Přívlastkové ten, ta, to v hovorové češtině

Vilém Mathesius

[Drobnosti]

(pdf)

-

O významech, v nichž se užívá ukazovacího zájmena ten, ta, to v jazyce spisovném, vykládá v hlavních rysech Ertl v svém zpracování Gebaurovy skladby (Gebauer-Ertl, Mluvnice česká, II, str. 132 n.). Úkolem těchto poznámek je doplniti a nově seskupiti tyto výklady se zřetelem k užívání přívlastkového ten, ta, to v češtině hovorové.

Předně je důležito vytknouti, že v hovorové češtině přívlastkové zájmeno ten nemá už schopnosti samostatně ukazovati ve vnější situaci. V tom úkolu je zcela zatlačily tvary složené (tenhle, tenhle ten, tuhle ten, tadyhle ten, dial. i tu ten, tam ten, tamhle ten). Prostému zájmenu ten zbývá toliko oslabená funkce ukazovací. Jde-li o ukazování ve světě vnějším (deixe vnější), užívá se ho vždy ve spojení s určením pomocným; při ukazování vnitřním, týkajícím se jen situace myšlenkové, mívá zhusta sekundární význam emocionální.

Deixe vnější užívá zájmena ten ve spojení s pomocným určením k rozlišování, na př.: Ten obraz u dveří, to je staré hejtmanství. — Podívej se, vidíš toho pána v cylindru? — Vidíš ten strom až na konci? — Dívej se směrem k tomu stromu, co stojí o samotě!

Zhusta se vyskýtá v takovém případě ten u pouhého adjektiva, k němuž si třeba substantivum doplniti ze souvislosti, na př.: Kterou knihu chceš, tu vázanou? — Podej mi tamhle ten talíř! Nechci ten vrchní, podej mi ten spodní. — Co dělá ten druhý, ten mladší? Jak patrno z uvedených příkladů, jde tu často o adjektiva významu komparativního, rozlišující dvě komplementární možnosti.

Rozlišovací funkci má asi zájmeno ten také u superlativu nebo u výrazu superlativního, ať kladeného samostatně ve významu substantiva, na př.: To je při tom to nejlepší (nejhorší); to je vždycky to první; to už je to poslední, ať ve spojení s větou relativní, na př.: Vrazil do mne s boku, a to je to nejhorší, co se ti [40]může stát; to je ta nejlepší jakost, která se vyrábí. Ovšem v takovýchto větách, jak to s sebou nese sama povaha superlativu, ozývá se silně i zabarvení emocionální.

Ve větách posledně uvedených nejde ovšem o deixi vnější, nýbrž o deixi vnitřní. Při této je rozlišovací zájmeno ten pravidelně kladeno u substantiv, u nichž diferenciace je provedena následující větou vztažnou, na př.: Jak se jmenuje ten sklenář, kterého jsem si pletl s Raddou? — To abych se dala s tím továrníkem, co to vyrábí, zrovna oddat. — To je to místo, jak jsme byli na něm včera. Zaslouží si pozornosti, že se takové diferencující věty relativní, na které se ptáme otázkou který, velmi zřetelně po té stránce liší od relativních vět popisujících, odpovídajících na otázku jaký. Při těchto se rozlišující ten ovšem klásti nemůže, na př.: Ty slyšíš doma věci, o kterých jiné děti nemají ani ponětí.

Z jiných případů deixe vnitřní jest nejobvyklejší u přívlastkového ten, ta, to význam připomínací, jímž se vytýká, že věc uváděná jest již známá, ať objektivně, tedy i posluchači, či jen subjektivně, toliko mluvčímu, na př.: Lidé musí je hlídat, a tím hlídáním se to zdraží. Nadměrné užívání takového připomínacího zájmena ten je charakteristické pro řeč dětskou a pro řeč prostých, naivních lidí, proto se s ním tak často shledáváme v pohádkách a v lidových vyprávěních vůbec.

Nejzajímavější však funkce přívlastkového zájmena ten při deixi vnitřní je funkce emocionální. Emocionální ten se klade u jména věci subjektivně nebo objektivně v daném případě známé, jíž se nějak obzvlášť týká zvýšená citovost mluvčího. Zcela zřejmým se stane význam zájmena, srovnáme-li věty: Dej si dolů kabát! Dej si dolů ten kabát! — Jen kdyby mne hlava přestala bolet! Jen kdyby mne ta hlava přestala bolet! Stupeň a druh zvýšené citovosti, o kterou tu jde, mohou býti velmi různé. V příkladech právě uvedených jde o výrok jednou podrážděný, jednou naříkavý. Jindy to může být zase pouhé vyjádření teplého vnitřního vztahu, na př.: Ten náš tatínek nějak stárne, nebo naopak citové odmítavosti: Co tady chce ten člověk? Citová důraznost někdy stoupá k opravdové emfasi: Takový člověk vám závidí i ten žvanec do úst!

Emfase je tu však jen jeden speciální případ zvýšené citovosti a nelze jejím jménem označovati emocionálnost vůbec. Vždyť emocionálnost sama bývá tu někdy oslabena na pouhé konstatování obecného vztahu označovaného předmětu k osobě mluvčího. Zájmeno ten tu pak nabývá významu neurčitě individualisujícího. [41]Zabarvení to lze pozorovat na rozdílu těchto dvou vět: Už zase nebylo otevřeno! Já se divím, jak to ty holky vydrží! — To víte, holky nikdy pořádně nevětrají.

Že jde při emocionálním zájmeně ten vskutku o význam zcela jiný než při témže zájmeně ve funkci rozlišovací nebo připomínací, je patrno z toho, že se ho užívá i u jmen vlastních, samotnou situací zcela určených (na př.: Ten náš Vilka nás dnes všechny předhoní!), nebo při obecných jménech předmětů jedinečných (na př.: To sluníčko dnes hřeje!). Vyjádření citového vztahu se někdy zesiluje ještě výrazy pomocnými. Při emfasi bývá to vytýkací i, ani, při jiných vztazích emocionálních zase náměstka přisvojovací (zajímavou gradaci výrazovou máme v těchto větách: Jen kdyby mne hlava nebolela. Jen kdyby mne ta hlava nebolela. Jen kdyby mne ta má hlava nebolela).

Ke konci ještě poznámku. Hojné užívání přívlastkového ten, ta, to v hovorové češtině může vésti k otázce, nenabývá-li již v některých případech povahy určitého členu. Že oslabení deiktického významu tu postoupilo leckdy hodně daleko, je patrno z toho, že při překladu do cizí řeči, na př. do angličtiny, mnohdy stačí za české zájmeno ten užíti určitého členu. Je to zejména při rozlišujícím zájmeně ten, u výrazů komparativních, u superlativů a před diferencujícími větami relativními. V těchto třech případech opravdu se přívlastkové ten v hovorové češtině blíží určitému členu. Ale teprve se mu blíží, neboť vždy ještě se dá jeho užití vysvětliti zdůrazněním větné a situační souvislosti. O skutečném členu se může mluviti teprve tehdy, když jeho užívání nutně vyplývá už z významu samotného substantiva, ať jde o určennost singulární (člen individualisující) či obecnou (člen generický). Nic takového však se ani v hovorové češtině nedá zjistiti.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 2, s. 39-41

Předchozí Josef Zubatý: Stavěti, staviti II.

Následující Přechodníky