Jásavé barvy

V. N.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jan Petrus, Jásavé barvy. Knihovna pro mládež Sad. Svazek 16. V Praze 1928. Státní nakladatelství. Str. 80. Za Kč 4.60.

Knížečkám tohoto druhu se věnuje zpravidla málo pozornosti v kritice literární a hledí se na ně víc se stanoviska výchovného než uměleckého. Pro nás mají tu zajímavost, že z nich poznáváme, na jakých vzorech se formuje jazyk příštích generací a jakými cestami vnikají rozličné jazykové anomalie dnešního knižního jazyka i do řeči lidí, kteří neprošli, leda školou obecnou a jejichž styk s literaturou je velmi malý.

Knížka, o níž zde referujeme, vyličuje tři rušné a památné události z posledních let našeho národního života, promítnuté dušemi dětskými, den osvobození národa, předposlední sokolský slet a vítání pana presidenta vracejícího se do Prahy. Historika těchto let by snad zajímalo, jak rychle se vytrácí z paměti sled událostí. Děti na venkovské škole, přisahajíce »v prvý den Svobody své vlasti« věrnost republice, zpívají už obě naše národní hymny a projevují úctu vlajce československé, jako zase přijíždějícího Osvoboditele vítají už »řady legií«.

Vypravování autorovo je proniknuto vroucím, až extatickým vlastenectvím a jedinou snahou roznítiti i v duších dětských lásku k vlasti, k národu a k jazyku mateřskému. Proto tím trpčeji pociťuje čtenář, vidí-li, jak totéž pero, které učí milovat národ a jeho řeč, vštěpuje do vnímavých dětských duší chyby a nesprávnosti. které jsou stejným hříchem proti jazyku jako neúcta k němu, a jak [231]rozrušuje správný a přirozený jazykový cit svých nezkažených dosud čtenářů.

Jsou tu chyby z neumělosti, ale ještě více chyb ze strojenosti. Tak čteme tu na př.: co ony umí 18 m. umějí; svojí práce 18 m. své; svojich srdcí 78 m. svých a p.; měli ho (kroj) 21 m. jej: jich pentle 38 a j. m. jejich; taký lomoz, jenž 73 m. jaký: či by sem jinak přijeli? 50 a j. m. by byli přijeli; lidé po ulicích jako v úle 24 m. lidí; Alice, dceř jeho 73 m. dcera: perutě 11 a j. m. peruti (anebo křídla pro toho, kdo neumí skloňovati peruť); k všemu 53 m. ke všemu; z štěstí 18 m. ze štěstí. Strojenost je psáti rozstírá 11 m. rozestírá; chtě nechtě 31 m. (spr.) chtěj nechtěj; strojené (a nespr.) jsou jmenné tvary směšny 22, (košile jsou) prosty 31, (Hradčany hleděly) tichy, mlčelivy 33 a p. m. směšné, prosté, tiché, mlčenlivé a p.; strojený je gen. (Američané neskloní) vlajky 11 m. vlajku a dokonce nespr. ve výraze »nemám pravdy?« 17 m. pravdu; nikdo neříká »to není maličkostí« 46, nýbrž maličkost. Spis. čeština nezná tvar upřadené 5, nýbrž upředené, ani blesklo (tam na časy) 63, nýbrž blýsklo a p. Snad z nějakého strachu před nesprávností vynechal autor ukazovací zájmeno ve vypravování, jak děti, zapěvše sokolskou píseň, teprv poznaly, »kolik je v prosté písni krásných podnětů« 9 m. co je v té písni…, anebo ve větě: (o sletu dětem pršelo), než vám nevadilo 44 m. to nevadilo.

