Časopis Naše řeč
en cz

Před časem, po čase

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Měli jsme již příležitost ukazovati, jak si někteří naši spisovatelé počítají za zvláštní zásluhu, vyhazují-li ze svých vět zájmena docela správná, proti nimž ani nelze vésti výtky, že jsou zbytečná, protože věta jejich vypouštěním nabývá jiného smyslu, než jaký má vyjadřovati. Neklade se podmětové osobní zájmeno (já, ty atd.), kde je na místě podle zvyku všech slovanských jazyků i podle zvyku češtiny všech dob a všech časů, vyhazuje se zájmeno ten, kde má svůj plný význam, atd.; také číslovka jeden je ve zřejmé nemilosti. Nejbolestnější je při tom, že se toto mrzačení jazyka děje ve jménu jeho správnosti, že spisovatelé, kteří se ho dopouštějí, pokládávají za chybu taková slova u spisovatelů jiných. Takovým nepřítelem zájmen ten, to, co a j. je na př. p. P. J. Čečetka (v románě Petr Brandl, který 1922 vyšel v Mat. lidu); čteme tam hromadu vět, jako »líbí se mi růžička« 218 m. »ta růžička«, t. děvče pěkné jako růžička, »svinstvo je všecko« 125 m. »to všecko«, t. ne všecko na světě, nýbrž věci, o nichž se tam mluví, »markýza rozloučila se nejroztomileji« 159 m. »co nejroztomileji« atd. Žena naříká 361, »že byla již její dcerka nohou v hrobě«; tak by řekl Čech, kdyby chtěl naznačiti, že byla nohou v hrobě, ne na př. hlavou nebo rukou; ve smysle, o který zde jde, každý říká »jednou nohou«, protože chce právě říci, že někdo byl v hrobě jednou nohou, t. j. napolo, ne oběma, že docela mrtev ještě nebyl. Železniční úředníci rádi naznačují nebezpečnost své služby větou, že jsou jednou nohou v hrobě, druhou v kriminále; »správně« by podle p. Č. měli říkati, že jsou nohou v hrobě a nohou v kriminále.

Od nedlouhé doby čítáme časté doklady nového mrzačení, o němž nedovedeme říci, kde se po prvé vzalo: u slova čas se vypouští zájmeno nějaký. V novinách čítáme často na př., že »před [290]časem« někdo někde něco řekl, že »po čase« něco se stalo, kde každý Čech dnes říká před nějakým časem, po nějakém čase, kde se v staré době říkávalo před některým časem, po některém času. Patrně proto, že Němec říká také »vor (nach) einiger Zeit«; snad také proto, že dnes se sice říká někdo, někde, nějaký atd., ale píše jen kdosi, kdesi, jakýsi, a že by »před jakýmsi časem, po jakémsi čase« přece jen znělo příliš nezvykle, snad i hloupě. Co je snazšího, než nepříjemné slovo vyhodit? A co z toho, nabývá-li tak věta jiného smyslu? Také naši předkové říkávali o někom, že před časem ošedivěl nebo něco udělal, o lidech marných, že »vypléněni jsou před časem« (Job. 22, 16 Kral.); ale to znamenalo a poctivému Čechu posud znamená tolik co »předčasně, před přirozeným, náležitým časem«, a proto se v stejném smyslu říkávalo i před svým časem, na př. o bezbožném, že »před časem svým vyťat bude a ratolest jeho nebude se zelenati« (t. 16, 32). Se stejným významem se říkávalo i dříve času (t. j. dříve, než je náležitý čas), tak na př. v povídce o Alexandrovi »dřieve času smrt budeš trpěti«, a zase na př. »proč máš umírati dříve času svého?« Kaz. 7, 17.[1] Proč dáváme starému výrazu nový význam a olupujeme svůj jazyk o možnost přesně rozlišovati významy které ode dávna rozlišoval a v lidové mluvě rozlišuje podnes? Vždyť přece každý ví, co znamená, slyšíme-li, že někdo před časem odešel ze služby, anebo řekne-li se, že před nějakým časem odešel ze služby? Tak, bez zájmena nějaký, zase píše i p. Č.; tak na př. 237, kde Brandl vypravuje, že mu žena, s níž se již před mnoha lety rozešel, slíbila »před časem«, že provedou rozvod, a že nyní o něm nechce slyšet. A stejně liší Čech výrazy po čase a po nějakém čase (za nějaký čas, po nějaké době a p.). Domácí pán nevidívá rád, platí-li se mu nájemné »po čase«, nikdo není povinen přijímati výpověd »po čase«; píše-li se tak dnes se smyslem jiným, je to po našem soudě stejně nesprávné, jako píše-li se ve smyslu obdobném »před časem«. Tak na př., píše-li zase p. Č., jak se Brandlově ženě »po čase« narodila dcerka Anna (29); a píše tak stále.

