým der, kde by musil položiti plnější zájmeno dieser. I zde by se český spisovatel měl učiti z lidové mluvy: prostý venkovan, nezkažený způsobem, jak se vyjadřují »páni«, mluví i po této stránce s jadrnou zřetelností.

Tak na př. někdo posuzuje spis, nebo divadelní hru, nebo cokoliv jiného, a najednou čteme, že »kniha«, »veselohra«, »socha« je taková a taková. V dřívějších dobách by nebylo stačilo samo podstatné jméno, bylo by se ještě zájmenem ten nebo tento (nebo podle potřeby onen) naznačilo, že se dále mluví o předmětě, o němž již byla řeč. Anebo popisuje spisovatel nectnost, kterou pozoroval mezi lidem, v němž žije, a pokračuje další větou: »Zvyk se šíří v našem kraji od roku…« Čech, nezvyklý tomuto novému způsobu vyjadřování, bezděky se ptá, jaký zvyk? Proč ne, jak se říkávalo jindy a v lidu posud říká, »tento zvyk« nebo »zvyk ten« nebo podobně jinak? V románě přeloženém z angličtiny vykládá omrzelý strýc mladému synovci, že mladí lidé vždy mívají veliké úmysly. »Já je měl a každý je má; dostavují se s prvním chmýřím na bradě. Nemoc přepadá lidi obyčejně tehdy, když…,« Vyrozumí z těchto slov poctivý Čech, že nejde o nějakou skutečnou nemoc, nýbrž o »tu nemoc«, o které jest řeč, o ctižádostivé sny mládí? Týž strýc na plese ukazuje synovci dívku právě přišlou se slovy: »Při sám bůh — jest stále krásnější! Rozumí-li dívka reklamě, může postoupiti k uznanému beauté« (prosím za odpuštění: opravdu je tak vytištěno): pochopí čtenář, že jde o tuto přicházející dívku, ne o dívku vůbec? A tak čteme podobně stále a stále, a aby se to ujalo, starají se usilovně naše noviny. Tak na př. čteme v novinách o navrhovaných mírových podmínkách a také, že »Srbsko bude stejně jako Bulharsko a Řecko míti svobodný přístup k okrsku a přístavu soluňskému, který bude podřízen soudnictví tří států«. Kterých tří států? A jsou-li to ony tři státy před tím ve větě [291]jmenované, proč se to nenaznačí po česku zájmenem? Jinde zase vykládá redakce o čemsi, co se stalo před nějakým časem, a přidává: »Nepovažovali jsme za správné, věcí se zabývati«: kterou věcí? Atd. Takových dokladů z novin a ze spisů mladších spisovatelů bychom nasbírali na sta (i rčení, která by člověk pokládal za pevná ustálená, se tak mění; v původním románě jsem četl na př. »od doby, co…«). A páni spisovatelé snad ještě se domnívají, kdo ví, jak krásně se vyjadřují, a snad najdou i zde obránce, kteří budou volati, aby se nezadržoval náš jazyk ve volném svém vývoji, třebas i ve vývoji k nesrozumitelnosti.

Říkávalo se do nedávná: »jsem toho mínění, toho náhledu, toho názoru, že…« Jsou to způsoby mluvení samy sebou dosti zbytečné a sotva by byly, kdyby nebylo německého »ich bin der Meinung, der Ansicht« atp.; naši předkové se spokojovali pouhým slovesem a říkali »myslím, zdá se mi« atp., a tak se podnes nejraději vyjadřuje i náš lid. Ale dnes čteme v novinách snad denně, že »část českých poslanců jest názoru…«, že »velkostatek jest náhledu…«, ba že i »pan X. jest mínění, že…«. Kdyby někdo napsal o někom, že »jest postavy«, nebo »vlasů« atd., nikdo by mu nerozuměl; druhý pád jakosti v češtině a ve všech slovanských jazycích i ve všech jiných jazycích indoevropských, které jej mají, je možný jen, je-li doplněn nějakým přívlastkem (člověk vysoké postavy, černých vlasů). Naši novináři však dovedou německý způsob mluvení napodobiti nejen tvarem zbytečným, nýbrž tvarem, který se úplně příčí nejen českému, ale i samému německému myšlení. A protože tak v lidu českém nikdo nemluví, nepochybuji, že tak brzy bude mluviti každý, kdo chce býti počítán mezi »intelligenci«.