Spisovatel nezná dobře význam některých českých slov, jichž užívá (a o jejichž správném obsahu by ho možná poučil i leckterý z jeho dětských čtenářů), anebo aspoň přesně jej nedomýšlí. Píše na př. o dřevěném roubení kol železné dráhy (t. j. kolem trati) 69 m. o plotu, hradbě a p.; praví, že dělníci mají srdce v plecích 58 (což je anatomická anomalie); těší se, že p. president je z dobrého kořání 71 m. z kořene; najedenkrát 13 (45, 47 a j.) mu značí pojednou, z ničehož nic (ale najedenkrát, zcela bez říkání zazpívaly hymnu) a pod.; naráz (jen naráz vše tichne, na krátký okamžik) 54 je m. na chvilku (naráz = jednou ranou); rovnou (= bez oklik a bez okolků) mate se se »zrovna« (duše překypuje rovnou ideály 32 m. zrovna překypuje), živobytí s životem (někdy v živobytí ožijí najednou smyšlené pohádky 31), znásobiti se zmnohonásobniti. zmnožiti (ta víra sílu jich znásobí 63); nevím, co bych si měl představiti (nebýti kontextu) pod vozovou silnicí 70 (je to vozová dráha mezi chodníky), ani jak si představiti hlavy opršalých tváří 59, vím-li že opršalý = opadalý, opadaný. Autor, který váží svá slova a nechrlí je bez myšlenek jako politický řečník, jistě nenapíše jako náš autor, že v tom plamu (!) se chvěje divný oheň 54, že nechceme revoluci, ale postupný pokrok 20, že pod čely hárají [232]vznešené myšlenky 58 (hárá oheň, obrazně láska, nadšení, pomstychtivost a pod. city), že vzduch je schopen i opíti 33 (m. je s to, může, dovede), že p. president opustil prahy Hradčan 39 (neboť jednotlivec opouští vždycky jen práh svého domu, i kdyby jich ten dům měl třeba padesát) atd.

A i tu, ve volbě výrazu, hřeší spisovatel, ba více ještě, strojeností. Aby strhl do svého nadšení i srdce a duše svých malých čtenářů, líčí a popisuje události větami plnými vzrušení, výkřiků obdivu, básnického vytržení. Citoslovce se střídá s citoslovcem, všechna se vystřídají, ej, och, ach, eh, vivat, až do toho evoe, jímž nadšení Pražáci vítají (54) jako o bakchanáliích francouzské gymnasty; autor, překypuje nadšením, nespokojí se prostým kdo, co, a p., nýbrž zná skoro jen důrazné kdože, cože, číže, jakže a p.; nestačí mu tak, nýbrž pracuje jen s tolik (zpívali tolik výrazně 9), a kde potřebuje slova tolik, říká tolika (tolika tleskají 27 a j.). Všechno je rozkošné, československá vlajka je rozkošná 11, písničky jsou rozkošné 31, sokolové jsou rozkošní 40, gymnasté jsou rozkošní 55 atd.; tramvaje jsou nekonečně plné 25, spousty lidí jsou bezměrné 37, pera italských legionářů jsou předlouhá 70 atd. Snaha po výrazu svátečním, vybraném a básnickém zavádí pak autora k strojenostem. Kde všichni říkáme »nepřebraný«, píše nepřeberný (takové množství nepřeberné lásky 64), za jiskrné zraky klade raději jiskrnaté 55; ruští legionáři nemají vysoké, chlupaté čepice (tomu by děti přece rozuměly), nýbrž kožešinné 70, jako zase Hanáci nemají široké gatě, nýbrž širé pantalony 60. O sletu panuje nepočasí 24 m. nečas, Pražané vítají Belgy 54 místo Belgičanů, Valaši jsou pěkně vykřtaltění 59 (což děti jistě dobře pochopí), lidé pozírájí k nádraží 72, odevšad zaznívají hluky radosti 77; děti volají na umírající matku: »Nesmíš mříti« 64, a obdiv nad cvičící mládeží vynucuje autorovi zvolání: kdož neupřel by v touze minula na vás svých očí! 43 atd.

S touto hledaností výrazu, která vybočuje nejednou, jak vidět, do nepřirozenosti, ve špatném souladu jsou výrazy velmi otřelé a někdy i pochybné ráže novinářské: ten okamžik byl vyhrazen bezpodmínečně jen páně učitelově řeči 15; děti (školní) musí býti toho pamětlivy, že budou musit jedenkrát jako muži po případě ženy hájit svobodu 17; učitel dodal v usmívání 16 (m. usmívaje se, s úsměvem); v očích dětí byla živelná radost 17; hned nato 16 (m. potom); cvičení neztratilo na živosti 18 (m. nepozbylo jí); snaha sokolská nepodlehne dobové tísni 19; co jsem řekl chlapcům, to platí také vám 22 (m. to se týká vás); pole patřičně označená 28 (m. náležitě); chlapci kráčejí ulicí do sebe zavěšeni 40 [233](m. vedouce se pod paží); čas od času se objeví standarty té které župy 42 (m. té neb oné a p.) atd.