A je docela přirozené, že čeština říká před nějakým časem, po nějakém čase; naši »oprávcové« jazyka, kteří se tak rádi dovolávají logiky, neměli by jí nedbati zde. Můžeme určovati dobu výrazy před rokem, před týdnem, před hodinou, po roce (za rok), po týdnu (za týden) a p., anebo i před chvíli, po chvíli (za chvíli), [291]protože tato jména sama vyjadřují dosti určitou míru časové vzdálenosti. Ale jakou určitost a tedy i schopnost naznačovati aspoň přibližně časovou vzdálenost má slovo čas, neužíváme-li ho ve zvláštním významě týkajícím se nějaké doby náležité, přiměřené, obvyklé a p.? Proto snad ještě nikdo nevyjádřil časovou vzdálenost pouhým výrazem »před dobou, po době, za dobu« bez nějakého přívlastku, proto čeština i slovo čas v stejném významě (jako jiné jazyky slova stejného významu) odjakživa doplňuje přívlastky a říká se na př. před dávným časem, říkávalo se před krátkým (dlouhým) časem, po malém (mnohém) času (čase) a p. I neurčité zájmeno je takovým přívlastkem, třebas nevyjadřuje určité míry časové; nějaký čas je přece jen také čas jistého trvání, s tím jediným rozdílem, že mluvící osoba tohoto trvání nechce nebo nedovede určitě naznačiti. Ostatně ani slova jako »mnohý, malý, krátký, dlouhý« nejsou určitými měrami.

Podobný význam času náležitého, přirozeného a p. mívalo i mívá slovo čas i ve výrazech jiných. Tak na př. čteme v Alexandreidě o bitvě, že v ní »nejeden umřel bez časa« (t. v nepřirozeném čase); říkáváme mezi časem, t. v době mezi ustanovenými hranicemi nějakého časového trvání (nájemník se vystěhoval, služka opustila službu mezi časem; právě tak mezi týdnem, mezi rokem znamená, že se něco stalo někde mezi přirozenými hranicemi, t. mezi počátkem a koncem týdnu, roku kalendářového nebo na př. školního); lze pracovati přes čas, t. j. přes dobu ustanovenou na ukončení práce, voják nemá zůstávati přes čas mimo kasárny. Známý výraz vztahující se k náležitému času je v čas, včas, se záporem nevčas (v nečas). Vlastní význam času ustanoveného (kdežto sě v čas a v uobyčejnú hodinu mnišie scháziechu — scházeli, die et hora statuta Otc.) nabývá odstínů významových »v pravý, vhodný čas, ne pozdě« (v čas jiskru uhasiti Vel.), prý i »vhodně, ne přes míru« (co v čas, t. v míru, ne quid nimis, Jungmann z Rosy); v slovenštině se vytvořil na tomto výraze z významu »ne pozdě« význam »před časem, časně, časně ráno« a je v ní možný i 2. st. včaššie »časněji«. Zkřížením s výrazem za času vzniká č. zavčas, sloven. zavčas i zavčasu (také zavčas ráno), s týmž významem co pův. včas. I zde je možný zesílený výraz v svůj čas (i ústy máte vyznávati v svój čas Boha svého Štít.). V polštině s významem našeho včas je také w czas, i w swym czasie; srv. mor. přísloví »všecko učiň ve svém čase, tak uspoříš svojej kaše«. Kott, Přísp. 1. 39 z Č. lidu 5, 418. Podobného významu (s citelným odstínem »dokud není pozdě«) je řidší za času; u Jungmanna na př. v přísloví »za času sluší hrušky česati, višně trhati«, nebo ve výkladu Kral. b. na Jer. 8, 20 »nadáli jsme se, že Egyptští nám za času [292]přispějí na pomoc, a teď již ten čas příhodný pominul«, nebo v Kral. bibli »kdo zdržuje metlu svou, nenávidí syna svého, ale kdož ho miluje, za času jej tresce« Přísl. 13, 24. Nemusíme čtenáři vykládati, jak mezi tyto výrazy zapadají výrazy před časem, po čase, jež naši »oprávcové« češtiny zbavují jejich náležitého významu.