2. Naše brusy vytýkají správně, že zájmeno ten klademe časem opravdu pouhým napodobením německého členu. Tak zejména při třetím stupni jména přídavného. Říkáme zbytečně a nesprávně na př. »růže jest ta nejkrásnější květina«, »máme na skladě ty nejnovější vzorky«, »to nejlepší jest, zeptati se člověka zkušeného« atp., kde všude správně české by byly věty bez zájmena ten. Ale není toto zájmeno zde vždy nečeské; a protože brusy nejsou ve výkladě těchto věcí úplné, snad nebude na škodu zde vyčísti, kde i v češtině je zájmeno možné. Jsou to přirozenou měrou případy, kde bychom toto zájmeno mohli anebo i musili položiti, i kdyby u jména podstatného nebylo přídavného jména v třetím stupni.

Tak na př., chci-li zájmenem naznačiti, že je řeč o osobě neb o věci známé ze všech ostatních okolností nebo z dřívější řeči. Mluvím na př. o služebníkovi a vidím jej přicházeti anebo jsem o něm přidal ještě něco nového, a končím slovy »to je ten sluha«, nebo »to je ten věrný sluha«: je-li potřebí užíti zde třetího stupně [292]přídavného jména, mohu i musím také říci »to je ten nejvěrnější sluha«, protože slova »to je nejvěrnější sluha« by měla význam jiný.

Jinde chci do řeči uvésti nějaký vůbec známý pojem, na př. oceniti jím něco, o čem je řeč. Mohu říci na př. »to je to neštěstí, to je ta bída, že mi nikdo nechce rozuměti«. Pojem neštěstí, bídy se přidaným zájmenem uvádí jako pojem vůbec známý a uznávaný: »to je to, čemu se říká neštěstí, bída«; kdybych řekl »to je neštěstí, to je bída«, byl by celkový smysl konec konců týž, ale chyběl by onen jemný významový odstín, který bych rád ve větě vyjádřil. A nemůže býti chyba, řeknu-li v tomto smysle na př. »to je to největší neštěstí, to je ta největší bída«: kdybych řekl »to je největší neštěstí«, vyjadřuji vlastně jen svůj osobní soud, kdežto chci říci (a dosahuji toho zájmenem), že ve věci, o níž mluvím, je neštěstí, které každý uzná za největší. U Jiráska (Sebrané spisy 29, 91) vypravuje Kramerius Věkovi o chorobě Dobrovského, m. j. jak »tuhle namočil papíry, také své rukopisy při tom, a začal jimi drhnout podlahu«. Věk se ozve projevem bolestného zděšení a Kramerius pokračuje: »To bylo to nejhorší, ale jinak je tichý, nic, žádné bouřky«. Vynechejme zájmeno a změníme náladu Krameriových slov. Není to chyba, jako není chyba, čteme-li v Tkadlečkovi, »že to najvětšie dobré, ješto od otcě má kto, to jest, že mu na svět pomohl, a od mateře to najvětšie dobré má, že ho odchovala«. Jest to, jako když člověk vystoupí na horu, utírá s čela pot, rozhlíží se a řekne »tak to je ten vrchol«; také by mohl říci »to je vrchol«, ale není to totéž.

Také jest na místě zájmeno, má-li mluvící osoba na mysli docela určitý předmět, jehož znakem je právě nejvyšší stupeň vlastnosti, o niž jde. Chci na př. knihu co možná velikou a posílám pro ni do knihovny, sám nevěda, která to jest: projevím to slovy »přines největší knihu, co tam jest« a germanismus by byl, kdybych řekl »přines tu největší knihu, co tam jest«. Ale jiné jest, mluvím-li o knize určité, kterou posel má po její velikosti poznati: řeknu »přines tu největší knihu«, jako bych řekl i bez nejvyššího stupně přídavného jména na př. »přines tu velikou knihu«.

Zájmeno ten mívá někdy význam snad jen v našem jazyce se vyskytající: uvádíme jím do řeči předmět, který pro své vlastnosti, zejména pro svou nepatrnost vlastně by se již neměl objevovati v celkové představě, o níž mluvíme. Ve známé písni se zpívá »na tom našem dvoře všecko to krákoře, i ten kohout«, protože kohout obyčejně nekrákoře. Psychologické oprávnění ukazovacího zájmena je v tom, že i zde posluchače vlastně zvláště upozorňujeme na předmět, jehož účastenství v celé souvislosti překvapuje: »podívej se [293]jen na toho kohouta, i ten krákoře«. V starších spisech nalézáváme doklady toho způsobu dosti často. Tak na př. u Hájka: »a tu hned rozkázal kníže všecky z toho rodu, tak malé jako veliké, staré i mladé, i ty děti stínati«, »v sobotu pak všichni lidé, i ty baby, na Vyšehrad se obrátili«. Dačický z Heslova vypisuje drahotu v zemi, píše, že »i těch žaludů korec za 5 kop míš.«. Pavel Skála ze Zhoře vypravuje o saském poselství k císaři Rudolfovi (r. 1609), jež od kurfiršta podávalo »šetrnou prosbu«, aby »jim, stavům (českým pod obojí) svobodného provozování náboženství jejich, čehož se těm židům dostává, dopříti… ráčil«. Jest patrno, že nelze mluviti o germanismu, je-li u takového zájmena náhodou také třetí stupeň přídavného jména. Čelakovský, jemuž snad nikdo neupře nejlepšího českého citu jazykového, docela dobře po česku napsal: »Každý to dobře ví, že i ten nejmenší dáreček z lásky je nejmilejší«; zrovna tak napsal Veleslavín (v předmluvě ke Dvěma kronikám) »každý, i třebas ten nejnižší, chce, aby mu pochlebovali«, anebo Abraham z Gynterrodu (v překladě Xenofóntovy Kyrup. 2, 3, 9) »a summou každé to nejmenší zvířátko umí se před tím hájiti, což by mu chtělo uškoditi, a však žádné z nich v žádné škole tomu se neučilo«, kde (jako často) překlad je tak volný, že nelze mluviti o vlivu původního spisu.