Snad nejstrojeněji působí autorova snaha po básnickém výraze v jeho slovosledu. Spisovatel jako by žil ještě v klamu některých našich starších básníků, že čím rozházenější je pořádek slov tím je v něm víc poesie. Velmi se mu líbí známý typ »lesů pán«, ne ovšem proto, proč se líbil Máchovi, ale proto, že je to jinak než v přirozené řeči; a tak čteme do omrzení: v dětí kruhu 10, národa svého svobodu 16, pokroku heslo 20, rozkošné písniček tóny 31, tónů proudy 38, v každičkém vzduchu zachvění 50 atd. Ale i jinak přehazuje a přemítá autor slova co nejnepřirozeněji. Chce-li říci že na sletu budou mít děti svůj zvláštní den, napíše: je ujednáno, že den dá Sokol české mládeži 16; chce-li říci, že počátek průvodu byl oznámen dělovým výstřelem, napíše: a dělový výstřel počátek průvodu najednou vyznačí 51. Takových pokroucených vět a výrazů je bez počtu: vysoké pylóny hrdě vchod hlídaly 23; za roh zabočili 40; hoří v zlaté záři velebné Hradčany; též sem k Libni hledí 39; ani, hoši, nevím vám 33 (každý chlapec přece řekne: ani vám, kluci, nevím); však čas byl taky, vždyť 41 (m. však byl také čas); do smrti by takto cvičit sobě přáli 38; v Praze po nábřeží mladí muži chodí, tož Rejhan s Vitoušem 66; a kráčeli Příkopy, Celetnou, podle radnice, smutné Staroměstské 42 atd. atd. I ten Jan Žižka propadl této manii autorově a změnil se v Žižku Jana (12, 13), jako by ho byl autor vypsal z třídního katalogu.

Jak mohou mluvit děti vychovávané takovouto literaturou? Jaký zmatek, jaký nepořádek, jaká anarchie musí vzniknout v jejich přirozeném jazykovém cítění! Je škola a literatura ji doplňující k tomu, aby děti ještě odnaučovala tomu, čemu se aspoň doma naučily? Podle některých známek se zdá, že je autor z Moravy. Ale z toho krásného, jadrného jazyka, který žije v moravských nářečích a jistě i v jeho moravských dětech, nedovedl vytěžit v své knížce nic, leda že napsal sem tam (a to ještě ne vždy vhodně) všeci m. všichni, kapečku m. kapičku, hore m. nahoře, děvčince m. děvčata, či m. zdali a hlavně že zaplavil své vypravování takovou spoustou tož, tak nevhodně a i nemoravsky užitých, že i nejfanatičtějšímu Moravanovi by z toho musilo být nanic. Skoro na každé stránce čteme nejen takové »tož nebude pěkně?«, ale i takto: prostý je kroj českých, tož sokolských dětí 22; šli do Troje, tož do musea 41 a pak po mostě, tož po Manesově 42; tvář jeho (presidentova) zářila, tož uspokojením a pozdravil děti on — tož muž veliký 46; defilují před radnicí, tož na Starém městě 57; jely vozy… pomalu a klidně na gumových kolech, tož automobily 71. Někdy i hustěji: prapory vlály, tož červené, bílé a modré, tož vlajky 69: [234]tož z veliké úcty k presidentu otci, tož k Masarykovi a z úcty k své vlajce, tož československé, právě u té vlajky, tož československé zde přisaháme 13; a tak i po letech… tož ta naše vlajka, tož československá, svítila jim v cestu: bílá — rudá — modrá, tož barva svobody, lásky a věrnosti 14. Dost?

Ubohé naše děti, tož československé!

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 10, s. 230-234

Předchozí Anděl, manžel

Následující Brzský, hezský, Francouzska?