Někdy v podobných výrazech význam pravého, náležitého času je méně znalý. Tak na př. ve výraze do času; na př. všeho do času, Pán Bůh na věky; musím to vše… Pánu Bohu až do času poručiti 1476, Arch. č. 4, 82; (hospodář) hodně chce do času nechati kaukole se pšenicí Chelč. Post. 57b (k Mat. 13, 30); dlouhost života jim odměřena byla až do času, a to uloženého (ustanoveného) času Dan. 7, 12 Kr. Ale přihlédneme-li blíže, i zde proniká význam času náležitého. Všeho je taková míra, aby trvalo do času, kdy jest ustanoven konec všeho; služebníci mají nechati koukol do času, t. podle evangelia samého (ve znění Chelčického) »až do žní, a v čas žní diem žencóm: Vytrhajtež najprv kaukol a svěžtež jej v snopky k spálení, ale pšenici shromažďte do mé stodoly«. S přívlastkem tento výraz není hrubě v obyčeji; ale něco dokladů je přece (říkalo se: odložiti, protáhnouti, zanechali do jiného času; [až] do času jistého; až do tohoto času = do nynějška 1 Kor. 4, 11), z nichž snadně vidíme, že »čas« u výrazů s přívlastkem je určován významem tohoto přívlastku, kdežto při výraze do času jde o »svůj« čas, o čas přiměřený, náležitý věci samé.

Ve výraze na čas významu svého, náležitého času obyčejně — aspoň v češtině — jak se zdá, nebývá; ze Sloven. Pohľ. má Kott Přísp. 1, 39 ojedinělý doklad »kdo na čas dava za dvuh pomaha«, kde na čas patrně znamená tolik co včas, od Vycpálka 6, 1165 z kraje bohužel určitěji neoznačeného (z Rychnovska?) věty »měl na čas, že utekl, ta sklenice měla na čas, že nespadla«. Obyčejně však znamená pouhé na čas tolik co »na nějaký čas«; předl. na s ak. jména nějakého pojmu časového vyjadřuje obyčejně celé trvání doby jménem naznačené v budoucnosti (na den, na rok, na celý život a p.), a u výrazu na čas asi proto se jen místy vytvořil význam vztahující se na dobu náležitou, která je přece zpravidla jen částí celého možného trvání. Význam »na nějaký čas« nalézáme na př. již v 79. hl. Dalimilovy kroniky (dřéve lovci sami loviechu, páni k nim na čas vyjědiechu = vyjíždívali), týž význam nalézáme v jiných dokladech z doby staré (na př. v Alexandreidě lékař žádá raněného krále »rači svým ľudem toho popřieti, sebe na čas podržěti, doňadž [= dokud] ta smrtelná střěla nevyjme se z tvého těla«) i z doby střední a my podnes říkáme stejně na př. [293]»na čas budeme mít pokoj«. Přívlastek »nějaký« nebo v starší době »některý« není nutný, protože výraz na čas nemívá významu, který by se od významu »na nějaký čas« lišil právě nedostatkem přívlastku. Ale ovšem říkáme také na př. »na nějaký čas budeme mít pokoj«; to snad je chyba v očích přísných soudců, kterým je chybou každé slovo »zbytečné«, ale ne podle mínění našeho; Veleslavínův slovník na př. výslovně učí, že se říká »na čas« i »na některý čas se zdržeti, pobyti«. Sem patří také rčení »dáti si na čas s něčím« (= nepospíchati příliš), také »dáti komu na čas« (= nepoháněti ho; Douchovo »nechte mi na čas, na chvíli, lasset mir Zeit« u Kotta 6, 1165 svým slovesem páchne po německu); znamená to asi plněji »dáti někomu, sobě vůli na čas«. Že výraz na čas podle potřeby může míti i určitější přívlastek než »nějaký«, že se může říkati i »na ten, tento, dlouhý, krátký čas« a p., snad vykládati nemusíme.

