Časopis Naše řeč
en cz

Milý

[Hovorna]

(pdf)

-

(F. R.) V prostém vypravování časem nazýváme osoby, o nichž vypravujeme, ‚milými‘, třeba jsou nám úplně cizí nebo i nemilé. Tím jaksi uvádíme sebe i posluchače v důvěrnou spojitost s obsahem vypravování, proto někdy přidáváme ještě přivlastň. zájm. náš, můj. Je to něco podobného jako zájmenný t. zv. dativ sdílnosti u přísudku (Gebauer-Ertl, § 745, 3, na př.: ‚Ať mi tam nechodíš! Já ti mu dal ránu!‘). V Kron. Tur. 2, 248 vypravuje vyslanec o nepříjemnostech, jež mu působili turečtí průvodci, a píše m. j.: Ale naši milí Turci… zase položili se na svá lůže; Vratislav z Mitrovic (Příhody, vyd. Ertl v Č. knih. záb. a pouč. 20, 79): zatím milý ženich (spisovateli neznámý) vína skupoval…; toť můj milý kněz na podobnou nemoc se roznemůže t. 115; Poutník v Komenského Labyr. 11, 15 jmenuje filosofy, kteří ke ctnostem nabádali, sami jich nedbajíce, ‚ti milí napominatelé‘; Kristla v Babičce (hl. 9) vypravuje o dotěravém záletníku: Večer přijde milý Talián zase… Také Slováci tak mluví; čteme na př. v pohádce (Polívka, Súpis 2, 274): Sedliak núka (= pobízí, nutí) milého pána s tou pálenkou. Naši spisovatelé tak málo píší, ale je to způsob jistě čistě český.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 6, s. 190

Předchozí Latinský koutek

Následující Pomalu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1