Kdo by chtěl poznati, kde zájmeno ten u třetího stupně přídavného jména je správné, kde nic, opakuj si větu jednou se zájmenem, po druhé bez něho. Jest-li smysl obou těch větových tvarů docela stejný, takže ve větě bez zájmena by ho nepohřešoval, je zájmeno zbytečné a pouhým napodobením německého členu. Pišme bez zájmena tedy na př. »když jsem tě z nejhoršího vypiplal, odejdeš mi«, »člověk je nejnevděčnější tvor na světě«, »s nejlacinějším zbožím obyčejně nejhůře pochodíš«, »nejhorší bylo, že mi nikdo nemohl poraditi« atd.

3. Zdánlivým členem je zájmeno ten v některých spojeních, v nichž skoro nabývá významu zájmena přisvojovacího (nejčastěji zvratného, protože nejspíše tak mluvíváme o sobě samých). Říkáváme na př. »mám tě z té duše rád«. Naši předkové rádi slibovali věrnost, stálost a pod. do těch hrdel (a statků), do těch životů; i hlupák muž ve Frantových právech slibuje ženě, která se mu dělá nemocnou, »chci všecko rád učiniti, bych měl statek i to hrdlo naložiti pro tvé zdravie«. My starší se ještě pamatujeme z mladých let, jak to projelo vším národem, když se starý kníže Schwarzenberg ozval heslem »až do těch hrdel a statků«; dnešní politik by se asi ohlížel po překladě nějakého hesla cizího, nejraději německého. Ani zde ovšem ten není člen; je to plné ukazovací zájmeno, znamenající asi tolik, co tento, tenhle (tento můj).

[294]Jinde zase toto zájmeno ukazuje na osobu, na kterou můžeme ukázati proto, že v naší mysli je stále přítomna; zase to není člen. Jak srdečně zní, řekneme-li na př. »ten tatínek, co se o nás nastaral!« Anebo »ta naše maminka!« Podle okolností se může z tohoto zájmena ozývati i nevole: »když ten hoch nedá chvilenku pokoje!« I o věcech tak mluvíváme; chuďas prosí na př. o nějaký ten groš, naříká, že mu nedali ani kousek toho chleba (Bratří ve výkladě ke knize Soudců 8, 6 vyčítají Izraelským, že Gedeonovi »ani některého toho pecna chleba na cestu uděliti nechtěli«). A zase může zájmeno ukazovati i na neživou věc, jež budí naše pohoršení; tak, mluvíme-li o té kořalce, o tom mamonu, o tom, jak je svět plný toho darebáctví: Rais (ve Špátovi, Spisy 10, 49) vypravuje o Bartoníčkovi, že »pil tu kocuřinu, ale nikdy se neopil«, ač před tím ve vypravování o kořalce nebylo ani zmínky.

V těchto větách zájmeno je, pravda, všude vlastně zbytečné, smysl i bez něho by byl týž. V starší češtině jsou na př. také doklady jako »do hrdla chrániti pravdy«, »kdyby měli hrdlo a život ztratiti« (Flajšhans Česká přísloví 1, 335 n.). Ale každý cítí, kolik hřejivé upřímnosti takové zájmeno větě přidá; a jak české věty to jsou, viděti nejlépe z toho, že kdybychom je překládali jak překládali, v cizím jazyce jejich nálady nevystihneme, aspoň ne pouhým překladem slovním; Němec by na př. musil přidati ještě přídavné jméno lieb, nebo verflucht a pod., a ani tím by všude nestačil.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 10, s. 289-294

Předchozí Listárna redakce

Následující Karel Juda: Přídavné jméno místo podstatného