V staré češtině na čas prý mohlo znamenati i »nyní«, i »časem, někdy«; doklady Jungmannovy (1, 263b) nám zatím nepostačují, abychom uvěřili. »Na ten, tento čas« se někdy významem blíží také slovům »tehdy, nyní«; je to význam, který by nebylo nesnadno vyložiti, ale doklady dnešní sotva by se našly.

Výraz na čase (jest na čase, abychom již šli) je bez přívlastku zase pro význam příhodného, náležitého času. Ale netroufáme si zatím rozhodovati, je-li to výraz opravdu český či opravdu napodobení něm. »es ist an der Zeit«, jak se zdá Bartošovi (Věstn. ústř. sp. č. prof. 12, 94), jenž radí říkati »jest (svrchovaný) čas«. Není ovšem totéž, řekneme-li »jest na čase« či »jest (svrchovaný) čas«; první rčení důrazněji vyjadřuje potřebu věci, o niž jde, rčení druhé ukazuje spíše na dobu, v níž se má něco státi. Máme zatím tyto doklady: jest na času, a na velikém času… (Vil. z Pernštejna, Arch. č. 1, 72, 1520); z Jungmanna: a takť jest na času všechněm cizoložníkům učiniti (Lomnický); nechať tu bude na čase (Dobřenský); má čas, má na času, jest mu na času, t. aby to dělal (Rosa); z lidové mluvy, asi slezské, u Kotta 6, 1165 (od Praska): na čase přišel (= včas; snad polonismus).

To jsou asi věci, které nám potvrzují, že přívlastek nějaký ve výrazech před nějakým časem, po nějakém čase, není zbytečný, není chybný, naopak, je-li posud požadavkem jazykové správnosti srozumitelnost a rozlišování různých významů, že je chybou ten přívlastek šmahem vyhazovati. Ze staré doby známe jediný doklad, kde snad u výrazu po času přívlastek schází: zda ty nevieš…, že člověk…, kde móže, rád se mstí, a netolik (= netoliko) ihned, ale i po času? (Tkadl. 2b); ale i zde, ač uznáváme, že se hodí nejlépe význam »po nějakém čase, později«, [294]není nemožno vykládati »po čase, v němž je pomsta především na místě«. Ale buď jak buď: doklad výjimečný přece nemůže býti podporou pravidla, které by se příčilo podstatným důvodům jiným! Jiný význam je v dokladě Jungmannově z Rosy, v přísloví »ještě není po času, t. ještě stává světa, adhuc coelum volvitur«; »čas« je zde pozemský čas na rozdíl od věčnosti. Jiný význam je také ve výrazu s časem, kde jde o čas vůbec, ne o čas náležitý ani o čas »nějaký«: všecko se s časem mění (t. tak, jak se mění čas), s časem jdou všecky věci (u Jungmanna z Rosy), s časem zmoudříš (Kott, Přísp. 2, 431). Ani příslovečné časem nesvědčí proti nám; na př. ve větě »časem se to vše zlepší« nemáme na mysli času v nějakém trvání krátkém nebo dlouhém, nýbrž běh času vůbec (proto také Němec říká mit der Zeit, ne mit einiger Zeit).

Snad by se někdo dovolával ojedinělých rčení, kde nalézáme bez přívlastku mn. č. časy. Zde však časy nejsou nějaké časy, nýbrž dlouhé časy; množné číslo samo naznačuje množství, jako řekneme-li na př., že jsme někoho již »léta« neviděli. Tak na př. na časy = dávno (už na časy takové maso jsme neměli, Kott 6, 1165 od Vycpálka), po časích = později (naroste [při jisté kožní nemoci] maso, a když by se zase projímalo a provalilo po časích, učiň opět jako prvé, Jungm. z lékařského Jádra), před časy = za starodávna (z Komenského, také Kron. Tur. 1, 219; 240), potom v časích (= později) přihodilo se, že… (Jungm. z Hájka, bez bližšího citátu).


[1] Jak se u nás soudivá o jazykové správnosti, viděti z toho, že Kott 1, 157 má výraz dříve času za lepší než před časem, asi proto, že tak dnes nikdo neříká. Oč rozumnější byl Jungmann, který prostě oba výrazy klade vedle sebe jako rovnoprávné!

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 10, s. 289-294

Předchozí Žula

Následující Žebř m. řebřík, žebřík

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1